Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Zůstaň, prosím... -43

30. července 2009 v 11:02 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takže, co říct~? asi, že vím, že už si ani nemůžete pamatovat, co se stalo posledně? ^ ^"
no, omlouvám se předem za poněkud... rozjíždějící kapitolu. přeci jen jsem dlouho nepsala a místy mě to stálo dost úsilí ^ ^""
(a příhoda z mouchou je moje dětství... *oklepala se ještě teď*)
-----
Bože. Bože, bože, bože. Chci umřít. Stihni mě bleskem a nechej mému popelu… No ale Louisi! Slyšíš se ty vůbec? Je mi z tebe špatně, no vážně. Nebo je mi taky špatně z… Proč jen jdu tak vidět? Kdybych se vážně narodil jako děvče, určitě bych nebyl tak nápadný. Jistojistě mám takhle tak deset centimetrů navíc a když se vezme, že se neschovám ani do vlasů ani do sukní… Ale kdybych byl, nemusel bych se teď propadat? Ten člověk, proč tak zírá?! V tu chvíli si až odfrknul, rudé tváře najednou přičítajíc vlastnímu vykonstruovanému hněvu, stále ovšem s nezměněným snažením uspořádat vlastní tělo takovým způsobem, aby jej Damienovy objímající paže překryly. Jež bylo očividně nesmyslné i baronovi samotnému, už podle propalujícího pohledu, namířeného neznámým narušitelem kamsi do jeho nebohého zátylku.
Bože, bože, bože. Jsi lepší než divadlo, Louisi. Chci umřít. Sám si sice nemohl neuvědomit fakt, že si za něco podobného před pouhým okamžikem nadával, opakování jediného slova však jako by přinášelo jistou úlevu, vším svým omamujícím stereotypem. Jen to zapadne na správné místo a… Bože, bože, bože. Damíčku? Tedy, ne, že bys byl bůh, to spíš satan, ale… Já chci asi zachránit? Honem zachránit, zachránit úžasně nenápadně. Možná, kdyby toho člověka ve dveřích trefil šlak… A Louisi! Přestaň to opakovat pořád dokola. Zníš už skoro jako na kázání, sepni ještě ruce s uctivým pohledem k zemi, no jistě… Ale neměl by farář co dočinění s cudností? A já tady přitom… Louisi! Dost! Ty jsi vážně… V tu chvíli ze sebe vydal jakési zděšené zapísknutí, neschopen v rychlosti dojít k poznání, že se tím předvede snad ještě víc. Jaké odhalení mu však skutečně nemělo být souzeno, skrýš z Damienova ramene se v tu chvíli pohnula kousek doleva, naschvál tak utíkajíc baronovu rudému obličeji. Nevšímaje si krajně zoufalých pohledů, jež mu mladík začal vrhat do tváře.

"Pokud něco chceš, nebylo by od věci kupříkladu promluvit."
"Já…" "Ty?" "To jsem já. Vaše věci, milostpáne! Mám je tu…" Ve chvíli, kdy Damienův až překvapivě rezolutní hlas dopadl plnou silou na hlavu onoho chlapíka ve dveřích, Louis musel postiženého až litovat. V životě by nevěřil, že bude možno ve zlomku jediné vteřiny otočit situaci tak, aby se strany proměnily, nyní však bylo jisté, kdo je tu ten zlý. Což si zřejmě uvědomoval i onen pihovatý výrostek, o nic starší než baron sám, šoupajíc nohama, které mu narostly mírně do o, v manýru peskovaných dětí ze školní lavice. Jestli on vůbec měl tolik štěstí, aby do té školy chodil, Louisi. Což myslím, že ne, sdělil si poněkud suše, poslíčkovo poněkud vesnické vzezření však mluvilo za své. Taky bys takhle vypadal, Louisi, nebýt… No, postavení? Tahle myšlenka děsila, ne nadarmo se jí většinu svého času vyhýbal jako čert kříži, byť nevědomky. Všechny zajímavé teorie však nakonec přerušil Damien, sobě vlastním tónem do hutného ticha okamžiku. A Louis se nedokázal ubránit představě hrdého lva, ač možná se zkrácenou hřívou.

"A Dami? Říkáš, že byl hladomor?" "Prý, taky jsem ho nezažil. A i kdyby, pochybuji, že by se mě to nějak dotklo. Rodina byla dost bohatá, říkal jsem ti už…" "Hm." Louis jen pokývl hlavou, než se sklonil zpět k zavazadlům, aby vytáhl další kousek oblečení. Velice efektivním způsobem, ani on ani Damien zjevně nedošel k závěru, že ten někdo, kdo jim šaty u Alberta balil, každý kus nejprve poskládal. Což oni dva nyní opakovali, zajisté s těmi nejlepšími pohnutkami.
"A Louisi, koukej! Tohle mi vážně slušelo, nemyslíš? Andílku?" Oslovený však neuznal za nutné věnovat svou pozornost upírovým povrchnostem, sám se totiž právě s rukou založenou v bok pokoušel ulevit vtíravé bolesti zad, vzniklé přílišným ohýbáním. "Louisi! Ty zíváš. To ti přijdu tak… Vážně si můžeš zívnout, když přitom koukáš na mě?" Slova na mě obsahovala onoho důrazu, jež by použilo příliš rozmazlené dítě, vychovávané v přesvědčení, že je středem vesmíru, přesto však barona donutilo k pohledu, byť ne zrovna nejpřívětivějšímu. A pak ať mi ještě jednou řekne princezna. Narcis jeden. Téměř se nechal svést chvilkovým nápadem, zeptat se, jestli kdy upír četl řecké báje, nadějné očekávání v čokoládových očích však udělalo své, nakonec se jen pousmál. "Samozřejmě, že slušelo. Mám rád tuhle barvu, víš? Tak nějak…" Ve chvíli se ovšem zarazil, s pocitem, že by nebylo zas tolik od věci jít a skočit si někde z okna. Jenže tuhletu fiflenu, téměř na Damiena pokývl, to tenkrát taky nezabilo. Bude lepší se utopit, Louisi? Jenže zase, nemusím studenou vodu. I když možná v létě… Vždyť je celkem teplo? S povzdechem, vyjadřujícím naprostou odevzdanost osudu, v ten moment střelil pohledem k oknu, přesvědčujíc se o síle slunečních paprsků, aby po chvíli plácl největší hloupost za poslední měsíce.
"Spolkls už někdy mouchu, Dami?" Zatěkání zelených očí však nejspíš způsobilo, že se Damien podřídil konverzačnímu tónu, zadumaný už podle vrásky mezi obočím, která tam rozhodně nepatřila. Jak si baron nezapomněl poukázat, čekajíc na odpověď se stejnou opravdovostí, jako by mu mělo být vyjeveno slovo boží. "Kdysi? To jsem byl ještě dítě. I když mi jen vletěla do pusy, nespolkl jsem jí doopravdy," honem dodal a oblažil barona vážným pohledem, možná jej tak varujíc, aby nezkoušel pochybovat. "Ale stejně to bylo pořádně nechutné, abys věděl. Tenkrát jsem poskakoval a něco křičel a ona mi tam vletěla. Víš, byla úplně ledová, to maso…" Sám upír ale propukl v smích, Louis mohl téměř vidět slzičky pobavení, jiskřícího mu hluboko v očích, neodolal se tedy nepřidat se svojí troškou. "A teď si představ, že by to byla masařka… Byla vůbec ještě živá, když jsi ji vyplivl?" "Počkej, já ti tu vyprávím, že to bylo ledové a ty se mě zeptáš, jestli to přežila? Já z toho měl následky ještě…! Nelido! Nemáš srdce, Louisi, abys věděl." Ještě si hraně zakňučel, ačkoliv se mu tento zvuk smísil s nezadržitelným smíchem, po chvíli ale cosi vykřikl, nutíc tak Louise k obnovení pozornosti, kterou baron zatím vynakládal střídavě na lapání po dechu a otírání mokrých řas. "Ty chceš umřít, zvíře! Na co ses mě to ptal? A já ti jak pitomec odpovídám, no počkej! Počkej!" "Ale já jsem to nemyslel jako…! Hej, Dami, slyšíš? Slyšíš?" Poslední otázka se však rozplynula do ničeho, nahrazena Louisovým výkřikem, když se ten pokusil uniknout osudu a schovat se za jeden z velkých kufrů. Do kterého jej Damien o chviličku později ovšem svrhl, jako do propasti plné pekelného ohně, pokud byl jeden ochotný nahradit tyto plameny bělostnými nočními košilemi. Které přímo sváděly k nevyslovitelné krutosti, totiž sešlehat nebohou oběť jedním z dlouhých rukávů.

"Počkej, řekl jsem počkej, ne?!" "Ale to říkáš vždycky, Louisi." "Právě proto bys mě mohl konečně poslouchat." Větu doprovodilo zasyknutí, až podezřele podobné slovu pitomec, které však ještě popíchlo toho pekelníka, jak Damienovi Louis zase přezdíval. Popíchls ho, aby tě popichoval, Louisi. Máš radost? Máš radost? Sám jsi pitomec. A příště, až se mě zeptá, jestli bych mohl… "Ale Louisi, copak mi to nesluší vždycky?" "Fňukno!" Obořil se mladík zpátky, ihned ale s pocitem, že možná až příliš razantně, honem tedy povytáhl koutky do nepříliš přesvědčivého úsměvu, jen svůj verdikt v Damienových očích zmírnit. Hořká čokoláda, hořká čokoláda… Ach, Damíčku. "Ale musíš něco vydržet, víš?" Poslední ze série myšlenek již vyslovil nahlas, dávajíc přitom dotykem najevo, že by nebylo úplně marné, kdyby upír znovu nadzdvihl hlavu. "Nechtěl jsi po mně snad, abych ti to uvázal? Tak si nestěžuj. No, už je to… Tak, tak, hotovo." Nasadil naprosto spokojenou masku, vzdávaje se šance, že ten iritující sklad na jemné látce vyhladí, v tu chvíli se však musel sám pro sebe usmát, rezignujíc na jakékoliv rozhořčení. "Ještě vlasy, ukaž," natáhl ruku, jen ty zlaté nitky pramínků vysvobodit. Vypadalo to poněkud nezvykle, ne však způsobem, na nějž by si mohl stěžovat.

"Takže… Louisi? Jsem to jenom já nebo skutečně opakujeme všechny svoje hloupé chyby?" Oslovený v tu chvíli nadzdvihl obočí v tázavém gestu, aniž by věděl, jak správně odpovědět, snažíc se zachovat vycházkové tempo. Snad v doufání, že veškeré soustředění vytlačí pocit rozmáhajícího se prázdna uvnitř, tak často definovaný pojmem strach, nyní však nejspíš smíšený s jakýmsi zrůdným očekáváním. Byl si naprosto vědom okolí, utopeného ve stínech přesně jako naposledy, přeci ale nakonec jen potrhnul hlavou, na znamení, že neví. "Co jiného bys asi tak chtěl dělat?" "Louisi… Opravdu se nechceš vrátit? Nepotrvá mi to dlouho, slibuju." Přesně věděl, že tahle prosba, visící ve vzduchu již od chvíle, kdy opouštěli pokoj v hostinci, musí přijít. Možná ale právě proto obsáhla jeho reakce něco z nenucenosti, když se ve vlahém nočním ovzduší natáhl k nepatrnému polibku po téměř světélkující tvář.

"Tak tohle to je?" "No…" Konečně se zastavili před domem z bílého kamene, pokud se tedy bez přítomnosti jakéhokoli zdroje světla dalo dost dobře určit, a Louis nemohl, než si přiznat, že konečně spatřil dlouho očekávanou věc. Mnohokrát si již zkoušel představit monumentální stavbu, tvářící se, že temnou aurou pohltí vše kolem sebe, ústa v podobě hrubých dveří dokořán, vypouštějíc tak hnilobný zápach z temné, nízké chodby. Možná by na konci zářila louč nebo taky svíčka. Jak bys jinak viděl, jak ta chodba vypadá? Ale zase… Černota. Má to vydávat černotu. A… Podvědomě se opřel Damienovi o rameno, očekávajíc slůvka vysvětlení, při pohledu do jeho tváře však musel uznat, že se upír jeví ještě konsternovaněji. Ne, Louisi. On je nervózní. Tak strašně… Místo, aby na sobě však dal prozření zdát, ustoupil do strany, ve snaze se tak dostat do zorného úhlu svého společníka. Bez ohledu na to, jak by se jeho malé divadlo mohlo zdát nepatřičným, jen když zabere.
"Damíčku? Myslíš… Tohle je ono?" Sám pro sebe se zašklebil, jistá část jeho vědomí totiž zaznamenala třepot, který se mu vydral z úst místo zpěvavého oslovení, které samozřejmě zamýšlel. Podle pohledu do upírova obličeje ovšem poznal, že nemá cenu dál hrát, jen si tedy povzdechl, než se vrátil na své původní místo po mužově boku, aby mu s jistou dávkou nejistoty sevřel ruku v zápěstí. "Dami, opravdu je to… No, tohle?" Ani přes tmu si nešlo nevšimnout zdobených oken a sošek, které fasádu domu lemovaly, nemluvě o dvou velkých balkonech, evokujících představu dlouhých bílých závěsů, povlávajících kolem zábradlí. S jediným rozdílem, totiž že se tohle pekelné hnízdo zdálo až příliš tiché, vyhaslé. A on přeci čekal alespoň jediné světélko za oknem, přítomnost nočních stvoření. V tu chvíli jej ovšem z dalšího bloumání vytrhlo jakési nezřetelné zamumlání, honem se tedy otočil zpět na Damiena, který k jeho překvapení dům přeměřoval dosti nepřátelským pohledem pohledem. "Co?" Odpovědí mu byla zašeptaná adresa, na níž nemohl, než přikývnout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dahaka Dahaka | E-mail | Web | 30. července 2009 v 21:56 | Reagovat

Tihle dva mi asi přeci jen chyběli. Jsou oba kouzelní. Oba dva jsou stejní ťuňtičkové, to se nedá jinak popsat. Co víc k tomu říct. Louis je čím dál roztomilejší.

2 Ni-chan Ni-chan | Web | 31. července 2009 v 14:27 | Reagovat

kyaa úžasnej díl Elo-chaaaaan *skočí ji...eh...k nohám* :-) ani nevíš jakou mám radost, že si napsala další díl :-) stejně jako Dahak tak i mě už se po nich stýskalo...oba jsou opravdu *zamyslí se nad nejvhodnějším slovem než jí dojde, že se bude muset opičit* no jo..., když oni opravdu jsou kouzelní *culí se*

3 Kira-chan Kira-chan | 1. srpna 2009 v 11:16 | Reagovat

ta moucha XD můj bože já myslela že umřu smíchy takhle zcestná otázka =D
ale copak je to za děsivé sídlo... to se mi moc nelíbí... rozhodně z toho nic dobrého nekouká =/
Mimochodem doufám že další díl bude dřív než zapomenu o čem byl tenhle ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama