Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Tohle naše přátelství 2/2

13. července 2009 v 11:37 | Elo-chan |  Tohle naše přátelství
takže... prvně, změnila jsem značení kapitol. už to nejsou kapitoly, jen části jednoho celku. protože to celý patří do sebe, stejně jako princ. nechci tedy oddělovat části.
a... co dodat? děkuju všem za komentáře u minulý části. docela mě navnadily přivést experiment do zdárnýho konce. (jak si aspoň myslím, že jsem to ukončila...) a děkuju tady, protože jsem byla celou dobu u babičky a odpovídat takhle opožděně nějak ztratilo smysl...
konec nechávám vaší představivosti. já sama ty dva neovládám natolik, abych mohla s jistotou říct, co vlastně...
-----
Letmé zamávání přes dva dlouhé stoly, prostřené obyčejnou břečkou, které tady říkají polévka. Ne, že by některá ze sklánějících se hlav křičela do světa zvláštní rozhořčení, samozřejmě. Od školní stravy se nedalo čekat ani víc ani méně. Jeden z neměnných standartů dnešního světa. Školní strava… A pak Augustův obličej, rozzářený úsměvem. Jistě se mu ten dárek musel líbit? Sám jej nakonec přivedl na ten nápad. Ať si Gilles namáhal hlavu, jak chtěl, chleba se v polévce roztápěl v pravidelných intervalech. A stejně tak mu ještě nikdo, krom toho škvrněte, zajisté, neposlal psaníčko. Co, psaníčko, báseň? Sotva mohl vědět, co se v těch verších skrývá. A Gilles přesto utratil veškeré úspory, jen koupit celou knížku. Tenkou a plnou rýmů. Stála mu za tento okamžik nezkaleného štěstí. Zdá se mu to, nebo sluneční paprsky vykouzlily chlapci přes nos drobné tečky pih? Na takovou vzdálenost se dá jen stěží hádat…

Auguste s tím zrzounem. Didier, zjistil si už jeho jméno. K čemu mu to ale je? Slévání nočních slz a žluči. Věděl, že jej někdo jistě uvidí, je ale lepšího způsobu, jak zabít čas tmy, než lítostí? Jistě, kdysi bys řekl těšením, Gille. Jenže… Proč už se neusmívá jen pro mě? Auguste, Auguste. Nikdy by nebýval věřil, že bude existovat větší bolest. Zaškobrtnutí, krev. Vlastní vzlyky a útěšné matčiny dlaně, něčí výkřik. Jediná dětská vzpomínka, plná teroru. Skutečně je bolest rozbitého kolene tak nesnesitelná? Neznal ale větší, než byla tato. Jako by ani nepatřila tomuto světu. Proč se věci mění? Jedna za druhou křiví svoji podobu, dokud nezbude jen levná groteska někdejšího neměnna. Myslel už, že nepozná bolest horší, než z té vybledlé vzpomínky. Co tedy tyhle střípky, pulzující uvnitř? Muž nepláče, říkával jeho otec, strohý hlas plný skryté útěchy. Nic by ho teď nepodpořilo víc, než jej slyšet znovu. Nic… Už se nechceš přátelit? Nemáš mě rád? Nebyl si vůbec jistý, jaké odpovědi by se mu dostalo nyní. Jeho Auguste s tím… Ne, nebyl přímo zrzavý. Člověk si ale rád zošklivuje nenáviděné. Byl kdy Auguste můj? Co je to přátelství? Prchavý okamžik… V tichu spícího pokoje se žalostně rozlehl další tlumený vzlyk. Nebyl dost silný, aby slzy zastavil, stáčejíc se do klubíčka. Řady postelí a nezúčastněných těl… Kdy se půjde který z mnichů podívat, jestli všechno spí? Spánkem spravedlivých? Tvé myšlenky jsou hříšné, synu. Nešel by už ke zpovědi. Ne, co zná Augusta… "Promiň, bolí tě to?" zeptal se v duchu peřiny, do níž se mezi vším tím objímáním zakousl. Promiň mi to…

"Jdu." Skutečně to jsou pihy. Skutečně, skutečně, skutečně. Nedokázal, než ve stínu starého stromu děkovat bohu. Pohádal jsi se s ním, Augu? Tak rád by se zeptal, nedokázal však. Hrdlo příliš sevřené, aniž by sám věděl, jak se ten lept nazývá. Možná žárlivost? Ne… Hrdost. To proto ses obešel bez jediného slova výčitky, Gille? Bylo to od tebe hloupé, na hlavu padlý. Myslel sis, že si jej dokážeš uzurpovat? Tak rád by věděl, jestli tu ta zvláštní hloubka hnědých očí byla? Možná, že se mi snaží něco říct…
"Jdeš?" V životě nemohl dopustit, aby se patos myšlenek vydral na povrch. Nesměl chlapce poděsit, byť sám poraněný. Proto ten znuděný úšklebek, než se v trávě protáhl. Byla tak zvláštně živoucí, jako celý okamžik, prodchnutá žilkami energie. A pak… Jak se v těch zneklidňujících očích ukázat? Měl sto chutí chmátnout po bílém kotníku, nenechat chlapce zvednout. Místo toho však jen přimhouřil oko, když se skrze větve, tančící ve větru, prodral dolů sluneční paprsek. Hřeje nadějí? "Kam?" Bůhví, proč nedokážeš delší větu, Gille. Možná by ale pomohlo, kdyby se všichni ti hadi uvnitř přestali svíjet? Bylo by na čase přiznat si nervozitu. Vzal by Augusta za ruku, kdyby… Tok myšlenek však přehlušilo zaplesání. Neodešel. Možná, že se zdrží jen na dalších pár sekund, přesto ale… Co je tohle zvláštní štěstí?
Kam, Augu? Možná by se zeptal znovu, zatracujíc poté sám sebe a svůj neodbytný tón, nutící Augusta oponovat. Snové stvoření před ním však nezůstalo spjato s realitou. Auguste ze sna, ten, jež ho po celou dobu několika nekonečných vyučovacích hodin utěšoval, by se teď jistě stočil vedle něj. Zůstali by si vyměňovat pohledy, úsměv? Kdo ví… Skutečný chlapec z masa a kostí se však protáhl způsobem, který Gillesovi bolestně připomněl něžnou dětskost. Natáhnout ruku a dotknout se snědnoucího kolene. Nespokojené odfrknutí. Co se děje, Augu? Nedotkl jsem se tě doopravdy. Těžko hádat, čí rozhořčení by přeteklo dříve, kdyby jim však byla dána šance. Auguste si znovu vytáhl ruce nad hlavu, svetr srolovaný až k loktům. "Kam by? Nudíš mě, idiote. Možná si zakopat." Možná si zakopat, idiote. Nemělo to být takhle, Augu? A komu vlastně nadáváš? Jsem to já nebo Didier? Nemáš právo na něj myslet, když jsi se mnou! Na povrch však vypustil jen zacukání koutků, tak mnohomluvné ve své jednoznačnosti. "Zakopat? S nimi? Nepřátelíte se…" "Idiote!" Ve chvíli se pokřivil nejen pihami posetý nosík, ale i celý obličej, zlostí, jež se zdála poněkud neadekvátní situaci, ve vší své palčivosti. Byla to hrouda hlíny nebo Gillesova hlava, do níž se těsně před odchodem zaryla špička hnědé boty? Proč mi to děláš, Augu? Jak dát najevo všechno to dotčení a lítost? Maska lhostejnosti nebyla nikdy tak těžkou udržet. "Vadí to snad? Když si chci zahrát kopanou?" Auguste… Nemáš přátele. Vím to. Tak proč za nimi chceš jít? Nespočet stejných tváří. Bez hloubky, bez významu… "Když myslíš…"

"Auguste. Auguste, Auguste, Auguste. Proč se za mnou nevracíš jinak než v nočních můrách?" Proč, Augu? Rozmazané obrazy tváří a hlasů. Neznámé prostory, neznámý smích. Čísi ruka, ukazující na nic neříkající polštář. Je skutečně Augův? Gille, nezdálo se ti to jen? A z čeho jsi vlastně tolik nervózní? Je to pocit nevolnosti nebo ta jediná řádka, která o tobě řekla vše? Proč jsi mu vlastně psal?

Horké slzy, paralyzující nejen mysl, ale i celý povrch těla. Jak tohle může být? Je to jen další z bdělých snů? Proč mě tolik týráš, Augu? "Bolí tě něco?" Vůbec nečekal, že by Auguste odpověděl na jeho hloupoučký dopis, tím více jej tedy překvapila chlapcova přítomnost pod obvyklým stromem. Líbilo se mu, že sem nedoléhá ruch cizího halekání. Vždycky se mu líbilo… Proč ne nyní? Nedostačující tón otázky protkl mlčení vzduchu, lepícího se na ušní bubínky. Proč pláčeš, Augu? Měl ten pocit již při pohledu z dálky, malá bytost přitahující k tělu vlastní kolena. Tak proč jsou jeho zmáčené pihy tak… Jaké vlastně, Gille?
Nemohl, než se cítit nekonečně hloupě, nerozhodně přešlapujíc na místě. Jak jen oříškovým očím vyhovět? Co po mně chceš, Augu? A proč všechna tahle beznaděj? Úsměv povětšinou sprostých rtů tak působil spíš alarmujícím dojmem. "Naval kapesník, blbe. A taky hřeben." Proč… Proč mi pořád nadáváš? Ve chvíli měl co dělat, zadusit rozhořčení probublávající na povrch, zároveň však okouzlený jediným pohybem. Nijak ladným, Auguste si otřel oči do rukávu dost chlapeckým způsobem, přesto ale výjimečným. Protože byl Augustův? Už dávno se přestal snažit o vymýcení tužeb a snů. Ač při myšlence na náhlé obětí zčervenal ve tvářích. "A navíc, proč myslíš, že s sebou tahám hřeben?" Ne, že bys ho nepotřeboval, dovětek, vyřčený pomocí pochybovačného pohledu, na který se Auguste zaškaredil, byť s popotáhnutím. "Protože jsi blbá blonďatá palice?" "Blonďatá opice?" Oplatil překvapeným očím úšklebek, než přeci jen vytáhl kapesník. Sežer si ho. Na této úrovni by obvykle zažertoval, ne však dnes. Hraně zkřivené rty se nakonec roztáhly do povzbudivého úsměvu. K čemu všechno to váhání, Augu? Ještě, než mu ale v hlavě dozněla otázka, chlapec mu kapesník vytrhl z rukou, s vypláznutím jazyka. Samozřejmě…

"Takže… Takže odcházíš?" Naprosto proti veškeré logice necítil nic, vyslovujíc otázku, na níž stejně znal odpověď. A Auguste, snad poprvé v životě, zareagoval podle jeho očekávání, potřásajíc hlavou. "Jo. Matka mi psala, vždyť ti to říkám." Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo, ačkoli ve vzduchu stále visela příchuť jeho slz. Smějící se Auguste, Auguste v pláči. Auguste na sluníčku, právě jako teď. Jak je možné, že už ho neuvidí? Už jen ta představa zněla nereálně. A něco uvnitř něj přesto vědělo, že si jednoho dne poví pravdu, až zůstane pod stromem sám. Augu… Přesto Gilles nedokázal, než omámený sledovat chlapcovy pohyby. Tolik známé šortky, skrývající zbytek štíhlých nohou. A krabičku cigaret v kapse. Stejnou krabičku, kterou teď Auguste s vyzývavě pozvednutým obočím vytáhl na mourovaté světlo, jež se prodralo skrze listoví.
Plivajíc slzy si Gilles dokázal živě představit spirály kouře, motající se mu nejen kolem krku, ale i uvnitř hrudníku. Tam, kde měla původně být bolest. Nevěděl, jestli je za to vlastně rád, uši plné Augustova zvonivého smíchu. Proč všechna ta škodolibost? Měl vědět hned, že se nemá nechat nalákat. Měl vědět hned… Nestojí ovšem tohle světlo za to? Najednou mu nevadilo, že si na něj ukazuje prstem, dokud se jen oříškové oči usmívají. Pro něj… A hop, Gilles! Napodobil jednu ze siláckých póz, jež měl zbytek jeho spolužáků tolik v oblibě, jen aby chlapec naproti znovu vyprskl. Tohle vědomí… Hřeje? Jen dokud se bude smát. Stejně jako konečky prstů po tvářích… Je tohle tvůj dárek, Augu? Na rozloučenou?

KONEC
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hiroko Hiroko | 13. července 2009 v 13:32 | Reagovat

Eldoo...*vrhne se jí k nohám* Tomuhle říkáš koneec..?? *fňuká*

2 Elo-chan Elo-chan | 13. července 2009 v 14:55 | Reagovat

ňu~? *s andělským úsměvem jí plácá po kebuli* sílu, chlape...

3 Dahaka Dahaka | E-mail | Web | 13. července 2009 v 18:51 | Reagovat

Hele chlapi, to by nepřežil bez slz ani opravdovej chlap. To se nedělá. Teď budu mít zase depresi. Štěstí že to kotě nezveřejňovalo minulý týden, myslím že mi mě to dorazilo už totálně.

4 Elo-chan Elo-chan | 13. července 2009 v 20:04 | Reagovat

ale no tak~ co třeba říct něco hezkýho? a přestaň nám říkat chlapi, přece. je to koťátečko~! *začalo se chichotat*

5 Hiroko Hiroko | 13. července 2009 v 21:34 | Reagovat

*chechtá se* Prý chlapi..xDD..ale dobře.. Sílu..xD

6 Ni-chan Ni-chan | Web | 14. července 2009 v 7:29 | Reagovat

ale?? prooooč?? *pofňukává* proč to muselo skončit tak smutně?? je to krásné, ale...*běží si pro kapesníky*

7 Hiroko Hiroko | 17. července 2009 v 9:07 | Reagovat

Proč se to vždycky zasekne na šestce..xDD To je nějaký prokletý, či co..xDD

8 Ninuš Ninuš | Web | 17. července 2009 v 20:16 | Reagovat

taky jsem si říkala hiruš xDxDxDxDxD tak aspoň změna 8 :-)

9 Hiroko Hiroko | 18. července 2009 v 20:35 | Reagovat

To je dobré, řeba se dostaneme i na dvacítku..xDD

10 Ni-chan Ni-chan | Web | 20. července 2009 v 8:18 | Reagovat

hmmmm, ale pokuď tu budem psát jen mi dně tak to půjde ztuha xDxDxDxD , ale nějaká šance je vždy ;-)

11 Dahaka Dahaka | E-mail | Web | 20. července 2009 v 8:33 | Reagovat

Nějak mi uniká o co se tady snažíte vy dvě.

12 Elo-chan Elo-chan | 20. července 2009 v 10:07 | Reagovat

no, každopádně... ušlechtilá snaha se cení vždycky, ne~? ^^
já jen, že mě zase deportujou k babičce, do čtvrtka. tak aby se osazenstvo nedivilo, kde zase umírám.
(krom toho už jsem začala s nápravou. sice jen pár dílů u kiruše, ale už vím, jak skončil natsu-chan XD. ostatní se na mě těšte po příjezdu, chiii~ ^^)
upíří přátelé zdraví~~ *cpe je do batohu a běží na vlak, i s celou godchild ságou XD* ^^

13 Ni-chan Ni-chan | Web | 20. července 2009 v 19:04 | Reagovat

*mává ťapkou* tak se tam měj elo, ale ty už jsi určo v tahu co *pokrčí ramínky* no snaha se taky cení ne :D:D:D:D
a snažíme se zvednou počet komentářů, protože poslední tři (myslím) se všechny ustrnuly na 6 komentáři :D:D nějaké prokletí třeba xDxDxD

14 Hiroko Hiroko | 20. července 2009 v 20:42 | Reagovat

Jo Dahak, vždycky to skončí na šestce a když jsou tři šestky za sebou...*děsí se* Ikdyž Elo je tak trochu ďábel..:D *chechot* Každopádně tě taky žeru Elouš..*mává jí*

15 Smajloš Smajloš | E-mail | Web | 21. července 2009 v 11:26 | Reagovat

[14]: Hele nežrat prosím, jinak budu strašně osamělá. Už jsem říkala jak nesnáším babičky všeho druhu?

Zase budu mít depresi až do čtvrtka. Ach proč...
Ale horší by bylo kdyby po sobě byly tři devítky.
A navíc, jestli chce kotě dočíst všechno u nás, tak to u toho ztráví hodně dní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama