Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Tohle naše přátelství 1/2

2. července 2009 v 19:37 | Elo-chan |  Tohle naše přátelství
takže... takže~? vůbec nevím, jak se uvést... *nervózní úsměv*
dobře. dobře, dobře, dobře. nová povídka formou experimentálního románu. (bez ohledu na to, že to už není nic novýho, když mě s tím předběhl zola XD) tak nějak bych to porovnala k malýmu princi? myslím svojí verzi. a taky k impresionismu. vlastně to má dost blízko. nečekejte nic moc děj. je to spíš lyrický. a taky... jsou to jen střípky. bez nějaký důležitější časový spojitosti.
chlapecká akademie, prostředí les amitiés (nakonec jsem ukradla českej překlad názvu, mám takovej dojem) nebo kaze to ki no uta. pro lepší požitek...
(chystám možná tak další dva díly a konec. podle toho, kolik vjemů přijde. a potom už půjdu dodělat miláčky. opravdicky. tohle ale muselo ven jako první...)
sama dost dobře nevím, co si o tom myslet.
a věnování pro nini. myslím, že všichni vědí~ ^^
-----
Některé věci, jako držení za ruce, jsou v přátelství ještě dovoleny. Polibek už ale ne.

Jistě to ale nejsou mravoučná nakázání, co se jeho spolužákům honí hlavou. A možná ani slovníky, které leží rozevřené na lavici, ne. Je nakonec teplo, ne ovšem vedro, každý by se viděl raděj někde jinde. Třeba s tím blonďáčkem. Ne, není to blonďáček, jen zavšivený spratek, který se při prvním, nahodilém setkání tak rozesmál barvě jeho vlasů. Ukázal si prstem… Těšení se ale přeci zdá lepší činností, než soustředění na výklad toho skřehotavého hlasu od katedry. I když… Výklad, jak řekl, naštěstí. Nechtěl by dnes být zkoušen. Nebo, nechtěl… Nejspíš by mu to vadilo méně, než ostatním chlapcům, řekněme. Byl schopný složit latinskou větu - poloviční vítězství. Ne jako některá individua, jejichž myšlenkové pochody nebylo lze vysvětlit. Po několika letech studia… Ale zpět k tomu setkání. Dnešnímu setkání, nezní to tak krásně? Přestože je to děcko o dvě třídy níž… Ach! Ferron se taky usmívá. Každý ví, na koho si tajně myslí. Ale… Možná, že to ostatním přijde divné, přátelit se s o tolik mladším? Který latinu zvládá třikrát líp, než oni sami, škodolibý záblesk, co potěší. I když… Kolik mu tak může být? Dvě třídy. Čtrnáct? Určitě to bude čtrnáct…

"Třináct." Třináct, blondýnku. V hlavě mu na reakci bílého úsměvu zazvučelo i to podbízivé oslovení. Podbízivé myšlenkám. Nejsou andělé ze všech obrazů světlohlaví? Opravdu ne, ty Satane? Přesto ale nelze, než se rozesmát s ním. Smát se a smát se a pozorovat přitom stíny, vrhané dětskými řasami. Dětskými? Jsou to tři roky, ale…

"A je blonďatá a…" Kdyby se přes Augustovu tvář nekmitl ten až příliš známý úsměv, možná by pokračoval. Takhle se ale neubránil podezřívavému pohledu. Zvlášť, když má narozeniny příští týden. Nebude to třináct, ale… Třináct je špatné číslo, Gille. Pamatuj si to. "A je to tvoje sestra, viď?" Pamatuj si to. Tři slova, padající s absolutní vážností. Moje sestra. Vyprávět o sestře. Její vnady… "Nemám sestru!" Gille… Zdálo se mi to, nebos vydal hysterické vypísknutí? Nemohl, než zůstat Augustův pohled oplácet. Oříškový. Andělé mají modré oči, Augu, věděls to? Tak jako já… Ještě dříve, než se ale mohl zeptat, jestli je přípustné nové, důvěrnější oslovení, chlapec vážně pokýval hlavou, hatíc veškeré rozumné myšlenky. Pokud kdy rozumnými byly. "Buď rád," zopakoval své příliš vyspělé gesto a natáhl se do trávy, listoví na bílém mramoru obličeje vykreslilo stíny. "Buď rád. Já taky ne…" Spolu s přehradou smíchu se protrhla i ta nervozity. Protrhla… Nebo spíše naopak? Jako by si poprvé za tu půlhodinu mohl volně vydechnout. Přestože chlapce chytil za ruku. Stisk, který jej fascinoval, stejně jako osoba sama. Jistě, Auguste měl nespočetné rarášky v očích, zvlášť v podobných chvílích, pokud mohl takhle brzy soudit. Ale… Proč přemýšlet, když je tráva tak měkká a stín starého stromu nadobyčej příjemný? Ferron se taky usmíval…

"No tak, no tak! Nebude to bolet. Augu!" "Ne a ne a ne a ne, ty satane!" Satane… Kdybys věděl, že ti tak taky říkám… Skutečnost jej donutila namáhavě polknout, přesto se však musel vzchopit k úsměvu, pokud chtěl druhého přesvědčit. "Copak mi nevěříš?" Oči mu přitom zabloudily ke kapesnímu nožíku v trávě. Ne, že by se sám kdy vyžíval v krvi, tohle ale bylo něco úplně jiného. Každý to musel vidět, tak proč ne on? I přes pobavený smích se mu do hrudi zaryl osten zklamání. Což ovšem není důvod přestávat, Gille. "Auguste…" Tak, jen se vztekej, čertovo kvítko. Chlapcovo zakabonění jej znovu pozvedlo, najednou nedokázal, než do něj dloubnout loktem, zvláštní gesto. A fakt o existenci nevyřčené dohody ohledně vlastního oslovení mohl jít stranou. "Auguste," zopakoval, zvuk rezonující ovzduším téměř schopen přebít ptačí zpěv. "Vždyť jsi mi to slíbil. Nebo už se nechceš přátelit? Nemáš mě rád?" Touha se znovu zasmát tu byla, avšak podmaněná otázce života a smrti. Nemůže mě teď odmítnout? To přeci… Absurdní. Kdo říkal, že mám strach? Nemusím. Mám více přátel, než tohle malé pískle. To on nemá nikoho… Proč, Augu? Nekoukej na mě jako zraněné zvířátko. Bolí mě to, víš? "No tak… Bude to jen bodnutí a-" Ne, Augu, proboha tě prosím. Vzduch jako by potěžkl. Je to jen mrak, který mu stíní do obličeje? Být si jist odpovědí… Proč nic neříkáš? Neumíš mě odmítnout nebo se tak bojíš krve? Všichni to tak dělají. Všichni. Tak proč ne my? Konečně se však dostavilo toužené zastavení deroucím se myšlenkám. Lehké zachvění odkrvených rtů. Není to tolik zvláštní, vnímat každý nádech osoby vedle vás? Kdyby se teď položil, vlasy se mu spletou v obětí se zelenými lístky trávy. Obrázek vyvstal a pohasl, jediným pohozením hlavy. Rozhodl ses, Auguste?
"Ale… nechápu, co je to za hloupost." Chlapec vyštěkl, způsobem zakrývajícím roztřepané cosi, páchající paseku uvnitř jeho prsou. Jistěže chtěl, kdyby… "Je to nechutný, Gille. Úplně nechutný." Ne, teď… Ruka, stejně delikátní jako celek, zmizela v kapse šortek, hledajíc záchranu před ostřím, v očích strachu dvakrát tak velkým než obvykle. A nezáleželo právě, že ve skutečnosti tápala po krabičce cigaret, vyměněné se staršími studenty za peníze, poslané k dobru z domova. Tenhle jeho zvyk nebyl hezký. Gilles ovšem neměl právo nijak zasahovat. Ne teď, ne potom. Nezbývalo, než si povzdechnout a schovat nožík do vlastní kapsy, přesto s nervozitou, probublávající na povrch. Nejspíš věděl, že jej Augustovy oči zarazí. Nebo si to přál vědět? Nic, na čem by záleželo, tak dlouho, dokud mohl povzbudivě pokývnout.
"Co když se ale… No, říznu moc?" Stačí kapička, Augu. Je to pokrevní bratrství, ne jatka. Čím ti to asi budu zastavovat? Ačkoli si ale snažil nalhávat, že bude cítit bolesti dvakrát tolik, než chlapec sám, přetrvávala zde jakási nutnost rudou barvu spatřit. Přesvědčit se, že celé tohle není velká iluze. Nebo si jej možná uzurpovat? Kdyby chtěl přemýšlet, odpověď najde. Takhle však jen zavrtěl hlavou. Neboj se, maličký. Stačilo by říct jen tolik…
"Copak se ti tak klepou? Nejsi levota, no tak." Jedinou odpovědí mu bylo nafučení tváří. Možná, že jsi nezněl příliš… Gille? Stisk ruky, nic víc… "Budu tě přitom držet, chceš? Každý to tak dělá…" "Jasně. A čím se pak asi říznu, pitomče?" "Pomůžu ti." "Tak to zapomeň!" Drobná ručka se mu vytrhla, aby jej ještě v tu chvíli pohladila po stehně. Nebo to zajížděla do kapsy? Jistěže, Gille. Vyprovokoval jsi ho, máš radost? Téměř, jako by viděl odhodlání, kamuflované stisknutými rty, pokrčeným obočím. Ano…
Jen, jen se trochu říznout. Špičkou nože, na kterém je i tvoje krev. Udělá nás to nějak bližšími? Jsem to jen já nebo do této scény smích nepatří? Ale ano… Smějme se společně. Je mi příliš lehko.

"Chcípni, blonďatá palice!" Jak jen by mu chtěl říct, že se pro něj tato slova nehodí. Jako by každé z nich pošpinilo něco z jeho nekonečné nevinnosti. Beránci a mučedníci z ranních mší, ti se zdáli správnými společníky tomuto stvoření… Přesto by nikdy nemohl popřít, že k Augustovi zvláštní zpupnost patří. Sebrat se a odejít, zničehonic. Tak, jak to již několikrát udělal, nejlépe s cigaretou v ruce. Přesto… Kdo by byl schopen označit dým za smrdutý? Poté, co tančí dokola a dokola ve vašich snech… Gilles si až příliš dobře pamatoval úsměvy přeludu. Odevzdaně potřásl hlavou. Nemůže ho zadržet. Nerad se s ním hádá. Tedy většinou. V těch případech, které jsou neočistné. Dnes ale může dýchat. Nezraní oříškové oči ještě víc. Ale… Co jsem udělal, Augu? Chtěl jsem tě dnes držet za ruku. Povídat si příběhy, smát se s tebou. Copak ti to nestačí? Proč utíkáš? Vysvětlovat, že smrt jednoho z nich znamená to samé i pro druhého, se teď zdá zbytečné.

"Počkej, kam jdeš?" Chuť dodat slůvko "zase" se jaksi vytratila. Mezi prvním šokem a pohledem, jak se pod košilí zvedají ramena. Dokázal si již rekonstruovat obličej, jaký chlapec právě asi dělá. Tempo nádechů se zdá až příliš klidné pro někoho, kdo se právě rozzlobil, ne? Nemáš dnes svoje cigarety, Augu? Vlastně… Málem by zapomněl. Ten svit, co mu vychází z očí při smíchu. Jak dlouho ještě vydržím vzdorovat? Při dnešní nabídce… Chtěl jsem si už vzít. Je kouření nakonec tak zatraceníhodné? Auguste se směje… Hej ty, skrčku! Stejně, jako věta sama, však posloužilo i prosté pokrčení kolene. Jež by se sice nedalo nazvat kopnutím, ale… "Tak?" Svůj účel splnilo? Tak otoč se… "Auguste. Nerozumím ti," vzdychl nakonec, ač s rozesmátým obličejem. Proč ti jen nerozumím?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hiroko Hiroko | 2. července 2009 v 23:22 | Reagovat

Prvně musela dlouho přemýšlet, jestli jo nebo ne..Hmm..*nechtěla mít první komentář, radši na někoho reaguje* ale nakonec teda jooo... Bylo to.. Uch, dosti to na mě zapůsobilo, ostatně to ty umíš..*rejpe do ní prstíkem* Jsem z toho trošku nesvá a bojím se jak to bude pokračovat, protože ty jsi na svoje hrdiny zlá, bez výčitek je vraždíš popřípadě z nich děláš upíry..*vrhá se k nohám nebohému Louisovi*

2 Dahaka Dahaka | E-mail | Web | 3. července 2009 v 9:36 | Reagovat

Hm říkat že mi to připomíná Kaze asi nemá smysl...říkat že mi to připomíná i něco jiného také nemá smysl. Proto jen řeknu že to bylo nádherné, tvým spůsobem nádherné a to je víc než cokoliv na světě.

3 Miwako Miwako | Web | 3. července 2009 v 22:14 | Reagovat

éh.. v prvé řadě mi to přišlo zmatené. Tak nějak jsem nezvládla jména či myšlenky přiřadit k postavám... Ale na druhou stranu to na mě docela zapůsobilo..

4 Ni-chan Ni-chan | Web | 5. července 2009 v 22:00 | Reagovat

ani jsem nedýchala a hltala každé slovo *vhání kyslík do plic* tohle je tak zvláštní, zajímavé a každým coulem osobité...což se od tebe dalo čekat, ale nečekala jsem, že to budu až tak hltat *znachoví* a navíc je to věnováno mě *kašle na Dahak a vrhne se koťátku kolem krku* kyaaaa kují moc opravdu mě to velmi nadchlo *culí se a doufá, že další díl bude brzo*

5 Dahaka Dahaka | E-mail | Web | 6. července 2009 v 11:51 | Reagovat

[4]: Já už si z toho nic nedělám, na mě kašlou už všichni, i samo kotě.

6 Ni-chan Ni-chan | Web | 7. července 2009 v 8:56 | Reagovat

huh? *tváří se překvapeně* nani??? jak kašle?? to by přece nemělo, vždyť je to hodné koťátko!!! *zkoumavý pohled*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama