Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Červenec 2009

Zůstaň, prosím... -43

30. července 2009 v 11:02 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takže, co říct~? asi, že vím, že už si ani nemůžete pamatovat, co se stalo posledně? ^ ^"
no, omlouvám se předem za poněkud... rozjíždějící kapitolu. přeci jen jsem dlouho nepsala a místy mě to stálo dost úsilí ^ ^""
(a příhoda z mouchou je moje dětství... *oklepala se ještě teď*)
-----
Bože. Bože, bože, bože. Chci umřít. Stihni mě bleskem a nechej mému popelu… No ale Louisi! Slyšíš se ty vůbec? Je mi z tebe špatně, no vážně. Nebo je mi taky špatně z… Proč jen jdu tak vidět? Kdybych se vážně narodil jako děvče, určitě bych nebyl tak nápadný. Jistojistě mám takhle tak deset centimetrů navíc a když se vezme, že se neschovám ani do vlasů ani do sukní… Ale kdybych byl, nemusel bych se teď propadat? Ten člověk, proč tak zírá?! V tu chvíli si až odfrknul, rudé tváře najednou přičítajíc vlastnímu vykonstruovanému hněvu, stále ovšem s nezměněným snažením uspořádat vlastní tělo takovým způsobem, aby jej Damienovy objímající paže překryly. Jež bylo očividně nesmyslné i baronovi samotnému, už podle propalujícího pohledu, namířeného neznámým narušitelem kamsi do jeho nebohého zátylku.
Bože, bože, bože. Jsi lepší než divadlo, Louisi. Chci umřít. Sám si sice nemohl neuvědomit fakt, že si za něco podobného před pouhým okamžikem nadával, opakování jediného slova však jako by přinášelo jistou úlevu, vším svým omamujícím stereotypem. Jen to zapadne na správné místo a… Bože, bože, bože. Damíčku? Tedy, ne, že bys byl bůh, to spíš satan, ale… Já chci asi zachránit? Honem zachránit, zachránit úžasně nenápadně. Možná, kdyby toho člověka ve dveřích trefil šlak… A Louisi! Přestaň to opakovat pořád dokola. Zníš už skoro jako na kázání, sepni ještě ruce s uctivým pohledem k zemi, no jistě… Ale neměl by farář co dočinění s cudností? A já tady přitom… Louisi! Dost! Ty jsi vážně… V tu chvíli ze sebe vydal jakési zděšené zapísknutí, neschopen v rychlosti dojít k poznání, že se tím předvede snad ještě víc. Jaké odhalení mu však skutečně nemělo být souzeno, skrýš z Damienova ramene se v tu chvíli pohnula kousek doleva, naschvál tak utíkajíc baronovu rudému obličeji. Nevšímaje si krajně zoufalých pohledů, jež mu mladík začal vrhat do tváře.

"Pokud něco chceš, nebylo by od věci kupříkladu promluvit."
"Já…" "Ty?" "To jsem já. Vaše věci, milostpáne! Mám je tu…" Ve chvíli, kdy Damienův až překvapivě rezolutní hlas dopadl plnou silou na hlavu onoho chlapíka ve dveřích, Louis musel postiženého až litovat. V životě by nevěřil, že bude možno ve zlomku jediné vteřiny otočit situaci tak, aby se strany proměnily, nyní však bylo jisté, kdo je tu ten zlý. Což si zřejmě uvědomoval i onen pihovatý výrostek, o nic starší než baron sám, šoupajíc nohama, které mu narostly mírně do o, v manýru peskovaných dětí ze školní lavice. Jestli on vůbec měl tolik štěstí, aby do té školy chodil, Louisi. Což myslím, že ne, sdělil si poněkud suše, poslíčkovo poněkud vesnické vzezření však mluvilo za své. Taky bys takhle vypadal, Louisi, nebýt… No, postavení? Tahle myšlenka děsila, ne nadarmo se jí většinu svého času vyhýbal jako čert kříži, byť nevědomky. Všechny zajímavé teorie však nakonec přerušil Damien, sobě vlastním tónem do hutného ticha okamžiku. A Louis se nedokázal ubránit představě hrdého lva, ač možná se zkrácenou hřívou.

"A Dami? Říkáš, že byl hladomor?" "Prý, taky jsem ho nezažil. A i kdyby, pochybuji, že by se mě to nějak dotklo. Rodina byla dost bohatá, říkal jsem ti už…" "Hm." Louis jen pokývl hlavou, než se sklonil zpět k zavazadlům, aby vytáhl další kousek oblečení. Velice efektivním způsobem, ani on ani Damien zjevně nedošel k závěru, že ten někdo, kdo jim šaty u Alberta balil, každý kus nejprve poskládal. Což oni dva nyní opakovali, zajisté s těmi nejlepšími pohnutkami.
"A Louisi, koukej! Tohle mi vážně slušelo, nemyslíš? Andílku?" Oslovený však neuznal za nutné věnovat svou pozornost upírovým povrchnostem, sám se totiž právě s rukou založenou v bok pokoušel ulevit vtíravé bolesti zad, vzniklé přílišným ohýbáním. "Louisi! Ty zíváš. To ti přijdu tak… Vážně si můžeš zívnout, když přitom koukáš na mě?" Slova na mě obsahovala onoho důrazu, jež by použilo příliš rozmazlené dítě, vychovávané v přesvědčení, že je středem vesmíru, přesto však barona donutilo k pohledu, byť ne zrovna nejpřívětivějšímu. A pak ať mi ještě jednou řekne princezna. Narcis jeden. Téměř se nechal svést chvilkovým nápadem, zeptat se, jestli kdy upír četl řecké báje, nadějné očekávání v čokoládových očích však udělalo své, nakonec se jen pousmál. "Samozřejmě, že slušelo. Mám rád tuhle barvu, víš? Tak nějak…" Ve chvíli se ovšem zarazil, s pocitem, že by nebylo zas tolik od věci jít a skočit si někde z okna. Jenže tuhletu fiflenu, téměř na Damiena pokývl, to tenkrát taky nezabilo. Bude lepší se utopit, Louisi? Jenže zase, nemusím studenou vodu. I když možná v létě… Vždyť je celkem teplo? S povzdechem, vyjadřujícím naprostou odevzdanost osudu, v ten moment střelil pohledem k oknu, přesvědčujíc se o síle slunečních paprsků, aby po chvíli plácl největší hloupost za poslední měsíce.
"Spolkls už někdy mouchu, Dami?" Zatěkání zelených očí však nejspíš způsobilo, že se Damien podřídil konverzačnímu tónu, zadumaný už podle vrásky mezi obočím, která tam rozhodně nepatřila. Jak si baron nezapomněl poukázat, čekajíc na odpověď se stejnou opravdovostí, jako by mu mělo být vyjeveno slovo boží. "Kdysi? To jsem byl ještě dítě. I když mi jen vletěla do pusy, nespolkl jsem jí doopravdy," honem dodal a oblažil barona vážným pohledem, možná jej tak varujíc, aby nezkoušel pochybovat. "Ale stejně to bylo pořádně nechutné, abys věděl. Tenkrát jsem poskakoval a něco křičel a ona mi tam vletěla. Víš, byla úplně ledová, to maso…" Sám upír ale propukl v smích, Louis mohl téměř vidět slzičky pobavení, jiskřícího mu hluboko v očích, neodolal se tedy nepřidat se svojí troškou. "A teď si představ, že by to byla masařka… Byla vůbec ještě živá, když jsi ji vyplivl?" "Počkej, já ti tu vyprávím, že to bylo ledové a ty se mě zeptáš, jestli to přežila? Já z toho měl následky ještě…! Nelido! Nemáš srdce, Louisi, abys věděl." Ještě si hraně zakňučel, ačkoliv se mu tento zvuk smísil s nezadržitelným smíchem, po chvíli ale cosi vykřikl, nutíc tak Louise k obnovení pozornosti, kterou baron zatím vynakládal střídavě na lapání po dechu a otírání mokrých řas. "Ty chceš umřít, zvíře! Na co ses mě to ptal? A já ti jak pitomec odpovídám, no počkej! Počkej!" "Ale já jsem to nemyslel jako…! Hej, Dami, slyšíš? Slyšíš?" Poslední otázka se však rozplynula do ničeho, nahrazena Louisovým výkřikem, když se ten pokusil uniknout osudu a schovat se za jeden z velkých kufrů. Do kterého jej Damien o chviličku později ovšem svrhl, jako do propasti plné pekelného ohně, pokud byl jeden ochotný nahradit tyto plameny bělostnými nočními košilemi. Které přímo sváděly k nevyslovitelné krutosti, totiž sešlehat nebohou oběť jedním z dlouhých rukávů.

"Počkej, řekl jsem počkej, ne?!" "Ale to říkáš vždycky, Louisi." "Právě proto bys mě mohl konečně poslouchat." Větu doprovodilo zasyknutí, až podezřele podobné slovu pitomec, které však ještě popíchlo toho pekelníka, jak Damienovi Louis zase přezdíval. Popíchls ho, aby tě popichoval, Louisi. Máš radost? Máš radost? Sám jsi pitomec. A příště, až se mě zeptá, jestli bych mohl… "Ale Louisi, copak mi to nesluší vždycky?" "Fňukno!" Obořil se mladík zpátky, ihned ale s pocitem, že možná až příliš razantně, honem tedy povytáhl koutky do nepříliš přesvědčivého úsměvu, jen svůj verdikt v Damienových očích zmírnit. Hořká čokoláda, hořká čokoláda… Ach, Damíčku. "Ale musíš něco vydržet, víš?" Poslední ze série myšlenek již vyslovil nahlas, dávajíc přitom dotykem najevo, že by nebylo úplně marné, kdyby upír znovu nadzdvihl hlavu. "Nechtěl jsi po mně snad, abych ti to uvázal? Tak si nestěžuj. No, už je to… Tak, tak, hotovo." Nasadil naprosto spokojenou masku, vzdávaje se šance, že ten iritující sklad na jemné látce vyhladí, v tu chvíli se však musel sám pro sebe usmát, rezignujíc na jakékoliv rozhořčení. "Ještě vlasy, ukaž," natáhl ruku, jen ty zlaté nitky pramínků vysvobodit. Vypadalo to poněkud nezvykle, ne však způsobem, na nějž by si mohl stěžovat.

"Takže… Louisi? Jsem to jenom já nebo skutečně opakujeme všechny svoje hloupé chyby?" Oslovený v tu chvíli nadzdvihl obočí v tázavém gestu, aniž by věděl, jak správně odpovědět, snažíc se zachovat vycházkové tempo. Snad v doufání, že veškeré soustředění vytlačí pocit rozmáhajícího se prázdna uvnitř, tak často definovaný pojmem strach, nyní však nejspíš smíšený s jakýmsi zrůdným očekáváním. Byl si naprosto vědom okolí, utopeného ve stínech přesně jako naposledy, přeci ale nakonec jen potrhnul hlavou, na znamení, že neví. "Co jiného bys asi tak chtěl dělat?" "Louisi… Opravdu se nechceš vrátit? Nepotrvá mi to dlouho, slibuju." Přesně věděl, že tahle prosba, visící ve vzduchu již od chvíle, kdy opouštěli pokoj v hostinci, musí přijít. Možná ale právě proto obsáhla jeho reakce něco z nenucenosti, když se ve vlahém nočním ovzduší natáhl k nepatrnému polibku po téměř světélkující tvář.

"Tak tohle to je?" "No…" Konečně se zastavili před domem z bílého kamene, pokud se tedy bez přítomnosti jakéhokoli zdroje světla dalo dost dobře určit, a Louis nemohl, než si přiznat, že konečně spatřil dlouho očekávanou věc. Mnohokrát si již zkoušel představit monumentální stavbu, tvářící se, že temnou aurou pohltí vše kolem sebe, ústa v podobě hrubých dveří dokořán, vypouštějíc tak hnilobný zápach z temné, nízké chodby. Možná by na konci zářila louč nebo taky svíčka. Jak bys jinak viděl, jak ta chodba vypadá? Ale zase… Černota. Má to vydávat černotu. A… Podvědomě se opřel Damienovi o rameno, očekávajíc slůvka vysvětlení, při pohledu do jeho tváře však musel uznat, že se upír jeví ještě konsternovaněji. Ne, Louisi. On je nervózní. Tak strašně… Místo, aby na sobě však dal prozření zdát, ustoupil do strany, ve snaze se tak dostat do zorného úhlu svého společníka. Bez ohledu na to, jak by se jeho malé divadlo mohlo zdát nepatřičným, jen když zabere.
"Damíčku? Myslíš… Tohle je ono?" Sám pro sebe se zašklebil, jistá část jeho vědomí totiž zaznamenala třepot, který se mu vydral z úst místo zpěvavého oslovení, které samozřejmě zamýšlel. Podle pohledu do upírova obličeje ovšem poznal, že nemá cenu dál hrát, jen si tedy povzdechl, než se vrátil na své původní místo po mužově boku, aby mu s jistou dávkou nejistoty sevřel ruku v zápěstí. "Dami, opravdu je to… No, tohle?" Ani přes tmu si nešlo nevšimnout zdobených oken a sošek, které fasádu domu lemovaly, nemluvě o dvou velkých balkonech, evokujících představu dlouhých bílých závěsů, povlávajících kolem zábradlí. S jediným rozdílem, totiž že se tohle pekelné hnízdo zdálo až příliš tiché, vyhaslé. A on přeci čekal alespoň jediné světélko za oknem, přítomnost nočních stvoření. V tu chvíli jej ovšem z dalšího bloumání vytrhlo jakési nezřetelné zamumlání, honem se tedy otočil zpět na Damiena, který k jeho překvapení dům přeměřoval dosti nepřátelským pohledem pohledem. "Co?" Odpovědí mu byla zašeptaná adresa, na níž nemohl, než přikývnout.

Tohle naše přátelství 2/2

13. července 2009 v 11:37 | Elo-chan |  Tohle naše přátelství
takže... prvně, změnila jsem značení kapitol. už to nejsou kapitoly, jen části jednoho celku. protože to celý patří do sebe, stejně jako princ. nechci tedy oddělovat části.
a... co dodat? děkuju všem za komentáře u minulý části. docela mě navnadily přivést experiment do zdárnýho konce. (jak si aspoň myslím, že jsem to ukončila...) a děkuju tady, protože jsem byla celou dobu u babičky a odpovídat takhle opožděně nějak ztratilo smysl...
konec nechávám vaší představivosti. já sama ty dva neovládám natolik, abych mohla s jistotou říct, co vlastně...
-----
Letmé zamávání přes dva dlouhé stoly, prostřené obyčejnou břečkou, které tady říkají polévka. Ne, že by některá ze sklánějících se hlav křičela do světa zvláštní rozhořčení, samozřejmě. Od školní stravy se nedalo čekat ani víc ani méně. Jeden z neměnných standartů dnešního světa. Školní strava… A pak Augustův obličej, rozzářený úsměvem. Jistě se mu ten dárek musel líbit? Sám jej nakonec přivedl na ten nápad. Ať si Gilles namáhal hlavu, jak chtěl, chleba se v polévce roztápěl v pravidelných intervalech. A stejně tak mu ještě nikdo, krom toho škvrněte, zajisté, neposlal psaníčko. Co, psaníčko, báseň? Sotva mohl vědět, co se v těch verších skrývá. A Gilles přesto utratil veškeré úspory, jen koupit celou knížku. Tenkou a plnou rýmů. Stála mu za tento okamžik nezkaleného štěstí. Zdá se mu to, nebo sluneční paprsky vykouzlily chlapci přes nos drobné tečky pih? Na takovou vzdálenost se dá jen stěží hádat…

Auguste s tím zrzounem. Didier, zjistil si už jeho jméno. K čemu mu to ale je? Slévání nočních slz a žluči. Věděl, že jej někdo jistě uvidí, je ale lepšího způsobu, jak zabít čas tmy, než lítostí? Jistě, kdysi bys řekl těšením, Gille. Jenže… Proč už se neusmívá jen pro mě? Auguste, Auguste. Nikdy by nebýval věřil, že bude existovat větší bolest. Zaškobrtnutí, krev. Vlastní vzlyky a útěšné matčiny dlaně, něčí výkřik. Jediná dětská vzpomínka, plná teroru. Skutečně je bolest rozbitého kolene tak nesnesitelná? Neznal ale větší, než byla tato. Jako by ani nepatřila tomuto světu. Proč se věci mění? Jedna za druhou křiví svoji podobu, dokud nezbude jen levná groteska někdejšího neměnna. Myslel už, že nepozná bolest horší, než z té vybledlé vzpomínky. Co tedy tyhle střípky, pulzující uvnitř? Muž nepláče, říkával jeho otec, strohý hlas plný skryté útěchy. Nic by ho teď nepodpořilo víc, než jej slyšet znovu. Nic… Už se nechceš přátelit? Nemáš mě rád? Nebyl si vůbec jistý, jaké odpovědi by se mu dostalo nyní. Jeho Auguste s tím… Ne, nebyl přímo zrzavý. Člověk si ale rád zošklivuje nenáviděné. Byl kdy Auguste můj? Co je to přátelství? Prchavý okamžik… V tichu spícího pokoje se žalostně rozlehl další tlumený vzlyk. Nebyl dost silný, aby slzy zastavil, stáčejíc se do klubíčka. Řady postelí a nezúčastněných těl… Kdy se půjde který z mnichů podívat, jestli všechno spí? Spánkem spravedlivých? Tvé myšlenky jsou hříšné, synu. Nešel by už ke zpovědi. Ne, co zná Augusta… "Promiň, bolí tě to?" zeptal se v duchu peřiny, do níž se mezi vším tím objímáním zakousl. Promiň mi to…

"Jdu." Skutečně to jsou pihy. Skutečně, skutečně, skutečně. Nedokázal, než ve stínu starého stromu děkovat bohu. Pohádal jsi se s ním, Augu? Tak rád by se zeptal, nedokázal však. Hrdlo příliš sevřené, aniž by sám věděl, jak se ten lept nazývá. Možná žárlivost? Ne… Hrdost. To proto ses obešel bez jediného slova výčitky, Gille? Bylo to od tebe hloupé, na hlavu padlý. Myslel sis, že si jej dokážeš uzurpovat? Tak rád by věděl, jestli tu ta zvláštní hloubka hnědých očí byla? Možná, že se mi snaží něco říct…
"Jdeš?" V životě nemohl dopustit, aby se patos myšlenek vydral na povrch. Nesměl chlapce poděsit, byť sám poraněný. Proto ten znuděný úšklebek, než se v trávě protáhl. Byla tak zvláštně živoucí, jako celý okamžik, prodchnutá žilkami energie. A pak… Jak se v těch zneklidňujících očích ukázat? Měl sto chutí chmátnout po bílém kotníku, nenechat chlapce zvednout. Místo toho však jen přimhouřil oko, když se skrze větve, tančící ve větru, prodral dolů sluneční paprsek. Hřeje nadějí? "Kam?" Bůhví, proč nedokážeš delší větu, Gille. Možná by ale pomohlo, kdyby se všichni ti hadi uvnitř přestali svíjet? Bylo by na čase přiznat si nervozitu. Vzal by Augusta za ruku, kdyby… Tok myšlenek však přehlušilo zaplesání. Neodešel. Možná, že se zdrží jen na dalších pár sekund, přesto ale… Co je tohle zvláštní štěstí?
Kam, Augu? Možná by se zeptal znovu, zatracujíc poté sám sebe a svůj neodbytný tón, nutící Augusta oponovat. Snové stvoření před ním však nezůstalo spjato s realitou. Auguste ze sna, ten, jež ho po celou dobu několika nekonečných vyučovacích hodin utěšoval, by se teď jistě stočil vedle něj. Zůstali by si vyměňovat pohledy, úsměv? Kdo ví… Skutečný chlapec z masa a kostí se však protáhl způsobem, který Gillesovi bolestně připomněl něžnou dětskost. Natáhnout ruku a dotknout se snědnoucího kolene. Nespokojené odfrknutí. Co se děje, Augu? Nedotkl jsem se tě doopravdy. Těžko hádat, čí rozhořčení by přeteklo dříve, kdyby jim však byla dána šance. Auguste si znovu vytáhl ruce nad hlavu, svetr srolovaný až k loktům. "Kam by? Nudíš mě, idiote. Možná si zakopat." Možná si zakopat, idiote. Nemělo to být takhle, Augu? A komu vlastně nadáváš? Jsem to já nebo Didier? Nemáš právo na něj myslet, když jsi se mnou! Na povrch však vypustil jen zacukání koutků, tak mnohomluvné ve své jednoznačnosti. "Zakopat? S nimi? Nepřátelíte se…" "Idiote!" Ve chvíli se pokřivil nejen pihami posetý nosík, ale i celý obličej, zlostí, jež se zdála poněkud neadekvátní situaci, ve vší své palčivosti. Byla to hrouda hlíny nebo Gillesova hlava, do níž se těsně před odchodem zaryla špička hnědé boty? Proč mi to děláš, Augu? Jak dát najevo všechno to dotčení a lítost? Maska lhostejnosti nebyla nikdy tak těžkou udržet. "Vadí to snad? Když si chci zahrát kopanou?" Auguste… Nemáš přátele. Vím to. Tak proč za nimi chceš jít? Nespočet stejných tváří. Bez hloubky, bez významu… "Když myslíš…"

"Auguste. Auguste, Auguste, Auguste. Proč se za mnou nevracíš jinak než v nočních můrách?" Proč, Augu? Rozmazané obrazy tváří a hlasů. Neznámé prostory, neznámý smích. Čísi ruka, ukazující na nic neříkající polštář. Je skutečně Augův? Gille, nezdálo se ti to jen? A z čeho jsi vlastně tolik nervózní? Je to pocit nevolnosti nebo ta jediná řádka, která o tobě řekla vše? Proč jsi mu vlastně psal?

Horké slzy, paralyzující nejen mysl, ale i celý povrch těla. Jak tohle může být? Je to jen další z bdělých snů? Proč mě tolik týráš, Augu? "Bolí tě něco?" Vůbec nečekal, že by Auguste odpověděl na jeho hloupoučký dopis, tím více jej tedy překvapila chlapcova přítomnost pod obvyklým stromem. Líbilo se mu, že sem nedoléhá ruch cizího halekání. Vždycky se mu líbilo… Proč ne nyní? Nedostačující tón otázky protkl mlčení vzduchu, lepícího se na ušní bubínky. Proč pláčeš, Augu? Měl ten pocit již při pohledu z dálky, malá bytost přitahující k tělu vlastní kolena. Tak proč jsou jeho zmáčené pihy tak… Jaké vlastně, Gille?
Nemohl, než se cítit nekonečně hloupě, nerozhodně přešlapujíc na místě. Jak jen oříškovým očím vyhovět? Co po mně chceš, Augu? A proč všechna tahle beznaděj? Úsměv povětšinou sprostých rtů tak působil spíš alarmujícím dojmem. "Naval kapesník, blbe. A taky hřeben." Proč… Proč mi pořád nadáváš? Ve chvíli měl co dělat, zadusit rozhořčení probublávající na povrch, zároveň však okouzlený jediným pohybem. Nijak ladným, Auguste si otřel oči do rukávu dost chlapeckým způsobem, přesto ale výjimečným. Protože byl Augustův? Už dávno se přestal snažit o vymýcení tužeb a snů. Ač při myšlence na náhlé obětí zčervenal ve tvářích. "A navíc, proč myslíš, že s sebou tahám hřeben?" Ne, že bys ho nepotřeboval, dovětek, vyřčený pomocí pochybovačného pohledu, na který se Auguste zaškaredil, byť s popotáhnutím. "Protože jsi blbá blonďatá palice?" "Blonďatá opice?" Oplatil překvapeným očím úšklebek, než přeci jen vytáhl kapesník. Sežer si ho. Na této úrovni by obvykle zažertoval, ne však dnes. Hraně zkřivené rty se nakonec roztáhly do povzbudivého úsměvu. K čemu všechno to váhání, Augu? Ještě, než mu ale v hlavě dozněla otázka, chlapec mu kapesník vytrhl z rukou, s vypláznutím jazyka. Samozřejmě…

"Takže… Takže odcházíš?" Naprosto proti veškeré logice necítil nic, vyslovujíc otázku, na níž stejně znal odpověď. A Auguste, snad poprvé v životě, zareagoval podle jeho očekávání, potřásajíc hlavou. "Jo. Matka mi psala, vždyť ti to říkám." Pokrčil rameny, jako by se nic nedělo, ačkoli ve vzduchu stále visela příchuť jeho slz. Smějící se Auguste, Auguste v pláči. Auguste na sluníčku, právě jako teď. Jak je možné, že už ho neuvidí? Už jen ta představa zněla nereálně. A něco uvnitř něj přesto vědělo, že si jednoho dne poví pravdu, až zůstane pod stromem sám. Augu… Přesto Gilles nedokázal, než omámený sledovat chlapcovy pohyby. Tolik známé šortky, skrývající zbytek štíhlých nohou. A krabičku cigaret v kapse. Stejnou krabičku, kterou teď Auguste s vyzývavě pozvednutým obočím vytáhl na mourovaté světlo, jež se prodralo skrze listoví.
Plivajíc slzy si Gilles dokázal živě představit spirály kouře, motající se mu nejen kolem krku, ale i uvnitř hrudníku. Tam, kde měla původně být bolest. Nevěděl, jestli je za to vlastně rád, uši plné Augustova zvonivého smíchu. Proč všechna ta škodolibost? Měl vědět hned, že se nemá nechat nalákat. Měl vědět hned… Nestojí ovšem tohle světlo za to? Najednou mu nevadilo, že si na něj ukazuje prstem, dokud se jen oříškové oči usmívají. Pro něj… A hop, Gilles! Napodobil jednu ze siláckých póz, jež měl zbytek jeho spolužáků tolik v oblibě, jen aby chlapec naproti znovu vyprskl. Tohle vědomí… Hřeje? Jen dokud se bude smát. Stejně jako konečky prstů po tvářích… Je tohle tvůj dárek, Augu? Na rozloučenou?

KONEC

Tohle naše přátelství 1/2

2. července 2009 v 19:37 | Elo-chan |  Tohle naše přátelství
takže... takže~? vůbec nevím, jak se uvést... *nervózní úsměv*
dobře. dobře, dobře, dobře. nová povídka formou experimentálního románu. (bez ohledu na to, že to už není nic novýho, když mě s tím předběhl zola XD) tak nějak bych to porovnala k malýmu princi? myslím svojí verzi. a taky k impresionismu. vlastně to má dost blízko. nečekejte nic moc děj. je to spíš lyrický. a taky... jsou to jen střípky. bez nějaký důležitější časový spojitosti.
chlapecká akademie, prostředí les amitiés (nakonec jsem ukradla českej překlad názvu, mám takovej dojem) nebo kaze to ki no uta. pro lepší požitek...
(chystám možná tak další dva díly a konec. podle toho, kolik vjemů přijde. a potom už půjdu dodělat miláčky. opravdicky. tohle ale muselo ven jako první...)
sama dost dobře nevím, co si o tom myslet.
a věnování pro nini. myslím, že všichni vědí~ ^^
-----
Některé věci, jako držení za ruce, jsou v přátelství ještě dovoleny. Polibek už ale ne.

Jistě to ale nejsou mravoučná nakázání, co se jeho spolužákům honí hlavou. A možná ani slovníky, které leží rozevřené na lavici, ne. Je nakonec teplo, ne ovšem vedro, každý by se viděl raděj někde jinde. Třeba s tím blonďáčkem. Ne, není to blonďáček, jen zavšivený spratek, který se při prvním, nahodilém setkání tak rozesmál barvě jeho vlasů. Ukázal si prstem… Těšení se ale přeci zdá lepší činností, než soustředění na výklad toho skřehotavého hlasu od katedry. I když… Výklad, jak řekl, naštěstí. Nechtěl by dnes být zkoušen. Nebo, nechtěl… Nejspíš by mu to vadilo méně, než ostatním chlapcům, řekněme. Byl schopný složit latinskou větu - poloviční vítězství. Ne jako některá individua, jejichž myšlenkové pochody nebylo lze vysvětlit. Po několika letech studia… Ale zpět k tomu setkání. Dnešnímu setkání, nezní to tak krásně? Přestože je to děcko o dvě třídy níž… Ach! Ferron se taky usmívá. Každý ví, na koho si tajně myslí. Ale… Možná, že to ostatním přijde divné, přátelit se s o tolik mladším? Který latinu zvládá třikrát líp, než oni sami, škodolibý záblesk, co potěší. I když… Kolik mu tak může být? Dvě třídy. Čtrnáct? Určitě to bude čtrnáct…

"Třináct." Třináct, blondýnku. V hlavě mu na reakci bílého úsměvu zazvučelo i to podbízivé oslovení. Podbízivé myšlenkám. Nejsou andělé ze všech obrazů světlohlaví? Opravdu ne, ty Satane? Přesto ale nelze, než se rozesmát s ním. Smát se a smát se a pozorovat přitom stíny, vrhané dětskými řasami. Dětskými? Jsou to tři roky, ale…

"A je blonďatá a…" Kdyby se přes Augustovu tvář nekmitl ten až příliš známý úsměv, možná by pokračoval. Takhle se ale neubránil podezřívavému pohledu. Zvlášť, když má narozeniny příští týden. Nebude to třináct, ale… Třináct je špatné číslo, Gille. Pamatuj si to. "A je to tvoje sestra, viď?" Pamatuj si to. Tři slova, padající s absolutní vážností. Moje sestra. Vyprávět o sestře. Její vnady… "Nemám sestru!" Gille… Zdálo se mi to, nebos vydal hysterické vypísknutí? Nemohl, než zůstat Augustův pohled oplácet. Oříškový. Andělé mají modré oči, Augu, věděls to? Tak jako já… Ještě dříve, než se ale mohl zeptat, jestli je přípustné nové, důvěrnější oslovení, chlapec vážně pokýval hlavou, hatíc veškeré rozumné myšlenky. Pokud kdy rozumnými byly. "Buď rád," zopakoval své příliš vyspělé gesto a natáhl se do trávy, listoví na bílém mramoru obličeje vykreslilo stíny. "Buď rád. Já taky ne…" Spolu s přehradou smíchu se protrhla i ta nervozity. Protrhla… Nebo spíše naopak? Jako by si poprvé za tu půlhodinu mohl volně vydechnout. Přestože chlapce chytil za ruku. Stisk, který jej fascinoval, stejně jako osoba sama. Jistě, Auguste měl nespočetné rarášky v očích, zvlášť v podobných chvílích, pokud mohl takhle brzy soudit. Ale… Proč přemýšlet, když je tráva tak měkká a stín starého stromu nadobyčej příjemný? Ferron se taky usmíval…

"No tak, no tak! Nebude to bolet. Augu!" "Ne a ne a ne a ne, ty satane!" Satane… Kdybys věděl, že ti tak taky říkám… Skutečnost jej donutila namáhavě polknout, přesto se však musel vzchopit k úsměvu, pokud chtěl druhého přesvědčit. "Copak mi nevěříš?" Oči mu přitom zabloudily ke kapesnímu nožíku v trávě. Ne, že by se sám kdy vyžíval v krvi, tohle ale bylo něco úplně jiného. Každý to musel vidět, tak proč ne on? I přes pobavený smích se mu do hrudi zaryl osten zklamání. Což ovšem není důvod přestávat, Gille. "Auguste…" Tak, jen se vztekej, čertovo kvítko. Chlapcovo zakabonění jej znovu pozvedlo, najednou nedokázal, než do něj dloubnout loktem, zvláštní gesto. A fakt o existenci nevyřčené dohody ohledně vlastního oslovení mohl jít stranou. "Auguste," zopakoval, zvuk rezonující ovzduším téměř schopen přebít ptačí zpěv. "Vždyť jsi mi to slíbil. Nebo už se nechceš přátelit? Nemáš mě rád?" Touha se znovu zasmát tu byla, avšak podmaněná otázce života a smrti. Nemůže mě teď odmítnout? To přeci… Absurdní. Kdo říkal, že mám strach? Nemusím. Mám více přátel, než tohle malé pískle. To on nemá nikoho… Proč, Augu? Nekoukej na mě jako zraněné zvířátko. Bolí mě to, víš? "No tak… Bude to jen bodnutí a-" Ne, Augu, proboha tě prosím. Vzduch jako by potěžkl. Je to jen mrak, který mu stíní do obličeje? Být si jist odpovědí… Proč nic neříkáš? Neumíš mě odmítnout nebo se tak bojíš krve? Všichni to tak dělají. Všichni. Tak proč ne my? Konečně se však dostavilo toužené zastavení deroucím se myšlenkám. Lehké zachvění odkrvených rtů. Není to tolik zvláštní, vnímat každý nádech osoby vedle vás? Kdyby se teď položil, vlasy se mu spletou v obětí se zelenými lístky trávy. Obrázek vyvstal a pohasl, jediným pohozením hlavy. Rozhodl ses, Auguste?
"Ale… nechápu, co je to za hloupost." Chlapec vyštěkl, způsobem zakrývajícím roztřepané cosi, páchající paseku uvnitř jeho prsou. Jistěže chtěl, kdyby… "Je to nechutný, Gille. Úplně nechutný." Ne, teď… Ruka, stejně delikátní jako celek, zmizela v kapse šortek, hledajíc záchranu před ostřím, v očích strachu dvakrát tak velkým než obvykle. A nezáleželo právě, že ve skutečnosti tápala po krabičce cigaret, vyměněné se staršími studenty za peníze, poslané k dobru z domova. Tenhle jeho zvyk nebyl hezký. Gilles ovšem neměl právo nijak zasahovat. Ne teď, ne potom. Nezbývalo, než si povzdechnout a schovat nožík do vlastní kapsy, přesto s nervozitou, probublávající na povrch. Nejspíš věděl, že jej Augustovy oči zarazí. Nebo si to přál vědět? Nic, na čem by záleželo, tak dlouho, dokud mohl povzbudivě pokývnout.
"Co když se ale… No, říznu moc?" Stačí kapička, Augu. Je to pokrevní bratrství, ne jatka. Čím ti to asi budu zastavovat? Ačkoli si ale snažil nalhávat, že bude cítit bolesti dvakrát tolik, než chlapec sám, přetrvávala zde jakási nutnost rudou barvu spatřit. Přesvědčit se, že celé tohle není velká iluze. Nebo si jej možná uzurpovat? Kdyby chtěl přemýšlet, odpověď najde. Takhle však jen zavrtěl hlavou. Neboj se, maličký. Stačilo by říct jen tolik…
"Copak se ti tak klepou? Nejsi levota, no tak." Jedinou odpovědí mu bylo nafučení tváří. Možná, že jsi nezněl příliš… Gille? Stisk ruky, nic víc… "Budu tě přitom držet, chceš? Každý to tak dělá…" "Jasně. A čím se pak asi říznu, pitomče?" "Pomůžu ti." "Tak to zapomeň!" Drobná ručka se mu vytrhla, aby jej ještě v tu chvíli pohladila po stehně. Nebo to zajížděla do kapsy? Jistěže, Gille. Vyprovokoval jsi ho, máš radost? Téměř, jako by viděl odhodlání, kamuflované stisknutými rty, pokrčeným obočím. Ano…
Jen, jen se trochu říznout. Špičkou nože, na kterém je i tvoje krev. Udělá nás to nějak bližšími? Jsem to jen já nebo do této scény smích nepatří? Ale ano… Smějme se společně. Je mi příliš lehko.

"Chcípni, blonďatá palice!" Jak jen by mu chtěl říct, že se pro něj tato slova nehodí. Jako by každé z nich pošpinilo něco z jeho nekonečné nevinnosti. Beránci a mučedníci z ranních mší, ti se zdáli správnými společníky tomuto stvoření… Přesto by nikdy nemohl popřít, že k Augustovi zvláštní zpupnost patří. Sebrat se a odejít, zničehonic. Tak, jak to již několikrát udělal, nejlépe s cigaretou v ruce. Přesto… Kdo by byl schopen označit dým za smrdutý? Poté, co tančí dokola a dokola ve vašich snech… Gilles si až příliš dobře pamatoval úsměvy přeludu. Odevzdaně potřásl hlavou. Nemůže ho zadržet. Nerad se s ním hádá. Tedy většinou. V těch případech, které jsou neočistné. Dnes ale může dýchat. Nezraní oříškové oči ještě víc. Ale… Co jsem udělal, Augu? Chtěl jsem tě dnes držet za ruku. Povídat si příběhy, smát se s tebou. Copak ti to nestačí? Proč utíkáš? Vysvětlovat, že smrt jednoho z nich znamená to samé i pro druhého, se teď zdá zbytečné.

"Počkej, kam jdeš?" Chuť dodat slůvko "zase" se jaksi vytratila. Mezi prvním šokem a pohledem, jak se pod košilí zvedají ramena. Dokázal si již rekonstruovat obličej, jaký chlapec právě asi dělá. Tempo nádechů se zdá až příliš klidné pro někoho, kdo se právě rozzlobil, ne? Nemáš dnes svoje cigarety, Augu? Vlastně… Málem by zapomněl. Ten svit, co mu vychází z očí při smíchu. Jak dlouho ještě vydržím vzdorovat? Při dnešní nabídce… Chtěl jsem si už vzít. Je kouření nakonec tak zatraceníhodné? Auguste se směje… Hej ty, skrčku! Stejně, jako věta sama, však posloužilo i prosté pokrčení kolene. Jež by se sice nedalo nazvat kopnutím, ale… "Tak?" Svůj účel splnilo? Tak otoč se… "Auguste. Nerozumím ti," vzdychl nakonec, ač s rozesmátým obličejem. Proč ti jen nerozumím?