Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Duben 2009

Zůstaň, prosím... -42

19. dubna 2009 v 14:31 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak~ a prosím, poděkujte mojí múze. právě jsem zjistila... jde tak psát. i když mi to trvalo dlouho, šlo to docela snadno. budu se to snažit využívat i dál a třeba se mi podaří přidávat častěji~? každopádně nečekejte moc akce. tohle je spíš... no na vlně starých dobrých miláčků. jestli mě chápete. a věnování samozřejmě mazlíčkovi (alias múze ^^), nakonec je její celá povídka, a poté i kirušce (i když se to asi nedělá, věnovat část věnovaný povídky? *škrábe se za ouškem*), protože mě u posledních dvou dílů uhání. a já mám radost, že to někomu schází~? děkuju.
-----
Tak a řekni mi, řekni mi… A ty nezírej, olysalče! V tu chvíli vzdal jak předstírání, že si rentgenujícího pohledu již obvykle upoceného hostinského nevšiml, tak náhlému přívalu vzteku a nevole, tolik přirozeným vzhledem k očistci, jímž si s upírem musel projít. Už jen při pohledu do tváře toho vraha, přímo sršícího dobrou náladou, mu vařila krev v žilách, nemluvě o faktu, že se sotva držel na nohou. Právě ovšem nebyl schopen objektivně posoudit, jestli to hůře odnesla jeho chodidla nebo ubohé boty, čertův vynález, jak je ve svých kletbách nepřestával nazývat. Pitvoříc obličej do strašlivých tvarů, jednoduše se nedokázal udržet a nevypláznout jazyk na toho nadutce v ušmudlané zástěře, byť by raději drtil v zubech spousty světlých pramínků, v absurdní touze Damiena zřídit ještě víc, než se jim to podařilo v noci. A zasloužil by si to. Za žebrotu na dobrotu, tak to říkávala Marie. Nebo obráceně, no! Jako by to nebylo jedno. A ty do mě musíš taky pořád rýt! Stejně mě jednou zabije, stejně jako jí. Chůvičko moje zlatá. Moje nožičky, nožičky. A to slunce. Zabije mě. Cítím, jak mě začaly bolet i kosti, určitě umřu. Umřu a pak… Ten chlap čumí ještě hůř, bože. V poslední větě sám až slyšel znechucení, jaké by byl do hlasu jistě vložil, říci jí nahlas, rozhodl se tedy němé výzvě hostinského vzdorovat a s odfrknutím pohodit hlavou, z jistě naprosto úžasného popudu. Ačkoli sám cítil červeň, hrnoucí se mu do tváří, když se mu do koutečku mysli začalo drát vysvětlení, proč že vlastně upoutává tolik pozornosti. A co. Je tu vedro, nevím tedy, co je na tom tak divného, trochu zrudnout. Hm, Louisi? To už se nechceš hádat, andílku? A kdyby támhleten… Místo dokončení myšlenky baron však jen pomyslně zahrozil upírovým zádům, znechucen tím, jak si může poroučet víno, zatímco se proti jemu samotnému tak očividně spikl celý svět.

Vydechnout si však bylo Louisovi přáno až po slabé půlhodince, kdy se konečně došátrali oázy klidu a míru, zvané pokoj. A byť si ještě v šenku maloval obrázky, jak se ihned vyzuje a zapluje do peřin, s aktem zabití upíra mezi těmi dvěma jistotami, nezvládl v v ten okamžik nic víc, než si s povzdechem složit kosti na nejbližší židli. Na jejímž opěradle zůstal povážlivě viset, zaklánějíc přes něj hlavu, ve snaze zahlédnout něco z Damiena nebo alespoň dovírajících se dveří, aniž by vlastně znal původ této podivné tužby. Který ovšem neměl ani vypátrat, ve stejné chvíli se k němu upír stihl přitočit, ten spokojený výraz ve tváři, a Louis nemohl, než úsměv opětovat. Ať si totiž namlouval cokoli, sám si byl víc než dobře vědom faktu, že by se tomu nesnesitelnému nakupování zaprodal klidně na dobu dvakrát tak dlouhou, jen dosáhnout prosluněného ulevení drahé mysli.

"Louisi, co tam máš?" Tichoučké zaševelení přímo do ucha vyvolalo v baronově tváři úsměv snad ještě spolehlivěji, než ruce, co se mu o vteřinu později obtočily kolem pasu. Spolu s Damienovou bradou, která mu tak příjemně zatížila rameno rameno, jak přes něj druhý muž zůstal pokukovat kamsi do slunečného dvora hostince, kde se v letním prachu činilo několik podomků. Baron sám nevěděl, o co se zde právě snaží, zvlášť v přihlédnutí k vlastnímu přesvědčení, že má po dnešním dopoledni slunce víc než dost snad na celý život, cítil ale, že vysvětlení právě potřebuje stejně málo, jako kterákoli slova.
Ještě v tu chvíli se ale cizí paže stáhly, jen proto, aby se v příštím okamžiku stal Damienovou obětí, když se ten pokusil napodobit mistra popravčího. "To se ze mě snažíš udělat viselce nebo…?" Sám baron se kratičce zasmál, netušíc, co ta věc na jeho krku vlastně znamená, to už si jej však, ač se mu myšlenky stále nestačily urovnat, upír v náručí bezostyšně přetočil, úsměv andělů ve tváři. "Dáreček. Měl bys ho mít. Já to tak chci…" Ty to tak chceš, no jistě. Jak typické. Co říct třeba… No. Dobře, vyhrál jsi, je to jedno, je to jedno. Louis se až musel začít posmívat vlastí nedůslednosti i ve zlořečení, Damienovo letmé pohlazení přes klíční kost a poté do místa, kde nepochybně ucítil jakýsi přívěsek, ovšem stačilo odvést veškerou jeho pozornost, v jediném okamžiku. Nedokázal nějak rozšifrovat, co upírovy pohledy přesně znamenají, jako by se mu jakýsi jejich skrytý význam stále odmítal odtajnit. A ve chvíli nemohl, než se jen hluboce nadechnout a s předtuchou zvláštního překvapení jemný řetízek uchopit, aby se sám podíval.
"Ale Dami…" Překvapen vlastním vzdechem, nečekal by od sebe totiž víc než zaskočené ticho, musel baron malý křížek sevřít do dlaně, s až nešťastným výrazem. A ač by obyčejně jistě převládl nesouhlas s významem, jež v sobě značka skrývá, Louise v tu chvíli zaplavily vzpomínky na Josefínu, smíšené a po chvíli dokonce přebité výčitkami svědomí. Moc dobře věděl, proč má tenhle kousek stříbra mít, vyplývalo to z upírových pohnutek, už jen při ohlédnutí na slova, co pronesl, když se mladík šperku zbavil. Avšak vědomí, jak svou malou sestřičku nechal všanc čemukoli, sám se cítě ztracenější než ztroskotanec a to i přes neustálou přítomnost nejdražší osoby, fakt, že za dobu delší než měsíc nedokázal sepsat jediného dopisu, vypovídaly příliš. Musel se až kousnout do rtu, neschopný si vyvolat ani ten iritující hlásek, jež by mu hulvátskými výčitkami ulehčil, s jediným pohybem, totiž přitisknutím obličeje na Damienovo rameno. Který momentální gesto více než pochopil, ujišťujíc ve své němé oddanosti.

"Louisi?" Ve chvíli, kdy se baron právě připravoval oddat lítostivým slzičkám, mu přetrhlo nit až zpěvavé oslovení, přesto tak vábivé. Až cítil, jak mu veškeré myšlenky zasouvá zpět do pozadí, čemuž teď velice rád podvolil, byť s letmým pocitem provinění. Které bylo ovšem nahrazeno spíš zvědavostí, jen co zaregistroval upírův výraz, přímo nabádající k otázce. V ten okamžik se až rozesmál, najednou s obrazem, jak jej před upír ráno téměř lámal přes koleno kvůli koupi prstenu, což on sám samozřejmě kategoricky odmítl, před očima. A stejně je to šašek, ať mi říká co chce. A ty jeho oči… Netvař se jako štěně, jasné? Stejně ti to k ničemu nepomůže, to už bys mohl taky vědět. Tak…! "Jestli ty nejsi komediant, co, Damíčku?" Mrkl po něm sám s napůl potutelným úsměvem, už jen v odpověď na Damienovu očividnou hravost. Ten se však nafoukl a pohodil hlavou, ve stejném gestu jako baron dole ve výčepu, což téměř nadhodilo otázku, jestli Louise neviděl. Právě teď však nebyl prostor pro sáhodlouhé zjišťování, ne, když se začínal rýsovat jeden z těch slibných okamžiků smíchu.
"Louisi? Pojď si zatancovat. A ne není odpověď, abys věděl." Tohle prohlášení v baronovi nevyvolalo víc, než vyprsknutí smíchu, které druhý muž oplatil poněkud pohoršeným pohledem, ač mu po rtech pohrával stejně očividný úsměv. Abys věděl, prostě. Zdáš se mi, Damíčku, nebo je něco špatně se mnou? "Panovačná náturo! Kreaturo!" I Louis sám si byl vědom, jak moc drze oba tyto výrazy znějí, nemusel ani vidět zablesknutí v Damienových očích. Ještě v ten okamžik, než se mu vůbec dostalo možnosti povšimnout si, se k němu upír ovšem bleskově sehnul, chytaje Louisův obličej do dlaní, aby mu přes veškerý smích i vřeštění olízl tvář, než stejné místo k hochovu nekonečnému údivu kousl. Nijak pevně, přesto ale dostatečně na to, aby ze sebe postižený vydal jakési vykvíknutí, které Damiena v tu ránu rozesmálo. Tento fakt posílený ještě Louisovým ruměncem a velice výmluvným krčením v obličeji.

"A netahej mě za ty ruce, řekl jsem ti snad, že s tebou netančím, hm?" Sám se v tu chvíli vítězoslavně vypjal, nadšený faktem, že dokázal pro ten samý úkon nalézt vznešenější pojmenování než Damien, se kterým to však očividně nehnulo. Jednoduše barona znovu políbil, než pokrčil rameny. "A může mi tenhle můj andílek povědět, proč vlastně ne?" Cože to? "No, jo, jistě. Samozřejmě, že můžu, copak sis kdy myslel, že snad nemám důvod, co? Co, co?" Louisovi nezbylo, než se zatvářit, že si upírova maskovacího zakašlání vůbec nevšiml, ve snaze dál bránit pošramocenou hrdost.
A stejně, kdo to kdy slyšel, aby ne nebyla odpověď? Ne je prostě ne a já nevím, co si vymýšlíš, ty… Podvodní zrůdo. Satane. Sice jsem někde slyšel, že ti noční andělé vypadají, nu… Dobrá, že mají do sebe něco víc! Ale o tom jsem vůbec nechtěl mluvit, no tak, Louisi! V tu chvíli baron až pokrčil obličej, rádoby zhnusen vlastními myšlenkami, jaký stav mu však zřejmě poskytl impulz vůbec odpovědět. "A netančím. Protože jsem kvůli vám, pane, málem přišel o nohy! Kvůli vám a vašim nákupům." Honem si to rezolutně odkývl, na takzvaného pána stihl ale ještě vyzývavě zamrkat, zatímco mu velice vyčítavým způsobem zabodával prst doprostřed hrudi.
Tak a teď na mě něco vymy- K Louisově smůle jej však zřejmě zradila jakási vyšší síla, obdařujíc Damiena až nezvyklým důvtipem, jak si v tu chvíli neodpustil v myšlenkách poznamenat. Což jistě nebylo gesto škodolibosti, pouze snaha sám před sebou zachovat tvář, když byl donucen k dalšímu naprosto nedobrovolnému polibku. V tu chvíli jej ovšem zapřela i další věc, totiž schopnost odpovědět, poté co tak nedůvěřivě pohlédl do čokoládových očí. Z Damienova gesta totiž správně pochopil, co po něm upír chce.
"Dami… Zaprvé bych ti ta chodidla rozdrtil, nevážím už deset kilo. A za druhé by ti tam asi zůstal otisk mé boty, takže…" "Hm?" Jak jako, hm? Bože, pomalu se mu tady vyznám, jak mi záleží na jeho zdraví a on… No a že to bylo trochu jinak nemusí vědět nikdo než my dva, no ne, Louisi? "Říkám, že bych ti to chodilo rozdrtil." Tentokrát již po upírovi udělal obličej, ten si však jen vzdechl, což navodilo zdání, jako by mluvil s nechápavým dítětem, určitě jen pro Louisovu potěchu. Než se ten ale dostal k hartusení, Damien vykouzlil jeden ze svých úsměvů, kterým nikdy nebylo lze vzdorovat a baron poznal, že má doopravdy prohráno. Což ale nemusíme vyzrazovat, že? Ještě chvíli se tvářit nepřístupně a- "Andílku? Posloucháš mě, viď? Sundej si je."
Sundej si co? Louisi, pozor, tvoje čelist! Ach ne, tvoje čelist, chyť jí, než dopadne na parkety! Měl bys pak ošklivou modřinu přímo na bradě a… Sundat si boty. Jen se nadechnout a sundat boty, tak to přeci zvládneš, ne? A ten pekelník se ti nesměje. Nesměje se tobě, usmívá se na tebe. A to je rozdíl, že je to rozdíl? Mamičko… Potřebuju zachránit. Zase mluvím z cesty. V tu chvíli si Louis jen poraženecky povzdechl, příliš zdecimovaný nevázaností vlastního vnitřního monologu. Nezbylo mu tedy, než konečně kapitulovat a začít se pokoušet o zutí střevíců, jaký úkon se mu však jako naschvál nehodlal podařit. Tak zatvrzelé boty, to jste! V duchu je sice obdařil výtkou, spolu se zoufalým pohledem směrem dolů, nakonec nejspíš ale pochopil, že se bude muset sehnout a pomoci si rukama. Byť až podezřele zrůžovělý, pod pohledem hořce čokoládových zraků.

"Tak, Louisi, a raz a dva a… Drž se přece, padáš!" "Padám!" Baron v tu chvíli jen zalapal po dechu, než propukl v další výbuch smíchu, nutící jej naopak porušit Damienových rad a najednou bezvládné ruce povolit. Viděl sice až hrůzu ve vesele jiskřících očích, v ten samý moment však muži přespříliš důvěřoval, aby si mohl myslet, že jej nechytí, i kdyby došlo k nejhoršímu. A ten si ho za zvuku jakéhosi nezřetelného peskování, jež bylo také podbarveno chichotáním, chytil pevněji kolem pasu, neberouc ohledy na jakékoliv Louisovo zajíkání. "A tři a… Kolik myslíš, že je to ještě ke dveřím?" S až dětskou radostí líbnul mladíkovu tvář, načež se ozvaly kaskády dvou smíchů nanovo, aniž by kdo koukal jak na společné dupání, tak na celkový hluk, který spolu tímto tancem způsobují.
"Tak a… Nevěřil bys, jak špatně se mi hýbe. Nemůžu hýbat koleny. Ty?" Louis musel až protočit očima nad tak naivní otázkou, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že na tom bude logicky stejně, stojí-li Damienovi celou tu dobu na nártech. Přeci mu to ale nedalo, cosi ve způsobu, jakým Damienovi spadaly vlasy do čela, se zdálo příliš čarovným, aby se jim uhlídal v důvěrném gestu neotřít rty o sebe. Což upír oplatil podle očekávání, mnohem opravdovějším polibkem, nutíc tak Louise k zamyšlení, jestli je stále při smyslech. Přesně v tu chvíli, kdy si cosi vzdychnul nad něžnými prsty, které se mu zapletly mezi vlasy zátylku, ale podivný dusot, jemuž až doteď nevěnoval špetku pozornosti, vyústil v hlasité trhnutí dveřmi, hned jemu za zády. A téměř hmatatelné ticho, kázající polibek přerušit, ač se dva zkoprnělí účastníci nevzpomněli ani na odtáhnutí.

Zůstaň, prosím... -41

10. dubna 2009 v 12:17 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
po čtrnácti dnech různých starostí (převážně školních =_____="") jsem to tu zapla a co nevidím. zase mi ty stránky znásilnily. a ne jako seme ukeho. to znamená nelibě. zřejmě jim slovo příčetnost nic moc neříká. mě brzo taky nebude, vrrr. ale protože vím, že nemá cenu se rozčilovat, zvolím si dneska dvě hesla a to: "nezáleží na vzhledu, ale obsahu" (čímž přecházím, jak to zase zmatlali, nemluvě o tom, že si to chválej *vražednej pohled*) a taky "kvalita>kvantita" (čímž se omlouvám za svojí nečinnost poslední dny. je toho hodně. i když by kupodivu byla i chuť. (a ne, že bych zrovna o týhle kapitole měla zrovna extra smýšlení T^T))
příjemný čtení ^^ (a jsem to jen já nebo se všechno točí kolem vlasů~? *spikleneckej úsměv na mazlíčka*)
-----
"Blbečku." Přestože Louis sám propadl dojmu, že není možno, než upíra pohoupat na kolenou a dodat mu tím útěchy, nevypravil ze sebe víc, než ne zrovna nejněžnější oslovení, krčíc nad Damienem nos. A snad by byl ve svém vyčítání i pokračoval, toto jediné slůvko jej poněkud navrátilo ráži, kdyby se v tu chvíli ovšem neozvalo zakňučení. A přestože ticho nočního klidu jistě velmi zkreslovalo, baron se nakonec nedokázal tvářit, že Damienovo žalostné svědectví nezaznamenal, okamžitě se spouštějíc do sedu na vlastní paty, jak se k tomu nešťastnému stvoření naklonil, ve snaze vypáčit obludné nůžky z nejistých rukou, soudě nejen podle jejich ledovosti.
"Louisi." "No tak, ukaž mi to…" "Ale Louisi!" Těžko bylo ignorovat význam, který dokázal druhý muž do pouhého přízvuku baronova jména vložit, mezi pokusy ze sebe mladíkovy přílišně všetečné ruce sklepat a skrýt tak svoji hanbu, výraz pranýřovaného ve tváři. A přesto se musel podvolit, v tomto případě ovšem spíše chtíc, obličej zpitvořený do neuvěřitelných grimas, Louis si byl naprosto jist, že se mu slzičky třpytící v čokoládových očích nemohou zdát. A tváříš se vážně jako hromádka neštěstí, ty… Pitomče. Ťunťo, ťunťo, ťunťo, ťunťo. Tohle si budu pamatovat navěky a ještě déle. A… Casanova! Jak ti teď mám říkat Casanova, ty Satane?! Ač se baronovi už podle vlastního vnitřního monologu zdálo, že nemůže přijít jiné spásy než mrtvice, která by se objevila v hávu úžasně rozšklebené smrtky na černém koni a s mateřskou láskou by ho odnesla do krajiny věčného štěstí a snů, vykouzlil v tu chvíli úsměv utěšitelky, anděla z nebes. Přestože znechucen vlastní deformací, představovat si ráj s obličejem hnijící mrtvoly, ovšem o tolik přijatelnějším než tvářička podobné té Desiré.
"Tak a… Dami, nebraň se mi, přeci! Damíčku…" V tu chvíli, kdy Damien pokřivil celý svůj obličej, se zvukem typicky dětského kňučení, někdy nazývaného pláčem, jindy pouze popotahováním, nebyl Louis s to uvěřit. Stal se právě svědkem zřejmě stejně ojedinělého úkazu, jako když před několika měsíci kdosi prohlašoval, že viděl padat skutečné trakaře, i se zapřaženými voly. Problém však spočíval v tom, že do sebe baron před svým očitým svědectvím nestihl nalít půlku hospody, jako vzpomínaný sedlák, a to co se Damienovi začalo kutálet po tvářích mělo skutečně velikost dobře urozeného hrášku. A Louis v tu chvíli překonal jak nutkání mu ústa otevřená dokořán něčím zacpat, tak se rozesmát komediálnosti obrázku jich dvou, po tmě a v nočních košilích skrčených naproti sobě, obklopených naprostou bezradností situace. Místo toho se jen natáhl, šmudlajíc mu v záchvatu soucitu mokré tváře vlastním rukávem. Čímž Damienův záchvat, ke zřejmé úlevě obou dvou, konečně zarazil.
"Damíčku, říkám ti, ukaž se mi. Něco ti s tím provedeme, tak…" Nějak nedokázal nalézti řešení, které se jemu samému odmítalo ukázat. A vyslovit podezření, že dolů bude muset i zbytek vlasů, by nebývalo, při pohledu na Damienovu až dětskou úpěnlivost, s to vyslovit ani nejškodolibější individuum pod sluncem. Ne však, že by zde bylo potřeba cokoli avizovat, čokoládové zraky se znovu povážlivě zvětšily, upír v tu chvíli předvedl snad zalomení rukama, což Louise přivedlo k dumání nad faktem, jestli se třeba tiše nemodlí. Stejně však, ani po několika vzdeších, nedošel na lepší variantu, než si ukořistit jeho tváře do dlaní a vtisknout naříkajícím rtům chlácholivý polibek. Načež se mu v odpověď ovinuly kolem zápěstí zvlhlé prsty, možná v až zbytečně pevném sevření.
"Louisi, co jsem to…? Jsem… Jsem vrah. Koukni se na mě!" Zdálo se, že upír hodlá ve chvíli pramen dlouhých vlasů, které nůžkám prozatím unikly, silou vyrvat a odhodit jej někam do zapomnění, vymýtit tak němé svědectví vlastní pohany. V čemž jej ovšem zarazilo Louisovo mlasknutí, jež celý výstup smetlo do kolonky zbytečný, když se baron najednou postavil na nohy a jakýmsi zvláštním úchopem za noční košili si s sebou vytáhl i svého společníka. Najednou s novým poznatkem, totiž že kňučení a omílání vlastního neštěstí pouze podpoří zlomeček hysterické povahy, kterou upírovi právě přisoudil, s takovou jistotou, jako že je tráva zelená. Proto odmítl brát na zřetel mumlavá vyražení, zřejmě nevole, pouze se shýbl Damienovi sklepat světlé prameny, co se mu stihly nalepit na látku kolenou. A slepý i hluchý zkoprnělého upíra dostrkal až k židli u toaletního stolku, kam ho stejně rázně usadil.

Louis si již ani nepamatoval, kdy se naposled takhle trápil, nemluvě o hloupém důvodu, totiž lidské marnivosti. Přesto ovšem nedokázal, než se na Damienovu zděšenou tvář do zrcadla vždy povzbudivě usmát a sem tam jej líbnout na vrcholek hlavy, do vlasů, které právě braly za své. Přes všechnu snahu a dobrou víru baronovi totiž nezbylo, než pokračovat v surovém způsobu krácení, jehož tempo udal právě sám Damien, zastřihávat dlouhé prameny na kratičko, jak se alespoň tou proměnou zdálo. Jediná možná cesta tedy byla lpět na myšlence, že nesmí nadělat ještě více škody, přestože se zlaté nitky nezdály jinak, než okudlaně. A ve výpovědi, s níž přepadly dopředu přes ramena, která jim už nebyla zábranou, čímž odhalily upírův bílý krk, bylo příliš zranitelného, aby se to ještě mohlo zdát adekvátním, i kdyby se snad jednalo o méně zaujatého pozorovatele, než jakým byl právě Louis.
Věděl sice, že blonďatá záplava, sahající kus pod uši, délkou stále přesahuje jeho vlastní hnědá chmýříčka, jednalo se však o příliš velký skok od zažité představy dokonalého svůdníka, elegána s jistou dávkou pekelnosti. Dávajíc tak vyniknout rysům samotného obličeje, tolik jemným přese všechno zdání, a především dvěma čarovným studnicím, jistým strachem snad ještě ztmavělým ve své hořké barvě. A jestliže upír baronovi kdy přišel vzhledově nejvíce o dva roky starší, nyní se tato propast zkrátila o dobrou polovinu. Poté ovšem stačilo jediné zamrkání dlouhých řas, které se tím pohybem s pojily s porcelánově zbarvenými lícemi, aby se zbylé rozdíly smáznuly snad úplně, Louis nemohl, než nůžky konečně odložit, se zničeným přesvědčením, že se všemi zuby a skoky již nic nenadělá. Obtáčejíc Damienovi ruce kolem těla, s bradou v předklonu položenou na jeho rameni, v lehce spiklenecké póze, kdy zůstal do zrcadla zahlížet, s výrazem naprosto jiným, než obvyklý andílek. Ve snaze vlastním mnohomluvným úsměvem a přivřenýma očima vykompenzovat Damienovu bolestně nesenou ztrátu, nejen smyslnosti, šeptajíc mu do vlasů slova potěchy, spolu s otázkami, jimiž se vyvracejí názory malým dětem, totiž tedy vymáháním kývnutí na postoj, že jim to spolu jistě sluší.

A ačkoli se upír, po nutné hodině, kdy zůstával na pokraji slz a nervového zhroucení, začal ke své cti opatřovat hrdinským úsměvem, přeci jen nedokázal upřít Louisovým zrakům vlastní bezradnost, zračící se v každém pomrknutí. Byť se nejspíš snažil přesvědčit sám sebe, kolik výhod mu tato novota poskytne, bylo očividné, že by se nyní Adrielovi podobal víc než rád, jen vzít svou ztřeštěnou akci zpátky, jakkoli nemožným toto východisko zůstávalo. Proto, když jej konečně odtáhl od zrcadla zpět do peřin, se mu Louis složil hlavou na prsa, ve snaze se učinit podvoleným, dát Damienovi do rukou jistou moc, která mu jistě zapůsobí jako balzám na duši. O čemž nebyl přesvědčen pouhou náhodou, už podle pevného obětí, které jako by se snažilo tvářit tak ochranářsky, jak jen bylo tuto, vlastní povahou klidnou, noc možno.

Zakažte… Zakažte někdo to slunce. Probůh..! Poslední slovo bylo výkřikem baronova již plně vzbuzeného vědomí, které ze sna vytrhl menší zádrhel jeho pozemské schránky. Jasněji řečeno bodavá bolest, hrozící mu odpárat hlavu od těla, pokud by tedy hodlal být tak bláhovým hochem a dál ztuhlým krkem otáčet. V tu chvíli mu přes původně bolestně skousnuté rty, jež ve své rozespalosti zapomněl pustit, přelétlo něco mezi zakňučením a kletbou. Následované ovšem v poněkud těsné sledu dalším zvukem, jakýmsi zamňoukáním. Jež vyvolalo pitvoření Louisova obličeje, když se ten nevěřícně pozastavil nad tím, jaké skřeky to ze sebe mimoděk vydává. Ještě, než však stihl začít rozvádět teorii sebeovládání, se skutečný pachatel tohoto hrůzného činu prozradil, když si jej rukama kolem pasu přitáhl hlouběji do náručí.
"Andílku. Dobré ráno." Vrní to jako kočka, hřeje to jako kočka, ale co když to je… Satan! Lidé přeci černým kočkám uskakují z cesty, no nemám pravdu? No nemám pravdu, Louisi? Tedy… Kdybys možná nezněl tak hystericky, andílku drahá. Vážně se z tebe pomalu stává slečinka a kdyby tě slyšel tenhle- V tu chvíli však baron přeťal vlastní myšlenky, jakkoli násilným se jeho způsob, kdy zaryl nebohému upírovi, jež ho svíral zezadu, loket to žeber, náhodnému pozorovateli třeba mohl zdát. Jednu nespornou výhodu to ale má, Louisi. A… "Jedeš!" To už vypískl nahlas, snažíc se veškerou sílu hlasu promítnout také do plácnutí, jímž počastoval Damienovu všetečnou ruku, bloudící právě po jeho stehně, která jako by se snažila potvrdit baronovu teorii, že svým štulcem druhého muže pravděpodobně konečně probudil.
Jedinou odpovědí mu však byl již tak příznačně zabarvený smích, když mu upír prve líbnul pokožku krku. A Louis nemohl, než protočit očima, způsob, jakým se nad něj začal šplhat, byl až příliš předvídatelný, aby v tu chvíli překvapil. Naoko však nedal nic znát, zvláště ve chvíli, kdy jej upír napůl zalehl, nejspíš ve snaze si pojistit znehybnění ubohé oběti. Zřejmě spokojený s Louisovými zraky, které se na něj v tu chvíli upíraly, naplněné jakousi dětskou naivitou, baron si pro větší efekt přiklonil hlavu ke straně, než zamrkal. Na pohled možná bělejší než sníh, ač měl v tu chvíli právě co dělat, aby nevyprskl smíchy, při představě své již tak skvěle ozkoušené obrany.

Louis se až začal dusit, pusu plnou sladkého pečiva, které si k snídani nechal přinést drahý pekelník, jen se na Damiena a jeho kyselý výraz zadíval. Věděl moc dobře, že se muž nechá napálit, pokud ho na sebe takhle naláká, lechtání bylo navíc jednou z upírových nemnohých slabostí, jimž jednoduše nedokázal vzdorovat. Musel si sice uznat, že způsob, jakým ho ze sebe poté sklepal, vedoucí ke svržení do hlubin, byl poněkud krutým, nic jiného si upír za své praktiky takhle zrána ovšem jistojistě nezasloužil. A i kdyby se chtěl na barona po zbytek dne tvářit jako vycpaný los, jehož svým protáhlým obličejem k Louisovu nezměrnému pobavení skutečně připomínal, už jen ten pohled, jak se v slzách smíchu válí po zemi, by to mladíkovi stonásobně vynahradil, jak si ten alespoň nepřestával tvrdit.
"Dami? No tak… No ták! Přeci bys na mě nechtěl dělat tyhle výrazy věčně? Vždyť… Ale patřilo ti to, to prostě musíš uznat!" Na slovo musíš položil speciální důraz, ve snaze upíra trochu poškádlit a konečně z něj dostat reakci, která by oba povzbudila. Damien ovšem, mezi mechanickým kousáním do jídla, jehož chuť snad ani nemohl znát, pouze zatřepal hlavou, téměř, jako by Louise ani neslyšel. A ten, byť by se v jiném z případů nad takovouto ignorací jistojistě nafoukl podobně jako ona mořská ryba, musel lítostivě nakrčit obočí. Nějak vycítil, že pravým důvodem této náhlé apatie nebude ranní žertík, tak obvyklý dávným dnům prozářeným smíchem, v jeho očích se Damien právě znovu transformoval ve ztracené zvířátko. Očividně upadajíc do melancholie, na počátku další vlny truchlení po světloučkých vlasech, jejichž pozůstatky mu právě spadaly do obličeje, ve své nové délce neposlednější než dřív.
"Dami!" V tu chvíli ovšem, ještě, než měl příležitost svůj nápad promyslet ze všech možných úhlů, Louis hravě zaslabikoval jeho jméno, což mu k vlastnímu údivu zaručilo plnou upírovu pozornost. V odpověď na tázavý pohled permanentně zvětšených očí se však jen zaculil, než se zvedl ze svého místa a přeskočil si na jeho klín, nedbajíc na to, že již zřejmě nemá váhu pětiletého děcka, pro něž by takováto akce byla stále ještě přijatelnou. V tu chvíli ale trocha bolesti nehrála roli, při pohledu na vyšší cíl, ke kterému směřovala, tuze lehce ospravedlnitelná. Místo jakýchkoli omluv se tedy otřel nosem o ten upírův, potutelný úsměv na tváři, najednou s jistotou, že se jeho plán jistě setká s úspěchem. Jisté Damienovy zájmy se někdy totiž až děsivě podobaly Josefíniným, všechnu marnivost a lásku k šacení nevyjímaje. Ještě si tedy vynutil polibek, zavrtěl se na sedátku mužových nohou, než se rozhodl se svým nárokem vyrukovat, stejně rezolutně, jako by se nebylo jednalo o otázku. "Damíčku? Myslíš, že tady mají stejné obchody jako doma ve Francii?"