Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Březen 2009

Zůstaň, prosím... -40

27. března 2009 v 12:23 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
cha~! koukám, jak hezky kulatý číslo nám vyšlo na ten můj očekávanej čin... *začala se pochichtávat, protože se na to vrah skoro až těšila* (ne skoro...) ale... to vám bylo něco, poupravovat po sobě tuhle kapitolu. je... jak to říct~ no uvidíme. *myslí na to, že by měla začít přidávat víc pravidelně, aby si to někdo taky přečetl*
-----
"Bravo, Desiré, bravo!" Do svých slov promítl ten až téměř přehnaně Italský přízvuk, s nímž bylo tak charakteristické toto jediné slůvko slýchávat, sám se mezitím přibližujíc o několik málo kroků, jako největší herecké překvapení, vcházející právě za mohutného strnutí obecenstva na scénu. Nepřišlo však davové zalapání po dechu a hromový potlesk, jejž Louis v té chvíli nemohl než očekávat. Byť se všechny oči k Adrielovi neomylně upnuly, skoro jako by najednou až vystupoval z jednotvárné tmy. Temnotou ještě hlubší, až nakonec zářila, baronovou hlavou proběhlo přirovnání ledové vody, o níž si člověk v první chvíli zděšeně myslí, že se opařil.
"A teď, nepůjdeš jako hodné děvčátko ke mně? Víš," poklepal si netrpělivě po noze, přestože směrem k ženě vyslal spiklenecké zamrkání, "vážně si myslím, žes mi něco zapomněla říct. Copak se mi nemůžeš svěřovat? Jako svému nejmilejšímu a nejoddanějšímu příteli?" Ještě okamžik před tím, než se jeho dokonalý obličej zkřivil zlobou, bylo v něm lze rozpoznat až úpěnlivého výrazu, tak skvěle sehraného. Nyní však připomínal samotného boha pomsty, možná krvelačnou Kálí, žíznící po krvi. Kteráž představa neměla býti nijak daleka pravdy, již podle strnulého odtažení Desiré, která, ač volána, nejevila jediné známky, že by se chtěla přiblížit o jediný krůček. Přesto ovšem, jako spráskaný pes, jež zná pánův dokonce strašnější trest za neuposlechnutí, donutila sama sebe k vyděšenému úsměvu, zatímco se konečně hnula. Nekonečně váhavě, vědouc, co ji čeká.

"Neříkal jsem ti, že jsi moje, holčičko?" Ve chvíli se ozvalo jak ženino zasténání, to když ji Adriel se zasyčením drapnul za zápěstí takovým způsobem, že by člověk očekával okamžité zapraštění kostí, tak i Louisovo zalapání po dechu nad takovou bestialitou. Jiného slova ve své ochromené mysli nenašel, zatímco pozoroval jistě bolestivé smýknutí jejího těla, jímž si ji k sobě muž přitiskl. Nevěda jestli zhnusený nebo vyděšený Louis ještě zaznamenal, jak si ji lapenou ve vlastních pažích Adriel zatáhl za pramen rusých vlasů, čímž si naprosto bezprostředně umožnil přístup k bílé pokožce hrdla. A baron věděl, co bude následovat, asi stejně jistě jako že po této noci přijde zase den, tedy pokud se ho kterýkoli z nich dožije.
V ten moment si jej však Damien, který až doposud přihlížel stejně zničeně jako on sám, strhl do náručí, obličejem pevně do látky svého ramene. Stejně však ani jeden z nich nedokázal zabránit, aby k Louisovým uším dolehlo zapraskání trhající se pokožky, spolu s pachem krve, jež baronovi i přes slzy v očích způsobil nevyvratitelné protažení vlastních špičáků.

"Výtečné. Skutečně, jedna z mála chutí, jež mě nepřestávají nudit. Desiré?" Louis sice nevěděl přesně, jakou dobu tento špatný sen, kdy se napůl omámený nepřestával tisknout k jedinému zdroji tepla v této černé mlze, doopravdy trval, přesto se nyní cítil ještě unaveněji a otřeseněji, než na samém začátku. Tím hůře vědomím, že není jediný, kterému se z toho všeho dělá zle, v kompenzaci k jeho vlastním nejistým kolenům zde byl i Damienův nepopiratelně zrychlený dech, což se jevilo naprosto ojedinělým úkazem. "Ale ne, holubičko, cožpak se mnou nemluvíš?" V odpověď na Adrielův nechutný zvyk mazlivých pojmenování se ozval jen mělký vzdech, společně ovšem s reakcí světlovlasého, jež si barona přitiskl ještě pevněji k sobě. Jistě v touze ho ochránit od všeho zlého, co jeho očím ani uším nepatřilo, Louis mohl toto až bolestné přání pociťovat, stejně je ale sám ze sebe sklepal, namáhavě otáčejíc hlavu k výjevu za sebou. Ač si nutil stanovisko, že o to vlastně nestojí, ústa zděšeně otevřená k zběsilým nádechům, nemohl potlačit příliš silné nutkání, vábící jej k pohledu. Na jeden z nejhrůznějších obrazů vůbec, už jen pro účinek, co nad ním samým měl, totiž Satan, nezměněný vůbec, a pozůstatek Desiré, z posledních sil mu visící na paži. Téměř jako v karikatuře na samý počátek setkání, Louis mohl až cítit její zastřený pohled a krůpěje potu, vzniklého nevolností, na čele, zatímco se snažila nejen udržet na nohou, ale i zastavit krvácení, dlaní ruky. Byť ne zcela úspěšně, nemalé množství jejích kučer se totiž už nyní lepilo skutečnou rudostí.

Louis si právě připravoval úpěnlivé zakňučení, jež by jej dokázalo vytrhnout ze spárů této černé grotesce, s jedinou vidinou před očima, totiž Damienem, Damienem, který by mu dovolil konečně zapomenout, snažíc se na sebe strhnout jeho pozornost. V tu chvíli ovšem noční vzduch s nečekaným náznakem chladu protrhlo zavzlykání, nutící jej k zaškubnutí. Tak nečekané ve své výpovědi zničení, jako by posunulo zastavený čas a znovu navrátilo danou plynulost, konečně se Damienovy paže vzmohly natolik, aby si Louise přitiskly zpět, tentokrát s dlaní na baronově zátylku, znemožňujíc tak jakékoliv další otočení, třeba jenom o kousek. A Louis sám za něj nebyl jinak než vděčný, konečně jako by mohl za zvuku lítostivého vytí Desiré zabořit prsty do látky upírova kabátce, nechat se unést pryč. Ze kterého stavu jej měl ovšem znovu násilně vyrvat Adrielův hlas.
"A ty, příteli, neměl by sis pamatovat, že se na cizí majetek nesahá?" Otázka byla zjevně adresovaná Damienovi, což Louise donutilo zmučeně stáhnout obočí, černovlasý muž se ve chvíli jevil tisíckrát zrůdnější než kdykoli předtím, hluchý k ženinu vzlykavému utrpení, jako by jej ani neslyšel. "Někde jsem slyšel, že se ti Indové také chovají ke všem svým manželkám stejně. Což znamená žádná privilegia, Damiene. Rozmazlil jsem si tě, jak nešťastné. Jen proto, abys mě později zaprodal a zůstal se bratříčkovat s tou ženskou." Zmínka o Michelle jako by jeho monolog vehnala do úplně jiných kolejí, baron sám cítil Damienovo prudké nadechnutí, jež upír však utišil polibkem do jeho hnědých vlasů. Které gesto v noční nicotě prohřálo snad i konečky prstů, ačkoli Louis jakýmsi koutkem mysli tušil, že je spíš berličkou pro Damiena samotného, způsobem jak čelit Adrielovu pohledu, nutícímu tu podivnou teorii vlastnictví. Ne ovšem, že by se dočkalo požadovaného efektu, ještě v ten samý okamžik se ozval melodický smích, jistě nevyvolaný ničím jiným, Louis až viděl pohrdlivý úšklebek na mužově tváři, i když se nemohl doopravdy podívat, pouhý zvuk byl více než sugestivní. "Příteli, ty ovšem děláš naprosto stejnou chybu. Rozmazluješ si ptáčátko příliš, přestože jsem ti právě předvedl, jakému značení tvůj majetek rozumí nejlépe. Víš, nemám rád zrádce, že, Desiré? A ty jsi na ni neměl nikdy sahat, když víš, že je má. Kdyby mě to napadlo pár minut dřív, mohl jsem se napít tvé krve namísto její. Docela by mě zajímala ta chuť, je to nakonec už… Přes sto let? Měl jsem tě učit poslušnosti stejně jako všechny ostatní, teď bych byl věděl. Jak nemilé." Konec proslovu označilo zamlaskání, tak nečekané z Adrielových úst, mezi vším jeho vybraným chováním. Právě proto ale tolik působivé, Louis se v tu chvíli rozechvěl, nejspíš v návaznosti na reakci upíra, cítil jak se jeho tělo vypjalo, nevyřčeným záštím. A přeci si místo veškerého zasyčení a jedovatých slov, které by bylo možno jistě očekávat, políbil Louisovo chmýří vlasů znovu, byť mnohem úpěnlivějším způsobem. Baron sám byl nakonec jediný, kdo mohl tuto malou změnu zaznamenat.
I do tohoto aktu důvěry se však druhý z obou upírů rozhodl zasahovat, úsměv patrný již ve způsobu nádechu. Což mu ale tentokrát Damien nehodlal dovolit, již jakýmsi zaštěknutím, jehož výraz Louis ne a ne rozluštit. Neměl ovšem čas zabývat se malichernostmi, chtěl-li zpomalenou myslí zachytit alespoň zbytek slov. Pronesených na první dojem téměř stejným hlasem, přesto bez odkapávajícího jedu.
"To nevidíš, že trpí? Táhni už do pekel!" "Proč najednou tak nepřátelsky? Potíž je ta, příteli, jak je peklo daleko. A ty by ses tam s holoubátkem jistě nechtěl trmácet, při příští návštěvě?" "Ty..!" Louis sebou při tak ostrém zvuku přímo jemu nad hlavou až trhl, paralyzovaný na okamžik jak Damienovou starostí o na první pohled nenáviděnou ženou, tak lhostejností odpovědi. Adriel se ovšem zřejmě rozhodl přejít i ne příliš zdvořilý výkřik zřejmě krajního dopálení, pokračujíc si svou. "To jméno, Louis to bylo? Poněkud fádní, že? Ale hádal bych, že se k němu hodí. Vždyť takhle zní až roztomile. Tak proč nejdete vy?" Poslední větu, naprosto se nehodící v kontextu, pronesl až poté, co se baron, nevěřícný, přestože s pocitem, že mu zastavené srdce snaží prorazit díru hrudí ven, v Damienově náručí znovu otočil. Jen aby jej ten obdařil zářivým úsměvem a napodobením úklonky, těsně předtím, než si za bradu nešetrně přitáhl zbědované stvoření, nutíc si tak polibek. Beze známky citu či bolesti nad slanými brázdami, zdobícími perleťové líce, propouštějíc ji zase jako kus hadru, když se sám dostatečně nabažil. A teprve v tu chvíli Louisovi došlo, proč se na jeho výzvu Damien skutečně neotočí a nevezme ho konečně pryč, z této hloupé komedie. Adriel zřejmě přetrvával nebezpečím, se svýma blýskavýma očima, kterému druhý upír nehodlal nastavovat záda, i za cenu vlastní hrdosti, právě kvůli baronovi ve svém náručí. Jež se k němu v tu chvíli vděčně přitiskl, zapomínaje tak na Adrielův smích i zamávání, když se i s třesoucí Desiré otočil a zamířil vycházkovým krokem zpět na svou stranu ulice.

"Louisi?" Baron si jen vzdychl, když se mu kdesi u ucha ozvalo tichoučké zašeptání, téměř jako myšička, přesto však otevřel oči do místa, kde správně tušil Damienovu tvář. Jež si zřetelně oddychla, že baron nespí, Louis nemohl necítit lehce zpevněný stisk kolem pasu, ačkoli mu stále unikal důvod, proč se upírovy rysy tak nezvykle krabatí. Ten se mu však zřejmě rozhodl svůj vnitřní boj vyjevit, a to ne jen dalším obličejem, pro něj samotného tak nezvyklým, když znovu zašpital. "Louisi, myslíš… Jsem jako on?" Nesnáz se promítla už jen do způsobu, jakým si v polštáři zaklonil hlavu, přesto baron v první chvíli nedokázal pochopit význam otázky, už jen poté jak krutým se dnes Adriel ukázal býti. Po chvíli úpěnlivých čokoládových pohledů, místy se točících kamkoli, jenom ne na barona samotného, a snad i nádechu červeně ve tvářích, o níž si byl Louis jist, že si ji nesugeruje, ač by to byla jistě účinná představa, jej však konečně trkla jistá otázka, vyřčená před nějakou dobou. Která ovšem nepřestala trápit upíra, jak jej teď ve všem tom ošívání pozoroval, sám na pokraji smíchu. Jemuž ovšem jako bytost se špetkou citu nedal průchod, místo všeho se povytáhl a políbil Damienovy rty způsobem, co nepřipouští námitky, než si sám pro sebe spokojeně brouknul nad jednoduchostí řešení a znovu zavřel oči.

Louis jen cosi zoufale zakňučel a převalil se na druhý bok, ruku si jako mimochodem tisknouc k uchu, v zoufalé snaze nedat probírajícímu se mozku příležitost k myšlenkám. Což by jej jistojistě probudilo ještě násilnějším způsobem, než onen vtíravý zvuk, jež ne a ne zapadnout do správné škatulky. A když už si baron k vlastnímu spokojení navodil zpět onu bílou mlhavost spánku, těsně než se ten na člověku skutečně usadí, bylo zde to zasvištění znovu, v plné kráse. Tentokrát již ovšem doslovně, trvalo pouhých pár sekund, než Louis zděšeně vytřeštil oči a v tu ránu sám sebe vymrštil do sedu, tak živě a při vědomí jako po málokterém celonočním spánku. A to vše jen proto, aby jej popadlo to otravné zdání, že mu nejspíše několikrát vynechalo srdce.
Snad ještě nikdy v životě si nepřál tak úpěnlivěji, aby mu byla ponechána ona nedokonalost zraku, jíž jsou obdařeny všechny lidské bytosti. Už jen z pokrčené pozice toho vraha, sedícího s, Louisovou představivostí obludně zvětšenými, nůžkami v rukou, byla jasná jakási nepravost. Která měla nezasvěcenému divákovi dojít ovšem až ve chvíli, kdy stejně jako baron sjel očima na podlahu, na níž se kolem Damiena skvěla bíle světélkující záplava vlasů. Nelidsky zavražděných ve dnech rozkvětu, Louis nevěděl, jestli se rozesmát nebo začít plakat, nejistýma nohama až s horečným úsilím hledaje zemi, ve snaze z postele vstát. Čehož si však upír ve svém snažení zřejmě neměl čas všimnout, ozvalo se další střihnutí, následované ještě jedním, a při každém tom zvuku jako by se baronovi zhoupl svět. A přesto na něj nijak nepromluvil, dokud nepřešel těch pár kroků doprostřed místnosti, kde se na prknech podlahy Damien uhnízdil. Překrásné vlasy pomordované k pláči, bylo zjevné, že se nedají zachránit, byť by za to Louis v okamžení snad zaprodal i duši. Upír měl ovšem zřejmě svou hlavu a stihl si upižlat silný pramen pod uchem, snad na polovinu někdejší délky. Sám svou akcí zřejmě navýsost zděšený, jak tak zvedl žadonivý pohled, prozrazující slzy na krajíčku, do míst, kde podle bosých nohou tušil i baronovu tvář. Který měl v ten moment chuť jeho obličej ulovit do dlaní a zulíbat jej, slova útěchy na rtech, které se, ještě před odzbrojením tímto výrazem ztraceného štěňátka, chystaly tu samou hlavu vzteky ukousat.

Zůstaň, prosím... -39

24. března 2009 v 12:35 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
já vím, já vím, trvalo to? *kajícnej výraz* ale na druhou stranu mám z toho dílu takovou radost. už jen proto, že mi dal tak zabrat~ *chichtá se* nemoc je holt dar od boha? *odkašlala si, ve snaze se tvářit naprosto vážně*
(ještě někdo tak překvapenej jako já, že už je to 39? *třeští oči*)
-----
"No tak, Louisi, nenech se prosit. No tak." Damien se tvářil téměř jako malé dítě, nos nakrčený nad nekonečnou krutosti jednání barona, který jej i se vším tím proklatým vábením odmítl. "Tak, přeci mi nemůžeš říct ne, to nejde. Louisi!" Zřejmě mu nevadil ani zelenkavý pohled, spočívající na něm asi tak stejným způsobem jako na exempláři věci, do níž baron právě šlápl. "Tak pojď se mnou. Ták?" "Ták?" Louis se nějak nedokázal vzmoci, než na věrnou imitaci stoupavého tónu, nezměněný skepticismus ve tváři. "Neříkals náhodou, žes najal dva pokoje? Kvůli utajení, nebo co?" Najednou to byl on, kdo na upíra udělal škleb, když se mu oči protočily, téměř jako v záchvatu, přesto nedokázal, než si přes rty téměř odplivnout. "Satane," sykl a v tu ránu se od muže začal odvracet, s tím že se dál jeho malicherným důvodům nehodlá věnovat. Což by ovšem nejspíš neudělal, vidět záblesk chlípného úsměvu, který Damienovou blýskl tváří, když se ten natáhl a sprostě jej plácl po zadku. S neskonalým potěšením z Louisovy typicky slečinkovské reakce, totiž zapištění, spojeného se záškubem těla. "Vždyť je to jenom koupel? Bude trochu sranda, citlivko, hm?" A aniž by upír dál věnoval pozornost mrtvici, která se o barona právě začala s nebývalou silou pokoušet, zbarvujíc jeho bledé tváře do rudé hodné samotných králů, se kolem mladíka prosmýkl, aby mohl zaukolovat svým přáním horké vody první nevinnou duši, co se mu připlete do cesty. Pokud to však neměl promyšleno jako záchranu života, momentální útěk, než se z Louise trochu páry upustí.


"A ty říkáš… No! Přestaň si to žmoulat, slyšíš?! Máš vypadat jako lidská bytost. Damiene!" Ve chvíli by jej Louis byl snad okřikl i za použití příjmení, nestydět se ovšem přiznat sám před sebou fakt, že mu takováto informace blahosklonně utekla kamsi do koutečku paměti, kde si momentálně zůstává hrát na schovávanou. Tím razantněji se však dal do upravování batistového šátku, který si Damien neustálým žmouláním podezřele růžové tváře nepřestával pomuchlávat. Jak se alespoň baronovi v tu chvíli zdálo, když se na perfektním povrchu objevila jediná zmínka po nepatrném záhybu. Což bylo ale způsobeno možná tím, že ještě nestihl dost dobře vychladnout, ať se ve chvíli tvářil na veškeré upírovy pokusy házet po něm dotčenýma očima sebeledověji. "Nevím o co ti jde," mlasknul si najednou stejně popuzeně, když Damiena drapl za zápěstí a prudce ruku odtáhl, ten však jen nafoukl tváře, než si ji vrátil, čímž opět pokazil Louisovo mistrovské dílo, o nějž se baron nepřestával téměř nepřetržitě snažit alespoň deset minut. "Kdybys dělal, co jsem ti řekl… Tak sakra přestaň mi to ničit, ty jedna příšero! Prodám tě, půjdeš do otroctví, budeš kutat uhlí!" Najednou vykulil oči, na okamžik sám vydrážděný představou, za co se otisk jeho dlaně na dokonalém obličeji vlastně skví. Věděl přeci, že to koupání není dobrý nápad. A už proto se odmítal cítit provinile jak za tuto nekonečnou újmu bělostné pokožce, tak i za způsob, kterým teď druhého muže peskoval, jako by měl co dočinění s osmiletým capartem. "No vážně, to tě mám jako vychovávat? Vždyť by si tě nevzali ani kdybych jim za to zaplatil. To je neštěstí, vážně. Děláš mi to naschvál." Zažehroval a div že v tu chvíli nezačal lomit rukama, nakonec se však spokojil pouze s protočením očí. Přestože zákmit stejného úsměvu, co právě spatřil na Damienově tváři, snažící se vypadat nehybně, cítil bublat i kdesi ve vlastním žaludku.


Ještě musel zarudlé místo drahé tváře pohladit palcem, když se se spokojeným úsměvem vracel ze špiček na celá chodidla, hřejivý pocit na prsou už jen z výmluvného přísvitu čokoládových očí, hovořícího za všechno. Byl by odložil hřeben, jímž právě dokončil poslední mistrovské tahy Damienovy garderoby, upír jej však i k jeho vlastní spokojenosti jemně přitáhl za pas zpátky k sobě, aby jej ještě počastoval otřením rtů, pouhým něžným líbnutím, než budou moci doopravdy jít. Podivně klidní v uvážení, jak musel Louis bojovat, aby si tento nevítaný výlet vybojoval. Oběma však bylo nejspíš jasné, že čím dál by se setkání zůstalo oddalovat, tím déle zůstane celá záležitost tížit hlavy všech.


Baron sice chápal důvod, proč Damien jako jediný čas, vhodný pro vyřizování celého Londýnského podniku, považuje okamžiky tmy, protkané hlubokým nočním klidem, plným jakéhosi přirozeného zneklidnění ve své majestátní jistotě, přesto se jemu samotnému tato volba nezdála dvakrát příjemnou. Už jen pro fakt, že v něm stíny jistou dobu vyvolávaly podivné žíznivé něco, škubající se uvnitř občas mdle a občas silněji, vždy však dostatečně na to, aby si baron povšiml. Ve stejnou chvíli si ovšem nemohl stěžovat, vázaný touhou zůstat jediný. Jak v Damienově srdci, tak i v jeho mysli, o kterých dvou složkách ještě nemohl být plně přesvědčen, ať to sám sobě vytýkal sebeúpěnlivěji.


Ve svých úvahách neměl Louis dvakrát mnoho šancí všimnout si, co způsobilo náhlé upírovo strnutí na místě, neviděl vlastně než tolik obvyklou tmu, halící tentokrát již noblesnější sousedství bohatých měšťáckých domů, které byly přesto okleštěné o většinu zahrady, stejně jako o kočár s emblémem. Přesto však zakmitnutí Damienova výrazu, tak bledé ve svém kontrastním znepokojení, donutilo i cosi uvnitř něj samého poskočit, jedním z těch nepříjemných hrknutí, o nichž člověk neví ani to, kde tkví původ nezvaného citu. A ačkoli jej v tu ránu přepadla chuť ukořistit si jistou dlaň a sám ji stisknout v ujištění, ovládl sám sebe a spokojil se s pouhým sledováním tmavého pohledu.

Louis sice dobře věděl, že se nejedná o žádnou taškařici, přeci měl však v první chvíli chuť se rozesmát na celé kolo, tak moc, až by si potrhal bránici a plakal slzy pobavení spolu s krvavými krůpějemi, toto nutkání však jen posílilo dojem zvrácené grotesky. Který jej jeho životem nepřestával provázet nějak příliš často, od té doby, kdy poklidné vody příjemného stereotypu rozčeřila galéra jménem Damien. Přesto to však nebyla silueta jeho upíra, jež Louise donutila k mimovolnému ucouvnutí o pár kroků, ačkoli tak bytostně podobná. Tento Casanova, vynořivší se ze tmy před nimi, však na paži vedl skutečnou dámu, ne malého barona, kontrastující s jeho havraní barvou vlastní smyslností ryšavé.

"Koho nám to sem čerti nesou? Není to snad mé ptáčátko?" Louis ve chvíli, kdy se ozval ten dokonalý hlas, nemohl než zalapat po dechu, očekávajíc stejnou reakci i od Damiena, už jen podle neznatelného zákmitu bolesti, jež jako by otřásla celou jeho bytostí. K nezměrnému baronovu překvapení se však záda v již typickém půlnočně modrém kabátci na tento popud pouze narovnala, jak v sobě upír zřejmě oživil toho lva, kterým obvykle býval i v Louisových očích, ač ho ten dokázal vnímat i ve světle odlišném, opravdovějším.

"To se snažíš ironicky komentovat vlastní příchod, Adrieli? Čerti… Do čerta máš daleko, příteli. Pozor na nos." "Ale, ale, proč tak ledově? Ptáčátko stojí vedle tebe, ať ho nevylekáš. Nevíš vůbec, jak nakládat s křehkostí duše, nemám pravdu, Desiré?" Slova podbarvená dvojími kroky nezaznívala nikterak hlasitě, přesně týmž lahodícím zvukem, příznačným pro Damiena, přesto v nich však bylo lze rozpoznat jakýsi podtón kovu, v souznění s Adrielovýma dravičíma očima. Nemluvě o dohodě, jež právě opožděně kmitla baronovou na okamžik paralyzovanou myslí, totiž jména Pierre-Marie, které Damien znovu nepoužil. V tu chvíli to Louise až bodlo, v odpověď na pokřivení jeho tváře se však ozval kaskádovitý smích, poněkud líný ve svém zvonění, vytrhnuvší ho ihned z myšlenek. Téměř by při všem tom soustředění opomněl ženu, doposud apatickou společnici černovlasého, kdyby se teď ovšem neozvala, vyvlékajíc porcelánovou paži z Adrielova stisku.

"Jste oba nevychovaní, pánové. Jako by nebylo společenskou zdvořilostí nás představit? Tak tohle je ptáčátko?" Podle způsobu poněkud ležérního smíchu nebylo lze předpokládat, že její hlas jako takový nabere neočekávané teatrálnosti, jak tak nakrčila svůj nosík, zatímco se vzdálenost mezi ní a Louisem povážlivě zkracovala. Přesto však baron věděl, že je tato bytost ve svém jádru nebezpečná, jako pes lísající se k nohám, než za okamžik pána kousne. Kobra, tak mu po chvíli došlo v asociaci k jejímu protřelému
pohledu, ač dokonale zulíbání hodná ve svých šatech ze zeleného sametu. "Hm. Líbí se mi?" Svá slova podala sice jako otázku, přestala právě ale mířit do baronova obličeje svým delikátním prstem, tupé gesto označení přešlo v již předem dané, jedovaté pohlazení tváře. Proti němuž se sám baron nemohl nijak bránit, Desiré byla příliš dokonalá, aby jí šlo odmítnout. Jako každý upír, s nímž se za tu dobu měl smolnou čest setkat, kdyby se ovšem nejednalo jen o prázdné obraty, což jemu samému kolovalo myslí sem tam, v nepřístojné nemožnosti sebrat vlastní nesmyslné dumy a hodit je za hlavu. Na což však bylo nejspíš stejně pozdě.

S jakýmsi skluzem si uvědomoval její rty pohybovat, byť nedokázal vyrozumět co vlastně říká, příliš omráčený celou předvídatelností situace. Ač možná jistá neschopnost čehokoli byla právě pro barona samotného požehnáním, k pláči by byl toužil po vysvobození ze strany Damiena. Ten se však, jak se sám zoufajícím pohledem přesvědčil, nezdál angažovat nijak více než lehce ostražitým sledováním.

"A také, Damiene, kdo by to byl čekal? Možná jsem aspoň kouskem své bytosti doufala, že se ti po mně bude stýskat." Ani Louisovi samotnému, přestože víc než rozptylovanému ženinou dlaní na vlastní tváři, tak k uzoufání horké, že nepochyboval o hloupém ruměnci, jež mu obličej právě zohyzdil, nemohl utéct tak podivný obrat. Ještě v tu chvíli však musel připustit, že by nebylo ani zdaleka na místě, kdyby použila obvyklého spojení doufat kouskem duše. Najednou si byl jist, že něco tak vznešeně znějícího nepatří už jen do těchto hříšných úst, zbrocených krví neviňátek, natož pak někam uvnitř, pod smyslně se dmoucí ňadra, jež zajisté nevykazovala onu příslovečnou propadlost Venušiny předlohy.

Sice by se byl ponořil do mistrů italské renesance mnohem hlouběji, v tu chvíli jej k sobě ovšem přitáhla znovu ona nebezpečně krásná tvář. A teprve teď Louis cele pocítil jisté nutkání představovat si ji tyčící se do impozantní výše, ačkoli nedosahovala ani jeho vzrůstu, jako naprosto ordinérní žena. "Zajímalo by mě, jak se jmenuješ, zelenoočko? Adrieli, tak není rozkošný? Damien si vždycky uměl vybrat, i když mě tenhle maličký udivuje." Označení maličký, s nímž se baron setkal naprosto poprvé v životě, jej ovšem nemohlo z úst této ženy nijak zasáhnout. Ve své aroganci se nakonec naprosto shodovala s opodál stojícím Adrielem, byť si musel připustit, že jej znervózňuje méně než on. V tu chvíli však Desiré svýma kočičíma očima mrkla nejprve po Damienovi, jemuž věnovala potutelný úsměv, než se obrátila zpět k Louisovi. Se zmijím polibkem, ještě než se stačil vynadivit té žluté, prodchnuté ještě navíc zneklidňujícím úsměvem.

"Je rozkošný! Naprosto jej chci domů jako hračku. Nechápu, proč si Damien ukradne vždycky to nejlepší?" Zpočátku se zdálo, že musela ve víru vlastního dechberoucího smíchu a zloby, křivící jí ryšavé obočí na mléčně bílé pokožce, omládnout nejméně o deset let, navrátivše se tak do dob, kdy rozmazlené dětičky podupávají podpatkem do země a roní slzy rozhořčení. Ve způsobu, jakým se však od Louise natáhla ke světlovlasému muži, téměř jako tonoucí, jež se vine kolem krku svému zachránci, bylo ale příliš mnoho zakázaného, aby se prvý obraz neroztříštil na kousky. Teď zůstal pouze mistrovskou předehrou, prologem k dalšímu jednání, které baronovi vzalo dech úplně, snad víc než to, co předvedla na něm samotném. A ačkoli nemohl upřít, že to i v tuto chvíli pošramotilo jeho vlastní hrdost, si víc než dobře uvědomoval fakt, že sám nesloužil k ničemu víc, než demonstraci síly. Jejíž pomocí se Desiré zřejmě snažila stáhnout jeho nočního anděla do vlastních osidel. Stejně lahodně tmavých, byť svým ženským způsobem, když polibek opakovala i na upírova ústa, zde ovšem s podstatně větší dávkou svého smyslného úsměvu.

"Tak nemyslíš, že by bylo zdvořilé dámě odpovědět?" "Dámě?" Damien sice velice výmluvným způsobem povytáhl obočí, s jinak nepohnutým výrazem, přesto z něj však bylo cítit jakéhosi pohrdání, jehož si ovšem Desiré sama nejspíš odmítla všímat. Nebo si jím zatěžovat svou tolik drahou hlavu, schovanou v záplavě natočených kučer, jež se nejevily jinak než bez chybičky, ač již povadlé noční vlhkostí. "Nemluvě o tom, že bys mohl alespoň předstírat nadšení, když mě vidíš po takové nekřesťanské době. Je to nějaký pořádek, aby tě na uvítanou musela políbit žena? Naposledy, když jsi sténal mé jméno, ti má vítání nijak nevadila, nemýlím-li se?" Mléčný obličej se jí až rozzářil jakousi škodolibou radostí, snad potěšením duše, moci svá přepečlivě volená slova pro větší efekt zřetelně pronášet před dalšími páry očí, ruku rádoby znaveně položenou na Damienově rameni. Ve všem svém rozkošnickém vyvolávání intimních detailů si však zřejmě neuvědomila jak přestřeluje, vzhledem k přítomnosti její vlastní eskorty. Adriela, který s pohrdlivým úšklebkem na své tak známé tváři, zopakoval chladné gesto tenkrát ze hřbitova, totiž potlesk divadlu před sebou. Jak ovšem ta ženská zmije musela vycítit, už podle záškubu těla, co v tu chvíli nedokázala potlačit ani zakrýt, ne tak nezúčastněný, jak by ve své hrozivé mlčenlivosti měl být.

Zůstaň, prosím... -38

6. března 2009 v 12:22 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
mmm~ dostáváme se do věků, kdy elo napsala scénu, co jí tak ležela na srdci, a zjistila, že nemá naprosto tušení, která z dalších událostí má následovat. plán selhal, byla použita naprostá improvizace. doufejme, že tomu dám zase řád. znervózňuje mě to, psát jen tak...
jinak, věnování jistě nepřekvapí, že mazlíčkovi, to se nemusí ani psát. dneska ale máme ještě dílčí věnování a to zní~ *chvilka napětí* mazlíčkovi~! *pobaveně se chichtá* a vy ostatní si to aspoň užijte ^^
(všiml si někdo, že se dýlka kapitol od časů můžeš skoro zdvojnásobila? O_____o a pak se divte, že mi to tak trvá XD)
-----
Jediné, co v té podivně mlhavé tmě kolem slyšel, byl vlastní zrychlený dech, když se zastavil po kdovíjak dlouhém letu, bezhlavě ulicemi. Sám nevěděl, co ho to vlastně popadlo, vždyť hledat jediného člověka v tak velikém městě, nazdařbůh a bez jediného vodítka, se jistě rovnalo šílenství. Sám si to najednou uvědomoval silněji, než kterýkoli jiný pocit, samu nutnost mít Damiena u sebe, překlápějící se pod nápory falešného bušení srdce v pouhou potřebu. Samozřejmě chtěl upíra najít, tak moc, že se právě přistihl na pokraji zoufalých vzlyků, jež ovšem dokázal potlačit tak, aby zůstalo pouhé chvění rtů, stisknutých pevně k sobě.
Sice se to snažil sám sobě popřít, když už se ale poněkolikáté úzkostlivě otočil do tmy za sebou, musel nakonec přiznat vlastní strach. Fakt, že se ztratil, na nábřeží, kde byla ulice dlážděna kočičími hlavami sice dosti široká, ve stejnou chvíli však zaplněná temným hučením přílivové Temže, dokázal ještě obhájit berličkou, totiž že sám hledá zatoulaného člověka, což jinak provést nejde. Už ale nemohl popřít to, jak mu ústí mnohých dalších, nepřeberných uliček, naplněných hlubokými stíny, jež by se jakoby samy v sobě kroutily tisíci červy a mnohými dalšími zrůdnostmi, působí husí kůži. Sám si v tu chvíli nadával, jak mohl takhle vystřelit bez kordu, jeho nově nabytý zrak přetlučen pohráváním vlastní fantazie, jež mu stále vnucovala obrazy dávné nejistoty, přetvářejíc tak veškeré jinak ostré linie.
Louis si nechtěl brát příliš k srdci šedivé nebe, zachumlané do zřetelných mraků, přesto mu na mysl vyskočila hloupá představa, jaké to asi je, vyžírat tam ze shora černou barvu, zrníčko po zrníčku. A jeho k tomu všemu zábly nohy, tak nedomyšleně ukryté v botách, které svým klapáním o dláždění nadělaly snad ještě více hluku než jeho lapání po dechu. Nemohl říct, zda ho to doopravdy těší, jediné, na co se dokázal v momentě soustředit, bylo totiž kousání rtu, snažíc se vzdorovat jak iritující absenci rýpavého hlásku svých myšlenek, který by jej teď jistě dokázal rozptýlit, tak téměř nezvladatelné touze dát svým krokům rozlet. A přeci sám sebe již rozběhnout nenechal, i když si nebyl jist, co mu bude platná zachráněná hrdost, když on sám padne pod předními tlapami obrovského tvora, co na něj každou chvílí skočí ze zadu a roztrhá ho na kousky.
Pomalu a bolestivě a… Už vidím, jak ze mě rve cáry masa. Bude téct krev. Cákat. A taky… Nestraš se. A nebul, nic tam přeci není. Tak Louisi… Nebuď slečinka. Nic tam… V tu chvíli však veškeré jeho chvályhodné úvahy přerušilo zaječení. A to jeho vlastní, jak si po notně dlouhé chvíli uvědomil, přimražený na místě, přesto řev, drásající mu hrdlo, nedokázal zastavit. Mohl téměř vidět, jak se teď oblaka rozestoupí a nechají měsíc v úplňku, který na obloze tuto noc jistojistě viset nemohl, aby ozářil stříbřitou čepel v rukou toho monstrózně velkého stínu, který pár metrů před ním vyrůstal ze země.
Louisi! Sám sebe hořce okřikl za zakňučení, v nějž se všechen ten poplach konečně překlopil, s tím se však veškerá jeho snaha o sebevýchovu ztratila do neznáma, ať si to bylo zbabělé jak chtělo. Místo čehokoli udělal honem krok za sebe, rozhodnut se nedat sežrat žádnou krysou z chudých čtvrtí. A přestože si jeho obrazotvornost vykreslovala tu tmavou siluetu nejrůznějšími odstíny, něco v držení těla dotyčného najednou barona donutilo strnout. Pouhý okamžik před tím, než se mu v očích nakupily slzy slz, to už ze sebe ovšem vydal nový výkřik, přetékající úplně něčím jiným, když se svému Damienovi vrhnul vstříc.
Kdyby nad tím mohl ještě přemýšlet, řekl by, že vzájemný stisk obětí musel až bolet, ve chvíli ale, kdy naprosto rezignoval na pochopení všech těch myšlenek vířících mu hlavou, dal sbohem i snaze o dýchání, což bylo konečně nejspíš výhodou. Sám nevěděl, jestli se vlastně směje nebo stále dokola opakuje Damienovo jméno, příliš jasně cítil vlastní obličej, samovolně se křivící do nejrůznějších tvarů, ve snaze pláč nakonec zadržet. A přeci se po chvilce musel přestat stydět, když na upírově obvykle klidné tváři zpozoroval naprosto shodnou tendenci, nemohl v ten moment tedy, než vydat tisíce polibků a nechat se stejným počtem počastovat.

A přestože měl v tu chvíli, kdy se nechal stále napůl omámený vést v obětí kamsi, aniž by mu vadilo, že jej tak někdo třeba uvidí, před očima jediný obraz, totiž jak usíná v bezpečí důvěrně známého obětí ihned, co ho Damienovy paže uloží, na jakékoli přesvědčování v závěru naprosto zapomněl. Sám pociťoval nenadálou nutnost, vydat se všanc bezpočtu dotyků, vášni toho druhého. Nakonec, přes veškerou ospalost, ještě do noci navzájem šmudlat tváře o sebe, dlouho poté, co oba dosáhli oproštění vin.

"A cos tam dělal, Damíčku?" Louis nakrčil nos kamsi do rána nebo také do upírovy tváře, od které se po chvilce se zachichtáním poodtáhl, aniž by ovšem vzdal hraní s jeho dlouhými prsty, co si tak hezky ukořistil. Měl v tu chvíli potřebu je ulíbat, zahrnout ujištěním nehynoucího zbožňování, a také nehezký pocit, že mu to všechno lze vyčíst z tváře jediným mrknutím. Nebo alespoň pohledem hořce čokoládových očí, jež právě téměř světélkovaly, ač Louis nedokázal rozšifrovat, jestli tím stejným, po zamyšlení ve své podstatě neobyčejně hloupým pocitem, nebo pobavením. V tu chvíli ale nebyl s to nadávat ani kdyby se jednalo o druhou možnost, pod laskáním zlatých paprsků, které ve skutečnosti mohly být spíše nitkami vlasů, zavřel oči v očekávání polibku. "Hm?" "No čekal jsem tam na tebe, co jiného bys myslel? Na rybaření zrovna nejsem, andílku." "Ale tos nemohl vědět, že půjdu zrovna tam," namítl baron, s úsměvem vyvolaným vlastně chudičkým pokusem o rybí vtip. Damien ovšem pouze mrkl jedním okem, gesto které změnilo Louisův už tak přihlouplý výraz v ještě unešenější. "Přeci tě znám, ne?" Zdálo se, že chce něco dodat, zmlkl ovšem v půlce nádechu a pokrčil obočí, při bleskovém ohlédnutí vzad. A dříve, než se Louis stačil vzpamatovat, cestoval z upírovy nahé hrudi, kde se tak spokojeně vyhříval, s potupným žuchnutím pod postel. Kam ho Damien naprosto záměrně zahodil, o čemž nebylo pochyb. Ještě, než ovšem stačil otevřít pusu a začít láteřit, se ozvalo cosi jako zabušení na dveře, ihned následované jejich rozražením. Což z jeho hlavy v tu ránu vyhnalo tisíce hromů a blesků, které už na Damiena svolával, sám se zůstal tiše krčit u země, rudý napůl pohněváním, napůl studem nad tak nepřístojnou situací.
V tu chvíli byl Louis nucen hledět na to své naprosto všechno, ve šťastné pozici napůl vsedě, napůl ležmo, opírajíc se tak o lokty, nezbývalo mu tedy, než se zahanbeně hryzat do rtu. Sice nemohl vidět dění v pokoji, dost dobře ovšem slyšel zkoprnělé ticho, podbarvené Damienovým letmým odkašláním, sugerujícím živou představu chatrně zakrytého upíra, pražícího svým stoickým výrazem, kontrastujícím se svůdnou pózou bledého těla, ubožáka, který právě vlezl do dveří. Jímž byl olysalý hostinský, jak se to baronovi, alespoň podle tupého hlasu, přetékajícího naučenou bodrostí, zdálo.
"Přál jsem si?" Teď pohodil hlavou. Ano, královna právě zdecimovala celé vojsko nakrčením svého nosánku. Tedy nosíku, co to říkám. Nosu. Jednoznačně to je nosu, Louisi. Kdyby tě teď slyšel… Určitě by se rozesmál tak, že by se ten dědek ve dveřích rozslintal. I když můžu počítat s tím, že..? Bože, Louisi! Každý není jako vy dva, mohl sis všimnout. Jako vy dva? Sám by nejspíš nebyl nikdy řekl, co ta upírova obměna suchého "Volal jsem vás?" dokáže evokovat, zvlášť teď, kdy rozčilený svou pomlouvačnou poznámkou na konto vztahu k upírovi, imitoval vlastní větu, obličej pokřivený do grimasy, jako když děcko za zády podkopává autoritu hubujícího dospělého, dodávajíc si tak odvahy. Kdokoliv by ho tak právě spatřil, nevěřil by nejspíš vlastním očím, jak se obvykle klidné stvoření předvádí, i když to baronovým záměrem zajisté nebylo, vzhledem k tomu, že se rozvalený na zemi za postelí snažil dělat neviditelného. A přestože ve vlastních myšlenkách právě ono druhé já častoval nepěknými přízvisky, které mu byly, nutno podotknout, se stejnou vervou vnitřním hláskem opláceny, byl vlastně za možnost tohoto rozptýlení vděčný, i když by si to nejspíš nepřiznal.
Přesto však musel hádku nakonec přestat, ne ovšem, že by si vzpomněl na přísloví o moudřejším, který ustupuje. Z jeho zadumaného stavu jej vytrhly spíše těžkopádné kroky, schopné rozechvět hrubou podlahu, na níž trůnil, bylo však již pozdě nadávat si za nepozornost, díky níž přišel o podstatnou část děje vpředu na jevišti. Takže ne jenom slepý, ale i hluchý, andílku? Uštěpačně povytáhl koutky rtů, sám ovšem cítil, že je to v nervozitě, strachu, že jej přibližující se kroky vypátrají. A strhne se randál. Sodoma. Říkal už ti někdo Sodoma, Louisi? I když, nemůžeš zase upřít, že by to nemělo zvuk. Aspoň se to bude hodit k tomu blonďatému Satanovi, hm? V tu chvíli pořádně nevěděl, jestli pokračovat konverzaci, kroky se však s jakýmsi zařinčením zastavily. Právě včas, aby Louisovi, již bojácně krčícímu obočí, došlo, že hostinský pouze přinesl panstvu snídani nahoru.

"No to tedy-" Konečně si dovolil zvednout sám sebe na kolena a vystrčit obličej nad úroveň matrace, jako by se přesvědčoval, očima dvakrát velkýma než obvykle, že pokoj vážně neokupují žádná strašidla, tedy kromě toho nahého na posteli. Ve chvíli ovšem, kdy pootevřel pomalu se vlnící rty, pobaven absurdností situace, Damienova se ruka znovu vymrštila a zatlačila jeho nebohou, napůl rozcuchanou hlavu zpátky dolů, ovšem nijak šetrně. Nejspíš ale právě v čas, dveře se zničehonic znovu otevřely, aby se v nich objevila dřívější potící se lysina, úslužnost sama. "Chtěl jsem se vašnosti zeptat, ten pán vedle taky ráčí snídat?" Louis si sice nemohl vychutnat i ten obraz, už ale pouhá zvuková stránka stačila, aby se ve svém prašném koutku zašklebil, zhrozen tím, co slyší, ač si doteď myslel, že není zrovna člověkem, potrpivším si na vybrané fráze. Přesto měl v tu chvíli co dělat, aby se nezachichtal, což, jak si o chviličku později podle Damienova naprosto nepřesvědčivého zakašlání uvědomil, nejspíš také udělal. Pouhý obraz toho, jak upír graciózně trůní mezi pomuchlanými pokrývkami, kde se v noci očividně dělo něco víc než pouhý spánek, najednou ovšem bez své společnice, s výrazem tváře jako přistižený školák, byl příliš i na něj a jeho představivost. Raděj si tedy přitiskl ruku na ústa, neberouc na vědomí fakt, že prkna podlahy zaúpěla i při tak nepatrném pohybu, musela zřejmě také pamatovat lepší časy. Měl vlastně škodolibou radost, jak se z toho teď musí Damien vykrucovat. Zvrácené potěšení pramenící možná ze zhrzeného vědomí, že je to on, kdo musel skončit na zemi. Kde se mohl, když na to tak přišlo, schovat v první chvíli stejně dobře i Damien.

Toužený zvuk klapnutí veřejí snad ještě ani pořádně neodezněl, ještě v té chvíli však Louis s pískáním vyletěl, podobně jako dětský čertík z krabičky. Tam dole pod postelí sice už těžko držel smích, při pohledu na upírovu světlou hlavu dostal ale najednou pocit nekonečného příkoří, barvící jeho tváře do nachova. Což bylo jen dalším důvodem, proč toho prodejného vlastizrádce ztrestat tak, že na to alespoň dalších deset let nezapomene. Nekoukal už na to, že tím podivným vrčením připomíná štěně, které hryže feně do ucha, snažíc se na sebe strhnout její pozornost, hlavní prioritou zůstalo vrhnout se Damienovi po krku a škrtit. Nebo alespoň plácat rukama hlava nehlava, na který trest po chvilce zmírnil, aniž by ho právě zajímalo, že na sobě nemá zbla nic. Což by bylo samo o sobě perfektní, kdyby se právě v momentě, kdy už to téměř vypadalo, že se mu opravdu podaří upírovo ucho nadobro ukousnout, do dveří nenacpala ta stejná prasečí hlava, i se svým charakteristicky podbízivým zakašláním. Následovaným nevěřícným tichem, jak na straně vetřelcově, tak u bojujících jednotek, vzájemně propletených ve válečné vřavě a zmatku. Jediné, co v tu chvíli Louise absurdně napadlo, byla přesto právě ne příliš komická myšlenka, totiž že by bylo třeba zahrát na polnici k ústupu. A trocha kouře z děla, pro efekt. Král padl…
Nakonec však, teprve, když upír přerušil mužovo nesouvislé blekotání jakýmsi huš, které by obvykle plašilo možná tak drůbež na dvoře, baron nemohl, než se přidat k výbuchu smíchu, kterým se mu Damien, obličej náhle schovaný na jeho rameni, právě zalykal. Ač s vědomím, že byl právě odhalen jako onen Sodomita, jak si to sám předem vykreslil. Přesto se tahle myšlenka najednou zdála víc než zábavná, podivně osvobozující od vší té prokleté tíhy posledních dní.

Zůstaň, prosím... -37

2. března 2009 v 12:05 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
chci ještě něco říkat? *sama se uměle usmívá na všechny strany a přemejšlí, kdo po ní hodí první kámen za to, že jí nová kapitola trvala snad měsíc*
-----
Věděl, co všechno to znamená, přesto to však stihl zapomenout, což umožnilo bolestným slzám uvědomění nahrnout se mu do očí podruhé, když se Damienova záda pomalu ztratila ve dveřích. Stejně ale přes všechno to temno beznaděje, nahrnuvší se na jednu jedinou hlavu, nějak nedokázal propadnout panice, jak by to býval sám od sebe očekával. Nezbylo, než si přejet najednou horoucí čelo dlaní a s poněkud zběsilým mrkáním přejít před zrcadlo, aby sám sebe upravil. Jednoduchý plán spočíval v tom neztratit hlavu, jakkoli se měl Louis později ujistit, že to nebude zas tak snadné. Absenci světlých vlasů a rozmarného úsměvu pociťoval hůře, než jakoukoli tělesnou bolest, neustálé leptání jeho hrudi zevnitř, prodchnuté k zešílení chladnou logikou.

Nakonec se však, již zabalený do peřin, baron stejně nedokázal udržet, to obrovské nic uvnitř, spolu s bezmocí nad nepřicházejícím spánkem, vyvolalo příliš mnoho prázdných myšlenek, aby dokázal všechnu lítost udržet, ačkoli si oči v okamžení otřel hřbetem ruky. Jistě neměl na slzách žádný podíl, sám se po celou tu dobu snažil nanejvýš najít pohodlnou pozici, v níž by jej přestala tolik třeštit hlava. Která ho rozbolela v té zvláštní sepjatosti s nepříjemným pocitem na srdci, tížícím podobně jako balvan. Přesto bylo pouhé uvelebení ve chvíli nadlidský výkon, velká studená postel říkala mnohem víc, než by se na kus němého nábytku slušelo, a Louisovi nezbylo, než sám sebe obejmout jednou paží, zatímco si druhou nechal ve vlasech. A přesto nedokázal vyvolat víc, než to vtíravé mokro řas, odmítající však z jeho zraků vystoupit jakkoli více, už i tahle nemožnost si ulevit barona více než iritovala, pocit dušení se vlastní bezmocností čelit samotě.

"Louisi, zdáte se mi dnes… Není vám dobře?" "Dobře?" V odpověď na Angličanův zjevně starostlivý pohled nedokázal odpovědět jinak, než cynickým smíchem, tolik podobným hlasu umírajícího, jež vyprahlý žebrá o doušek vody, poslední pomazání. Sám věděl, že to tak není správně, hořkost však po napůl probdělé noci vytryskla naprosto samovolně, aniž by to on dokázal nějak ovlivnit, i kdyby vlastně chtěl. Ve chvíli Louisovi vlastně působilo až jakési zázračně zvrácené potěšení, jiskřící škodolibými vlnkami, vidět výraz největšího z viníků, totiž takto nařčeného Alberta, jehož špetka do ohně spočívala přeci jen v trochu jiné rovině, než jak říkalo Louisovo zjednodušené přesvědčování sebe sama, měnit v plejádu bledosti, velkookého poděšení. Po chvíli v sobě stejně ale vykřesal zapadlé jiskřičky taktu, možná touhy nepůsobit druhým to, co jej samotného tolik zraňuje, v mžiku tedy na mladíka pokrčil rameny, s náznakem váhavého úsměvu, překvapivě opravdovějšího, než bylo možno čekat. "Nějak jsem se nevyspal a potom…" Louis si v tu chvíli až nešťastně skousl rty, gesto, kterého obvykle užíval spíše ke krocení úsměvu, rozhodně se mu nelíbil pohled, jež jakoby viděl do duše, jakkoli mělké zdání se snažil na první dojem vyvolávat. "Vždyť víte, je to složité. Možná jsem neměl pravdu a potom, nerad se hádám." Ramena vylétla ještě o kousek výš, než baron se zmučeným povzdechem, vlastně spíše zakňučením, zapadl do opěradla lenošky. "Myslím, že mě nakonec na ten čaj přešla chuť. Alberte… Zahrajete si se mnou šachy?" V prvním popudu naléhavé potřeby obětí chtěl již utéci do svého pokoje a uplakat se tam lítostí k smrti, včas si ale uvědomil, že slzy stejně nepřijdou, proto odvrhl tak zbytečný návrh svého nešťastného já. Na nějakou hru nebylo sice pomyšlení, nyní to ovšem bylo jedinou dost přirozeně znějící výmluvou, Louis se nad tím proto ani nepozastavil. A to i s vědomým, že nedokáže udržet jedinou rozumnou myšlenku, natož pak soustředění, které se ve chvíli stávalo až nepříjemným.

Přesto jej hra, ačkoli při každém druhém tahu pociťoval rozpínající se nevoli takto si nasazovat masku, nakonec zabavila. Vědomí vlastní povinnosti držet se před cizími zraky jakoby skutečně odvádělo od bolestného pohybu uvnitř, který si sám jen sugeroval, s přihlédnutím k faktu, že nemá nic, jež by mu v hrudi místo srdce bilo.

"Louisi? Vy mě vážně vůbec neposloucháte, přiznejte se." Konstatování, vyřčené Albertem, opírajícím se o povrch klavíru, na nějž právě dohrál, nebylo ničím než pravdou. Přesto to však baronovi zabralo několik neuvěřitelně dlouhých chvil, vůbec rozluštit význam na pohled tak vzdálených zvuků jako lidská řeč. Až s nimi však přišlo odhalení, čím se jeho zdecimovaná mysl právě zaobírala, ačkoli si to on sám již ani neuvědomoval, nejspíš příliš zahlcený všemi těmi obrazy štěstí, které se za ten poslední den kupily s onou bodavou silou sladkých vzpomínek.
"Máte pravdu, omlouvám se." Zmučeně si vydechl, hlavu příliš těžkou, aby vůbec mohl dále věřit, že ji dokáže udržet na krku, natož ve vzpřímené pozici. "Omlouvám se, já…" Znovu cítil slzy, kupící se mu v očích, tentokrát jim ale nechal naprostou volnost, snad ve správné předtuše, že právě tudy vede jediná cesta, jak jim nakonec zabránit ve vytrysknutí. Což bylo až nepříjemné, ačkoli by se byl měl ve chvíli spíše radovat, že Angličanovi nepředvede tak trapné divadlo. "Víte, já asi půjdu." Nakonec vydechl, napůl v pokušení se bláznivě rozesmát tomuto přesvědčení, jež si sám v sobě právě utvrdil. Nemohl za Damienem nejít, ne když jej to samotného bolelo více, než by býval kdy považoval za možné. Tenhle proklatý stav se mu nezdál sám o sobě normální. A přesto netoužil po ničem, než po dalším hřejivém obětí, které by mu dalo utéci do krajin mlhavých snů a naivního štěstí.
Než si Louis stihl uvědomit, znovu se ponořil do zadumání, nyní jednoduše příliš podbízivého všemi svými tématy, aby odolal. Po neznámě dlouhém okamžiku se však na svém postu, opřený zády o zeď s výrazem, jež by možná mohl nalhávat ležérnost, ačkoli se baron o navození takového dojmu v nejmenším nesnažil, musel chtíc nechtíc konečně vrátit zpět. Nejspíš vlivem jakési vzpomínky, neuchopitelné, zatímco burcující svou výpovědí pocitu. "Omlouvám se…" Tentokrát mu ze rtů splynulo spíše rozpraskané zašeptání, slova nemínil doopravdy, ač je již zopakoval nejméně potřetí, pokud v tu chvíli sám dobře počítal. Nevěděl ani, co by Albertovi měl říct, musel na chvíli zavřít oči a přemýšlet. Tohle neměla být hezká scéna ani podle barona samého, najednou se znovu vynořily všechny události, které Damiena vlastně vyhnaly.
Jako by však Albert tušil, že se Louisovou hlavou právě proplétá on sám, baron ve chvíli až zadržel dech, pod téměř hmatatelnou blízkostí, jak se k němu Angličan bezhlesně přiblížil. Nemohl si sice být vzdáleností jist přesně, zřetelně však slyšel každý horký výdech, nutící jej zraky skrývat, i kdyby sám právě nechtěl. "Louisi… Máte oči právě jako ona." V tu chvíli v Louisovi muselo jistojistě hrknout, znal tento napůl provinilý, avšak nezastavitelný podtón v Albertově hlase, měl již příležitost se s ním setkat, byť jedinkrát. I kdyby však chtěl ještě pochybovat a dál si hrát sám před sebou na hloupého, všechny marné snahy by mu stejně vyvrátil nenadálý dotek tepla, který mu přejel čelist. A baron nebyl schopen ničeho, než pod lákáním víčka povytáhnout, nedostatečně ovšem, čímž si nevědomky uchoval kouzelnou možnost pohlížet zpod sklopených řas. Viděl, co jeho reakce v Albertově tváři vyvolala, podivnou směs zdráhání a touhy, přesto se ve chvíli nemohl zaobírat ničím jiným, než překvapenými úvahami nad faktem, že jeho hladící prsty před chvilkou nebyly ledové, jak by se dalo očekávat. Ač teorii nervozity podporovala jejich neznatelná vlhkost.
"Louisi, víte přeci, že…" Tváří v jeho výhledu se zavlnil vzdech, po pomíjivém okamžiku však vystřídán jistým odhodláním, demonstrovaným náhlým stisknutí rtů do pevné linky. Která se ale přeci musela rozpojit, když Albert zalapal po dechu a polkl, dost hlasitě, aby Louise donutil zavřít oči znovu, když jej nechtíc drknul do čela svým vlastním, těsně předtím než se mu i se svým třasem podařilo přitisknout na baronova ústa. Se zanedbatelným váháním, pokud se zvážila nastalá situace, Albert osobně by byl určitě nesvůj políbit i vlastní snoubenku.
Přesto se však Louis, který si veškeré souvislosti, včetně vláken času, proplétajících se podle jeho bytí, uvědomoval až s děsivou průzračností, jeho kroku nebránil. Možná, že v tu chvíli potřeboval takovouto blízkost cítit příliš nutně, aby mohl odporovat, ačkoli Albertovi ani v nejmenším neodpověděl. Stejně ovšem neucukl, jak by sám od sebe naprosto jistě čekal, zůstal stát viklavě opřený o zeď a čekat, až sám iniciátor přestane. Ač s vědomím hořkosti, že to bude on, kdo ještě podupe Albertovy zklamané naděje, jen co se ten odtáhne. Poté, co to nechal dojít tak daleko.

"Louisi…" Tenoučké zavolání se rovnalo spíše vzlyknutí, když se Albert konečně odtáhl, nejistý strnulostí baronova těla, ač se jej v tu chvíli rozhodl obejmout a přivlastnit sám sobě, i když možná ne příliš jist svým konáním. To jej však oslovený již nenechal, když mu přitiskl dlaň na prsa v jemném, ale zároveň rezolutním odmítnutí, vrtíc hlavou. Stejně se však Louis nedokázal tvářit ani vyčítavě, vlastně se až zlobil na vlastní letargii, pevnou ve svých zástěrkách, přestože pod prsty zřetelně cítil splašené třepetání.
Po několika chvílích bezhlesého pohledu tedy konečně nakázal sám sobě vykouzlit výraz, ať už jakýkoli, jen Albertovi sdělit tu nutnou informaci, neuvědomujíc si, že jeho soucitný úsměv druhého spíše zraňuje.
"Louisi, proč nesmím?" Otázka by musela být cizím zrakům až směšná s ohledem na tázanou skutečnost, baron však nemohl, než se zatvářit ještě omluveněji, když na Albertovu hruď zatlačil trochu více, snažíc se tím nastolit přijatelnou vzdálenost mezi jimi oběma, s vědomím, že to tak bude lepší.
Váhal ve chvíli jak odpovědět, Damienův posmutnělý úsměv před očima. Teď již věděl jistě, co za poselství v sobě skrýval, proč byl poslední upírův polibek pod změtí ostatních dojmů úpěnlivý. Musel za ním jít, teď hned, přesto však nedokázal tohle ztělesnění neštěstí před sebou odbýt mávnutím ruky. Nejspíš se cítil částečně zodpovědný za naději, kterou v mužových očích vyvolal, ač to sám sobě v duchu vyvracel. "Máte snoubenku, Alberte. Ona… Judith tě vážně miluje. Měl bys to vědět. Má stejné oči, ne?" Sám sice cítil, co chce říct, nedokázal to ale v ten moment dost dobře popsat, proto se uchýlil k vyřknutí obrazu, jež informaci nesl, vraštíc obočí v marné snaze připravit si slova o pár vět dopředu. Nebylo důležité, že na něj Albert kouká jako na ducha, poté co se tak náhle uchýlil k důvěrnému způsobu konverzace a tykání. Jednalo se pouze o nutnost vyřídit vlastní záležitosti a celá tato motanice se snoubenci se ho bytostně týkala, jak se alespoň baronovi samotnému zdálo.
Proto se do Angličanovy napůl překvapené, napůl zděšené tváře zadíval s pousmáním. "No co? Nejsem strašidlo…ale myslím to vážně. Proč spolu nedokážete mluvit? Proč to jde se všemi ostatními jen ne s Judith, Alberte?" Zaútočil o poznání ostřeji, náhle v jistotě, že na něj nesmí povolit, Albertova povaha již byla taková. Už jen podle toho, že se svraštělým čelem o krok zacouval, jako by Louisovi odmítal naslouchat, ačkoli nakonec zvedl hnědé oči, najednou zděšené skutečností. "Už jsem vám to vysvětloval, Anne…" Najednou se mladík zarazil, zřejmě zděšený faktem, že neví jak vlastně s Louisem mluvit. Barona v ten moment téměř pobavilo náhlé zrůžovění Albertových tváří, něco co by u něj člověk příliš dobře nečekal, přesto ale s jeho dilematem uvnitř poněkud soucítil, donutil se tedy potlačit zvlnění rtů, než naklonil hlavu ke straně. "A není to právě ten problém? Proč jí stále oslovuješ Anne? Vždyť ona sama si říká Judith. Víš… Vždyť je to hloupé. Jak spolu máte strávit celý život, když si nemůžete navzájem věřit ani tak, že…" V tu ránu se však musel sám odmlčet, pocit rozjaření, který se ho doposud zmocňoval, najednou vypuzený ostnem vlastní viny. Kdyby on sám býval Damienovi svěřil svá trápení a nechal se ukonejšit v jeho obětí, mohli teď být spolu. Nyní však nezbývalo, než pod tím ostrým kontrastem stisknout čelist a několikrát se nadechnout, ve snaze nabýt původní rovnováhy, ačkoli bylo jisté, že tuto podivnou změnu zaregistroval i Albert, jakkoli vyvedený z rovnováhy Louisovými odvážnými slovy.
"Stalo se vám něco?" V ten moment, kdy se jej Angličan dotkl lehce na rameni, Louis nemohl, než vytřeštit oči a lapnout si po dechu, přeci však cítil náhlou změnu v tom, co se toto nevinné gesto snažilo vyjádřit. Člověk před ním již nebyl nebezpečím, zahánějícím ho dál do kouta, když najednou vztáhl vlastní pomocnou ruku ve snaze Louisovi ulehčit, byť jen naznačením, že není sám. Přesto však bylo příliš pozdě, barona se již zmocnil neklid, navozující pocit akutní nevolnosti, sám cítil, jak se mu potí třesoucí dlaně, ač se ještě dokázal přimět k odvážnému úsměvu. "Alberte… Judith si zaslouží, aby se o ní pečovalo. Dohlédni mi na ni, moc tě prosím. Řekni jí, že ji miluješ. Já…už musím jít." Ve snaze potlačit otázku, ještě než splyne z mužových rtů, sám honem zakýval hlavou, s výrazem prostoupeným nutkáním, cítil se při zbytečném marnění času jako na jehlách, jen vyběhnout do tmy a neohlížet se, dokud nepadne vyčerpáním k zemi a nedosáhne alespoň chvilkového oproštění. Ve chvíli, kdy však skutečně vykročil, zděšený absencí osvětlení, jež by si jeho hostitel jistě zasloužil, jej však Albert ještě chytil za zápěstí, ve snaze loučení o maličko pozdržet. "Za Damienem? Louisi, vy..?" Cosi v obvykle tuctových očích vyjádřilo otázku lépe než tisíce bohatých vět, baron v tu chvíli div nepropukl v zoufalý smích. Kousl se však jen do rtu, než ruku z cizího sevření vyprostil, nenásilně avšak bez možnosti popření. "Sbohem, Alberte." Najednou byl schopen prchavého úsměvu štěstí, ač si sám uvědomoval vlastní nepřímé potvrzení, jistější přísaze.