Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Únor 2009

Zůstaň, prosím... -36

8. února 2009 v 13:15 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak tedy konečně další díl. ne úplně přesně, jak jsem si ho představovala, přeci ale k mojí spokojenosti. i když se tam zase nevlezlo zdaleka všechno, co mělo. ale tak zase příště ^^
a ještě musím... PRO MAZLÍČKA. *strašně hrdě* všichni to sice víme, protože má celou povídku, ale co~ *musela si to tam napsat poté, co viděla všecku tu hiroko u nini. a vůbec, ale vůbec, se tomu nesměje*
-----
Myslel si sice, že bude muset zůstat proklínat sám sebe, do smrti a ještě déle, když po chvíli přišlo uvědomění ohledně věčnosti, konce, jež pro jeho druh neexistuje. A přesto se teď Damien nemohl než usmívat, zatímco pročesával mírně zcuchané vlásky. Jindy by si jistě připadal jako blázen, i teď uznával, že ten pocit zřejmě nebude úplně normální, stejně se mu ovšem kdesi uvnitř vzdouvala bublina štěstí, vhánějící až slzy do očí. Konečně si byl jist, že do svého náručí polapil anděla, ať se ten, zrůžovělý v obličeji, sebevíc brání zvednout k němu obličej. Nemohlo však být pochyb, že se ještě stále třesoucí stvoření, ačkoliv upír sám již dýchal klidně, srovnává s někdejším baronovým já, vrátilo se to staré, až mučivě bytostné propojení, jak jej tak Damien hladil po nahé pokožce zad. Snad by musel až pochybovat, zda Louisovi není zima, letní vzduch na odhalené kůži ale vysloveně hřál, zůstal jej tedy líbat mezi prameny a šeptat povzbudivá slůvka. Líbila se mu ta náhlá plachost, pro Louise tolik typická, znamenajíc, že jeden druhého konečně našli. V cizím, nezamčeném pokoji a přeci šťastni.





"Andílku?" Věděl, že by neměl, stejně ovšem nedokázal odolat pokušení, ač si za to sliboval pozdější bolestivou smrt. "Louisi…" Špitl Damien znovu kamsi mezi hnědé vlasy, lechtající mu ve své jemnosti obličej, konečně si ale směl vydechnout, i když pocit, že tohle ve své podstatě nebude příjemné sdělení, ne a ne odeznít. Dočkal se ovšem odezvy v podobě objevivší se bledé tváře, již lehce poznamenané spánkem, jehož nitky on svým šeptem nejspíš právě zpřetrhal. "Louisi, pojďme odtud pryč. Prosím." Sám si uměl představit, jak hloupě musí jeho úpěnlivý výraz vypadat, nějak ale nemohl, než si napůl nervózně, napůl zahanbeně kousat spodní ret. V naivním přesvědčení, že Louis drobounké ždibání jeho zubů nezaznamená. Přesto se mu však nedostalo odpovědi, baron na něj zůstal upírat své velké zraky, zastřené již mlhavou clonou, než v nečitelném gestu potřásl hlavou a znovu se na něj uložil.V tu chvíli ovšem Damien cítil, že to jinak ani nemůže být, pohladil jej tedy po vlasech, snažíc se anděla ukolébat k spánku, náhlý úsměv ve tváři, zračící jakousi smířenost.





"Louisi. Louisi, honem vstávej!" "Hmm…" "Louisi!" Baron by strůjce všeho toho rámusu nejraději zaškrtil a prohodil oknem, to by se ovšem musel nejprve zvednout a otevřít oči, což se mu právě nechtělo. Jistě by tím smetl hřejivé kouzlo spánku, jež cítil, přestože mu víčka již prosvěcovaly sluneční paprsky, podtrhujíc tak neblahou událost, totiž že je ráno. V tu chvíli toho zalitoval tak hořce, že by snad byl i uronil slzu, předtím, než by se znovu poddal zapomnění, v ten moment se mu ovšem začal u ucha kdosi chichotat, tím novým Damienovským způsobem, který on v duchu proklel. Přesto však cítil, jak spavý pocit znenadání pomaličku sklouzává, přestože se jej snažil znovu nastolit. Nezbylo tedy, než vydat cosi mezi znechuceným odfrknutím a zamlaskáním, zvuk tolik příznačný právě probuzeným spáčům, než s olbřímím zívnutím otevřel oči. A to jen proto, aby zjistil, že tomu blonďatému pekelníkovi, k Damienovu pobavení, nutno podotknout, zrovna dopřál pohled až do vlastního žaludku. V tu chvíli mu to přišlo tak nechutné, že se tomu nápadu až sám rozesmál, samozřejmě následován Damienem, jehož světlé vlasy se k baronovu okouzlení ve zlatavém svitu zářivým oparem snu téměř třepetaly.


"Andílku. Vstávat, už je ráno." Damien se na něj při svém zpěvném projevu usmál až komediálním způsobem, Louis v tu chvíli nemohl, než ho dlaní plácnout do čela, což druhého muže zarazilo zpět mezi polštáře, takže baronovi nezbylo, než protáhnout obličej a pokrčit rameny nad silou, jíž pravděpodobně přehnal. Anebo to na tebe hraje on, že? Damíčku, Damíčku, nezpívej tak po ránu, víš? Kazíš mi co? No chuť k jídlu, samozřejmě. I když ne, že bys zpíval tak strašně, to jistě ne. No i když… Louisi. Právě se chechtáš úplně stejně připitoměle jako on. Máš štěstí, žes tu sedmihlavou bestii omráčil, jinak by se ti to ještě smálo. "To." Oslovil upíra jako ve svých myšlenkách, najednou v nejlepším rozmaru, ten si však v odpověď pouze přehodil hřbet ruky přes své uhrančivé oči a zavzdychal, jako by jej na nože brali. Nebo spíš slečinka, Louisi. Och, Damičko, vy jste mi omdlela. Dovolte, ať vám pomohu. Vonnou sůl? Či polibek, smím-li nabídnout. Víte, jako v té pohádce. Jen kdybyste ráčila občas usnout na těch sto let a netýrat mě. A venku je tak brzy, že ani nesvítí. Tedy skoro nesvítí? No, v každém případě je brzy. Louis musel sám nad sebou a vlastními nesmyslnými debatami zakroutit hlavou, než se zabořil obličejem do polštáře, rozhodnut dělat mrtvého brouka, ačkoli se cítil živěji než kdy jindy, nebo se mu tak alespoň zdálo. Přeci se ale nemohl ochudit o malé rozptýlení ve formě štulce do žeber zesnulého, ta nahá kreatura se po něm však ještě v tu chvíli s jakýmsi výsknutím vrhla. Takže Damien svou vahou Louisovi až vyrazil dech, když ho se smíchem a polibky na ucho zalehl.


"Jsi… Jsi tíha." Louis schválně zahekal, než sebou pod ním hodil jako splašená kobyla, přestože to zas tak strašné nebylo. Docílil tím však přesně toho efektu, o nějž se snažil, bylo téměř možné si představit Damienovy nafouklé tváře, když ten odsekl, začal se ale milostivě zvedat. "No dovol. Já si své tělo hlídám, abys věděl. Zato nám tady něco roste!" Velice neslušně plácl Louise po zadku, jako by se snad jednalo onoho koně ve stájích, což z ležícího mladíka vyloudilo dopálené zavytí. V tu ránu se vyhrabal na všechny čtyři, aby upírovi jak se patří vyčinil, ten se po něm však stihl vrhnout ještě dříve, než se vůbec stačil nadechnout, a znovu jej zavalit do peřin, umlčeného polibkem.


"A vůbec." Louis si lehce zafuněl, když se na něj zašklebil a špitnul, místo lapnutí po dechu. Nemohl ale jinak, Damien se už jednou odtrhl a tak skvělá příležitost by se nemusela opakovat, proto jej probodl očima, než si s jakýmsi neumělým pohozením hlavy, vzhledem k pozici ležmo ale obstojným, vytáhl nos nahoru. "Není zas tak hrozný, abys věděl." "Není hrozný? Tvůj Damíček?" "Zakousnu tě! To přeci… Můj zadek?" Rozhořčení z baronova hlasu jako kouzlem vyprchalo, jak tak hodil po Damienovi úpěnlivým výrazem, jeho prosba o potvrzení však zůstala nevyřčena odumírat na rtech. V tu chvíli viděl upíra snad rudějšího, než ten byl, svíjejíc se v záchvatech dušeného smíchu. Měl opravdovou chuť praktikovat onu vraždu, nakonec se však spokojil s tím, že si popuzeně vykřikl a několikrát jeho třesoucí tělo přetáhl polštářem. Který konečně ve svém znechucení nechal slétnout na zem, když sám sebe ve stavu nejvyššího dotčení pohřbil, až na své ubohé, opomenuté temeno, pod peřinu.





"A vůbec, Louisi, to jsem ti chtěl říct. Tak vylez, přeci. Nebo chceš, aby sem vletěla nějaká děvečka po ránu vyvětrat a našla nás takhle? Andílku." Vzhledem k panice, jíž se mu tímto proslovem povedlo vyvolat u mladíka, zněl upír až neskutečně vyladěně, s tím svým znovunabytým tónem, imitujícím píseň jakéhosi opeřence za oknem. Další věta, k níž se až přehnaně hlasitě nadechoval, zřejmě ve snaze cosi přemoudřele připomenout, mu však neměla být přána, Louis v tu ránu vystřelil zpod peřiny, pod níž se několik dlouhých minut schovával, bez kyslíku, avšak příliš umíněný ustoupit, takže mu loktem málem povyrážel polovinu zubů.


Upír se ani nestačil s kňučením odtahovat vzad, když se baron začal přehnaně rychle strojit, košili však ve chvíli zamuchlanou a ne a ne ji přetáhnout přes hlavu. Sám si v tu chvíli uvědomoval, jak nekonečně nedůstojně musí vypadat, polonahý se schovaným obličejem, přeci se však dal do jakéhosi poskakování na místě, doprovázeného vztekle vyráženými slovy, které nebylo lze rozeznat. Jen si to ze sebe strhnout a podupat, vůbec mu nepřidal ani Damien, který samozřejmě nemohl, než se s pobaveným úsměvem, jež mu Louis přisoudil i navzdory vlastní slepotě, přitočit a znovu barona škádlivě plácnout. Přesto si ovšem zahrál na zachránce, když Louise začal, sám dosud nahý, ustrojovat.





"Dělej…dělej, jako žes nic neviděl. A nesměj se, probůh pořád! Slyšíš mě?!" Nikdy by nebyl čekal, že je při tom téměř dětinském laskání, v nějž se vzájemné oblékání nakonec zvrtlo, někdo přistihne, zvlášť, když si z takového vyrušení Damien ještě dělal legrácky. Faktem ovšem stále bylo, že se mezi dveřmi, naštěstí již na odchodu, střetli s jakýmsi pihovatým stvořením, které pasovalo do šatů snad ještě hůře než baron sám, ačkoli se jistě jednalo o děvče. A přeci výraz jejích velikánských očisek mluvil za své, když oba dva zhodnotila od hlavy k patě, rozcuchané na pozadí zvalchované postele. Upír ji nicméně s úsměvem pozdravil, přesně po anglicku, a Louise kolem ní za ruku protáhl, velice nevinné gesto. A teď se, k nesmírné zkoušce baronových nervů, napjatých už tak jako struna, dokázal smát, jako by se mu nic zábavnějšího v životě nepřihodilo. Což by Louis mohl možná ještě snést, kdyby jej takové veselí nestrhávalo s sebou, nutíc ho k úsměvu, který byl na jeho místě naprosto nepřípustný, jak si alespoň sám nalhával, koutky přesto stočené vzhůru.





"Louisi?" "Hm?" Nechápal dost dobře tu sílu, roztahující mu rty do úsměvu, stejně jako hruď až bolestně hřejivým pocitem, přesto se ji nesnažil nijak potlačit, místo toho se rozzářeně otočil po Damienovi, jež právě dovíral dveře pokoje. Jeho Damienovi, jak si nemohl nepřipomenout, vděčný za to neuchopitelné vlastnictví tolik, že až zauvažoval nad ulehčenými slzami. Přesto takovéto myšlenky nakonec odehnal, tlumíc zběsilý úsměv jeho skousnutím, zatímco k upírovi natáhl obě ruce, prosíc o obětí, které mu bylo ihned poskytnuto, nezbývalo tedy, než si položit čelo na Damienovo rameno a nechat se chvíli jen tak kolébat.


"Pojďme pryč. Prosím tě, prosím, odejděme. Někam daleko, kde…" V první chvíli si baron až myslel, že se mu ten tichý hlas pouze zdá, tón byl přesycen touž něhou, jakou poskytovalo bezpečí pozorných paží, navzdory úpěnlivé žádosti, jíž tak nesmyslně vyjadřovala slova. Nechápal, co po něm chtějí, proč jej Damien nechce nechat porozumět sobě samému, bylo by přeci o tolik lepší a jednodušší stát se jedinou bytostí, navždy se dotýkaje toho druhého. Něco takového bylo však stále, i přes pocit náhle přetrženého porozumění, mimo dosah, jak tak baron zdvihl obličej, krabatý otázkou. "Co to povídáš? Co… Jsme tady kvůli tobě, Dami. Kvůli Michelle." Sám cítil náhlý chlad, prostupující mu tělem, najednou až v panické hrůze očekával odvrhnutí, vyhnání z jeho soukromého ráje, nestalo se ovšem tak. Ačkoli by takový ortel přijal snad i rád, jistě mnohem snáze, než bolestné mihnutí bledou tváří, které zaznamenal koutkem oka. Znal odpověď na své nařčení, nutnost vyrovnat se s tím co bylo v příkazu jít dál. A stejně to byl on, kdo Damienovi nepřestával podrážet nohy, nebo si to alespoň říkal, palčivé slzy stojící v očích, když si jej to neskonale milosrdné stvoření přitisklo blíže k srdci v ujištění své oddanosti.


"Já už to jednoduše nevydržím, víš? Copak se můžu koukat, jak tě sleduje? Zkoumá pohledem každé tvé mrknutí? Jsi můj, andílku. Nepatříš jemu." Ačkoli by se byl mohl jistě děsit majetnictví, jež se slova ani nesnažila zakrývat, nemohl si Louis než skousnout rty a zalapat po dechu. Necítil v měkkém tónu žádné výčitky, které by jistě čekal po Damienově uvědomění Albertovy pozornosti, vždyť si ji ani on sám nepřestával zazlívat, zatímco po muži házel přes stůl pohledy, modlíc se, aby se Angličanovy oči chovaly méně podezřele. Celou tu dobu Damienovi toužil vše říct, nebyl ale dost silný, a ani to mu upír nevmetl do tváře, jak jistě mohl. Ale i tak musel Louis zakroutit hlavou a vytrhnout se obětí, snažíc se navázat kontakt s hořce čokoládovýma očima, svůdnýma ve své upřímnosti. "Já… Kam bys chtěl jít? Vždyť ani nic nemáme, nemůžeme… I ty šaty, co máš na sobě, jsou od Alberta. Ani jeden jsme za nic nepoděkovali, Dami, to není správně. Vždyť… Utéct?" Poslední slovo už jen zakuňkal, sám dobře cítil bezbrannost situace, která ho nepřestávala nutit odporovat. Nedokázal se najednou sebrat a jít, ne po vší dobré vůli z Albertovy strany, snažíc se nebrat v potaz Damienovo důvodné podezření. Stále tu však zůstávalo cosi špatně, už jen ve způsobu, jakým se tisklo upírovo tělo k tomu jeho, věděl co přijde, ačkoli by si to nepřiznal. Jediná myšlenka, kromě úpěnlivého zaklínání snad všeho a všech, byla, že by to nebylo zas tak špatné, nevyznat se v drahém obličeji tak rychle.


"Nepůjdeš se mnou?" "Nemáš peníze…" Bylo to spíše zbožné přání, než skutečnost, Louis sám věděl, že se něco podařilo zachránit, přestože to Damien schoval na horší časy. Přesto se upír ve svém jemnocitu uchýlil jen k ne příliš šťastnému úsměvu a pohlazení baronovy tváře. "To není starost pro hlavy andílků, Louisi. Vždyť to víš…" Slyšel zapřísahání v každé vyslovené hlásce, přesto musel zakroutit hlavou. "To nejde, Dami." "Dobře." "Dobře?" Spíš, než aby Louis upírovo slovo zopakoval, zděšeně zalapal po dechu, přesto se mu nedostalo, než hlubokého políbení, naplněného stejným citem jako obvykle. Dnes mělo však sílu rozplakat, místo obvyklého šťastného vydechnutí, když jej Damien pomalu pustil ze svých paží, dávajíc tak baronovi němé sbohem.