Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Leden 2009

Zůstaň, prosím... -35

28. ledna 2009 v 14:47 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
aneb elo znovuobjevila jednu z největších pravd života. nejlíp se píše večer, když je tma. jen by mě zajímalo, jak to budu dělat, až půjdu zas do školy, strašit nad tím do dvou do rána XD ale tak... to je teď jedno. a dodatečně chci poděkovat za ty úžasný komentáře minule, popíchly mě. a dneska~? no je to trochu... *v záchvatech hranýho kašle máchá rukou, aby šli číst a nečekali na to, co z ní vypadne*
-----
"No tedy, kdopak se mi to vrátil od zlých čarodějnic? Tys mi ten čaj snad sám míchal, přiznej se." "Jistě. A potřeboval jsem bylinky, co se smějí trhat jedině o půlnoci, víš?" Aniž by pořádně věděl, jak se dostal zpět do pokoje nebo třeba kolik času mu zabral úkon vyhnat slzy z očí, usmál se teď na upíra roztaženého na posteli, ve snaze se přizpůsobit jeho hře. Nebyl si vůbec jist vlastním křečovitým výrazem, Damien na něj ale zářil úplně stejně, jako když ho tu Louis nechával, nezbylo tedy, než věřit a riskovat. Samozřejmě, možnost mu všechno vyklopit ještě za horka nepřestávala dotírat stejně jako toulavý pes, baron se ji však snažil zasunout někam do dalekého koutku mysli, dělat, jako by neexistovala. Bylo příliš od něj očekávat, že se přizná k tak trapnému okamžiku, tolik jej zahanbujícímu, přestože sám vlastně nebyl hlavním viníkem. Připadal si nevěrně, ať to i jemu přišlo absurdní. Honem tedy popadl hrneček, jen všechno zahnat, aby si i s ním přisedl za Damienem, který se kvůli němu dokonce taky zvedl, z té své pozice žáby.
"Ale, tady někdo upíjel!" "No…" Mohl až cítit, jak zelená, nebo si to alespoň představoval, namáhajíc svůj mozek, aby vysvětlil záhadu zmizelého čaje. Na chviličku sice zadoufal, že se mu vše povede svést na roztřesené ruce, jediný obraz, který se mu odmítal přestat vracet před oči. A přesto se nakonec zůstal tvářit nenápadně, když upírovi s mírným pokrčením ramen vložil hrnek do rukou. "Víš, Damíčku, že tu žijí ty škaredé čarodějnice, ne? Chtěl jsem se jen ujistit, že do toho nestihly nic přisypat. Když jim to tak trvalo…" V tu chvíli se Louisovi udělalo až špatně úlevou, v takovou výmluvu nemohl ani doufat, teď se ovšem nabídla naprosto samozřejmě. Už se začal doopravdy usmívat, poněkud uklidněný faktem, že už může být jedině lépe, v tu chvíli se však znovu ozval hlas naplněný něžností. "A není to jen tak, že měl Louis jednoduše pěknou žízeň? Dobřes mi to přinesl, pojď ke mně. Stýskalo se mi, abys věděl, pomalu jsem tě začal oplakávat, princi. Myslel jsem, že tě ten ohromný drak vážně sežral, víš? I s těma krásnýma očima…" Damienovi zjevně nezáleželo jak moc pohádky pomíchá, místo toho se jednoduše sklonil, jak jen to šlo, aby hrneček postavil na zem vedle nohy postele. Poněkud stranou, jistíc si tak, že mu čaj nikdo nevylije. "Pojď ke mně…" opakoval znovu, zřejmě si nevšiml, jak se jeho princ pomalu loučí se světem, na pokraji mdlob. A přestože se Louis proti tomu hloupému reflexu zaklínal, nedokázal udělat nic, než se vyhnout i Damienovu políbení, když si ho ten přitáhl do náručí, kam baron ještě před svým odchodem jistě patřil.
"Louisi…" V tu chvíli se nedalo říct, kdo z nich dvou ztuhnul více, jestli Damien nechápavým překvapením nebo sám baron, na krajíčku
s dalším nešťastným pláčem. Stejně sebou ale škubl, ne příliš opatrně setřásajíc paže, kterým by se tisíckrát raději dal všanc. Příliš nejistý si ovšem zvolil druhou cestu řešení, pevně stisknout rty v odpověď na ublížený pohled, sám se topíc se v čokoládovém hořku. Nedokázal mu cokoli říct, věděl příliš dobře, že by se musel zlomit, což mu právě přišlo víc než nepřípustné, takovou katastrofu na svoji hlavu nemínil přivolat, slepý ke všemu přísvitu, jež se v Damienových zracích třpytil pouze pro něj.

Louis se cítil neuvěřitelně bídně, přesto sám sebe dál nemilosrdně tisknul na samý krajíček postele, zakrytý neuvěřitelně chatrně, díky čemuž mu na prokřehlé tělo profukovaly proudy zaslouženého trestu. Sám to nejspíš cítil, nikdy by si ovšem nebyl přiznal, že se nejspíše jedná jen o jakousi upravenou formu pokání, jak tak bojoval o každý nádech v neustálém strachu, aby se nepřevrátil úplně a potupně z postele nespadl. Nemohl se však přimět k ničemu jinému, než snaze srovnat pozadí do jediné linie s kříží, která by mu bez nejmenšího vystoupení navazovala na nohy. Neberouc v úvahu fakt, že se jeho zjitřeným smyslům ta obludná neskladnost vlastního těla pouze zdá.
Zaměstnán tímto svým snažením a také myšlenkami, kroužícími jako velcí supi kolem jeho žaludku, ledového spalujícím hladem, v první chvíli ani nezaznamenal lehké šustění pokrývek, tak nenucené oproti tomu, jež se ozývalo po sebemenším jeho pohybu. Rád by se usmál té blízkosti, v níž dokázal téměř hmatatelně rozeznat známou siluetu, hebké výdechy plných rtů, několik nekonečných hodin, jak se mu jistě právem zdály, však zajistilo, že jen zkřivil tvář. Bolela jej celá ta roztržka, vyvolaná jediným polibkem, co nedostal šanci doputovat na určené místo, zbytečně nafouklá ve své malichernosti, nemohl ale upřít Damienovo právo být ublížený. Zvláště pak, když se on sám nedokázal donutit k opravdovému vysvětlení, nechtěl se ani vracet k okamžiku, kdy se tak nuceně naježil, beze slov odrážejíc veškeré snahy o další kontakt. Přesto ovšem schvaloval i vlastní stanovisko, pocit znechucení už jen představou znesvěcení, jehož by se jistě muselo drahým ústům dostat, dotkly-li by se těch jeho pošpiněných.
Byl již smířen zabývat se zbytečným omíláním veškerých pravd svého života valný zbytek noci, za příslibu pouze chromé náhrady pravého spánku, totiž neklidným dřímotem, do nějž jistě upadne těsně nad ránem, příliš rozlámán nepohodlnou pozicí, ze které se však již kvůli vlastní nelogické pýše odmítá hnout. Což mu ale nejspíš nebylo souzeno, k vlastnímu zděšení se kolem něj v tu chvíli začaly ovíjet Damienovy paže, avšak cize necitelné, táhnouc si ho blíž k upírovu tělu, přítomnému nepochopitelně zrychlenými nádechy. Louis se nechtěl ani hnout, natož ze sebe vydat hlásku, ne ovšem, že by se mu tento stav jakkoli líbil. Další přemýšlení mu ale zatrhly vlhké rty, bez servítek se mu tisknoucí od vlasů až k ramenům, jejich ničím nekrocená horkost ještě umocňovaná dlaněmi, škrábajícími Louisovi po hrudi, v těžko vysvětlitelné nutnosti téměř rvouc bílou látku noční košile. "Nedám mu tě, rozumíš?! Patříš mě, já si tě našel… Ale ty to víš, viď?" Ústa se stačila přesunout zpátky nahoru, v tu chvíli mu však Damien vytrhl paži, jíž si v drtivém stisku přitáhl k vlastnímu obličeji. A Louis nemohl než zadržovat zděšené slzy, příliš dobře cítil, jak si s ní upír přejíždí po tvářích, ovšem takovým způsobem, že to ani jemu samotnému nemůže být příjemné. Ještě v ten moment však divý polibek do dlaně přešel v kousnutí, snad plnou silou, ačkoli bez špičáků, jež by mu kůži protnuly, i tak Louisovi ovšem uniklo tiché zasténání, plné mizérie, v níž si baron připadal až po uši. Bál se najednou svého pozorného společníka, nebyl s to ani popadnout dech, který zapomněl někde v půli cesty, v Damienově věznícím obětí si však znovu nastolit rytmus plic nedovoloval.
Byl by teď nekonečně vděčný za šanci ohluchnout, nemoci tak naslouchat tichému hlasu, uhlazenému ve své eleganci a přeci drásajícímu uši, svou rafinovanou příchutí noci, promíchanou s příznačně sametovou hebkostí, jež právě teď zůstala přebíjet vše ostatní. "Navěky můj. Svazuje nás, Louisi, cítíš jí? Nemůžeš patřit nikomu než mě, nesmíš. Moje krev, tady…" Ačkoli slova na jedovatých rtech právě odumírala, stejně jako se povoloval i stisk jindy přepečlivých paží, Louis se roztřásl teprve teď. Možná v domnění, že místo netišených polibků přijde najednou kousnutí, tam na krku jako kdysi, zrovna jak mu Damien ráčil připomenout. A přesto nepropustil hradbou semknutých rtů jediný vzlyk, tak zběsile otřásající jeho tělem, místo toho se pokusil stejně pevně zavřít i oči, jen přivolat tu zrádnou věc nazývající se spánkem. Nechtěl cítit to všechno, zhnusení smíšené se zklamanými nadějemi a už vůbec ne hořké bodnutí lítosti nad tím, že nenechal upíra jednoduše ležet tam na mlhavé cestě ve Francii, vůbec první za tu dobu. Nenáviděl za to sám sebe, nemohl však popřít, že by tomu tak nebylo, s vidinou noci strávené v tísnivé blízkosti paží svého trýznitele. Které netoužil než utrhat a rozházet daleko od torza ohavně bledého těla. Možná proto, že nemohl vidět stejně bolestný výraz ve tváři, jež se mu, k jeho znechucení, tiskla do vlasů, jako by se toužila ukrýt, nikým nerušena vymizet ze světa do koutku nicoty, kde zůstává klid.

"Tak si za ní jsi! Jdi si za tou mrtvou ženskou a mě nech konečně být! Slyšíš?!" Baron si uvědomoval, jak přehnaně právě jedná, v podnětu na jediný Damienův pohled, v zelených očích snad křivější, než doopravdy byl. Měl toho však jednoduše dost, toužil udělat jedinou tlustou čáru za tím vším. Od Albertova zoufalého vyznání až po scénu, s níž se včera vyznamenal sám Damien, u kterého naivně čekal útěchy. A dnešní dlouhé hodiny, kdy oba seděli bok po boku a naslouchali sebeslabšímu zašustění košile toho druhého, v naději zkřivit opovržlivě rty, mu rozhodně nijak nepřidaly. Chtěl jen zapomenout, vyrvat se ze spárů zatracení a současně se zatracencem státi, rozervat cizí tělo na kousky a utlumit tak vlastní agónii, znovu se objevivší žízeň, horkou ve své bezcitné povaze. V ten moment mu nevadilo, že až hystericky vříská, netoužil po ničem jiném, než vymazat ten nekonečně ignorantský výraz z Damienovy zavrženíhodné tváře, cupovat bílou masku tak dlouho, dokud by se nedostal na svíjející svaly. Sám na sobě pozoroval změnu vidění, tak přirozeně doprovázenou prodlouženými špičáky, přesto ten pocit úmyslně přiživoval, snažíc se konečně zpřetrhat otravnou věc zvanou sebeovládání, jež ho nyní týrala. Moci ublížit bílému čelu, napůl schovanému za ještě bělejším baldachýnem vlasů, umlčet rty, jež se právě drze otvíraly v odpověď na jeho neopodstatněný záchvat. Takovou nestoudnost však již nemohl nechat být, přejít ji mávnutím ruky. V jakémsi ponouknutí tedy serval botu z nohy, aby jí po Damienovi následně mrštil, vší silou slepého vzteku, než se obrátil, napůl bos, aby se z pokoje vyřítil jako dravá vichřice. Dokonce ještě dřív, než mohl slyšet bolestné vydechnutí, důkaz, že strefil svůj cíl.

Damien viděl rudý záblesk v obvykle zelenkavých očích, zatímco baron učinil tak nepochopitelný pohyb směrem k podlaze, zůstal však stát na místě, rozhodnutý dopovědět jakoukoli větu, jež se mu drala na jazyk, utišit tím vyděšené zvířátko, jež nemohl v Louisovi nevidět. A přeci se už i jemu zatmělo vzteky, ať se snažil krotit sebevíc, ostrá bolest, jež spolu s podpatkem protnula jeho rameno, konečně zahnala veškeré stesky i výčitky na sebe sama. V ten moment musel zůstat stát, lapajíc po dechu, co mu za tu dobu stihl uprchnout, byl si totiž příliš jist faktem, že by to malé cosi musel ve chvíli zabít. Byl rozhodnut svého andílka podporovat, jakkoli se vytyčený úkol mohl zdát bolestným a vyčerpávajícím, touto chvílí se ovšem obraz potrhal na pouhé cáry někdejšího já, veškeré trampoty Louisem vyvedené jednoduše přerostly přes hlavu. Ponechávajíc jen pocit, že je právě vhodná chvíle naučit barona lekci, ještě dřív, než mu ten stihne utéci.
V okamžiku, kdy Louise chytil, značnou silou ovšem, za zápěstí, snad ani jeden z nich nezvažoval možnost, že by kdo mohl třeba procházet, natož fakt lidského sluchu. Zarputilé výkřiky a svíjení, o něž se baron tak zoufale pokoušel, za značného použití vlastních nehtů, však neměly lapenému stvoření nijak pomoci, natož pak bolestné zasténání, když mu Damien sevřel zápěstí ještě silněji, co kost dovolila. Nedbajíc dál na cokoli, upír tedy zmítajícím klubkem smýkl, než se, rozčilením těžce oddychuje, jal rázovat k prvním dveřím, do kterých svého zajatce v mžiku zatáhl. Nutíc si ještě na prahu snad až brutální polibek, než s baronem mrštil do peřin, rozhodnut se bezohledně vrhnout za ním.

Damien se ani v nejmenším nemínil zabývat přílišným svlékáním, bráníc se ve chvíli spíše drobné ruce, která mu až překvapivou silou rvala chuchvalce vlasů, v marné snaze se osvobodit, nedokázala však, než upíra vydráždit víc. Drapl ji tedy, aniž by se dál ohlížel na vlastní prameny zaklesnuté mezi Louisovy prsty, a přitáhl ke své tváři, jakkoli se mu mladík za směsice podivných skřeků pokoušel vyškrábat oči. Pro jistotu jí tedy mrštil o pelest, než ji lapil do sevření nanovo, nedbajíc náhlé ochablosti, jíž celé bojující tělo podlehlo. Musel Louise vytrestat, ať už je to bude oba bolet jak jen chce, jen se nepokoušet vlastní prasklé nervy lepit znovu dohromady. Nakonec, baron se přeci právě poddal, s téměř vítězoslavným úšklebkem mu tedy shrnul rukáv až kamsi k rameni, zastavil se však v panickém zděšení, ještě než stihl kůži, bílou stejně jako ta jeho, okusit. Po celém obvodu půvabné křivky předloktí jasně vysvítaly rudé skvrny, čekajíc na zítřek, aby mohly proměnit barvu do jistě zajímavějších odstínů půlnoční modři. A tyto otisky, způsobené ničím jiným než upírovými prsty, tisknoucími se ještě před minutou až do masa, stačily vyvolat mnohem víc než pouhý pocit lítosti. V jakémsi poblouzněném deliriu tedy začal mladíkovu paži přejíždět, jemně jako vánek svou rozklepanou rukou, tisknouc na postižená místa rty, v marné snaze barvu zabělit, vyléčit všechny právě způsobené křivdy. Nyní už znal důvod, proč Louis tolik zkrotl, přeci se ale bál podívat nahoru a střetnout se tak s jistě ublíženýma očima barvy syté jarní trávy. Stejně tak ovšem nemohl říct ne nutnosti, s jakou mu skřítkovské prstíky začaly namotávat vlasy, táhnouc si jej tak blíž, snad jako rovného sama sobě.

Zůstaň, prosím... -34

26. ledna 2009 v 14:31 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
no... dneska toho mám říct ještě hodně. předně se děsím faktu, že opravdovej děj, kterej byl v původním plánu na celou tuhle povídku, leží ještě pořád přede mnou. což znamená... protáhne se mi to nebo nevím. vážně nevím. a současně to nedokáž zkrátit, protože to prostě nejde. cítím, že by se mi to tím zkazilo, budete to muset přetrpět. omlouvám se za tu rozvláčnost, ale je to asi můj styl... a o dnešní kapitole? už bylo na čase. čtrnáct dní a.. *mlátí se do hlavy* nevyvedla se tak, jak jsem si to představovala. je zbytečně kostrbatá a taky... tohle se sakra dalo napsat živěji. a je to bez scény. tý scény. no... nebudu se nad sebou rozčilovat, "povídka má vlastní život". a teď konečně ta hezká část... *začala se culit* pro mazlíčka. nejen tuhle kapitolu ale i celou povídku. pro mazlíčka. prostě tak~ /sice poslední dobou nemůžu psát, nadruhou stranu už ale můžu říct, že louise chápu. dokonale~/ (i když bych se moc ráda zeptala třeba hiroko... to jsi vážně mrtvá~?)
-----
"A stejněs mi to ještě neřekl." "Jak neřekl? Ty by ses taky jenom válel, vrahu! Pusť mě přeci!" "Ale Louisi… po obědě bychom si prostě měli odpočinout. Prospinkat se, tos nevěděl?" Ozval se sametový smích, stejně hebký jako Damienovy dlaně, ať už na Louisových tvářích nebo propletené s baronovými prsty ve hře na nutnost, jako právě teď. "Jak tomu říkají ti blázniví Španělé? Siesta? Tak, Done, nevrťte se mi přeci. Louisi! Hade jedna, radši mě polib. A pak mi to hezky vyklopíš, aby bylo jasno…" Za zvuku šustění pokrývek se kolem Louise sevřely paže vězení z okvětních lístků pevněji a baron konečně vzdal marné pokusy o odpor, které byly přese všechno tak nutné k dotvoření dekora, prvního a posledního přikázání, totiž dělat drahoty. Ještě si vzdechl, ústa na upírových rtech roztažená do úsměvu, než se mu v náručí trochu zavrtěl, ve snaze udělat si pohodlí. "Já nevím, co ti mám vysvětlovat, znáš přeci Josi. Tak si jí představ, když jí jako malou chytl rapl a ona se najednou místo lezení po stromech snažila být křehulinkou. No samozřejmě, že si při vyšívání rozbodala prsty, znáš jí…" Na chvilku své vyprávění přerušil, sám se musel nejprve zbavit pobaveného zakašlání, nutícího si cestu skrz jeho rty už jen při té vzpomínce. "A navíc není po obědě, vrahu." Se smíchem zopakoval to ne příliš lichotivé oslovení, které se mu však v asociaci s Damienem podezřele zalíbilo, aniž by si ovšem přestal s jeho rukou hrát cosi jako chyť mě a uteč. "No a když… Představ si Francii. Ty zelené louky a žádný déšť. Jenže ona prostě nebyla schopná si zapamatovat, jak že se ten věneček vlastně plete. Chůva jí to chudák věčně vysvětlovala. A když už to vidíš po dvacáté… No, raděj jsem jí ho udělal, aby byl klid? Zvládlo by to každé poleno, jen Josi..." "Jen Josi ne." "Čteš mi myšlenky? Nezdvořáku," uchichtl se, pohledem ovšem nedělajíc nic jiného, než že upírovi za jeho dedukci zatleskal. "A ne, že o tom budeš někde mluvit, jasné?" Nakonec nezbývalo, než protočit očima nad vlezlou rukou, snažící se mu místo odpovědi rádoby nenápadně zmizet pod košilí, a zpražit svou kořist smrtícím pohledem. Ať už se tváří jakkoli pomilování hodně, uprostřed té své falešné svatozáře vlasů.

A stejně Louis skončil, po několika minutách marného přesvědčování sama sebe, aby Damienovým rtům řekl ne, ještě blíže druhému tělu, dlaně propletené v nekonečném stisku, na pohled křehkém, ačkoli trvalejším okovům. Navzdory nehezkému podezření, totiž že nikdo jistě neotočil v zámku tou čarovnou věcí zvanou klíč, jeho mučitel se však uměl chovat víc než přesvědčivě, hlavně tedy, když chtěl.
"A stejně je to nevkusné, koukej na to." Louis se v tu chvíli, kdy jemné ševelení prostěradel protnul stejně nenásilný Damienův hlas, k vlastnímu zděšení přistihl v jakémsi polospánku, snu podobném stavu. Kdy člověk nedokáže vnímat jednotlivé obrazy než jako celek, přestože kdesi hluboko je víc než porozumění výsledným pocitem, v tomto okamžiku reprezentovaným nevysloveným souzněním. Rychle si tedy schoval obličej hlouběji na upírovu hruď, což evokovalo pocit udušení, mrkajíc ve snaze se znovu uvést do přijatelného stavu, kdy mu obraz přestane plavat v měkkém přísvitu zvenčí. "Hm?" Kdesi v žaludku jej zastudilo zděšení nad neobyčejnou prázdnotu vlastních myšlenek, sestávajících se z nadávek na přítomný stav. Přišlo mu v ten moment, že si nedokáže znění otázky vybavit, i kdyby se postavil na hlavu, i když měl řešení na jazyku, jen to mlhavé něco konečně chytit do dlaně. A přesto to byla jiná ruka, hladící ho ve vlasech. "Louisi? Ty spíš?" Baron se musel z neznámého důvodu rozesmát a zakroutit hlavou nad faktem, že zní jako myšička. "A mě se ta mapa líbí, abys věděl. Taky nevím, proč mi musíš kazit všecku radost? Hm?" Uvědomění přišlo spolu s pocitem, že potřebuje políbit, neuvěřitelně moc. Dokázal se ale silou vůle od Damiena odtrhnout, převrátit sám sebe na záda a zůstat přemýšlivě rentgenovat velkou nástěnnou mapu světa, visící přímo naproti posteli. S latinskými názvy, nutno podotknout, kterým ovšem i Louis sám jakž takž rozuměl. "Vždyť je docela hezká?" Tázavě k upírovi obrátil obličej, než zraky směřoval zpátky. "A navíc víš, kde jaká země je… Koukej jaký kousíček jsme od domova?" Z neznámého důvodu se mu v očích začaly zničehonic hromadit slzy, baron jim ovšem odmítl dát průchod, nemínil ze sebe dělat chudáčka, především v očích sebe sama. Úplně stačil už ten pocit náhlé prázdnoty, přepadnuvší ho tak náhle a bez zjevného důvodu, neodolal však nutkání skousnout rty a modlit se, jen aby si Damien nevšiml. A přeci se jako naschvál ještě v ten okamžik objevila něžnost, oždibující mu ucho v nekonečně uklidňujícím gestu, jak se alespoň Louisovi, přitaženému zpět do hřejivého obětí, právě zdálo.
"Představ si…" Baron odolal tendenci sebou pod proudem vzduchu, jak mu Damien zašeptal, cuknout, místo toho sám vydal tázavé zakuňkání, příliš líný doopravdy promluvit. "Představ si, že budeme mít dost času podívat se tam všude." Úsměv v lákajícím hlase plném slibů bylo lze až cítit, snová nálada se pomalu ale jistě začala snášet na původní místo, on si však byl konečně jist, že není sám, kdo ji registruje. Chtěl se právě otočit obličejem a otřít o Damienovu tvář, ten jej však přerušil tím svým netypickým zachichtáním, jež vyloudilo kaskády smíchu i ze samotného barona. "Chtěl by ses podívat do Indie? Prý tam mají podivná zvířata a…" Jiskřící čokoládové oči sebou zakoulely v komediantském gestu, takže brzy nezbylo, než upírovi rychle líbnout čelo a utéci dřív, než ten pekelník Louisovu duši nadobro vymámí. "Ještě tam chytíme mor a co potom. Vypadal bys neesteticky, Damíčku. A pusť na chvilku, jdu nám přinést ten čaj o páté nebo jak tomu tady říkají, šup." Jakýmsi zázrakem se už vyškrábal na nohy, stejně byl ale za ruku, kterou upírovi zapomněl vykroutit, přitažen zpět do dlouhého polibku, který pohladil na duši.

Když před sebou spatřil Albertovy záda, jak byl ten usazený u klavíru a cosi vyťukával, musel se Louis sám pro sebe rozesmát. Velice škodolibě, což si za okamžik připomenul, nabízela se mu však šance, která přijde jednou za život, a on ji nemínil nechat utéci. Proto naťapkal do pokoje, stejně tiše jako ta myš, jejíž smích si před nedávnem vypůjčil, rozpínajíc se hrdostí, že si tohle umění neslyšnosti osvojil, zrovna jako Damien. V tu chvíli jej nenapadlo, že by se jeho počínání mohlo mnohým zdát nanejvýš nezpůsobné, jednoduše se připlížil až těsně za Alberta, aby se s dušeným smíchem sklonil a bafnul mu přímo do ucha. A to, že mu Angličan málem vyrazil všechny zuby, jak na stoličce s výkřikem nadskočil, už nebylo důležitou okolností, když se Louis zůstal potácet na nohou a slzet smíchy.
"Bože… Bože, Alberte." Louisovi trvalo snad celou věčnost, než dokázal popadnout dech natolik, aby se konečně přestal v záchvatech předklánět, i když jej k tomu pohled, jakým po něm Angličan vrhal, přímo vybízel. "Netvařte se přeci tak, to bylo… Tak se zdraví u nás ve Francii. Dobré odpoledne, přeji." Stále se smíchem, naštěstí ovšem o poznání zmírněným, předvedl dívčí úklonku a honem po něm zamrkal, ve snaze si tím vydobýt omilostnění. "Nemůžete se přeci mračit, svítí sluníčko." Najednou si vzpomněl, co na Alberta platilo ještě včerejšího dne, proto na něj rozzářeně zamrkal a začal sám sebe usazovat na vypolštářovaném sedátku, aniž by se předem optal. "Chtěl jsem se zrovna zeptat… No tak, hrajte. Tohle je skladba pro čtyři ruce," mrkl po osloveném stranou, než se jal znovu věnovat klávesám. "Chtěl jsem se zrovna zeptat, jestli tu mohu někoho otravovat o trochu čaje? Stačí krapítek." Z jakéhosi neznámého důvodu mu uvnitř hrudi stále bublala ona rozjařenost, vyvolaná zdařilým žertíkem. A to i přesto, jak nejistě po něm teď Albert zahlížel, dětská radost možná pramenila právě z faktu, že se mu podařilo občas zbytečně šněrovaného člověka nachytat.
"Alberte?" Trvalo mu ještě několik chvil, než se ze své malé šťastné bubliny snesl natolik, aby si konečně všiml, co se s mužem vedle děje. Důvodem, proč se mu tak zarputile odmítal propůjčit pro trochu umění, nebyla uražená pýcha ani ješitnost, jak se Louis až doteď domníval. Spíše nepochopitelný třas, který mu právě škubal rukama, až se baron zděsil. A přesto podle Angličanova pohledu, až bolestně přítomného, zpozoroval, že řešením nejspíše nebude pouhé hysterické volání po doktoru. Stejně ovšem chytil v prvním návalu paniky jeho dlaně do svých, jen zarazit to podivné cukání.
"Louisi, proč… Proč mi to děláte?" Ze vší soustředěnosti na úkol, jež si předsevzal, vytrhl barona až vyčítavý hlas, lámající se ve své nestálosti. Překvapeně tedy vzhlédl do rozervané tváře, zračící ještě mnohem více neklidu než samotné Albertovy ruce, důvod celého toho se mu ale rozhodl i nadále unikat, nevzmohl se tudíž než na tázavé zamrkání. A teprve poté mu znenadání došlo, že by se jeho společník mohl hněvat třeba za přílišně důvěrný stisk, jakkoli dobře byl míněný, proto dlaně honem stáhl a složil je do vlastního klína, výraz jako peskovaný žáček.
"Asi bych si měl poručit ten čaj a odejít?" Nakonec po Albertovi nahoru koukl, než své zraky honem rychle upnul zpět mezi řádky not, postavených na klavíru, které najednou nedávaly smysl, ať se je namáhal přečíst jak chtěl. "Omlouvám se, jsem asi příliš…" Skousnul pouze rty do omluvného gesta, Albertův neklid jako by se však přenesl i na něj, proto si začal nenápadně pohrávat s prsty druhé ruky, modlíc se jen, aby to mladík vedle neviděl. "Příště přijdu jako vychovaný člověk. Bez nejapných žertů, samozřejmě," dodal baron honem, a přeci tak vážně, ve snaze zbavit se konečně hypnotizujících zraků, co se mu snažily prohlédnout snad až do žaludku.
"Máte úplně stejné oči jako Anne." "Už to vážně neudělám! A…" Zdálo se, jako by baron chtěl ještě něco dodat, ve své až dětské snaze ospravedlnit sebe sama, dosáhnout nic neříkajícím slibem odpuštění, najednou se ovšem ve své plamennosti zarazil a nevěřícně vzhlédl, nejistý faktem, jestli se mu Albertův hlas právě teď pouze nezdál. Cítil vlastní bezdůvodně zrychlený dech, tohle celé mu připomnělo ošklivou scénu s Henrym, a v Louisovi právě nebylo lze vysledovat jinou myšlenku než podivení nad prototypem anglické osobnosti. A přeci se nedokázal odtáhnout, vyskočit na nohy a běžet se schovat Damienovi do náručí, nezbylo mu než rozšířenýma očima sledovat krůpějky potu na Albertových skráních. A prosit neznámé mocnosti, aby ta ústa otvíral jen pro namáhavé nadechnutí, což byla očividně lež pro sama sebe.
"Proč tak záříte, Louisi? Cožpak nevidíte, jak mě trápíte. Ničíte mě. Už nevím, co dělám, chci…" Komukoli jinému by jistě muselo ihned dojít o čem, že je řeč, ne však Louisovi, ve chvíli zmatenému přívalem podivných slov. Nezbylo mu než pomrkávat očima a snažit se té podivné mluvě přijít na kloub, přestože kdesi uvnitř jistě chápal. A stejně držel jako beránek, když se k němu Albert začal naklánět, neschopen vydat jedinou hlásku, praštit ho do obličeje, ačkoli se mu v uvědomění rozmazal obraz slzami, jež mu vyhrkly do očí. Tedy až do chvíle, kdy se mu o povrch rtů obrousilo cosi cizího, ve zmateném pocitu ublížení honem odvrátil tvář, Albertova ústa se tak naplno dotkla jenom pokožky tváře. I to ovšem stačilo, aby jej Louis od sebe odstrčil zdřevěnělýma rukama a honem od klavíru vyskočil, stále němý v ovzduší vytřeštěného tajemství. Nedostávalo se mu jediné myšlenky, jen zběsilého dechu splašeného zvířátka, i tak se mu ovšem ještě podařilo z nízkého stolečku popadnout podnos s konvicí a jediným, zřejmě Albertovým poloprázdným hrnečkem, než se dal beze slova či pohledu na útěk.

Zůstaň, prosím... -33

12. ledna 2009 v 21:23 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
dnešní kapitola se mi líbí. má to smysl, když se tím podaří vyjádřit pocit nebo obraz. mám pocit obojeho. mám ráda dnešní den...
-----
"Piknik?" Všichni již seděli v kočáru, který byl k Damienově nezměrné nelibosti pouze pronajatý, o to víc se Louis tedy snažil zářit. Nejen, aby zakryl netaktní upírovy pohledy všude kolem, jeho společník totiž zjevně nechápal, že ne každý Londýňan potřebuje vlastní vozidlo, které by konec konců neměl ve svém domě uprostřed města ani kam odstavit. Příliš dobře si ale vybavoval výraz hromádky neštěstí, co Damien nahodil, ještě než baron sám stačil předvést plné kývnutí na souhlas s výletem. Nezeptal ses ho, tak co se divíš? Ale…možná jsem měl strach tam s ním zůstat sám? Nevadilo mi to, než nám do toho skočil Albert, ale… Víš přeci, jak to dopadlo naposled. A že už je to nějaká chvíle, sám Dami tenkrát ale říkal… Hlavně nevzdychej, Louisi, nebo to někdo uvidí. Stejně nemáš důvod, konečně se dostaneš ze vší té špíny a hluku. Tráva. Jak dlouhos neviděl obyčejnou zelenou trávu? Tak vidíš, usměj se… Pro Damiho? Předvedl tedy další blýsknutí zuby na všechny strany, v tu chvíli si ale uvědomil, jak rozpačitě se oba snoubenci tváří. A tahle zrůda je pořád stejně kyselá, že by ho jeden… V tom mu do myšlenek ovšem skočil Albertův hlas, jemuž se Louis se značným sebezapřením donutil naslouchat.
"Po cestě je hostinec, pokud se tedy chcete naobědvat raději tam…" "Louisi." Angličan zjevně nepochytil nadšení, čišící z ubohého barona, jakým přízviskem Louis sám sebe v duhu počastoval. Juditino pípnutí, přerušující tolik obvyklé koktání vlastního snoubence, mu tedy přišlo lepší než spása z nebes. Proto se naklonil vpřed, lokty až na vlastních kolenou, jen být blíže té dobré víle, sedící hned naproti, která mu jako jediný tvor v tomto pekelném voze rozuměla. "Nebude to úžasné, zbavit se na chvíli Londýna?" Z jakéhosi neznámého důvodu se musel při pohledu do vlastní zeleně očí, jež mu oplácela pohledem naplněným stejnou nedočkavostí, která se zmítala kdesi v žaludku i jemu samotnému, začít znovu natěšeně usmívat. V tu chvíli mu dívčiny půvabně nakroucené kadeře přikývly na souhlas, Anne ho v důvěrném gestu, absolutně nevhodném pro její úlohu dámy, poplácala po hřbetu ruky. A Louis v ní nemohl vidět než obrázek Josefíny, ačkoli by si jeho sestra dozajista nebyla nikdy oblékla saténové rukavičky, dlouhé až po lokty.

Z občasného hovoru stačil Louis vyrozumět, že si jejich malá společnost čtyř ráčila na ten jediný den pronajmout dům, k těmto účelům speciálně zřízený u potoka, nejen za Londýnem, ale několik set metrů vzdálený i samotné vesnici, k níž se řadil, navozujíc tak okruhu znuděné městské šlechty zdání odloučenosti od světa. Notnou chvíli se touto vtipnou představou dál zaobíral, jak tak kodrcání kol po kočičích hlavách pomalu přecházelo v plynulejší jízdu po prašné cestě mezi loukami, aniž by si vlastně všiml, nakolik se oba snoubenci do tohoto rádoby malebného výhledu ponořili. Tedy alespoň do té chvíle, než jej z dumání o omezenosti městského smýšlení vytrhla jakási tíha na vlastním stehně, která tam rozhodně nepatřila. Damienova všetečná ruka, což si za pouhý zlomek vteřiny stihl uvědomit, příliš pohoršený, než aby vůbec uvažoval o způsobu, jak se upíra nejlépe zbavit. S jedinou myšlenkou, a to, že mu ukousne hlavu, se tudíž rozpřáhl a uhodil do hřbetu bílé dlaně vší silou, kterou jen shromáždil. Ke svému uspokojení ještě koutkem oka zaznamenal Damienův bolestí zkřivený obličej, v ten moment si ovšem uvědomil napůl nechápavé, napůl vyplašené pohledy z protějšího sedadla. Soustředěné díky způsobenému plesknutí jak jinak než na barona, který začal velice křečovitým způsobem povytahovat koutky rtů do úsměvu, zatímco se mu v hlavě horečně mlely úpěnlivé pokusy o výmluvu spolu s nekonečně vtíravými představami sama sebe, zabíjejíc světlovlasého na sto tisíc způsobů. Podtrhované ještě faktem, jak rychle byl ten pekelník schopen dělat nenápadného a hrát překvapení nad baronovým chováním, Louis na sobě cítil jeho zraky čišící až hmatatelnou škodolibostí, tak sám sobě alespoň namlouval. Téměř zatřepal hlavou, v poslední chvíli se však dokázal zarazit, spokojil se s pouhým kroucením prstů u nohou, které jeho společníci samozřejmě nemohli zaznamenat, konečně ale přišel na spásnou myšlenku, jakkoli podivnou se ta výmluva mohla ostatním zdát. "Komár," pípl tedy rychle a znovu se zaculil, aniž by bral v potaz nedůvěřivé výrazy všech okolo, natož cukání Damienových rtů.

Na všechny ty morbidnosti, co chtěl na Damienovi praktikovat, však stihl zapomenout, jen co vyskočil z kočáru. Příliš se nezaobíral ani faktem, že málem přišlápl lem Juditiných šatů, oba dva se tomu svorně zasmáli, než se hnuli stranou, aby umožnili vystoupit i zbývajícím dvěma, kteří se jali ihned vyřizovat veškeré nezbytné malichernosti, jak se alespoň Louisovi, okouzlenému měkkou trávou pod nohama, zdálo. Nestihl ani zpozorovat, odkud se vzal muž, tak pozoruhodně obklopený jediným hošíkem, zřejmě vlastním synem, kterého Albert tak bezcitně odeslal pro, vzhledem k silám desetiletého dítěte, neúměrné množství pokrmů a šampaňského do dříve zmiňovaného hostince. A přesto se pihovatá tvář schovaná ve vrabčím hnízdě stáhla do úsměvu, v němž stále chybělo pár zubů, když si chlapec od velevznešeného pána přebíral pár anglických drobných, které od sebe Louis stále ještě nedokázal rozeznat. Tím ale baronův zájem o veškeré domlouvání mezi zřejmě správcem domu a Albertem skončil, raději nabídl dívce po svém boku rámě, aby se v němém souznění vydali po neomylném zvuku šumění vody. Prohlédnout si hladinu potoka, jiskřícího teplým letním svitem, dokreslenou zpěvem ptáků, zvukem, který Louis téměř zapomněl, což si právě uvědomil. Rozhodnutý hodit za hlavu podivné rozhodnutí tří mužů, které s Anne zanechali u domu, totiž vynosit ven na trávník lenošku a několik křesel, jako by snad zdejší lidé byli příliš na to, aby si byť jen při pikniku posedali na zem, jak by se v rodné Francii jistě se smíchem udělalo.

"Louisi, můžete mi pomoci?" "Hm?" Tázavě se na dívku, sedící kupodivu zase jinde, než její snoubenec, tudíž vedle barona na lenošce, obrátil, vděčný za vyrušení, jímž zahnala ne příliš veselé myšlenky. Ačkoli byl tímto výletem víc jak nadšený, úsměv jej začal pomalu opouštět ve chvíli, kdy se objevil chlapec s košem jídla, které by stačilo pro tucet hladových dětí. A přeci se všichni tvářili naprosto obvykle, očividně přesvědčení, že je to ta správná porce přesně pro jejich skupinu, Louis v tu chvíli pocítil neuvěřitelné nutkání se zvednout a utéci pryč od jejich tváří, jimž by nejraději poupravil výraz. Což ovšem udělat nemohl, čokoládový pohled jako by ho rentgenoval a on jej za žádnou cenu nechtěl zklamat. Nerozmetat důvěru ustaraných očí, přestože se mu žaludek obracel naruby při pohledu na množství jídla, které do sebe měl dostat. Teď už chápal toho papírového Damiena, ležícího s krvácející ránou doma v jeho stařičkém sídle. Hlad, kterému neuleví kus pečeně a už vůbec ne kus velký. Louis by se ve chvíli zoufale rozplakal, mít jen zdání, že mu to třeba pomůže, přesto se dál usmíval jako statečný chlapec, soukaje do sebe bezchutná sousta, jež nemohl spolknout. Proklínajíc sám sebe, rudý přízrak, nutící ho tisknout čelisti a dál dobromyslně vrtět hlavou v odpověď na nechápavé výrazy spolustolovníků, platící jeho téměř nedotčenému talíři. A to právě v den, kdy se rozhodl všechny starosti jednoduše hodit za hlavu a smát se jako ten starý Louis, jež se nyní ukázal tak daleko dnešnímu pokroucenému já, hodnému pohrdání. Přes veškeré sluneční paprsky, laskající jeho prostovlasou hlavu.
"Louisi?" Překvapeně zamrkal, když si uvědomil svůj pohled, nepřítomně zabodnutý do Juditiných kolenou, kde se válelo několik různě dlouhých květin bílé barvy, jež se dívka snažila splétat do rozpadajícího se věnečku, městský život se zřejmě podepsal na nedůležitých drobnostech tohoto rázu. Rychle tedy zvedl oči k jejím, jiskřícím stejnou barvou jako sytá tráva pod nohama, zrůžovělý ve tvářích možná zjištěním, že jej okouzlil vlastní pohled, možná hanbou nad svou nesoustředěností. "Poslouchám vás," usmál se nakonec, nenápadně pokukujíc po té slávě v jejích rukou, která ho nutila k odkašlání.
Najednou mu její nešikovnost přišla více než směšná, stejně se však snažil, taktní vůči její neúnavné snaze, úlevný smích potlačit. Dívka si naštěstí doopravdy nevšimla, plné soustředění ji stály jen zoufalé pokusy udržet nedostatečně utažené stonky pohromadě, obličej zkřivený námahou. "Můžete mi to podržet? Potřebuji to zavázat a nemám dost rukou…" Nenápadně věneček položila do klína, aby mu zabránila v dalším rozsypávání, což u Louise vyvolalo soucitný výraz. "Mám lepší nápad. Vy to podržíte a já budu vázat, souhlas?" Aniž by čekal na Aninu odpověď, která by stejně zněla ano, popadl oba konce, ve snaze jí je naaranžovat do rukou, bohužel ale příliš vehementně, aby to křehká nepovedenost vydržela, v každé dlani mu zůstalo po kousku, zatímco nadpoloviční většina odpadla zpět na modrou barvu dívčiných šatů.
"Ajaj…" Louis provinile sešklebil ústa, než se začal nafukovat, jaksi bezradný, jak teď nejlépe zareagovat. V tom se však Anne k jeho nepochopení rozesmála, tak upřímně, až se k ní přidal i Damienův melodický hlas, což Louise donutilo konečně narovnat záda a obnovit tak společensky přijatelnou vzdálenost mezi sebou samým a třesoucími se rameny v roztomilých rukávcích.
"Řekla bych, že mi tady něco uniklo? Jsem nešikovná…" Po několika minutách se smích, ke kterému se po prvotních rozpacích přidal i baron sám, pomalu utišil a Judith lehce našpulila ústa, aby vyjádřila vlastní neschopnost, zatímco se jala zbytky povadlé katastrofy odstraňovat ze svého klína. A přeci Louisovi neuniklo, jak opatrně je pokládá na zem, se vzdouvající se lítostí v očích, jíž sama sobě zřejmě tajila vším tím pobavením. "Kdybych se do toho necpal, vydrželo by to…" Odpověděl tedy ve snaze ji uchlácholit, než jej napadla naprostá genialita, vyskočil tedy a chytil dívku v zápěstích, aniž by se dál ohlížel na konvence. Na to byla příliš blízká jak jeho sestře, podobná jemu samotnému. "Smím vám s tím pomoct, Judith? Vy mi zatím natrháte kytky. Pěkně u země, potřebujeme dlouhé stonky, jinak se to zase nepovede. Dobře?" Věnoval jí úsměv sluníčka a vytáhl na nohy, ignorujíc všechny ty zvědavé pohledy, které se na něj právě díky předchozímu prohlášení upřely.

"Damíčku?" Sklonil se, aby upíra líbnul na vrcholek hlavy, doprostřed záplavy světloučkých vlasů, díky čemuž se k němu zdvihnul bledý obličej. Se zvláštním výrazem v čokoládových očích, který Louise donutil k jemnému úsměvu, jakkoli udolaný si připadal. "Co tu tak sedíš, Zlatovlásko?" V duchu musel blahořečit přítmí pozdní hodiny, co v pokoji panovalo, laskajíc tak oči, ztýrané vším tím svitem, který je celý den provázel. Nemohl říct, že se mu výlet nelíbil, ačkoli musel při pikniku sedět u stolu místo v trávě, přesto byl kdesi uvnitř vděčný, že už je zase zpátky. V tu chvíli se po něm ovšem natáhly ruce, jak se tak Damien odmítl hnout ze svého místečka na kraji postele, kde se uvelebil. "Myslel jsem zrovna na to, jak moc tě miluju. Pojď ke mně, princi." "Hmm…" Místo zčervenání prohloubil svůj úsměv o hřejivý pocit, který se jemu samotnému rozmáhal hrudí, když se dal všanc objímajícím pažím, aby tak skončil Damienovi na klíně, bradou opřený o jeho rameno. Chtíc nechtíc si musel povzdychnout, když si jej sám objal kolem pasu, oči přivřené pod hlazením ve vlasech. "Bylo toho moc?" "Asi jo. Příliš světla, tak najednou…" "A je ti dobře, Louisi? Možná jsme to přehnali." Baron se musel tomu tlumenému hlasu, naplněnému starostí stejně tiše zasmát, přestože se do blonďaté hebkosti schoval víc. "Cítím se jak kotě, bude se mi dobře spát. Damíčku." Cosi uvnitř jej nutilo do něžného oslovení, na které Damien odpověděl dalším přivinutím Louisova poddajného těla, dělíc se tak o trochu tepla. I přesto, že to tak vnímal jistě jen baron, den byl přímo stvořen pro označení letní, plný květin a motýlů, aby bylo možné tak prudké ochlazení. Věděl, že má krůček k nočním temnotám, znovuoživší vzpomínce na hlodavé prázdno hladu, přeci v tu chvíli nechtěl dělat nic, než proplétat dlaň jemňoučkými vlasy a nechat se dál chovat v Damienově náručí. Nebylo třeba mu všechny své stesky a obavy sdělovat, samotný pocit propojení nabyl vyšší úrovně prostých slov. A i hádanka, kterou bylo lze tušit v upírových myšlenkách, totiž tajemství dívčí dovednosti pletení věnečku, pozbyla ve chvíli významu.

Zůstaň, prosím... -32

4. ledna 2009 v 13:06 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
iie, neptejte se mě, kdy to skončí, doufám, že máte rádi nekonečnej příběh~? trochu kratší kapitola, protože to tak prostě přišlo... a věnování... mám tucet jmen, pro koho by to mělo bejt. a stejně je to pro mazlíčka, protože prostě chci. "( nebylo to zde psané z donucení, ale z lásky )"
-----
"Louisi? Zatančeme si." Baron na chvíli přestal pročesávat světlé prameny, jež měl rozestřené na kolenou, přestože byly stále mokré z koupele, ke které se oba dostali až ráno. Ten nápad na jeho tváři sice vykouzlil sentimentální úsměv, stejně ovšem zakroutil hlavou, což upír, sedící na zemi a opírající se mu přitom o holeně, samozřejmě nemohl vidět. "To byl rozkaz? Víš, takhle se dáma k tanci nezve. Dami je vážně jenom nezdvořák. Buran," prohlásil povýšeným tónem, který i tak podbarvoval smích, upír se ovšem dotčeně ohradil. "Jak buran?" Zavrtěl se Louisovi u nohou, ten mu ale nepovolil otočení, byť jen hlavou. "Normálně. Nějaké smím a prosím, to by tam nebylo, co?" Až úpěnlivě se snažil neznít příliš okouzleně touto malou roztržkou, tolik podobnou dním minulým, kdy se ještě všichni smáli, přeci to však nakonec vzdal a nechal svůj úsměv nabýt enormní šíře, od ucha k uchu. Pro jistotu tedy nebohému upírovi uštědřil políček, spolu s velmi výchovným proslovem, tedy pobaveným zachichtáním, když sebou postižený překvapeně škubl a dramaticky zaskučel, ruku v tu ránu připlácnutou ve vlasech. "A koukej mi vrátit andílka, obludo jedna podmořská! Jak k tomu přijde chudáček Damíček, když…" To už se Louis nepokrytě rozesmál, slzy pobavení v očích, jak tak sledoval melodramatickým utrpením staženou Damienovu tvář, co se k němu otočila vzhůru nohama, Damien se na něj totiž podíval zakloněním hlavy. Louise však čekalo další překvapení, právě ve chvíli, kdy se chtěl slitovat, se do vzduchu vymrštil vztyčený ukazováček, kterým mu Damien málem vypíchl oko, což se oběma právě jevilo jako nejlepší vtip. "Biješ mě, týráš mě, to by ti šlo. Asi se dám k žebrákům na Pont Neuf, tam mě alespoň nebude nikdo okupovat. Pane, pane, dejte sou! Bůh vám odměň, žehnám vám, madam! To srdce… Louis by taky jedno potřeboval." Provokativně na barona zamrkal, ten ze sebe ale ještě v tu chvíli dostal zavřísknutí, když ho plácl znovu, tentokrát do obličeje, nijak se nad tím ale nepozastavoval s myšlenkou, že tomu skučícímu tvorovi teď stejně nic jiného nepatří. "Bije mě to…" Zakňučení, jež bylo očividně hrané, v něm vyvolalo pocit, že snad ještě lepší chvíli nezažil. Příliš mu to celé připomínalo všechno to handrkování, kterým si se smíchem a následnými polibky prošli, přeci ale nemohl popřít, že se jeden z těch zázračných momentů vrátil. Na chvíli jej to uvědomění odzbrojilo, slzy pobavení přeměněné spíš na dojaté, Louis se jich ovšem v mžiku zbavil usilovným mrkáním, než své rty znovu vytvaroval do patřičnějšího úsměvu. "Bije tě to? Zaškrtím tě, ty jeden!" Vydal ze sebe další bojový výkřik, než se ubohému upírovi svezl na záda, bez ohledu na to, že tím odstrkuje křeslo až nebezpečně daleko, vzhledem k toaletnímu stolku za sebou.

"Ale tady nejsme doma, Dami. Nemůžeš si tu dělat, co se ti zachce…" Snažil se svém šepotu propůjčit trochu víc přesvědčivosti, což ovšem nešlo uskutečnit tak lehko jako si to vytyčit, jak tak povlával za Damienem. Ten jej, i přes vlastní porážku v lechtavé bitvě, v níž se ranní události zvrtly, nyní táhl za ruku kamsi do útrob domu, po dalším zkoumání mnohem většího, než se jevil být na první pohled, aby si, slepý i hluchý vůči Louisovu nesouhlasu, vymínil zmiňovaný tanec. "Ale někdo nás uvidí a bude z toho mít smrt!" Zasyčel, aniž by se vůbec odvážil doufat v nějakou reakci, upír se na něj ovšem přes rameno podíval, napůl dotčený, napůl pobavený výraz ve tváři, až nepatřičně tak připomínajíc natěšené dítě. "To odvoláš, Louisi," kuňkl, přestože se smíchem. "Nám to spolu přeci sluší. A jak." "Nemůžeš vyjít z módy, když jsi Damien, já vím, já vím," protočil baron očima. Na další námitky ovšem rezignoval, s nadějí, že v tomto domě není knihovna příliš vyhledávaným místem.
"Ale měj rozum. Tady se tak možná zabijeme nebo přinejlepším zbouráme dům…" Při rozhlédnutí kolem po značně stísněné místnosti, zaplněné do tří čtvrtin masivními regály, čnícími do prostoru, jak tomu bývávalo v knihovnách univerzitních, a jedinou pohovkou pod oknem, Louis jen skepticky zavtěl hlavou. Zdálo se příliš nepravděpodobné, že by se tu v taneční póze otočili víc jak třikrát, aniž by do něčeho vrazili, zvláště v porovnání s jejich doposavad jediným tancem, kdy s ním Damien v letu opisoval ladné kruhy po celé velké místnosti. Chtěl už tedy mávnout rukou a plán zavrhnout jako neproveditelný, upír mu ji ovšem zabavil a stiskl do vlastní dlaně, stejně jak okamžik nato učinil i s jeho tělem, které si k sobě za pas přitiskl. "Louisi, jsme jenom dva. Stačí, když se nebudeš tak roztahovat, andílku." "Já ti dám…" …andílka, šašku. Věnoval rozzářenému obličeji zamračení, které se ovšem jaksi minulo účinkem, místo zchlazení vší té sálající radosti přineslo jen pobavené zahihňání, jež by člověk předpokládal spíše u mladé dívky, než svůdného Casanovy.
"Smím prosit?" Tak přeci jen se uklidnil? Pomyslel si po sebe a už podruhé v jednom dni protočil očima, ve tváři co možná nejvíc znechucený výraz. Teď by se tu mohl někdo objevit, co, Louisi? Zajímalo by mě, co bys jim řekl. Ale možná bych to svedl, no… Damien se kucká, bože! Musím mu poklepat na záda… No jistě. Poklepat. To by se zakuckali možná tak ostatní. Smíchy. Nebo že se opil? No jistě, Alberte, víte… Damien je velký umělec, obyčejně nosí po kapsách láhev absintu. Nesmíte se na něj ale pro to horšit, potřebuje své múzy. Támhleta pohovka, pomozte mi s ním, prosím vás. Bože! Chci umřít. Měl by ses vytrhnout, Louisi. Zachránit hrdost, tasit kord a…k čertu. Zamrkal jen skrz řasy, když si uvědomil, jak jeho pracně podněcované znechucení pomalu kolísá a bortí se, už po jedné jediné otočce, co s ním v náručí upír stačil udělat.
"Dami, děláš to špatně. Učil jsem tě to přeci. Mezi nás by se měl správně vejít ještě jeden Louis. A ne…" Dál baron ovšem nebyl schopen pokračovat, čokoládové oči jej vtáhly příliš hluboko do své smrtící pavučiny, aby se jim dokázal bránit. Sám v tu chvíli uzamkl svůj zelenkavý pohled černými branami řas, aby s okouzleným úsměvem vrátil obětí, mnohem lepší, než jakýkoli taneční postoj a nastavil rty jeho něžným polibkům.

"Louisi a bum!" Až příliš dobře cítil v Damienově zašeptání úsměv, netušil ale dost dobře, čemu vlastně patří. A přesto se ho chápat ani nesnažil, sám mu pousmání vrátil, když s ním upír v jejich tanci provedl další malou otočku a zacouvání, sloužící spíš k tomu, aby se mohli vzájemně přitisknout blíž. Tak se Louis alespoň domníval, v tu chvíli však narazil do čehosi, kam se jej Damien jal pomalu tlačit víc a víc, pořád s tím mazlivým podtónem doteků, kterému on nemohl odporovat, jakkoli nechápal.
"Damíčku," protáhl, přičemž se po osloveném lišácky podíval. "Tohle nebylo vůbec fér, abys věděl. Že?" Nakrčil nos na Damiena, který se zřejmě posadil na krajíček pohovky, kde on sám ležel, takže se teď mohl vrchní částí těla naklánět nad barona, aby si ten zanedlouho povšiml, že se při každém svém nádechu hrudníky nepatrně dotknou. Tento nekonečně rozkošný fakt, jak alespoň jemu připadal být, mu pozornost okouzloval natolik pečlivě, aby Louis za pár chvil zalapal překvapením po dechu, při motýlím pohlazení na vlastní tváři. Damienovýmy rty, jak zjistil ještě v ten okamžik, upír se totiž jal ten stejný maličký dotyk opakovat všude po jeho obličeji a Louis nebyl schopen ničeho, než jej obejmout kolem krku. Do baronových očí spadaly jednotlivé pramínky světlých vlasů, díky jejich hře již lehce zcuchané, Louisovi však v ten moment přišlo, že neviděl krásnějšího obrazu. Cosi uvnitř se mu příliš hnulo, musel k té bledé tváři, kterou měli nazývat andělem spíše než jeho, vztáhnout dlaň a dotknout se prsty, ujištění, že není utkána z paprsků světla, jež skrze blonďatou svatozáři prosakovaly až k němu samotnému. A přeci ruka neprojela skrz, barikáda Damienovy až dětsky jemné pokožky ji zastavila. Louis musel až zalapat po dechu, napůl zděšený tím, jak přivolal čokoládový pohled, zvláštně přetékající tím měkkým přísvitem, který sám cítil bublat kdesi pod svými žebry. Zaznamenal opatrné vyhrnování vlastní košile, když se pod ní schovala známá dlaň, laskající jeho kůži, v tu chvíli si ale navzdory iracionálnímu pocitu, že mu srdce vyskočí z hrudi, vyměnil s upírem úsměv stejného druhu, než zavřel oči v očekávání polibku.

Jedinou odpovědí mu byl nicméně záškub, jak sebou upír trhl a nevídanou rychlostí se narovnal do sedu, navozujíc dojem, že se rukou zapírá o opěradlo a vyhlíží z okna. A teprve v tu chvíli Louisovi došlo, co znamenal zvuk přibližujících se kročejů, jemuž sám po celou dobu nevěnoval nejmenší pozornost. Zaklonil tedy hlavu přes opěrku lenošky, aby se jeho pohled setkal s poněkud obráceným Albertem. "Doufám, že… Doufám, že neruším?" V tu chvíli jím jako blesk projelo velice neočekávané zjištění, totiž že za podivné překlopení viděného obrazu může on sám, pózou, v níž se nachází. Rychle se tedy s pokašláváním, jež jemu samotnému znělo velice nedůvěryhodně, ačkoli bylo opravdové, začal soukat zpod klenby upírova těla, jež se přes něj rádoby ležérně nakláněla. "Samozřejmě, že ne," dostal ze sebe poněkud opožděnou odpověď, jak se tak usazoval, roztržitě urovnávajíc záhyby košile, silou vůle se mu ale podařilo nezčervenat. "Zrovna jsme si s Damim říkali, že je tu nějak mrtvo. Viď?" Otočil se s hraně vstřícným úsměvem na Alberta, žádné podpoření jeho slov ze strany spoluviníka však k baronovu zděšení nepřicházelo. "Hej," zasyčel a rychle se po něm otočil, aby jej dloubl do žeber, aniž by mu došla nápadnost takového chování. Jak ovšem zjistil, upír jejich hostitele dávno hypnotizoval očima, úžasný škleb, z nějž rozmrzelost přímo sálala, na tváři, ověnčené chuchvalci zcuchaných vlasů. A Louis se, přestože to v něm hrklo a on nepochyboval, že samou ostudou
musí padnout do mdlob, po chvíli pobaveně rozesmál, musel si až rukou zakrýt ústa ve strachu, že by mohl prskat.
"A vy jste si přišel pro knihu?" Několik nekonečně dlouhých okamžiků trvalo, než se baron uklidnil natolik, aby se konečně narovnal z hlubokého předklonu, v němž se kuckal, za okamžik ale stejně zjistil, že jej z toho všeho veselí bolí břicho neuvěřitelným způsobem. Proto nechal s hlasitým výdechem sám sebe zapadnout do opěradla a bez okolků se tam spokojeně uvelebit, aniž by bral v potaz pohledy obou mužů. Albertův nevěřícný, který uklidnil zablýskáním zubů v úsměvu, a poté Damienův, jemuž se raději nijak nevyjadřoval, přestože ho to svádělo po upírovi skočit a uškrtit jej, cítil se totiž, jako by byl hořce čokoládovýma očima přinejmenším svlékán.
"Co? Vážně po mě oba zíráte, jako byste mě viděli prvně…" Louis se nápadnému zabručení nakonec přeci neubránil, cítil nad tím vytržením z bohulibé činnosti nejspíš stejnou roztrpčenost jako sám Damien, přestože se jí snažil maskovat za oba dva. Teď se tedy v královském gestu nafoukl a zavrtěl na pohovce, než se mu z ní podařilo vstát. "Nebudu tady s vámi, vy dvě bubliny," zaškaredil se do prostoru a vůbec mu nepřišlo, že možná nepoužil nejvhodnějšího oslovení. "Venku je tak krásně a vy se tváříte takhle. Člověk má až chuť… Otevřít okno!" Najednou ze sebe k překvapení ostatních vydal zvuk čiré radosti, když po chvíli perného namáhání mozku konečně vymyslel něco, co by se slučovalo s optimistickým sluncem, jež se snažil nastínit. Otočil se tedy na patě a úplně jako malý chlapec skočil koleny zpátky na sedadlo, aby se natáhl přes Damiena ke kličce. Vůbec si nevšímaje upírova vyjeveného výrazu, když mu razantním pohybem k sobě a následným otevřením skleněné tabule málem rozrazil obličej. Sám se nadechl prosluněného vzduchu a div že nadšením nezatleskal rukama. V tu chvíli se ale kdesi za jejich zády ozvalo rozpačité přešlápnutí, Albert zjevně nemíval podobné hosty každý den. Nakonec se ale nadechl, bohužel jen pro následné zakoktání, kterým na sebe přirozeně upoutal veškerou pozornost v pokoji. Trochu nervózní tedy pokrčil rameny, než se vyjeveně pousmál. "Vlastně… S Anne nás tak napadlo, že by bylo příjemné se podívat trochu z města a… Smím se zeptat, jestli byste nás dnes nechtěli doprovodit na menší výlet?"