Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Prosinec 2008

Tery-chan ilustruje

31. prosince 2008 v 22:11 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
no... sice jsem riku neměla prásknout, ale tak uvést na pravou míru bych to měla, ne~? protože tohle mě vážně dostalo do kolen. nejen, že je to tak úžasně povedený, ale ten druhej obrázek... *pobaveně stříhá ouškama* prostě dokonalost~? arigato, vy dvě~! *hrdá, že miláčci takhle podněcujou*




Zůstaň, prosím... -31

26. prosince 2008 v 14:02 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak. elo se přemlouvala k psaní už tejden. elo věděla, proč se jí do toho tak nechtělo. ono mít něco půl roku v hlavě... vymyslela jsem to tak dokonale, že to prostě napsat nešlo, fuj. nic mi nedalo takovou práci jako tohle napsat~ *sama si tleská* a případný chyby nebo tak podobně prosím ignorujte. pro dnešek...
-----
"Cože?" Louis se ve chvíli, kdy Damienův hlas výhružně zasyčel, téměř přikrčil, nakonec ovšem toto nutkání překonal a ustoupil pouze pár kroků stranou, zaujatý divák, který si nemíní z dramatického představení nechat utéci o nic více. V tu chvíli se na něj ovšem upírovy oči, blýskající špatně ovládanou zlobou, upřely, Damien ve vábícím gestu vztáhl jeho směrem ruku. "Louisi, pojď. Žij ve stokách s krysami a sám se staneš jednou z nich." Baronovi se až zdálo, jako by v hořce čokoládové barvě spatřil tajenou lítost, blonďatá hlava držela zpříma už jen silou vůle, nebylo mu ovšem jasné, jestli je jediný, kdo to na něm vidí. A přeci dodatek, adresovaný Prévostovi, vyzařoval víc kapitulace, než by bylo zdrávo. Právě proto se rozhodl na znamení nesouhlasu zatřepat hlavou, čemuž se stařík rozesmál svým suchým způsobem. "Jeden polibek, co ti to udělá? Jsem si jistý, že ty sám jsi holoubátku ukradl víc než to?" Damien sebou v odpověď trhnul, jako by ho bodla vosa, a chvíli se až zdálo, že se mu s vyceněnými zuby chystá vrhnout po krku, což na Prévosta kupodivu nemělo žádný vliv, pokrčil totiž jen rameny, najednou nezúčastněný jako upír až doposud. "Víš, mluvil jsi mi něco o obchodu. Buď se podřídíš podmínkám nebo informace nebude?" Shovívavě potřásl hlavou, než mrknul koutkem oka na lehce zděšeného Louise. "Ale mě to vlastně nevadí. Nemám zase takovou potřebu ti něco říkat, alespoň můžu klidně spát. Bez toho, že bych musel čekat, kdy se mě Adriel uráčí navštívit? Máš nervy, příteli..."
"Jak víš, co po tobě chci?" Louis by býval čekal cokoli, Damienův přiškrcený tón, jež dával za pravdu Prévostovu nařčení, jej ovšem udivil. Téměř ho zamrazilo při pohledu na bezmoc, tak podivně cizí ve spojení s Casanovou, jak Damiena sám pro sebe rád nazýval. "Co jiného bys mohl chtít? Koukni se na sebe, tohle s tebou dokáže provést jen ten pekelník v rukavičkách nebo snad ne? A tahle krysa," s křivým výrazem použil upírova přirovnání, "ví všechno. Tak copak bys chtěl?" Damien na něj zůstal pár okamžiků bezhlesně zírat, bledý přes všechnu tu tmu jistě i očím člověka, než se obrátil na Louise, k němuž vztáhl ruce jako k andělu spásy. "Louisi…" Rozklepaný tón tichého hlasu baronovi přejel po zádech lépe než zamrazení, nedokázal již upírat jeho prosbám. Proto, bez ohledu na třetího zúčastněného, vyhověl a překonal tak těch pár kroků po nesouměrné dlažbě, aby mohl opětovat úpěnlivé obětí, nechat Damiena schovat do svých vlasů a ztišit tak jeho zrychlený dech.
"Damíčku?" Záměrně použil zdrobnělého oslovení, ačkoli v jeho podání zvuk skoro nepřekonal hradbu rtů. A přeci, ve způsobu, kterým si ho k sobě upír tiskl, rozpoznal, že jej Damienovy uši slyšely, jakási strnulost a zvědavé očekávání těla mu to prozradily. "Nic…nic se přeci neděje. Zavřeme oba na chvíli oči a-" místo dokončení zamýšlené věty vydal ovšem Louis jen napůl překvapené, napůl bolestné syknutí. "Damíčku, rozdrtíš mi žebra, prosím tě…" Šeptl znovu, stejně tiše jako prve, tentokrát se ovšem připravil o možnost anonymity, když k Damienovi zvedl obličej a tím pádem i zelenkavé oči, vyzařující navzdory hrdinnému tónu nechuť nad vlastním návrhem, stejně ale i nemalou dávku odhodlání. "Nic se mi nestane, je to jen Prévost. A ti hlavy nekoušou, ne?" Pokusil se znít alespoň trochu vtipně a situaci odlehčit, sám sobě však přišel nanejvýš tak nemístně. Druhý muž ovšem v rozporu s jeho rozpaky zavrtěl hlavou. "Není to upír," zachraplal, než se zjevně překvapený vlastním tónem rozesmál, obvykle smyslné kaskády se ale přebarvily spíš na zoufalé výtrysky zděšené bezmoci. Louis až pochyboval, jestli nakonec neslyší vzlyky, nehezkým způsobem mu to připomnělo poslední tažení zraněného tvora. Proto se rychle pokusil světlou hlavu stáhnout na vlastní hruď, jakkoli obráceně se to mohlo zdát, Damien se mu ovšem vytrhl, než se schoval do baronových vlasů jako prve. "Pojďme domů, Louisi," zaškemral, prsty až bolestivě zaťaté do zad osloveného. "Ale…" "Je mi to už jedno, dokud… Dokud mám andílka, je to všechno jedno. Pojďme domů, prosím…" "Zapomenout a jít dál?" Louis měl v tu chvíli co dělat, aby mrkáním zahnal vlhko z očí, přeci se ale znovu hrdinně usmál a položil Damienovi ruku na tvář v zamítavém gestu. "Zavři oči, Dami." Měkké zabarvení hlasu jako by upírovi sebralo možnost protestovat, přestože sebou jemně škubl, a Louis se, s vidinou vítězství na dosah, už nemínil vzdát. "Zavři je," zopakoval, tentokrát spíše jako rozkaz, než se vymanil pažím, které jej vlastně samy pustily.
Při pohledu do Prévostovy tváře, zářící nadšeným očekáváním, se Louisovi udělalo až špatně, bez ohledu na to, jak moc sám sobě ještě před chvílí nalhával pocit nezúčastněnosti. Čekal alespoň iritující hlásek uvnitř vlastní hlavy, jež měl tu neuvěřitelnou vlastnost ozvat se vždy, když bylo člověku nejhůře, a necitelným komentářem způsobit stav ještě horší. Ten se ovšem jako natruc nehodlal ozvat a alespoň trochu zabavit pozornost, která se teď plně soustředila na vlastní rozklepaná kolena a stuzení mokré punčochy, spolu s kotrmelci útrob. Přeci se Louis snažil opanovat zběsilou rychlost svého dýchání, jen si tak zachránit poslední špetičky hrdosti, jež se zdála drolit a odpadávat jako mokrá omítka. Byl si vědom vlastního zaškobrtnutí, které vyvolalo na staříkově tváři rozkošnický výraz, se suchým zasmáním k Louisovi vztáhl ruce, podobně jako Damien před chvílí. Mladíkovi se však zdálo, že tentokrát směřuje do bran pekelných, přesto těm pařátům vydal všanc vlastní dlaně, když si to ten rádoby obchodník přál.
"Holoubátko má mnohem větší smysl pro svět než starý brach, co říkáš?" Louis si sice uvědomoval, že muž oslovuje právě jeho osobu, nebyl ovšem schopen ničeho víc, než zalapat po dechu a přát si, aby si to Damien nakonec ještě rozmyslel a přišel jej vysvobodit. Prévostův dech mu přišel nekonečně otravný, viděl dokonce sám sebe, jak se vytrhuje a utíká zvracet, když si ho stařík přitáhl na ušmudlanou hruď. Přesto si nedovolil ani hlesnout, jen očividně vystrašeně viset očima na té neskonale odporné tváři, jak se jeho zjitřeným smyslům zdálo. A ve chvíli, kdy k smrti vyděšený zavřel oči, aby nabídl vlastní rty, se ozval znovu ten chraplavý smích, pobaveněji než předtím. Což barona donutilo vydat zvuk podobný zakňučení, když silou vůle ztěžklá víčka znovu roztáhl.
"A já měl zato, že to Prévost chce dostat hubičku. Nebo se mi to snad zdálo?" Louis skoro čekal nějaký dodatek na konto vlastních křečovitých záchvěvů, které nedokázal zkrotit, ať se soustředil jakkoli, proto jej překvapilo, když muž opakoval svoji cenu, jak se v tu chvíli alespoň naivně domníval. Zůstal tedy napůl nechápavě hledět do jeho lesklých očí, při bližším ohledání doopravdy připomínajících černé korálky hlodavců, avšak vodnaté, podlité mlékem a rozpraskanými žilkami. V tu chvíli ho však neznámá síla přitiskla za pas. Jediným trhnutím, které Louise donutilo zalapat po ukradeném dechu, současně ale stačilo, aby se slova konečně dobrala správných závitů. V tu chvíli na tu otrokářskou zrůdu nevěřícně zamrkal, něco uvnitř něj se křivilo pomyšlením na takovéhle poddání, doufaje snad stále, pod vlivem marné vidiny zachránění, které nepřicházelo. Nakonec tedy, v noční tmě rušené jen jeho vlastním splašeným oddechováním, baronovi nezbylo, než položit třesoucí ruce na Prévostova ramena. Nechutí nad lepkavou špínou sice zkřivil tvář, přesto se donutil nekonečně pomalu vytáhnout a přitisknout sevřené rty na ústa, pokroucená vítězoslávou.
V tu samou chvíli, kdy mu stihly odporem vyhrknout slzy do očí, se baron pokusil prudce odtáhnout, nesmlouvavá ruka na zátylku mu ovšem zjevně nehodlala dovolit a Louis už ani neměl sílu, než k sobě pevně tisknout víčka a doufat, že již bude konec. K vlastnímu zahanbení, za okamžik stejně přebitému pocitem znechucení, začal tiše pofňukávat, Prévost si ovšem, dotčen tímto faktem, nepříliš šetrně vydobyl vstup i do prostoru za jeho rty. A odolat pokušení jej kousnout, bylo to jediné, na co se ještě dalo myslet, dokud ovšem baron neucítil rozpraskanou suchou dlaň, jež mu zajela pod košili, drásajíc tak jemnou kůži jeho zad, zvyklou na lehoučké doteky Damienových bílých prstů. Ještě ten moment se ovšem objevily další paže, schopné ty Prévostovy jediným rázným pohybem setřást a přitom nekonečně opatrné, když si Louise jeho zachránce, Damien již podle jemné vůně, schoval do vlastního náručí.

Utišující ruce poté zůstaly jedinou věcí, na níž se vůbec chtěl soustředit. Samozřejmě musel zaznamenat i několik ostrých slov, ze rtů jak Damiena, který ho nepřestával svírat, tak ale i Prévostových, snažících se, což bylo patrno i Louisovu letmému poslechu, navodit zdání lehkovážného mávnutí rukou. Jakási Londýnská adresa však zůstala pramálo důležitou ve srovnání s vlastním třasem, který ne a ne baronovo tělo zprostit své frustrující přítomnosti. To vše podtrhované vědomím, že tento stav nemohl uniknout ani jednomu ze tří účastníků noční scény.

"Louisi..?" Baronovi, který se právě nakláněl do útrob velké šatní skříně v zoufalém boji s vlastní noční košilí, která se tak bezbožně ukryla právoplatnému majiteli, až zatrnulo, když se k němu přes veškeré jeho lamentování, sloužící ve skutečnosti k pouhému odvedení mysli od nepříjemných obrazů, doneslo tiché oslovení, vůbec první za celou tu dobu. Zůstal se tedy ještě chvíli přehrabovat složeným oblečením, pod svůdným vábením možnosti předstírat, že nic nezaslechl, nakonec si ovšem povzdechl a narovnal záda, vzhledem k jeho věku neúměrně bolavá. V tu chvíli sám sobě vynadal, jakými hloupostmi se nechává okrádat o věc tolik vzácnou jako pozornost, pokojem se však ozval šum slavičích křídel, Damienovo tiché povzdechnutí, svou jednoduchou výpovědí vhánějící téměř slzy do očí.
Snad ani ne zlomek vteřiny Louisovi trvalo, aby z hlavy vypustil provlhlost svých punčoch a skončil klečící ihned vedle postele, kde byl usazen druhý muž, jehož kolena s takovým zápalem baron právě nyní objímal. "Louisi." Tón tichého hlasu se za pouhou chviličku stihl přetransformovat na překvapený, i tak přeci Louis zaznamenal lehké chvění ruky, co se mu snesla do vlasů, kde začala opatrně vískat. Neodvažoval se ale nijak odpovědět, pouhé chlácholení druhého svou přítomností se jevilo jako dostatečný oříšek, zvlášť, když se mu uvnitř hrudi rozpínalo ono bolestné nic, které se lidé v okamžicích domýšlivosti odvažují nazývat duší. A když už se zdálo, že není možné ticho dále vydržet, vydal Damien další ze své zásoby zvuků, ironické ušklíbnutí, neznějící jinak než hořce.
"Dami, podívej se na mě." V tu chvíli bylo jedno, že je to on, kdo spočívá hlavou na upírově klíně a nemůže tak čokoládové oči vyhledat, jemu samotnému dodal příkaz tolik potřebné přesvědčení, že vzdychání nic nevyřeší. Konečně se tedy narovnal, ruce natahujíc nahoru, aby tak mohl lapit Damienův obličej. "Ty se nemáš mračit, Damíčku, co takhle úsměv? Všechno se to vyřešilo, tak přeci…" Útrpně zamrkal, jen aby okamžik později nasadil vlastní verzi spokojeného výrazu, která pouze rozbolavěla jeho už tak, z neustálého drhnutí látkou rukávu, brnící rty. "Víš, sluší ti to, když se usmíváš. Všechny brunetky se zelenýma očima pak mají tendenci padat ti k nohám. Tedy když pomineme fakt, že já už u tvých nohou jsem, samozřejmě. Jak nešťastné. Polib mě." Sám si všiml, jak poslední část jeho proslovu ztrácí na lehkosti, o níž se snažil, zavrtěl nad tím ale jenom hlavou, když zavřel oči a nastavil se upírovi, jež se s ne příliš čitelným výrazem ve chvilce opravdu sklonil.
"Víš, Louisi, omlouvám se. Ono to bude nejspíš pravda." Teprve po chvíli, co se Damien znovu odtáhl, otevřel baron oči, jimiž teď na upírovi zůstal viset. Nechápal příliš dobře, kam tím chce směřovat, něžné hlazení po tváři se mu ovšem líbilo, jakkoli byly Damienovy prsty studené. "Nemělo by to tak být, zvlášť když… Měl bys to být ty, ne Adriel." Tichý hlas zněl, že nemá daleko k zajíknutí, přeci se Damienovy čarovné oči dokázaly dívat zpříma, ačkoli možná trochu nešťastně. A Louis jen zůstal koukat, pocit, že mu něco ošklivého uniká, najednou si ale, spolu s uvědoměním, o kterém nevěděl, jestli je vlastně ulevující nebo ne, položil hlavu zpátky na upírův klín tak, aby mu nejlépe nešla vidět tvář. "Omlouvám se." Damien mu znovu špitl svoji omluvu, tentokrát spíš jako otázku, Louis však jen zavrtěl hlavou. V první chvíli mu to přišlo až groteskní, jak může někdo tak vzdálený tahat za neviditelné nitky, už už se chtěl ohradit proti jménu, zbytečně navozujícímu mylnou představu. A přesto mu Pierre-Marie uvízlo v hrdle, nakonec nechal své ruce, již notnou chvíli zaklesnuté do pramenů světlých vlasů, klesnout dolů. "Vzal by sis mě?" otázal se šeptem upírova kolene, nehezký pocit, že se právě rozhodl soutěžit s Adrielovým stínem. Ještě než se ale stačil začít děsit prodlužujícího ticha, ucítil ve svých vlasech známou tvář, vydechnutí. "Vždyť víš, že to nejde… Moc rád bych, andílku, ale to přeci… Pojď ke mně?"
V ten moment Louisovy rty zvlnilo opravdové pousmání, opatrným tlakem naznačil přání zdvihnout hlavu, aby kombinací nešťastné náhody a prudkého pohybu nevyrazil pár perliček Damienových zoubků. Nemohl říci, že by ho ten fakt nebolel, úšklebek na tváři mu ovšem vyvolala bolest poněkud jiného rázu, když se rozlámaný konečně zvedal z kolen. A Damienovo náručí se zdálo být příliš zvoucí na to, aby se upírovi nakonec neposadil na stehna, kde si po celou dobu válel obličej, který nyní schoval do pavučinky snů, světlých nitek vlasů.

Zůstaň, prosím... -30

4. prosince 2008 v 17:26 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
to koukáte. elo si dneska zasimulovala (a taky za to platí daň požíráním rohlíků, ach...) a tak dneska stvořila díl, yay~! a jednou jsem s tím úplně spokojená? no takže pro tři slunka, který minule komentovaly: saju-chan, hiro-chan a obzvláště mazlíka, protože...kotě si je jistý, že zrovna tohle je něco pro něj~ (a vy mi držte palce, ať moje nevolnost vydrží do zejtra. abych se mohla dál realizovat? *dělá, že nic*)
-----
Úsměvné vzpomínky včerejšího dne se však Louisovi ne a ne vybavit, když jej Damien zatáhl promoklého do první krčmy, na níž narazili. Všiml si už před nějakou chvílí, že směřují do stále chudších uliček, kostrbatých mezi domy, a ani místnost výčepu, zaplněná pachem potu a zvířat, mísícím se u trámoví stropu s obláčky kouře z kuchyně, nedokázala tomuto podezření vzdorovat. A ať Louis jakkoli nechápal, nebyl si ani jist, že se chce ptát. Anglie jim stačila právě ukázat svou přívětivější tvář, totiž nenadálou průtrž mračen, jejíž těžké kapky ztrestaly hlavy všech těch nešťastníků, kteří si i přes pozdní hodinu dovolili zůstat mimo bezpečí vlastní ložnice.
Lapání po dechu však barona stihlo přejít hned, jak si uvědomil nevraživé pohledy všech těch lidí, připomínajících zažloutlými vyceněnými zuby spíše divou zvěř. Uvědomoval si, že se ani nemohou tvářit jinak, když po dni těžké lopoty vyhledávají kousíček klidu a nenajdou nic, pouze chatrnou náhražku, plnou hluku a společnosti bídáků, co dokáže přinést jen zachmuření. Přesto mu v nových šatech zatrnulo, ačkoli se košile lepila na tělo a zbavovala jej tak veškerých pozůstatků elegance. Nepotřeboval být géniem, aby mu bylo hned jasné, že tito tvorové na dně vší chudoby nebudou mít jeho společenskou vrstvu zrovna v lásce. A přeci teď mezi nimi musel vydržet, ať se na něj upínalo kolik kleteb, drcených mezi zuby, chtělo. Pokud tedy netoužil po dalším zlynčování hustými provazy vody tam venku.
"Louisi, pojď." Překvapeně zamrkal, když na něj Damien, jehož přítomnost stačily všechny ty nové vjemy odsunout do pozadí, promluvil, hlas stejně vyrovnaný a sebejistý jako kdy jindy. Neprotestoval ale, místo toho se prosmýkl mezi hrubými dřevěnými stoly za ním, až na volné místo v koutě. Ještě než ovšem
vůbec stačili dosednout, přitočila se vychrtlá krčmářka, která praštila o desku stolu, s rýhami plnými žluklého tuku a smíšené špíny, džbánem tak, až rudá tekutina vychrstla. Ve všech svých antipatiích si alespoň hostinský zjevně usmyslel nedržet se většinového názoru a raděj vyždímat pár penízů z naditého měšce boháčů.
"Louisi, nepij to." Baron k němu zvedl nechápavé oči, viditelně zvětšené, připomínajíc tak vystrašené zvířátko, které prvně pustili z klece. "Proč?" nakrčil poněkud nos, ruku zastavenou na cestě po cínovém poháru. Damien však v odpověď pouze zavrtěl hlavou a Louisovi po chvilce došlo, že se ke kvalitě zdejšího moku nejspíš nechce vyjadřovat příliš nahlas. Proto si jen povzdechl, když mokrá košile zastudila ještě víc, zatímco očima ulpěl na udusané zemi, pokryté hlínou, slámou a jakýmisi zbytky, jíž
nemohl, než s největším zaujetím a znechuceným zároveň, začít studovat. "Asi…asi máš pravdu," vypravil ze sebe nakonec a silou vůle odtrhl oči, aby ještě v ten okamžik vzhlédl k jediné věci, která v této krčmě nepůsobila odporně groteskním dojmem, totiž k Damienově bílé tváři, co se na něj pochvalně usmála. "Klepeš se, víš o tom?" "Co?" Baron zakroutil hlavou a střelil po Damienovi pohledem, varujícím před jakýmikoli dalšími výlevy, když se pár nejblíže sedících hlav při podivné poznámce otočilo. Adresovaný se však jako na truc rozhodl na jeho vůli nebrat ohled, chytil mu pod stolem ruku, jejíž prokřehlé prsty začal třít. Čímž Louise donutil poposednout blíž, tak, aby stočení jeho paže nepůsobilo příliš křečovitě. "Kdo by to byl řekl, že se po těch vedrech najednou tak ochladí? A stačil jeden deštík." Znovu se usmál, tentokrát jemněji, tření ruky přitom přešlo v hlazení. "A ty mi ani nechceš dovolit se zahřát." Louis si nemohl lehce popuzeně odpustit, s Damienem to však ani nehnulo, zůstal se tvářit jako sluníčko dál.
"Víš, že nesmíš pít víno, ne? Jen si vzpomeň, jak ses předvedl naposledy." Ačkoli šlo zjevně o úplně jiné situace, připomenutí otráveného pití utnulo všechna Louisova mumlavá ale, pravděpodobně tím rázněji, čím větší vrstvou nečistot bylo zdejší nádobí pokryto.

"Kam to ale jdeme?" Poté, co byli nuceni strávit nekonečné minuty vysedáváním v zatuchlé místnosti výčepu, se zdál být první závan nočního vzduchu, deštěm zbaveného svého letního žáru, pozoruhodně osvěžující. Tento fakt však začal postupně upadat, čím dále se hroužili tmavými uličkami s nepravidelným dlážděním, jehož prohlubněmi protékaly z mírného kopečka potůčky vody, na nějakou chvíli tak zřejmě nahrazující splašky. Louisovi nezbylo, než se držet upírovi co nejblíže, tento nezvyklý noční obraz mu nepřinášel nic než mrazení v zádech. A nenapomáhala ani schopnost prohlédnout veškeré stínové siluety, byl by raděj tušil strašáky ve tmě, než si být jist kupami odpadků a pošlých krys, lemujícími rádoby stavení, mezi nimiž se přes den zajisté prohání zbídačené děti spolu se psy pokrytými prašivinou, hledajíc alespoň kůrku do úst, ať si je plesnivá jak chce.
"Tak slyšíš mě? Kam mě to táhneš, probůh?" Louis zakňoural a chytil Damiena za zápěstí, aby jej konečně přiměl k odpovědi, což oslavilo úspěch, když upír za chůze pokýval hlavou. "Tam kam krysy, nevidíš?" Usmál se křivě a jasně tak ukončil konverzaci. Louis však neměl dostat ani možnost se tím trápit, ve chvíli, kdy se rozhodl upírovu ruku pustit a chvátat mu po boku dál, jej cosi draplo za nohu a on nebyl schopen ani vykřiknutí, zkamenělý hrůzou.
Pomoc, on mě tady nechá. Konečně jeho mozkem kmitla myšlenka, Louis pouze zalapal po dechu při pohledu na Damienova vzdalující se záda, div že se neuchýlil k modlitbě, jakkoli zbytečnou jí kdy shledal být. Železný stisk mu nepřestával drtit kotník a on jen stál a čekal, až s ním to něco smýkne po zemi a kterýmkoli oknem nebo třeba dveřmi, pokud se tomu tak dalo říkat, zatáhne rovnou do pekla. "Dami…" zakníkl, aniž by si uvědomil upírovu přítomnost ihned vedle sebe. Cítil třesení, nedokázal ale rozluštit, z jakého důvodu, teprve, když stisk ramen přešel v bolestné nitky, probíhající mu svaly sem tam, zakmitl řasami a sykl. "Bolí a…" V tom, jako by mu došla řeč, zadržel dech, zatímco sjel vyděšenými zraky k nestvůře na zemi, bránící mu v pohybu.
Ať už baron čekal cokoli, nemohl být nikdy připraven na to, s čím se zvětšené nevěřícné oči setkaly doopravdy. A první jeho iracionální myšlenka byla, jak zajímavé je, že má ta vychrtlá věc kdysi jistě pěkný čepeček, zakrývající chuchvalce poslepovaných vlasů. Ten pohled Louise sice vyděsil, přeci uvnitř něj cosi hrklo, když mu stařena na zemi stiskla nohu pevněji a s chrčivým zvukem se k němu pokusila natáhnout, obličej plný vředů stažený námahou, jak se tak snažila formulovat slova, zřejmě prosbu o almužnu. V tu chvíli nemohl, než lítostivě zkřivit tvář a sehnout se k ní, zatímco ona vztáhla druhý žlutavý pařát ve snaze laskavému srdci a soucitným slzám, třpytícím se v zelených očích, požehnat. Louis se tedy sklonil ještě níž, uvnitř hrudi zvláštní směsku tužeb a odporu nad vidinou jejího dotyku, v tu chvíli jej ovšem cizí paže strhly k sobě a pokusily se jej odtáhnout.
"Louisi, pojď!" Téměř nadskočil, když se ztuhle otočil k Damienovi, se svým kovovým příkazem až hrozivému, zavrtěl v zoufalém gestu ale jen hlavou. "Nemůžu…" Skousl si rty v očekávání argumentu, Damien jej však místo jakýchkoli pokusů o přesvědčování popadl v nadloktí stiskem, stejně silným jako ten stařenin, a jal se barona táhnout směrem od té lidské trosky, jíž se tak objevil místo ucha pahýl ožraný od myší.
"Damiene, to bolí! Vždyť se mě drží, nedokážu ji tahat po dlažbě za sebou. Měj rozum!" Louis se pokusil stisku, který ho zaskočil a vyděsil zároveň, vyškubnout, zdálo se však, že se jej od toho upír ani nesnaží nějak zrazovat. Otočil se pouze, nečitelný výraz ve tváři, až se Louis oklepal. Nepochyboval, že to čokoládové oči musely zaznamenat, sklopil tedy hlavu v gestu hanby sám nad sebou, druhý muž mu ale nevěnoval nejmenší pozornost. "Pusť!" štěkl chladný hlas do tmy. A přestože stačil na to, aby se Louis s trhnutím přikrčil, polomrtvá žebračka nepřestala upírat své zakalené oči vzhůru, nejspíš již ve vidinách věčného království, které ji svými otevřenými branami nepřestávalo lákat stále silněji. Chvíli tedy zavládlo ticho, které donutilo i Louise, jak tam tak stál a přemýšlel, že se mu tím splašeným tempem musí jistě protrhnout plíce, stočit pohled ke kostnatým prstům, obepínajícím mu kotník. V tu chvíli do ženiny ruky strčila špička Damienovy boty, stařena však zůstala dál umíněná, bez ohledu na varování. A Louis zůstal, opletený nevěřícnou hrůzou, sledovat, jak jeho něžný Damien přišlápl žlutou ruku v zápěstí a bez jediného mrknutí nepřestával tlačit. Dokud se neozval bolestný skřek a pokroucené prsty konečně nepustily, až s podivem, že slabé kosti po celou dobu nezapraštěly. V tu chvíli se upír znovu chopil baronova lokte a táhl jej za sebou, bez ohledu na chraplavé vzlyky, co za sebou zanechali spolu s tělem zahaleným v cárech, roztaženým po mokré zemi.
"Proč jsi to udělal? Viděls, že… Muselo to strašně bolet." Louis proti své vůli popotáhl, konečně ovšem sebral dost odvahy, aby přestal Damienovi tiše klusat po boku a zeptal se na to, co jej doopravdy trápí. Ať nad tím přemítal jak dlouho chtěl, změna, která se s jeho Damíčkem udála, jej zabolela snad víc, než napůl rozdrcená ruka té ubožačky. "Nechtěla mi nic udělat, tak..!" Nesnažil se být odtažitý, přesto nemohl, než svou paži z jeho sevření vykroutit, obličej sklopený k zemi studem, pramenícím z vlastní neschopnosti důvěřovat o něco víc. A to i přesto, že dokázal pochopit upírův motiv, zanícené rány nevěstily nic lepšího než chorobu, jež kdoví jak dlouho vysávala i stařenin život, a on si vůbec nebyl jist, jestli jsou upíři odolní proti všemu. Hořce si tedy povzdechl a v ten okamžik, kdy se na něm čokoládový pohled ustálil, se roztřásl, horečně uvažujíc, jestli se Damienovi vrhnout k nohám a odprosit za svou zradu, jak vlastní reakci viděl, nebo raděj couvnout o několik kroků. Přeci ovšem nedokázal vymyslet nic, proklel jen vlastní zmáčenou podkolenku, která ho svým vytrvalým stuzením okrádala o soustředění už od té nešťastné chvilky, co mu po dláždění sklouzla noha do kaluže. Aniž by si ovšem uvědomil, že veškeré jeho myšlenky schválně zabíhají pryč.
Měl chuť se chytit za vlasy a silně zatáhnout, tento nápad však zmařila dlaň, jež se mu podepřela pod bradou a jemně Louise donutila tvář pozvednout. Aby se mohl setkat s pohledem plným lítosti a jakéhosi měkkého přísvitu, o němž nebylo pochyb, komu že je adresován. A přeci se baron nedokázal vystříhat výrazu poněkud křečovitě staženého strachem. Mohl věděl jakkoli jistě, že tak upírovi křivdí, něco uvnitř něj si ovšem dělalo co chtělo, zrádně se mu rozklepaly rty. V tu chvíli se ovšem Damien sklonil a zbránil jakýmkoli bědám vyjít ven, když přitiskl ústa na jeho v polibku, slibujícím víc než celý svět, bez ohledu na nepřístojnost kulis a celého jeviště i s krysím obecenstvem.
"Louisi, počkej na mě tady prosím, ano?" Konečně svou úmornou cestu dovršili před špeluňkou, o jejíž funkci nemohlo být pochyb, už podle hluku a opileckého řevu uvnitř. Přesto Louis nechápal, co má Damien co dělat zrovna v takovémhle podniku, pokud tak ovšem mohl nevábnému stavení, jehož stěny, sbité z trouchnivějících prken, očividně padaly na stranu, říkat. Dovedl si díky předchozí zkušenosti docela dobře vykreslit, jak to asi bude vypadat uvnitř, minulá hospoda měla navíc alespoň vývěsní štít, jakkoli nedůvěryhodně vypadal. Nemohl ovšem odporovat, když se na něj upír pousmál a zatáhl ho do stínu blízko stěny sousedícího domu, snad v ne zcela neopodstatněném domnění, že by se případnému individuu neubránil, ať už by šlo o cokoli. Nakonec tedy Louis jen kývl a opřel se o zeď za sebou, než si vzpomněl, co všechno by na ní také mohlo parazitovat. Se znechuceným zasténáním se tedy bleskově odtáhl, což Damiena pobavilo, alespoň podle tichého zasmání. "Hned jsem tu," slíbil a pohladil ještě Louisovu tvář, než zmizel za dveřmi, které se znovu rychle zaklaply a tak zdusily vykřičený hluk, co se s jejich otevřením zaryl baronovi do uší.
"Dlužíš mi to. Doufám, že si to uvědomuješ, Prévoste." Louis překvapeně zamrkal v reakci na Damienův hlas, jež se mu zdál nepatřičně podrážděný, nepřemýšlel ovšem nad tím a vyloupl se ze stínu, celý šťastný, že čekání ve tmě uplynulo za podstatně kratší čas, než by byl řekl. "Louisi…" Usmál se na Damiena, který z neznámého důvodu svraštil obočí. A teprve v ten moment, kdy se ozvalo suché uchechtnutí, mu došlo, že se nejspíš ještě neměl objevovat, s ohledem na upírovu pochybnou společnost, nazývanou Prévostem. Nešlo už ale couvnout, postarší muž stačil barona zmerčit a ve chvíli, kdy Louis zoufale přešlápl z nohy na nohu, vydal skřehotavý smích. "Ale to se dělá, strašit malá… Ptáčátka? Nemáš srdce, tahat toho kluka do takových děr jako je tady Morová rána." Sešklebil svůj, již tak dlouhou jizvou zdeformovaný, obličej, když pohodil hlavou za sebe na stavení. A Louis v tu chvíli nechtěl ani přemýšlet, jaký majitel by pojmenovával svůj podnik tak morbidně, ačkoli jistě přiléhavě, natož hledat důvod, proč jej samotného všichni nazývají přeslazenými jmény. rozpačitým pohledem tedy střelil po upírovi, ten ale zavrtěl hlavou a povzdychl si, dostatečně nahlas, aby jej slyšeli oba dva. "Koho si s sebou tahám je moje věc, tys mi chtěl zatím něco říct, ne, Prévoste? Louisi…" Damien po baronovi jen mávl rukou, vítaný pokyn ustoupit zpět do pozadí, křivá postava vedle něj však poskočila a bez váhání překonala vzdálenost k Louisovi. V tu chvíli se pronikavé oči pod košatým, prošedivělým obočím jaly znalecky hodnot celou jeho osobu, od bot až po zdrženlivý výraz obličeje, u kterého se Prévost, jak jménem, tak i nepopiratelně rodilou francouzštinou krajan, zastavil. "Možná, že jsem se rozmyslel a řeknu ti," obrátil se zpátky k Damienovi, když si mlaskl a spustil již vztažené prsty od mladíkova obličeje. Na to konto se ozvalo jen smířené povzdechnutí a Louis zvědavě natáhl krk, aby tak viděl, jak upír vcelku bez zájmu krčí rameny. "Tak kolik?" Stařík se ale rozchechtal svým sípavým způsobem, připomínaje napůl štěkání psa, a poupravil si ušmudlaný šátek u krku, stejně jako vyšívanou vestu, oboje z drahých látek, ačkoli již dávno prošoupané a nepadnoucí, v tomto prostředí ale pořád nóbl. "To o mně máš vážně tak nízké mínění?" Povytáhl košaté obočí, čímž se mu obličej rozšklebil ještě víc, Damien se ovšem nepřestával tvářit stále stejně nezaujatě. "Samozřejmě, že ne. Jen vím, že každá informace má svojí cenu. Nebo tomu budeme říkat dobrodiní, Prévoste?" Louis dost dobře nechápal důvod, proč si pokaždé dává tolik práce s důrazným oslovením, přesto to vypadalo jako dávný rituál, na nějž jsou oba zvyklí. Prévostova záda před Louisovýma očima v ten okamžik opět zvláště poskočila, muž ze sebe vydal vítězoslavný ryk a ukázal palcem za sebe, přímo na nechápajícího barona.

Zůstaň, prosím... -29

1. prosince 2008 v 17:10 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
ehm... pro hiroko, protože si všimla, jak to flákam. nezapíram to xD. ale jinak... neberte tohle prosím jako vatu. sama to tak nevnímám a navíc mě to děsně bavilo psát... a příští díl... nebude zas tak hezkej, víme? (ráda bych slíbila svědomitější přístup, ale... s tím mě matka jebe dost. a nemá ani důvod. kdybych nezvládala učení, neřeknu. jó, holt...koťátko má jiný rozptýlení. zvykej si mami a vlez mi třeba na hřbet. nezblázním se z tebe, ty jedna sani! umm... normální lidi si tohohle nebudou všímat~ *mává na ně s úsměvem*)
-----
Když se Louis tak procházel parkem, zavěšen do dívky, pro níž se zastavili v domě jejích rodičů, zalitoval poněkud, že takovéto jednoduše radostné chvilky nemůže už prožívat s Damienem. Přesto se ale v zamyšlení nedokázal mračit dlouho, samotná štěbetavá společnost bubáky z jeho čela vyhnala a on zažertoval cosi na Albertův účet, jen aby viděl Juditiny zelenkavé oči zářit veselím. Sám nevěděl proč, pociťoval k ní ale jakési skryté sympatie, pramenící dost možná z její nenucené stydlivosti nebo gest, prozrazujících takt a zdvořilost. Kdyby se nad tím byl víc zamyslel, zatímco předal její ručku Albertovi a sám odběhl k pouliční prodavačce květin koupit pár jakýchsi modravých kvítek, došlo by mu, jak moc děvče připomíná jeho bývalé já, ještě než potkal Damiena. Takhle se jen vrátil, aby s Anne s jiskérkami v očích dáreček předal. A nezapomněl vyseknout žertovnou poklonu, když se ona začala červenat.
"Ale Alberte, že já vám překazil plány!" Louis si všiml Angličanova poněkud skleslého výrazu, když Anne znovu nabízel rámě, a šelmovsky se na něj usmál, povytaženým obočím vyzívajíc k té samé zdvořilosti, jež dívku, stále zkoumající květiny, tolik učarovala. Sice chvilku trvalo, než bylo jeho dobře míněné gesto pochopeno, konečně však i Albertovi svitlo. Vykulil oči a téměř se rozeběhl, aby mohl modrá kvítka předat, zjevně hrdý sám na sebe, když se přes Juditinu hlavu na barona vděčně pousmál. V tu chvíli měl Louis co dělat nevyprsknout nad tímhle jejich vzájemným dětinstvím smíchy. Pokýval však jen a naznačil bezhlesně radu, aby Albert snoubence také políbil ručku, čemuž se druhý mladík urputně bránil porozumět. Jeho rádoby nenápadné šermování rukama nakonec všechny pobavilo ještě víc. A Louis se už ani nedivil, že se mladí snoubenci smí vídat bez dozoru jakékoli třetí osoby, ať se tato volnost zdála býti neobvyklou.

Louis sám nechápal fakt, proč se cítí tak lehce, zvláště po nočních zážitcích, přesto téměř překotil židli, když se s nadšeným výkřikem vymrštil od stolu, který tak pocákal inkoustem z odhozeného brku. A přesto se Damienovi vrhl do náručí a začal se zvonivým smíchem olíbávat celý jeho obličej, nekonečnou radost, že jej konečně vidí. "Dal sis na čas, Damíčku!" Blýsknul po něm úsměvem, jak tak upírovi visel kolem krku, a vydal ze sebe zvuk podobný zapředení, když mu byl hluboký polibek vrácen. "Tomuhle říkám přivítání." Damien na něj vyplázl špičku jazyka, což u Louise vyvolalo pouze zaprskání, zašklebil se na něj tedy, přeci se ale musel chtíc nechtíc rozesmát, jakkoli uraženého se snažil hrát. Zvláště, když si jej druhý muž přivinul za pas blíž a převzal otěže mapování obličeje toho druhého, díky čemuž ometl Louisovi celou tvář svými světloučkými vlasy.
"Řekni, stýskalo se ti moc?" Po několika minutách začal Louis zvažovat vhodnost taktického ústupu, přeci se mu ale od Damiena odtahovat nechtělo, raděj proto zabořil prsty hlouběji do jeho bohatých pramenů, jež začal po celém dni na větru opatrně pročesávat, jen aby to nekrákalo. A přeci jsou tak heboučké a… Hlavně nepřemýšlej, jak to s tebou jde z kopce, přísavko. Jsi zoufalý a…a moc se mi to líbí. Sám sobě se rozesmál, což u Damiena vyvolalo poněkud nechápavý výraz, koutky úst stejně jako obočí nadzdvihnuté. No jistě, ještě si zaťukej na čelo, zašklebil se baron v duchu, než jej nahlas napomenul. "No, no, jestli si myslíš že jsem blázen, můžeš si to myslet i tajně. A navíc… Neřekls mi, jak moc jsem ti chyběl. Jsi netaktní a nemáš srdce a vůbec jsi mě nepostrádal. Asi tě nemám rád." "Ale Louisi, nevěděl jsem, že jsi tak přecitlivělá slečinka. A ano, po andílkovi se mi stýskalo nesmírně. Vlastně se mi po něm stýská pořád. I když ho k sobě zrovna takhle tisknu a…" Povzdechl si, když lehce zkoprnělého barona obdařil pohlazením po tváři. "Asi je to už preventivně," zašeptal, s očima ponořenýma do zelených hloubek.
"No tak, neměl bys mě už pustit?" Louis nenápadně nadhodil možnost, která se jemu samotnému začala jevit jako poslední zoufalý pokus, jak nestrávit objímáním věčnost, přeci uvnitř něj cosi zaplesalo, když si jej do tepla náručí upír přitáhl hlouběji, rukama mu přes košili jezdíc po zádech. "Ale samozřejmě, že ne. Už tě nehodlám pouštět, nosíš mi štěstí. Copak jsem hlupák? Jen škoda, že nejsi skladnější, Louisi," oždibl
baronovi s nezapiratelnou rozkoší ucho a zarazil tak spílání na vlastní drzou poznámku, ještě než vůbec stačilo vypuknout.
"To bych tě mohl nosit s sebou v kapse a bylo by." "Takže se ti nevedlo?" Louis přestal rázem vydávat podivné skřeky, jimiž ho chtěl, zcela bezúspěšně, poškádlit. Místo toho se s mnohem racionálnější logikou pokusil alespoň trochu vymanit, aby tak viděl do Damienova obličeje. "Nevedlo se ti?" Opakoval větu znovu, ačkoli mohl odpověď předem vyčíst ze smířeného výrazu dokonalé tváře, po jejíchž konturách nepřestával přejíždět bříšky prstů. A přesně podle očekávání mu Damien ruku chytil a políbil do dlaně, než zavrtěl hlavou. "Nějak se nemůžu hnout z místa. Víš…jako by se po něm slehla zem. A…" povzdechl a pokrčil rameny, než pokračoval. "Asi bych se měl začít bát, určitě se mi neukáže, dokud sám nebude chtít. Vždycky takové hry…miloval? Ne, to nebude správné slovo. Ten… Ten tvor miluje jen sám sebe. Ale to není písnička pro tvé krásné oči. I když se říká uši, samozřejmě. A polib mě přeci."
Louis na něj zůstal zkoprněle zírat, ve velkých očích až zděšení z proměny, jíž celé Damienovo vzezření prošlo. Od nevázaného smíchu až po hrdý postoj, nyní zdevastovaný tíhou trápení, které z jeho beder on nedokázal sundat, dokonce ani ulevit. Baron měl v tu chvíli vlastně co dělat, aby udržel pálivý pocit slz na uzdě, melodický hlas stačil ke konci rozmluvy získal jakési vyprahlé podbarvení a i oči, obvykle sršící energií a nápadem, zešedly. Sám nevěděl, jak dlouho se zaklínal alespoň k pohlazení, ruka však jako na truc odmítla poslušnost, nezbývalo tedy než stisknout rty silněji. Ten samý okamžik ovšem Louise ze zoufalého soustředění vytrhl palec, přesouvající se motýlím dotekem z jeho rtů, kde jej ani netušil, po tváři níže až na krk. Než si jej Damien přitáhl za zátylek blíž a věnoval políbení, nezařaditelné do škatulky, kterému z nich bylo vlastně souzeno. V přehršli něhy i nutkavé potřebě druhé osoby se jakékoli nářky roztopily, aniž by si to Louis vůbec, neschopen uvažovat, uvědomil.
"A cos…cos tady zatím dělal ty, děťátko?" Damien konečně podstoupil nutný krok odtáhnout se úplně, což oba zhodnotili téměř identickým zašklebením. Chvíli na sebe tedy zůstali zírat, neschopní slova, než ticho protrhl Louisův zvonivý smích, co strhnul rychle i toho druhého.
"No, víš…" Louis si ještě škytnul, jak se pokoušel zastavit až přílišnou dravost veselí a mluvit přitom tak, aby mu bylo rozumět. "Snažil jsem se o dopis, ale… Ech, nejde to, prostě to nejde." Zabědoval a neodpustil si představení okořenit zalomením rukama. V tu chvíli se od něj Damien bleskově otočil ke stolu, navozujíc klamavé zdání, že si chce baronovo veledílo prohlédnout. A to si myslíš, že ti na to skočím? Teď nevím, jestli říct roztomilé nebo legrační, ach jaká škoda. Ale koukni… On ti ukousne hlavu za kteroukoli z možností, takže bych…zůstal zticha? No milé, potěší to. Umm, Damíčku? Měl bych ti tak přestat říkat, ale… Zahrajeme si takovou malou hru, jo? Říkám jí Kdo se dokáže déle nesmát. Tři, dva, jedna... A aniž by se nějak dalece zamýšlel nad tím, do jakého stupně normality by společnost zařadila samomluvu v podobě dialogu mezi já a druhým já, velkým krokem překonal vzdálenost k Damienovi, jemuž začal bez nejmenšího prodlení přejíždět po žebrech prsty. S ohromnou výhodou, že totiž upíra paralyzoval výbuchy smíchu a zoufalého lapání po dechu dříve, než se k němu ten mohl otočit čelem a projevit snahu se bránit.
"Ty…ty jeden. Počkej, to už nebude…miláček Damíček. Nezasloužíš si to, satane." Poněkud zčervenalý a z neznámého důvodu i rozčepýřený, si Damien Louise přitáhl k sobě, jak se tak opíral o stůl poté, co se jej oslovenému po několika nekonečných minutách lechtání konečně zželelo. A baron se zatvářil sladce, opojný pocit, že je právě jako neodolatelný, přesto ale jedovatý had, kterého nejde než pomilovat po všech zákeřnostech, co zrovna provedl. "Ale neříkej, že se ti to nelíbilo, ne? Aspoň ses zasmál," zapředl a ovinul se kolem něj jako přísavka. "A nebudou se ti dělat vrásky," dodal důrazně s ohledem na Damienovu snahu se líbit, přičemž povytáhl obočí v mnohoznačném gestu. To jej ovšem druhý muž obdařil políčkem, který nemohl bolet ani při největší snaze. Přesto stačil, aby baron překvapeně zamrkal a ztratil na okamžik dech, čehož trapitel ihned využil. "Samozřejmě, že nebudu mít vrásky, umřu na to příliš brzy, protože mě umučíš, ty zrůdičko." Škodolibě se uchichtl Louisovu nevěřícnému výrazu a poplácal jej po vlasech jako psa, což bylo poslední kapkou. "Jak?! Ty…ty jsi normální násilník, co mě tu tříská a pak říkej něco o mučení. To si budu pamatovat, abys věděl. A koukej mě pustit, nelez mi na oči, dokud se nenaučíš sebeovládání. Vsadil bych se, že ani to slovo neznáš, co?" Začal mu prstíkem bodat do prsou ve výrazu nejvyšší nespokojenosti, došel mu ovšem dech k dalšímu chrlení výčitek, v záchvatu hravosti vycucaných z prstu. Neměl však již šanci svou roli dotáhnout do vítězného konce, Damien zákeřně využil chvilky pomlky, aby se k němu přitiskl v polibku, kradoucím i cit v nohou. No…neříkal jsem snad něco o sebeovládání?

"A já prostě nevím, co jí napsat, když…spolu nemluvíme? Pohádali jsme se, nejsem na to zvyklý, nechci to!" Louis rozhodil rukama, divže si u toho nedupl, konec jeho věty se podobal spíše trucovitému kňourání rozmazleného dítěte. Což Damien odměnil nevěřícným pohledem, jež zvedl od čtení prvních a prozatím posledních tří řádek přehnaně zdvořilého dopisu. No jistě, spusť čelist a propal mě pohledem. Takhle upřeně na mě nekoukáš ani když se svlékám. To uráží, abys věděl. Louis se na něj zaškaredil, ústa sešpulená v kačeřím gestu. "Co? Já prostě nevím…" pokusil se vysvětlit už poněkud dospěleji, v tu chvíli ovšem zřejmě překročil hranici snesitelnosti, Damien totiž vyprskl smíchy. Projevil sice snahu zamaskovat to zakašláním, přeci se Louis nafoukl o něco víc. Tak já se tady snažím ti něco vysvětlit a ty… Znovu se začalo vracet rozhořčení, živené ještě faktem, že není schopen napsat ani obyčejný dopis pro vlastní sestru, s níž si kdysi býval bližší než sám sobě. Jenže jak už je to dlouho, Louisi? Damien…on to trochu zamotal. Kdy jsem ho začal vyvyšovat nad Josefínu? A přeci, tak to asi na světě chodí. Ale já nechci. Proč všechno nemůže zůstat tak jak to bývalo, když…bylo to tak dobré. A stejně ti nepomůže nad tím uvažovat. Tak se probůh usměj a…co to tam děláš, Damíčku? Z neveselých myšlenek jej vytrhl pohled na upírova záda, jak se ten s brkem v ruce skláněl k jeho nehotovému, navíc ještě zacákanému dopisu. Neodolal tedy, aby nenatáhl krk a koukl mu přes rameno.
"Ty…kreslíš." Spíš než o otázku šlo o konstatování, podbarvené překvapeným, ovšem poněkud nedůstojně okouzleným tónem, obzvlášť na člověka, který trucuje. Louis nad tím však jen mávl, když se mu opřel rukou o záda a naklonil se vedle, aby také viděl, co že to tam vlastně kutí. To se na něj ale dvě čokoládové oči naplněné nejprostším výrazem radosti obrátily, Damien s potutelným úsměvem na chvíli ustal ve své bohulibé činnosti. Louisovi sice chvíli trvalo, než mu došlo, k čemu že ho to vlastně nabádá, konečně ale vytáhl brk z prstů, které jej rády pustily a sám se sklonil k papíru. "Mmm, hmm," zabručel, když se tak zadíval na docela pěkně vykroužené kolečko a na chvíli si skousnul rty, než se zamyslel co dál. Poté si však rozjařeně výsknul a začal dokreslovat sluníčku paprsky, plný zápalu.
"A tohle má být jako co?" Hodil po Damienovi dosti skeptickým pohledem, když se zadíval na dva obrácené kopečky, velké asi stejně jako společnou námahou dokreslený domeček. Upír si jen odkašlal a provokativně mrkl. "Ty nevíš, Louisi?" protáhl, přičemž naspod prohlubně přimaloval dva malé puntíky. "A teď?" Vyplázl na něj špičku jazyka a v tu samou chvíli, kdy Louisovi Damienova ruka rádoby nenápadně přejela pod zadku, baronovi došlo, o co že to vlastně jde. "Můžeš…můžeš mi vysvětlit, co to jako kreslíš?" Obořil se dosti naježeně a v duchu rezignovaně pogratuloval sám sobě, vedle jakého prasáka to právě stojí. Jistě. Casanova si přeci musí zachránit pověst po tom, co si tu s tebou zamilovaně črtá sluníčka, nemyslíš? Pitomec jeden. Damien se však v odpověď zatvářil jako nevinnost sama, když se naklonil a líbnul ho na špičku nosu. "Jak, vysvětlit? Dvě mističky přeci, copak to nevidíš?" Louis v tu chvíli zauvažoval, jestli toho prevíta zaškrtit hned nebo potom, spojení lišáckých jiskřiček v jeho očích a půvabného zabarvení hlasu bylo však i na něj moc. Proto jen pokýval hlavou, z části nad vlastní nemožností, nakonec se ale rozhodl na jeho hru přistoupit. "A odkdy stojí mističky na takových hrbolcích, hm? To by se ti hned všechno vysypalo, přeci." Baronovi se nepodařilo úplně zakrýt vlastní vítězoslavnou radost z toho, jak jej převezl, když zapíchl prst do místa, kde se beze sporu skvěla bradavka ženského ňadra. "Tak jsou to jablíčka a tohle je stopka, hm, Louisi?" Stačily dvě čáry, aby se tvar kalíšku změnil na lehce kostrbatá kolečka. "Tak?" "Jo? A nemá náhodou jablko dole bubáka, ty šašku? Kreslit takovou…takovou!" Měl co dělat, aby se hlasitě nerozesmál, přesto se mu podařilo zahrát popuzený tón, když Damienovi, lámajícímu se v pase, s prskáním vyškubl brk z ruky a jal se kresbičku začárávat tak razantně, až prodřel papír. "Jestli ti to vážně tak chybí, měl sis vybrat nějakou…prsatici, abys věděl!" Dupl si, jak se nevědomky do své role vžil, a hodil brkem zpět na stůl, už už se chystaje k demonstrativnímu odchodu z místnosti, doplněnému prásknutí dveřmi. Jen se však otočil, Damien ho chytl kolem pasu, zatímco mu začal druhou rukou drze sklouzávat na naprosto neadekvátní místo pod zády. Což postižený odměnil zařičením, spojeným s úsilím rozdrtit upírovi podpatkem nárt. Ten sice vyjekl, začal ovšem naprosto nestydatě vyhrnovat Louisovu košili. Čemuž se baron, se smíchem proloženým nadávkami všeho druhu, nepřestával pobaveně bránit a pleskat ho po rukou. Už jen pro rozkoš, plynoucí z vědomí, že má alespoň trochu navrch, když se jej rozhodne potrápit cudným nesouhlasem. Nebo, v Louisově případě, možná jeho razantnější verzí, hrozící nejméně zardoušením té blonďaté potvory.