Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Listopad 2008

Zůstaň, prosím... -28

17. listopadu 2008 v 12:30 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
ummm~ gomen nasai. *koťátko sklopilo ouška* vážně gomene, já vím, že to nestíhám. jenže zkuste si chybět tři tejdny, když se zrovna píšou pololetky. nebo raděj ne, není to sranda. nepřeju vám to ^^" (a koťátko má taky fůru jiných rozptýlení kolem, tak se zkuste divit, proč to nestíhá *dělá, že nic neřeklo*)...pro všechny, kdo mě ještě neprokleli~ ^3^
-----
Louis nemohl říct, že by se necítil dobře, když očima zamrkal do závěsy tlumeného světla pokoje. Zívl si a pootočil hlavu v měkkých poduškách, když mu zrak padl na Damiena, stojícího kousek opodál a nakukujícího na něj ve směšném gestu, kterému se nedalo nezasmát. Měl chuť prostě vztáhnout ruce a zavolat si tak upíra k sobě, když mu probleskly nažloutlé oči patřící rusým vlasům a on jen vzkřikl, poděšen tokem uvolněných vzpomínek, jež mu svou silou převrátily žaludek naruby. Ve chvíli, kdy se jeho tělo roztřáslo stejně silně jako tam venku, se Louise ovšem chopily chlácholivé ruce, tisknoucí si ho k sobě v pevném a přesto něžném obětí, plném útěchy. "Louisi, ššš…" Cítil ve vlasech Damienovy rty, slzy si však usmyslely řinout tím víc, čím chlácholivěji na něj bude tichý hlas promlouvat, baron bez dechu zavrtěl hlavou a pokusil se odtáhnout s pocitem vlastní méněcennosti.
"Louisi, co to děláš?" Aniž by věděl jak, stačil se octnout na samém okraji velkého lůžka, zamotaný v poházené peřině, přesto však nedokázal ústa, zformovaná do až bolestivé podkovy, donutit zpět. Pustil tedy najednou podivně zesláblé paže z Damienových prsou, jak se upíra snažil udržet co nejdál od sebe, a v zoufale dětinském gestu si je přitiskl na uslzelý, porudlý obličej. Nemohl dopustit, aby se na něj hořce čokoládové oči dívaly poté co udělal, ještě teď cítil dotek hedvábných paží a měl co dělat, aby se nepozvracel, jak tak polykal slzy. A se zraky vytřeštěnými do tmy, způsobené vlastními dlaněmi na tváři, vzpomínal, co chtěl bílé šíji provést. Možná stejně tak otřesen faktem, že jej zachránil polibek děvčete, které se mu chtělo prodat, nevěděl, jestli to brát jako dobrou nebo špatnou zprávu, když mu kmitlo hlavou, jak moc už ho od nezkrotného pláče třeští ve spáncích.
V tu chvíli mu ovšem na hřbet ruky dopadlo drobné pohlazení rty, následováno v těsném sledu mnohými dalšími, než jej Damien donutil dlaně stáhnout, jemným, ale nekompromisním způsobem. "Co to děláš, miláčku? Bulíš jak želva, koukni na to. Vždyť ti zrudnou ta krásná kukadla. Tak…buď hodný chlapeček, ano?" Poslední část upír doplnil až po té, co si Louise přivinul k tělu, a zakryl tím baronovi výhled hedvábím vlasů, překvapivě uklidňujících v jejich známé vůni. "No tak, Louisi, škubeš se." Louis se pod výtkou pouze kousl do rtu, nedokázal ale vytrvané štkaní utišit o nic lépe než kdysi, jako dítě, kterému za přehnané scény nadávají. Proto si k němu přitiskl obličej v naději, že látka košile zvuk utlumí, upír jej ale chytil za tváře a netaktně donutil vzhlédnout. "Neříkal jsem, že ti slzičky nesluší? Vážně ne?" přejel palcem po pokožce těsně pod černými řasami. "Tak to říkám teď. Nic se přeci nestalo, tak…" Stihl odhodit lehkomyslný tón a vydechl, zatímco si uzlíček neštěstí láskyplně objal, což u Louise vyvolalo další popotáhnutí. "Já ale chtěl…" zahuhlal baron skrz sevřená ústa a upřel až úpěnlivou pozornost jednotlivým nitkám světlých vlasů v marné naději, že soustředění přebije nepříjemný pocit, co ho tížil v žaludku hůře než hrouda olova. Přeci ale nedokázal oddělit ani jednotlivé barevné odstíny, slzy, skapávající dolů po tváři, stihly vše rozmazat svým charakteristickým způsobem.
"Louisi, poslouchej mě?" Tichý hlas mu zašeptal kdesi od ucha s přízvukem zjevné otázky, jako by vůbec potřeboval dovolení. "Řekni… Ukaž mi ten obličej, prosím tě." Upír ho podržel za bradu a začal otírat unavené oči ovoněným kapesníkem, zvláštně chladícím rozpálenou pokožku. "To je…růže?" zahuhlal Louis rozkřáplým hlasem, když mu konečně došlo, co mu vůně připomíná. Ihned ale poznal, že se strefil, čokoládové oči totiž upustily od svého hraně káravého výrazu k neskrývanému nadšení, najednou plné hvězdiček. "Hm, ano. Víš, myslím, že se k tobě dokonale hodí. Ale teď," vztyčil mu ukazovák před nosem a otřel oči podruhé, "jsem ti chtěl něco říct, tak nepřerušuj." Aniž by měl na vědomí, že to byl on, kdo odběhl od tématu, položil se Damien i s Louisem nazad do peřin a upřel svůj pohled snad až na dno baronovy duše. A ten pouze polkl, s pocitem, že mu vidí až do žaludku. "Louisi, chtěls mě někdy zaškrtit? Vážně, ale vážně zpolíčkovat tak, že bych se potom sbíral ze země ještě hodně dlouho?" Ačkoli se ptal na dosti ošemetné téma, zachoval si výraz člověka, který právě našel zvířátko s poraněnou ťapkou, když nastavil dlaň s roztaženými prsty, které s ním Louis neváhal proplést, přičemž trochu neochotně zakýval na znamení souhlasu. "Kolikrát…" zamumlal si pod vousy a popotáhl, což u Damiena vyvolalo něžný úsměv. "No vidíš to, já mám taky občas chuť, přetrhnout tě jak hada a ani to by nestačilo. Ale to, že něco chceš, ještě neznamená, že to uděláš, správně? Přemýšlet… Přemýšlet nad tím, Louisi, ještě nikomu neublížilo a ty… Ššš, neplač mi přeci! Tys neudělal nic zlého, tak proč takových slziček? Já…tolik se ti omlouvám, neměl jsem tě pouštět. Neměl jsem udělat tolik věcí…"
A přestože se jistě snažil znít uklidňujícím způsobem, což si sám Louis uvědomil, poslední věty na něj zapůsobily spíše úplně opačně, efektem úderu přímo do tváře. Teprve nyní se mu začala do mysli vkrádat všechna ta slova, co v návalu zuřivosti metal kolem sebe, a která až doteď zůstávala překrytá jinou bolestí. Nebyl v tu chvíli schopen, než se zajíknout a znovu schovat obličej do dlaní, ve snaze se jakkoli dostat na kolena a odtáhnout se, Damien jej však nenechal, což u barona vyvolalo jen pocit ničivé bezmoci, leptající uvnitř. Tím horší, že si uvědomoval zbrklou pravdu obsaženou ve svém křiku, nemohl by popřít to, o čem měl ve zvyku tak dlouho přemítat. Přestože by obyčejně, s ohledy na city druhé osoby, nic z toho nahlas neřekl. Nezbývalo tedy, než doufat, že upír otázku nevyřkne nebo svést pozornost hloubek za čokoládovýma očima jiným směrem, což se mu bezesporu záchvatem hysterie, jak to již sám označil, podařilo.
"Andílku…" Nezdálo se, že by chtěl myšlenku dokončit, přesto Louis vytřeštil oči a přerušil ho ne příliš zdvořilým výkřikem, podobným spíše zoufalému zavytí. "Neříkej mi tak!" "Louisi-" "Neříkej mi tak..! Já… Co jsem ti to jen…" Odvážil se zahledět do překvapené tváře, v níž si provinile povšiml jakési přešlé únavy, která nemohla být dílem nikoho jiného než právě jeho. A téměř v tu chvíli, s pocitem, že se mu nejspíš veškeré žilky v obličeji zbláznily, způsobujíc cukavé chvění nejen úst, se nechal za zápěstí přitáhnout. "Jsi můj anděl, ať se stane cokoliv, a říkej si co chceš." Damien se na něj zadíval nekompromisně, když se sklonil k jeho rtům, které bez rozpaků hluboce políbil, čímž zastavil mokré potoky na jemných baronových tvářích. "A nedělej, nedělej si kvůli tomu hlavu, vůbec ti to za to nestojí. Vím, žes to tak nemyslel, neboj." Louis na něm až příliš dobře poznal hraný tón, podezřele lehký pro tuto situaci, přesto se nechal kolébat na jeho kolenou, když mu Damien znovu přejel obličej kapesníkem. "Víš… Našel jsem tě venku a přinesl si tě domů. Jsi tedy moje zvířátko a já si o tebe hodlám pečovat. Co se obvykle dělá, až si tě ochočím?"
Louis ani pořádně nevnímal slova, jen cosi zabručel, ponořen do jemné růžové vůně, tolik příjemné po tmavé noci v úzké uličce. Zamrkal tedy a pokusil se sebrat špetičky sil, aby ze sebe vyloudil alespoň trochu použitelný hlas. "Co to máš..?" Chytil upíra za zápěstí a přitáhl si bílý kapesníček před oči. "Voní ti to?" Damien se k němu přitulil a lehce otřel obličejem o hnědé chmýří vlasů. "Našel… Ovoněná vodička. Sehnal jsem nám jí před chvílí, tady na toaletním stolku. Je to moc příjemné, že?" Baron se unaveně usmál, pokýval ale hlavou, šťastný za optimismus, který z Damiena stále sálá, pouhý fakt, že je schopen se něčím nadchnout. To už se mu ovšem do ucha rozesmál melodický hlas, dvě paže se svou tolik známou opatrností jej přitáhly upírovi do náručí, než Damien jakýmsi kouzelnickým trikem oba překryl peřinou, na níž doteď seděli. "Víš co, Louisi? I když ta mapa támhle na stěně," kývl hlavou k protější zdi, "je vážně nevkusná, tohle se tomu Angličanovi vyvedlo. Mám dojem, že si ten flakonek půjčíme domů." Hlas zaševelil jakousi zlomyslnou radostí, roztomilou ve své nevinné podstatě a Louis se ani nenamáhal argumentovat, že se mu velká mapa světa líbí. "Neříkej mi, že to chceš ukrást?" ujistil se, přestože byla odpověď víc než jasná. A to, jak mu upír nadšeně olíbal čelist, mluvilo samo za sebe. "Samozřejmě. Nejspíš nemá nouzi, když to nechává v každém pokoji pro hosty, ne? A mě se to líbí, tak co. Jako host si to můžu…vypůjčit." Toto samolibé stanovisko Louisovi ulevilo na duši snad mnohem víc než předchozí ujišťování, ať bylo starostlivé jak chtělo.

Louis se ještě usmál Damienovu rannímu přesvědčování, kdy upír trval na stanovisku, že dnes rozhodně zůstane a bude mu dělat společnost. A znovu sám sebe hrdě ocenil za fakt, že dokázal odolat pokušení nechat se hýčkat v peřinách motýlími doteky, veskrze tolik podobnými momentům po milování. Přestože to nedělal z tak nezištného důvodu, jak si světlovlasý muž zřejmě myslel, když jej s hvězdami v očích ujišťoval, že na ničem jiném kromě barona samého nesejde. Protože čím dřív se to odbude, tím dřív se vrátím do svého přeangličtělého zámečku s bílými růžemi, miláčku, jak sám sobě poznamenal.
"…si. Slyšíte mě?" Mladík, vytržen z rozjímání hlasem Alberta, který se k němu právě skláněl se starostí, několikrát zamrkal očima, než si uvědomil trapnou situaci vlastního zírání. Ošil se trochu nad nepatřičnou blízkostí, jež si jeho hostitel zřejmě nestihl uvědomit a vykouzlil na nejisté tváři lehkomyslný úsměv. "Copak je?" Víš, Alberte, kdybys byl Dami, je mi jasné, proč jsi tak blízko. Takhle ovšem nemáš důvod, tak prosím… Můžeš si za to ale sám, andílku, stačilo by nehačat na obláčku snů, pitomče. A teprve poté si všiml, že dočista zapomněl na dýchání a měl co dělat, aby mu nevypadly oči z důlků, když se předklonil, dusíc se kuckáním, jež vyvolalo nekřesťanské leknutí. "Louisi! Určitě vám nic není? Vypadáte příšerně bledě, probůh!" "Uh, jistě, ale ne…" Jen co baron popadl dech, narovnal se zpět do polstrování křesla, zatímco svému společníkovi věnoval lehce pokřivený úsměv. A začal rukávem stírat z řas slzy kašle, aniž by si uvědomil nepatřičnost tak spontánního počínání.
"Co?" Pozvedl tón řeči v jediné slabice, aby tím vyjádřil překvapení nad Albertovým výrazem. Louis si až musel pod jeho intenzívním pohledem nervózně poposednout, spolu s uvědoměním, co že to právě předváděl. "Já… Koukáte na mě jako na zjevení," zaškaredil se nad absurditou situace, doufajíc, že tak odlehčí atmosféru, muž naproti němu v tu chvíli ovšem zamrkal stejně nepřítomně jako on zpočátku. Baronovi se v obličeji cosi hnulo, když na sebe zůstali zírat jako dvě překvapené děti, než sebou Albert škubl a nemotorně nabídl, že objedná čaj, což Louis se stejným přehnaně zdvořilým manévrem přijal. Načež se nad celou situací rozesmál a v okamžení strhl i Alberta, jako by veselí bylo nakažlivou chorobou.

"A co vy a Judith?" Seděl naproti Albertovi v lehkém kočáru, taženém pouze dvěma koňmi, a vyhlížel zpoza odhrnuté záclonky dění Londýnských tříd, když zvědavou otázku vyslovil. Předchozí událost je natolik sblížila, že se nemusel cítit jakkoli nemístě, otázal-li se zrovna tímto způsobem poté, co se dostali k tématu, přesto najednou živý hovor, panující od chvíle, kdy vyjeli, ustal. Louis jen překvapeně zamrkal, když mu došlo, že se odpovědi nejspíše nedočká, a upřel tázavé oči, plné až dětské naivity, na Alberta, jež zarputile žmoulal lem svého rukávu. Ten nejspíš zelený pohled vytušil, povzdechl si totiž a s výrazem, který mluvil sám za sebe, zvedl k baronovi tvář. "No…" zašklebil se, "Já a Anne jsme snoubenci." Toto těžce dolované přiznání však Louise z jakéhosi důvodu pobavilo, proto se Albertovi rozesmál, na což postižený raděj nereagoval. Nasadil jen o stupínek vážnější výraz, za nějž by se nemusel stydět ani stoletý šlechtic, sedící v létě se svou pakostnicí u krbu. "Takhle jsem to přeci nemyslel, to vím sám. Ptal jsem se… Kdy bude svatba, třeba?" Na tváři vykouzlil výraz zdvořilého, avšak skutečného zaujetí, Angličan na něj přesto pohlédl ještě truchlivěji. "Jak vám to mám říct, Louisi? Jsme snoubenci…a to je všechno. Ne, že bych Anne neměl rád, chraň Pán, ale…" "Ale?" "Jsem já a je ona. Nějak nedokážeme najít…to společné. Je to příliš škrobené, vůbec ji vidět. A vážně nechápu, proč jsem se vámi dal přemluvit jet ji pozvat na procházku, zvlášť, když jste takový nedůstojný všetečka. A máte ze mě dobrý den." Albert se na Louise zaškaredil, což u barona vyvolalo kaskády zvonivého smíchu, tolik ulehčujícího tématu.
"Chápejte, Francouzi," usmál se s pozvednutým obočím a pokýval hlavu ve velice seriózním ujištění. "Ale… Mám pro vás radu, pokud umíte poděkovat, ale osobně si myslím, že ano. Takže…" Vztyčil prst do vzduchu, zatímco se při jeho dramatické pauze ztlumil snad i zvuk kol po dláždění. "Proč jí nezkusíte říkat Judith? Má to zřejmě raději, když se tak sama představuje. Uvidíte, že malá důvěrnost dělá divy? Jen si vzpomeňte na dnešní poledne, pane." Poslední slůvko již dodal neobyčejně žertovným tónem, když na Alberta mrkl a lehce se na sedadle protáhl, aniž by si uvědomil zvláštní výraz svého společníka.

Zůstaň, prosím... -27

4. listopadu 2008 v 23:02 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
huh, co bych vám řekla? den zpoždění a ještě takhle večer, ale...máme to xD musím vám přiznat, scény promejšlený tisíckrát do detailů se píšou těžko. nejde to tak, jak si člověk kdysi naplánoval, ale co naplat. nevím, jak tohle dopadlo, ale každopádně to byla zabíračka ^^""
-----
Louis se sice druhého dne, i s Damienem, tvářícím se jako samo umučení, donutil sejít dolů a zahrát úlohu zdvořilých hostů, veškerá škrobenost jeho projevu ovšem proklouzla mezi prsty, nastávající manželé byli příliš spontánní, aby si ji dokázal zachovat. A i proto se s nimi ponořil no živého hovoru, přerušeného jen časem oběda, do nějž se nepřestal pokoušet zatahovat i Damiena, co se na to tvářil dosti nevrle. S podivem se však zdálo, že to kromě barona samotného snad ani nikdo neregistruje, podivně hřejivá atmosféra připomínající domov, tak odlišná a vzdálená od londýnského poslání.

"Louisi, neporadíš mi?" Damien se jaksi bez zájmu skláněl nad šachovnicí, naproti Albertovi, který měl jasně navrch, když očima plnýma nezájmu spočinul s mumlavou otázkou na baronovi. Ten nemohl jinak, než se lehce ošít, sedíc tentokrát ne na opěradle upírova křesla, ale v lenošce vedle čtoucí Judith, jež s živým výrazem a přepásanými starorůžovými šaty připomínala rozkošnou panenku, rty roztažené do nevědomého úsměvu ve vytržení z knihy. "Samozřejmě že ne, to chceš podvádět?" vytáhl obočí nahoru, upír však reagoval dotčeným výrazem. "Minule ti to nějak nevadilo," odvrátil pohled zpět k šachovnici a Louis si v tu chvíli zděšeně uvědomil, že začíná rudnout, dojem najednou pozměněné atmosféry, tepající nepříjemným napětím.

"Už mě to nebaví." Světlovlasý muž si vzdorně pohodil hlavou a s nehezkým úsměškem přemístil figurku tak, aby umožnil protivníkovi okamžitou výhru, což nebylo ničím jiným než manifestací vlastní nevole, jen navrchu se tvářící jako blahosklonnost. A v moment, kdy k němu Albert vyslal nevěřícný postranní pohled, už Louis viděl rudě, ovládl se však a vstal pouze z pohovky, čímž si vysloužil nechápavý pohled děvčete, probuzeného ze zasnění. "My už asi půjdeme," usmál se rozpačitě, když si uvědomil, jak zbrkle se snoubencům nejspíš musí zdát a snad poprvé za celou tu dobu musel uznat, že se za Damiena stydí. Jemným posunkem tedy umlčel otvírající se Albertova ústa, tváříc se tak omluvně, co to jen šlo, na hranici taktu k upírovým citům, když lehce sklopil hlavu. "Damiene, prosím?" dostal ze sebe nuceně zdvořilý tón a sám zamířil ze dveří salonu, jist si tím, že bude následován.


Za tu kratičkou trasu do schodů a následně do pokoje, si Louis ke svému zděšení uvědomil, že stud, nutící ho klopit zraky, nebude ve skutečnosti nic jiného než vztek smíšený s lítostí, stejnou měrou obojího. S povzdechem se tedy uprostřed pokoje zastavil, oči upřené oknem ven, aniž by však za sklem vnímal jakékoli obrazy, když konečně zaznamenal klapnutí dveří, jež za sebou upír zavřel. A potom váhavé kroky, směřující k němu, co se ovšem zastavily bez nejmenší známky toho, že by se toužily více přiblížit. "Dami…nechci se zlobit." Louis netušil, proč vydechl zrovna větu, která ho zbavila jakékoli zástěrky, uvnitř něj ovšem hlodal pocit nepříjemna už jen z toho, že vedle sebe stojí v tichu jako dva cizí lidé, hůř než na tom hřbitově. Před očima mu probleskl obraz zvlněných rtů, jedovatých ve vší smyslnosti a on si najednou připustil, že Damiena vlastně vůbec nezná. S dusivým pocitem lítosti se na něj tedy otočil, vrhnout se mu do náručí a jednoduše omluvit čokoládovým očím, jež kvůli němu vyhasly, zapomenout, tu se však upírova ústa pohnula, kopírujíc nezvratitelný tvar a Louis nemusel ani poslouchat, aby v něm zarezonovalo to jediné proklaté jméno, Michelle, protrhující jak veškeré přehrady sebezapření, tak i vůle se dál jakkoli snažit. Cítil slzy, které mrkáním se zuřivostí zahnal, rozhodnutý se nesnížit a neposkytnout tím tomu sobci uspokojení, proto jen trhl hlavou, přičemž
se mu na jazyk vydrala slova, o jejichž pravdivosti nemohlo být pochyb, jakkoli krutá vůči druhému člověku byla. A když už se Louis jednou vyslovil, cosi uvnitř jeho hrudi zaplesalo nad bolestnou grimasou Damienovy tváře.


"Nenávidím ji! Ještě že…ještě že chcípla!" Nebylo pochyb, že se jedná o Louisův hlas, téměř vyjící to jediné, co by kdy nebyl čekal. Damien jen zalapal po dechu a zvedl nevěřícné oči, při pohledu do baronova obličeje si ovšem nemohl než připustit, že slyšel správně, jakkoli to rvalo poslední zbytečky, které z jeho duše ještě zbyly pohromadě. Celou tu dobu, kdy za ním stoupal do schodů, hryzajíc si rty ve snaze dostat ze sebe prosbu o pomoc, slůvko omluvení, měl před očima jediný obraz, nutkání Louisovi jemně zlíbat rty a nechat každičké smítko nedorozumění odplynout ve vzájemném souznění. O to jej však realita zabolela víc, když mu jediný anděl, o němž si namlouval, že ho přeci dokáže pochopit, vmetl největší bolest do tváře, Damien ani nedokázal zapochybovat, že to myslí vážně. Ať se to jemu samotnému zdálo hrůzné, sledoval jak rudou, co se jistě usídlila v syté zeleni baronových zraků, tak i zvláštní výraz satisfakce, jež se k drahému obličeji vůbec nehodil, působící zrůdným dojmem. A v tu chvíli nedokázal, než zavrtět hlavou a zašeptat zlomeně jediné slovo: "Lžeš," což se ovšem ukázalo jako spouštěcí mechanismus bestii, držící nadvládu nad andělskou převahou.

"Lžu, Damíčku?" Louisova tvář se zkřivila výrazem opovržení, když vyplivl jindy nekonečně láskyplné oslovení, krákorajíc sípavým smíchem. "Já že lžu? A není to prostě tak, že ti někdo zbořil domeček z karet?" Damien zůstal bezhlesně sledovat štíhlou ruku, opakující gesto, jež měl vypálené v živé paměti ještě od včerejška, lusknutí prsty. A ačkoli nebyli na hřbitově, pohodlně zařízený pokoj se rázem změnil v ledovou klec, svírající útroby pocitem zklamání, nebylo mu však zřejmě souzeno nad tím déle uvažovat. "Tak co, neodpovíš mi? To by pravý gentleman neměl dělat. Vím jistě, že by se mnou souhlasila, ne? Michelle, řekni, jak tě měla ráda? Zvířátko, cvičeného papouška?" Louis se odporně zašklebil, jak si všiml bezděčného Damienova ucouvnutí, zdálo se však, že mu přijde vhod, když upíra svými kroky následoval. "Tak mi potom pověz, drahý příteli, proč ti štěňátko nestačí? Mám dost, víš?" Spíš než o otázku šlo o pouhé konstatování, zatímco se mladík začal kolem upíra ovíjet jako jedovatý had, připraven svou oběť zardousit, s čímž se ovšem dost dobře neshodovalo jeho další počínání. K Damienovu zděšení, se ta malá bestie roztomile usmála a ukradla z jeho rtů dotyk, příliš sladký na to, aby Louise odstrčil a příliš vášnivý, aby bylo možno jinak než pokračovat. Objal jej tedy kolem pasu, zatímco se polibek stával čím dál agresivnější, dokud neucítil krev z protrženého rtu, shodou okolností vlastního. Přesto nedokázal barona pustit, teprve, když se stisk prstů na jeho tváři začal blížit hranici, kde snesitelnost přechází v agónii, Louis sám povolil, nebezpečný výraz v očích nejspíš v odpověď na upírovy ruce kolem vlastního těla. "A přeci ti nevadím, Damíčku?" Natáhl se až bolestně blízko a zasyčel pár slov, než slízl krůpějku krve z Damienových úst. Nato se nečekanou silou vytrhl, druhý muž jej však chytil za zápěstí, než stačil sáhnout po klice dveří, což Louise pouze rozlítilo.

Louisovu nevoli měl Damien pocítit hned v zápětí, kdy se na něj snesl déšť jedovatých slov, bodajících jedno lépe než druhé, on se jim ovšem rozhodl uzavřít. Příliš jej ranila vlastní bezmocnost drahému stvoření nějak pomoci, nyní tedy zůstal sledovat baronovu bledou tvář, staženou do zrůzněných tvarů, oči žhnoucí potlačovanou nenávistí. Až příliš dobře si uvědomoval, co se stane, pustí-li jej v takovémto stavu, jedovaté výčitky, tak pravdivé z kdysi nevinných úst, ho však pomalu udolávaly, jakkoli se snažil nepodlehnout. A když na něj Louis, v divé touze osvobodit se, zakřičel jedinou větu, přání, aby býval kdysi ve Francii zemřel, pronesenou nehranou vášní, cizí ruka mezi jeho prsty konečně proklouzla. S tím, že on sám zůstal bezhlesně stát, prázdná nádoba s popraskanými stěnami.


Louis vyběhl, prostovlasý a pouze v košili, do pozdně večerní tmy venku, náhodný chodec by si přeci musel všimnout výrazu štvaného zvířete, jež se mu na tváři usadil. Přesto na dlažbě nezarachotilo kolo kočáru, doprovázené zvukem koňských kopyt, ulice byla neobvykle prostá jak povozů, tak obyčejných kolemjdoucích, jako by mu samo nebe metalo do tváře, že mezi jeho ovečky již nepatří. Baron se tedy na chvíli zastavil, lapajíc po dechu, jak se snažil polknout veškeré zoufalé slzy, co se uvnitř něj usídlily, měl zběsilou chuť se ještě otočit zpátky i za cenu omlouvání na kolenou. Když si ovšem nerozhodně zajel rukama do vlasů a zatáhl, bolest nepřinesla nic než nával další zuřivosti, rozpínající se uvnitř jako rudé plameny hladu. Jediné, co ještě dokázal skutečně vnímat, byla nenávist k Damienovi. Za to, že jej sám tak neskutečně miluje. Pološílený protichůdnými vjemy se tedy bez dalšího váhání chopil lákavé nabídky, chvějící se v nočním vzduchu. Přišlo mu, že si nakonec nepřeje nic jiného, než konečně utišit dravou touhu, zmocňující se ho svými ovíjivými přeludy snů.


Jak se Louis ocital v užších a užších ulicích mezi stále chudšími domy, nemohl říct ani on sám. Anglie s jeho dávnou domovinou jaksi splynula, jedno město nelišící se nijak od druhého a mezi tím vším on, bezradné dítko, zoufale se snažící samo sobě dokázat něco, co si ani samo nepřeje. Baron se ovšem příliš poddal hněvu, nutícímu jej jít kupředu a nepřemýšlet, proto se již brzy přestal otáčet za nočními zvuky, zatímco se jeho téměř poklus změnil v sebejistě kročeje po velkých kočičích hlavách. A závan lidské vůně spolu s dívčími zády v jeho zorném poli vyvolal na zrudlých rtech jen chladné pousmání.


"Slečno?" Ačkoli mladé stvoření muselo jeho kroky slyšet již před notnou chvílí, při doteku cizí ruky na rameni nadskočilo. Jakmile se však otočila, vyděšené oči ulehčeně zamrkaly při pohledu na onoho dobře oděného mladíka, usmívajícího se zvláštním, podmanivým způsobem. Louis se nad tím jen v duchu zatetelil a s přáním dobrého večera zvedl její ruku, jejíž půvabně oblou křivku podtrhoval rukáv, přes pozdní hodinu vyhrnutý, k ústům. Zřetelně cítil, jak se pod dotykem zachvěla, zaznamenal i potěšené zardění, usídlivší se na nosíku lehce stočeném vzhůru, a v tu chvíli jej napadlo, že se mu nemohlo vydařit lépe. Zálibně přejel ženskou postavu v režných hnědých šatech s prohloubeným výstřihem, který odhaloval tvary plných ňader pod košilí i obličej s drzým výrazem kočky, permanentně uhnízděný v záplavě dlouhých ohnivých pramenů, uvězněných pod bílým čepečkem. A teprve nyní mu došlo, že dívce jeho zkoumavý pohled nemohl ujít, ačkoli tma věrně skryla alespoň tajemství rudé barvy očí, proto její dlaň jemně stiskl, než jí nechal vyklouznout z té své.

"Mohu se zeptat na vaše jméno?" Ať již čekal jakoukoli reakci, nemohl určitě ani doufat, že dívka před ním bude tolik vstřícná, když se koketně rozesmála, nejspíš potěšená faktem bohatého pána, zabývajícího se pouhou děvečkou, co se po dlouhém dni vrací domů. "Doufám, že nečekáte nic příliš vznešeného. Je to jen… Fanny," zavrkala. "Fanny?" Ačkoli byl baron lehce překvapen neskrývanou výzvou, dokázal v sobě zadusit přirozený tón, přičemž v roztomilém gestu naklonil hlavu na stranu. "Líbí se mi to. Hodí se…k tvému kouzlu." Věděl, že si ji již obmotal kolem prstu, když ze sebe dostala jakousi otázku, nedokázal však pořádně vnímat cokoli, než svůj hlad, jiskřící uvnitř něj tím dravěji, čím déle sledoval křivku nečekaně bílé šíje.

Z hrdla se mu vydralo téměř zklamané zasténání, děvče si totiž stáhlo rukou čepeček, z pod nějž se ihned spustily vodopády vlasů, zakrývající tak výhled, ona si to však přebrala po svém, když se o krok přiblížila, s důrazem, aby o Louise otřela své vnady. "Ptala jsem se, co dělá takový skvělý muž sám venku? Když mu jistě postel zahřívá nějaká kouzelná princezna?" Ručky i s vyhrnutými rukávy již vztáhla a obtočila každou jinam, kolem ramen i pasu, a jejich lehce studený dotek Louise až nepříjemně vytrhl z bolestně vzrušujících představ vlastních rtů na jejím hrdle, zbroceném horkou krví. "To si vážně myslíte?" Začala se ho zmocňovat ošklivá nervozita, přes závoj tmy rozpoznal výraz jejích očí i plamínků uvnitř. A poslední co potřeboval, byla její ústa na vlastních, horká a měkká, přesto jakýmsi způsobem odpudivá. V tu chvíli trhl hlavou dozadu a ji samotnou, i s nechápavým výrazem, odstrčil v nepříliš šetrném gestu.

Přesto to byl baron, který zavrávoral, uvnitř prsou na poplach bijící skutečnost, to, že se mu ta dívka právě nestydatě nabízela. Nehezky to v něm hrklo, překvapení dostalo účinek silnější než kbelík ledové vody, bičující jej do obličeje. Za Fannyina nechápavého pohledu si zakryl rukou ústa, konečně přišlo uvědomění, co by býval málem provedl. "Běž domů!" podařilo se mu ještě zničeně zašeptat, než se slzy zoufalství vyplavily na povrch. "Běž ihned domů a nezastavuj se!" Hořkým uvědoměním vlastní odpornosti se konečně narovnal, přičemž na nebohou dívku zařval zrůzněným hlasem, odrážejícím se od stěn domů, bušícím tak do jeho uší stále větší intenzitou. V nažloutle zelenkavých očích se objevila hrůza, zatímco děvče vykřiklo a pár kroků zacouvalo, než se dalo na útěk o život, aniž by ovšem odhodilo čepec.

A v ten okamžik, kdy k smrti vyděšenému Louisovi, stále však se špičáky v ústech, jež by býval toužil vyrvat za cenu jakýchkoli bolestí, vrzl nad hlavou zvuk okenice, se mladík dal na bezhlavý úprk cizími ulicemi, oslepen horkými slzami. Bylo mu špatně ze sebe sama, když se konečně zastavil, marně lapajíc po dechu, a čekal, jestli se vážně pozvrací. Žádná úleva však jako natruc nepřicházela, se vzlykáním se tedy schoulil do prvního kouta, který jeho divé oči objevily, Damienovo jméno na roztřesených rtech. Sám se objal rukama, roztřesené tělo v náruči nesdílného kamene, spásný anděl však odmítal přijít, jakkoli jej poplašený hlas v nočních tmách volal o pomoc.