Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Říjen 2008

Zůstaň, prosím... -26

28. října 2008 v 12:18 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
huh, konečně. a dokonce sem to psala i teď ráno *sama je tim faktem vykulená*. ovšem doufám, že se bude líbit, je to totiž...poněkud netradiční kapitola, pokud to tak můžu říct *nervózně se culí*. představuju vám novou postavu. docela důležitou postavu~ *tajemnej výraz* a víte co ještě? damíček mi začíná bejt poslední dobou sympatičtější než kdy jindy. začíná dostávat lidskej rozměr, jestli to tak můžu říct... lehce otřesená dokonalost?
-----
Při vzpomínce na svou hysterickou reakci ráno, když se v cizí posteli probudil sám, bez lháře, který mu nakukal zlaté doly, čímž sám sebe v tu chvíli naprosto iracionálně ztýral, se Louis musel červenat ještě teď, dva dny po události, nemající jiných svědků než mladíka samotného. Přesto si musel přiznat, že něco z toho pocitu opuštění zůstalo, když nyní ve svém novém, narychlo ušitém oblečení, jež si navíc ani nemohl sám zaplatit, spěchal po boku zachmuřenému Damienovi, držícímu v ruce čistě bílou růži. Která ovšem není pro tebe, děťátko, připomněl si necitelně a rychle se pokusil myšlenku z hlavy vypudit, pod dojmem vlastních nakrabacených rtů. Jsi jako pitomě věrné, odkopnuté štěně, cupitající za pánem, který má na práci lepší starosti a ani se neohlédne, Louisi. To to s tebou dopadlo. Svěsil hlavu a přesto nemohl nijak spílat muži vedle sebe, uvědomoval si důvod jeho zamlklosti. Což ovšem nijak nemění fakt, že chci sakra…obejmout? Baron s úsměškem nad sebou samým zatřepal hlavou a konečně vzhlédl k tepané bráně jednoho z londýnských hřbitovů, situovaného mezi způsobně truchlivou zelení předměstí.
Skromný domek hrobaře a správce hřbitova v jedné osobě nestihl ještě zhasnout a utlumit tím i poslední zdání životnosti na modře mrtvém obzoru, přesto žlutá světélka čtvercových oken nijak nepozvedla Louisovu náladu. S tvým štěstím ještě někdo vyběhne a trefí tě kamenem do hlavy jako vraha, co jde v noci kopat hroby kvůli lebkám nebožtíků. I když nevím, co by s nimi dělal, pokud by nepořádal sabat. A to vrahové asi většinou nedělají? Vážně nechápu, proč nemůžeme jít jako každý normální člověk ve dne… Mám strach ze tmy, Dami. Myslel jsem…že to víš? Nešťastně ulpěl očima na zádech světlovlasého muže, najednou tak odcizeného a zachvěl se do morku kostí. A přese všechno baronovo doufání, když Damien těsně před branou zpomalil, se nakonec upír vyšplhal po mřížích s bodci jako noční šelma, nekonečně ladná při svém seskoku z krkolomné výše několika stop.
Tohle se až příliš shodovalo s nervy drásající scénou některého z posledních románů, v nezměrné rozkoši líčící půvabné zrůdnosti lidstva. Problém byl, že to Louis a ne úžasný hrdina příběhu, stál v noci za branou hřbitova, otevírajícího svůj mrtvolný jícen plíživé, bílé hmotě, husté jako nikdy.
Zhnuseně se oklepal a odfrkl, když spíš než cokoli jiného spadl za Damienem na druhou stranu mříží, přízemní lep mlhy mu prosákl podkolenkami, které ihned zvlhly. Teprve to mu však zajistilo pozornost, čokoládové oči se na něj upřely, jako by ho dnes viděly poprvé, a Damien se ne příliš přesvědčivě usmál. Přesto ale zvládal být dokonale okouzlujícím jako v každé situaci, světlé prameny splývající kolem ještě bledší tváře. "Hlavně se mi tu neztrať." Louis sebou trhl pod lahodným hlasem, poté co si uvědomil svůj nejspíš ne zcela adekvátní pohled, a omluvným gestem přikývl, když se mu však upírovy štíhlé prsty obmotaly kolem zápěstí, nutíc ho tak téměř k poklusu po pískem vysypané pěšince. V tu chvíli by nemohl říct, jestli ho víc trápí destruktivní vznešenost celého místa nebo ticho Damienových rtů.

Trvalo notnou chvíli, než se jim konečně podařilo najít v lese čnících kamenů hrobku Michelliny rodiny, přesto Louis nemohl říct, že by ho úspěch nějak potěšil. Bylo ještě horší stát kousek od Damiena, o kterém se Louis snad paranoidně přesvědčoval, že se musí třást, a nemoci nic jiného než nezúčastněně hledět, s pocitem strachu nad porušením tíživého ticha, pro tuto chvíli ovšem nezbytně nutného. Ve snaze se jakkoli zabavit tedy přejížděl očima nejbližší okolí, samotnou hrobku vystavěnou z bílého kamene, nyní už lehce prověřeného časem a dvě sochy andělů, úpějících pod nesnesitelným břemenem osudu. Louise až zneklidňoval kontrast jejich netečných chladných těl, ladné šíje vkusně obrostlé břečťanem, a vlastní pomíjivost. V duchu prosil, aby tohle rychle skončilo a nakonec, když mezi Damienovým prsty konečně proklouzla růže, pohyb čeřící perutě ticha, s pocitem, že dělá něco úplně špatně, překonal směšnou vzdálenost a upíra zezadu objal, v něžném a přeci zoufalém gestu líbajíc přes vlasy jeho krk. V tu chvíli noční vzduch protrhlo osamocené tleskání.
Louise trochu uklidnil fakt, že není jediný, kdo leknutím nadskočil, tento svůj náhled musel ovšem přehodnotit, jen co viděl Damienův strhaný výraz, zvěčněný v grimase překvapení, kdy se upírovy zorničky bleskově transformovaly do velikosti poloviční než obvykle. Ten pohled mu až vyrazil dech, nikdy snad neviděl Damiena v takovém stavu, sám se až bál podívat na osobu, která konečně přestala se svým směšným uznáním. A přeci nemohl jinak, přitahován jako můra ke zhoubnému světlu plamene, když se ozval tichý hlas, přesto budicí respekt a to nejen svou svůdností.
"Damiene, nepozdravíš snad ani starého…přítele?" Muž zahalený tmou, kterou si snad přinesl s sebou, se usmál plnými rty v gestu, díky kterému v Louisovi hrklo. Jak tak v rychlém sledu přejel jeho elegantní postavu, oděnou s nejvybranějším vkusem, nemohl nevidět všech těch malých podobností s jeho upírem, který se ovšem zdál zamrznout na místě v solný sloup. A přeci si byl baron absolutně jist, že tenhle černý havran nemůže být s Damienem spřízněný krví, přes dlouhé černé vlasy, vlnící se stejným způsobem jako jejich světlý protiklad, i téměř shodné pohyby.
"Ach, to jsem se tedy dočkal přivítání. Překvapuje mě, jak jsi zvlčel za tu dobu, co na tebe nepůsobím, hm? A neříkej, že ses se mnou královsky nebavil," prohlásil ten sen a v rozkošném gestu pokrčil rameny. "Nemluvíš se mnou snad?" Přiblížil se o dva krůčky, stále si udržujíc nenucený tón přes upřený pohled tmavých očí. "Co po mně chceš?" Louis sebou až trhl, necitelně probuzen z kouzelného mámení noci, když se Damien stáhnul do sebe a zasyčel téměř nenávistným hlasem, který donutil muže pobaveně blýsknout očima. A přeci byla jeho otázka ponechána osudu. "Jak tak koukám, obstaral sis lepší povyražení?" Muž se ušklíbl a baron nemohl nezaregistrovat bílé špičáky, stejně dlouhé jako ty jeho. "Nikdy jsi mi neřekl, že se ti líbí štěňata. Natož chlapci. Ale vypadá roztomile, když už nic jiného. Pojď sem ke mně, zvířátko. Prohlédnu si tě." Poslední dvě vlídné věty už patřily samotnému Louisovi, jemuž při jejich vyslechnutí přejel mráz po zádech. Zdálo se, že kouzlo večernice pomalu slábne, jak měl čas jej porovnat se samotným Damienem, ne však dost, aby mu přestalo imponovat. Přeci mu ovšem naskočila husí kůže pod tím nestydatým povelem. A zdálo se, že není jediný, Damien prudce vymrštil paži, čímž Louisovi zabránil jakýkoli pohyb vpřed, i kdyby mladík býval chtěl. "Louisi…" obrátil se na něj šeptem s prosbou topící se v čokoládových očích, které baron nedokázal odolat. Pokýval tedy jen hlavou a bez nejmenší stopy po pocitu zahanbení se mu postavil za záda, ruce přes látku přitisknuté na jeho lopatky, čímž si vysloužil kaskády smíchu, přerušené skoupým prohlášením. "Jeho se to netýká." "Víš co, Damiene? Máš hloupoučký komplex fixovat se na jedinou osobu. I když teď jsi to alespoň udělal pořádně. Jak dlouho je to stvořeníčko vlastně přeměněné? Popravdě bych do tebe neřekl, že se k něčemu takovému odhodláš. První milé překvapení, hm?" zapředl téměř a rozhodil rukama jako šašek, jemuž patří celé jeviště. "Každopádně, Londýn je úžasné město, neotřelé a svým způsobem zábavné. Puritánštější než Paříž, ale… Dívky tu jsou, jak jsi to jen tenkrát pronesl? Ovoce čekající na sklizeň? Hloupé přirovnání tě napadlo, musím říci, ale tentokrát lepší nenajdeš." "Adrieli!"
Louis zpoza Damienových zad, zvedajících se nádechy mnohem rychlejšími než obvykle, pozoroval muže lusknout prsty. A poté i, jak se přízrak se svou vybroušenou francouzštinou na zvlněných rtech otočil a procházkovým krokem zabočil kamsi mezi hroby, které jej nakonec pohltily.

Noční košile lehce zašustila, jak si jí vytáhl nad kolena, aby mohl vlézt do postele za Damienem. A když už se chtěl Louis po čtyřech dohrabat až k upírovi, rozmyslel si to a i z pro něj neznámého důvodu se natáhl ke sloupkům postele, odkud odpoutal závěsy, jež zatáhl. "Nevypadá to tu teď útulněji?" šeptl a konečně se přemístil vedle Damiena, tiše sedícího v polštářích. Neutop se mi tam, Damíčku. Vypadáš najednou tak… "Dami?" Pousmál se na čokoládové oči, když se k němu lehce nepřítomně zvedly a zatřepal hlavou, zatímco si přes nohy přetáhl pokrývku. "Jdeš ke mně?" "Nevěděl jsem, jestli…můžu." "To není vtipné, Louisi. Nebo Louiso?" Baron přešel rádoby škádlivou poznámku, která však nakonec vyzněla jen nekonečně přešle, a s povzdechem se opřel o druhého muže, který si ho přitáhl ještě blíž, rty v jeho vlasech. "Víš… Povíš mi to, Dami?" Nechtěl se koukat nahoru do hlubokých zraků, zvlášť když věděl, že mu otázkou nedává na výběr, proto si začal hrát s bledým zápěstím a prsty jedné upírovy ruky, když ucítil hlazení po zádech. "A co bys chtěl vědět, štěňátko?" Pod oslovením Louis zasykl a vzdorně trhl hlavou, jen ale vzhlédl do upírova obličeje, nemohl než si kleknout a políbit ho, jako by on byl tím, kdo léčí rány. "Není to odporné?" Damien se ironicky usmál a položil se na chvíli baronovi do náručí a toho chtě nechtě popadla absurdní myšlenka, že přes dvojí vrstvu látky cítí zklamaný tlukot srdce, což si ovšem nechal pro sebe. Nechtěl ho takhle trápit, neviděl však cestu úniku, proto nechal svou otázku dál viset ve vzduchu, čekajíc trpělivě odpovědi, jíž se domáhal. "Tak mi řekni, kdo je to?" pomohl mu nakonec, zatímco se jednou rukou probíral dlouhými vlasy, Damien ho však, zprvu úplně bez návaznosti, chytil za zápěstí a ruku od sebe odtáhl. "Louisi, ustřihneš mi je?"
Baron zůstal na Damiena, jež mu stále, napůl v leže, svíral nepřirozenou pozicí ruku, několik okamžiků němě zírat, v hlavě myšlenky kdo z nich se vlastně zbláznil. Chtěl věřit, že je to jen hloupý sen, Damienovy žebronící oči však nedávaly pochyb o hořké situaci, její nejgrotesknější podobě. Jako po ráně do hlavy tedy ještě několikrát mrkl, pomalu, aby si dokázal utřídit zbytečky jednotlivých myšlenek a potom se usmál, shovívavě jak jen dokázal, přestože cítil, že to vůbec není dobrá reakce. "Co to říkáš, pitomče?" Zakroutil hlavou jako nad hloupým dětským nápadem a sklonil se k polibku na čelo, jen aby se nemusel koukat na ublížený výraz, jež způsobil.
"Louisi…" Damien mu už stihl ruku pustit, baron však utnul jakékoli další námitky prudkým obětím, až se bál, aby mu nějak neublížil, nemohl však jinak, když jej po zadní straně krku polaskala bříška cizích prstů. "Louisi, nechci vypadat…jako on," ozvalo se nakonec tiše s vynaložením ohromné spousty úsilí, Louis ale jen rouhačské rty několikrát políbil. "Neříkej hlouposti, blázne," položil se do polštáře a Damiena stáhl těsně k tělu, téměř se teď dotýkali obličeji, když očima vyhledal tmavé zraky. "To si chceš zničit… Pfff. To chceš zničit Damiena jenom kvůli tomu pitomci? Ani to neříkej!" Nekompromisně přitiskl prst na ústa, jež se začala nadechovat k protestu a se znovunalezenou něžností se k němu přitiskl líčkem. "Nemůžeš, Dami…" Louis teď spíš než cokoli jiného zakňučel, přičemž mu zaklesl prsty do košile na ramenou. "Jestli to uděláš, už s tebou nepromluvím, slyšíš? To by byla…neuvěřitelná škoda. Sluší ti to a… Mám to takhle rád." Sám pod dojmem své do nebe volající sobeckosti zrudl, nezdálo se však, že by nyní ponechal jakýkoli prostor k protiútoku, za což byl vděčný. Zavřel tedy znavené oči, rozhodnut si chviličku odpočinout, bez veškerých myšlenek, hlodajících jej uvnitř hůře než hnízdo červotočů.

Bojoval sice sám se sebou, nakonec se však Louis rozhodl oči již neotevřít, zahrát sladký spánek, jen svými otázkami milovanou tvář netrápit ještě více. V ten okamžik mu však po obličeji začaly dlouhými tahy přejíždět prsty, o jejichž majiteli nebylo pochyb. Zamrkal tedy do noční tmy, ještě přiživené závěsy z těžké látky kolem postele,aby se střetl s neklidným svitem hlubokých očí, volajících po spáse zpovědi. "Damíčku..?" Spíš než oslovení vzdechl konstatování, téměř neslyšitelné, přesto se zdálo, jako by adresovanému jakýmsi zvláštním způsobem ulevilo. "Já…nemám rád vysvětlování," prohlásil upír, ovšem nijak nesdílně, spíše jako omluvu. "Já vím. Řekni, jak se jmenuje?" Neklidné zatěkání Louis přešel, rozhodnutý trpělivě vyčkávat, čehož měl být kupodivu ušetřen, když si Damien hluboce povzdechl a spustil. "Pierre… Pierre-Marie." "Ale vždyť…" Baron nedůvěřivě nakrabatil nos. "Volals na něj jinak, Dami," upozornil ho, jako by mluvil s lehce vyšinutým člověkem, za což si vysloužil úšklebek. "Adriel, já vím. Sám si tak začal říkat. V hebrejštině to prý znamená anděla smrti." "…černý anděl." Louis pouze vydechl, ohromen přiléhavostí nového pojmenování, zatímco rozevřel oči víc do široka, když Damien s nehezkým úsměškem přikývl. "Jak příhodné, že?" "Je to taky upír, viděl jsem… Jak ho znáš?" Zavrtěl se, místo zbytečné odpovědi, pokládajíc další otázku, po které se rozhostilo ticho. Světlovlasý muž si pouze s poněkud hořkým výrazem nadzdvihl vlasy a přejel po dokonalé pokožce krku v gestu, jež nevyžadovalo komentáře. A to ani pro Louise, jež se s pocitem, že je v úplně cizím světě, schoulil do hřejivého náručí, jediné jistoty, co zůstala zachována.

Zůstaň, prosím... -25

22. října 2008 v 13:14 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak překvápko. máme 50 stran textu a 25 kapitol (přesně tolik jich mělo můžeš, když skončilo O___o). no asi to se mnou budete mít na dlouhý lokte ^^". každopádně to trvalo stráááášně dlouho, ale prostě to nešlo. taky kdyby to bylo místama kostrbatý, tak mě omluvte. snad sem prolomila tu bariéru a už to pude. vzhledem k tomu, že vám elo omarodila a tejden se bude flákat doma s antibiotikama, mohla by možná psát. KDYŽ jí to půjde *tváří se neutrálně*. a teď věnování pro semeho. protože kotě bylo předevčírem vážně ošklivý *eště si to pamatuje*
-----
"Dami…" Louis se sklonil tváří k upírovi, sedícímu na polstrovaném čalounění židle na dosah ruky, tváříc se, jako by si chtěl unaveně opřít tvář o manželovo rámě. Hra byla právě uprostřed třetího dějství, on však nebyl schopen sledovat, přestože herci disponovali nepopiratelným talentem. A hlavní problém by nebyl ani ten, že z angličtiny chytal možná tak polovinu slov, ovšem jeho vlastní existence, uvězněná v ponižujícím převleku. "Damiene, pojďme odsud. Já už to vážně nevydržím," zašeptal znovu, dávaje si pozor, aby příliš nepohnul domněle němými rty, zatímco pohledem přejel pódium, přistavené na druhém konci velkého sálu.

Dusivý pocit uvnitř prsou, hrozící každou chvíli Louisovu ubohou bytost zardousit, se stihl ještě vystupňovat, upír ho po příchodu bezcitně provláčel mezi skupinkami zdejší smetánky, v jádru tolik podobné té doma. Všichni pouze větřili oživení večera, aniž by se o cizince doopravdy zajímali, přestože se každý tvářil nanejvýš soucitně, když je Damien obšťastňoval historkou o nehynoucí lásce ke své křehké manželce, tak nemocné přes veškerou nádheru duše. Louisovi se dělalo až zle poslouchat nucené poklony a ujištění o nejupřímnějším zájmu na jeho osobě od všech okolo, nemluvě o nespočtu poklon, které již musel předvést. A tento zoufalý stav neztratil na své absurdnosti ani poté, co se směl konečně usadit a přestat vnímat šum pomluv, úsměšků a postranních pohledů maškar kolem, když začala hra.

"Dami!" Kousl se do rtů, když si uvědomil nebezpečnou razanci svého tónu a zavrtěl sebou uvnitř škrtícího korzetu, jež mu deformoval záda, nutíc ho tak sedět rovně jako svíce. Na kratičký okamžik, kdy se poděšeně rozhlížel kolem, jestli šustot jeho garderoby nevzbudil v nejbližším okolí pozornost, se na upíra přestal soustředit, tím víc jej překvapil čokoládový pohled, s nímž se střetl. "Konečně si mně všímáš?" Ačkoli chtěl znít dopáleně, do podtónu jeho hlasu se promítla všechna radost z vyzískání špetky pozornosti, nakonec tedy se na Damiena ulehčeně pousmál, ten však jen zůstal hledět na baronovu tvář. A až nyní si Louis povšiml podivné strnulosti celého jeho obličeje, neznámého odstínu hnědých očí, až si musel postesknout, že v nich nejsou milovaná světélka jiskřící veselím nebo možná němou výzvou. "Dami..?" Nechal své oslovení odeznít, přičemž poslepu nahmátl ledovou dlaň a stiskl. Upír se v tu chvíli poněkud křečovitě usmál a kývl hlavou, ačkoli právě nebylo jasné, z jakého popudu tak činí, Louis na něj zůstal zmateně zírat. "Stalo se něco?" Nemohl si nevšimnout lehkého zachvění, které Damienovi přeběhlo přes konečky prstů až po obočí, ten však umíněně zavrtěl hlavou. "Až skončí tohle dějství, půjdeme, ano?" Pronesl to s vyjasněnou tváří, přesto se baron nemohl z tak dlouho očekávaného povelu radovat, místo toho připojil do doteku i druhou ruku, prsty obtočil upírovo zápěstí. A ať se snažil jak chtěl, sledujíc neklidný pohyb hořce čokoládových očí, nedokázal v množství hlav poznat, co nebo kdo Damiena takhle znervóznilo.


Louis si dal předsevzetí již se nezlobit, jakkoli musel svou poválenou hrdost sbírat ze země, nakonec se však přeci neudržel. Když vyšli ze vzdušného paláce na předměstí, čekalo je milé překvapení v podobě Španělova kočího, jež dostal od svého pána galantní příkaz zavézt drahé francouzské přátele kamkoliv si budou přát. Co však zlomilo poslední špetičky Louisova sebeovládání, byla Damienova ruka, co se mu v kočáře dostala jakýmsi zvláštním způsobem pod šaty. Nejen, že v tu chvíli muži vedle sebe málem vyrazil dobrou polovinu zubů loktem, plácl ho přes hřbet zmíněné končetiny tak, až její bledá pokožka zčervenala, za což si od Damiena vysloužil dotčený, bolestně slzavý pohled. Byl však schopen jen vydechnout, čímž svému otřesenému společníkovi připomněl saň dštící oheň, a znechuceně odvrátit tvář k okénku, odhrnou záclonku a nechal se osvěžit vzduchem proudícím dovnitř.


Jen co se dveře před Louisem otevřely, vrazil baron dovnitř, až téměř povalil Alberta, který kupodivu otevřel sám, a přerázoval několika předpokoji jako velká voda, načež se s jistou razancí jal stoupat do schodů, v ústech drtíc nesrozumitelné nadávky, sestávající se převážně ze slůvka parchant. A k završení dojmu dokonalosti strhl někde uprostřed stupňů z hlavy pláštěnku, kterou se zhnuseným zaryčením odhodil.

Oba zbylí muži se až přikrčili. "Bože, to je…Louis?" Albert se nevěřícně otočil k poněkud pocuchaně se tvářícímu Damienovi, který s úsměvem, připomínajícím ze všeho nejvíc škleb odsouzence, kývl hlavou v mechanickém gestu. "Jeden by přísahal, že je to jeho starší sestra…" vyždímal ze sebe upír zoufalé zachichotání. "Postoj královny," kývl Angličan chápavě, příliš konsternovaný tím vpádem, než aby se zajímal o důvod tohoto spíše přepadení nežli slušné návštěvy. "Co se vám…?" "Být vámi, nechci to vědět. Změnili jsme ovšem názor, vaše pohostinství přijde vhod." Damien konečně nabyl rovnováhy s, v rámci možností, zářivým úsměvem, na který Albert pouze němě přitakal. "Bude mi potěšením… Zavolám komorníka, aby vám ukázal pokoje." "Ale to přeci vůbec není třeba, věřím, že si baron dávno poradil sám. Navíc, co zvládne Louis, zvládnu jistě taky. Raději nám nechte připravit koupel. A na zítra bych být vámi vzkázal pro švadleny. Nešťastnou náhodou jsme přišli o všechna zavazadla a hádám, že se Louis vcelku rád převlékne…" Damien se v poslední části promluvy neklidně ošil a poočku pohlédl na Alberta, neschopného na okamžik slov. "Prozatím mu pošlu něco svého?" Na to upír nasadil svou okouzlující masku a přikývl. "Děkuji," pronesl, poté sám zamířil do patra.


S nešťastným zaskučením to baron konečně vzdal a posadil se na posteli s rukama zaklesnutýma mezi vlasy. Už nekonečně dlouhou dobu, jak se alespoň jemu zdálo, se bezvýsledně snažil o usnutí, jediný poznatek, který si z toho však odnesl, byly nové antipatie ke tmě. Povzdechl si tedy jen, než se začal sbírat z měkkých pokrývek a šátrat po botách, rozhodně neměl v plánu přejít celou chodbu bosky. A ačkoli se mu ta myšlenka příliš nelíbila, až příliš rychlým tempem vyrazil ke dveřím a spáse z téhle hloupé pasti vlastního zděšení, obmotávající se kolem něj stále těsněji.

Dýchání se stalo až bolestivým, když Louis konečně sahal po klice dveří upírova pokoje, poté co si prošel peklem na zemi. Každičký krok, který v setmělé chodbě udělal, byl na koberci slyšet tisíckrát víc než by bylo záhodno, Louis každou chvilkou čekal, až ho tu někdo přistihne. Nebo ještě lépe, jak v záchvatu paniky sám sobě přiznal, tisícihlavou bestii, vrhající se po něm a rvoucí mladé tělo na kousíčky, než by jej kdokoli stihl přijít zachránit. Jen co však s nekonečnou úlevou vtrhl dovnitř a zaklapl za sebou, narazil do pevné
masy a měl co dělat, aby nezačal řvát jako na lesy, když se po něm to cosi začalo sápat. O okamžik později však, v záblesku racionálního myšlení a také pohledu na to, co ho to k sobě vůbec tiskne, v nestvůře z podsvětí usilující o jeho život, poznal Damiena. A první naprosto nelogické zjištění bylo, že je stejně jako on sám obutý.

"Prosím tě, co tu děláš?" Upír přiblížil tvář až k té jeho, díky čemuž měl Louis možnost sledovat několik vlákének plavých vlasů, kmitajících před čokoládovýma očima v náporech jeho vlastního splašeného dechu, který ale nešel nijak uklidnit. A přesto se mu zdálo, že se Damien ani tak nezajímá o stav, v němž se přiřítil, jako o skutečnost, že tu vůbec je. Proto se jen dotčeně zašklebil a věnoval mu poněkud jednoznačný pohled. "Co by…" šeptl si uraženě, ovlivněn otázkou, co nebyla pronesena o nic hlasitěji. "Přišel jsem za tebou, ale jestli se ti to nelíbí, můžu jít zase zpátky," nafoukl tváře a cukl rukou, kterou mu v zápěstí svíraly dokonalé štíhlé prsty. Náhle uklidněn přítomností někoho dalšího úplně zapomněl na šílený děs z nočních přízraků, sám sobě spílaje tisíci různými názvy do idiotů, že sem vůbec chodil, když to vlastně nebylo zapotřebí. Čekal teď od Damiena nějaký pokus o usmíření, polibek, který by sice s úšklebky, ale přece přijal. Jako naschvál se ale stalo to poslední, co by kdy předpokládal, upír kývl na souhlas a jal se ho směřovat zpět ke dveřím.

"To bych řekl, že půjdeš. Co tě to, prosím tě, vůbec napadlo?" Damien udělal další krok kupředu, když se doteď nehybné břemeno v jeho rukou začalo zmítat, nepochybně se mu snažíc zasadit pěknou ránu kamkoli to jen bude možné. "Koukej mě pustit, pitomče! Zkus udělat ještě krok a v životě s tebou nepromluvím…ani nic jiného! Co si vůbec myslíš?!" Louis potichu, zato vcelku nakvašeně prskal, rudo před očima. Což u Damiena vyvolalo smích, když se konečně zastavil a drze skousl baronovo ucho. "Tak co tu děláš, Louisi?" "Byla mi zima." Odpověď pronesl naprosto přesvědčivě, přesto se zdálo, že se upír zalkne smíchy. "Děláš si legraci? Byla ti zima v létě? Nebos chtěl vidět Damíčka, hm? Nemůžeš bez něj spát? Stýskalo se ti moc? Tak, Louisi?" "Umřeš," věnoval mu oslovený vražedný pohled a už se chystal sám hrdě odejít, když si ho upír přitáhl ještě blíž do náručí. "Taky tě mám rád," políbil ho do vlasů bez nejmenší známky posměchu a Louis se rozhodl nechat, spustil pouze paže jako poslední známku nesouhlasu, jen to druhému muži nijak neusnadnit. "Víš překvapils mě. Taky jsem se za tebou zrovna chystal. Nějak mi nešlo spát, když mě v noci nikdo neškrtil ani nedusil a nedělal ze mě polštář, víš? Takže buď hodný chlapeček a jdeme k tobě. Ano?" "To tedy ne, zůstávám tady. Nepropašoval jsem se sem, abych ti tu dělal šaška a vracel se, jasné?" Louis odsekl, na pokraji dalšího výbuchu, v němž mu překážely pouze ruce, hladící ho dole po zádech. "Louisi? Ty jsi totiž strašné ranní ptáče a každý den se probudíš dřív než celý dům, jen aby ses mohl vrátit k sobě, že?" Baron vytřeštěně vzhlédl do kupodivu vlídné Damienovy tváře a nechápavě zamrkal, když si konečně uvědomil, že má pravdu. Jemu samotnému doteď nutnost přesunu nepřišla na mysl a nyní jen nešťastně zakňučel. "Nechci…" nakrabatil ústa a udělal nejroztomilejší oči, jednu z prověřených zbraní.


"Louisi, co to děláš?" Oba konečně leželi v Louisově posteli, on se však najednou začal za zvuku šustění peřin přesouvat k upírovi blíž. Přestože tu už nebyl sám, podivná úzkost z minule se vrátila, posílená vzpomínkou na útok muže v předpokoji Jeho Lordstva. Skutečnost až doteď vytěsněná hlavně oprávněnou zlostí a rozhořčením ohledně trapného přestrojení do dámských šatů. "Jdu se přitulit," zašeptal v odpověď lehce rozklepaným hlasem, díky němuž si vysloužil pátravý pohled rozespalých očí. "Tak pojď," ozvalo se nakonec a on se položil možná až příliš blízko ke zdroji tepla, rozpouštějícímu všechny marné obavy a nářky.

"Dami..?" Louis vydržel chvíli ležet potichu a jen vychutnával blízkost, co mu dělala tak neskutečně dobře, tíživý pocit uvnitř se však začal ozývat znovu, ať se bránil jak chtěl. Proto nyní sevřel látku Damienovy košile a zvrátil hlavu lehce dozadu, aby se tak mohl setkat s čokoládovýma očima, stejně krásnýma jako ve dne. Najednou ovšem nevěděl, jak jim to povědět a způsobit další starosti, nakrčil tedy nos v nerozhodném gestu, které jen popíchlo v ostražitosti. Ruce kolem ramen ho přitiskly blíže svému teplu, zatímco jej Damien počastoval několika horkými, přesto opatrnými polibky na tváři, pod nimiž byl Louis nucen zavřít zraky, najednou plné lítostivých slz. "Dami… Proč to udělal? Ten upír…" Stiskl víčka v očekávání odpovědi, zatímco natiskl tvář do jemné látky jak jen to šlo, nechávaje se hladit dlouhými tahy po zádech. "Nevím, miláčku. Taky to nechápu…musel přeci cítit, že nejsi člověk, tak…" Poslední větu na rozdíl od prvních dvou muž jen vydechl, přesto ji Louis dokázal zachytit. "Cítit?" zopakoval, dokonce se stejným přízvukem, a vzhlédl do tváře nad sebou, stažené přemýšlivým soustředěním. "No ano, musel vědět, že jsi taky upír." "Cože?" S pocitem, že si z něj někdo špatně střílí, vytřeštil oči, bez ohledu na opatrné laskání čela cizími rty. "Vždyť… Já nikdy nic necítím?" Měl už sto chutí začít s planými nadějemi o vlastní nedokončené přeměně, Damien mu však nedal šanci, lehce se uchichtl, aniž by z něj ale vyzařovalo jakékoli veselí. "Jistěže. Pokud ovšem nejsi upírem dva měsíce jako moje zlato, musíš být naprosto vyšinutý, abys to nepoznal. A dám krk za to, že ten chlap byl ještě mnohem starší než já." "Hm?" Louis jen polkl, přičemž vyšel vstříc ruce, odhrnující mu vlasy z očí. "Bylo to hnusné," kuňkl do tmy žalujícím hláskem a zadržel dech, který se tajil už sám o sobě. "Dami…" "Byla to zrůda, máš pravdu. A teď na to zapomeň a koukej myslet na něco hezkého. Tohle není svět pro tebe, děťátko… Louisi..? Slzičky za to nestojí, no… Tak se usměj." A ačkoli to upír zajisté myslel dobře, něžné gesto bylo jen spouštěcím mechanismem pro zrádné slzy, kutálející se mu za doprovodu tichého pláče po tvářích, ať se je Louis snažil zadržet jak chtěl. Kapituloval tedy pod silou dojmů a složil se Damienovi do náručí, rozhodnut nechat se hýčkat jako tomu bývalo dřív. "Andílku? Něco ti řeknu, ano? Klidně zavři očka a spi. Slibuji, že tě zachráním, kdyby se ti něco zlého zdálo. Klidně křič, nebo mě bouchni do hlavy a já jim tě nedám. Jsem tu s tebou, tak se nemusíš bát." Louis na chvilku ztuhl a pak jen pokýval, unesen upřímnou starostlivostí slov, která by mu v každé jiné situaci, pronesena jen o maličko jiným zabarvením hlasu, musela přijít nekonečně ješitná.

Zůstaň, prosím... -24

12. října 2008 v 14:16 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
smějte se, smějte se, jen se smějte. hádejce, co se elo včera přihodilo? už byla před barákem, kde celá otaku akce měla rpoběhnout, když si všimla, že je tam ale o tejden dřív. beze srandy *kapka*. to bylo ale mimo téma xD. a k tomuhle snad jen: promiň louisi. vim, že to trvalo neuvěřitelně dlouho *postraní pohled na hiroko* a stydim se. tak snad aspoň ten crossdress, že...samozřejmě tam zese neni všecko, co se tam podle plánu mělo narvat ^^"
-----
Nalézali se v přízemí, majitelka šatů se mohla každou chvilkou vrátit a způsobit rozruch ohledně zajištěných dveří a ke všemu Louisova garderoba, ve které nemohl vystrčit nos, což si sám uvědomoval velice dobře. Přesto se mu nadhozená možnost příčila víc než smrt na mučidlech, také to dával okatě najevo už několik drahocenných minut. A v duchu obdivoval Damienovu trpělivost, sám sebe by nejspíš ohnul přes koleno a seřezal jako malého spratka, být v jeho kůži. Přesto si však postavil hlavu, když rukama naznačil zamítavé gesto. "Zapomeň!" zasyčel výhružně, jen se upír o krůček přiblížil. "Tak měj rozum, Louisi! Říkám ti, že se z tohohle nemůžeme vyhrabat, koukni se, jak vypadáš!" Rozhořčeně odhodil šaty na křeslo a chytil Louise za zápěstí, ten se mu však bez skrupulí vytrhl. "Nesahej na mě, ti říkám. Jestli chceš sukně, neměls skákat po mně, jasné?! Jdi si ven a tam určitě narazíš na nějakou lehkou… Nebo si to navlékni sám, co říkáš? Proč mám vlastně dělat maškaru já a ne ty?!" Baron našpulil rty, přičemž na upíra v obviňujícím gestu ukázal rukou, obočí ostře stažené. To už Damien protočil oči v sloup. "Protože to jsi ty, miláčku, kdo je od hlavy k patě jak z krvavé lázně. Ale prosím, jak je libo. Nechceš? Nemusíš. Až tě povedou k popravčímu špalku, já tě neznám, abys věděl. A vůbec, přestaň se chovat jako malé děcko a natáhni to!" Baron již chtěl oponovat, najednou se však ozvala rána a následný šum, což ho přerušilo, do výčepu muselo bezpochyby vrazit několik ozbrojenců. Oba muži se s trhnutím otočili ke dveřím, Damien však nabyl duchapřítomnosti mnohem rychleji. Bez okolků začal šokovaného mladíka svlékat hlava nehlava, ačkoli se ten ještě snažil zachovat jakési zdání o odporu.


"Ukaž, zvedni ruce a hlavně rychle!" Damien již stihl vodou z cínového umyvadla smít nejhorší stopy po krvi na Louisově těle a servané oblečení nacpat zpět do skříně, to už však začal stále konsternovaného mladíka přiodívat do tmavozelených nadýchaných šatů s rukávy po loket.


"Zbláznil ses nebo mě chceš vážně udusit?!" Louis dílem zasípal, dílem zaryčel, před očima rudo vzteky. Zřetelně cítil své chvění a byl si jist, že by dávno vybuchl, zdát se situace o krapet méně vážná. Takhle se však spokojil s nejnasupenějším výrazem, jehož byl schopen, co věnoval Damienovi, jež mu právě šněroval korzet, na jeho vkus ovšem trochu necitelně. "Přísahám, že s tebou do konce života nepromluvím, začni se připravovat, ty, ty..!" "Louisi." Oslovení doprovodilo další stáhnutí v pase, baron se až zalekl, žaludek se mu právě nehezky obrátil naruby, přesto však statečně zaťal zuby a sevřel vyřezávaný sloupek šatníku pevněji. "Víš, že musíš vypadat důvěryhodně, že? Jsi sice veskrze nádherné stvoření," na potvrzení svých slov ho upír políbil na krku, "a máš dokonce i ručky jako princezna, o obličeji nemluvě, ale přeci jen to bude chtít trošku…poupravit. Krása bolí, víš? A z tebe bude hotová královna, jen tě tady jemně…" "Neříkals jemně?" Louisovi se při dalším stáhnutí jen zajiskřilo, konečně už to vzdal a zasténal, Damien se ovšem dál nevzrušeně oddával své bohulibé činnosti. "No ano, vždyť tě zas tolik netrápím. Vidíš aspoň, jak to mají těžké?" "Tak promiň, že nevypadám jako třináctiletá holčička," zamračil se Louis, snažíc hlasem promítnout veškerý despekt. "Ale vždyť to nikdo neříká, hlupáčku." "A tím se mi snažíš lichotit, zvrácenče?" Pokusil se ledově odseknout, zoufalství přece ale převážilo a on sebou pořádně cukl. "Stačí, řekl jsem!" dupl si neoblomně a tentokrát ho upír kupodivu zřejmě hodlal poslechnout. "A příště si sešněruj sám sebe, pitomče. Nadechnout se, tak mi popraská půlka žeber." "Ale vypadáš kouzelně. A dýchat nemusíš." Damien ho otočil čelem k sobě, poté jej sjel od hlavy k patě. "Tak, teď už jenom…" Baron vyděšeně sledoval směr jeho pohledu, poznání, co se na něj chystá, mu však došlo teprve, když už bylo pozdě.


"Žertuješ?" vyjekl, čímž mu do krku vlétla spousta bílého prášku, který se mu Damien jal nanášet na tvář a dekolt, ovšem nijak šetřivě. Baron se ihned dal do chrchlavého kašle, drásajícího jícen, za což se mu ještě dostalo káravého pohledu. "Louisi, drž. Jak tě mám nalíčit, když sebou šiješ?" Oslovený si nemohl nevšimnout jiskřičky nápadu uvnitř čokoládových zraků, rozhodl se však raději neptat, v tu chvíli mu už Damien čímsi přejížděl rty. A Louis jen těžce vzlyknul pod zvukem nejvyšší spokojenosti, téměř zapředení, co se ozvalo jako reakce na jeho pokořený vzhled. "Dokonale, andílku. Už jen něco udělat s vlasy a je z tebe perfektní dáma. Kdo by to byl poznal, hm?" Usmál se upír svým obvyklým způsobem, mnohem víc než cokoli jiného v tu chvíli ale připomínal vládce pekel, stejně mučitelského. Louis se na něj pouze zaškaredil, tváře rudější než samu krev, která je ještě před několika chvílemi pokrývala. "A nechtěl bys mi ještě něco nacpat sem, abych byl důvěryhodnější?" Probodl ho jízlivým tónem, zatímco naznačil křivku poprsí, což však raději neměl dělat, od nápadu nebylo nijak daleko k činu, zvláště dnešní večer. Upír se rozzářil nadšením a přes veškeré protesty splnil další krok k dokonalosti.


"Kdo by to byl do tebe kdy řekl, že budeš tak autentický?" Damien již stačil ubohému Louisovi přehodit přes hlavu a ramena pláštěnku tak, aby zakryl krátké vlasy, což ovšem modelu nijak neubralo na eleganci, věděl přesně, co dělá. A sám si toho byl vědom, když se zjevným zalíbením barona ohodnotil nadšeným pohledem. "Úžasné," poupravil ještě záhyb šatů a široce se na svou dámu usmál, když Louisovi nabídl rámě. A teď bychom mohli jít. Hádal bych, že nepotrvá dlouho, než sem některý z těch hlupáků ze stráže vtrhne." Mladík mu věnoval poslední pohled, v němž se zračila odevzdanost odsouzence k smrti, a nechal se vyvláčet ke dveřím, jistý, že nepřežije ani minutu.


Přízemní místnost výčepu byla obsazená mnohem více lidmi než obvykle, bez toho ovšem, aby kdo jedl nebo pil, muži z gardy se zde mísili s regulérními zákazníky v nepřehledném rojeništi, které přeci jevilo určitý charakter. Do očí bijící, avšak ne zrovna překvapivý fakt, totiž že bohatý oděv budí mnohem více respektu, se projevil i v tomto případě. "Pane?" Muž, jehož nešlo odhadnout jinak než velitele oddílu, se k nim přiblížil v gestu vyzařujícím jakousi podřazenost, jak jinak než penězům. A ubohý baron se v tu chvíli s pocitem, že bude nejspíše zvracet, nevědomky pokrčil v kolenou, aby tak vedle Damiena, k němuž se tisknul trochu více než by bývalo zapotřebí, působil drobněji. "Pane, mohu vás obtěžovat?" Louis na sobě cítil pátravý pohled bystrých očí. Nikdo zatím nestrhl pokřik a neupozornil na jeho přestrojení, stejně se mu ale dělalo mdlo hrůzou, upírova ruka tisknoucí jeho roztřesené prsty mu však dodávala špetičku úlevy, v tento moment právě potřebnou. Sklopil tedy jen přepudrovanou tvář, za níž teď byl nevýslovně vděčen, s přáním stát se neviditelným. Což mu ovšem nemělo být dopřáno, jeho průvodce zastavil a oblažil strážníka jedním ze svých okouzlujících úsměvů. "Přejete si? Zdá se mi ovšem, že je tady přílišné pozdvižení. Co tu dělají všichni vaši muži, smím-li se ptát?" Muž v uniformě naproti sebou ošil a i Louis v duchu složil poklonu jednání, jehož byl svědkem. Damien se choval naprosto nenuceně a taktně, přesto dal jasně najevo vlastní pozici nad pouhými smrtelníky, kteří nejsou víc než smítko na jeho dokonalém kabátu. "Stala se vražda, Milosti. Zabití za bílého dne. Musím se ptát, neviděl jste shodou okolností podezřelé individuum? Ten muž zaútočil za bílého dne, Jeho Lordstvo se absolutně nemohlo bránit. Jen zbabělec by se dopustil něčeho takového!" Z počáteční nejistoty se nakonec vyvinulo spíše cosi podobné rozhořčení, gardista nejenže svíral dlaně v pěst, hnědé oči prozrazovaly stav nejvyššího možného pohnutí. Bylo znát, že se opírá o tvrdě vycvičené sebeovládání, přesto Louisovi zůstalo dosti zdravého rozumu, aby si uvědomoval, na jak tenkém ledě se to pohybují. Damien byl však zřejmě opačného názoru, když se opovržlivě rozesmál. "Za bílého dne, říkáte? Ale já vidím za okny již docela tmu, pane. A nečertěte se na mne, omlouvám se," věnoval muži úsměv a nenápadně stiskl Louisovu dlaň, ledovou vnitřním rozrušením. "Mohu vás také ujistit," pokračoval, "že jsem vraha dnes nespatřil. Myslím, že bych ten výraz poznal, byl jsem již přítomen několika popravám, ne jen veřejným. Prosím, vždyť ti lidé mají stejný výraz ve tváři. Dokonce i ta travička. Vypadají jako zvířata s divýma očima a rozcuchanými vlasy, řvoucí své nadávky či nářky. Nezdá se vám tak?" Upír vytáhl obočí v tázavém gestu a rozhodil volnou paží, naoko v zajetí konverzace a teprve nyní si rozklepaný baron uvědomil, jak moc promyšlená celá scénka je. Vyvolat dojem suverenity, setřít tak podezření z vlastní osoby. A přesto se ho slova nevídaně dotkla, věděl sice, že je řeč smyšlená, týkala se však jeho samotného. Stiskl pevně rty, ke kterým následně sjel rukou, třesoucí se jako v mrazu. A korzet hned začal škrtit ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, když si všiml vší pozornosti, soustředěné najednou právě na jeho osobu.


"Louiso, není vám nic, drahoušku? Zdáte se mi poněkud bledě. Možná přeci jen není nejlepší nápad jít dnes do společnosti. Ještě se můžeme vrátit do pokoje, ano, miláčku? Měla byste si lehnout a odpočívat, cesta na vás byla přeci jen příliš moc. Opravdu se na to cítíte? Musíte být vyčerpaná, dušinko." Louis naslouchal Damienovu projevu s očima navrch hlavy. Nechápal, kde se v něm bere tolik hereckého talentu a přeci šlo ve vyumělkovaných slovech rozpoznat skryté narážky. Místo odpovědi však jen nešťastně pokrčil tvář a přikývl, nadávajíc v duchu, jak po něm ten hlupák může chtít odpověď, jediné slovo z jeho úst a byli by prozrazeni. A když si ke své hrůze připustil prsty, jemně laskající jeho tvář, podvolil se konečně vlastní slabosti a s nevýslovnou úlevou opřel hlavu o upírovo rameno, aniž by si připouštěl, že vypadává z role.


"Je Madame v pořádku?" Louis s trhnutím pozvedl oči ke zdroji rušivých slov, slzy strachu na krajíčku pod dojmem, že byl prozrazen. Místo ženoucích se biřičů se k nim však přikutálel cizokrajně vyhlížející čtyřicátník, díky jehož přítomnosti se kapitán gardy již nenávratně vypařil, výraz ve tváři podobný spráskanému psu, který líže podrážky svého pána. Louis se tomu v první chvíli usmál, bublinka naděje v jeho prsou posílená i faktem, že se na ně již nesoustředí tolik pichlavých pohledů jako zpočátku, když si však uvědomil, že cizincova otázka byla adresována právě jemu. Neklidně se ošil ve své róbě a žďuchl do Damiena, který mu věnoval uklidňující úsměv. "Omluvte mou paní, prosím. Již od dětství nemůže mluvit, ale je to učiněný anděl," pokrčil upír rameny a současně si Louise objal kolem pasu, aby tím umocnil dojem svých slov. Na to se úctyhodná masa oděná v drahých látkách zatvářila omluvně, muž ovšem ihned nabyl ztracený balanc a poklonil se zkoprnělému Louisovi. "Těší mne. Pedro y Lyogola k vašim službám," pronesl svým bodrým hlasem s přízvukem dosvědčujícím španělskou národnost. "Potěšení na mé straně. Jean-Marie de Mouy a má žena Louisa. Nebo spíše mé slunce, měl bych říci." "Ach ano, paní je velice krásná. Dovolil bych si dokonce říci, že by se mezi mými krajankami nenašla jí podobná. Ovšem slyšel jsem," pronášel cizinec zpěvavě dál, jako by ani nezměnil téma, "že dnes kamsi vyrážíte?" "Sešlost u Lady Blaymoore, pokud se nepletu ve jménech. A jestli ano, pán mě jistě omluví. Jak vidíte, nejsme zdejší, teprve včera jsme dojeli do Londýna. Obávám se, že to Madame až příliš vyčerpalo. Víte, jako malá spadla z koně a od té doby nemluví, má křehké zdraví, chudinka. Ale zlaté srdce. Doktor nám doporučil změnu prostředí, aby trochu pookřála, tak teď cestujeme. Myslel jsem, že bychom se v Londýně chvíli zdrželi a najali pěkný byt, chci tedy trochu zapadnout do společnosti a divadlo mi nepřišlo jako špatná událost. Hrají Shakespearovu tragédii, nepletu-li se." Louis jen koutkem oka zabrousil nahoru do Damienovy tváře, ta ovšem neprozrazovala o nic více nejistoty, než kdyby upír právě hovořil o posledním filozofickém spisu, jež se mu dostal do ruky. Navzdory nehorázným smyšlenkám, jež Španělovi naservíroval, a to všechny najednou. Muž se ovšem dál zdvořile usmíval, tím srdečněji, jaké politováníhodné zprávy o domnělé Louise zaslechl, poté ale nakrabatil čelo. "Hrají komedii, bohužel," pronesl teatrálně, jakoby mluvil o největším neštěstí. "Bohužel?" "Ach ano. Cožpak lze vůbec něco srovnávat s Romeem a Julií? S Hamletem? Dnešní společnost si ale, k naší smůle samozřejmě, přespříliš potrpí na směšné historky. Mám však tu čest mít s vámi stejnou cestu. Smím-li se nabídnout, je vám můj kočár k službám," poklonil se lehce a Louis v duchu pouze zaúpěl, modlíc se ke všem svatým, ale bez úspěchu. Damien pouze souhlasil a dvornou nabídku se vší roztomilostí přijal, proto se celá jejich společnost tří hnula ke dveřím a následně do malého, zato ale pohodlného kočárku, taženého skvělým čtyřspřežím.

Zůstaň, prosím... -23

5. října 2008 v 18:26 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takže, mé drahé yaoistky, třeste se. sice sem tu vrcholnou scénu do tohohle dílu prostě nenarvala, ovšem...vy nejste hloupý, že? a ten nápad se líbil i dahak, což je co říct xD
-----
Ráno se Louis probudil s tím, že se mu obloha sune na hlavu, kupodivu to na něj však nemělo žádný účinek. Naprosto nevzrušeně zamrkal do ostrého jasu a pootočil hlavu, aby se podíval, jestli je upír v pořádku. Místo spící tváře však našel Damiena, oči navrch hlavy, klečet na všech čtyřech, svíraje odtrženou látku nebes v ruce. "Co to děláš, prosím tě?" zamumlal, čímž u druhého muže vyvolal úplné nadskočení, nejspíše se upínal k absurdní naději, že má baron medvědí spánek. "Probudil jsem tě?" Louis se musel nad jeho zoufalým úsměvem chtíc nechtíc rozesmát, ať se mu oči zavíraly jak chtěly. "To nic," zívl si, jen tak tak, že stihl zakrýt ústa. "Co to tu provádíš, Dami?" Upír pokroutil grimasu a začal mezi prsty žmoulat závěs, oči upřené do země jako malý studentík, jež byl právě pokárán. "Damiene, mluvím s tebou." Prostě si nemohl pomoci než přisadit, když ho tam tak viděl sedět v tmavomodrých záhybech, štěně stydící se za spoušť, co natropilo. "Já… Chtěl jsem to zatáhnout, aby ti nesvítilo do očí a nebudilo tě to, ale nějak…se mi to zvrtlo. Promiň?" Utrápenému tónu se nedalo jinak než pousmát, když si Louis začal mnout unavené oči.
"Musí být šíleně brzy," popíchl Damiena ještě trošku, jen se konečně posadil a protáhl ruce nahoru do vzduchu. Nejprve chtěl lehce zarýpat a za trest pořádně osladit ráno. Když se ovšem znovu, důkladněji podíval, jej přešla chuť. Co se najednou stalo? Sedíš tam jak hromádka neštěstí, prosím tě. "Dami?" hlesl, díky čemuž se na něj upřely oči, s podivným zábleskem uvnitř, a Louis si teprve teď uvědomil vhodnost svého přirovnání. Beze slova se přiblížil a ovinul kolem Damiena své paže, kterými začal přejíždět po zádech. "Měls mě vzbudit dřív," zašeptal čokoládovým zrakům, zničehonic asociujícím obrázek laně, stejně velké a tmavé ve své kráse, avšak naplněné podivnou osamělostí až po okraj. Ale jsou tak ještě nádhernější. Chutnají hořce. Aniž by pořádně přemýšlel, sjel rty k pokožce krku, kam věnoval několik vroucích polibků, jen konečně vyvolat reakci. Což se mu podařilo, když si ho Damien přitáhl za pas blíž. "Nechtěl jsem tě budit, promiň. Vypadals jako anděl, se zavřenýma očima. Ale jsem šíleně levý." Bylo znát, že to není pravý důvod náhlé změny, Louis se však rozhodl nenaléhat násilím. "Hm, snaha se taky cení, víš?" Jsi vážně můj, Damíčku? Pomyslel si s lítostí, navenek se však přinutil k uklidňujícímu výrazu, dokonalému úkrytu pro upírův uštvaný tón. "A Dami? Jen mě tak napadlo… Nechtěl bys Michelle navštívit?" Ujištěním mu byl zesílený stisk, který by mu byl kdysi jistě vyrazil dech a posléze i zpožděná odpověď, plná neochoty věřit. "Jak jsi to věděl, Louisi? To není legrace, číst si ve mně, jak... Já…děkuju." Ačkoli baronovi nebylo nejlehčeji u srdce, zachoval si statečnost i při neradostných slovech. "Rádo se stalo. A netvař se jak to umučení." Letmo přejel rty v místě pod okem, až jej na tváři zašimraly řasy jak Damien mrkl.
V tu samou chvíli se ozvalo zaklepání, po kterém se důvěrně bytostná atmosféra kamsi stáhla. Louis v obětí nadskočil a zatímco se šokovaně odtahoval, Damien cosi zabručel. Nato se otevřely dveře, do nichž vrazil hostinský, podivně kostnatá kreatura s krutými linkami obličeje a podnosem v rukou. Louis si pod jeho vtíravým pohledem v naprosto dívčím gestu přitáhl pokrývku téměř pod bradu, rudou tvář sklopenou. A přeci koutkem oka pozoroval podivnou mužovu reakci. Chvíli to vypadalo, že lapá po dechu, když se ovšem baron soustředil lépe, zjistil, že jsou tenká ústa stále stejně sevřená. Vyhaslé oči přelétly natropenou spoušť a nakonec i oba hlavní aktéry, zatímco si muž v duchu nejspíše kalkuloval škody. Tu se Damien konečně vyhrabal na nohy a převzal jídlo, načež se hostinský s prkennou úklonou zase vzdálil, stejně nezúčastněný jako přišel.
"Louisi..? Nevím sice, jak vypadá tvá sestra po ránu, ale takových už jsem viděl…" "Prasáku!" Louis zaprskal, ještě červenější než před minutou, ale pod jemným tlakem spustil ruce ze své nemožné pózy. "A vůbec, nemluv takhle o Josi. Vím, že si to nemyslíš," loupl po něm očima, zatímco se Damien usadil zpět do záhybů modrého závěsu, s nohama vytaženýma nahoru na postel. "Musím?" zakňučel, když mu byl podán talíř, pod plamenným pohledem, který přišel namísto odpovědi, si však bez dalších řečí uždibl. Vlastně ani nepociťoval nechuť, jak si ještě před okamžikem myslel. "Dami? Proč… Co tu dělal ten chlap se snídaní?" vzpomněl si najednou ještě. Muž vedle se v první reakci jen zašklebil a zvedl ruku, zřejmě aby zahrál podrbání za uchem, na poslední chvíli se však rozmyslel. "Já… Nevěděl jsem včera, jak ti to o Michelle říct," sklopil upír provinile hlavu a Louis nemohl jinak, než tu schlíplou postavičku poplácat po vlasech.
Později se však ukázalo, že celá tahle smuteční návštěva nebude jen o pohřebním výrazu a kytici růží. K Louisovu nezměrnému překvapení, které však naštěstí nijak nedal najevo, Damien naprosto netušil na kterém hřbitově našla žena poslední spočinutí. Tudíž nezbývalo nic jiného, než se slušně obléknout a vyrazit do vedra ulice, jež ostře kontrastovalo s včerejším příjemným ovzduším.
"Nebyl jsem v Londýně už strašně dlouho, vůbec jsem nečekal, že se to tu všecko úplně změní. Nenávidím takovéhle čachrování, vážně." Louis klusal upírovi po boku a po celodenním shánění jisté osoby, která jim měla poskytnout pár informací, měl víc než dost. Zdálo se totiž, že se malý písař, dlužící upírovi za jistou službičku, již dávno vypracoval z mizerného postu a to do závratných výšin. I s Damienovým šarmem tedy trvalo nesmírně dlouho, než na vznešeného lorda kdokoli odkázal něčím užitečným, ne jen planým pochlebováním. A nyní, když už konečně objevili správnou budovu se vstupní halou vykládanou mramorem, je nakonec ani nechtěli pustit dovnitř, pokud tedy pánové nemají předem smluvenou schůzku. Nezbývalo tedy, než se nechat uvést do předpokoje vedle kanceláře Jeho Vznešenosti a počkat, jako každý obyčejný smrtelník, a i to se Damienovi podařilo vydupat opravdu jen zázrakem.
"A přísahám, že ho doopravdy zabiji, jestli se Artur bude kroutit a odmítne nás přijmout. Tedy jeho Lordstvo, zapomněl jsem." Damien se ušklíbl, když už po několikáté prošel místností tam a zpátky a konečně zastavil vedle Louise, který vyhlížel oknem do snášejícího se šera. "Potom, co jsem ho honil po všech čertech jakou dobu. A to chci pitomé jméno jediného hřbitova, nic víc prosím," dupl si ještě podpatkem do podlahy v náznaku trucu. "A nemohli jsme se zeptat jinde?" Louise tato jediná otázka kousala celý den, zdálo se mu však, že upír bere nalezení svého starého známého jako osobní zkoušku, proto pochybnosti raději zadusil, přestože toho sám měl víc než dost. A když nyní zaznamenal vše říkající výraz upírovy tváře, měl pocit, že se na něj nejspíš vrhne a zaškrtí na místě. "Když já... Měl jsem strach, že nedokážu odpovědět na otázky. Proč ji hledám. Promiň, že jsem tě tak vláčel, miláčku." Baron ztuhl na místě, v počáteční fázi tygřího skoku, spokojil se pouze se zakvílením. "Ty jsi vážně někdy…trdlo." Přivřel oči pod polibkem na čelo, poslední slovo pouze zašeptal, neodvratná jistota, že Damienovi stejně odpustí. Stejně dobře si ovšem uvědomoval neklidný rej u žaludku, důkaz, že se na upírova známého zrovna dvakrát netěší. Sám si nadával do děcek, chytil ovšem Damienův rukáv, zatímco nasadil nejúpěnlivější pohled, jehož byl schopen. "Můžu na tebe počkat tady?" šeptl, jako by se bál, že jej někdo uslyší. "Stydíš se za mně tolik?" Louis se zaškaredil pod výtkou, když si ovšem všiml pokývání hlavou. "Ale možná to tak bude lepší. Aspoň budu jediný, kdo se bude vyptávat." Damien se na něj shovívavě usmál a on oplatil vehementní mrknutí, celý šťastný jak si to zařídil.
Jen, co Louis zaslechl vrznutí dveří, se s otázkou na rtech otočil od okna, v ten okamžik v něm hrklo. Místo Damiena vešel do místnosti muž středního věku, na pohled ničím výjimečný, snad krom bohatého ošacení, ale i to se dalo v těchto místech celkem snadno očekávat. Přesto se baronovi stáhlo hrdlo pocitem ledové ztuhlosti, kterou si však nedokázal vysvětlit. Sám na sebe v duchu zanadával a donutil se s úsměvem pozdravit, muž však nepřestal tak podivně zírat, aniž by jen naznačil, že baronovu zdvořilost slyšel. Louis se tedy přiměl frázi zopakovat, chystal se již dokonce optat, jestli je pán v pořádku, tomu se však ve tváři objevil ďábelský škleb, odkrývající protažené špičáky. A než stačil jakkoli zareagovat, upír ho svíral pod krkem a nedovolil nijak hnout. Nedalo se však ani říci, že by byl Louis právě schopen jakékoli obrany, cítil cizí dech na tváři a lačný pohled, zarývající se do něj, spolu s plochou skla, na níž byl natisknut zády. Celá situace mu neodkladně vnutila představu strašlivé bolesti zakusující se mu do celého těla, když se ho stejným způsobem dotýkal Damien. Přes všechen děs však zůstal tvárný jako panenka, rozšířenýma očima sledujíc každý hrůzný detail kolem, s jedinou absurdní myšlenkou, totiž jak moc vlastně miluje světlé vlasy.
A když už se donutil zavřít oči, polykajíc tiché slzy, jimiž se loučil se světem, stisk zničehonic povolil. Na jeho místě se objevila teplá, lepkavá záplava, která baronovi zkropila tvá. Nedalo se pochybovat o jejím původu, slyšel žuchnutí těla o zem, zatímco ovzduší zaplnil železitý pach krve, tak podmanivý, že se téměř přestal třást, přestože se mu z hrdla vydral křik, zdušený až doteď. To už ale cítil stisk na ramenou, probírající ho k životu, melodický hlas, znějící vystrašeně a přeci andělsky a Louis pohlédl do tváře svému zachránci, vypadajícímu snad stejně nechápavě jako on sám. Teprve poté si uvědomil, že stále ještě křičí, proto se v rychlosti chytil za ústa. A ihned ucukl, když si dlaň namočil do sytě rudé tekutiny, kterou by byl rád považoval za prostředek uměleckého vyjádření kteréhokoli malíře, ať již uznaného nebo patlala, prodlužující se zuby mu však neponechaly nejmenších pochyb.
O pár vteřin později jej ovšem Damien za ruku chytil a otřel obě tváře jeho vlastním rukávem, který ihned nasákl jako téměř celý předek oděvu. Louis si tichoučce zasténal, za což se mu dostalo jen omluvného pohledu. "Promiň, já…nemám nic při ruce," chytil ho Damien za bradu a donutil pozvednout oči, do nichž Louise ihned praštila jeho absurdní neposkvrněnost.
"Nechal by ses zabít, hlupáku. Od teď nikdy nevyjdeš beze zbraně, jasné?" Louis jen ukřivděně zkroutil rty pod nečekanou výtkou, uvnitř ovšem sám cítil, že je to to nejlepší, co mohl Damien udělat, jakýmsi záhadným způsobem to odehnalo hysterickou scénu, kterou by byl sám od sebe očekával. Kývl tedy jen na souhlas a konečně své tělo odlepil od okna, na němž po celou dobu jakýmsi záhadným způsobem držel. "A příště, když se na tebe někdo vrhne, tak kopej, škrábej, nebo ho klidně i kousni, rozumíš? Já nevím, co to máš za pitomé zvyky ztuhnout a čekat, co ti kdo provede. Kdybych nepřišel včas, mohlo se ti to pěkně vymstít…a sakra. Louisi, tys křičel, že?" Damien, po dobu svého proslovu zkoumající mrtvolu na zemi, jíž se z proseknuté krční tepny valila krev proudem, se k baronovi v mžiku s naléhavým výrazem otočil. "Tak ano?!" obořil se. "Neštěkej na mně, nebyla to moje vina," zamračil se Louis zpátky, v tu chvíli si ho však Damien přitáhl a vlepil chvatné políbení na čelo. "Promiň. Ale tenhle," zamračil se a kopl do vychládajícího těla nohou, až se rozšklebená tvář převážila a svalila do louže na podlaze, "je tady velké jméno. Hajzl jeden." Louis jen nevěřícně sledoval další nakopnutí a v duchu se podivil, že na něj upír ve svém rozhořčení neplivne jako na prašivého psa. To už ho ovšem stisk na ruce táhl ke dveřím, aniž by se kdokoli z nich ohlédl.
"Zapomeň na to, nikdy! Vylévej si ty své zvrácené choutky na někom jiném a mě nech žít alespoň v domnění, že jsi trochu normální!" Louis sice cítil zasychat cizí krev na nejednom místě svého těla, Damienovo řešení však nemínil akceptovat i kdyby jej za to měli pověsit. Co vyběhli z předpokoje Jeho Lordstva a dostali se ven tím nejméně nápadným způsobem, stihli už vzbudit náramné pozdvižení. A ačkoli se karmínová na Louisově vestě ve tmě deváté hodiny celkem ztrácela, oba usoudili, že nejlépe bude barona převléci. To už ovšem dům činu ožíval srocováním stráží, proto Damien Louise odtáhl k nejbližšímu hostinci a bez rozmyslu vypáčil první okenici, jen nebýt přímo na ráně. Horší překvapení však nastalo, když v mohutném kusu nábytku nenašli nic, než několikero rób, jež nedávalo pochyb o tom, kdo tento pokoj obývá. Nyní tedy Damien mával jedněmi šaty před urputně se bránícím Louisem, který z nozder vypouštěl pekelné plameny, schopné seškvařit zaživa. A vyváděl o to hůře, že věděl o nemožnosti ve sporu zvítězit.