Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Září 2008

Zůstaň, prosím... -22

30. září 2008 v 16:35 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tákže gomeneee~ *kajícně* já vim, že už je to tejden (nebo eště dýl? *kapka*) ale berte na vědomí, že mi nebylo dobře *simuluje i před nima* xD. ale řeknu vám... jednu scénu z můžeš sem si oblíbila, huh ^^". docela bych řekla, že máme starou známou atmosféru ^^ (a koukněte na poslední odstavec! *hopká po pokji* xD)
...ok *naštvaně*...minule mi to házelo entry jak kráva, dneska zase jednolitej text. takže to holt budete muset překousnout, nedá se svítit *s vrčenim se rozhlídla, jestli tu neni něco, co by mohla rozervat zubama*
-----
S menšími problémy, kdy nevěděl, jak s břemenem v rukou naskočit, se Louis i dívka dostali do kočáru. Baron si ji usadil naproti sobě, přičemž se nerad otřel kolenem. "Omlouvám se!" Ihned nešťastně zrudl, zabořil se do měkkého polstrování a teprve poté si uvědomil prazvláštní skutečnost. Koukají na mě vlastní oči? Opičíš se ty nebo já? Ach… Damíček. Zůstal chvíli okouzleně pozorovat světloučké vlasy, když Damien sklonil hlavu a sedal si vedle něj, rychle se však odvrátil, nechtěl, aby na něm náhodou bylo cokoli poznat. A úplně zapomněl i fakt, že žena naproti vlastní úplně stejné zraky jako on sám, smaragdově zelené ve své bezedné hloubce.
.
Před Louisem se otevřely dubové dveře, jen co do nich zabušil klepadlem a on v tu chvíli s hrůzou pohlédl na stařičkého majordoma v černé livreji. Bože, proč stojím vepředu? První kus na porážku. S očima na vrch hlavy se otočil za sebe, kde o pár stupňů níž spatřil Damiena v dobrém rozmaru zavěšeného do slečny Judith, jak se ráčila sama dívka představit, jen co opadl první šok a oni se s kočárem rozjeli na udanou adresu. Ano, Judith vlastně. Anne Judith Bradleyová. Proč se všechny blondýnky jmenují Anna? I když Dami ne. Pitomče! Je snad Damien blondýnka? Leze ti to vážně na mozek, chlapče, zamysli se nad sebou. Poslouchat tě, to je zážitek. A… ten staříček pořád stojí za mnou. Otoč se. Určitě ti kouká za krk a přemýšlí, co jsi to za nevydařeného vtipálka. Snad to není upír, mimochodem. Najednou mu přišlo, že má krk až příliš odhalený, překonal však šílenou touhu si jej zakrýt dlaní. No tak, Louisi. Je to jen dědoušek, sotva se drží na nohou. A jestli ho na tom průvanu necháš stát ještě chvilinku déle, tak by z toho taky mohl umřít. Chceš ho snad mít na svědomí? Bože, já jsem hlupák! Maminko, cos mi to udělala? Úplný idiot. Prostě se otočím a budu mu perfektně rozumět, dobře? A jestli se Damien přiblíží k té holce o centimetr víc, nemá hlavu. Doufám jen, že zvládnu otevřít čelist dost na to, abych mu tu jeho šišku mohl vlastnoručně ukousnout. Tedy vlastně…vlastnohubě? Umřeš, Louisi... Už jakou dobu si Louis uvědomoval, že si povídá sám se sebou, což by jistě většina lidí neuznala za úplně normální. Horší však byla jeho neschopnost oduševnělou konverzaci zastavit. Proto se jen se škrobeným úsměvem otočil zpět k domovníkovi.
.
Louis nejistě polkl a pro jistotu rozšířil zamrzající škleb, jen co si všiml nechápavého starcova výrazu. Roste z tebe, umělče. Kdyby mu všecko obočí dávno nevypadalo… No asi tam něco má, jen už to není vidět, jak mu údivem vystoupalo až nahoru, pod vlasy. Nebo tomu mám říkat raděj sněhový poprašek, hm? Louis již chtěl otevřít ústa a něco říci, domovník ale udělal to samé, přesně ve stejný okamžik. Následkem bylo, že oba naráz sklapli, aniž by kdo co řekl.
.
Baron už nešťastně zakňučel, zákeřně se mu stihla vypařit i pouhá fráze anglického oslovení. Přešlápl z nohy na nohu, ovšem tak nešikovně, až ze vstupních schodů málem spadl. Předvedl něco jako hluboký předklon, jen aby udržel balanc, v duchu sám sobě slibujíc odplatou tu nejbolestivější smrt, kterou vymyslí. Majordomus však v naprostém rozporu s divadlem před sebou vydal zajíkavý zvuk, poklonil se a zacouval pár kroků zpět do chodby, přičemž začal svým třaslavým hlasem cosi vzrušeně štěbetat. Louis se konečně stačil na okraji schodu narovnat a nyní jen nechápavě civěl, sledujíc tu podivnou reakci. Co se stalo doopravdy, mu došlo teprve, když kolem něj do domu prosvištěla Judith s Damienem v závěsu.
.
Ještě celý nerudný, že se na něj přede dveřmi zapomnělo jako na toulavého psa, jak sám sobě nezapomněl jízlivě připomenout, se Louis usadil do křesla, které mu bylo vykázáno mladým, dobře oděným Angličanem, k němuž byli uvedeni. Mezi řečí stihl pochopit, že se nejspíše jedná o Juditina snoubence, pravděpodobně jakéhosi Londýnského dědice, přesto se nyní necítil až tak úplně příjemně. Hostitel všechny rozsadil kolem a nechal přinést občerstvení, přesto nakonec sám skončil úplně jinde než dívka, která se zůstala krčit na lenošce vedle Damiena, po tom všem, co musela přestát bez jediného slůvka starosti.
.
"Louisi, co se děje?" Roztržitě vzhlédl od svých rukou, složených v klíně, které až doteď zkoumal s téměř vědeckou zaujatostí a nechápavě zamrkal. "Co?" Nenápadně zabrousil očima kolem, zjistil však pouze, že se veškerá pozornost v místnosti, tedy oba nastávající manželé, soustředí na jeho odpověď, nechal si tedy chvilku, kdy se zoufale snažil nějak vymluvit. Na mysl mu však vplula jedině klavírní melodie, jíž hrál naposled, ne a ne ji vypudit. Nakonec tedy baron jen pokrčil rameny. "Jsi unavený? Cesta byla příliš dlouhá... Ano, půjdeme." Poslední větu již Damien adresoval Albertovi, který se zatvářil poněkud netaktně, ústa zkřivená nelibostí, posléze však dokázal svůj výraz přetavit do přijatelné podoby. "Pokud vím dobře, jste v Londýně poprvé. Nebylo by lépe… Smím-li se ptát, kde jste po dobu své návštěvy ubytováni? Pokud by vám to pomohlo, mám v domě několik volných ložnic pro hosty. Bylo by mi potěšením jakkoli pomoci, přeci jen jste zachránili drahou Anne. Dovolte mi tedy prokázat alespoň tuto malou pozornost." Mladík se po osobním oslovení na děvče usmál, oči mu však zůstaly podivně nic neříkající, až se Louis zachvěl. Nechtělo se mu zde zůstávat, jakkoli roztomilou se společnost dvou mladých lidí zdála být. Už jen pro nepřítomný Albertův pohled, který na své osobě cítil tak dlouho. Nepřekvapovalo ho, že je Angličan mimo poté, co se Judith stalo, měl ale výhrady k projevu zděšení.
.
Možná, že konečně vidím tu příslovečnou nevlídnost? Díky za Damiho. Ani si neuvědomil něžný úsměv, když očima zalétl k upírovi, jež mu oplatil taktéž zvlněním rtů. Poté se Damien Albertovi záhadným způsobem vymluvil, políbil Anninu ručku, stále ještě vězící v rukavičce, a vyslovením Louisova jména dal baronovi na srozuměnou, že je čas jít.
.
"Dami, viděls, jak ten hostinský podivně zíral? Musel nás hned prokouknout." Louisovy tváře dostaly nachového zabarvení, když se v Damienově náručí, kam si ho upír ukořistil jen co za nimi doklaply dveře, zavrtěl, snažíc se svému výrazu dodat vážnosti a nesouhlasu. Jediné, co se mu však povedlo, bylo zrudnout ještě víc. "Nechápu, proč jsi nemohl poručit dva pokoje. Víš ty vůbec, co si asi teď musí myslet? Je to hloupé," zabrblal s našpulenými ústy, když se mu Damien začal chichotat. "A nemáš to jedno? Řekni, kolikrát ještě toho chlapa uvidíš, hm? Vidíš? Už nikdy." Damien natáhl krk a ždibl zrůžovělou Louisovu tvář rty. "Tak zlobíš se, andílku?" "Asi bych měl, že?" Navzdory tomu, co právě s úsměškem pronesl, se Louis přitulil blíže pod touženým oslovením. "A stejně jsem ti měl předtím nějak pomoci." Cítil jakousi tendenci k třasu, jen si vzpomněl na noční scénu plnou řinkotu kovu, jakoby to nesnadno, jež pociťoval od nasednutí do kočáru, konečně začalo dostávat opodstatnění. "Měl jsem," šeptl do světlých vlasů, čímž Damiena rozesmál.
.
"Jestli ty jen nekecáš, vědátore." "Tak to jsi jako přehnal. Koukej mě pustit!" Přinášelo mu to jakousi rozkoš, dohadovat se takhle, poťouchle a přesto ve vší nevinnosti. Zavrtěl se upírovi v hřejivém náručí, aby umocnil dojem, že se chce osvobodit, dlaněmi mu nakonec zatlačil na prsa. Když konečně cítil, jak ruce kolem jeho pasu povolují, udělal prudký krok vzad. A v tu chvíli sebou Louis se vší elegancí práskl na podlahu, ani nevěděl jak. Rozehřálo ho teprve, když si uvědomil, že mu Damien za patu schválně nastrčil nohu a teď se svíjí v záchvatech smíchu, až se sám téměř neudrží vestoje. "Ty jeden..! To si vypiješ, počkej!" zasyčel baron a pohrozil nahoru zaťatou pěstí, zadní část jeho těla konečně začala vykazovat bolest, jen co první šok opadl. "Jsi had, Louisi, že tak syčíš? Jako bys upouštěl vzduch." "Zmije, představ si to," odsekl Louis. Měl chuť vypláznout jazyk, ovládl se však, čehož zalitoval hned v zápětí. Damien v dalším návalu veselí zlomyslně stáhl pomocnou ruku, kterou před okamžikem nabídl. "Hej, nedovoluj si, dědku!" "Budeš mi tak pořád říkat, škvrně? Louis je mládě. Ťuťuťu." Vzduchem se ozval zvuk naznačeného polibku. To už Louis ovšem chytil upírovu nohavici, po které se vydrápal na nohy. A ihned se na Damiena nalepil, úplně viděl svůj skvělý plán, dokonalý ve vší jednoduchosti.
.
"Damíčku?" Ústa slovo spíše jen naznačila, než aby vydala opravdový zvuk, baron v tu chvíli však byl druhému muži tak blízko, že ani ono špitnutí nešlo přeslechnout. Dalo mu nesmírnou práci zarazit vítězný škleb, který uvnitř cítil, když si jasně všiml změny skryté v upírově pohledu. Tichoučce si povzdychl, tím nejsvůdnějším způsobem, jehož byl schopen, rty přitiskl k těm naproti a bez okolků polibek prohloubil. A jen si byl jist, že upír zabral, vsunul mu ruce pod košili. Nenápadnost tkvěla právě v okatosti provedení, cítil, jak se tělo pod jeho dotekem zachvělo. V tu chvíli zákeřně pokrčil prsty, se kterými se dal do Damienových žeber. Lehce, ale stále dost na to, aby se upír málem zadusil výbuchem smíchu.
.
"Vzdávám se! Vzdávám se, jen mě pusť!" Damien ze sebe dokázal vysoukat pouhých pár slov, zdecimovaný rafinovaností Louisovy odplaty. Baron věděl moc dobře, jak se prosadit, zvláště teď, když sledoval slzy smíchu hromadící se v čokoládových očích. Ale i přes neuvěřitelné svíjení, jehož byl Damien schopen, s lechtáním nepřestal, zůstal se držet jako klíště. Sám se k smíchu připojil, navíc si rozmarně zavýskl. Najednou zde nebyla žádná minulost, natahující drápy, jen chvilička nevázané radosti.
.
"Dami…" Ačkoli smích již dávno ustal, nepřestal se Louis věšet upírovi na záda, rukama ho držíc kolem krku, s podivem, že druhý muž dokázal stále dýchat. Z gesta se stačila vytratit veškerá dětskost i rozjaření a jediné, co zbylo, byl Damien, tak nepřiměřeně blízko, Louis nemohl jinak, než ho vnímat celou svou bytostí. Roztřeseně se nadechl, poté políbil odhalenou pokožku krku. A donutil tak, ač nevědomky, upíra k obrácení čelem. V momentě, kdy si všiml ztmavlých očí, se konečně odhodlal k radikálnímu řešení, sám se na své poměry cítil neskutečně drze, když ukradl upírovy rty v hlubokém polibku.
.
Největší zradou pro Louise bylo, když ho od sebe Damien oddálil za ramena a zavrtěl hlavou, zatímco se oba snažili chytit ztracený dech. "Co?!" Baron nakrčil nos v gestu nesouhlasu, dotčený odmítnutím zrovna ve chvíli, kdy zahodil hrdost a sám se rozhodl být vstřícným jako ještě nikdy. Chtěl se odvrátit a nechat Damiena litovat své vlastní hlouposti, promarněné šance, nakonec si to ale rozmyslel a zabodl ukazovák do jeho hrudi, vše říkající výraz na tváři. "Tohles přehnal, je ti…ti to jasné?! Nečekej, že k tobě příště přiběhnu v takovémhle stavu a budu dělat vilné oči!" Zaškaredil se, když si uvědomil kolik toho řekl a poté, co Damienovi nebezpečně zacukaly koutky úst, byl už rudý od hlavy k patě.
.
"Když mě pustíš, půjdu se utopit," dostal ze sebe i přes vyvalené oči, to už se upír rozesmál naplno. Po chvilce, kdy si Louis připadal jako na pranýři, zatímco podstoupil útrpné právo svaté španělské inkvizice, ucítil nečekané doteky na tváři, které k jeho nezměrnému zděšení rozezněly znovu jakousi strunku uvnitř, jíž potupná situace před okamžikem tak perfektně umlčela. "Ty můj chudáčku… Vydrž mi ještě, ano? Dokud to nebude v pořádku." "Cože?" "Cítil jsi snad minule to zvláštní teplo uvnitř?" Louis přesně věděl, o čem mluví, pamatoval si, jak se minule absolutně neovládl a zadupal tak pocit bytostného souzení, pro společné milování tak typický, kamsi do země. Přesto nyní našpulil ústa v nanejvýš dotčené grimase. "Jednou se předvedu a ty mi to hodláš předhazovat celý život? Já nevím, kdo se po kom obvykle sápe…já už to nevydržím..!" Zdrceně složil hlavu na Damienovo rameno, kam ho okamžik později lehce kousl přes látku, přičemž vydal cosi jako zavytí. "To není fér! Kdykoli si vzpomeneš ty-" Pokračoval by, upír ho však plácl po zadku, což mu z úst sebralo veškeré argumenty přesvědčivěji, než kdyby jej praštil po hlavě palicí.
.
"Dej tomu čas, miláčku, ano? Jsem proti, dokud…potřebujeme se znovu sladit. Nechci, aby se minule opakovalo a nebudu to riskovat, víš? Na to tě mám příliš co? Rád." Louis si sice myslel své, když pod oždibováním ucha umíral, přesto se nedokázal vymanit, ačkoli měl pocit, že už se frustrovaně rozpláče. "Ty se v tom vyžíváš," fňukl si své obvinění. "Proč ne? Damíčku, budu hodný, slibuji?" Nikdy by nebyl věřil, že bude schopen na něco takového pomyslet, nedej bože vypustit do světa, teď by však pomalu přísahal, že se bude chovat přítulně. Za což si také v duchu slíbil pěkný trest, jehož způsob ovšem nijak dál nerozvíjel. "Louisi… Mohl bych ti ublížit, když jsi takhle. A to bych si potom neodpustil." Tentokrát ani fouknutí do ucha nedokázalo překrýt smysl slov. "Takže mi chceš říct, že je problém v tobě?!" To už Louis zařičel s očima na vrch hlavy. "Ty jsi vážně..! Pitomec jeden neuvěřitelný, ignorant! K dámě by ses takhle taky nechoval, viď?!" Rozhodil rukama, které stačil Damien zachytit jen tak tak než přišel o své čokoládové oči. "Nejsi dáma, Louisi, ale anděl, zapoměls?. A nečil se mi tady, nemohu sloužit. Ledaže… Co bys říkal tomu, že bych ti umyl záda?" Louis na něj jen nevěřícně zatřepotal řasami, naprosto se přestal bránit stisku zápěstí. A fakt, že v Paříži pomoc při koupání nakonec znamenala úplně něco jiného, byl jen dalším důvodem, proč se nechat utáhnout.
.
"Louisi, nemůžu dýchat! Já si to sundám, dobře?" Baron se v tu chvíli málem vymrštil do sedu, přičemž zpražil nebohého Damiena dosti výmluvným pohledem. "Zapomeň. Čí je to vina, že ti musím půjčovat košili? Když si neumíš brát svoje..." Znovu zabořil hlavu do polštáře, schopen v minutě sladce usnout, upír ho ale zjevně nehodlal jen tak nechat. "To vážně chceš…abych se přes noc udusil? To mě nemáš ani trošku rád? Já v tom umřu, všude mě to škrtí. Louisi, poslouchej mě!" Na konci svého monologu ze sebe Damien vyloudil hořké zaúpění. Louis jen protočil oči v sloup, když se musel doopravdy zvednout, vytrhnut ze sladké dřímoty, kdy si znovu vybavil detaily příjemné koupele. "Co se ti pořád nelíbí? Neříkej mi, žes vyrostl," ušklíbl se ironicky. "Kdysi ti nijak nevadilo spát v mé košili ani nosit moje oblečení. To jsem si tě tak rozmazlil?" Okatě zívl, když mezi prsty vytáhl tři centimetry látky, jež se uvolnila, jak Damien vydechl. "Koukej, jak ti je to volné. Tak přestaň kňourat a spi už." Upír na něj upřel ukřivděné oči, zatímco si přitáhl pokrývku až pod bradu, ačkoli nebylo nijak zima, spíše naopak. A Louis, šťastný, jak jeho lektura zabrala, zalehl hned vedle, ruku se suverénní samozřejmostí přehozenou přes již tak stísněný hrudník.

Zůstaň, prosím... -21

22. září 2008 v 21:28 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
milujte mě. já se budu nenávidět. tedy hlavně potom, až si konečně sednu k tomu učení, což už sem měla dělat asi tři hodiny. jenže tohle je moje požehnání a prokletí zároveň. (nechtějte vědět, jak to kůli psaní dopadlo dneska na písemce z frániny. a já naivka fakt myslela, že mi louis helpne. oni se ovšem s damim museli muckat někde na hajzlíkách nebo nevim, nechali mě v tom dost vymáchat. oba. což mi připomíná, že sem si to s nima eště furt nevyřítila *hrozí pěstičkou do vzduchu*)...ále jináč. snad se bude líbit, na mě z toho dejchla úplně taková nostalgie. si řikám, že to stejně stojí za to i kdybych měla propadnout ^^" (a koupelnová scéna kdysi dávno byla příjemná! xD)
-----
"Děvče!" Drobná služtička už byla pár kroků chodbou za nimi, ihned se však otočila, bystré oči na vrch hlavy, co po ní panstvo může chtít. Damien se vedle Louise lehce ošil a tomu došlo, že je mu nejspíše hloupé oslovení, které v rychlosti, kdy si nedokázal vybavit jméno, použil. "Annie," vykoukl zpoza upírových zad a nazdvihl obočí v němém dotazu, jestli tipnul správně. Blondýnce se v tu chvíli na tváři vyrýsoval úsměv, právě ten, díky němuž si ji zapamatoval, roztomilý ve své nezbednosti. "Jsem Francouz," pokrčil Louis rameny na obranu a zaškaredil se, v domnění, že se usmívá jeho přízvuku. Co už mu ale nedošlo byl jeho zjev, hedvábné vlasy pod tíhou nasáté vody splývající kolem alabastrového obličeje, spolu s bílou růží, na níž dávno stačil zapomenout. A podezřelá vzdálenost pouhých pár centimetrů, co ho dělila od stejně provlhlého Damiena, kterému se ve tváři zračil tentýž jas jako baronovi.

"Annie, děkuji," otočil se na něj upír, pak se ovšem jal věnovat děvčeti, z neznámých důvodů nesoucímu štůčky látky. "Ať mám na zítra připraveno vše na cestu do Londýna. A něco pořádného, nechci vypadat vedle těch sešněrovaných nabubřenců jako nějaký vesnický…buran. Něco taktního. Rozuměla?" Annie kvapně přikývla světlou hlavou, přičemž se i přes plnou náruč dokázala jemně poklonit. "A jak dlouho tam pán zůstane?" "Potřebuji si něco zařídit. Kdo ví. A můžeš jít," zavlál rukou v jasném gestu, ukončuje tak kratičkou rozmluvu.
Londýn?! Jen co se dívka otočila zády, chňapl Louis Damienovo zápěstí a bez okolků se s ním ve vleku přemístil ráznými kroky do prvního výklenku chodby. "A já do toho nemám co mluvit?!" Měl až nepříčetnou chuť mu zabodnout ukazováček do hrudi a tlačit tak dlouho, dokud by neprovrtal skrz na skrz, jak se tak díval na soustrastný výraz, ze kterého zuřil ještě víc. Cítil, že tohle nebude zrovna ten nejšťastnější přístup po všech scénách jež si odbyli, nemohl si však pomoci. "Tak mě sakra nepřehlížej, slyšíš?!" Drapl Damiena za košili pod krkem v úmyslu pořádně zacloumat, ať už to bude mít jakýkoli následek. Než to však stihl udělat, upír ho zády přitiskl na stěnu. Louise pevný stisk na ramenou chvíli až bolel, ruce však ihned zjemnily, přesunuly se k obličeji. "Louisi, prosím tě, važ si klidu. Važ si klidu dokud to jde." Ledové prsty mu zvrátily hlavu dozadu, možná trochu víc než bylo doopravdy potřeba. V tu chvíli mohl baron hledat svůj vztek kdesi na Sibiři, zhypnotizovaně zíral do tmavých hloubek a čekal na další mazlivý tón, který se mu proplete kolem uší stejně jako zvuk jeho jména. Přestože se děsil onoho pohřebního podbarvení hlasu, jenž v tichém šepotu zaznamenal. "Vzpomínáš si na Francii? Bude se to opakovat, stále dokola. Ty… Zůstaneš v sedmnáctiletém těle až do konce věků, Louisi. Bez jediné vrásky navíc, dokonalý jako tu stojíš teď, zatímco všichni okolo budou scházet a umírat. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat, než si lidé všimnou? V dnešní době, kdy je mládí poptávaným artiklem? Vraždí se pro krásu." Louis jen konsternovaně poslouchal, jako by mu líbezný hlas našeptával zrůzněnou pohádku na dobrou noc. Nedokázal než vytřeštěně zírat před sebe, když se medové rty pokryté jedem dotkly jeho úst. Měl hrůzu, šílený děs z toho, co mu tady Damien vykládal bez nejmenšího zachvění a přesto byl jakýmsi zvráceným způsobem přitahován. Možná si mohl tuto skutečnost o věčné neměnnosti připustit již dříve, jeho staré já se však vzpíralo odpoutat od bývalého života. Pravdu kolem cítil spíše jako rozmlžené pozadí, Damien tomu však nyní přikreslil kontury, černou tuší.
Najednou si uvědomil své vlastní ruce, položené kolem Damienova krku, překrytého prameny vlasů. Stejně jako absurdní zjištění, kolik moc ho miluje, jakoby cit narůstal úměrně se zrůdnostmi, jimž plné rty dávají tvar. "Někdo nás uvidí," vydechl jen, oči přivřené, styděl se sám za sebe. Upír však jen potřásl hlavou a i sám baron cítil, že na tom vlastně nesejde. "Louisi… Připrav se na to. Budeme se muset znovu stěhovat, nehledě na to, jak nám kde bude dobře. Dvacet, třicet let maximálně a to, když se nebudeš nikde vystavovat. A i tak budeme mít štěstí, pokud si to někdo nedá dohromady. Chceš ještě riskovat mojí minulost? Ta s tebou nemá co dělat, nech mě vyřešit své záležitosti. Dostihne nás tady stejně jako ve Francii a já netuším, co se stane. Potřebuji, ne, já musím. Vyřídit to jednou provždy, chápeš, že?"
Louis byl naprosto pohlcen okamžikem, v šoku nad skutečnostmi, jež byly poprvé vyřčeny, okouzlen tajemstvím, proplétajícím se skrz. A v neposlední řadě překvapen sám sebou. Nikdy by do sebe nebyl řekl, kolik duchapřítomnosti si dokáže zachovat. "Vždyť Francie byla kvůli spiklencům. Proč to říkáš, Dami?" "Protože… Všechno je za vším. Kdybych neměl minulost, není ze mě tahle zrůda." Upír pod Louisovým nesouhlasným výrazem na chvilku zmlkl, uhnul však dlani, jež měla za úkol překrýt jeho ústa. "Nebyla by ze mě tahle krvelačná bestie. A je to pravda, víš to o mně, Louisi, sám. Nikdy bych potom nevztáhl ruku na Marii, nic by se nemohlo stát. Skoncujme s tím, prosím. A netvař se tak." Poslední větu dodal pod dojmem baronových rtů, trucovitě sešpulených jako obvykle.
Vzápětí se k němu Louis již tisknul v horečnatém obětí. "Ale jedu s tebou," zafňukl si, obličej zabořený do vonících vlasů. Cítil, jak se jeho reakce Damienovi dvakrát nezamlouvá, přesto tušil, že má vyhráno. Což se potvrdilo o vteřinu později, když s ním Damien beze slova propletl prsty. "Pojďme už, ať nestojíme na chodbě. A Louisi..? Pořád máš tu květinu."
"Počkat. Zdálo se mi to, nebo byla na té látce, co Annie nesla, zlatá výšivka?" Zhrozeně se otočil na Damiena, jen co za sebou zavřel dveře pokoje. V duchu vyslal tichou motlitbu, čokoládové oči však namísto odpovědi uhnuly do strany, což bylo jasným znamením, že si nic nevymýšlí. "Tys to věděl…" V hlase zakmitla výčitka, živená pocitem neskutečna. Ošklivá představa, vdavky jeho sestřičky, nabyla skutečných rozměrů, když už i šaty jsou na cestě. "Proč jsi mi to neřekl, když to celou dobu víš?!" Louis se rozkřikl, aniž by ovšem vůči upírovi cítil jakoukoli zášť, snad jen si doufal tímto způsobem ulevit. "Louisi, viděl jsem to samé co ty. Nic víc. Třeba to ani neznamená… Ty pláčeš?" Melodický hlas nevěřícně ztichl, jen upír zaznamenal, jak si baron zakrývá tvář rukama. "Ale no tak, andílku…" Něžné ruce se Louisovi usadily na vlastních dlaních, nakonec se však spustily dolů, místo aby zástěnu co vytvořil odtáhly. A on udělal přesně totéž, poté vzhlédl suchýma očima do starostlivé tváře, která byla tak blízko, stačilo se natáhnout a dotknout nosy. "Čeká se ode mě, že budu fňukat?" S úsměškem, avšak bez známky jízlivosti zatřepal hlavou. "Pojď spát. Zítra vyjíždíme brzy, ne?" Nechal se ještě pohladit, to už se ale sháněl po košili na spaní.

"No. Tak si ještě na chvilku schrupni, pojď." Louis se cítil tak ubitě, že ani zívat nedokázal, Damienova slova nyní ho úplně vytrhla z transu, kdy jen zíral před sebe na poskakující polstrování sedadla naproti. Vzhlédl s očima na vrch hlavy a chvíli bezmocně přemýšlel, než mu vůbec došlo, co se po něm chce, načež jen zavrtěl hlavou. "No tak. Nemohls usnout, přiznej se." Upír mu mazlivě přejel po hlavě s babičkovsky pečovatelským výrazem, jež se k němu absolutně nehodil, až doteď i pouhá představa čehokoli takového nepřišla v úvahu. Louis se tomu prostě musel rozesmát, ať už chtěl nebo ne. A ačkoli cítil, jak se mu klíží oči únavou, hrdinně si nakázal vytrvat. Byla sice pravda, že probděl téměř celou noc, v marné úzkosti sledujíc chvění Damienových řas, to si ovšem hodlal nechat pro sebe. "To by nebylo fér. Sedíš v tom kočáře úplně stejně jako já, co tu budeš dělat, když usnu? Myslel jsem, že jedeme až do večera. Ukousal by ses tu zatím nudou," propálil ho pohledem, šťastný jak pěkně to splácal dohromady, druhý muž ho však již směřoval do lehu. A Louis se tomu poddal, složil upírovi hlavu do klína, ještě naposled však bleskl očima do tváře, sklánějící až nepřirozeně blízko. "A co ty?" "Víš co, ťunťo? Stejně si s tebou moc nepoklábosím, když mi tady spíš s otevřenýma očima. Navíc… Koukni se, kolik mi je. Jsem zvyklý čekat. A pak, budu si tě tu zatím hlídat, uteče mi to coby dup. Hm?" "Ale nestěžuj si potom," zamumlal. "Vzbudíš mě pak? Dami… Stejně padám dolů, je tu málo místa. To nemá cenu." Louis se už chystal, se vším znechucením, jehož byl schopen, znovu posadit. O to víc jej rozhořčilo, když se Damien nevázaně rozchechtal, hlavu jemně zvrácenou dozadu, blýskajíc tak perlovými zoubky. "Hej!" zatáhl ho za rukáv na rameni. "Nesměj se cizímu neštěstí, jo?!" "Louisi…" Upír jméno protáhl, jak se snažil zůstat vážným, dojem mu ovšem kazily veselé jiskérky v očích. "Tak sundej boty a nohy si dej nahoru, ne? Vážně už spíš, viď? No tak, šup." Diriguješ mě jak dítě, ty… A čí byl tenhle pitomý nápad, no? Teď se směj, hlupče. Udělal však, co se po něm žádalo, shodil boty, přetočil se a skrčené nohy zapřel o opěradlo sedadla tak, aby neklouzaly dolů. "Lepší?" Damien si ho přitáhl ještě hlouběji, pro jistotu, aby se spáč s prvním zakodrcáním kočáru neporoučel k zemi, Louis však neuznal za vhodné odpovědět. Namísto toho spokojeně zavřel oči a nechal spánek klesnout, pod hřejivými dotyky konečků prstů ve vlasech. A ani ho už tolik netrápilo ledové rozloučení se sestrou v podobě pouhého vzkazu, s jistou škrobeností zaznamenaného na lístek, který přinesl komorník na podnosu se snídaní.

Vzbudilo jej ostré trhnutí, při kterém se mu skácely nohy na podlahu, podbarvené doznívajícím klapotem kopyt po dláždění, spolu s neidentifikovatelnými zvuky zvenčí. A hned na to ne příliš šetrný pohyb, jímž bylo jeho tělo nadzdvihnuto z vyhřátého místečka, kdosi ho v rychlosti opřel do sedu. V tu chvíli k němu pronikl chladný večerní vzduch, obtékající kotníky a Louis se konečně vyburcoval otevřít oči z polosnu, ve němž se právě nacházel. S jakým překvapením se setkal, když už zahlédl jen konečky vlasů, mizící v dokořán rozražených dvířcích kočáru.
Na okamžik se zastavil, marná touha setřást ledovou pěst, svírající mu srdce. V zákmitu vteřiny pochopil onen pocit tíhy, jež se dostavil jen co o odjezdu do Londýna uslyšel. A s hrůzou z neznámého vrhl sám sebe do zejícího vstupu kočáru, za nímž ho pohltila tma neznámého města spolu s ženským výkřikem. Jediné, co baronovi nehrálo, byla úleva, jíž v hlase rozpoznal.
Pohledem vyplašeného zvířátka Louis utkvěl očima na nové a přeci až bolestně známé scéně a jediné slovo, jež mu do ohromené mysli proniklo, byla Paříž. Lehký kočárek, zapřažený dvěma ušlechtilými koňmi s nenápadným erbem po straně, avšak bez kočího. Mrtvolu tohoto nebožáka bylo lze spatřit ihned vedle, skoro pod kopyty koní, kteří neklidně ržali. A Louis nemusel být ani příliš génius, aby mu došlo, že svůj život nasadil pro drobné plavé stvoření v modrých sukních a pláštěnce, nyní zaklesnuté, beze známky pohybu či snad hlasu, přesto s pootevřenými rty, v rukou jakéhosi pobudy, jehož kumpána Damien právě přitlačil ke zdi, ostří těsně pod krkem. V první chvíli se chtěl upírovi vrhnout na pomoc, jen si všiml třetí osoby v bohatém oblečení, na slušného člověka však příliš poznamenané zločinem, jejíž levá ruka bezvládně visela, zvířecká tvář se přesto šklebila v touze usmrtit. Damien Louise ale jediným mrknutím oka zastavil. V tu samou chvíli se muž přiražený ke stěně odhodlal k zoufalému pokusu o osvobození, kdesi v záhybech šatů vymotal dýku, se kterou se právě rozehnal, což se mu stalo osudným. Louis jen zděšeně semkl víčka pod vidinou krve, rudě vypáleného obrazu, roztékajícímu se zvolna po dlažbě. Okamžitě se otočil bokem s rukou před ústy, pokoušeje se zadržet špičáky, nemilosrdně deroucí na povrch. Jeho snažení podbarvil třesk kovu o kov.
"Louisi!" Ihned vzhlédl, když si uvědomil, co Damienovo vzkřiknutí znamená a střelil zraky k ženě, jež poslední násilník stačil pustit, než se vrhl na upíra. Teprve nyní Louisovi došlo, že nemůže pomoci jiným způsobem i kdyby tisíckrát chtěl, kord mu ležel bůhvíkde a jako záhadu spatřoval mimo jiné i to, kde zbraň vzal jeho společník. Konečně se mu tedy podařilo odpoutat z místa, kde se až doteď krčil v nápodobě vystrašeného kotěte, aniž by si to uvědomoval, a spěšně zamířil k dívce, schoulené na dlažbě u mrtvoly kočího, jako by u něj ještě pořád hledala oporu, ovšem dost daleko, aby se neumazala mužovou krví.
"Mademosielle, v pořádku?" Nedošlo mu, jak hloupě otázka zní a už vůbec ne fakt, že s Angličankou mluví francouzsky. Děvče, spíš než cokoli jiného, se k němu však otočilo vyděšenýma očima, rozuměla. A Louis ucítil vlastní chvění. Tato situace mu právě v celé své podstatě připomněla přivítání Paříže, měl teď před sebou téměř hmatatelný obraz Sofie i s jejíma tmavýma očima, což nemohl brát jinak než za špatné znamení. V jakémsi zatmění se zděšeně otočil, napůl čekal, že tam uvidí Damiena ležet mezi ostatními mrtvolami. Úleva v prsou až bolestně zabolela, když se naštěstí setkal s pravým opakem. Upír právě očišťoval čepel kordu o vestu jednoho z lupičů. A Louisovi došlo, že nechce být tím článkem, který zdržuje. Proto se, s šílenou touhou cítit na těle ony nezbedné ruce, co ho dokázaly tak kouzelně uklidnit po požáru sirotčince, sklonil k tvoru na dlažbě. "Už jste v bezpečí, nebojte se. Neublížili vám nijak, doufám?" Nemohl si nevšimnout známek zápasu, jak v dívčiných neuspořádaných záhybech šatů, tak na účesu barvy slámy, který vzal dosti za své. Musela se bránit. Tak pojď. Třeseš se ještě víc než já, osiko. V novém gestu k ní vztáhl ruce, co jej ale překvapilo, byl úsměv. Sice plný slz, ovšem nepopiratelný, když se mu útlé ruce v rukavičkách zachytily kolem krku. "Tak pojďme," šeptl. Poté si s dívkou v náručí pospíšil do kočáru, kde u dvířek již čekal Damien, usmívající se zvláštním způsobem, který volal po polibku. Jediné co si však Louis dovolil, bylo pohlazení očima.

Zůstaň, prosím... -20

17. září 2008 v 21:29 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takže sem se tu dělala s opravou místo učení. ale musim říct, včera sem měla asi hodně přítulnou múzu nebo nevim, nebylo potřeba přepisovat skorem nic *nesmírně nadšeně* přesně tak by to mělo bejt. a věnování? pro mě! xD protože prostě chci *pat pat*, protože sem se snažila a ono to vyšlo přesně jak mělo. protože se mi to líbí a protože to vyzařuje přesně to jemný světlo, o který sem usilovala. protože je miluju ^^ a příště ty slibovaný velký události. zatáhněte oponu, noční scéna končí *uklonila se na všechny strany*
-----
Louis nechal oči zavřené, netoužil než vychutnávat vzájemnou blízkost, uvnitř ho ovšem pokoušely pichlavé myšlenky. Tak nějak cítil bytostný rozdíl mezi sebou samým a ženou, vztahující ruce ze stínů, z rozmazaného inkoustu dopisu. "Promiň…" vyklouzlo mu spontánně, aniž by blíže specifikoval za co se vlastně omlouvá. Sám uvnitř věděl, že je to kvůli jeho neschopnosti nahradit prázdné místo, zahojit je, a chtěl již něco dodat, upír ho však nenechal. "Cítím, jak ti třepotá srdíčko," šeptl s omluvným úsměvem, reakcí na Louisovu nechápavou grimasu. "To přeci nejde," namítl ten, Damien v odpověď pouze pokrčil rameny. "Já vím, ale… Prostě se mi to tak zdá." Poslední větu dodal teprve, co přiložil dlaň na místo, kde by baronovo srdce správně bilo. "Ještě nikdy jsem nikoho tak nepotřeboval. Jsi vážně anděl z nebe, co mě přišel zachránit." Zněl příliš podivně, zatímco Louisův obličej sevřel v dlaních. "A promiň mi to, já… Promiň." Baronovi došlo slovo scéna, zřetelně se chvějící ve vzduchu. "Asi mi nosíš smůlu. A já tobě, nemůžeme mít chvíli klid," pokrčil rameny ve snaze trochu odlehčit od tísnivého pocitu, nejen sám sobě, Damien si v tu chvíli položil jeho hlavu na hrudník. "To neříkej. Na tom andělovi si trvám, Louisi." "A… Můžeš mi povědět o Michelle?" Stiskl pevně víčka, jen co tu do nebe volající sobeckost vyslovil. Teprve teď mu došlo, že celý rozhovor již od začátku směřoval k této jediné větě. Povzdech, který se ozval, ho zabolel, zaznamenal však brouknutí souhlasu, jež se mu ozvalo někam mezi vlasy.
"Mohl by sis jen sednout vedle, andílku? Už ty nohy vážně necítím…" Louis skousl rty a urychleně z Damiena slezl, tváře růžové pocitem zahanbení. Při všech těch dojmech, jež se uvnitř něj mlely, stačil úplně zapomenout, že na něm stále sedí. Avšak pousmání, které svou roztržitostí vyvolal za to jistě stálo, když si ho upír položil do klína a on se stočil do klubíčka pod motýlími dotyky ve vlasech. "Je ti pohodlně?" zeptal se tichý melodický hlas, navozující důvěrnou atmosféru. Louis kývl, připadal si téměř, jako by se schylovalo k dalšímu kouzelnému vyprávění. Trápila ho jen obava , že tentokrát nejspíš až tak příjemné nebude.
"Tak jak bych měl začít, hm?" Broukl si Damien tiše, rukou vískající hnědé vlasy. Opřel se ještě o něco hlouběji a přivřel oči, upřené kamsi do dáli, jak se nejspíš snažil rozpomenout. Louise to bolelo už teď, přesto si nařídil být silným až dokonce. Jediné, co sám sobě ještě dovolil, bylo ukořistit upírovu ruku v pevném sevření a přitulit si jí. "Víš Michelle, ona byla vážně osobitá, první opravdová láska, řekl bych. Zvláštní pomyšlení, když si vezmeš, že mi v té době už bylo téměř sto dvacet let, že?" Z hlasu lehce čpělo smutné podbarvení, znějící jako zklamané naděje, přesto se ho Damien nepokoušel zakrýt. Anebo takového úkolu nebyl schopen ani on, jak Louisovi o okamžik později došlo. Přitiskl si elegantní ruku ke rtům, za což byl v mžiku odměněn něžným pohledem. A přeci se upír neusmál, když na něj upíral hluboké oči. Najednou plné touhy konečně všechno vypovědět, poté co už jednou začal.
"Kdes jí potkal?" odvážil se Louis pípnout, aby tak umožnil kouzelnému hlasu navázat. "Nu, kde bys čekal? Společnost mě vždycky milovala, vždyť víš. A já tenkrát na oplátku miloval zase ji. A pak jednou, na zvláště nudném večírku… Dost mě to znechutilo, jak se všichni dokáží zaobírat týden starými klepy a už jsem se rozhodl utéct odtamtud, když si mě hostitelka, neuvěřitelná husička mimochodem, která si myslela jak není kouzelně oduševnělá, odchytila s tím, že mi musí ještě někoho představit. A nevěřil bys ten údiv, když jsem tam uviděl ji, namísto další modrooké holčičky, co se právě dostala ke dvoru. Už na první pohled, víš… Nedokázal jsem spustit oči, políbil jsem jí ruku, co drze podala, a chtěl něco říct, podařilo se mi ale zakoktat. Chápeš? V tom nejméně očekávaném okamžiku, když jsem si celou bytostí přál působit dokonale… Rozesmálo jí to a já s otevřenou pusou pozoroval jiskřičky v černých očích. Stejné barvy jako vlasy. Vždycky je mívala perfektně učesané, víš? A to je ani nemusela kartáčovat, netuším jak…" Odmlčel se na okamžik a pohladil Louise po tváři. "A v tu chvíli, kdy jsem jí složil první poklonu, dost okatou musím říct a ani mi nevadilo, že hned vedle stojí její manžel, mě jen tak přeměřila pohledem a-" Přestal ve vyprávění, když se Louisova ruka vymrštila a chytila za košili vpředu. "Manžel?!" "To jsem zapomněl zmínit, že?" pokrčil Damien rameny nad jeho konsternovaným výrazem. "Paříž je Paříž, Louisi," zašvitořil s lehkým úsměvem. "A v té době… Musím říct, že mě to zrovna dvakrát netrápilo. Bylo naprosto normální, mít poměr. A když se o tobě trochu klevetilo, dodalo ti to na kouzlu, měls jistotu, že jen tak nevyjdeš z módy. A netvař se tak zděšeně. Já vím, že jsi andílek, který takovéhle věci nedokáže příliš dobře pochopit… Ale pořád tomu tak je. Vždyť jsi viděl, jak to chodí na dvoře, ne?" Chvíli to vypadalo, že se skloní a ukradne překvapeným rtům trochu vzduchu, nakonec si to ale rozmyslel, zřejmě Louise nechtěl plašit ještě víc. "No a abych se vrátil k příběhu… Cítil jsem se jako pořádný blb, to musím říct. Jen co jsem jí zalichotil, rozesmála se na celé kolo a pár slovy shodila celé mužské pokolení, mě a manžela nevyjímaje. A ihned mě ráčila varovat, abych si nedělal iluze. Poté přerušila toho svého stařečka, byla snad o dvacet let mladší než on, a s tím živelným smíchem se vydala ke dveřím se slovy, že je nejspíš čas ukončit zábavu. Jaké bylo překvapení, když mi komorník za chvilku, velice diskrétně ovšem, přinesl ovoněný papírek s adresou. Rozumíš? Doteď jsem nepochopil, proč to udělala, ale zřejmě… Asi se bavila pomyšlením, že si ze mě vystřelí nebo nevím." "A ty jsi za ní šel..?" "Samozřejmě. A to byla asi má chyba, dokázala mě dokonale podmanit. Zatímco manžílka nechala tlachat s dalšími nudnými patrony na večírku. A za hodinu a půl, to jsem jí už stačil složit srdce k nohám, mě vyhnala polosvlečeného na balkon s tím, ať mě nikdo nevidí. Že mi určitě pošle psaníčko, jen ať jdu. To se ani nebála, že zmrznu, prosím. A já jsem neměl sílu odporovat, ona byla tak… Neuvěřitelně…jak to říct? Já s Josefínou dohromady není ještě nic v porovnání, kolik elánu… Ani nevadilo, že je starší než já."
Louis se až doteď neodvažoval zadutat, pouze poslouchal, obočí mírně stažené soustředěním. Kdyby celé vyprávění nebylo zrovna o jeho Damienovi, bývalo by se poslouchalo moc dobře, jako zábavná historka při procházce, takhle se však pokoušel zachytit a uložit každičkou informaci, včetně černé barvy vlasů. Úplně před sebou viděl napůl ironický úsměv, jež Damien tak umně popsal, nyní se však zarazil nad jakoby nic vyřčenou zmínkou o věku. "Byla starší?" pozvedl obočí v tázavém gestu. "No starší. Teoreticky asi ne, ale to nikdo samozřejmě nevěděl. Bylo jí dvacet osm, o sedm let." V tu chvíli baron vytřeštil oči v neskrývaném šoku. "Dami, ale to…" Najednou si uvědomil, že otázka nejspíš vyzní hrubě, nemohl si však pomoci. "…to neměla děti?" Nečekal, že by tím vyvolal další posmutnělý úsměv. "Ona nemohla, Louisi," přitáhl si ho Damien o kousíček blíž. "Kdo ví, co všechno by se stalo, kdyby jen…" Baronovi se zdálo, že upír trošičku rudne, sám na sobě pocítil podobné účinky, jen domyslel zbytek věty, což zase tolik práce nedalo. Pomyšlení, že by jeho Damien mohl být otcem dítěte, téměř z poloviny starého jako nyní on, se zdálo více než absurdní, přesto jej váha tohoto sdělení vyděsila. Víc, než si chtěl připustit, když vymodeloval jakýsi neutrální výraz. Najednou si přišel jako za neviditelnou bariérou, která je oddělovala silněji než mříže, pouhá vidina toho co bylo stačila. S dusivým pocitem se rázem zvedl do sedu, zády se opřel Damienovi do náručí. Věděl přesně, jak je jeho počínání průhledné, ovšem dvě paže, co si ho opatrně přitáhly, nenesly ani stopu po výčitce. Vyzařovalo z nich spíše cosi podobné kajícné omluvě, němé, ale tím opravdovější.
"A co Henry?" Zeptal se nakonec na dílek skládačky, jež vůbec nezapadal, aby tak prolomil prodlužující se chvíli ticha. "Nějak mi do toho nepasuje, Dami." Prsty obtočil kolem zápěstí ruky, jež ho svírala v pase, zatímco Damien zjevně zvažoval odpověď. "Ona… Michelle byla také napůl Angličanka, Louisi," ozvalo se po chvíli. "Její matka se provdala za Francouze a změnila rodnou zem. Ale ještě když byla malá, jí oba rodiče zemřeli a Michelle si vzal na starost anglický strýček, nevlastní a o dost starší bratr její matky. A shodou okolností… Vzpomínám si, že o nějakém Henrym mluvila, jen mě nenapadlo, že by to mohl být zrovna tenhleten. Strýc, u kterého žila, měl totiž vnuka, ten u něj shodou okolností také zůstával. Tuším, že byl nějak o pět, sedm let mladší než Michelle? Asi o sedm. Bývali nejlepšími přáteli, později o něm často mluvila. Ve dvaceti ji ale strýček provdal zpátky do Francie, za toho staříka. Nebo se jí zbavil, říkej tomu jak chceš. A netratil na tom, ten olezlý páprda je stále velký boháč, myslím, že ještě žije. Ale… Koupil sempro ni tu kamej. Její kouzlo si mě stačilo podmanit ani ne za pět minut a já už se nějak nevzpamatoval. Samozřejmě jsme se museli chovat trochu nenápadně, přeci jen byla vdaná, mě tenkrát ale přišlo, že ta metoda psaníček a pokradmých pohledů je nejúžasnější na světě. Asi jsem se choval, tedy určitě ano, jako zamilovaný blázen, každý večer pod oknem s básničkou v ruce. Ona se vždycky jen smála. A zkritizovala mi to, co zabralo celé hodiny času. Jenže… Potom jednoho dne, snad ani ne za půl roku…Nechápu proč jí to ti bastardci udělali."
Louis zaznamenal lehké zachvění, jak hlasu, tak i těla o něž se opíral, sám pocit, že se nejspíš rozskočí. Damienova slova o lásce k někomu jinému mu uvnitř působila ošklivé rýhy a on snad poprvé v životě pocítil, čemu se říká žárlivost. A současně by za to sám sebe nejraděj zardousil, jen si uvědomil, že se to týká mrtvé ženy. Tím palčivější však bylo vědomí, že její obraz stále zůstává vtisknutý tak hluboko, jistota, že ho baron nedokáže překrýt ať udělá cokoli. V jakémsi záchvatu lítosti otočil tělo, aby mohl Damiena pevně obejmout.
"Promiň mi to." Tvář mu ihned zahalily vlákénka světloučkých vlasů, působící tak podivně chlácholivým dojmem jeho rozbolavělé duši. Ať už přeháněl nebo ne, cítil se najednou příliš maličký a nicotný, bolestná potřeba, aby ho Damien také zaregistroval. "Asi to se mnou musí být strašně jednotvárné," dovolil si hlesnout myšlenku, která ho trápila nejvíc, tónem vyjadřujícím kajícnou žalobu a smutek zároveň. To ho však k sobě upír pevně přitiskl. "Co blázníš, hlupáčku můj?" Louis sklopil oči pod tím hypnotizujícím pohledem, rukou nenápadně žmoulajíc blond pramen, bláhově si neuvědomil, že to Damien samozřejmě musí cítit. "já jen, že…" Nedovedl formulovat slovy propastný rozdíl mezi téměř dětskou energičností, temperamentem, který z Michellina odkazu sálal, a svým obyčejným já. Druhý muž jako by na to měl jiný názor, věnoval mu hluboký polibek. "Ale no tak, andílku. Jsem už staříček, víš? Sám jsi to řekl… A navíc," zatvářil se vážně, "ten tvůj klid zbožňuji. Přijde mi… S Michelle to občas bylo příliš zběsilé i na mě. Věděl jsem, že všechny ty noci jsou jen ukradeným časem, kdežto s tebou…" Znovu baronovi věnoval polibek, tentokrát ovšem mnohem něžnější. "Jak mám popsat ten pocit, že jsem doma? Díky tobě si tak konečně připadám. Je sice pravda, že s Michelle tvoříš naprostý opak, jsi ale můj anděl, víš? Jenom ty. Možná to ode mě zní vůči ní strašně, ale jsem rád, že jsem tě mohl potkat. Přes ty všechny události, které tomu předcházely… Jsem rád. Nikdo mi nebyl tak…důležitý." Poslední slova se přetvořila v sotva slyšitelný šepot, když Damien mapoval Louisův obličej motýlími dotyky, které barona nesmírně uklidňovaly. Možná i chtěl trochu pochybovat, čokoládový pohled však obsahoval tolik citu, že to prostě nedokázal.
"A povíš mi… Co se stalo nakonec?" Damien smířeně pokýval hlavou, přesto trvalo ještě chvíli, než se od Louise dokázal odpoutat alespoň na takovou vzdálenost, aby mohl pořádně mluvit. "Nakonec… Pár měsíců jsem si připadal jako v neuvěřitelném snu, který se nakonec... Příšerně pokazil, Louisi." Vydal vzdech, který dokonale vystihl celou atmosféru, baronovi to na okamžik přišlo až zrůdně názorné. "Já… Michelle poslala vzkaz, že mě čeká v zahradě. Bylo už pozdě v noci, ale ona měla ve zvyku…chovat se docela svévolně. Hned jsem se stihl vypravit, někdo však byl rychlejší a já už jen… Její tělo bylo ještě horké, Louisi. Téměř jako za živa a ta kamej nikde. Pamatuji se, jak… Oči mi hned padly na to místo a první, co jsem si v šoku pomyslel bylo, že šperk chybí. Ještě dlouhé měsíce poté jsem si za tohle nadával, do zrůd. Já… Pořád to bolí, když si jen vzpomenu. Chtěl jsem umřít, třeba i hlady, bylo mi to jedno. To tenkrát jsem přestal pít krev. Zabíjet kvůli ní, nemohl jsem si nevšimnout, jak se to stalo. A Michelle… Pohřbili jí v rodinné hrobce, tady v Anglii. Jenže já byl příliš rozrušený vůbec na obřad přijít. Měl jsem tam být, ale…" Louis se zachvěl pod tíhou slov, rezonujících na okamžik mezi nimi.
" A to je konec. Nechci už o tom mluvit, prosím." Upír se na Louise omluvně usmál a pokusil se nad dojmem, který zákonitě ulpěl ve vzduchu, pouze mávnout rukou, koutky úst ho však zradily, když se odmítly pozvednout. Na chvíli tedy odhodil masku a položil hlavu na baronovo rameno, přičemž vypadal asi tak vyčerpaně, jak se cítil.
"Koukej, Louisi, hvězdičky." Tichý hlas se ozval znovu, což Louise přinutilo přestat s pročesáváním hebkých vlasů. Konečně se od Damiena odpoutal a vstal, přičemž upírovi podal ruku, která byla po kratším zaváhání nakonec přijata. U srdce ho zahřálo zjištění, že se čokoládové oči jeví téměř stejně vyrovnaně jako obvykle. "Slíbil jsem ti je sledovat, ale příště, ano? Mrholí a navíc…Už jsi byl na zimě příliš dlouho." Natáhl k baronovi ruku. "Můžeme?" "Počkej chviličku!" Louis se rychle sehnul k zemi, odkud sebral bílé poupě, dokonale symetrické v začátcích svého rozpuku. "Tohle bylo pro mě, že?" Zeptal se zjevně okouzleným hlasem a už chtěl vykročit, když jej zaujalo světélko, poblikávající nad linií trávníku. Zelené oči se rozšířily údivem, baron si uvědomil, co vlastně sleduje. "Dami, světluška," šeptl, prstem ukazujíc směr. "Pojď, nastydneš se…. Co se tváříš tak… Louisi?" Kolem ramen ho jemně objala paže, ke které se přitulil, aniž by ovšem spouštěl pohled ze světélek, tančících najednou v mnoha různých bodech. "To je překrásné," prohlásil polohlasně, ve strachu, aby broučky nevyrušil, zaujatě pozorujíc, nadšením rozzářený jako malé dítě. "To jsou moje první světlušky…" V reakci se mu u ucha ozval nevěřícný zvuk, přesto ho Damien zezadu objal, cítil jeho tvář ve svých vlasech.

Zůstaň, prosím... -19

15. září 2008 v 22:26 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
no ano. já vim, že mi to trvalo dýl jak tejden (a v porovnání s kiruškou sem naprostej propadák xD) ale konečně se zadařilo. tradičně se mi do jednoho dílu vešla půlka, prostě si zvykejte, aspoň to budem mít dlouhý, že jo... takže převratný události zase až příště. i když... tohle mam sama za sebe vcelku ráda, protože to už prostě bylo na čase. tak to má bejt, je to přirozený ^^ nu a tohle máme pro ni-chan. ne proto, že bych jí měla oplatitu tu úžasnou kapitolu, co mi věnovala, ale protože sem to chtěla stihnout do víkendu, aby si to mohla taky přečíst. a nezvládla sem to. tak ať trochu odlehčim svědomí xD a pak pro hiro-chan, protože jestli sem to správně pobrala, měla narozky ^^ (a dohra noční scény (nemyslim yaoi!) příště...)
-----
Cítil se neskutečně vyprchale, uvnitř něj zbylo pouhé trpké nic, rozpínající se jeho tělem, svaly i cévkami, až po konečky prstů. Seděl stále tak jako před několika minutami, jen pozici hlavy změnil, nyní si koleny podepřel bradu, netečný pohled upírajíc stále před sebe do houstnoucí tmy. Najednou si uvědomil jakýsi pohyb ve svém zorném poli, postavu už téměř před sebou. Za jemného šustotu látky Louis sledoval bílé poupě, prokluzující ještě bělejšími prsty, jež se sneslo na zem opodál, to ho však již pohltila jemná vůně světlých vlasů, dovádějících mu po tvářích stejně jako horké rty.
Damien si k němu přiklekl v jakémsi kajícném gestu, obličej natisknutý na ten jeho, avšak jen lehce, jako by Louis byl tou nejposvátnější věcí pod sluncem. A baron se jen usmál, zatímco ho objal kolem krku, absurdní pocit, že mu nohy ve střevících asi doopravdy umrznou. A že mu to vlastně ani nevadí. Prázdná nicota uvnitř se vytratila s prvním vroucným dotekem, nahrazena rozechvěním, tak opravdově živoucím, až se tajil dech.
Louis konečně povolil sešněrovanost, co ho celou dobu držela ve strnulé pozici a opřel se o kmen za sebou. A svého upíra stáhl také, nehodlal ho nechat jen tak prchnout. "Odpouštím ti. A…promiň," zašeptal, rty hledaje ucho, skryté pod záplavou plavých vlasů. Chtěl si ho přiblížit, cítit celou svou bytostí, Damien se však, k Louisovu roztrpčení vyjádřenému tichým mlasknutím, vymanil. Přesto se hrudníkem nepřestával opírat o Louisovy skrčené nohy, natisknuté k tělu tak těsně, až baronovi vytlačil veškerý vzduch z plic. Nemůžu dýchat, Dami. Ale to je tajemství. Louis se musel usmát, když sledoval rudé rty, pomalu se formující k jakémusi slovu. Jeho promrzlé prsty záhadným způsobem skončily v důvěrně známém sevření, když se na něj Damien zadíval čokoládovýma očima, prostýma sebedůvěry. "Stýskalo se mi." Tiché prohlášení se přesně hodilo k výrazu, jež se na bledé tváři rozprostřel. Upír zbavený svého smyslného úsměvu najednou vypadal o jakou dobu mladší. Svůdnická maska, používaná tak často, až se stala nepostradatelnou součástí bytosti, najednou vyprchala, zbyl po ní jen jakýsi prvotní závan. A Louis si ke svému okouzlení poprvé všiml, čím jsou plné rty tvarovány do tak půvabného tvaru. On má zoubky jako perličky. "Taky se mi stýskalo, Damíčku." Ani si neuvědomil, jakého oslovení znovu použil, nemohl se nabažit nového odhalení, Damienovy běloučké zuby se mu zdály být o kapku menší, než je u většiny lidí zvykem, což Louis ovšem shledal naprosto rozkošným. Rukou, kterou si až doteď hrál s pramínky vlasů, jak si posléze uvědomil, se dotkl těch pomilování hodných úst. Najednou jakoby pochopil smysl všeho, samu podstatu světa, když mu došlo, že vidí něco, co všem ostatním zůstane skryto až do konce věků. Jak mi asi musíš důvěřovat, že jsi tak… Miluju tě. Neudržel se, aby poslední slova neřekl nahlas a nepolíbil. Takhle tě určitě neviděla ani Michelle. Takhle se tváříš jen pro mě, viď? Vyměnil si s Damienem pár dotyků, tak nejistých jako tenkrát poprvé, se zavřenýma očima vnímal klidný dech na své tváři. Chápal, jakého dárku se mu dostalo tím, že před ním bylo odhaleno samé nitro jeho duše.
"Bože, ty ještě pořád klečíš!" přeměřil ho očima. V odpověď se na něj Damien zaškaredil. "To Damíčku se mi líbilo víc, poslyš," prohlásil stále ještě znechuceným tónem, ačkoli mu koutky úst nebezpečně cukaly. "A strašně studíš, Louisi. Kdybych nebyl jen v košili… Ale takhle nastydneš." "Hm, samozřejmě. To je ale záměr. Abych ti mohl kýchat do ucha. A ty se budeš muset vždycky usmát a říci zdravíčko." A ono ti to prostě šíleně sluší, když se usmíváš, dodal pro sebe v duchu, zatímco vydal zvuk ne nepodobný předení, pod vískáním ve vlasech.
"Počkej, posaď se taky," prohlásil nakonec pod dojmem, že upír již nemůže o kolenou ani vědět. "Budou tě šíleně brnět nohy. A ty se mi pak, staříčku, už nezvedneš." Louis si až příliš dobře věděl o své drzosti, kterou ovšem jeho rty nedokázaly zadržet. Ale také cítil atmosféru bytostného porozumění, panující mezi nimi. Odstrčil od sebe Damiena, aby se posunul a udělal tak místo u kmene stromu, kam upíra pouhý okamžik nato stáhl za látku košile. Sám se mu poté stočil na prsa, jako příslovečný had, avšak s mnohem čistšími úmysly.
"Dami, víš," pozvedl Louis tvář, odhodlán konečně vyklopit vše, co ho tak dlouho hlodalo uvnitř a zamořovalo mysl, Damien mu však přitiskl ukazovák na rty. "Ššš, nemusíš mi to říkat Louisi." Přitáhl si barona za pas, až byl ten nucen opřít ruce o jeho ramena. Současně tím ale snížil vzdálenost mezi obličeji, fascinující hnědé oči teď na Louise zíraly z bezprostřední blízkosti, přivřené a plné jakéhosi měkkého přísvitu, tak nevšedního. "Víš… Stačil jsem to už pokazit dost. Jestli cítíš, že mi to nemůžeš říct, je to tak v pořádku. Nebudu na tebe tlačit, slibuji. Já jen… Chtěl jsem abys věděl, že tu jsem kdykoliv pro tebe. Tak promiň…andílku můj." Přestože pronesená slova s Louisem stačila zamávat, dokázal si udržet jakýsi nadhled. A neroztéct se mu hned v náručí, připomněl si sarkasticky, zatímco si podepřel bradu v hraně znuděném gestu. "Stačí." Rty sešpulil do nekompromisního, leč rozkošného výrazu, to si sám ovšem nedokázal odvodit. Hůře ho hlodalo pomyšlení, že teď všechno vyklopí, nechtěl však již dál couvat. Proto se teď posadil Damienovi na stehna, s pátravým pohledem upřeným do jeho obličeje. "Jestlipak ty taky nejsi hlupák," vypálil, přičemž se nerad dotkl nosem toho jeho, což málem pokazilo celé vystoupení. Udržel však smích někde v krku, hluboce se nadechujíc kvůli uklidnění. Poté se rozhodl pokračovat a zabodl prst do upírovy hrudi, sám sebe dokázal přesvědčit, že pauza zapůsobila dramaticky. "Nejdřív mě tak trápíš a pak, když se ti konečně podaří z chudáka Louisíčka slib vymámit, to chceš vzít zase zpět? To bych tu celou proceduru podstoupil zbytečně, děkuji, nechci!" Dlouhé řasy barona zašimraly na tváři, jak Damien překvapeně zamrkal. Vydal ze sebe dlouhé povzdechnutí, přičemž cítil, jak divadelní nasazení vyčpívá. "Dami, musím ti to říct," opřel znovu čelo o jeho rameno, jinak se však nepohnul. "Já… Týká se to hlavně tebe, víš? Já netušil, jak ti to říct. Mám z toho vlastně pořád strach." Když už se bude hrát na upřímnost, tak se vším všudy. Třesu se jako štěně. Bože… "Klepou se mi ruce, vidíš?" Zeptal se Louis najednou, přičemž jednu paži lehce vytrčel do vzduchu. To však ještě netušil, že mu jí upír o chviličku později drapne do své a vtiskne na hřbet polibek. Bez jediného slůvka, které by ho jinak rušilo.
"Před třemi dny… Potkal jsem toho odporného Anglána, Henryho samozřejmě. Rozbil ti tam skleničku," zabručel dodatek pod fousy a poddal se zesilujícímu sevření dvou paží. "A on najednou... Skočil po mně, úplně vyšinutý. Dami, můžeš mi říct něco o Michelle?" Zvrátil hlavu dozadu, aby lépe viděl do Damienova obličeje, v očekávání odpovědi. Upír se však tvářil, jakoby poslední otázku neslyšel, oči nebezpečně oživené. "Udělal ti něco, Louisi?" Přestože se snažil znít klidně, z podbarvení tichého hlasu čišelo cosi zlověstného. "Nepouštěj hrůzu," zavrtěl Louis hlavou. "A ne. Jen mě pořádně vyděsil. A trochu otřískal o stěnu. Nevěřil bys, jak jsou ty tapiserie tvrdé." Neplánoval ani zmínku o násilí, jež na sobě zaznamenal, poslouchat rýpavý hlásek svědomí, neodbytný asi tak stejně jako roj rozzuřených včel, se mu však nechtělo. A znal sám sebe příliš dobře, aby ho díky zamlčování pocítil. V tu samou chvíli se nahnul v polibku, který k jeho spokojenosti uhasil oheň v čokoládových očích na pouhé doutnající uhlíky, ze srdce rád, že není Henry nikde v dosahu. Musel by pak být svědkem nehezké scény, doprovázené skučením a jistým množstvím krve a nebyl si jist, že by něco takového zvládl. Už takhle narazil na dosti tvrdý oříšek.
Možná sis měl ten proslov připravit předem. I když…kdo ví, jak by to dopadlo. Mívám vůbec trému? "Dami," nechal utéci poslední nitečky humoru, naprosto vážně se mu zadíval do očí. "On všechno ví, úplně všechno," Louis zajel rukou k pootevřeným ústům, aby naznačil, ačkoli to bylo zbytečné. "Ví o nás dvou, o tobě. Když se mnou konečně přestal třást… Pořád dokola opakoval, že jsi vrah." Slova mu nešla příliš dobře na jazyk, přesto je ze sebe nutil dál, zatímco vnímal teplo, proudící mu do tváře opřené o druhé tělo. To už měl hlavu znovu sklopenou, cítil, že se nedokáže koukat na měnící se obličej, žmoulal pouze krajkový lem rukávu Damienovy košile. "On tvrdil, žes zabil Michelle, pořád dokola. Prý to byla jeho teta? Ale, nechápu to. Vždyť jsi říkal…. Vy dva jste se potkali ve Francii. Michelle je francouzské jméno a navíc Henry, on není zas tak mladý, aby byl jejím synovcem. Nemůže být nebo ano?" Nešťastně povzdechl, zatímco hlasem směřoval k šepotu, neodvratným tempem. Přes záda ho nepřestávala hladit teplá dlaň, on si však vsugeroval občasné trhnutí v plynulosti pohybu. Přitiskl se k upírovi ještě blíž, zatímco v dlani sevřel látku na jeho rameni spolu s pramenem hebkých vlasů.
"Mám od ní dopis, Dami. Henry ho po mně hodil, ještě než jsem utekl. Ona… Píše tam o jakési kameji, dals jí přívěsek, že?" Louis rozklepaně vzhlédl, aby se přesvědčil o správnosti své domněnky. Čokoládové oči se mu najednou zdály plné stínu, který on nedokázal vymazat, nepotřeboval víc k ujištění. V lehce hysterickém gestu přejel hřbetem ruky Damienovy bezkrevné rty. "Dami, ona… Měla z něj strašnou radost, ale taky psala, že chce, abys ho dostal ty. Jako upomínku, protože… Protože se tě musí vzdát…dokud to ještě dokáže. Je mi to líto, moc moc líto. Promiň, že jsem ti to musel říci…zrovna já." Plačtivě se nadechl, slzy však nestačily spustit, Damien si ho zatím přitáhl do obětí, ze nějž se nedalo určit, koho má zachránit víc.

Le Petit Prince 2/2

11. září 2008 v 16:43 | Elo-chan |  Le Petit Prince
a nemáme ani žádnou anketku, já prostě aninevim, na co se zeptat ^^". můžete mi jen, mé drahé yaoistky, sdělit objektivní názor? arigato ^^
-----
Uvnitř jaksi natěšený, zabral za kliku pokoje toho malého človíčka, kterého si už vážně zaškatulkoval do odstávajícího dlouhého kabátu, přesně jako tomu bylo v knize. Těšil se na jeho čitelný obličej, na každé dech beroucí zamrkání, jehož bude svědkem.
S léky na tácku za sebou zavřel a najednou ztuhl. Tak překrásný obraz, na nějž zarazil, přesto mu nohy zarostly do země. Anebo možná jen zdřevěněly. Měl by ten tácek zahodit a hnout se nebo ne?
Doktor ani nestihl zaznamenat, co dělá, to už ale klečel vedle princova těla. Od nemocničního světlezeleného linolea, z jakéhosi neznámého důvodu najednou bílého, se odrážely rudé stužky, korále navlečených démantů, zapletené i mezi prameny tekutého zlata, rozestřeného kolem usmívajícího se obličeje. Princ se mu jevil průsvitný, jakoby odrážel okolní bělost celým povrchem těla, odhalenou křivkou krku, zvoucí k polibku. Nemohl se udržet a neochutnat, pouhých několik doteků vyloudilo z pootevřených úst povzdech. Odpoutal se od chlapce a usmál se na něj. Krev rozmazaná po podlaze působila dojmem, jako by si v ní kdosi kreslil prstíčkem… Znovu se k Princi sklonil, tentokrát však z trochu jiného důvodu. Cítil na sobě modroučké oči, co ho sledovaly a najednou si přišel absurdně. Přemýšlí nad ukradenými polibky, zatímco by mohly být posledními. Urychleně ohledal zápěstí a na chviličku zapřemýšlel, jestli zavolat někoho na pomoc. Ale ne. Rána přeci není hluboká, stačí ji ovázat. A nakonec, co by dělal, kdyby jeho Princi přidělili někoho na dohled? To přeci nemůže připustit, jen to ne… Doktor věděl, že u sebe má papírové kapesníčky, ještě ty od minula, nechtěl však do odkrytého masa zanášet kousíčky nepořádek. Ale neměl by nakonec i látkový kapesník? V kapse u kalhot, také že ano. Další zvyk, který si odnesl od maminky, jak si s úsměvem uvědomil. Protože všechno bude dobré…
Na ránu na zápěstí, která ze všeho nejvíc připomínala prodřené místo, pokus o vygumování propisky z papíru, přiložil kapesník a utáhl. Přeci jen si nepřál další krvácení, už dost, že se chlapci podařilo po obědě ukrást jídelní nůž, válející se teď opodál.
"O co se mi tu snažíš, Princi? Slíbil jsem ti raketu, copak jsi zapomněl?" Klidná tvář vyloudila lehce obviňující výraz, patrný i přes rudé šmouhy, jež ji zdobily. "Ty mi ji nenakreslíš, vím to. A sám to neumím…" Dál se však nedostal, doktor přitiskl ústa na jeho pootevřené rty, než stačil navázat další větu. A hoch se nebránil, možná omámený ztrátou krve příjemný polibek opětoval. Poraněnou ruku obtočenou kolem doktorova krku, usmál se tím svým nevinným výrazem, jímž druhého muže naprosto odzbrojil.
Jak… Jak se ho jen nabažit? Znal jediný možný způsob, když začal rty mapovat tvář s přivřenýma očima. Líbila se mu nepřístojná představa, milovat se s pacientem na zemi, obklopen záplavou karmínových pozlátek, cítil z ní jakési kouzlo. A chlapcův rozkošný vzhled bezbranné důvěřivé panenky z mramoru jeho sebeovládání příliš nenapomohl. "Jsi ještě dítě, Princi. Nemůžeš tam jít přeci sám." Ani sám nevěděl, co si to namlouvá, šeptat slova o kterých si tvrdil, že mají mladíčka uklidnit. Kdyby v nich jen neslyšel to podbarvení. I když…potřeboval tady někdo uklidňovat? Andělská tvář se jevila naprosto vyrovnaně, Princ na něj pohlížel stejně bezelstně jako obvykle. Radostný výraz v tušení, že brzy dosáhne svého.
"Možná ti na planetce už vyrostly nějaké baobaby a…ššš, nech mě mluvit. Jak je chceš sám vytrhat? Půjdeme spolu, dobře? Měl bych o tebe strach, že se někde ztratíš, pustit tě samotného. Že ti někdo ublíží. Smím tě doprovodit? Představíš mi květinu, až se k tobě dostaneme. Třeba…jsem na ní zvědavý, víš?" Vychutnával si lehkou vůni zlatých vlasů, do nichž šeptal roztouženými rty. Jako z dálky ještě slyšel Princovu otázku, zda poletí raketou. Jak by to ale asi šlo? Zavrtěl hlavou a zvedl tělíčko v pyžamu do náručí. Ne, tady ne. Pokoj, který mu je v Mason d'aliénés k dispozici bude přeci mnohem vhodnější…
"Princi..?" Konečky prstů, ve kterých cítil jiskřičky rozkoše ještě teď, přejel po nahém rameni, vykukujícím zpod přikrývky. Nemohl již věřit ničemu jinému, tohle stvoření bylo jeho Malý Princ, který spadl z oblohy. Naštěstí přímo jemu do náručí. Šťastně se zasmál, zatímco si hocha přitáhl blíž. Jen opatrně na pořezanou ruku. Dobře věděl, že by ho po ztrátě krve neměl příliš vyčerpávat… Jak si ale pomoci? Kdyby se jen netvářil tak lákavě. Nakonec však doktor zakvrtěl hlavou a políbil na čelo. Nechtěl by mu ještě ublížit, to v žádném případě.
"Kdy pojedeme?" optal se mu hlásek u ucha a doktor zamrkal. Jak dlouho tu leží a tiskne drobné tělo v náručí? Princův dech ho musel ukolébat, odplul do sladké nevědomosti. Nebo možná tep cizího srdce, tak blízko, až ho sám cítil? Nevěděl. A neznal ani odpověď na danou otázku, alespoň ne přesně. Hloubavě přejel prsty po dokonalé tváři a usmál se jejímu tázavému výrazu. "Až si odpočineš… Teď spi, dobře?" Nemohl mu přeci říct pravdu, to, že se léky na spaní kradou v noci lépe, když jsou všichni umoření po náročném dni. Kdy se nemusí hrozit, že někdo vtrhne do pokoje a vyrve mu chlapce z náručí. Ne, to ne. Jen ať si odpočine a on zatím… Zdřímne si s ním. Vždyť je doktor, dostat se do lékárny nebude žádný problém. Ještě se rozhodl vynutit od rozespalých rtů polibek, než i on sám zavřel oči…
Ráno ústavem Mason d'aliénés zavířila zpráva, nesoucí se od úst k ústům. Tu a tam se ozval nevěřícný výkřik, zděšený pláč postarší sestřičky. Kdo by to byl řekl, že právě doktor? Kdokoliv jiný, ale on, co strávil mezi blázny tolik let? Ale ona hned říkala, že se ten Malý Princ tváří divně, říkala to. Jak jen mohl takhle pomást i jejího doktora? Otrávit se prášky… A to vypadal vždy tak rozumně. Racionálně. A navíc s mladým chlapcem v náručí… Dokonce i Napoleon s papírovou čepicí na hlavě, vyhrávající bitvu u Waterloo díky desítkám chrabrých vojáků, symbolizovaných kuličkami, vyrobenými z nakradeného toaletního papíru, zvedl hlavu a zavrtěl s ní v pohrdlivém gestu. Než se vrátil k decimaci početných nepřátel, kteří však padali jako podťatí.
Malý Princ se usmál. Květina se sice tvářila dosti nabubřele, on ale ve způsobu, jakým pohodila hlavou, než se od něj odvrátila, vyčetl značnou úlevu. To, že ho vidí také ráda. Nejspíš nebyl jediný, komu se stýskalo. Neotočila se nakonec, aby skryla slzu v oku?
Na jeho maličké planetce bylo všechno jako dřív. Květina, poklop a dva krátery, jeden činný, druhý vyhaslý. Také si tady připadal obdivuhodně malý, bylo mu neskutečně dobře. A když se podíval doleva, mohl spatřit jedinou změnu oproti dřívějšku. Tmavovlasý muž v bílém plášti, zoufale se snažící vytrhnout ze země zatím miniaturní baobab. Usmál se tomu. A poté ho cosi napadlo… Mohl by jít, políbit doktora na tvář a dovést si ho za ruku o pár kroků zpět. Dívali by se spolu na západ slunce, který on tak miluje, a přitom se opřít o sebe navzájem. No ano… Přes tvář mu přelétl úsměv, když si uvědomil, že tu již nikdy nebude sám.
KONEC

Le Petit Prince 1/2

11. září 2008 v 16:41 | Elo-chan |  Le Petit Prince
umm...slíbená jednorázovka... tak co prohlásit. no asi: tenhle princ ^^" a taky... berte tohle jako experiment. ste ode mně zvyklí na něco úplně jinýho, já sem od sebe zvyklá na něco úplně jinýho, nezbejvá mi, než se modlit, aby to nebyl brak, protože to prostě nedokážu sama posoudit. ale jak mě chytne tahle jednorázovková nálada, musim se jí prostě podrobit xD
-----
Na dvoře Mason d'aliénés bylo dnes velice rušno. Ostatně tak tomu za krásných slunných odpolední bývá, doktor sám neznal nikoho, komu by čerstvý vzduch neprospíval. Ať už nosíte modrá pyžama nebo bílé pláště. Můžete být veverka, snažit se vylézt na strom a rozdírat si ruce o kůru tak dlouho, dokud se odkudsi nevynoří zřízenci, s uklidňujícím sérem, jež napíchnou do žil poté, co násilím vyhrnou rukávy. Nu, kolikrát si tu onen chovanec stihl zlomit zub? Nevlastní sestra mu ty zpropadené oříšky nepřestává nosit, přestože už by specifický úraz mohla dávno předpokládat. Navíc se vždy najde nějaký měkkosrdcatá nesvědomitost, většinou ve formě nové sestry, co dárek z domova "zapomene" zkonfiskovat. A vysvětlete potom bláznovi, že rozhodně nemá tak silnou sklovinu, aby louskal ořechy zuby. Veverka je bohužel stále jen veverkou.
Dnes se ovšem zoufalý skřek ohlašující další prořídnutí jistého chrupu odnikud neozval a nenarušil tak atmosféru veselí až rozjařenosti, tolik připomínající mateřskou školku.
Pousmál se pod vousy, když se kolem něj prořítil dědeček s papírovým čepcem na hlavě, pohyby nohou nápadně připomínajíc chromou kobylu, která přesto nezanevřela na klus. Melodie falešné Marseillaisy se za ním nesla ještě dlouho poté, co se vřítil za houští směrem k domu. Nejspíš probrat taktiku bitvy u Waterloo, která tentokrát už jistojistě uspěje, s jedním z dalších tří Napoleonů, kteří měli to potěšení trávit svůj čas tady, za vstřícnými zdmi Mason d'aliénés.
A támhle na stromě doktor zpozoroval slavíka. Nebo možná modřinku, podle charakteristické barvy chovaneckého odění, prosvítajícího zelení listů. Sám pro sebe si povzdechl, zakroutil hlavou a vyrazil trochu rychlejším krokem k místu nálezu, možná s menším zápalem, než by měl správný ornitolog prokázat. Snad se nejedná o další veverku. Mohly by se přemnožit a co pak? Místní personál nikdy neměl příliš v lásce opatření jako připoutávání k lůžku, přestože se občas ukáže nezbytným.
Přiblížil se téměř až ke kmeni, na nějž se postava v modrém škrábala, kupodivu však jiným způsobem než veverčí muž. Tak opatrně, jakoby věděla, co dělá. A doktor možná cítil jakousi nejistotu, strach ze sklouznutí. Pousmál se nad tím, když se sehnul pro řadový župan, který ne příliš úzkostlivý horolezec zanechal na zemi, napospas prachu a jemným snítkám spadaného listí. Schválně si dával na čas. Osoba nahoře stačila trhanými pohyby dosvědčit, že si ve větvích není zrovna jista. A on se rozhodl být viděn. Lépe, než modřinku vyplašit a nechat si ji spadnout na hlavu. Takový otřes mozku není vůbec příjemná věc. Co by si pak bez něj počali ubozí Bonapartové?
Ušmudlaný župan odložil na lavičku kousek opodál, poté se postavil těsně vedle kmene ne příliš vzrostlého stromu. Naskytl se mu tak detailní pohled na nevýrazné bílé tenisky, asi tak půl metru nad úrovní svých očí. "Slavíčku?" V duchu si pogratuloval k zásobě ptactva, jež sype z rukávu a opatrně natáhl ruku, aby se tak dotkl kotníku osoby. "Je čas slétnout na zem. Pojď, pomůžu ti." Mluvil dost hlasitě, přestože klidně, byl si jist, že ho musí zaregistrovat. Přesto to chvíli trvalo, blázen nahoře několikrát bezradně přešlápl. Neví snad, jak dolů? To i doktor by byl šikovnější, ačkoli se na stromy příliš nedostal. Jeho mamá je příšerně starostlivá žena. Se strašným vkusem na klobouky a na muže. Ten Němec, se kterým žije, mu šíleně připomíná pašíka. A plavý knírek, věčně oslintaný, tomu zrovna nepomáhá… Vtom se v listí cosi zahýbalo, což ho probralo ze zadumání.
Nasadil naučený úsměv, tu se konečně lehce nemotorný odvážlivec nad ním vymotal jemným větvičkám a otočil se. Ruce obtočené kolem kmene s drsnou kůrou si to stvoření přidřeplo, což doktorovi vymazalo nejen myšlenky, ale i úsměv. Všechna profesionalita se stačila vytratit kamsi do neznáma pod vlivem zlatých vlasů, překrásné tváře, v níž se k rozporu se situací zračila nevázaná radost. "Nejsem slavíček, víš?" otázal se ten anděl, přičemž přivřel svá průzračná očiska. "Já jen jdu domů. Víš, mám tam květinu, je jediná svého druhu na celém světě. A i když je trochu nedůtklivá a nabubřelá, pořád je v jádru hodná a já ji mám rád. Proto za ní musím. Když jsem se dostal na tuhle planetu, had mi slíbil, že mně za ní pošle, přesně za rok. Ale já to nestihl." Tady chlapec trochu sklesl na duchu, hned se ale znovu rozzářil. "Ale to nevadí, protože jí za chvíli uvidím. Mám jí něco vyřídit?" Chtěl se znovu zvednout a zřejmě pokračovat v úmorné cestě k vrcholu, doktor ho však sevřel za kotník a znemožnil únik.
Trvalo nekonečně dlouho, než se dostal do obrazu. Jako každý správný Francouz a kultivovaný člověk Malého Prince samozřejmě četl. Jen netušil, že by se s ním měl kdy setkat. Tohle se každý den nezažije. Být o něco mladší a nepracovat mezi podobnými živly celý svůj život, považoval by to doktor za zázrak. Tenhle hošík se zdál jednoduchým ilustracím z knihy až příliš podobný. A pouhý pohled do modrých očí, plných přesvědčení… Zatřepal hlavou, zatímco si zoufale vybavoval fakta, příběh, který četl.
"Tak dobře, Princi. Vyřiď jí, že je nejkrásnější květina na světě." Chlapec se pod jeho slovy zapýřil, doktor se na něj usmál. Jak opojný pocit, manipulovat s lidskou myslí. "Ale nebojíš se? Spadnout z takové výšky… Přišel jsi sice z nebe, ale co, když si něco polámeš? Nebudeš pak moci čistit planetku od baobabů." Rozkošným obličejem se mihl stín pochybnosti, studená ruka se doktorovi ovinula kolem zápěstí. "Jestli se jich nezbavím…" "Tak polez dolů. Pošleme tě domů, ale mám lepší způsob." Vyčetl němou otázku ve velkých očích a usmál se. "Když slezeš, řeknu ti."
Sledoval, jak hoch rozklepaně sestupuje, přičemž ho nepřestával jistit, dlaně pro jistotu položené kolem útloučkého pasu. Co kdyby tahle krása spadla a polámala se? Byla by to škoda nad škody, to přeci vidí každý. A krásné věc mají jednu nepříjemnou vlastnost: býti pomíjivé. V okamžiku, kdy Princovi vážně sklouzla noha, byl pouhý metr nad zemí. Přesto to stačilo, aby se jeho tělo zřítilo do doktorova náručí. Ten měl konečně možnost prozkoumat, že je ještě o poznání drobnější, než se pod pyžamem zdá. Jakýmsi nepodmíněným reflexem si ho podržel u sebe, než mu dovolil stoupnout na vlastní nohy. Šimrání rozčepýřeného zlata pod nosem se rovnalo výsostnému pocitu rozkoše, přesto Prince, pojmenování mu samovolně naskočilo, nakonec pustil a oblékl do odloženého chovaneckého županu, jež si zasloužil spíše exkurzi vnitřkem pračky. Drobné ručky mu zavadily o tělo na dost dlouhou dobu, aby odhadl nadcházející podchlazení.
"Sedneš si tady na lavičku a já ti to povím, ano?" Z kapsy pláště vykouzlil papírové kapesníčky a kysličník, který pomalu odšrouboval. Chlapce nasměroval přesně jak chtěl, přičemž prsty chytil drobný obličejík, jež otočil na světlo. "Nakreslím ti raketu. Nezní to mnohem líp, než skákat ze stromu?" "A bude to fungovat?" Princ vykulil oči, z části možná bolestí, z části překvapením nad proneseným výrokem. "Myslíš… Neskončí raketa stejně jako tvoje letadlo? Je to moc důležité, abych se dostal na svoji planetku včas. Květina mě už čeká a já si nemůžu dovolit…někde ztroskotat." Bílé zoubky skously ret, když se desinfekce dostala do obzvlášť živého místa, oděrky způsobené změtí větévek v koruně stromu. "Pamatuješ, jak jsem ti nakreslil beránka? Byl to normální živý beránek, proč by se tedy neměla povést raketa? Dokonce jsem mu musel přikreslit krabici. Pamatuješ, Princi?" Pohladil zlaté vlasy, barvou připomínající zralé obilí. Je tohle skutečnost nebo sen? Povídat si s Malým Princem o neexistujících věcech, navíc si přivlastnit cizí osobnost. Tak proč je tu ten pocit vše naplňujícího štěstí? Možná, že ty modré oči tolik září? Má radost, že mu chci pomoci…
"Máš pro mě tu raketu?" Přinesl svému Princi medicínu, ten vzorný chlapec ji přijal s úsměvem. A teď, když se doktor posadil vedle něj na sterilní postel ve sterilním pokoji, jemně zapáchajícím nemocniční desinfekcí, si hoch klekl na kolena, vytáhl tělo o kousek výš a objal ho kolem krku, s tím svým rozjasněným úsměvem a lehce zrůžovělými tvářemi, svědčícími o jistém nervovém vzrušení. Povzdechl si a pohladil ten dokonale souměrný obličej. Od spánku dolů, přes tvář až po bradu a druhou stranou opakovat stejnou trasu znovu nahoru. "Ještě ne. Potřebuji trochu času, abych ji nějak nezkazil," poučil ty modré oči mírně. "A ty mi snad chceš utéct tak rychle? Bude tu bez tebe smutno, Princi. Víš, že jsi můj přítel." Stačil si toho nového chlapce oblíbit, snad až příliš. Občas mu přišlo nebezpečné a vlastně i opovážlivé, hltat povrchem dlaně samu podstatu krásy, Princ však míval ve zvyku udělat tu nejméně očekávanou věc. Jako třeba nyní, kdy doktorovi visel kolem krku, ten neviděl jedinou možnost, jak ho setřást. Ledaže… "Tak vyskoč, půjdeme se projít. Uvidíš květiny." Chlapec roztáhl rty do nejprostšího vyjádření radosti, jehož je člověk schopen, a s poněkud nezvyklou čiperností skončil na linoleu, kde se začal shánět po obuvi. Stačila jen malá pomoc, s níž se dostal do vypraného županu, poté mohli vyrazit. Malé ruce, držící se doktorovy dlaně jako klíště.
"No ne, zase jdeš s princátkem?" V hlase svého kolegy, tedy spíše podřízeného, doktor zaznamenal lehký úsměv. Nezlobil se za to, že je zastavil, ani za pronesená slova. Nakonec lidé tady jsou víc přáteli než spolupracovníky. Kývl hlavou na znamení souhlasu, přičemž mu unikl jemný úsměv. Druhý ústavní zřízenec, opírající se o strom, vytáhl cigaretu z úst a přeměřil hošíka, který se teď celým tělem natiskl k doktorově paži, tmavým pohledem. "Ještě jsme nenašli rodiče ani žádné příbuzné. Prostě pusto. Jakoby vážně spadl zčistajasna." Doktor přijal zprávu lehkým povzdechem, zahraným tak pro jistotu. Cítil váhu cizího těla, opírající se o něj z boku a nebylo mu to vůbec nepříjemné. Očima zabloudil ke sklopené tváři, zastřené závojem vlasů, který si dovolil lehce pocuchat. "Princi?" Ujištěním, že hoch vnímá, byl bleděmodrý záblesk, avšak nic víc. Dva muže před ním to rozesmálo. "Nějak se na tebe zafixoval. Na ostatní dělá tyhle bubáky," pokynul kuřák hlavou k nepřístupné masce na chlapcově tváři a pohledu zavrtanému do země. "Ale taky fakt, že jsi s ním teď pořád," zkonstatoval ještě. Přítel ve zbrani se na něj zašklebil. "No tak se mu nediv, desetkrát zajímavější než všichni naši Napoleoni najednou. Taky by se mi šiklo rozptýlení… Mimochodem, všiml sis, jak stařík minule zpíval Marseillaisu?"
"Dospělí jsou oškliví. Nerozumí ničemu, jen přestanou být dětmi. Měli by si vzpomenout jako ty." Princ na něj upíral své velké průzračné oči, zatímco se nepouštěl ukořistěné paže. Vypadal najednou schlíple, jako zmáčená slepice. Nebo děcko rozmrzelé nepochopením ostatních? Doktor se na něj usmál a pocuchal ve vlasech, snad ho alespoň trošku rozveselí. Chlapec však jen zvrátil hlavu, aby na něj lépe viděl a udělal kačeří grimasu. Bůh ví, co měla přesně vyjádřit. Vypadal tak příliš pomilováníhodně, aby si doktor stačil všímat čehokoli jiného.
"Tak proč mi nikdo nevěří?" Říká se, že období "proč" nastává u malých dětí, které se pokouší pochopit svět. Stejně tak se ale nepřestával ptát ani Princ, neklidně sebou šijící na lavičce. Možná ho dřevo tlačilo nebo mohl zapadnout do mezery mezi jednotlivými prkny, s jeho proporcemi by to nebyl až takový div. Každopádně mu to stále slušelo, nosík jemně nakrčený usilovným přemýšlením. "Tak proč-" "Já ti přeci věřím. A tvá květina také." Modroučké oči se rozsvítily lépe než Eiffelovka za zimní noci, doktor se osmělil palcem opsat křivku znovu šťastných rtů. "A nakreslíš mi zavřeného hada?" vypadlo z prince. Ne tedy, že by to doktor nemohl čekat už předem.
Usmál se pod intenzivním pohledem a pokývl. Tak a teď si jen vzpomenout, jak se takový had dělá. Ale za ten výraz… Stojí to za to, že? Ze země sebral jakousi větvičku, s níž začal hnípat do vypískované cestičky. Soudný člověk by musel vzniklé dílo otipovat na kopec. "Chceš i otevřeného, Princi?" Stvoření tlesklo rukama a přistálo vedle něj, na kolenou. "Smím ti pomoct?" ptaly se olbřímí oči, překryté tmavými řasami. Postoupil mu tedy svůj drahocenný poklad ve formě větvičky a jediná daň, kterou si za tak nevídané dobrodiní vyměřil, bylo letmé okušení zlaté svatozáře vlasů. Vždyť pouhý dotyk rtů… Co lze žádat méně. A Princ byl tak zabraný do umělecké činnosti, že si snad ani nevšiml.

Zůstaň, prosím... -18

7. září 2008 v 1:05 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
xD tak abych pravdu řekla, zase se mi do toho dílu vešlo úplně všecko, co sem chtěla *ironie z ní kape*. já za to ale fakt nemůžu, ono se to děje nějak samo ^^" (a navíc rači nechci pokoušet blog, kolik textu mi veme. to se rači nebudu omezovat a nafrkam všecko co budu chtít do další kapitoly, no že jo. ono to eště asi totiž bude na dlouho... přeci jenom xD)...toto sem spáchala převážně teď a je to o moc lepčí jak díl minulej, podle mýho objektivnío haha názoru. takže enjoy reading! (a gome, že je to zas tak akční *ironie už crčí*...to je holt elo-chan. a navíc už se smířila, že to bude sakra dlouhá povídka xD)...pro raní ptáčata to přidávam rači hned, protože hodlam spinkat nejmíň do jedenácti. a pořádně si přitom užít miláčků **w** *teče při tý představě louisíčka...*
-----
V první chvíli chtěl utéct k Damienovi, na půlce cesty si však uvědomil, že by své rozčarování nyní doopravdy nedokázal skrýt a o další otázky navíc už nestál. Odevzdaně si povzdychl a zastavil na místě, oči zabodnuté do koberce těsně u špiček svých bot, tento obraz však stejně neviděl, byl stále v sestřině pokoji, s mírným časovým skluzem si vše znovu přehrával, aniž by po tom toužil.
Louis vrazil celý udýchaný do knihovny, cestu sem běžel. Potřeboval si pročistit hlavu, když se po kdovíjaké době přistihl, že zírá do stále stejného bodu a nevnímá absolutně nic, a na lepší způsob právě nebyl s to dojít. Jaké bylo ale překvapení, když se setkal přímo s čokoládovýma očima, jež se k němu mírně překvapeně zdvihaly z křesla, z nějž Damien pozoroval scenérii za oknem, park zahalený do závoje vlhké padající tmy. Teprve v tu chvíli Louis zjistil, že na té chodbě, v transu podobném stavu, musel zůstat pěknou chvíli. Trefně ho ještě napadlo, jak je divné, že po sobě v zemi nezanechal vystálý důlek. Poté znovu zatěkal očima za okno, kde panovalo šero, odpovídající tak osmé hodině večerní a jemně se oklepal.
"Louisi? Tváříš se, jako by tě honili všichni svatí, prosím tě." S ostrým nádechem Louis zamrkal, znovu vytržen ze zadumání, kdy nevnímal nikoho a nic, přičemž svůj zastřený obličej otočil Damienovým směrem, ani si neuvědomil, jaké památečné hlouposti o svatých byl právě přítomen. "Co tam máš, hm?" Ne, to- Upír se stihl zvednout, nyní stál s hlavou těsně u skleněných tabulek a vyhlížel tak ven, nejspíš se snažil najít příčinu baronova zájmu, avšak bezúspěšně. Vždyť tam nic není, hlupáku. To snad nemůžu ani zírat? A hlavně se neptej, prosím. Neptej se na nic… Ještě jsem nestihl vymyslet pořádnou výmluvu, chápeš? Jako by četl Louisovy myšlenky, přestal Damien soustředit svou pozornost na větve stromů, ševelící ve zvedajícím se větru, a oblažil jí namísto toho mladíka, jež vypadal nanejvýš podezřele, přestože se snažil svou tvář zaclonit maskou nezájmu.
A sakra, Louisi. Tak a teď ho koukej zabavit nebo to nedopadne dobře. Nechápu, proč zrovna já mám takovou smůlu, potkat ho tady, zabědoval si. "A co ty tu vůbec děláš?" zeptal se za okamžik, což u Damiena vyvolalo jen nevěřícný pohled. "Louisi, jsi nějak mimo…" Baron si teď v duchu nadával, jak jen mohl vypálit takovou hloupost, první, co se mu namanulo, přesto se pokusil o co nejprostší výraz, vložit do záměrně rozevřených očí, působících tak dvojnásobným efektem, naivity jak jen půjde. Stejně ale cítil, jak mu úsměv tuhne, když se Damien rychlostí blesku zjevil až u něj, chytil mu prsty bradu a dal se do neskrývaného zkoumání. Dami… jsem nabodnutý motýl nebo co, sakra?! Úsměv, hochu, to chce úsměv. Přece bys netrápil andílka, že? …ne?"Mám něco na tváři? Kdybys řekl, mohl jsem si tu omáčku otřít. I když už asi bude od oběda zaschlá…" Louis se pokusil zažertovat, ale i jemu samému to vyznělo jaksi neslaně ani nevěděl proč. Připadal si najednou s hloupým humorem podobný Henrymu, znechuceně sešklebil ústa. V tu chvíli se mu kolem zápěstí obmotaly Damienovy štíhlé prsty, možná až trochu necitelně. "Jestli se něco stalo, Louisi, můžeš mi to říct. To snad víš, ne? Tváříš se tak… Pověz." Stačil již pustit Louisovu bradu, ten k němu však stále vytáčel tvář, oči vykulené, ačkoli tentokrát doopravdy. Zdálo se mi to…nebo mi přikazoval, bože? Jak ti to mám… Proč na mně musíš všechno poznat, k čertu? Všetečko jedna nemilá. Nepovedená. Uch…Ještě, že to neslyšíš, asi bys se mnou už nepromluvil? Nepřestával do podezřívavě stažené tváře zírat, asi až příliš dlouho, podle zesilujícího stisku. Louis měl co dělat, aby nezasykl bolestí, nenápadně sevřel ruku v pěst, v bláhové naději, že tak zvýší objem svého zápěstí a Damien povolí, nebesa mu však nejspíš zrovna dnes nehodlala být příznivě nakloněna, nestalo se absolutně nic. Tedy možná se ještě víc zamračil, to obočí vlevo… ještě půl centimetru a půjde mu do oka. Asi by to příliš kontrastovalo, že? Zase vymýšlím blbosti. Damíčku, prosím tě, prosím… Jak ti to mám říct, abych ti neublížil? Nechci se koukat, nechci tě tak vidět. Asi jsi ji miloval, já vím, že jo. Tak jak?
"Nejde to…" Louis nešťastně zkrabatil ústa, zatímco polohlasem pronesl pouhá dvě slova, která stačila k proměně Damienovy tváře. Ještě před chvílí iritovaný výraz se změnil na grimasu, snažící se zadržet ublíženost, ne však zcela úspěšně. "Vidíš, tohle jsem nechtěl," fňukl si Louis pod vousy a hlavu mu položil na rameno, za chvíli se ovšem ošil a nakonec se opřel čelem. Strnulost obvykle vstřícného těla mu nějak neseděla, věděl, že Damien stále očekává odpověď, on však nebyl schopen žádnou poskytnout. Jakýsi sobecký instinkt mu říkal, že je lepší vyvolat smutek takhle, sám o sobě, než kvůli další osobě, nejspíš by neskousl zůstat kdesi v pozadí Damienovy pozornosti, ač by si to nikdy nebyl připustil.
"Nemůžu ti to říct, promiň," zašeptal a stiskl víčka k sobě v očekávání jakéhokoli odporu, kterému by se on samozřejmě nepoddal. Rukou zajel Damienovi pod vlasy na krk, kde se chystal neskutečně láskyplně přejíždět a vynutit si tak odpouštějící obětí, upír však zareagoval pro něj naprosto neočekávaně, v úplném rozporu s Louisovou představou. Pustil baronovo zápěstí a odvrátil se, bez jediného slova, plné rty stažené do úzké linky. Bylo poznat, jak tiskne čelist, jen aby zadržel cosi vroucího pod povrchem.
Louis zůstal jen nevěřícně zírat, když se mu Damien netaktně vymanil, takhle ho ještě neznal. Mohl cítit auru napjatého podmračení, upjatost Damienova postoje se mu jaksi nechtěla líbit. V záchvatu sebelítosti stáhl rty do špuličky a obličej sklopil, stále však nespouštěl oči z upíra, postávajícího opět kdesi u okna, v napolo odvrácené póze, jež měla baronovi nejspíše sdělit, že je právě v nemilosti. "Dami… Nezlobíš se, že ne?" Kuňkl ten, přestože dost panovačným tónem, ve kterém se příliš mnoho z prosby neodráželo. Světlovlasý muž se na něj zadíval, obočí mírně zdvižené. "Zlobit?" Louis kývl, s vděčným vzdechem na rtech, když tu ale Damien zavrtěl hlavou a vyloudil pohrdlivý úšklebek. "Samozřejmě že se nezlobím, proč bych taky měl? Jak by mě vůbec mohlo naštvat, že mi nechceš nic říci i když jsi to slíbil? Proč bych se měl cítit naštvaně jen kvůli tomu, že na mně místo odpovědi děláš velké oči a myslíš si, že ti to jen tak projde, když se ke mně přitočíš s tím svým přítulným výrazem?" "Cos…to řekl?" Louisovi by bylo po takovýchto bezcitných slovech obyčejně nejspíš do breku, po výstupu s Josefínou se však pohár trpělivosti téměř naplnil. A Damien tuto míru právě překročil, baron cítil, jak mu do rtu škrábe prodlužující se špičák a bylo mu to v okamžení srdečně jedno. Měl chuť k upírovi přiskočit a zpolíčkovat tak silně, že to ještě nezažil, nakonec se však rozhodl dát najevo svou povznesenost, ačkoli ji on sám nijak nepociťoval a zůstal stát na místě, i když ho to stálo hodně sil, ovládnout se. "Polib si šos, pitomče," procedil jen, vzteky drnčícím hlasem a s jistým zadostiučiněním zpozoroval, jak se Damienova tvář nevěřícně protáhla. Cítil se zraněně, nehodlal to však přiznat ani sám sobě, místo toho uvnitř schválně přiživoval oheň, hrozící vybouchnout. A nakonec se rozhodl, že by to za to možná i stálo. Ve tváři mu to zacukalo, když se prudce nadechl a konečně spustil také on. "Jsi ten nejnanicovatější sobec, co znám," vyplivl znechuceně a přeměřil ho divýma očima od hlavy k patě. "Právě jsem se kvůli tobě pohádal se sestrou tupče! Kvůli tobě a tvé zatracené aférce! A tohle," v jakémsi záchvatu si nahmátl přívěsek kříže na krku a jediným razantním pohybem ho strhl, přestože to nemálo zabolelo a on tak potrhal i límeček košile, "si klidně nech!" Se zhnuseným výrazem se rozpřáhl a mrštil drobným předmětem po Damienovi, který zasykl a uskočil. To už se však Louis obrátil a s pocitem nesmírného pokoření vyběhl z místnosti. Poté, co se jakž takž zbavil hněvu, se mu začaly hrnout do očí pálivé slzy, které smetly poslední zbytečky hrdosti. Strašlivá zrada ze všech stran ho zdecimovala a on bez jakéhokoli přemýšlení nabral směr do zahrad.
Zdlouhavou trasu chodbami strávil vzdorným pohazováním hlavou, spolu se stíráním horkých krokodýlích slz, které ne a ne ustat ve snaze zmáčet mu celý předek košile, chladný venkovní vzduch ho ale utišil. Oči se přestaly zaplňovat a on cítil stružky na tvářích, pomaličku zasychající v kvílivém větru. Teprve teď si Louis uvědomil, že jemně mží, tyto drobné kapičky ho přivedly na absurdní myšlenku, že i nebe pláče. Jako by znalo důvod. Rukou zajel k unaveným očím a promnul je, stírajíc tak poslední vlhkost z řas. A přestože se nyní cítil podivně klidný, jeho nitro vyplňovala spíše prázdnota než ulehčení, dvojitá zrada na něj padla vší svou vahou a baron jen cítil, jako by se dusil, nitky stahující mu hrdlo se uvnitř zašmodrchaly a utvořily knedlík, který on ne a ne spolknout. Najednou byl podivně vyčerpaný, když už se, hluboko v parku, poté co už dávno přešel záhony bílých růží, nyní orosených, posadil na mokrou zem, zády k mohutnému kmeni stoletého stromu. Nezaklonil se však, aby se nechal obejmout starou kůrou, nepokoušel se ani zaplašit veškeré myšlenky, jež byly stejně příliš živé. Místo toho je nechal volně proudit vzduchem, neustále se mu vracely po vlnkách vzpomínek na ošklivá slova a ublížený výraz dvou párů očí, který se změnil v hněv. Nebylo fér, jak se k němu zachovali, jak sestra, tak Damien. Louis unaveně opřel hlavu o kolena, nohy přitáhnuté k tělu a následně tvář zabořil co nejhloub to šlo, bez ohledu na bolest, usadivší se pod víčky, jak mu na ně zespodu tlačila kost. Litoval se, ale na druhou stranu nejspíš ne dost na to, aby se znovu rozplakal. Anebo už tu hranici, kdy je ještě možná úleva, stačil překročit, což se i jemu samotnému zdálo pravděpodobnější možností, bylo mu jaksi hořko. A zima.

Zůstaň, prosím... -17

4. září 2008 v 21:10 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
přečíst prosím nejdřív ten kousek pod tímhle! blog mi to nesežvejk najednou Q_Q
-----
Trvalo další dva dny, než Louis posbíral odvahu cokoli sestřičce říct. A teď, když už stál přede dveřmi, pocítil šílenou touhu obrátit se na místě a vzít do zaječích, jen by se za ním prášilo. Místo toho po chvilce skousl ret, hluboce se nedechl a pro povzbuzení sama sebe kývl hlavou. Poté již konečně zaťukal, rychle kráčejíc dovnitř, ještě než si to rozmyslí.
Jen co vešel do pokoje, svým vybavením poukazujícího na dívčí obyvatelku, ho uhodil do očí obraz Josefíny, sedící u toaletního stolku, hluboce zabrané do pročesávání hnědých vlasů, již dávno leskle hladkých od nesčíslného projetí stříbrným kartáčem. Tento pohled ho nejenže zarazil, ale ťal do živého. Jeho sestra na parádu nikdy pořádně nemyslela, toto bylo tedy jen dalším důkazem, jaké vzdušné zámky bude on teď muset zbořit. Znovu se nadechl, zatímco zaháněl útrpný výraz, vkrádající se mu do tváře, a rádoby vesele pozdravil. Po anglicku. A když se na něj sestra otočila, mrkl na ni s úsměvem, o který se musel hodně snažit. "Máš už ty vlasy jako hedvábí, princezno," prohlásil Louis, Pročísl jí hnědou clonu prsty, zatímco bojoval se silnou nevolností jež pociťoval, v duchu proklínajíc sám sebe, že dnes vůbec obědval.
"Myslel jsem, že tě přistihnu při svačině a ty se tu namísto toho čančáš, Josi." Děvče k němu tázavě vzhlédlo, zatímco se zazubila nazpět. "Přišels na čaj o páté? Smetanu nebo cukr?" Rozesmála se, ihned ovšem přestala, jen si všimla Louisovy bolestné grimasy, jež se na okamžik vydrala na povrch. "Louisi, není ti dobře? Vždyť jsem říkala, že vypadáš pořád nemocně! Měl jsi dávno zavolat doktora, šetři se trochu, probůh!" Se strachem v očích vyskočila na nohy a rukou zamířila k baronovu čelu, nejspíš se záměrem zkontrolovat horečku, ten jí však zachytil útlé zápěstí, ne nepodobné vlastnímu, v polovině cesty. "Bráško co je ti?! Máš barvu jako křída." Ačkoli bylo vidět, že se snaží nepanikařit, pohled na Louise ji dohnal téměř k slzám, zkrabatila bradu v nelíčené účasti o drahého bratra. Ten, když to viděl, se pokusil nasadit alespoň o něco lidštější tvář, Josefínina starost ho však uvnitř trhala ještě víc.
Nerozhodný co dál Louis na okamžik zaváhal, palcem jemně přejíždějíc bledé žilky, rýsující se pod tenkou kůží zápěstí, než její dlaň sevřel pořádně. Věděl, že slova, která se chystá pronést, budou bolet a vůbec netušil, jak to všechno skončí, přesto se k tiché otázce dokopal, oči upřené k zemi. "Miluješ Henryho?" Nepřál si ani slyšet odpověď, kterou správně očekával, pohybem ruky vzápětí utnul Josefínina vášnivá slova, právě uprostřed věty. "A on tebe?" Baron se konečně donutil pozvednout oči do dívčí tváře, jež najednou pozbyla barvy. "Samozřejmě, že ano. Budeme se přeci brát, hlupáčku. Na co se mně to ptáš…" Josefína bezkrevnými rty vykouzlila úsměv, přičemž v lišáckém gestu plácla bratra přes rameno. Obvyklá jiskra ale stejně chyběla, což se jí zakrýt nepovedlo.
Louis stáhl obočí v zoufalé snaze krutá slova poněkud zmírnit, nešlo to však. Stejně pochyboval, že na něj děvče dá, byl si tím vlastně jist, jak tak viděl prvotní reakci, přesto se rozhodl beznadějné tažení nevzdat, ačkoli se to i jemu samotnému jevilo jako předem prohraná bitva. "Josi, neber si ho. Prosím." Svou žádost pronesl polohlasem, pokojem se to však rozlehlo, jako by byl vykřikl.
Chvíli nato se rozhostilo ticho, při kterém měl možnost sledovat pomalu se měnící výraz své sestry, jak jí dochází, co vůbec řekl. "Cože?" V hlase se zachvělo lehké nepřátelství, když Louise přeměřila pohledem, neponechávajícím pochyb, že dumá nad jeho duševním zdravím. Baron jen sepjal ruce v prosebném gestu a aniž si to uvědomil, přidal sám sobě na dramatičnosti. "Nesmíš si ho vzít. Ty nevíš… Není to dobrý člověk Josi, prosím tě. Prosím…" Po celou dobu udržel oči stočené směrem k ní, za což si gratuloval, přestože tak mohl vidět, jak to s Josefínou mává. Ta zůstala po vyřčené větě konsternovaně zírat, neschopná slova, konečně si uvědomila, že jí Louis stále svírá ruku a několikrát škubla, pokoušejíc se osvobodit, přičemž se jí oči neúměrně zvětšily, duhovky připomínající ze všeho nejvíc zeleň v bouřce. Pustil ji teprve, když se rozkřikla, se zuby silně zaťatými do spodního rtu.
"Uvědomuješ si vlastně, co to říkáš? Co nevím, proboha, Louisi? Jak… Jak si můžeš vůbec dovolit o Henrym něco takového říct?!" Louis provinile sklopil hlavu, přesně tohle mohl čekat. A přeci si v duchu maloval jiný scénář, odmítal se vzdát absurdní naděje, že by snad Josefína dohlédla dál, než tomu ve skutečnosti mohlo vůbec být. Ani si neuvědomil hořký úsměv, jež mu v tu chvíli přeběhl přes rty, Josefína si však nejspíš povšimla, celá zrudla ve tvářích, oči nebezpečně blýskající. "Proč to tvrdíš?" Přestože nad sebou pomalu ztrácela kontrolu, zavřela na okamžik oči ve snaze uklidnit se. A stejně tak i Louis, který vzdal snahu o vymyšlení rozumného argumentu. Místo toho napočítal do deseti, aby tak zklidnil tlukot šíleného srdce, ubírající mu dech, cítil je až v krku. "Josi… Prostě mi musíš věřit, já opravdu… Myslím to s tebou dobře, je to kvůli tobě. Nemyslí to s tebou vážně, on…" "Nešťastně zmlknul a rozhodil rukama ve výmluvném gestu, když se do něj zabodl pohrdlivý pohled. Jako by mu něco vyčítala, zaleskly se slzy, které si baron musel přikládat za vinu, sám by si teď nejraději kleknul a odprosil, tak jako kdysi, když ještě byli dětmi.
"Josi…" zkusil znovu, naléhavým tónem, ona se však napolo odvrátila, než sama začala mluvit. "Louisi, proboha, nemyslíš, že je konečně na čase odhodit ty své naivní oči? Už nejsi malý. Co si vůbec myslíš? Že zůstanu do konce života sama?! Dami si tě ukořistil sám pro sebe, kdy naposled jsi se mnou mluvil? Kdy naposled jsme si zahráli na klavír? To je Dami sem a Dami tam, co jiného od tebe slyším?! A teď, když se objeví někdo, komu na mně alespoň trošku záleží, se to snažíš zkazit. To na něj sakra tolik žárlíš nebo co?! A přestaň se tvářit jako neviňátko, jsi sobec! Odporný sobec, co kouká jen sám na sebe, to sis vážně myslel, že tě poslechnu jako malá holka? Přestaň žít ve svém pohádkovém světě a postav se nohama na zem, bylo by to zapotřebí!" Zprvu sice mluvila mrazivě klidně, ve svém obviňování se však příliš rozehřála, její zvýšený hlas se do Louise nepříjemně zařezával. Netušil, jak jí jen přesvědčit, nemohl ani nic vysvětlit, aniž by porušil Damienovo tajemství, čehož se nesměl dopustit za žádnou cenu.
"Sobec?" Zopakoval Louis tónem, až podezřele roztřeseným vzhledem k tomu, co si přikázal. Takže on je sobec. Po všem, co se snaží pro ně oba udělat, jej jeho vlastní sestra ho nařkne z něčeho takového. Uvnitř mu ruplo další neviditelné vlákénko, pohár zvolna přetékajíc, a on jen bolestivě stiskl zuby, v duchu proklínajíc jak Henryho, tak Josefíninu zaslepenost, to, jak bláhově dívka propadla falešnému kouzlu. A nakonec celý svět, neznámou sílu, vhánějící mu slzy do očí, tváří v tvář sestře, jež ho obvinila z dětinskosti, ze všech právě jeho. Najednou si přišel nesmírně ublížený, tak trpce jako dlouho ne, jen se odevzdat Damienovu náručí a nechat se ukolébat něžnými polibky. A i to by mělo být podle Josefíny špatně, přestože neměla ani tušení, jak moc měla s tím jeho ukořistěním pravdu. Rukou zajel ke krku ve snaze nabrat vzduch, zatáhl za krajkový šátek, najednou příliš těsně uvázaný. Nakonec semkl víčka, olemovaná temnými řasami k sobě. "Josi, vždyť tě ten člověk jen využívá, tak proč jsi tak slepá?" Přese všechno snažení to vzdal, rozbolavělé srdce přineslo na rty ne zrovna nejšťastnější otázku, baron se navíc nedokázal plně vyvarovat jakémusi vyčítavému podtónu. Ani si neuvědomil jak, ucítil pouze prudkou ránu na levé tváři, jak ho sestra uhodila a horkou bolest, jež se o pouhý okamžik později rozšířila do celé poloviny obličeje, nepříjemnější než tisíc mravenců. S očima zděšením rozevřenýma dokořán se na Josefínu zadíval, stále nevěříc, že by se něco takového mohlo stát. Jediný pohled na její dmoucí ňadra, rty stažené do úzké čárky a zorničky, propouštějící zlostné blesky plné chvilkové nenávisti, mu však bláhové naděje vyvrátily. Děvče pouze máchlo rukou ve vzduchu směrem ke dveřím, jasné gesto, které Louis bez váhání uposlechl, s hněvem na celý svět a hlavně oprávněnou sebelítostí. Nezmohl se v tu chvíli na jedinou racionální myšlenku, natož slovo, pouze za sebou práskl, hlavu plnou jejích výčitek.

Zůstaň, prosím... -16

4. září 2008 v 21:08 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
chiiiiiii~ tak ok, cejtim se jak děsná slibotechna. jak dlouho sme tu neměli další díl? teď si kůli mně budete muset přečíst konec toho minulýho, gomene (teda pokud nemáte sloní paměť, jakože by se šikla xD)... a navíc mě teda dostala kira-chan, je poslední dobou v naprostem kontrastu se mnou, tedy extra produktivní xD ale arigato za to, pomohla mi tou novou povídkou vyhrabat se z krize =_=. takže pro kira-chan a všechny, kdo měli trpělivost čekat tak dlouho a vydržet to se mnou ^_- (a je to dlouhý ^___- *snaží se to zakecat* xD) tak teď mně s odpuštěnim důstojně nasrali. je to dlouhý, takže rozdělení na dvě krátký části, 16+17 =_____x
-----
Jen co za sebou Louis zamkl dveře, stále lapajíc po dechu, opřel se o jejich výplň zády a dovolil svým třesoucím kolenům konečně vypovědět službu. V duchu jasně viděl obrovské horké slzy, kutálející se mu se vzlyky po tvářích, ve skutečnosti však zažil příliš, než aby si takový luxus úlevy mohl dovolit. S vše říkajícím táhlým povzdechem tedy jen složil tvář do dlaní, hlavu příliš ztěžklou splašenými myšlenkami, aby ji mohl udržet rovně. Chtěl je nějak utřídit, zničující pocit, že objevil cosi strašného, když si vzpomněl na zažloutlý dopis, který upustil kamsi na zem. Automaticky se tedy rozhlédl kolem, očima po tom neblahém cáru pátrajíc, když si ho všiml, napůl na něm seděl. Nechtěl ho ovšem potrhat a zvednout se by vyžadovalo příliš energie, kterou nebyl schopen nashromáždit. Namísto toho nechal pokrčené nohy sjet, celým tělem se položil na zem, takže mohl spletité vzory tlustého perského koberce sledovat zblízka, kdyby jen chtěl. Sice nad tím přímo nedumal, pociťoval ale šílený strach z toho, co řekne těm, kterých se celý incident týká. Vyčerpávající úzkost, že bude muset ublížit svým milovaným, Josefínu vytrhnout z náruče sladkého snu, Damiena vrátit zpět do proklínané minulosti, sám nevěděl, co z toho pro něj bude těžší. Jen pomyšlení na hovor takového rázu z barona vyloudilo nešťastné zakňučení, přestože si to nechtěl připustit. Přál si jen na celý den zapomenout, dělat jako by se nic nestalo. Zavolat služebnou, aby mu připravila horkou lázeň a smýt jediného svědka událostí, krev na temeni, co mu při zasychání bolestivě krákala jemné vlasy. Jenže poté se zrádná mysl stočila zpět k zašlému dopisu, dostavila se nejistota, co všechno může ještě skrývat. S veškerou neochotou se Louis tedy podepřel rukama a vysoukal do sedu, poté teprve opřený o dveře vstal, přičemž sebral papír.
Vlezl si do postele, zatáhl za sebou závěsy a dobrých deset minut špicoval uši, jestli náhodou někoho neuslyší procházet kolem. Teprve poté si dovolil trochu uvolnit. Přestože měl zamčeno, zmocnila se Louise šílená úzkost, že by jej snad někdo s dopisem našel a on jí nějak nedokázal zapudit. A ačkoli jedna z jeho částí stále pociťovala nechuť a strach, co uvnitř psaní najde, přirozená zvědavost převážila. Opřel se tedy o zdobené dřevo za zády, pomuchlaný papír položil na kolena, kde se ho následně pokusil vyhladit, což nešlo zrovna nejlépe. Nedokázal si představit, co s ním kdo dělal, podle stavu, v jakém se nacházel. Popsán kudrlinkovým písmem, které mu připomnělo Josefínino, elegantní, ale ne dokonale úhledné, svědčící o jisté energičnosti, dravém temperamentu mládí, byl na některých místech rozmazán téměř k nečitelnosti. Slzami, když si baron posléze uvědomil, co ten dráždivě povědomý tvar znamená. Trochu se otřásl při vzpomínce na Henryho, než se dal do čtení.
Zpráva nebyla nijak závratně dlouhá, přesto mu dalo práci dobrat se konce. Nejen, že musel luštit každé druhé slovo, mnohokrát zmáčené slzami adresáta, kým nebyl nikdo jiný než Angličan, ale i sám obsah se do něj nepříjemně zakusoval. V podstatě šlo o pouhé sentimentální psaníčko překypující štěstím nad prožitým a zároveň smířenou lítostí z věcí nadcházejících, prosté ve své upřímnosti. Poslané dávnému příteli a zpovědníkovi, týkalo se však osoby, jež sám znal. Číst cizí city a myšlenky o někom, kdo mu právě nezadržitelně proplouval mezi prsty, bolelo. Uvědomil si, že nejspíše přeci jen nemůže Damienovi být celým světem, ačkoli se tak upír vždycky tváří. Na to bylo v dopise příliš opravdového, než aby sám Louis dokázal smazat celou minulost. Hořce si povzdechl, vyčerpaný z toho všeho, zatímco se sbíral z postele, najednou úplně zapomněl na dřívější absurdní strach, že bude při svém počínání vyrušen, převážila sobecká nelibost k Michelle. Podložená pouze jediným dokladem její existence, co se mu dostal do rukou, tedy kromě letmé Damienovy zmínky.
Ještě stihl přivázat těžké splývavé závěsy ke sloupkům postele, než se uráčil psaní složit a zastrčit ho kamsi mezi košile, naštosované do vykládané skříně. Hlavou mu proplula myšlenka, že vlastně Michelle neměl nikdy rád, následována logickým dovětkem, totiž proč by jí na druhou stranu měl zbožňovat. Ten zatracený dopis mu situaci pouze zkomplikoval, Louis v očích ucítil pálivé horko, jen si vzpomněl, že bude muset Damienovi vše říct, dříve, ale lépe později. Zahnal je usilovným mrkáním. Což o to, hrdost mu pláč nedovolila. A Louis si ji najednou zatoužil uhájit alespoň sám před sebou. Plamenně, jako snad nikdy dřív.
Henryho tetička, jak jí Angličan sám nazval, nepsala ve své zpovědi nic jiného, než že dostala jakousi kamej, z této zprávy čišelo neskrývané nadšení. Druhá, stále stejně krátká část textu však již dostala jiný podtón, Louis ho chápal, přestože příliš nerozuměl. Žena se zmiňovala, oklikou sice, ale stále dosti jasně, že Damienovi vrátí přívěsek na památku. Než se s ním rozloučí, protože to musí udělat, dokud to stále dokáže, aby mu zbytečně neublížila ještě víc. Jak Louis ve vzpomínkách dospěl k tomuto bodu, vrhl se do polštářů, spalující nenávist k pro něj neznámé Francouzce hlodající uvnitř prsou jako nestvůrný had, nevěděl, jestli víc proklínat tetu nebo synovce, oba stejně zavšivené, jak si nezapomněl podotknout.
"Louisi, stalo se ti něco? Tváříš se tak… Uletěly ti snad včely?" Damien se sice zvídavou otázku pokusil proložit humorem, přesto z něj čišela starost, nedokázal ji Louisovým uším zatajit, když mu rukou mírně pocuchal vlasy. "Hm?" Broukl a posadil se na opěrku baronova křesla, které pod tou vahou kupodivu ani nezasténalo na protest. Louis pod čokoládově pátravým pohledem mírně ztuhl, přesto zvládl nasadit cosi podobného úsměvu. "Nejsem pes, ale anděl, zapomněls?" Vynutil ze sebe opožděnou reakci, zatímco si ukazováčkem založil knihu, do níž byl celou dobu pohroužen a hlavu opřel o Damiena. "Pořád ještě Robinson?" zeptal se ten se závanem spontánního úsměvu, když si zabořil tvář do jemných vlasů. "Shakespeare, ignorante jeden." Louis na upíra mrkl velkýma očima na znamení, že hanlivé oslovení před okamžikem nebylo myšleno vážně. "Komedie snad, můj milý?" Baron se poddal jistým rukám, které právě zesílily stisk a jemně zavrtěl hlavou, přičemž stočil pohled k deskám knihy. "Tragédie. Milenci." Tiše si povzdechl už jen nad námětem Shakespearova vrcholného díla, zatímco mu znovu naskočila scéna s Henrym. Věděl, že ji musí dříve či později vyzradit, tím spíše, že se Damien ptá, situaci mu to však příliš neulehčilo. Kolikrát si za uplynulý večer stihl vynadat do zbabělců. Avšak pokaždé jeho pokusy skončily ztroskotáním. Stačilo se jen se podívat do vlídné tváře, obklopené svatozáří plavých vlasů, a nedokázal to říct, přestože zůstal s ústy otevřenými těsně před vyslovením. Namísto toho si vždycky něco vymyslel, nebo se jen sehnul k políbení. A nemohl si nevšimnout čokoládových očí, zaplňujících se podezřením, jež na něm ulpívaly po stále delší intervaly.
"Louisi, stalo se ti něco?" Damien ho jemným, přesto nekompromisním tlakem donutil pozvednout tvář a navázat tak oční kontakt, při kterém baron mírně zrudl. Vytrhnut z marného uvažování, jak problém nejlépe vyřešit, ocital se právě v patové situaci bez možnosti vzdát se. A nepomáhalo ani svědomí, které se zřejmě rozhodlo nedát pokoj, hlodalo stále víc, měl už dojem, že se mu o téhle noční můře muselo snad i zdát. A ačkoli se to uvnitř něj podivně mlelo, na oko dovedl zachovat jakž takž obvyklý výraz, když zavrtěl hlavou v ujištění, že je vše v pořádku. "Cítím se jen poslední dobou nějak přepadle, promiň," špitl, aniž by přemýšlel, za co se to vlastně omlouvá a obě ruce obtočil kolem Damienova krku, poté, co se upřímně vykašlal na knihu, která mu teď spočívala v klíně. "To je všechno? Nemáš mi už co říct?" Tón upírova hlasu byl mírný, nenaléhal, přesto z něj bylo lze vyčíst skryté zažebrání. Louis na okamžik zauvažoval, zda konečně všechno vyklopit, poplakat si a konečně ze sebe nechat tu obrovskou tíhu spadnout, po pár vteřinách však tuto přitažlivou variantu, které se v ten samý okamžik nesmírně děsil, znovu zavrhl. V hrudi mu hlodali obrovští červi, cítil, jak mu chladnou prsty studeným potem, když se zadíval do čokoládových studnic, jevících známky stínů.
Louis svraštil obočí, když konečně promluvil. "Nemůžu ti to říct, promiň…" vysoukal ze sebe, když si uvědomil, co to vlastně dělá. Jen to v něm hrklo, našel však schůdnou cestu, jak ze všeho vybruslit a chytil se jí jako posledního stébla, přestože to znamenalo zamlčovat a porušit tak dohodu. "Ale slib mi, že se nebudeš smát. Znám tě." Pátravě přezkoumal každý rys bledé tváře, která se už už chystala otevřít ústa, Damien však nakonec pouze přikývl. A Louis zkroutil rty v hrané grimase nerozhodnosti, snažil se být co nejvěrohodnější, jen se vžít do role. A popravdě se cítil tak strašně, že mu to ani nedalo příliš práce. "Dneska… Málem jsem spadl ze schodů, víš?" Nejednalo se o otázku, spíše jen jakési zakončení trapně znějící věty, Damienovi se v tu chvíli objevilo pár vrásek na čele. "Ublížil sis?!" Chytil barona za ramena, jakoby se chtěl přesvědčit, ten však pouze zavrtěl hlavou. "Jen teď jsem trochu vyklepaný," zašklebil se. To, co právě řekl byla pravda. Po probdělé noci se cítil tak vykolejený, že se ráno málem zabil, když špatně došlápl na schod, sjel po zádech o několik stupňů níž. Teprve tam se dokázal zachytit zábradlí a šílený pád tak zastavit, ačkoli mu přišlo, že se do něj tvrdé hrany zarývají ještě teď. Při té vzpomínce ale jen pokrčil rameny a zvedl se k odchodu, potřeboval pátravým očím uniknout. Poznal, že ho má Damien perfektně přečteného, upír se ale zjevně rozhodl dát mu trochu času bez jakýchkoli scén.