Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Srpen 2008

Zůstaň, prosím... -15

21. srpna 2008 v 1:02 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
chiiiiiiii~ chcete vědět tajemství? můžeš mělo 35 stran textu a 25 kapitol. zůstaň má už dobrých 27 stran s 15ti dílama. a to sme...možná v půlce? *elo je opatrná odhadovat, u ní člověk nikdy neví*... to vypadá na dloooouhý písání xD *šíleně ráda*......... a jináč k tomudle. právě sem to dopsala *klepe se*...a konečně se nám tam něco stane *klepe se* (víte, že sem se bála to napsat, abych to nepokazila? xD ale zvrtlo se to snad celkem ok ^^")... chudáček louisíček *provinile kope špičkou loli střevíčku do země xD* (poď sem ke mně zlatíčko *muck muck* a ¨nedááám vám ho! je jenom můůůůůůůůůůůůůůůůůůj! *byla roztrhána nepříčetně se tvářejícím damim*... a já se mu nedivim xD)
-----
"Škrtíš mně!" odkašlal si Louis a odstrčil bezvládnou ruku, kterou mu Damien v noci jakýmsi prapodivným způsobem přehodil přes krk. "Co?" Hořko čokoládové oči na něj zmateně zamžouraly, stále potažené clonou spánku, Damien si zívl. "Kdo tě škrtí nebo co..? Asi se ti něco zdálo…" Nařkl Louise ospale a znovu spustil víčka, sám navozujíc zdání, že stále ještě sní. "To tedy není pravda, hodils mi ruku přímo takhle," názorně předvedl násilí, jež na něm upír před chvílí páchal, ten jen vytřeštil oči, jak to nečekal. "A já se málem zadusil." Konečně, když si všiml, že to druhý muž vzdal a nedýchá, odevzdaně ležící se zraky upřenými k nebi, ruku sundal, aniž by se sám zvedl z polštářů. "Tak mi to nedělej, jo?" Mrskl po něm pohledem, litujíc zmařeného odpočinku. Damien se na něj zašklebil výrazem, že mu asi za chvíli doopravdy ublíží, nakonec sebou však jen trhl stranou od Louise, aby si neměl na co stěžovat. V zápětí se ozval nevěřícný skřek, když si málem vyrval polovinu bohatých vlasů. "A ty mi ležíš na vlasech!" obvinil barona zdecimovaným tónem, nejspíš to vážně bolelo. "Slez ze mě a dělej, zvedni se, zvedni!" Pokusil se Louise násilím vytlačit nahoru, ten se však začal kuckat v záchvatech rozjařeného smíchu, nebyl schopen se ani hnout, jen se pobavě koukl do tváře naproti. Damien v tu chvíli nevěděl, zda se tvářit zamilovaně nebo nasupeně, nakonec přetrvala křečovitá grimasa s jedním napolo zavřeným okem.
Zbytek dne se již ale v tak veselém duchu nenesl, nahradila ho předstíraná, umělá radost. K šoku všech přítomných a srdeční zástavě nebohého barona, se po obědě Henry, který tu již byl každodenní samozřejmostí, zvedl a s neskonale roztomilým, nenuceným půvabem Louise požádal o Josefíninu ruku. Takovým způsobem, že si mladík připadal, jako by ho lámali v kole. Jen vymazat ten blahosklonný úsměv, který ho zbavoval soudnosti, viděl rudě, stačilo obtočit prsty kolem krku s řaseným šátkem a stisknout, ještě lépe než Damien jeho ráno. V hlavě se mu honilo, jestli přidusit nebo rovnou rozkouskovat příborovým nožem, oči mu však naneštěstí padly na rozzářenou Josefínu. A potom soustrastně se tvářící Damien, rudá Eveline kdesi ve vlastních vzdušných zámcích. Celý tento výjev stačil, aby mu došlo, že vlastně nemá na vybranou, pozměnil tedy scénář. Když už prohrát, tak alespoň se ctí. Na obličeji vymodeloval absolutně kouzelný úsměv, když anglickému šlechtici podával ruku a gratuloval k jeho volbě, hrálo se o silnější vůli. A sestřiny slzy štěstí ho donutily sehrát komedii až do konce, takhle se musel tvářit, jak není pyšný, i kdyby nechtěl.
Jaké pro něj bylo překvapení, když nazítří v knihovně zblýskl Henryho, nestydatě se rozvalujícího v jeho křesle nohu přes nohu, usrkávajícího vína ze stoletého křišťálu. Z Damienova stoletého křišťálu, jak si Louis nezapomněl hořce připomenout. Já ho vážně zabiju. Proč k čertu já? Proč já?! Jsem takový chudák. Do stoky s ním, ať chcípne…na mor! Ha! Neslavný scénář, který budoucímu manželovi své sestry vymyslel, ho trochu pozvedl na duchu, zvedl hlavu a s nenávistnou jiskrou v oku vkročil dál do pokoje, aby si jej Henry všiml. Angličan se v mžiku otočil od okna s mírným trhnutím, což škodolibému Louisovi samozřejmě nemohlo uniknout. Ihned však nabyl ztracené rovnováhy, pozvedl provokativně sklenku, jako by baronovi připíjel a pozdravil ve své mateřštině. To již upír viděl rudě, pro jistotu zatnul zuby, nakonec se však také donutil procedit přání dobrého odpoledne. Měl vztek, že si Henry dovolil takhle narušit klid jeho svatyně a dal to plně najevo v pohození hlavou, když se odvrátil a přešel ke stolečku s růžemi, z nějž před nedávnem shodil biblí vázu, jak mu za okamžik došlo. Ještě stále byl přepadlý ze včerejšího dne, kdy se musel dívat, jak se ti dva drží za ruce při dobrovolně povinné procházce parkem. Cítil se navztekaně a ani Damien, který vynaložil neskutečnou snahu ho jakkoli rozptýlit, nedokázal Louise uklidnit, možná právě naopak. Rozdíl mezi jeho upírem a Henrym se tak ještě bolestně prohloubil, měl o svoji sestřičku strach, již teď viděl pošlapané štěstí, o kterém sní. Nahlas si povzdechl, když v zádech zaznamenal pichlavý pohled a obrátil se tváři k muži, jež se nepřestával přeslazeně usmívat. Je mi z něj špatně. Ať chcípne jako pes, prosím. Se stupňující se bolestí hlavy zdvořile přitakal jak je jeho sestra krásná, uvnitř zdeptaný z afektovaného tónu, co zuřivě nenáviděl.
Moje knihovna, moje. To moje je tam důležité, víš Henry, ty skřete? Moje. Pojď a slabikuj se mnou. Louisova. A Dami by se teď hádal, že andílkova. Nesaháš mu s tím tvým rádoby šarmem ani po kotníky, chudáčku. Rozcupoval by tě a vynesl v zubech. No vlastně… Každý by tě rozcupoval a vynesl v zubech, když na to přijde. Nechceš ještě víno, když už jsme u toho?! Henry na něj nepokrytě zíral, stále se tak potutelně usmívajíc, nejevil nejmenší známky toho, že by se třeba chystal odejít. "Není vám dobře, Louisi?" zašvitořil, když si baron už na hranici výbuchu přetřel rukou oči. Oslovený se nezmohl na nic, než na popuzené zaškubnutí ramen, cítil, že se už dál neovládne. Nervózně klapl podpatkem o parkety a pak znovu, snažíc se tak dát najevo netrpělivost, pobídku k odchodu. Henry naproti se jen tiše rozesmál. "Čekal jsem na vás, Louisi," pronesl s jakousi podivnou rozkoší plynoucí z vyslovování jeho jména. Mladík se při tom zachvěl do morku kostí, něco se mu přestávalo líbit. Očima sklouzl zpět k bílým růžím, doufal, že jej pohled na ně alespoň trochu uklidní, nakonec se rozhodl jednu z nich vytáhnout a přivonět.
Nahmátl hladký stonek na kraji a zatáhl, aby tak květinu uvolnil ze sevření jejích družek, když mu do bříška prstu zajel trn. S výkřikem od sebe Louis něžné poupě odmrštil, horká bolest se mu zdála být neúměrně palčivá. V tu chvíli ho absurdně napadlo, že snad Henry všechno plánoval, kytici otrávil a nyní jej pouze posílá do náruče jisté smrti, touže baronův skon vychutnat na vlastní oči. Tvář zkřivenou hrůzou pozvedl třesoucí se dlaň výš, což ovšem raději dělat neměl. Ve chvíli, kdy spatřil krůpěj krve, dokonale souměrnou ve své rudé smyslnosti, ucítil ostré zuby, rozdírající na jedné straně ret. Se zaúpěním povolil sevření a nechal bílé špičáky vydrat na povrch.
Jen si uvědomil svou neopatrnost, skryl ústa rukou a vytřeštěné oči pozvedl k Angličanovi, který seděl s podivně bledým, zrůzněným obličejem v hlubokém předklonu. Poté, co se jejich oči střetly, Henry odhalil kořeny zubů v jakémsi vlčím gestu. Ozval se praskot, jak přelomil nožku sklenky v ruce, sklo se roztříštilo na zemi, víno rozcákané všude kolem, jakoby snad střepy krvácely. Louisovi se po těle udělala husí kůže, měl chuť pevně stisknout víčka a počkat, až všechno zmizí, neodvažoval se však. Henry najednou vypadal nebezpečně. Baron si byl jist, že by se svými nynějšími silami nebyl v ohrožení, zakázal si je však použít, obzvláště ke člověku, proto jen o krůček ucouvl, až narazil do stěny lopatkami. Spíše zvíře, nežli cokoli jiného, naproti, se v tu chvíli začalo chechtat, hlavu zakloněnou do zadu. A ačkoli byl pohled groteskní, dokonalé oblečení v naprostém rozporu s poloopičím postojem, Louisovi se po tváři nemihl ani náznak úsměvu, vše bylo příliš nestvůrné, připomínaje svou pokřiveností noční můry. Nechápal, co se najednou stalo, zdálo se, že Angličan musel nejméně přijít o rozum při jeho nešťastném odhalení.
Šílenecké oči se na něj znovu upřely zpod zcuchaných vlasů, Henry najednou nejevil ani známky po veselí jako před okamžikem. Teprve v tu chvíli Louisovi došlo, že tiskne obě ruce k sobě. Jednu, co stále ještě nesundal z úst, druhou v přirozeném postoji hrůzy přiloženou na srdce, které cítil třepetat tryskem, ačkoli šlo o pouhé zdání. V hlavě se mu konečně vyjasnilo z počátečního šoku, nyní začal horečnatě přemýšlet, jak Henryho uklidnit. Nekonečně pomalu spustil obě paže a napřímil se z přikrčené pózy, zatímco na obličeji vytvaroval něco zdánlivě podobného přívětivosti. "Henry…v pořádku? Není to tak, jak si myslíte…" V naprostém protikladu ke svému tvrzení mohl v ústech stále ještě cítit prodloužené špičáky, což s pokusil zakrýt nepřirozeným úsměvem. "Henry, když mně necháte to vysvětlit, uvidíte, že-" "A jak to tedy je? Ty si myslíš, že nevím, co jsi zač, zrůdičko?!" Při zaslechnutí první věty se již Louis začínal radovat, nyní se mu však vytratily i poslední pozůstatky barvy ve tvářích. Znovu se přitiskl blíže ke zdi, hledaje oporu pro nejistá kolena, zatímco zůstal očima, zděšením dvakrát takovýma, viset na přibližujícím se muži. A aniž by se stačil jakkoli hnout, dvě ruce se mu zaklesly vedle hlavy, znemožnily tak možnost jakéhokoli úniku. "Ty si myslíš, že nic nevím? Že bych tu ztrácel jen tak čas?!" Obvykle fádní Henryho oči se fanaticky leskly, zatímco s nekonečnou nenávistí, křivící každý sval, těžkopádně vyrážel slova skrze zuby. "Ale to nejsi jenom ty, viď? Vy oba… hnusíte se mi, odporné zrůdy! Vím všechno, všechno. A ten vrah!" Louisovi se přes rty prodralo bolestné zasténání, když ho nepříčetný muž sevřel ocelovým stiskem v nadloktí. "Já vím všechno, všechno, jak se spolu zaprodáváte ďáblu, obcujete!" Baron pustil víčka a odvrátil tvář, slova šlehala, zakusovala se hůře než bič do zad středověkých čarodějnic. Již dávno vzdal snahu udržet si dech, nyní spočíval napolo bezvládně v zesilujícím se sevření. A ačkoli šlo o scénu nanejvýš odlišnou, v mysli mu naskočil obraz sestřenky, skládající mu k nohám stejnou pochvalu o zhnusení. "Co jsem ti udělal?" zašeptal zlomeně a pozvedl pohaslé zraky do kruté tváře nad sebou, která se ještě rozšklebila ještě víc, bylo-li to možné. "Udělal? Udělal?!" Henry už vřískal, v jakémsi extatickém stavu. "Stačí co děláte spolu. Chcípněte, chcípněte!" Angličan zacloumal s poddajným tělem ve svých pažích a Louis jen sevřel rty při těžkých nárazech o stěnu za sebou, měl nepříjemný pocit, že mu mezi vlasy pomalu stéká stružka krve, když najednou násilí ustalo. Jakási cizí síla mu proti jeho vůli otevřela oči, již tolikrát pevně semknuté, a on jen zůstal nevěřícně civět na změnu, jež se s Henrym udála. Koutky úst poklesly jako starci na prahu smrti, zatímco propouštěly něco ne nepodobné chraplavému vzlykotu. "Michelle, Michelle. Vy vrazi, zabil ji, zabil ji! A ona…ona. Co má on a já ne?! Zabiju ho, zabiju ho a ty se budeš dívat! Moje nebohá, nebohá tetička, Michelle. Vždyť jí tvrdil, že ji miluje, tak proč jí zabil? Proč jí to udělal?!"
Louisovi se jemně otevřela ústa, když mu to celé konečně zapadlo dohromady. Pokud se jednalo u tutéž Michelle, jež kdysi byla Damienovou láskou, tento muž upíra vinil z její smrti. Louis nevěděl, jestli Henry zná podrobnosti nebo si myslí, že ji zabil Damien sám, na tom však stejně nesešlo. Děsilo ho, jak dlouho je všechny musel sledovat, jakou práci si dal s tím, falešně se vetřít do Josefíniny přízně, jen aby byl blíž domnělému vrahovi. Někdo tak bezcitný nařkl jejich vztah. A přesto musel svou tetu šíleně milovat, což dokazovala poslední scéna. Baron se jen otřásl pod ukrutností tohoto člověka, když si konečně uvědomil zeslabený stisk na své již odkrvené paži. Henry na něm zůstával spíše viset než cokoli jiného, na okamžik vyřazen přívalem svých vlastním pokroucených citů, otázka však byla, na jak dlouho ještě. Louis zatěkal očima k nedalekým dveřím a konečně se vytrhl, vší silou, jež byl schopen shromáždit. Už sahal na kliku, když se za ním ozvalo něco mezi smíchem a vytím, propletené šustotem papíru. Nedalo mu, aby se neotočil, vzduchem se právě snášel jakýsi pomuchlaný dopis, vržený skučícím mužem. Louis po něm stihl chňapnout, než se bez sebe hrůzou vrhl z místnosti ven. Slyšel ještě, jak za ním dveře zaklaply, to se však již hnal nejbližší cestou k sobě do pokoje, podivný papír tisknouc v ruce.

Zůstaň, prosím... -14

19. srpna 2008 v 23:44 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takže další část ^^... cejtim se trochu zahanbená, všichni sou pilný jako včeličky, trhaj rekordy a navíc to maj tak nechutně napínavý, až to deptá i mojí extra flegmatickou povahu. tady nic takovýho hlavně nečekejte. jen jedna noční scéna. líbí se mi, ale nadruhou stranu... vypozorovala sem, že čim pozdějc píšu, tim víc sem spokojená, protože tady u toho spim a vesele pouštim slinu. a komu by se to pak nelíbilo že? nicméně sem se vrátila z podsvětí, víc mrtvá než živá *hlava jí klesla na stranu a hlasitě zachrápala, až jí to samotnou vzbudilo* a nemůžete říct, že sem se nesnažila... a stejně se mi to líbí xD jo a... pro tu zlaťuškou sis katy-chan *chuuuu* (kde je tlačítko tučnýho písma??! *mžourá a nic nevidí*... to mi ale nezabrání běžet eště ke kira-chan, zblejskla sem tam cosi jako pokráčko *vítězoslavnej záblesk v oku*... čim sem ospalejší, tim víc kecam z cesty xDDD) *připojila se k louisíčkovi*
-----
Bezhlesně seděl, hlavu nešťastně opřenou o hrubou kamennou stěnu výklenku a nemohl jinak, než se zaklínat, aby konečně vstal, avšak naprosto bezúspěšně. V duchu se snažil vymyslet tisícero důvodů, proč ještě zůstat nahoře ve věži jako začarovaná princezna, na níž princ zapomněl, tuto zástěrku však nedokázal uhájit ani sám před sebou. Roztřesený vzdech, který ze sebe při otírání zvlhlých očí vydal, se podivně rozlehl tmou malého pokoje, podtrhujíc atmosféru naprosté rezignace, jenž tu proplouvala vzduchem. A Louis se s hlavou, paradoxně těžkou k dutosti, co pociťoval, konečně zvedl na nohy.
Pootevřel dveře do pokoje, tiše jako myška, a rychle vklouzl dovnitř, kde se však zastavil. Předpokládal sice, že se jedná o zbytečnou námahu, do žádného Damiena ale nevrazil, místo toho si povšiml vybouleniny pod přikrývkou. Neubránil se něžnému pousmání, přestože ho zabolelo, že na něj nečeká. Asi jsem si vážně dával příliš načas, že? Očima zatěkal k ciferníku zlacených pařížských hodin, na kterém se skvělo něco kolem druhé ranní. Kdopak to chodí po půlnoci? Polednice to asi nebude… Zase přemýšlím nad hloupostmi a stojím u dveří jako blbeček. Zakroutil hlavou a uvedl své znevážené já do pohybu směrem k posteli, potichounku a přitom bez jediného zaváhání. Najednou si musel vzpomenout, jaké to bylo, když ve tmě tušíval jen matné obrysy a někdy ani to ne, tápavý pohyb v černočerné tuši, kdy člověk neví, kdy do čeho narazí. A vždycky něco vylije nebo shodí. Čekal by na mně, kdybych byl jako dřív? Louis najednou až bolestivě zatoužil po nejistotě lidských smyslů, rozostření současných vjemů, když si vzpomněl na půvab polibků, které mu byly ukradeny, aniž by jejich vlastníka vůbec spatřil. Cítit teplo druhého člověka ještě o chviličku dříve, než se doopravdy dotkne, pouze tak, jak je to možné, když jsme oslepeni. Ze rtů se mu vydralo neslyšné povzdechnutí, nesměl vydat rušivý zvuk. Spánek považoval za něco nedotknutelného, co odhalí pravou podstatu člověka, bez příkras ve vší jeho nevinnosti. I na Damienově svůdnické tváři jí nyní mohl rozpoznat, jak tak ležel na boku, s rukou těsně u pootevřených úst, platinové vlasy rozhozené jako pocuchanou svatozář. Máš dlouhatánské řasy, Casanovo. Jakože jsem si nikdy nevšiml? Vztáhl ruku, aby pohladil dětsky vypadající pokožku lící, o něž se uhlové řasy opíraly bez jediného zachvění, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Měl přílišný strach, že by byl odhalen, jakkoli se to zdálo nepravděpodobné.
Konečně převlečený, v dlouhé bílé noční košili, vylezl na postel, to se ovšem neobešlo bez jemného šustění látky, které mu po takové době v tichu přišlo nestvůrně hlasité. Očima rychle zatěkal k nezměněné spící tváři a povzdechl si doopravdy, zatímco se zahrabal až na samý okraj lůžka, tak daleko, jak jen mohl od Damiena být. Zima, co se do něj při převlékání dala, se mu zažrala ještě hlouběji, i samotné přikrývky studily a jemu se dělala husí kůže, přestože byla pozdně květnová noc. V duchu proklel jak chlad, tak i oděv, jež ho obmotaný kolem těla dusil. Už zoufalý, se tedy Louis vymrštil do sedu a začal záhyby bílé látky upravovat, když si všiml zastřených čokoládových očí, které na něm mírně zmateně ulpívaly. "Vzbudil jsem tě? Pomiň, nechtěl jsem…" zašeptal, zatímco se přiklonil k Damienovi blíž, přál si, aby zvuk k jeho uším dolehl. Chvíli si tak zůstali vyměňovat pohledy, když se baron konečně odvrátil. Měl jakési tušení, že by upír něco řekl a to by se pak musel slzavě omlouvat za vlastní hloupost, což mu přišlo jako nemožný úkol. "Dobrou noc," špitl ještě směrem přes rameno a stočil se do klubíčka zády k druhému muži, ještě než se mu dostalo zdvořilostní odpovědi. Vzal tak Damienovi šanci cokoli říct, i kdyby náhodou chtěl.
Nakonec už to nevydržel, ležet jako přikovaný, bez jediného pohybu, s očima odmítajícíma se zavřít a zírat tak na stíny za oknem, zatímco celá jeho bytost křičela, že se dusí. Už před pěknou chvílí, když sám tišil dech a naslouchal tomu druhému, mu přišlo, že Damien již spí. Proto se nyní odvážil nadzvednout na loktech, přetočit na druhou stranu a zadívat se na upíra, ležícího sice na zádech, ale s jinak nezměněným výrazem klidně oddechující tváře. Posunul k němu po polštáři rukou, něžně se dotýkajíc světlé lokny a svraštil čelo, když si uvědomil, že nemůže. Ať jde všechna hrdost k čertu, už nevydržel zachovávat vzdálenost pár centimetrů, nezvyklou bariéru, zarývající se hluboko do jeho nitra. Namísto toho dal sbohem všemu chladu a přitáhl se těsně k Damienovu tělu, jemně tisknouc tvář na jeho rameno, dlaň s rozestřenými prsty opřel o klidně se zvedající hrudník.
V ten okamžik se mu kolem pasu obtočila paže, o které nebylo pochyb, komu patří. Až se zajíkl, jak to nečekal, to už mu však horká ústa vtiskávala políbení na ucho. "Andílek se konečně objevil… Stýskalo se mi." Šeptaná slova byla plná úlevné radosti, Damien zněl jako někdo, komu právě spadl ze srdce ohromný balvan, Louisovi se z toho až rozklepaly rty. Jakýmsi zázrakem se vytáhl až nahoru, rukou se opřel vedle světloučkých kadeří a tvář natiskl na tu jeho. "Promiň, Damíčku, promiň." Ve stavu rozrušení si neuvědomoval zamilované oslovení, za něž by si jindy jistě ukousl jazyk a ještě nafackoval, ale teď bylo prioritou konečně zbourat hráze, ne se ohlížet po takových malichernostech. "Samozřejmě, že se tě nebojím, já jenom…nesmíš se na mně zlobit!" Zamýšlená omluva plná pokory a kajícnosti se jaksi zvrtla v sobecký požadavek, za nějž byl odměněn tichým melodickým smíchem, paže kolem pasu zesílila svůj stisk. Louisovi to až sebralo vzduch, nestěžoval si však. Pozvedl hlavu, až doteď zabořenou ve vlasech barvy luny, aby si ji ihned položil znovu, teď však níž, Damien si ho nasměroval na srdce. "A Dami..? Miluješ mně?" Naivní otázka s jedinou možnou odpovědí, přesto jakoby mu krev tepla rychleji v očekávání. "Samozřejmě, hlupáčku." V Damienově tónu se objevilo něco až káravého nad faktem, že baron vůbec může pochybovat, toho naopak rozladil dotyk rtů ve vlasech. "Já myslel to uvnitř mě," povzdychl si pod fousy a přitáhl cíp přikrývky pod bradu jako to dělávají děti. "Vždyť uvnitř je můj andílek…" Odpovědi scházela intenzita, jakoby se její dárce pomalu nořil do pavučinek snu, Louisovi ale stejně zkrabatily rty, které následně překryl rukou. Snažil se co nejnenápadněji, Damien se přesto lehce pohnul, když mu nekompromisně zvedal obličej. "Louisi… To bylo přece ano. Ťunťo jeden." Baronovi se jen roztáhla ústa do slzavého úsměvu pod veškerou účastí soustrastně ztvarovaného obočí, čokoládových očí snažících se přesvědčit. "Právě že vím."
"Dami spíš?" Otázka byla naprosto bezpředmětná vzhledem k tomu, že ho upír nepřestával dlouhými tahy hladit po zádech, Louis však potřeboval nějak začít. A chodit kolem horké kaše alespoň na okamžik se zdálo být nesnazší cestou. "Já…mám asi tajemství," vypravil ze sebe nakonec, když Damien nijak nereagoval, a zadíval se mu do tváře, naplněné špatně skrývanou zvědavostí. Cítil, že se mu přes nos bezdůvodně přelévá ruměnec, čímž na sebe přivolal široké zazubení. "Tak mi ho pošeptej do ouška," políbil ho Damien s uličnickým zábleskem v očích a otočil hlavou tak, aby mu Louis mohl vyhovět. Ten se tedy posunul na polštáři o pár palců výš, rty těsně u blonďatých vlasů, do kterých opatrně zapletl všech pět prstů, aniž by je přestával žmoulat. "No víš… Já vlastně ani nevím, jestli je to tajemství, není to ani o mně." Najednou si nebyl jist, jestli to smí říct, přeci jen šlo o soukromí někoho jiného a on klevety ze srdce nesnášel. Všiml si ale náhlé Damienovy strnulosti a pochopil, že se z toho už nemůže vyvléknout, aby ho tím nezradil. Povzdechl tedy a přitiskl svá ústa přímo na jeho ucho, aby mohl tichoučce začít. "Dneska…po tom, co jsem tě zahodil," špitl a musel se zachichotat nad svým vyjádřením, ještě než znovu zvážněl, "jsem viděl … Zahráli jsme si s Eveline na klavír náš duet. Promiň?" Přejel rukou po upírově tváři obzvláště jemně, aby tak smazal svou proradnou nevěrnost. Trošku si oddychl, když se neozvala žádná námitka, zatímco se neubránil zívnutí. "Promiň…" Zašeptal znovu tentokrát z hmatatelnějšího důvodu. "A potom… Josefína a Henry, víš…"
Louis se odmlčel, v duchu hledajíc správnou formulaci pro onen odporný výjev, jež se mu naskytl a v první chvíli tak ani nezaregistroval, že se na něj Damien vyjeveně kouká. "Tys je viděl?" Tentokrát byl na řadě baron, aby nechápavě zamrkal. "Jak to víš? Věděls to a nic jsi neřekl?" Snažil se, ale nedokázal zadržet všechnu popuzenost, co se mu drala z rádoby klidného tónu. Něco se dotklo jeho vlasů a on nechtěl nic, než nakvašeně odmrštit laskající ruku a otočit se čelem vzad s odfrknutím na rtech, cítil se jaksi ublíženě. Ale po tom, co sám dnes předvedl, si nějak netroufal, musel připustit, že i Damienova trpělivost nad andílkem bude mít nejspíše hranic, které ani netoužil vyzkoušet. Proto jen zaklesl obviňující pohled do toho barvy čokolády. "A ty bys mi to snad věřil?" povzdechl si tiše Damien a Louis si teprve nyní uvědomil, že si jsou navzájem tak blízko, až na něj musí šilhat. Ten prostinký fakt ho rozesmál, nakonec jen zavrtěl hlavou. Přestože upírovi věřil snad víc než sobě samému, zůstávaly věci, které by nepřipustil, dokud je sám neuvidí a sestřin poklesek byl ukázkovým případem. "Máš pravdu." Poslal vzdušný polibek a zavřel oči s přáním dobré noci na rtech. A když se i Damien konečně uvelebil, pousmál se pod semknutými víčky. "Ještě jedno tajemství… Taky tě miluju, Dami. Pusu…" "Spi…" "Chiii." Slastně vydechl a konečně nechal veškeré myšlenky uniknout, zatímco se poddal téměř okamžité dřímotě. Už dlouho se mu neusínalo takhle snadno jako nyní, zachumlanému v hřejivém náručí.

Gankutsuou: The Count of Monte Christo

7. srpna 2008 v 21:35 | Elo-chan |  Gankutsuou: The Count of Monte Christo
já vám prostě musim o něčem říct. o jednom nádhernym, dechberoucim zážitku se jménem Gankutsuou: The Count of Monte Christo.
právě sem si musela jít udělat večeři na uklidnění (jsem to jenom já, nebo vás jídlo taky uklidňuje? O_o). Gankutsuou je snad ta nejzdařilejší adaptace, kterou si můžete představit a to i přesto, že se tvůrci od původní předlohy trochu odpíchli. nebo raděj říct odklonili? protože ta knížka nebyla vůbec přízemní, samozřejmně že ne (jedna z eliných oblíbených ale pšššt! xD) a ani film nebyl vůbec špatnej, ale anime absolutně nic neztrácí. kdybych se nebála zdrbat svojí uctívanou klasiku, řekla bych, že to mělo ještě o kousíček víc. a víte vy proč? bylo to napínavý jak prase. i had a chills because of it. nekecam, normální husina. a nejednou. drama, drama, drama, nádhernej, promyšlenej kradač dechu, moje čelist měla tendenci padat dolu. a dosti často... ach monte christo, monte christo! EDMONDE! *vztahuje ruce k nebi* proč mi to děláš? proč??! (a to si elo řikala, že si tentokrát pustí něco oddechovýho... ^^") a abych nezapomněla, to nejduležitější: ať žijou náznaky! fangirls milujou náznaky!
pan dumas nám to napsal moc hezky. a drazí japonci a japonečky do toho nezapomněli přimíchat špetku chilli, proto se nám klasickej příběh z minulosti odehrává v paříži roku něco kolem 5040. nemáte rádi scifi? já taky ne. milujete gankutsuou? MEE TOO! och ano. neházejme všechno do jednoho pytle. moře vesmírných korábů, vymakaný modernosti jako interaktivní noviny, bojový roboti a nevim co ještě. obydlený planety po celym vesmíru, mimozemšťánci. a v tu samou chvíli se nám po městě prohání takovej ten extra šíleně antikvarijní černej brouček s povozem po boku. architektura z rozkvětu francie a úžasný ošacení postav, duely po ránu v parčíku s kordem v ruce. a hlavně: aristokratická hierarchie, úžasně upnutý mravy, zachovat dekorum za každou cenu. dáma jde do opery v rukavičkách a pán s okulárem a zlatýma hodinkama na řetízku v kapse jí líbá ruku. zní to šíleně, ve skutečnosti ale de o úžasnou kombinaci. úžasnou...
snad eště než začnu s dějem, malý varování. milovala sem, opravdu oddaně sem milovala animaci. v mnoha směrech je zjednodušená, žádný rafinovaný naušničky ani ohozy, vlasy nakreslený úplně primitivnim způsobem a přece to mělo strašně moc půvabu. kdo kdysi vymyslel to, že je v jednoduchosti krása? xD... ale o tom upozornění. kdosi kdysi prohlásil, že má paradise kiss nevšední kresbu a ostatní se toho teď zuby nehty držej. chlapi, zakopejte tendle předpotopní názor hluboko pod povrch zemskej, to ste eště neviděli "nevšední kresbu"... hned na první pohled mi to připomnělo AMVčko teď nějak často omílaných mastičkáře. ale fakt drsně. TEXTURY, TEXTURY, TEXTURY, připravte se mi na textury, zlata. ve vlasech, na oblečení (franz měl několikrát dokonce kalhoty jednolitě s botama), prostě všude. tak neobvyklý mozaiky, tolik barev, první dvě tři episody mě z toho jen přecházely oči, přišlo mi to divný *teď se v záchvatu fangirlismu kácí k zemi jen na to vzpomene*... bylo to dokonalý, dokonalý! milovala sem, jak countovi vlály modrý vlasy, to bylo něco nepopsatelnýho. vážně sem to žrala (a žeru doteď *utřela slinu*)
k hudbě. stačil mi opening, ten úplně první opening, abych se do animka totálně zažrala. fakt bylo to úžasný, hnědý odstíny spolu s úplně kravskou písničkou, která měla ten nejvýstižnější text jakej mít mohla (i když se smysl mnohokrát prohloubil teprve, když jí pustili na konec poslední epky). kravská, fakt mi to přišlo na mysl. při třetí epce už sem si zpívala s tim divnym chlapem. až do konce, ani sem nemusela koukat na text běhající nahoře na obrazovce *w*... a pouštěla sem si jí pokaždý, až někam do třináctky. to se mi snad eště nestalo. ani u meine liebe, který mělo Op od aloce 9... tady z toho prostě VYZAŘOVALA podstata věci, jestli chápete... jinak ostatní hudba. čekejme klasiku. no tak je to přeci monte christo! klavír, klavír, klavír, s'il vous plait! byly tam celý pasáže, kdy do strunek ani nebrnky a pak najednou z ničehonic nechali jen obraz, vypli zvuk a naplno podbarvení hudbou! to mě dokázalo dostat do extatickýho stavu, nekecam. ale to byl záměr...a strašně moc vydařenej. podbarvení (v pár případech přebarvení xD) zvládli víc než bravurně. jdiný, co asi trochu zdrbu bude ending. ten sem prostě nějak nevstřebala, nezakořenilo se to ve mně tak jak mělo a rychle sem video vypínala, jen abych náhodou něco nezaslechla. ale což, nic nemůže bejt dokonalý, ne? xD
a teď sám příběh. ale ten si všichni znáte, ne? strašlivá odplata muže, neprávem obviněnýho z velezrady, kterej se vrátí z vězení jako z hrobu, pod novym jménem, s falešnym titulem a nedozírnym bohatstvim. a nekonečný intriky, odhalení, zvraty a nový fakta. víme, známe. teď ale pozor. tentokrát to nebudeme sledovat očima po odplatě lačnícího hraběte, ale prostřednictvim chudáčka alberta, syna monte christovy někdejší snoubenky a bejvalýho přítele, kterej neuvěřitelně zradil. Alberta, štěňátko s ukeovskym výrazem i chovánim, patnáctiletýho chlapečka, kterej je, poor thing, hrabětem od začátku tak přitahovanej, že vám to příde až vtipný. ale albert neví všechno. neví totiž nic, proto je postava hraběte ještě mnohem zajímavější než v knize, jak se toužíte spolu s albertem dopídit aspoň špetičky pravdy. japončíci nás totiž trápěj, vůbec se jim tu minulost nějak odhalovat nechce. a řeknu na rovinu, kdybych toho monte christa nebyla bejvala četla, měla bych v tom možná trochu maglajzek. ale možná ne a jen mi to tak příde, protože mam ten příběh v malíku. no vy posuďte... (a malých ("MALÝCH?!" vykřikla zděšeně elo-chan, svázaná v koutě, když vyplivla roubík) inovací v ději se nelekejte. i tak je to perfektní... a jak řikam, pro naši věc, kdy všichni napjatě čekáme, jestli má albert rači best frienda franze nebo neznámýho hraběte, je to tak snad i lepčí *mrk*
jinak...pamatujete si, jak moc poznamenaná sem byla shlídnutim koutetsu sangokushi? nějak tak na mě zapůsobilo i gankutsuou. nemá to moc společnýho i když... možná ten boj o naději. to jak albert, ta čistá duše, odmítá přestat věřit i po tom všem, co mu count provede za hnusárny. to jak je jim přitahovanej jako můra ke světlu i když je všem jasný, že se musí popálit. a jak to zkouší znovu, i když mu ohořely křídla. i když tentokrát se slzičky nekonaly. místo toho sem seděla připoutaná u monitoru a kousala si nehty, zatimco sem se balila do šály, jak sem z toho byla vyklepaná. je to tak strhující, vážně. a i přesto, že sem věděla, co by mělo bejt, sem si nikdy nebyla jistá. protože i když tam většinou byla ta událost, co bejt měla, podali mi to trochu jinym způsobem, pod rozdílnym úhlem pohledu a já si řikala: "co z toho k čertu bude? já prostě nevim"...na jednu stranu sem hraběti strašně fandila a chápala jeho pohánějící palivo, na druhou sem se někdy zděsila sama nad sebou a řikala si, jak může někdo souhlasit s takovýma zvěrstvama, co dělá? jak se můžeš vyžívat v tom, jak jeden člověk mercilessly ničí a deptá druhýho, nepozorovaně a přitom zhoubně jako nákaza? ale koukala sem, možná občas trochu zhnuseně, ale stále fascinovaně, je to lidská přirozenost zajímat se... příběh dokonalej, dokonalý charaktery, kterym opravdu věříte, že si na nic nehrajou. možná proto, že samy nehrajou pořád jednu a tu samou písničku. možná proto, že se i neviňoučkej albert dokáže vytočit k nepříčetnosti... a to, že eugenie byla úplně ooc mi vůbec nevadilo. dokonce sem i stihla odvrhnout onu starou zavilou nenávist, co sem chovala ke knižní předloze (a to i přesto, že na sebe v anime dělali oba dost oči a pozdržovali tim pádnou ruku shounen ai...xD)
A JEŠTĚ BY STÁLO ZA ZMÍNKU... oddaně sem milovala peppa *pustila slzičku*...kdo ví, ten ví xDDD a já ho žrala už ve mížce mezi náma XPPP (yaaaaaaaaaaaay~ *rozjísaně*)
online watch (hledala sem hledala a většinou měli všude videa hostovaný na veohu =_=... tady sem ku podivu našla všechny dílky a dalo se na to i koukat. ok kvalita, celkem pohoda. až na reklamu na gamebookers, co vyskočila před spuštěnim každý epky)
Gankutsuou.jpg Gankutsuou image by DarkAngelAiza
albert a count fufufufufu *mimo*
gankutsuou.jpg image by ShanimeForum
*už ne mimo, už mrtvá*... řekněte, nezdá se vám, že sou ty fanartisti občas úplně úžasný? tohodle se tam dočkat, tak líbam tvůrcum fajky *3* (jo a count má každý oko jiný *slint* i když...ta jeho bradka mi dost dlouho vadila, eště teď s ní nejsem úplně vyrovnaná xD ale což... moh by bejt v klidu albertův papá, takže...nebudu rejt ohledně jeho zjevu xD)
Gankutsuou4.jpg Gankutsuou 4 image by insane_in_the_membrane123
Gankutsuou.jpg Gankutsuou image by Staka
jop vidíte toho blonďáčka? (já vim, že vidíte! *hell lagh*) ten jeho účas mi strašně připomínal, co hodlam udělat damimu xD a měl i čokoládový oči! (a elo byla mimo xD)

Zůstaň, prosím... -13

6. srpna 2008 v 19:09 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
no tfuj to vám byl očistec to po sobě převést do přijatelný podoby =_=. ALE MÁM TO! no a nebudu se nějak rozkecávat. je to dlouhý, neni tam všecko, co sem tam chtěla narvat (jak jinak) a věnování: zas pro nini, protože my přeživší se musíme navzájem podporovat. z ostatních už sou padlí bojovníci, jak se mi zdá xD
Vehnal se na chodbu jako velká voda, s husí kůží po těle, a podvědomě zamířil k Anglickému salonku, jak jej sám pro sebe nezýval. Nedokázal teď být jak s Eveline, tak s Damienem, najednou mu přišlo, že má na odprošení stále moře času, tak se mu do toho nechtělo. Ještě horší variantou však byla samota. Jindy by ji možná vítal s otevřenou náručí, teď se však toužil zbavit dotěrných obrazů minulosti, myšlenek, jež mu ne a ne dát pokoj, až ho rozbolela hlava. Snad i přítomnost Henryho se právě jevila být snesitelnější variantou.
Prudce oddychujíc trhl křídly dveří k sobě, jen zahnat démony, co na něj nepřestávali dotírat ze všech stran, na nějaké klepání ani nevzdechl. Nedostalo se mu ale ani šance překročit práh pokoje, zůstal mezi veřejemi, strnulý uprostřed pohybu s očima zděšením rozevřenýma dokořán. Nemohl ani věřit, co vidí. Josefína a Henry uprostřed hlubokého polibku, poslední obraz, který by byl čekal. Co…že…? V tu chvíli, aniž by si to uvědomil, téměř vykřikl, zvuk však zůstal viset zadrhnutý někde v krku, takže se ven vydralo jen jakési zakňučení, něco mezi žadonivým a odmítavým tónem, tak nejednoznačné jako jeho myšlenky. Baron si připadal jako ve snu, kterým jen proplouvá, tak neskutečně to vše znělo, ačkoli věděl, že to je pravda. Měl chuť začít řvát aby toho nechali, udělat hysterickou scénu a klidně si omdlít, snad by si ho tak alespoň někdo všiml. Věděl, že jedná neopodstatněně, měl by se taktně vypařit a ne tu stát a proklínat oba aktéry tohoto netradičního divadla, nemohl tomu však pomoci. Ve stejnou chvíli na sobě konečně zaznamenal šokovaný pohled své sestry, která i nadále zůstávala sedět na klíně toho prevíta, v nezměněném obětí.
"Proč?!" Louis natáhl ruku před sebe v obviňujícím gestu a roztřeseně na ně ukázal, zatímco cítil, jak se mu řasy vzájemně oddalují ještě víc než doposud. "Louisi…" Ne! Nevěřícná grimasa jeho obličeji se přetavila ve zhnusení, když si rukama v naprosto přehnané reakci zakryl uši a divoce zakroutil hlavou ze strany na stranu. Stihl ještě zaregistrovat Henryho potměšilý úsměv, který mu Angličan očividně vmetl do brunátnějící tváře. V tu chvíli baron dávno couval, otočil se tedy na patě a utekl, uvnitř stejný pocit jako děcko, co právě přistihlo svou dokonalou matku ve stájích na seně s tím mužem od koní.
Ve stavu hlubokého rozrušení na chvíli zaváhal pod schody, netušil kam teď. Nejprve chtěl vyběhnout vzhůru a schovat se v Damienově hřejivém náručí, jasnou představu před očima, včas si ale uvědomil, že spolu vlastně nemluví. Vynechaly mu plíce, když zkřivil rty pod opovržlivým odfrknutím nad tak do očí bijící zradou ze všech stran.
Poschodí nakonec zavrhl, místo toho se schoval do tmavého koutu v prostoru vedle schodiště. Cítil se naštvaně, podvedeně a v neposlední řadě také lítostivě, scéna, jíž byl svědkem, jako by se mu vypálila do očí, měl ji stále před sebou, Josefínin výraz, když ho zahlédla. Skousl ret a pokusil se nadechnout, když si všiml, že zase zapomněl. Ve stavu, kdy mu mozek vypověděl službu a vesele odhopkal někam za zábavou, upřel oči do podlahy. Znechuceně si povšiml, jak jsou vždy nablýskané mramorové dlaždice v tomto zapomenutém koutě pokryty vrstvičkou prachu a absurdně ho napadlo, že mu jistě ulpí na kalhotách. Ale na druhou stranu neměl chuť se zvedat, nikdo to tedy stejně neuvidí. Ve snaze tuto frustrující skutečnost zapomenout, se soustředil na čisťounké nehty, zpod kterých začal s přehnanou pílí dolovat každičké neexistující smítko. Slyšel sice kroky, které jasně nemohly patřit nikomu než Josefíně, přesto se rozhodl dělat, že ji neregistruje, dokud nebyla na dosah ruky. "Louisi… Můžeme si popovídat?" Vzhlédl tedy konečně a povzdechl jako člověk, právě vyrušený z neodkladné činnosti, přičemž se zatvářil ještě uraženěji než se cítil, rty až směšně našpulené, připomínal tříletou holčičku, jíž rozbili panenku. "Neprojdeme se spolu? Tedy pokud mermomocí nechceš, bráško, abych se posadila tady k tobě. Ale mám nové šaty." Mrkla na něj s jakousi jiskřičkou úsměvu a Louisovi došlo, že naráží právě na pochybnou čistotu dlaždic. Věděl, že rudne, ale přikývl a chopil se její nabízené ruky, která ho vytáhla na nohy, ještě než ho sestra oprášila a drapla za ruku, táhnouc ho směrem k hlavnímu východu. Vůbec mu v tu chvíli nedošlo, že je to on, kdo by se měl chovat jako gentleman.
Přese všechen nesouhlas, který stále choval, prostě musel vykouzlit vlídnou tvář a gratulovat, jak se tak společně se zářící Josefínou procházeli mezi záhony bílých růží, právě v rozpuku. Bylo až příliš patrné, že je úplně ztracená v afektovaném úsměvu anglického šlechtice a Louis neměl to srdce jí obírat o iluze, ačkoli se mu křivila ústa nechutí, jen na prokleté, hranatě znějící, jméno Henry vzpomněl. Stejně věděl, že by ho neposlouchala i kdyby vznesl jakoukoli námitku, jíž ani nemohl podpořit logickým argumentem.
Vyběhl točité schodiště nahoru do věžičky, aniž by se dotkl zábradlí, budícího dojem flanderské krajky. Potřeboval ani nevěděl co, jen toužil po noci, zahalit se do hávu věčné temnoty s toužícíma očima upnutýma k nekonečným dálavám za hvězdami, tak nezúčastněně pomrkávajícími dolů na svět. Na jeho bídnou zraněnou dušičku. Jen si pomocí lokte otevřel dveře a zakopl je zpátky, téměř odhodil šálek plný horkého čaje, který celou cestu úzkostlivě svíral oběma rukama, na ne příliš mohutný stůl uprostřed maličké místnůstky tvaru přesného čtverce. Porcelán zazvonil, jak hrneček poposkočil na podšálku, naštěstí se však nic nerozbilo, za což byl nesmírně vděčen. S úlevným pousmáním se tedy konečně složil na výklenek v okně, stejný jako dole v knihovně, nezapomněl přitom sundat boty a nohy vytáhnout nahoru, jako vždy. Za zády mohl tušit hrubý kámen, tento pokoj snad jako jediný z celého sídla nebyl draze vytapetován, což Louisovi svým zvláštním způsobem sugerovalo domov. Možná i proto si z tohoto místa udělal schovávačku. Nebo třeba také díky úžasnému výhledu na nebe, kterému nezacláněly ani koruny stromů, tak rád odsud sledoval hvězdičky. Nyní však bylo na zmíněnou aktivitu stále příliš brzy, podvečer se nestihl přehoupnout dosti rychle, jako se tomu dělo za dlouhých zimních nocí. Louis tedy sáhl pod polštář, kterým si následně podepřel tlustou knihu na kolenou, rozhodnut na váhající soumrak posečkat.
Dveře se zaskřípěním povolily, což Louise vytrhlo z příjemně dřímavé nicoty, v níž se jeho mysl až doposud utápěla. Odtrhl oči, stále plné hvězd, od okna a široce zamrkal, když se do pokoje prodrala téměř bělovlasá hlava a po ní i tělo navlečené v temně modrém kabátku, s dvěma broušenými skleničkami plnými čehosi v rukou. Baron se skoro zasmál, jak sledoval manévr zavírání, který si sám protrpěl, když přicházel. V momentě se do něj však zavrtal pár zneklidňujících očí, jež mu přivodil lehké chvění napjatého těla a radostný plamínek byl ten tam.
"Neměls svíčku," vypravil ze sebe baron těžce, zatímco fascinovaně hleděl na dlouhé prsty, pokládající obě nádobky na stůl. Také vstal, ačkoli ho jakási neznámá síla nutila raděj zůstat na místě a i s knihou, jež celou dobu nepřestával svírat, přestože nevědomě, zakotvil naproti Damienovi. Ocital se mu nyní tak podivně blízko když věděl, že se nesmí dotknout, Louis až cítil bušení srdce o kterém věděl, že je pouhým přeludem. Potřebuji…políbit? Alespoň okamžik tepla.Počkat..! Zděšeně hnul očima do třepetavého světla plamene ze zapálené svíce postavené na stole, když si uvědomil nad čím to přemýšlí. Neměl jsem v úmyslu se omluvit, čirou náhodou?Nervózně si skousl ret, nedošlo mu, že to Damien uvidí, v marné snaze otřít zpocené dlaně o látku kalhot na stehnech s panickou hrůzou, že by se takhle měl muže před sebou třeba dotknout, ačkoli to bylo krajně nepravděpodobné. Chci umřít, zaúpěl v duchu nad bříšky svých prstů, stále podezřele ledovými oproti kůži výš na pažích, jemu samotnému se z toho zkušebního dotyku udělala zrádná husí kůže. Jak dlouho by mi trvalo, než se zapálím o tu svíčku? Bude to bolet, ale na druhou stranu…zahřeje mi to ruce, než mě Damien zachrání. Tedy pokud by se vůbec obtěžoval takové tele jako jsi ty zachraňovat, můj milý.
"Nepotřebuji ji, vždyť sám víš," ozvalo se pokradmu a on s vykulenýma očima přesměroval svou ne příliš hbitou pozornost z fascinujícího tance plamene k Damienovým rtům v naději, že z nich snad dokáže odezírat a pochytit tak význam slov, který mu jaksi nedocházel. Opravdu mu trvalo nemalou chvíli, než na Damiena přestal tupě zírat, ten se zatím stihl tvářit, jako by pozoroval podivný exemplář masožravé rostliny. "Nepotřeboval?" Louis si konečně uvědomil svou hlavu svezenou ke straně, což začal ihned napravovat, v duchu úplně viděl ten svůj inteligentní výraz. "Nepotřeboval," kývl rychle a velice důrazně na znamení, že již chápe, Damien už otvíral ústa k dalšímu vysvětlení. Chvíli se rozhostilo trapné ticho, zničehonic nahrazené kaskádou dvojího smíchu.
"Promiň, jsem trošičku mimo," otřel si Louis oči, zvlhlé přílišným veselím, a konečně si dovolil opřít strnulá záda do čalounění židle. "To jsem si stačil všimnout." Damien si podložil bradu rukou s mnohomluvným úsměškem, který platil nejspíše za lehce ironický úsměv, na druhou stranu přívětivý. "Tady jsem ti něco přinesl, na." K baronovým rukám dojela sklenka s čokoládou, Louis dokázal konečně rozeznat o co vlastně jde. Uvnitř něj to vyvolalo sentimentální bublinu, které se však nechtěl zbavit, v tomto světle vše vypadalo hned růžověji. S tichým poděkováním se tedy své porce chopil a po špičkách odhopkal zpátky k sedátku u okna, kam se schoulil. "A Louisi… Je to horké," ozvalo se ještě směrem od stolu, on však již začal namáčet lžičku, nevěnoval tomu tedy pozornost. A logicky mu nezbývalo nic jiného, než si popálit celý vnitřek úst, až se mu vehnaly slzy do očí, skousl však pouze čelist a zůstal statečným chlapcem, Damien si malé příhody nejspíše ani nevšiml. Přesto v Louisovi stačila horká bolest probudit hořký stav reality, schoulil se ještě víc, tentokrát ne z důvodu pohodlnější pozice. Oči samy zabloudily ven z okna, vzhůru k bezcitným a přesto vznešeně krásným hvězdám, co spolu měli pozorovat. Teprve nyní si připustil, že sem do věže chodí tolik často nejspíš jen kvůli slibu danému kdysi v kočáře, na nějž upír stihl zřejmě zapomenout. Ne však baron. Ten se ale kvůli hloupé hrdosti nedokázal snížit k doprošování, namlouvajíc si, že to nebude ono, dokud Damien sám neřekne. Tušil, že takový okamžik snad nikdy nenadejde, pocit, že potřebuje obejmout nebo políbit se desetinásobně prohloubil.
"Studí mě ruce," zašeptal Louis dost hlasitě, aby se zvuk rozlehl po celém pokoji, Damien k němu vzhlédl od napolo snědené čokolády. "Zahřej si je o horkou skleničku, ne?" Zvedl tázavě světlé obočí, absolutně netušíc, jak se jeho slova zaryla do rozbolavěného srdce. "Hmm. Máš pravdu, samozřejmě." "Louisi, stalo se něco?" Tmavé oči najednou zazářily, plné prozření, oslovený přesto jen pokrčil rameny. "Asi nic…" Nepřiznal by, že čekal, až mu dlaně zahřeje v těch svých, když to upíra nenapadlo samotného.
Louis odložil sklenku, už nemohl pozřít ani o jediné sousto víc, pokud se nechtěl zalknout. Měl tuto pochutinu rád, nyní však zradila. Jen aby prodloužil dobu, kdy bude nucen k obnovení váznoucí konverzace, se začal schválně prát s botami, dávaje si pěkně na čas. A když se zvedl, zůstal tiše, sáhl pouze po šálku s vychladlým čajem, z nějž si lokl, blahodárná tekutina alespoň odplavila to nechutné sladko z jeho úst. Znovu vzal židli od stolu a posadil se, palcem přejíždějíc zlacený okraj šálku, aby z něj setřel kapičku, která tam ulpěla. Moc dobře si pamatoval, jak tenhle kousek porcelánu vybalil ze zlatavého papíru. Damien mu k sedmnáctým narozeninám daroval právě čajový šálek plný modroučkých kvítek, tak milých v záplavách sněhu, jež všude kolem panovaly. Louis doteď nechápal, jaký vzkaz se snažil touto cestou říct, jestli má právě ona něžná věc nějaký hlubší význam. Sice se po vyloženě dívčím dárku cítil chvíli trapně, přesto si čaj dokázal zamilovat.
Opatrně postavil nádobku na talířek, nespouštěje z ní hluboké oči plné vzpomínek. "Můžu se napít?" Jediná tichá věta Louise vrátila zpět na zem, ve spěchu nevěděl co říct. "Ach… Už to vychladlo," vykoktal jen zaskočeně, ani si neuvědomil, jak odmítavě to vyznělo, dokud nebylo příliš pozdě. Damien se sice tvářil jakoby nic, Louis však cítil bytostnou propast a chlad, ze kterých mu bylo až špatně. "Dami…" "A co to čteš? Robinson Crusoe..?" přehlušil ho upír přehnaně veselým hlasem , poslední pokus o jakés takés sblížení. Baron věděl, že se má dotčeně ohradit proti pobavenému tónu a hraně sešpulit ústa, možná vykřiknout něco o nezměrné drzosti, zatímco by mu cukaly koutky úst, neměl však sil a možná se ani nechtěl snažit. Pouze zmoženě vydechl a pokrčil rameny. "Nechtělo se mi přemýšlet ještě nad tímhle." Zavrtěl hlavou na podpoření svých slov a omluvně stáhl obočí pod žalujícím výrazem upírovy tváře. Věděl, že se Damien zvedne ještě o vteřinu dříve, než se tak vážně stalo a v duchu již beznadějně rozhazoval rukama nad rozlitým mlékem, uvažujíc, jestli se má odvážit přijít do jeho ložnice tak jako obvykle nebo strávit bezesnou noc ve své vlastní osamělé posteli. V tom ho z letargie vytrhla otázka, kterou by vůbec nečekal. "A Louisi?" Damien se mezi dveřmi ještě otočil, únava z toho všeho již stačila prosáknout i do jeho bílé tváře plné zklamání. "Ty ještě nejdeš spát, že? A přijdeš potom za mnou?" Po této nesměle vyřčené prosbě se baron zatoužil utopit v jeho dotycích, tak zoufale jako snad nikdy dřív. A přestože by byl mohl splnit oboustranné přání jediným slůvkem, jen nepatrně kývl na souhlas.

Zůstaň, prosím... -12

2. srpna 2008 v 0:55 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak doufam, že zíráte, že je tu další part. až takhle v nosci. ale popravdě, takle pozdě se mi píše nejlíp. možná je to tmou, pocitem že všichni spěji, dokážu se odpoutat od přízemností. mam otevřený okno a krásně to ševelí, ten zvuk mě nevim proč uklidňuje. a je příjemně, žádný vedro... jen tak mimochodem, když už sme v tom, jedná se o další kapitolu, která mě hmmm udělala spokojenou. líbí se mi i když sem tam stihla narvat zas jen půlku co sem měla. jenže já za to nemůž. louis je prostě moc skutečnej na to, abych to nepopsala pořádně, nedokážu ho odbít a přestat někde v půlce. zaslouží si to. taky sem se rozhodla vynechat...2 scény a zařadit je pozdějš, abysme se hnuli. teoreticky bych je tam měla dát, ale prakticky vás nechci unudit k smrti. možná se to vleče? no nestěžujte si, stejně to na mně nemá efekt. víte, že to dělam pro vlastní požitek s miláčkama (kecá...tak napůl xD)...a věnování: pro nini za spřátelení *mrk* a taky velice zpožděně pro lali-chan, protože sem si uvědomila, že sem poslední ostuda (kromě ťuti *má radost, že v tom neni sama*) kdo jí zapoměl nějakej ten partík věnovat.... gome za ty kecy a užijte si to ^_______- (já ho ale vážně potřebovala vyšokovat víc už v tomhle díle... tak příště -_-")
---
Následující týden se od něj Damien téměř nehnul, připravený k letmému doteku v kterýkoli okamžik. Překonával sám sebe, pokud to ještě vůbec šlo, Louisovi díky němu bylo tak mile jako kdysi ve zlaté Francii. Věděl, co neutuchající pozornost znamená, že si ho upír hlídá, přesně jak slíbil. Jistě se snažil být nenápadný, přesto na sobě baron cítil kradmé pohledy, ať už seděli sami a povídali, opření jeden o druhého, nebo podnikali něco s Josefínou a anglickými přáteli, kteří se objevovali snad ještě častěji než kdy jindy. Stejně mu to ale nemohl zazlívat, zvlášť, když sám nejednou zabloudil rukou k ústům, nenápadně kontrolujíc hrany svých zubů.
"Ale ta kuřata byla vážně dobrá, ne?" Louis právě jakž takž protrpěl další z obědů, na kterém samozřejmě nemohl chybět velevážený Henry se svou sestrou. Ta se dnes málem propadla do země a současně létala v sedmém nebi, poté co se nechtíc dotkl hřbetu její ruky. Baron měl chvíli nepříjemný pocit, že děvče buď omdlí nebo se mu vrhne kolem krku, ona se však pouze zakuckala vínem. Nakonec to nebylo až tak strašné, jak by se dalo předpokládat. Ke svému nezměrnému překvapení se v jednu chvíli dokonce přistihl, že jí i s chutí. A zdá se, že sis nevšiml sám. Kuřata… Má oči snad i vzadu na hlavě. "Tobě se vážně nedá utéct, viď?" pousmál se s pohledem upřeným k protější stěně, na níž viselo velké zrcadlo. Zdá se mi to nebo..? Zadíval se pozorněji, měl dojem, že vidí červený pablesk v zelené barvě svých očí, nakonec si však ulehčeně oddechl. Asi hra světla, díkybohu. Už jsem se chtěl leknout, fuj. Odraz se na něj usmál, když ucítil hřejivou dlaň na zádech, pomalu se přesouvající tak, jak ho Damien obešel a nakonec přitáhl do náručí. "Nevidím přes tebe na zrcadlo," uchechtl se Louis, zatímco zvrátil hlavu a zavřel oči pod slastným pocitem cizích rtů na skáni. Nu…Ne že by mi to ale vadilo, dodal v duchu, jak horká ústa sklouzávala níž.
Počkat. Dami?! Slastný pocit nahradilo zahrkání v hrudi a oči vytřeštěné do prázdna, tohle bylo až moc nízko. Chtěl něco říct, z úst se mu ale vydralo jen zasténání, které si upír nejspíš vyložil jako pobídku, rukou mu zajel do vlasů a přitáhl tak blíž. K Louisovu zděšení tím však vyvolal jen další záplavu útržkovitých vzpomínek, strmý svah, zvuk svých vlastních kostí při dopadu na prašný povrch cesty. Zuby, trhající mu krk na kousky, ještě prohloubivší tu nesnesitelnou agónii.
V tu chvíli se ho Damienovy rty dotkly ve stejném místě jako tenkrát, což dokázal říct stejně tak jistě, jako že se Louis jmenuje. Kolena se téměř podlomila hrůzou, jež prostupovala celé jeho tělo, s výkřikem na rtech od sebe upíra odstrčil, vší silou, jíž byl schopen.
Zůstal na Damiena, který přistál na zemi s naprosto nechápavým výrazem ve tváři, několik dlouhých okamžiků tiše zírat. Teprve pod napůl překvapeným, napůl lítostivým pohledem čokoládových očí mu do zatemnělé mysli proniklo světélko racionality, bylo však již pozdě. Konečně si uvědomil, že stojí ve stále stejné pozici jako když ho ze sebe sklepal, pomalu se tedy narovnal, zatímco mu ruka zabloudila před ústa. Naprosto netušil co říct, když si to tak příšerně pokazil. V duchu se zaklínal něco, cokoli vymyslet, přicházely však jen jízlivé posměšky na sebe sama, dovádějící ho k zoufalství. Nakonec jen cosi zakňučel a o maličko ucouvl, Damien se v ten okamžik začal konečně zvedat, alespoň do sedu. "Louisi…ty se mně…bojíš?" Viděl jeho krásnou tvář, zarmouceně k němu vzhlížející a nemohl najít slova k odpovědi, jakákoli mu přišla špatně. Bojíš se ho? Ne, ne, ne, ne. Já…já… Co mám říct? Co mám k čertu odpovědět?! Jak? S chutí rozsápat sám sebe na kusy přímo tady, před těma útrpně obviňujícíma očima, jen zavrtěl zběsile hlavou a vyběhl z pokoje, ačkoli věděl, že dělá úplnou hloupost. Jen se vyhnout konfrontaci, k níž mu chyběla odvaha.
"Nechybí vám jedny ruce..?" Co? Ona na mně…promluvila? Tak to si děláš legraci. Zvedl oči od svých prstů, rozestřených po klávesách a pokusil se na tváři vykouzlit cokoli jiného než znechucení. Sám nad sebou, nad tím, že se ho kdo odvážil vyrušit. A taky, že jsi blbec. Kdybych měl čtyři ruce, mohl bych to i zahrát… Co se takhle rozpůlit? Najednou mu přišlo směšné, na jaké hlouposti to myslí, koutky úst mu zacukaly v jaksi křečovitém zasmání. Ty ale zníš. Není to na noční přízrak trochu suché? Zkus třeba něco víc… Jako Dami?Ale jasně. Jak jinak taky, že? Jsi zoufalec, politováníhodný… Přestaň! Kdo tě má sakra poslouchat? Nemám tě rád. Já tebe taky ne. A nevím, proč si povídám sám se sebou. Jsem blázen, úplný blázen. To se ale prý stalo i Filipovi Makedonskému nebo který to byl. A pak neměl Alexandr skončit tak jak skončil. Sloni, pchá. Uhodil po zpaměti do kláves, ale nebylo to ono, půlka melodie stále chyběla. Dami…promiň? Zatřepal hlavou ve snaze zahnat myšlenky na něj, které se znovu přihlásily, ačkoli si je až doteď držel od těla všemi těmi nucenými poznámkami bez hlavy a paty.
"Ach jo…" povzdechl si, úplně vypustil přítomnost ještě někoho dalšího, Eveline se však kupodivu znovu připomněla. Sklonila se k baronovi, přičemž se ho téměř dotkla, nakonec však ruku zarazila. "Je vám něco, Louisi? Vypadáte tak…" Najednou zkřivila tvář, když si uvědomila, jak netaktně se vlastně ptá. "Jako odkopnuté štěně?" Ušklíbl se, ale ne nepřátelsky, prolétlo mu jen, že možná ani nebude až tak strašná jak se na několik prvních pohledů zdá. Asi tak na první… dvě stovky? Někde jsem četl, že se lítost může proměnit v sympatie. Ale otázka je, kdo z nás je vlastně politováníhodnější. No asi já, připustil si nakonec, když dívce rukou naznačil, že si může posadit vedle něj na rudě čalouněnou klavírní stoličku. Proto tě tak může, víš? "Nic to není, jen… Nezvládnu to sám zahrát." Smutně se pousmál, když stočil pohled do země, nechtěl koukat na ruměnec, rozlévající se Eveline po tváři. Až moc mu to připomínalo jeho samotného kdysi. "Já…nechci být příliš…vlezlá, ale… Pohádali jste se?" "Pohádali?" Její nová odvaha donutila barona vzhlédnout, něco mu říkalo, že se rozhovor ještě stane zajímavým. "S Damienem, myslím. Vždycky jste spolu a teď jsem vás tu, Louisi, našla samotného. Vypadáte přepadle." Vážně jsem byl taky takový ťunťa? Ale…uhádla to. Prokoukla tě na první pohled, chlapče. Tichá voda břehy mele, jak se říká. "Samozřejmě nemusíte odpovídat, neměla jsem být tak dotěrná. Omlouvám se." Soucitně sledoval, jak svěšuje hlavu, ačkoli to stále nevypadalo, že odejde.
A nakonec, proč jí to neříct? Stejně to ví… S pocitem, že se mu možná uleví, se Louis jemně dotkl jejího ramene, drobného pod kašmírovým rukávem. "Nic mi není, vážně. Jen to nemůžu zahrát. A rád bych." Rád bych se s ním udobřil, protože… Asi se mu dá vážně ublížit i když na to nevypadá. Můj Casanova…Poprosím o odpuštění. "Nerozhádali jsme se," vyhrkl možná příliš zhurta, než aby zněl věrohodně, Evelininy světle hnědé oči ho najednou znervózňovaly svou všeobjímající hloubkou, ostře kontrastující s dojmem husičky. "Jen… Ani nejlepší přátelé spolu nemůžou vydržet v jednom kuse, zbláznil bych se z něj. Je to občas strašná stvůrka, víte?" Usmál se na děvče, když viděl i její výraz, podbarvený zachichotáním, najednou chtěl být vstřícný aspoň k někomu. "Ale to je samozřejmě tajemství. Ukousl by mi nejspíš hlavu, kdyby mě slyšel. A to přeci nechceme. Eveline…zahrajete si?" Zoufale potřeboval slyšet onu melodii, patřící jim dvěma, opravdový zvuk, ne jen iluzi stále se opakující v jeho hlavě.
Najednou přestal hrát, bez varování či zjevného důvodu se prkenně postavil, čímž vyvolal obvyklý vystrašený pohled z Evelininy strany. "Já… Omlouvám se, ale raději půjdu," sdělil jí tak tiše že málem zašeptal. S Damienem tenhle kousek hráli jen jednou, tenkrát poprvé, stále si však živě pamatoval onen zvuk, jež se najednou jevil tolik opravdověji než ten, který s děvčetem právě tvořili. Udělalo se mu až nevolno steskem, hlodajícím uvnitř žaludku, cítil že musí utéct někam daleko, přestat znesvěcovat vzpomínky. Proto se konsternované dívce ještě jednou maličko uklonil a na dotaz, zda se jedná o její chybu, pouze zavrtěl hlavou, již na cestě ke dveřím z místnosti, najednou příliš těsné pro všechny šťastné obrazy, tak vzdálené v nynějším světle.