Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Červenec 2008

Zůstaň, prosím... -11

31. července 2008 v 18:56 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
nooo tak konečně! ta bábi mi ale dala zabrat, to byste nevěřili =_=... ale k věci. eště včera, jak sem to psala, sem s tim byla nesmírně spokojená, měla sem chuť to označit za "nadstandartní" díl, dneska už ale zas tak nadšená nejsem ^^" i když jo, kdyby už nic jinýho, je to jednou tak dlouhý než obvykle. a až tak špatný to taky neni, si myslim. trošku sme se hli (jistym směrem xD)... a taky sem přemejšlela nad velice důležitou věcí: věnovánim. JENŽE... já se děsně těšila na vás všechny a asi by to nebylo fér. tak sem se rozhodla, že to bude pro damiho. má u mě bod, sama nevim proč, když by si spíš zasloužil pár za uši, ale no prostě... ^^". tak a povinnost vlasti byla splněna, teď se du kochat všim tim písánim, co sem zameškala u vás, zlata... takže připravte se na můj nálet :3
---
Horká voda jemně laskala celé jeho rozbolavěné tělo a Louis si nepřál nic jiného, než v ní zůstat, ponořený téměř až po krk, napořád. Hlavu, stejně jako pořezanou ruku, měl opřenou o okraj polstrované kádě, přivřené oči upřené do stále stejného bodu. Poté, co ze sebe vydal všechny nashromážděné pocity, kterých nebylo zrovna poskrovnu, se cítil podivně otupěle a lhostejně. Proto nehnul ani brvou, ačkoli uslyšel tiché klapnutí dveří i kradmé kročeje směrem k sobě, věděl, o koho se jedná. Polibek na nahém rameni ho však již dokázal vyburcovat.
Prudce se vymrštil do sedu a vzhlédl svýma ztrápenýma očima, zatímco okrajově zaregistroval zvuk vody, tříštící se o mramorovou podlahu. Damienova tvář měla jakýsi podivný výraz, který Louis nedokázal identifikovat, otřásl se v neblahém tušení. Nebylo u nich zvykem, že by se chodili koupat společně a při těch ojedinělých příležitostech zpravidla u pouhé očisty těla nezůstávalo. Dami… Prosím tě ne. Tohle teď ne. Já…mu to ale nemůžu říct… Vyslal k upírovi další úpěnlivý pohled, tohle by bylo poprvé, co ho odmítne, vůbec netušil jak. Vždyť já ale ani nemám právo. Zůstal se mnou po všech těch mých pitomých scénách... Nechci nad tím myslet. Zachraňte mně někdo, maminko. Nasucho polkl, už po několikáté téměř otevřel ústa, nakonec se k tomu ale nedokopal. No tak, nebuď srab, Louisi. Prostě tu pusu konečně otevři a vysyp to, on ti hlavu neutrhne. Miluje tě, víš? A ty jeho taky. Ne? Chováš se jako úplný blbec. A hlavně nebul! Rozkázal si nakonec, když rty zavadil o protažené špičáky. Vypadám jako levný strašák pro děti.
Ticho trvalo pouhých pár sekund, Louisovi se však popletenou hlavou stihlo prodrat tolik různorodých myšlenek, že mu pauza začala připadat již příliš dlouhá. Pod čokoládovým pohledem si nakonec ke svému zděšení uvědomil vlastní nahotu a s okamžitým ruměncem přitáhl nohy k tělu, hlavu sklopenou až na kolena. Kdybys býval skočil Louisi, mohl sis tohle ušetřit, napadla ho ještě škodolibá věta, než tichoučce zanaříkal. "Dami…" Byl vděčný za upírovu přítomnost, s pocitem, že se bez něj dozajista zblázní, v tu samou chvíli ale cítil, že se mu právě teď nemůže odevzdat. Stále měl tu odpornou bytost ve vlastním těle, novou součást, která hrozila převzít vedení, což jí nehodlal nijak usnadňovat. Podvědomě tušil, že by nad sebou ztratil kontrolu, pošpinil by se ještě víc. Sám se za své uvažování nenáviděl, nedokázal si je však nijak vymluvit. Nemůže mně držet jen tak? Beze všeho..? Ruka nepohodlně opřená o hranu sklouzla do vody, v ráně to zaštípalo. Ještě, než se však stačila úplně rozmočit, mu Damien paži vytáhl a jemně, tak aby nezpůsobil další bolest, otřel.
"Louisi… Neboj se, nechci ti nic udělat." Baron se zachvěl, když mu došlo, že ho Damien musel úplně prohlédnout, nitro mu však v tu samou chvíli zaplavil hřejivý pocit úlevy. Zvrátil hlavu nazad a podíval se na něj vděčnýma očima plnýma toho všeho. "Přišel jsem ti jen pomoci… Jsi tu tak dlouho, až jsem se bál, že se rozmočíš. Ukaž." Při tom začal Louisovo tělo, které pod doteky opět zvláčnělo, ponořivší se hlouběji do vody, nenásilně omývat. Dotýkal se barona všude, ten však postřehl absenci škádlivé dráždivosti, kterou Damien obvykle vykouzlil. Usmál se a zavřel oči, když poznal, že světlovlasý doopravdy nechová žádné postranní úmysly. Ještě stihl zahlédnout varhánky, co se mu objevily na bříškách prstů, bylo mu to ale jedno.
"No tak hop…" Damienovy urousané vlasy se mu ztratily z výhledu, když ho chytil pod rukama a zvedl z pomalu vychládající vody. "A teď opatrně ven, ano?" Louis se na něj podíval, ale místo toho, aby splnil jednoduché přání, upřel oči někam do stěny. Na těle mu začala vyskakovat husí kůže, byl si vědom, že se chová jako nemožné děcko, ale prostě se mu nechtělo. Muž před ním si tedy hlasitě povzdechl, viděl, že to nemá cenu, a vytáhl ho ven s tím, že sám sebe také zmáčí úplně. "Tak ukaž ty ťunťo." Louis ho sice zpražil lehce dotčeným pohledem, ve chvíli, kdy ho ale objaly ruce s bílým plátnem, však spokojeně vydechl. Opřel se Damienovi do náručí a nechal se jen tak utírat, téměř jako by se ho to ani netýkalo.
"Louisi… Pozor, postav se." Ne,to není fér, zasténal v duchu, ale udělal, co se po něm žádalo. Damien si před ním klekl, dostal se až k nohám a on okouzleně pozoroval záplavu blond vlasů, komíhajících se v ne příliš jasném osvětlení. Nakonec to nevydržel a i přes svou letargii zajel rukou do pramenů, které se jal něžně čechrat, zvlhlé mu prokluzovaly mezi prsty. Asi ho vážně miluji, uvědomil si spolu se slovy vděčnosti, nedokázal si představit jiného člověka, že by se o něj takhle staral. Nechal se navléknout do noční košile, stejně jako odvést za paži až do pokoje, kde ho Damien, poddajného jako ovci, uložil s polibkem na čelo.
Damien tiše otevřel dveře ložnice, tak aby svého spícího andílka nevytrhl z říše snů. Překvapením ale bylo, když na onu rozkošnou bytost narazil ihned po vkročení dovnitř. Nestihl ani nijak zareagovat, jen couvl zpět, až se zády natiskl na masivní dřevo, zatímco se ošil pod úsměvem, jež neměl na Louisově tváři absolutně co dělat. Pouhý okamžik později se k němu baron přivinul, onen chlípný výraz v jinak nevinném obličeji se ještě prohloubil, když se vytáhl nahoru a políbil Damiena na ústa. Ne tak opatrně jako pokaždé, tentokrát si v mžiku vyžádal vstup mezi překvapené rty, s jistou razancí. Upír nemusel dvakrát přemýšlet, aby mu došlo, že není zcela při smyslech, která polovička má právě na vrch. Proto se s nesouhlasným výrazem odtáhl. Chtěl již něco říct, když ho zarazila Louisova ruka v naprosto neadekvátním místě, zavřel na okamžik oči plné hvězdiček. Chtěl zpátky svého čistého andílka, kterého by tímhle určitě zranil, neposedné prsty ho však zbavovaly racionálního myšlení a on si po chvilce s radostí přiznal, že má tuto bitvu prohranou. Jediné, co dokázal dál vnímat, byly rudé oči plné hříchu, které ho zatlačily až k posteli, Louisovo štíhlé, nestydatě se nabízející tělo, co se v mžiku objevilo, zatímco baron odhodil svou noční košili kamsi do neznáma. Poslední špetičky odporu se ztratily úplně, když už ležel v peřinách a vychutnával Louisovu chvilkovou nadvládu, horké rty na svém těle vybízející ke zkrocení.
Přitiskl si Louisovo oddechující tělo blíž, jiskřičky stále až v konečcích prstů, a pokusil se políbit jeho zvlhlé vlásky, ten se však s ironickým odfrknutím vyvlékl, bez jakéhokoli zřejmého důvodu. Damien pouze nevěřícně sledoval, jak baron vylézá ze zahřáté postele. Pozoroval ho i při spěšném odívání, stále ještě neschopen reakce. To on tady byl tím, kdo po milování vstane první, s úsměvem a pohlazením vytahujíc i lehce rumělého barona, tohle se mu stalo poprvé. "Louisi..?" Konečně mu došlo co se děje, posadil se tedy alespoň, zatímco otázka zůstala rezonovat ve vzduchu. "Co to děláš, prosím tě?" Chtěl ho obejmout a něžně hladit po tvářích, ukolébat tak k spánku, ne zůstat sám v najednou chladných přikrývkách s pouhým závanem lehké vůně. Jakási úpěnlivost se nejspíš promítla i do jeho hlasu, Louis se na něj konečně otočil, obratné prsty urovnávající poslední záhyby oblečení. V tu chvíli Damienovi blesklo, že se ta obvykle čistá duše změnila na svůdně hříšné stvoření noci, ústa sešklebená do jízlivého posměšku a přesto hodná polibku. "Líbilo se ti to, ne?" Vypravil ze sebe baron chladně, obočí afektovaně povyskočilo, když rudé oči zahořely. "O to tu šlo. Nevidím důvod, proč zbytečně ztrácet čas. I když ho samozřejmě mám ještě pěknou fůru." Odhalil rty tak, aby se odkryly prodloužené špičáky. Ani však nečekal na odpověď, neosobně mávl rukou a třískl za sebou dveřmi, když odkvapil z pokoje, bez jediného zaváhání.
Damienovi ještě chvíli trvalo, než si to vše připustil. S těžkých povzdechem zajel rukou do vlasů, zatímco druhou bezmocně uhodil do peřiny. Louisi… Costo provedl ty pitomče jedna blbá?! Sakra… "Sakra, sakra, sakra. Sakra…" Zašeptal si zničeně směrem do podlahy. Anebo spíš do pekla, ne? Hodilo by se to k tobě. Ty jsi tak..! Tak strašně pitomá věc. "Á… Promiň, promiň, promiň, Louisi." Je mi to líto… Schválně jestli se budu moci vůbec přiblížit, napadlo ho, když spěšně vstával a začal ze země sbírat své vlastní svršky. Měl by mě nejmíň rozsekat na deset malých… A dát psům. I když ti by to tvoje staré maso stejně nežrali, víš, Dami? A co ještě? Nesnáším, když se snažíš znít ironicky, Dami. V mysli položil důraz na poslední oslovení, kroutíc hlavou sám nad sebou. Nemohl popřít, že by se to všechno jedné jeho části nelíbilo, na druhou stranu si ale byl vědom, jakou nesmírnou hloupost provedl. A ještě když jsi to mohl zastavit, já tě nechápu. Jak se mu teď chceš podívat do očí, hm? V rychlosti se snažil rozčesat vlasy, jediné, čeho však dosáhl, byla neuvěřitelná bolest, jak se kartáč zadrhl o jakýsi uzlíček. "Blbost jedna!" Vztekle jím mrštil do kouta a vyrazil na chodbu, zvyšujíc tempo chůze až do běhu. Netušil, jak moc to pokazil, ale věděl, že svému andílkovi, který tam někde pod povrchem nepochybně stále byl, ublížil. Jen vědět, jak moc, k čertu. Promiň Louisi. Já…už se mi stýská.
Věděl, kde Louise nejspíš najít, alespoň tedy svého Louise. A když vrazil do knihovny, nepochyboval, že se skutečně jedná o andílka. Postavička, sedící schoulená v čalouněném výklenku s okenní tabulí plnou temnoty za zády. Již podruhé za tento den zastihl barona bez bot, nyní se však alespoň válely v dosahu, měl tedy jistotu, že nehrozí žádná další rozbitá věc. Zhluboka se nadechl, potřeboval dost kuráže, aby ho vůbec oslovil, a dal se na cestu k němu, jež se zdála až nepřiměřeně dlouhá, každý krok znějící desetinásobně hlasitěji v nastalém tichu večera. "Louisi?" Tvář položená na kolenou chvíli vypadala, že se nehodlá hnout, nakonec ji však baron přeci jen zvedl. A Damien ani nepotřeboval mihotavé světlo krbu, které sem stejně téměř nedosahovalo, aby zaznamenal jarní zeleň velkých očí. Svraštil obočí, v mysli pátrajíc po slovech, co by dostatečně vyjádřila obyčejné promiň, Louis k němu však jen vztáhl ruce, žebronící po obětí. Alespoň, že nepláče.
Nekonečně opatrně Louise sevřel, když se posadil těsně vedle něj, a políbil do vlasů poté, co si baron zabořil tvář. Přestože nebyl nijak závratně menší ani drobnější než upír sám, bál se ho téměř dotknout, aby mu tím neublížil, jak mu najednou přišel křehce. Možná protože je tak…zranitelný? Uvnitř cítil spalující potřebu dostat ze sebe, jak moc ho miluje, jakákoli slova však nebyla dostatečná, proto je raději promítl do tisíce polibků. Něžných, skoro nesmělých, nevěděl, jestli je letmého pohlazení rtů vůbec hoden, baron ale nic nenamítal. Místo toho zaklapl řasami hloubku svého pohledu. Ústa se skoro nedotýkala, přesto to v tu chvíli nevadilo, již dávno si všiml, že Louis tohle roztomilé ochutnávání miluje víc než cokoli jiného, což platilo i pro teď.
"Odpustíš mi to, prosím?" Miláčku? Oslovení si však nechal pro sebe, když si všiml, jak se Louis pokouší nenápadně odtáhnout. Strnule pozoroval, jak kroutí hlavou s očima upřenýma na vlastní prsty rozestřené na kolenou, již se mu stihl vymanit úplně. "Ty promiň, nevím co to do mě vjelo," vysypal ze sebe ve vteřině, bylo vidět, že jde o předem připravenou řeč. "Já…" Na chvilku se nešťastně zarazil, pohledem blesknul k Damienovi, než se odvrátil ještě víc. "Já… Dami, zapomeň na mně. Zapomeň na Josefínu, na celou Francii, že se co vůbec stalo, bude to tak lepší pro všechny a-" Rukou si zakryl oči, přesto by byl pokračoval, kdyby s ním upír nezatřásl, držíc ho v nadloktí. "Louisi, neblázni… Promiň mi to, promiň…" Sklonil se blíž, k roztřesenému polibku, když se na něj baron zadíval přímo, očima prostýma lži. "Vždyť jsem ještě děcko!" Namítl s najednou křečovitě staženou grimasou. "Už mi bude, Dami, sedmnáct napořád. A ta věc," odmlčel se ve svém projevu, znějícím spíše jako žalování. "Všechno se mění, já ji nedokážu ovládat. Nemůžu kontrolovat sám sebe. Co když někomu ublížím? Josefíně, tobě..?" Rozhorleně začal kroutit hlavou, avšak v úplné neshodě s tím co říkal, byly jeho ruce, zatínající se bezmocně do Damienových ramenou.
"Neboj se zlatíčko, ano?" Pevně Louise objal, ruku zabořenou do jeho vlasů si tisknul bledou tvář co nejblíže. "To bude v pořádku, uvidíš. Já… nedovolím už, aby se něco takového stalo, dobře? Dám si na tebe pozor, ššš." Několikrát rychle políbil na ucho, snažíc se tak zahnat baronův zrychlující se dech, ten však najednou ustal. Louisi… Dvě ruce se kolem něj ovinuly těsněji v němé prosbě o další utěšující slova, rozuměl jim již více než dobře. Najednou se usmál, když si uvědomil vlastní hloupost. "Víš na co jsem úplně zapomněl, andílku?" Rozněžnělý si ani neuvědomil, jak často vůbec stihl mazlivé oslovení použít za tak krátkou dobu, svůj účel to však splnilo, Louis přestal zarývat nehty tolik hluboko. "Chtěl jsem ti říct.. Miluju tě, vážně moc. Napořád, to je slib… A nadechni se, ano?" Zelené oči, které se na něj už začaly dívat, překvapeně zamrkaly, jen si baron uvědomil, že zapomněl používat plíce. Omluvně nadzdvihl koutky úst, zatímco se snažil dostat zpět do rytmu. "Omlouvám se, je mi to líto, neměl jsem…" začal Damien znovu, stvoření v jeho náručí však jen nesouhlasně zamžikalo víčky, Louis se opřel čelem o jeho. "Byla to moje vina, ty promiň." Upír chvíli sledoval, jak se do mu tváří žene menší množství červeně a najednou si nemohl pomoci, aby se nezeptal. "Ublížil jsem ti moc?" zašeptal potichoučku. "Nebyls hrubý…nikdy." Hnědovlasý si znovu schoval obličej do jeho košile, jen aby nebyl vidět jeho nový ruměnec. "Víš jak to myslím, Louisi…" Jediné, co mu však sloužilo za odpověď, bylo nezřetelně zamumlané vyznání, víc ale stejně nepotřeboval. "Já tebe taky, neboj se. Půjdeme spát, ne?" V němé shodě se zvedli, stále zavěšení jeden do druhého, aby se pomaloučku vydali zpět do Damienova pokoje.

Rudost zlata 6: když srdce bolí, když se hory zavírají

30. července 2008 v 20:16 | katy-chan |  Bílá sakura
GOMENÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉGOMENÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
ale i rpo ty, co nečtou zlatíčka(rudost zlata XD) tak mimochodem ..jdu vám napsat gogo a potom sweetie. takže..
spoilerovat nebudud. snad jen ... název napovídá! (teD´jsou u dvě možnosti, zaprvé. hory je pustily, za druhé, hory je nepustily... jsem vám teho řekla co? hehehehehehe)
Ráno bylo chladné a slunce se schovávalo za mraky. Yamato byla už od východu slunce se svou učitelkou a Ichi nechtěl spát. Nechtěl ani jíst ani pít. Kohu seděl kousek od něj, tak, aby když byl zticha, vypadalo to, že tam ani není a cosi četl. Po chvíli se tichounce pootevřely dveře a Yamato nakoukla za Kohuem. Pokynula rukou, ať jde za ním a dveře zase tiše zavřela. Kohu se zvedl.
" Kam jdeš?" zeptal s Ichi tiše, aniž by se otočil
" Hned jsem zpět." Řekl Kohu a zavřel za sebou dveře. Přešel do Yamatiného pokoje a ta za ním zavřela dveře.
" Proč jste tady?" zeptala se bez váhání.
" I… mu se chtěl vrátit do paláce. Já chtěl zůstat v horách, ale on řekl, že musím s ním."
" Proč chtěl jít do paláce, když tu jen umírá?" Ta slova Kohua zaskočila, a asi brzo nezastavil své emoce a nechal je vyplynout v očích, neboť Yamato pokračovala: " Tohle vidí už úplně každý. I ty sis toho musel všimnout."
" Ano, ale ještě mu na rozdíl od ostatních dávám alespoň naději."
" Naději v čem? Že si to rozmyslí? Copak už jsi nepoznal, že je tvrdohlavý?"
"Yamato…" ozvalo se ode dveří a volaná se otočila. Pod mnohovrstvou Yukatou se Skrývalo urostlé a určitě pěkné tělo mladého prince avšak přesto staršího bratra Imua " říkal jsem ti, že o tomhle není dobro mluvit." Jeho dlouhé bílé vlasy vyklouzly zpoza ramen, když v úsměvu naklonil hlavu na bok.
" nó ták…" Yamato se přehoupla z nohy na nohu, přikodrcala se ke svému bratrovy a vzhlédla k němu " Koishi přestaň." Řekla " Nejsem malé dítě."
" Roztomilostí se mu však zcela vyrovnáš." Pousmál se na ni. " Kohu, rád tě poznávám." Řekl a upřel svou pozornost ke Kohuovy, stále stojícímu u dveří. Ten se zdvořile uklonil, omluvil se a zmizel za dveřmi.
" Kohu…kde jsi byl?" zeptal se smutně Ichi a pohlédl na něj když si sedal vedle.
" Nemusíš se bát." Řekl kohu přemýšlejíc, jak se vyhnout odpovědi " Jsem ž tu a to je hlavní."
Možná… jsme měly zůstat v údolí. Bylo by to tak lepší.
Stejná doba, stejná cesta… nesl chlebíčky do Ichiho pokoje, když tu ucítil něco v zátylku. Nikdo ho bouchnout nemohl, to bolí jinak, zná to. bylo to jen štípnutí. Asi hmyz.
uběhla minuta a už seděl u ichiho křesla a přesvědčoval ho, aby se napil čaje.
Tu najednou ho zabodalo u srdce a cítil, jak vynechává. Copak umře? Teď? A tady? U ichiho?
" Kohu?" zeptal se Ichi překvapeně " Co… co se děje?"
" Nic, jen, necítím se nejlépe." Věnoval mu zářivý pohled a přiložil k jeho ústům hrníček s čajem.
Svět se s ním otřásl. Srdce přestalo bít a oči tiše našeptávaly obrazy zabarvené do šedi. Byla mu zima.
" Kohu?!" vykřikl Ichi. Potom slyšel ještě nějaké hlasy a slova ale pořádně ho probraly až pevné ruce, jenž mu zatlačily na hrudník. Jako by se obrovská bublina v plicích rozplynula, jemu se zatočila hlava a svět na chvíli zrudl.
" Kohu!" volal zděšeně Ichi. Když se Kohu konečně odvážil otevřít oči. Byla mu stále zima. Cítil, jak přes něj někdo přehodil deku, jak ji Ichi tiše a pečlivě urovnává a zase jak hned tíká rukama k jeho obličeji a zkoumá každý záhyb.
" Promiň…" vydechl tiše Kohu " bál ses že ?"
Viděl, jak se Ichimu do tváře vloudil ruměnec a jak se mu oči leskly slzy.
"neplač." Povzdechl si tiše " Už to bude dobré."
Až teď si všiml, že kromě Ichiho je tam i Koishi, Yamato a nějací služební. Dveře se rozletěly a z malé škvírky teď byl obrovský průchod. Někdo odstoupil a Doktor okamžitě zavřel Kohuovy oči. Kohu cítil,, jak ho Ichi neochotně pouští. Jak ho někdo odtahuje a jak křičí, že chce zůstat. Okamžitě ho někdo utišil.
" Zůstaňte v klidu. Nic to není." Řekl doktor a stále měřil tep na zápěstí.
Po chvíli místnost ztichla a ono mučící ticho přerušilo až zašustění Yukaty doktora. Kohu ucítil jak se nad ním naklání a drží ucho přímo nad jeho nepravidelně bijícím srdcem.
" Zůstaňte v klidu." Řekl Doktor a zvednul se.
Doktor zkonstatoval, že Kohu prodělal Srdeční zástavu a že musí hodně odpočívat. Sám na něj dohlížel, aby měl nejméně 4 hodiny dne v klidu, izolovaný od světa a sám trval na tom, že musí spát více než před tím. Sice si Kohu nedovedl představit 8 hodin spánku, ale kupodivu se mu to podařilo uskutečnit.
Ichi se dokonce začal lepšit. Čaj neodmítal i když někdy nasadil trochu znechucený obličej. Chlebíčky snědl ale ne všechny a dokonce se mu na obličeji objevoval úsměv vždy, když Kohua viděl.

Nadešel večer a po odchodu doktora se Kohuovy udělalo opět nevolno. Tak, jako každý večer. Hlava mu třeštila tak, až měl pocit, že mu vytrysknou slzy, do obličeje se mu nahrnula snad krev z celé těla a ruce mrzli.
Pokusil se posadit a potom se doplazil ke dveřím ve snaze přivolat služebné ale dveře se sami otevřely, někdo ho chytil za ruku a hned ho dopravil zase zpět na hadrové lůžko.
mnohočetné kroky napovídaly, že služební odcházejí.
Ucítil, jak mu ten někdo přikládá k ústům malou lahvičku a její obsah mu vylívá do krku.
" vypij to a uklidni se." Řekl tichý hlásek patřící Koishimu.
" Pane." Řekl překvapeně Kohu.
Koishi se nad ním sklonil a pousmál se nad jeho rudými tvářemi a nepřítomným pohledem v zastřených očích.
" Všechno je v pořádku." Řekl tiše " nikdo tu není." Sklonil se nad ním a bílé vlasy zalechtaly Kohua na tváři. Uhnul jim, v pokusu se jakkoli vymanit z Koishiho vězení.
" řekl jsem, že je všechno v pořádku. Není čeho se bát." Kohu cítil, jak omámeně vnímá jemné doteky a to, jak pomalu mu Koishi sundává yukatu přes ramena.
" po…počka…"
Utišil ho vášnivý polibek.
" uhm… e…." cítil, jak se pomalu dostává stále níž a níž. Jak jeho ruce zkoumají celé jeho tělo. Najednou ucítil, jak ho někdo převalila jak ho kopnul do zad až to zabolelo. Cítil to však stále omámeně.
" nech ho!" vykřikl Ichi a upíral pohled na Koishio.
Když konečně začal Kohu vnímat, ležel v měkkém křesle, přikrytý snad milion dek, jenže ho tížily na prsou a na těle.
" Po..mo…"
" ššš." Uslyšel něčí útěchu.
" k… kdo…"
ichi ho chytil za ruku. Role se střídají….
" Ichi." Vzdechl Kohu " děkuji."
" tiše a odpočívej." Řekl striktně Ichi a zmáčkl mu znovu ruku " Musíš si odpočinout."
" ichi… prosím. Odpusť."
" není co."
Ráno bylo chladné a dvě pohybující se postavy pod pláštěm ještě při východu slunce tiše proběhly branou. Všichni ještě spaly a dvůr byl jako vymetený. Císař seděl ve své zahradě a tiše naslouchal raním ptákům. Yamato spala a Koishi pozoroval dvě mizící postavy ze střechy paláce.
" vrátíš se." Řekl tiše " vím to."

Ráno bylo chladnější a chladnější ale slunce, okamžitě jak vyšlo hřálo a svět se oteplil. Za chvíli už nebylo potřeba ani pláště a tak je oba přehodily na pytle na zádech a pokračovaly dál.
Po chvíli stoupání do mírného kopečka konečně uviděly střechy prvních domů. Když Kohu spatřil korunu sakury, měl pocit, že se mu srdce rozskočí na dva kousky. Cítil jak slábne ale jak je Šťastný. Doma… po dlouhé době doma … ucítil, jak padá na kamen, jak mu dře štěrk o kolena a jak ho ichi chytá za ramena.
K vědomí přišel až když ležel na hadrovém lůžku uprostřed místnosti. Nějaké mističky cinkaly jedna o druhou a kousky železa od sebe odrážely a vydávaly tichý cinkavý zvuk, který by probudil i toho největšího spáče. Když si Hyou všiml, že je Kohu vzhůru. Zastavil cinkot a sklonil se nad ním.
" Ty jeden hlupáku." Povzdechl si "takhle se zřídit."
Mezi těžkými oddechy se Kohu stačil usmát.

Zůstaň, prosím... -10

21. července 2008 v 23:12 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak gomen nasai... já sem se to dneska snažla strašně dopsat, ale zvládla sem už jen polovinu z toho co sem chtěla... ale nedá se svítit, zejtra vstáváme v 5 a mamka už nás dávno hnala spát, takže aspoň to něco, fakt je mi to líto. pro všechny tomodachi, protože vám mam fakt ráda, ste nejlepší lidi, co sem poznala. a taky pro ťuti, protože ta je v originálu dokonce eště lepší než po netu což sem nepokládala za možný, protože už po netu je best *muck* tak mina-sama...užijte si. a gomen nasai ještě jednou *sklonila halvičku k zemi
-----
Damienovi chvíli trvalo, než mu došlo, kde by tak Louis mohl být. Nejdříve ze všeho prohledal oba jejich pokoje, předpokládal, že by se v rozrušení zavřel tam s přáním být neviděn, ložnice však zely prázdnotou. Po chvíli horečného přemýšlení mu však nakonec došlo, kam se baron schovává, když chce být sám nebo jen pro okamžik klidu a rozběhl se směrem ke knihovně, kde, jak správně předpokládal, Louise doopravdy našel. Avšak ne v úplně ideálním stavu.
Konečně se zarazil u dveří a sáhl po klice, aby otevřel, v duchu hledajíc jakoukoli uklidňující větu, kterou zapomněl vymyslet předem. Stačila však pouhá škvírka mezi veřejemi, aby viděl Louise stojícího na pár centimetrů od něj. Damiena až vyděsilo, jak zuřivě oddychuje, to, že ho ani nezaregistroval, když vcházel. V tom si ale sám všiml Louisovy zaťaté pěsti a stříbrného vlákna řetízku, které někde uvnitř dlaně končilo. Téměř ve stejné vteřině, kdy mu to celé zapadlo do sebe, vymrštil ruku a zabránil tak překvapenému baronovi šperk z krku servat. Odměnou mu byl nenávistný pohled dvou rudých očí, plných zuřivosti. Louis škubl celým tělem, silou s jakou se u něj Damien zatím nesetkal, avšak jeho stisk byl pevnější, aby to dokázal ustát. Následovalo několikavteřinové přetahování, přičemž jen doufal, že si Louis jemné zápěstí nezlomí, nemohl ale povolit, když už začal. "Pusť!" Přes rudé rty se ozvalo zasyčení, jaké by snad ani nečekal, odhalila se mu tím však další skutečnost, bylo vidět, že se před nedlouhou dobou musel ošklivě pokousat. Sám cítil, jak se mu křiví tvář, takhle barona vidět nechtěl, nedokázal tomu ale nijak zabránit. "Louisi," zkusil tichým prosebným hlasem, když se ten znovu pokusil vysmýknout. Odpovědí mu byl lesk slzí, co se to zoufalé stvoření snažilo udržet pod kontrolou za každou cenu. "Vždyť jsou to jenom lži, copak to sám dávno nevíš?! Nikdy jsem tě neslyšel ani vyslovit jeho jméno, proč to neříkáš? Nekoukneš se teď na mně?!" Pravdou bylo, že se mu na chvilku nedokázal podívat do tváře, po té trefě do černého. "Tak mě pusť, nechci to! Pusť mě…" zaznamenal, jak se chvějící hlas snaží znít stejně razantně jako před pár okamžiky, to však bylo nemožné. Upřel nešťastně pohled do překrásné tváře, nyní tak pozměněné a nepokrytě si povzdychl. Louisovy oči se zdály přímo vystupovat z bledého obličeje, dvakrát větší než obvykle vypadaly mnohem žalostněji. Teprve nyní si uvědomil, jak krutě se zmýlil, když si myslel, že to nejhorší již minulo. Přestože se jeho andílek držel, mohl sám téměř cítit bolest, jež z pomuchlané duše sálala, ztráta poslední berličky konečně dokončila onen ošklivý zlom. Byl v pokušení ho k sobě přitáhnout a nikdy nepustit i kdyby se zřítil svět, zasypat polibky všude, jen aby odehnal rozervaný výraz jindy poklidné tváře, avšak věděl, že by ho teď Louis odmítl. Proto jen dál držel jeho ruku, už mnohem jemněji, spíše jako pohlazení, pouhé ujištění, že tu je a pokusil se zatvářit přesvědčivě, což mu kupodivu vyšlo. "Copak nemáš ten přívěsek od narození? Ty a Josi jste dostali stejný, říkals mi to, pamatuji se. Když už nic jiného, nestálo by za to si ho nechat alespoň kvůli tomu? Jako připomínku, kam patříš." Podařilo se mu to namítnout jemně, přestože při svých slovech pozoroval, jak se Louis stahuje do sebe. Konečně si dovolil barona pustit, když už si byl jist, že si přívěsek nechá. Ten, jak ucítil, že je volný, se otočil na podpatku a s tváří odvrácenou k zemi vyběhl z místnosti, bez jediného slůvka nebo aspoň pohledu. Damien ho nechal, věděl, že si všechno potřebuje urovnat v hlavě, než za ním bude moci jít. Konečně se i on sám otočil, avšak směrem do místnosti, kde spatřil knihu, strůjce všeho, v kaluži vody mezi četnými porcelánovými kousky. V duchu zalitoval krásné květiny, které musely zajít předčasně z tak nemilého důvodu a sehnul se pro knihu, aby ji za roh desek vytáhl, celou rozmáčenou. Sklapl ji a jak nejrychleji mohl a bleskově položil na nejbližší polici, nešel s ní až na správné místo. Ani on netoužil po tom mít ji v rukou déle, než je nezbytné.
Byl už pouhých pár metrů ode dveří Louisova pokoje, když uslyšel hlasitý třeskot rozbíjeného skla, právě odtamtud. Vtrhl dovnitř, ohromen obrazem, který se mu naskytl. Louis klečel v záplavě světla, jako pravý anděl, sestoupivší z nebes. Ani ne za vteřinu mu ale došlo, že ten oslňující jas není nic jiného než moře střepů, které se jeho andílek jednou rukou snaží sesbírat, druhou měl položenou přes ústa v křečovitém gestu. Zdaleka nejhorším objevem však byly slzy, smáčející jak tváře tak i předek košile, o čemž nijak nepochyboval. V tu chvíli se vrhl k němu na zem a vrátil jej za ramena zpět do vzpřímené pozice, Louis vypadal, že se každou chvíli převáží dopředu. Damien pod rukama cítil třas mladého těla a v duchu si nadával, že nepřišel dřív. Mohl tohle nakonec předpokládat, jen být o maličko chytřejší.
Louis vypadal jako polámaná hračka, ujistil se tedy napřed, že se nesveze k zemi, když ho pustí, poté obrátil bílou zuboženou tvář ke své. Odkudsi vyčaroval kapesník, se kterým baronovi celý obličej otřel, zdálo se, že ho přes záplavu slz snad ani nemůže vidět. "Louisi…" Ruku z jeho tváře nesundal, naopak ještě prsty pročísl hnědé vlasy, než se vrátil k obočí a nosu. "Louisi, copak se stalo?" Snažil se nedat najevo neklid, který on sám cítil, působit klidně, jako by se nic nedělo. Tak jak by asi mluvil na dítě, co se s křikem vzbudí z ošklivého snu. Baron se však s novými slzami velkými jako hrachy, kutálejícími se až k bradě, odvrátil jak nejvíc bylo možné. A Damienovi došlo, co tím chce říct. To, že není dost dobrý, aby se na něj vůbec koukalo.
"Louisi!" Trochu zvýšil hlas, aby upoutal zpět jeho pozornost, probodl ho pár rudých očí, naplněných až šílenou úzkostí. "Nezmizí to! Udělej něco ať je to pryč. Proč se všechno…mění? Proč všechno, na čem mi záleží, mizí? Já tu nechci…zůstat sám!" Louisovi skoro nešlo rozumět, zoufalý hlas přerývaný nesčetnými hlasitými vzlyky, přesto Damien podstatu pochopil a konečně si ho přitáhl k sobě, ty úpěnlivé ručky obmotané kolem krku. "Já jsem tady, no tak. Vidíš mě, ne?" Zaregistroval, že na něj Louis po očku kouká, jako by se bál, že doopravdy uteče a usmál se. "No tak, neplač už. Jsem tu pro tebe napořád, nemůžeš být sám i kdybys chtěl." Políbil do vlasů a snažil se počkat, až zmítání těla, naprosto mimovolné, Louise opustí, ten se k němu přitáhl. "Ale já už nejsem ten Louis, kterého jsi znal," špitl váhavě a opřel čelo o jeho rameno. Damien zůstal chvíli nevěřícně sedět, nemohl ani uvěřit tomu, co právě slyšel. Nakonec barona donutil vzhlédnout, svým pohledem držel jeho oči, které se snažily najít jakoukoli únikovou cestu, v šachu. "Hlupáčku." Jemně políbil roztřesená ústa, když tu ucítil chuť známé krve, něco co již v životě nemůže zapomenout. Pohledem zabloudil k Louisovým rukám, které si mu baron opřel o prsa, když si všiml stružky krve z dlaně sevřené v pěst. Musel ho pohladit, když mu došlo, čím je tak moc vyděšený. Naprosto chápal, že si musel alespoň smočit rty, přestože to byla vlastní krev, až příliš dobře znal onen ukrutný pocit, vedoucí zastřené smysly. "Může se stát cokoli a stejně vždycky budeš můj andílek. Přísahám, že neuteču, dobrá?" Povedlo se mu nejspíš znít tak důvěryhodně, že se Louis pomalu přestal třást, což vyvolalo na Damienově bledé tváři úsměv, který baron nejistě opětoval. "A teď mi ukaž tohle, ano?" Pustil ho z náručí a namísto toho se chopil pěsti, kterou Louis za celou tu dobu nepovolil. "No tak…otevři." Společnou silou nakonec štíhlé prsty rozbalili a on mohl konečně vytáhnout ostrý střep, zabořený uprostřed. Snažil se samozřejmě co nejopatrněji, přesto se Louis neubránil bolestnému zasyknutí, když se vyřinula krev. Damien nechal střep spadnout k zemi, zatím na ránu přitiskl rukáv vlastní košile, aby krvácení pozastavil.
"Louisi, kde máš boty?" Baron svíral pěst, plnou zakrváceného kapesníku a provinile zašilhal směrem k vysypanému rámu zrcadla, kde jedna z jeho bot ležela podrážkou s podpatkem vzhůru. Damien nepotřeboval víc, aby pochopil, že právě s ní nejspíše rozbil celou velkou plochu, nevyžadoval tedy odpověď. "Tak pojď sem." Sezení mezi nekonečnými střepy se mu zdálo být čím dál tím méně bezpečným a pohodlným, proto tedy vstal, vyzdvihl Louise, bosého a bez podkolenek, do náručí a s křupáním skla pod nohama došel až ke dveřím. Už se neohlížel, jestli je na chodbě někdo neuvidí.
"Tak počkáš na mě chviličku, že? Jen uklidím ty střepy a vrátím se. Slibuju." Poslední slovo dodal, když si všiml nových slz, stojících v koutcích očí. Na Louisovi bylo zřetelně vidět, jak se mu nechce, přeci ale hrdinně přikývl. "A Dami?" Šeptl poté ještě nesměle, když se ten již zvedal. "Hm?" "Chtěl bych se vykoupat. Mohl bys to někomu říct? …prosím." Upír si nemohl pomoci, než ho znovu obejmout, poté teprve opustil místnost.

Rudost zlata 5-hvězdičky

21. července 2008 v 15:29 | katy-chan |  Bílá sakura
na vaše přání... tákže.. spoilerovat nebudud tentokrát. a j se odebýrám a týdení věčnost. užijte si to! do večera čekám komíky XDDDD
Ichi stále ležel na zádech, oči měl rudé od pláče, jak ho to bolelo a kolem něj bylo spousta nástrojů a mastiček.
" Kohu?" zeptal se tiše, když někdo vešel
" neboj, to jsem já." Řekl Kohu a položil dvě mističky na zem vedle ostatních. Přešel dopředu k ichimu, kleknul si k němu a pomohl mu napít se z jedné malé mističky. Potom ho nechal zakousnout se do kusu látky a trochu bázlivě si k sobě přisunul velikou mísu se studenou vodou na probrání.
Yamato odskočila od dveří a utíkala do svého pokoje. Kohu se podíval na mizící stín a povzdechl si. Ichi, snad to přežiješ.
Chytil ho za ruku, a když přestal odporovat, vzal do ruky malý nožík a poklepal s ním na červenou část mezi lopatkami.
Ichi klidně ležel dál.
Pomalu se pokusil ji vyříznout. Ichi sebou škubl a zakousl se pořádně do hadry nasáklé tou tekutinou, která oslabovala smysly.
Kohu se zastavil po chvíli a hned vzal do ruky hadřík. Udělal z něj kolečko a obložil jím obratel mezi lopatkami, tak na vzdálenost 3 centimetrů. Hned zase vzal do ruky nožík. Hadřík zachytil krev a divnou průhlednou tekutinu vytékající z rány. Rozřízl ji ještě naproti a pokusil se všechnu tu tekutinu dostat jakkoliv ven. Ichi se zakousnul do hadříku ještě více a snažil s nekřičet, ale po chvíli spustil.
Doktor otevřel dveře ale neudělal ani krok, Kohu zrovna střídal nástroje a snažil se zachytit krev, která se spustila ještě více.
když už skoro byla všechno venku, Ichi pohnul rukou a pokusil se ho zvednout, ale Kohu ho zastavil a rychle zachytil další krev.
Po operaci vyndal opatrně Kohu ichimu hadru z úst a nechal ho s napít z nějaké další mističky,
aby se účinky první tekutiny ztlumili a jemu se vrátily zase smysly zpět.
" Ko…Kohu?" zeptal se potichu ichi do tmy a ticha. Něco zašustilo a někdo ho chytil za ruku "Kdo…"
" To jsem já, Kohu, neboj se." Řekl tuše a sklonil se k němu, aby vůbec slyšel jak ichi potichu mluví " Bolí tě ještě něco?" necítím nohy." Řekl tiše a zkřivl tvář
" to bude dobré." Řekl Kohu a pohladil o po tváři " to je doznívají účinky toho co ti dal doktor."
" Byl tu?" otevřel oči ale hned je přivřel, neboť světlo ho bodalo.
" ne, namíchal pár mastí a vod,¨." Řekl Kohu " nikdo tu nebyl, neboj." Proč chceš, abych tu byl jen já? Proč k sobě nikoho nepustíš?
" Ichi?"
pootevřel oči a zadíval se na něj
" řekni mi, proč u sebe nikoho nechceš?"
Odpovědí byla jen letmá pusa na tvář, spíše dotknutí rty. Kohu se pousmál a stiskl mu ruku
" Já tebe taky." Řekl tiše.
Zbaven všech smyslů opět usnul. Propadnul se do temnoty.
Probudil se, když slunce klesalo k horám. Kohu seděl v rožku a spal, hlavu položenou na ramenou.
Ichi s posadil a zadíval se na něj. Krk ještě trošku bolel a záda taky. Na krku měl jemný hedvábný šátek a na zádech cítil obvazy vedené přes rameno, aby pokryly ránu. Pokusil se vstát, ale ještě byl tam moc zesláblý, že se na nohou sotva udržel. Přelezl ke stěně a s její pomocí se postavil a pomalu se vydal k posuvným dveřím na verandu.
jeho pohled zůstal stát na oranžové obloze a obrovské oranžové kouli vznášející se nad obzorem. Jak dlouho tohle neviděl,jak dlouho se nedíval na západ slunce nad kopci, jak dlouho nestál na císařské verandě?
Ozvaly se kroky. Otočil se doprava a podíval se na svou mladší sestřičku.
" Yamato.." povzdechl si překvapeně. V příští chvíli už se k němu Yamato rozběhla a skočila mu kolem krku. To však Ichiho nohy neudržely a on se svalil na zem
" Imu! Imu promiň!" vykřikla Yamato a začala ho sbírat ze země. Neudržela se však, a když seděl, padla mu znovu kolem krku " tys mi chyběl!"
Imu se usmál a snažil se z jejího obětí vymanit, protože ho doslova škrtila.
" Yamato... pusť, to bolí."
" Promiň." Omlouvala se opět Yamato a pustila ho. Sedla si vedle něj a dívala se na západ slunce.
Když byl pomeranč už v polovině za kopcem, ozvaly se zároveň dvoje kroky, jedny služebné, jenž šla pro Yamato a jedny Kohua, jenž pátral po Ichim. Yamato odešla a na její místo si sednul Kohu. Ichi se po chvíli sesunul na jeho rameno a Kohu ho podržel, když slunce zašlo úplně, vzal ho do náruče a nesl zpět do křesla. Položil ho a zakryl deky. Chytil za ruku a sednul vedle něj
" Kohu?" zeptal se Ichi po chvíli " děkuju."
Chodbou se ozvaly rychlé kroky mnoha lidí. Jedny za druhými a jakoby sjednocené. Kohu se podíval ke dveřím, když se rychle odsunuly. Do místnosti vstoupil císař a za ním mnoho dalších lidí, zejména služební, rádci a podobně.
Kohu vystřelil jako střela a hned se uklonil, císař rychle a trochu nervózně pokynul Kohu se zase zvednul. Císař zatím zabral jeho místo vedle Ichiho a chytil ho za ruce s úmyslem ho probrat. Když si uvědomil, že jsou všichni ještě v místnosti, rozkázal jim, trochu křikem a naštvaným hlasem, aby odešly. Kohu se otočil.
" Ty ne." Řekl Císař . Kohu ještě stihl zachytit vražedné pohledy rádců a otočil se zpět k císaři.
" Jak je mu?" zeptal se po chvíli ticha císař.
" Pane, já.. nejsem doktor ale myslím, že mnohem lépe." Řekl " včera viděl po dlouhé době Yamato a to mu dodalo nové síly do života."
" Ztratil ji snad?"
" Po příchodu do paláce." Potvrdil tiše a Císař si oddechl.
Ichi pohnul hlavou a otočil ji na stranu, chvíli na to pootevřel oči a zadíval se zdobeného stropu.
" Imu ." šeptl tiše císař a Ichi se k němu otočil. Když uviděl jeho úsměv, pousmál se také a pohladil po vlasech.
" Otče." Povzdechl si tiše, skoro až šeptem Ichi a hned na to začal pátrat po Kohuovy, který po chvíli přistoupil k jeho křeslu z druhé strany a trošku se poklonil.
" Zachránil mi život." Kývl směrem ke Kohuovy ale nepřestal se na otce dívat " už podruhé."
" šetři se ." řekl otec a zmáčkl mu lehce ruku. Všiml si že na stolečku je čaj, vzal ho do ruky a pokusil se o to, aby se Ichi napil. Ichi z jedné strany chápal, že je to jeho otec a napít se musí, ale z druhé strany se mu pít vůbec nechtělo, tohle vždy, když byl nemocný, dělala jeho matka.
Do očí se mu vloudily slzičky a jedna neposlušně stekla po tváři, Kohu tam stál, když se k němu Ichi otočil a pokusil se vymanit ruku z císařova obětí. Ichi zkřivil tvář pod pokusem zadržet pláč ale moc se mu to nedařilo. Kohu ho za ruku nechytil a tak se otočil zpět k císaři v doufání, že ho podvědomí donutí být silným, ale tvář znovu odvrátil a jeho ramena se otřásla pod přívalem smutku.
Císař rychle odložil hrnek s čajem a sepjal jeho ruku do svých dlaní, přiložil si ji k ústům a políbil ji ve snaze ho utišit. Ichi se k němu znovu otočil a pokusil se usmát, ale jeho ústa se jen zkřivila do nepřirozené polohy a on byl nucen tvář znovu odvrátit. Po chvíli se pokusil zvednout aby Kohu pochopil, že ho má obejmout, protože po ničem jiném v tu chvíli netoužil. Do oči se mu vloudily další slzy a ty stekly po obličeji, ramena se mu svíjela pod slzy zármutku a Kohu už to nevydržel. Objal ho a Ichi u položil ruce na ramena,
" ššš…" utěšoval ho Kohu, když cítil, že jeho ramena se znovu a znovu otřásají.
" promiňte." Ozvalo se z toho malého uzlíčku neštěstí.
Když přišel po dlouhém spánku k vědomí, slyšel hlasy, jeden patřil jeho otci, jeden Kohuovy. Nikdo jiný v místnosti nebyl.
po chvíli bouchly dveře a mnohočetné kroky naznačovaly, že císař odchází. Ichi ještě chvíli počkal a potom otevřel oči. Do tichého pokoje se ozvaly další kroky.
" Yama…to." vydechl ichi když uviděl její tvář vykukující zpoza dveří verandy. Pousmála se a hned zase zmizela, Kohu obešel jeho křeslo a vzal do ruky čaj.
Ichi se k němu otočil, ale když viděl, že kohu chce, aby se napil, odvrátil tvář a odmítl ho.
" Už zase ?" zeptal se Kohu a položil čaj zpátky " Proč ho odmítáš?"
" Nemám žízeň." Řekl trpce Ichi ale cítil, jak mu schne v krku.
" Nejíš, nepiješ, jen ležíš a spíš, jestli chceš umřít, existují i důstojnější smrti než tahle, ale na ty potřebuješ trošku více sil." Řekl Kohu trochu naštvaně.
Ichi se na něj podíval a když k němu Kohu naklonil hrnek z čajem, švihnutím ruky ho odhodil na zem. Čaj se vylil a hrnek nakřapl. Kohu tam stál u Ichiho lůžka a ten nebyl ochoten cokoli udělat. Jen ležel a díval se k verandě. Za dveřmi byl vidět Yamatin stín. Vykoukla a když zjistila, že se na ni Ichi dívá, vběhla do pokoje a padla mu kolem krku
" Imu!" vykřikla a sepjala oči pevně k sobě, jen aby se nerozplakal " Prosím! Neumírej!" Imu si povzdechl a položil jí ruku na rameno
" Nemusíš se bát." Šeptl " Já ne."
Když Ichi otevřel oči, pokoje kole něj byl potemnělý nocí. Kohu seděl venku na verandě, zabalený do jedné deky a díval se na oblohu, když uslyšel, jak se Ichi zvedá, rychle k němu přeběhl a pomohl mu na nohy. Ichi naznačil, e by chtěl na verandu a tak mu tam taky Kohu pomohl, ale sotva uviděl hvězdy, zastavil se. Kohu se s ním na ně chvíli díval a potom ho posadil ke stěně přehodil přes něj deku, kterou měl před tím on a skočil pro čaj a chlebíčky.
Položil je mezi sebe a Ichiho a díval se na hvězdy. Když Ichi zpozoroval, co přinesl, odstrčil to rukou a dál upíral pohled ke hvězdám.
Kohu se trošku pousmál a položil mu ruku kolem ramen.
" Proč je jich tolik?" zeptal se Ichi a položil si hlavu na Kohuovo rameno. Kohu se pousmál
" to abychom věděly, že nejsme na světě sami."
" To má každý svoji hvězdu?"
" Každý ne." Řekl Kohu " Jen ti důležití."
" V čem?"
" To nevím …"
Chvíli bylo ticho, potom Kohu ukázal na tu nejzářivější hvězdu na obloze a řekl :
" To jsi ty. To jsi ty pro mě."
Začala být ještě větší Zima a Kohu se po chvíli pokusil zvednout, že si půjde pro další deku a že Ichimu musí být taky zima ale Ichi ho zastavil a přitáhl zpátky sobě. Sednul si tedy zpět a dál upíral oči k obloze. Bylo to tak krásné, tak žasně se třpytily a zářily, na tmavé obloze.
" Proč… proč je to tak těžké." Zeptal se po chvíli tiše Ichi
" Co?" zeptal se nechápavě Kohu
" Milovat." Kohu byl chvíli ticho a potom k Sobě Ichiho otočil. Ichi se zadíval do jeho očí.
" máš oči jako noc, tak krásné a tak třpytivé."
" To.. to není odpověď." Špitl Ichi tiše ale umlčel ho vášnivý polibek na tváři.
" a tohle?" zeptal se Kohu. Ichi byl chvíli tiše a potom zakroutil hlavou. Až po tom, co ústa Kohua se dotkla jeho úst, tiše vydechl a nechal se unášet krásnou hvězd, kterou měl na dosah ruky. Byl to ten nejkrásnější polibek v jeho životě.

Rudost zlata 4-rána

21. července 2008 v 13:45 | katy-chan |  Bílá sakura
tákže.. vdina tejdne bez rudosti zlata nenadchla ani mne.. tak aspoň vím, jak trpíte. nup a tady je další díl. mimochodem. teD´už píšu konec ale bude za dlouho.. neboli konec "předkonec" protože... nebudud spoilerovat a jdu radši okomentovat tento díl. Ichi se připravuje na další operaci samozřejmě zad. protože se nemůže skoro hout. problém. nechce nechat kohokoli operovat a už je tak osláblej, že by při operaci mohl zemřít. ták... snad se vám to bude líbit (při nespokojeosti možnost přidání dalšího dílu)
Probudil ho kašel. Hned sebou začal škubat a snažil se nadechnout, ale nedokázal to, neboť přívaly kašle ho nutily jen vzduch vydávat ven.
" Ichi!" vykřikl zděšeně Kohu a pokusil se ho narovnat. Jeho drobné tělíčko se zmítalo ale rychle sláblo a jen kašel jím zmítal stále dál. Nadechl se a zachraptěl " ichi dýchej!" vykřikl Kohu a narovnal mu krk tím, že ho chytil za tváře a opatrně zdvihl tvář ke stropu.
" Výdech .. nádech jo ?" Ichi se nadechoval pomalu a pomalu vydechoval a za chvíli kašel přešel. Kohuovy teď v rukou viselo jen bezvládně tělo. Položil ho zpět na křeslo a pokusil se do něj dostat čaj, Ichi ho však znovu odmítl¨
" ichi, docházejí ti síly a kašleš, musíš krk zvlhčit, pokud se nechceš udusit."
Polkl
" tímhle tomu nepomůžeš." Řekl nazlobeně Kohu a chytil ho za ruku. Ta se po chvíli proměnila v bezvládnou hračku. Kohu rychle vzal hrneček s čajem a pokusil se ho do něj opět dostat. Aspoň, že ten nevědomky přijímá.
Vykoukl ze dveří a nechal donést studený obklad . položil ho ichimu na oči a čekal, až se probere. Chtěl ho donutit se jakkoliv hýbat, hlavně, když se trošku probudí. Poslední dny spočívaly v tom, že Kohu proseděl dlouhé hodiny u ichiho a držel ho za ruku, čekal, až se pobud a potom se snažil do něj dostat čaj, nebo utišit jeho kašel či pláč. Hned na to vždy Ichi zase usnul a trvalo pěkně dlouho, než se zase probudil. Sem tam kohu odběhl do kuchyně se pokusit udělat další chlebíčky, kdyby se Ichi probudil a měl hlad, ale nepřijal ani to.
Konečně se hýbl a vyděšeně zabloudil rukou ke studenému obkladu na očích.
" Je mi …" nedořekl protože už jen tohle mu sebralo dost sil. Kohu ho podepřel a pokusil posadit ale po chvíli to vzdal, odházel z něj všechny deky a pokusil se o to znovu. Prve chtěl, aby Ichi chodil, ale asi opravdu neměl dost sil. Proto ho vzal do náruče a šel k verandě
" venku je pěkně." Řekl Kohu a přešel kousek od zábradlí " divej." Ichi trošku natočil hlavu a podíval se na lesy v dolině " nemyslíš?"
Pokusil se pokývat hlavou,
Vedle dveří stála miska s vodou na níž plavaly růžové květy. Kohu ichiho posadil na zem a opřel o dveře vedle mísy. Zašel do pokoje pro čaj a chlebíčky a když se vrátil, díval se Ichi na květiny.
" Natrhala je tvá sestra." Řekl Kohu a sednul si za ním " Chceš čaj?" Ichi chvíli nereagoval a jen se díval na květiny. Potom zvedl pohled k hrnku s čajem, jenž kohu držel v ruce. Lehce pokýval a natáhl se k němu. Kohu mu pomohl se napít.
" vidíš že to jde ." řekl. Ichi se posadil zpět a opřel si hlavu a stěnu za sebou " je pěkně." Konstatoval Kohu a zabloudil pohledem k jeho pohublým odkrytým nohám.
Na verandě seděla zabalená v mnoha dekách zabalená mladá dívenka. Kolem ní byly asi 4 svíčky a kousek od ní hrnek s čajem. Dlouhé černé vlasy s ofinou jí splývaly po zádech. Postavila se, když uviděla, jak znaveně jde Kohu na verandu.
Opřel se o zábradlí a znaveně oddechl. Když uviděl, jak se k němu dívka zbavená do mnoha dek přiblížila, otočil se k ní a uklonil. Až když pokynula znovu se postavil
" líbily se mu květy?" zeptala se trochu zvědavě a naklonila se k němu trochu.
" Ano."
Pousmála se a zadívala se na oblohu. Hvězdičky se začínaly objevovat modř se proměňovala v čerň.
Ichi... jak rád bych byl, kdybys tu byl se mnou.
Pootočil hlavu a otevřel oči. Tiše pošeptal nějaká slova a Kohu otevřel oči
" promiň." Řekl hned " spal jsem dlouho ?" vzal do ruky čaj a pobídl ho. Ten hlavu neodklonil a usrkl si.
" No vidíš," řekl Kohu a pousmál se. Potom vzal do ruky květinku a podal ji ichimu do ruky " tvá sestra ti to chtěla dát."
Ichi se pousmál
" chceš ji vidět?" zeptal se Kohu tiše ale ichi zakroutil hlavou, jako že ne. Kohu sklonil pohled
" máš hlad?" zeptal se po chvíli ticha. Ichi odvrátil tvář, jakože ne " výš přeci, že musíš jíst-"
Ticho … Ichi, proč zase nemluvíš ….
Cítil se tak strašně unavený. V měkkém křesle se celý příjemně ztrácel a pod dekama mu bylo nádherně teplo. Pootevřel oči, neboť chtěl vidět Kohua. Pootočil hlavu a spatřil ho, tak ho sleduje těma úžasnýma očima, ve kterých se tak strašně ztrácel. Pousmál se.
kohu mu věnoval úplně stejný úsměv a stiskl mu ruku ještě více
" Jak se cítíš?" Zeptal se
" Dobře." Řekl tiše, skoro až šeptem Ichi a pokusil se posadit. Kohu ho vak okamžitě zadržel
" ještě nemáš dost sil." Řekl a vzal do ruky čaj "chceš?" natáhl k němu opět ruku. Kohu mu hrnek podal, ale vzal jeho ruce do svých dlaní a pomohl mu napít se. Po dvou polknutí Ichi hrnek odtáhl a Kohu ho opět položil na stoleček vedle sebe.
" chceš se podívat ven?" Ichi se pousmál a pohodlně se uvelebil v křesle. Kohu se pousmál a podíval se na vykukující Yamato (Ichiho sestru) zpoza dveří. Po chvíli zase odešla a ichi otevřel oči. Podíval se na Kohua.
Kohu stiskl Ichiho ruku, když zkřivil tvář bolestí a hned se pokusil znehybnit mu krk.
" To … to bolí ." zasténal tiše Ichi a zavřel oči.
" nehýbej se." Řekl Kohu a pokusil se u zaklonil krk ale zabolelo ho to ještě více. Co teď? Pomalu ho posadil a potom ho pokusil se dostat na zem. Ichi si klenul a hned na to dopadnul na zem. Kohu ho rychle otočil na záda a znovu mu podepřel krk. Po chvíli se Ichimu na obličeji objevil uvolněnější výraz.
" vidíš .. už to bude dobré." Ichi otevřel oči a podíval se na něj vražedným pohledem.
" Bolí tě to pořád?"
" trošku." Řekl tiše Ichi
" Pokusím se tě otočit … ano?" Ichi lehce přikývl a znovu zkřivil tvář bolestí.
Když se kohuovy podařilo ho otočit na záda shrnul mu Yukatu a podíval se na jizvičky na zádech. Jen jedna jizvička mezi lopatkami byla nabotnalá a tvrdá. Lehce na ni zatlačil a Ichi vykřikl bolestí
" Promiň." Řekl Kohu a ještě chvíli ji zkoumal " Asi něco začalo hnisat, bude se to muset otevřít a…"
" ne."
" Ichi!" vykřikl Kohu " Copak tu chceš takhle navždy ležet a nemoct se ani hnout?"
Ticho
" Musím zavolat doktora ."
" Ne. Nikdo na mne ani nešáhne."
" ichi…"
" Kohu prosím, nechci aby … aby…"
" Dobře." Řekl Kohu " Pokusím se to otevřít ale …" co když to pokazím?

Zůstaň, prosím... -9

20. července 2008 v 17:04 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takžeeee~ milí zlatí (neboli mina xD) tak trošlu sem právě dopsala další poněvadž a jelikož příští tejden přebývam u ťuťky, která má samozřejmě omezenej komp, takže je tohle aspoň na tejden poslední. no aaaa~ gomene T_T já tam chtěla dát to všecko, ale zas se mi to tam nevešlo *fakt pláče* asi to ztratí ten očekávanej efekt, ale nedá se svítit, víme? tak aspoň takle =_=jup ještě jsem zapoměla, PRO HIROKO za tu perfektní službu minule ^^
-----
"Louisi?" Podíval se přes rameno na sestřičku, sedící právě v zástěře nad rozmalovanou krajinkou a zamručel na znamení, že poslouchá. "Víš ke včerejšku… Jsem moc ráda, že už je ti lépe a všechno a asi toho bylo najednou moc, ale…" Zatvářila se nešťastně, přičemž rozhodila rukama do všech stran. "Víš, ne že bych chtěla kritizovat, ale nebyls zrovna nejpříjemnější." Louis povytáhl obočí v nevěřícném gestu, jen si vzpomněl na chování Henryho, ale nic neřekl. "Ty šachy ještě všem přišly vtipné, ale… Proč jsi nevzal Eveline s sebou na procházku? Viděls přece, že se zvedá," zamračila se jako medvědice, chránící svá mláďata, až z ní šel strach. Louis její stanovisko na jednu stranu chápal, nakonec to byla její jediná přítelkyně a nynější stav věcí ho také zrovna neoblažoval, ale rozhodně neměl v úmyslu předstírat něco co není. Josefínu však jakoby jeho mlčení vydráždilo, vzala to, že se Louis přiznává ke svým nepravostem a teprve nyní pořádně spustila. "Ona se do tebe vážně zakoukala, Louisi, a ty se chováš, jako bys to neviděl. Samozřejmě, určitě jsi potkal dívky hezčí nebo…vtipnější, ale kolik myslíš, že si jich všimne tebe vedle Damiho? A Evie po něm ani nekoukne, tak tě má plnou hlavu! Chápeš?" V tu chvíli mu zacukaly koutky úst, napůl rozhořčení, napůl potměšilý úsměv. "Jsi milá. Taky tě mám rád…" Díky, Josi, umíš pozvednout sebevědomí, vážně. Jsi jednička. Na chviličku sklapla s tvářemi nafouklými, dusící se tou neskonalou drzostí, co jí bezostyšně vmetl do tváře, ale poté se celá zrůžovělá ovládla. Přeci jen věděla, že ironie je vpravdě skutečností, že ji má vážně rád. Povzdychla si a sklopila oči, již uklidněná, zpět k malému obrázku, do kterého mázla zelenou barvou. "A víš ty co? Pozvala jsem je dneska na snídani, že jim to vynahradíš." Zazubila se na něj s takovým zábleskem v očích, až na okamžik spatřil ďábla. "Copak se ti nelíbí, Louisi? Já myslím, že bys mohl skončit i hůř." Zakroutil očima do stropu. Až k neuvěření, jak je zainteresovaná do milostného života svého bratra. "Ale Josi…" protáhl a cítil, jak z toho červená, díky čemuž Josefína zaplesala. "Takže ji máš rád?" vyvodila hned. Bože… "Hoříš nedočkavostí slyšet drb, děcko jedno." "Nejsem děcko! Kdo odbíhá od tématu? Tak co, Louisi?" Chtěl ji cvrnknout do nosu, místo toho však svěsil ruku, když si uvědomil, že již vážně nejsou dětmi, ani jeden. Lítostivě zakroutil hlavou a ona si znovu povzdechla. "Proč?" "Nedokážu to na povel. Víš… Pokud mám někoho milovat, chci aby to bylo doopravdy." Uvnitř něj to jaksi podivně hrklo, když frázi vyslovil, před očima mu proběhl zákmit světlých vlasů, polétávajích mu nad nosem. Chci hladit jeho bílé vlasy, co tak voní, a milovat čokoládu. Čokoládu. Tohle přirovnání začíná být ohrané… Ale hodí se to k němu. Zakmitl víčky, když byla jeho úvaha přerušena zvídavým hlasem. "A kdo je tedy ta šťastná?" Zkusila to Josefína naposled, když viděla, že se zamyslel, baron však jen zakroutil hlavou. Tak tohle ti zrovna vyslepičím. "Třeba jednou… Třeba ti jednou dokážu odpovědět." Udělal neurčité gesto s dlaněmi stočenými vzhůru. "Uvidíme." "A Louisi? Přijdeš včas, že?" Vidina nadcházející snídaně ho znovu otrávila. Jen zamručel, v duchu celý nešťastný, a vytratil se z místnosti, zatímco si jeho sestra začala spokojeně pobrukovat.
Jakž takž se dokázal vyhnout všem nevěřícím pohledům i starostlivým otázkám týkajících se porce, kterou si nabral, teď však již pomaloučku přestával věřit, že tohle zvládne. Jídlo mu připomínalo kus bláta lepícího se na patro, nespolknutelnou hroudu papíru. Odložil znechuceně příbor, avšak stále dost nenápadně, aby se mohl bez povšimnutí rozhlédnout po všech přítomných tvářích. Před očima měl podivné mžitky, které nedokázal zahnat ani usilovným mrkáním. Upřel tedy zrak do desky stolu a skousl ret ve snaze se rozdýchat, jediné čeho však dosáhl bylo panikaření. V ústech se objevila krev, jak si ostrým hrotem špičáku neúmyslně protrhl jemnou pokožku.
Bleskově vyskočil na nohy a odvrátil se čelem ke zdi, jen aby mu nebylo vidět do obličeje. V první chvíli se chtěl rozeběhnout, ale poté mu mlhou zatemnělého mozku prokmitl poslední záblesk racionálního uvažování. Aniž se otočil, vypravil ze sebe jakous omluvu, že se necítí dobře a jde si lehnout, poté odkráčel ke kýženému východu nejvyšší možnou rychlostí. V okamžiku, kdy se za ním konečně zaklaply dveře, se dal na zběsilý úprk, vyděšený k smrti. Přes své spěšné kročeje a splašený dech už ani neslyšel hluk, jak se překotila Damienova židle, když ho ten následoval.
"Tohle už… Tohle už ne. Prosím…" Prosím. Myslel jsem, že už je konec. Měl být konec! Kromě slz, které se mu proti vůli draly do očí, necítil Louis snad nic jiného než ukrutný hlad, hlodající uvnitř něj, dovádějící ho tím téměř k šílenství. Celou dobu věřil, že je vše v pořádku a tato přeměna, udeřivší jako blesk z čistého nebe, ho úplně vykolejila. Proč, sakra? Proč se všechno…mění..? Zoufale zajel rukou do vlasů a bezohledně zatáhl, jen cítit cokoliv jiného, třeba by to byla bolest. "Dami," povzdechl si téměř neslyšně, přeci však zaregistroval roztřesenost svého hlasu, která ho donutila k absurdnímu zasmání. Jsem blázen, je to vlastně jeho vina. Proč by tu měl být? Nepotřebuji… Ve skutečnosti však cítil, že lže sám sobě, přisypává sůl do rány. S rukou před očima se odlepil od zavřených dveří knihovny a v náhlém popudu přistoupil až k oknu ve zdi naproti, ačkoli trochu neochotně. Hypnotizovaně zazíral ven a skopl z nohou boty, aniž by se podíval, poté vylezl na polstrovaný výklenek a opřel se rukama o sklo velkých tabulí. Pomyšlení na pád ho jaksi uklidňovalo, byl v patře na odvrácené straně sídla a pod ním se skvěla jen tráva parku pokrytá stínem, dokázal si představit, jak ševelí. Na okamžik zavřel oči a sáhl po kličce aby okno otevřel, netoužil po ničem jiném, než se protáhnout ven. V půli pohybu se ale zarazil. Proč ses tedy zouval, když se chceš zabít, Louisi? Nakonec vykoukl ven, zmocnily se ho však pochybnosti. Mohl bych umřít i kdybych skočil? Není ta výška příliš malá? Nevěděl a skončit s dalším tisícem polámaných kostí, kdyby pád nakonec přeci jen vydržel, se mu nechtělo. Znechuceně se při té představě oklepal a okno znovu zavřel. Sedl si na rudé čalounění a sehnul se pro botu, která jako naschvál nešla nasadit, když ho napadlo jiné řešení. S nedopnutou přezkou se rozeběhl k nejbližší polici, ve které začal horečně přejíždět po hřbetech knih, pátrajíc po jediné.
"Vždyť… Jsou to lži!" Prachsprosté lži… Do měkkého papíru se zabořilo několik nehtů, jak se Louis snažil udržet příval rozhořčení na uzdě. Doufal v knize najít ukonejšení, jediné, čeho se však dostalo, bylo rozdupání i poslední naděje a víry. Nikdy se k bohu příliš neupínal, ale přesto měl ve zvyku přečíst kousek, když mu je nejhůř, najít slova útěchy a porozumění. Tentokrát však byly věty bezduché, pouhé pozlátko nevyjadřující absolutně nic. Na bílý papír dopadlo pár krůpějek krve, když si nevědomky prokousl ret, vzdulo to v něm však vlnu mlčenlivé, ale o to horší nenávisti. S rudou před očima se postavil, vzal do ruky vybájené nesmysly, kterými si nechal tak dlouho mazat med kolem úst a mrštil s pomuchlanou knihou daleko od sebe, tak silně, jak jen dokázal. Jakoby se jednalo spíš o jedovatého hada než o pár potisknutých listů papíru. Kniha se odrazila od zdi a zavadila při tom o vázu plnou růží, oboje s řinkotem dopadlo na zem a zmáčelo tak parkety. Ani pohled na rozcupované květiny však nebyl dostatečným uspokojením, baron cítil trpkou pachuť zklamání na patře a nedokázal ji ničím smazat. Všechno najednou dostalo jiný odstín, nabylo jiného významu, poté, co se napil z poháru prozření a pochopil, že jakékoli milosrdenství nemá významu. Uvnitř cítil krvavý šrám, zasáhl jej mnohem hůře, než by kdy předpokládal a on v sobě úmyslně živil vztek, což bylo jedinou cestou, jak zadusit chorobný pláč, jenž ho hrozil připravit o poslední špetičky soudnosti. Konečně tedy odtrhl zrak od dopuštění na podlaze, pospíšil si ke dveřím a tu si vzpomněl na stříbrný přívěsek na krku. Ústy se mu prodral zavytí podobný zvuk, když už si celý bez sebe rozhalil košili u krku a sevřel v ruce malý křížek, připraven škubnout a navždy od sebe tuto odpornou tretku odmrštit. V tom se však otevřely dveře za ním a čísi dlaň se sevřela kolem té jeho se zbělenými klouby.

Rudost zlata 3-Origami

20. července 2008 v 14:08 | katy-chan |  Bílá sakura
tááák aje tu po delší době novej dílek.. si představte, teD´jsem dokokala s elo-chan Death note film ... L UMŘEL!!!! T______________________T bůůů to není fer... proč tam jen kurňa psal svý jménO, a to tam dohazlu neoh napsat třeba třicet let? a ne 20 dní ?!?!?!?! baka!!!! T__T stejnak se mi po něm bude stýskat T_T chudinkaůj maličkýXDDD musím zít jak magor co? ok... takže k rudosti. mimochodem rudost zlata je v eskratce... ehm... zlatíčko.... hihi... tak to mám na flashce, akorát tam to mám jako Zlatíčka... množné XD
takže... co se tam stane. jediné co řeknu, tak to, že Ichiho stva se opět horší... a tak to, že.. KOhu bud s Ichim íce XDDD tkže.... si to koukejte užít, rotože přez tejden tu nic nebude (možná T_T) tak zatím pá, mějte se ! vaše, katy-chan
Seděl nad třemi papírky a snažil se z nich jakýmkoliv způsobem udělat malou trojúhelníkovou krabičku. Proč jen to je tak zatraceně těžký? Učitel seděl vedle a jen se díval. Na stolečku vedle Ichiho (a papírků) byl malí talířek s několika mála rýžovýma chlebíčkama. Kousek od něj pak hrneček s vodou. Čaj Ichi odmítal.
Kohu vešel, že odnese talířek ale zastavil se, hned jak uviděl, že na něm jsou ještě chlebíčky. Ichi se na něj zadíval, trochu prosebně. Copak chce vysvobodit od origami? Dyť je tak lehké!
Když nesl večer do Ichiho pokoje chlebíčky, otevřely služební dveře pomalu. Vešel se skloněnou hlavou ale hned vzhlédl.
Ichi seděl na zemi a císař nad ním. Na zem dopadaly kapky pláče.
" Ichi?" zeptal se Kohu tiše a Ichi vzhlédl. Hned na to se postavil a utíkal k němu. Padl mu kolem ramen a začal vzlykat.
" Kohu…" bylo slyšet " Ona…" už zbyly jen vzlyky.
" Ichi, ššš kdo ona?"
" Ona … matka … ona …" další příval slz " je … mrtvá."
Kohu se pokusil ho objat ale ichi ho svým obětím dokonale zablokoval. Navíc v jedné ruce nesl tác s chlebíčky.
" ichi … ššš to bude dobré ." pokusil se ho utěšit, když viděl císařův pohled " ichi, prosím neplač, už tak máš málo sil."
Místo toho, aby to ichiho uklidilo, se rozplakal ještě více.
" ššš…" zašeptal Kohu do vlasů a pokusil se vyvléct z jeho obětí " pusť jo?" řekl a Ichi trošku povolil. Kohu ho objal jednou rukou a on se rozplakal ještě více.
" Donesl jsem ti chlebíčky." Řekl Kohu a pokusil se ho jakkoli rozveselit
" nechci."
" ichi…."
" Nechci !"
" Ichi pro…"
" JÁ JSEM IMU !" vykřikl z plna hrdla po tváři se mu dál kutálely veliké slzy. Odskočil od něj a naštvaně se na něj díval. Potom spatřil tác a bouchl do něj tak, až se chlebíčky rozkutálely po celé místnosti.
Císař mu položil ruku na rameno, ale on ji setřepal. Hned na to se uklonil a v úklonu zůstal, čímž mu dal zdvořile najevo, ať odejde. Hned za císařem se ven vydal i Kohu. Ať si ty chlebíčky sebere, když si je rozsypal.
" Kohu." Řekl císař a otočil se k němu " byl bych rád, kdybys mého syna oslovoval jeho pravým jménem."
Kohu se uklonil a císař šel dál chodbou. Kohu se ještě otočil ke dveřím ichiho pokoje a než je služební zavřely, spatřil vzlykajícího Ichiho na zemi.
Promiň, Ichi.
Další jídlo nesl až ráno. Ichi ležel na zemi, jak tam včera zůstal. Tváře měl oslepované od slaných slz a oči rudé a uplakané. Díval se jen tak do stropu a ani se nehnul.
" Donesl jsem vám snídani."
Ticho
" přestaň." Řekl ichi ale ani se nehnul
" Imu …"
" ne," řekl striktně " říkej mi Ichi. Nechci být Imu."
Kohu si povzdechl, vzal jeden chlebíček a přešel k němu, kleknul si a pokusil se ho zvednout. Tak strašně mu připomínal panenku.
" Trošku jsem je dosladil." Řekl " snad ti to bude chutnat." Pokusil se k jeho ústům prodrat chlebíček, ale Ichi uhnul. Kohu se nedal jen tak odbýt a pokusil se o to znovu. Když si konečně kousl, švihl rukou tak, že chlebíček spadl na zem.
" Nechutná?" zeptal se Kohu a položil ho zpět, protože jak odhadl, neměl v plánu se zvednout, nebo aspoň posadit.
Kohu si stoupnul a přešel k tácu. Vzal ho a odešel.
Vrátil se chvíli na to, s obyčejnými chlebíčky. Ichi ležel na posteli a zase koukal do stropu. Na stolečku stál čaj, kdo ho tam donesl vůbec? Vždyť .. ichi k sobě přece nikoho nepustí.
" ichi?" zeptal se kohu " donesl jsem ti chlebíčky." Nejevil zrovna známky života a tak si Kohu pomyslel, že ho donutí si pro ně jít " máš hlad?"
Nic… ticho … přešel k němu a pomohl mu posadit se " tak pojď." Řekl a podpíral ho v chůzi.
Posadil ho ke stolku a přisunul talíř. Ichi ho zase odsunul a schoval ruku pod stůl.
" Musíš jíst, dodá ti to aspoň trochu síly." Řekl kohu a pokusil se talíř k němu znovu přisunout, ale ichi ho znovu odsunul.¨
" Prosím, jez, aspoň jedno sousto." Ichi se trochu zakymácel a potom mu hlav spadla na stůl, kdyby ho Kohu nezachytil " Ichi?" zeptal se ale Ichi nejevil známky života " no tak ichi." Povzdechl si
Já říkal, že ti ubývají síly.
Ichi k sobě nikoho nechtěl. Jen kohu tam mohl být. Nemohl už ani ležet, protože měl tendenci se vždycky posadit a to mu ubíralo moc sil. Posadily ho tedy do sklopeného křesla z širokým měkkým opěradlem a pohodlných sedákem. Přehodily přes něj ti těžké teplé deky aby se nemohl posadit, i kdyby chtěl. Kohu měl vedle sebe na stolečku čaj a pro případ i chlebíčky.
Držel ho za ruku, když ucítil, jak sebou škubl. Pootevřel oči a zadíval se do stropu, byl jako omámený
" Ichi …" šeptl Kohu a Ichi se otočil kousek k němu " chceš čaj?" nic neřekl a tak se Kohu natáhl pro hrneček, když se mu ho však pokusil přiložit k ústům, ichi hlavu otočil a čaj odmítl
" Ubývají ti síly, potřebuješ do sebe něco dostat." Jeho pohublé tělíčko zanikalo v dekách a Yukatě " ichi .. prosím." Chytil ho za ruku a po chvíli cítil, jak Ichi přestává vzdorovat, a jak usíná,. Až když si byl jist, že spí, vzal do ruky hrneček s čajem a otevřel mu ústa. Pomalu mu vlil čaj do krku a odložil na stoleček vedle hrnečku čaje. Ichi sebou trošku škubl ale potom spal dál.

Zůstaň, prosím... -8

16. července 2008 v 18:26 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
ták elo-chan se hlásí! hrdinně si vybojovala chvilku u kompa, ačkoli jí to stálo děsný úsilý *uhejbá před nůštičkama na nehty, co má katy v ruce* ňu a máme kapitolku. to je to, co sem nestihla narvat do tý minulý *kapka*... tak jen doufam, že vám to nepříde jako průtahy *škleb na lali-chan xD* ňu...tak ok. a ještě... je to jednou tak dlouhý jako obvykle, vidíte jak vás mam ráda? (elo to jenom nedokázala zkrátit, ale pšššt! ^_^")
-----
A nakonec to přeci jen nevydržel. Po několikaminutovém váhání se konečně rozhoupal, aby lehce zaklepal na zavřené dveře, krášlené jistě šikovnou rukou roztomilými rytinami a vešel, snažíc se držet hlavu rovně.
Ani nečekal, že svým vstupem vzbudí takové pozdvižení. Obě dívky, jak Josefína tak i drobná tmavovlasá bytůstka neobyčejně ušlápnutého zjevu vyskočily s výkřikem na nohy, jeho sestra u toho však nezůstala, smetla ho téměř jako přílivová vlna v bouřlivém objetí, kdy mu rukama ohmatala celá záda i paže, jakoby se bála, že má zpřelámanou dobrou polovinu kostí. "Bráško ty ale vypadáš!" Chytila mu obličej do dlaní a razantně zatáhla, takže se jejich nosy ocitly pouhých pár milimetrů od sebe, měl pocit, že jí vidí třikrát, musel šilhat. V tu chvíli mu až nebezpečně připomněla Damiena, neměl však příležitost k protestům, natož obraně, vykulila na něj totiž zelená očiska a pokračovala, s červenými rty nakrabacenými do kroužku. "Víš ty vůbec jak jsem se o tebe bála? A támhleta ošklivá osoba," otočila se s provokativním pohledem za sebe a vypustila z očí blesky na nebohého Damiena, který přihlížel a kuckal se smíchy, "mě k tobě nechtěla pustit!" Znovu otočila Louisovu tvář k sobě, takže mu dlouhé světlé vlasy zmizely z výhledu. "Co ti bylo?" protáhla a najednou jí téměř opustila ta rozjařená dětinskost, všichni její čertíci. Baron se na ni v tu chvíli musel usmát, poté si jí přitulil do náručí. Sám téměř zapředl jako kočka, tohle mu moc scházelo. A když se jí zadíval přes rameno, setkal se s kouzelným pohledem od najednou nejmilejší osoby, který nemohl jinak než opětovat, než se věnoval zpátky své sestřičce, co se k němu již zase měla jako k pětiletému děcku. Ani si neuvědomil, že přesně stejné nutkání má i on sám, přestože je věkem nedělil ani den.
Když se konečně dostal Josefíně z rukou, rozhlédl se po pokoji a pozdravil i ostatní příslušné s malou společenskou omluvou k rodinnému výjevu. "Ale rád vás zase vidím, Louisi. Jen…nezdáte se mi ještě úplně fit. Aby se vám neudělalo špatně, neměl byste se přepínat." Obrátil zrak k tomu blahosklonností přetékajícímu hlasu a v mozku se mu najednou vyrojilo přání, aby se jeho majitel nejméně zadusil. Navenek se mu však podařilo ovládnout a potlačit vražedný pohled, deroucí se napovrch, místo toho obdařil tmavovlasého muže, sedícího stejně jako Damien v křesle, povrchním úsměvem a zdvořilou a úklonkou hlavy. "Henry, nápodobně. Jsem rád, že vás a vaší sestru má nepřítomnost neovlivnila natolik, abyste zanevřeli na mou drahou Josefínu. A myslím, že už nemusíte mít starosti, cítím se velice dobře. Z přílišného mračení se prý dělají vrásky, mimochodem." Znovu se na něj usmál a chtěl se již posadit, když si vzpomněl na poslední osobu, kterou právě nebylo za vějířem prstů vidět.
Henryho mladší sestra, Eveline, vyskočila z lenošky stejně jako Josefína, jen ho viděla. Poté se ale zřejmě rozpomněla, že jí rozhodně nepřísluší role ulehčeného objímání a s neuvěřitelně rumělým obličejem klesla zpět na zlatě čalouněné sedadlo, zatímco skryla zahanbené tváře do dlaní, jen aby nebyla vidět. Přesto si Louis všiml hnědého oka, tak všedního oproti Damienovu, jak nenápadně sleduje skrze prsty. V prvním okamžiku chtěl dělat jakoby nic a raději se na ni nijak zvlášť neobracet, tohle její chování mu přišlo hloupé, nevěděl jak na ně reagovat. Být středem zájmu byl parket, po kterém se rozhodně neuměl a také ani nechtěl pohybovat. Poté si ale vzpomněl sám na sebe a svou roli nepřiznaného obdivu, kterou sehrává s Damienem a nakonec se mu jí zželelo. Neochotně překonal salonek napříč a sklonil se k její postavě, která se snažila budit dojem neviditelna. "Vás také rád vidím, Eveline. Dobrý večer." S vnitřním povzdechem sledoval jak zamrzla, její obličej, který se začal pomalu vynořovat zpoza rukou, jenž se konečně donutila spustit. Pohled však již zvednout nedokázala, mluvila někam k jeho botám, když zamumlala pár nesrozumitelných vět. "Drahý Louisi- Ba-barone..! Chci říct… Vypadáte bledě a a…" Pouze vykulila oči, když si konečně uvědomila, jak hloupě se do toho všeho zamotala a Louis raději o pár kroků poodstoupil, taková blízkost jí zjevně nedělala nejlépe, stejně jako blízkost jakákoliv. A přestože ubohou dívku v hloubi duše litoval, téměř vyprskl smíchy, když si všiml výrazu Josefíny, s křečovitě rozšklebenou grimasou a obočím o pár centimetrů výš než obvykle, který ne a ne zmizet.
"Prohraješ," prohlásil suše k Damienovi, ačkoli oči nespouštěl z výrazu Henryho, který si byl svým nadcházejícím triumfem víc než jist, oči lesklé nadšením. Za řeči se zvedl ze svého místa a posadil se na opěrku Damienova křesla, aby tak mohl sledovat hru více zblízka. Upír se na něj otočil s napůl lítostivým, napůl raráškovským výrazem ve tváři a pokrčil na rameny na znamení, že není pomoci, on však nehnul brvou, místo toho se soustředil zpět na šachovnici. Už měl dost všech těch Henryho starostlivých poznámek týkajících se jeho osoby a zdraví, co se ho nepřímou cestou snažily ponížit, vší té arogance schované pod pláštík galantnosti.
Blonďaté stvoření těsně vedle něj zničeně zaúpělo a vjelo si rukama do bohatých pramenů, přestože stále v žertu. Už bylo jisté, že nemá nejmenší šanci na úspěch, Louis moc dobře věděl, že šachy nejsou Damienovou nejsilnější stránkou, sám ho obvykle porážel. Napůl fanatický pohled, který blýskal vítězoslávou z uhlazeného obličeje naproti, mu však rozbublal krev víc jak jakákoliv urážka jeho samého. A Henry, z něhož přímo čišela škodolibost, touha se vyšvihnout a být lepší, rozdupat soka, který se až doteď vždy prodral alespoň o krůček dál než on, se na upíra obrátil s falešně sladkým úsměvem. "Štěstí nepřeje každému. Tak snad někdy příště, příteli." V tu chvíli se Louis neudržel. Jako šelma v útoku se přes Damiena natáhl a udělal bleskový, avšak nepopiratelný pohyb figurkou, vítězný tah. "Šach mat," usmál se ledově na zkoprnělého muže, než vstal. "Jdu se projít," oznámil v naprostém klidu. "Dami?" prohodil ještě za sebe, na což se mu dostalo kladné odpovědi, přesně jak očekával.
Chtěl už hrdě vyjít z pokoje, když koutkem oka zaznamenal záškub nevýrazné postavičky v nadýchané sukni a zakašlání své sestry. S zavrčením skrze zuby, které nemohl postřehnout nikdo jiný než on sám, se tedy vrátil pár kroků nazpět a vztáhl k Eveline ruku. Ta se chvíli nevěřícně dívala, poté mu, červená až za ušima, podala třesoucí se ledovou dlaň. "Jsem vám vděčný, že jste pro mou drahou sestřičku tak milou společnicí, drahá Eveline. Přátelé jsou kouzlo zkrášlující svět." S hřejivým výrazem, který mezi nimi zároveň v ten samý okamžik vytyčil zřejmou hranici, přes kterou baron nehodlal jít ani o píď, pozvedl drobnou ručku ke rtům a letmo políbil. "Nashledanou později." Konečně vykráčel z místnosti, hlavu nahoru přesně tak, jak zamýšlel a v těsném závěsu za ním Damien.
"Já toho hajzla naprosto nesnáším! Nesnáším, k čertu s ním i s tím jeho pitomým úsměvem!" Vřelo to v něm již před odchodem ze salonku a docela se divil, že se udržel až sem, při tom, jak moc rudě viděl. Stihli již dojít vcelku hluboko do parku, obklopujícího celý zámeček, a on najednou zůstal stát, ruce zaťaté v pěst. "Jak si to vůbec představuje?!" Chtěl ve svém spílání pokračovat, nevydal ze sebe však nic jiného než jakési hrdelní zavrčení. "Ale no tak, Louisi. Neštěstí ve hře, štěstí v lásce. Víš, jak se to říká." Damienův tichý hlas na něj zapůsobil víc než blahodárně, konečně cítil, jak se pomalu uklidňuje. "Ale tys vyhrál," prohlásil ve chvíli skepticky a chtěl se otočit, když ho zezadu objaly dvě ruce. "Hm, tak dobře. A díky ti, zachránils mě. Nandals mu to, víš? Měl jsi v tu chvíli vidět ten jeho výraz." Damien se mu tichoučce rozesmál do vlasů. "Udělal jsi to pro mě? To se mi líbí…" Louis jen mlaskl na znamení odporu a zavrtěl se. "Bolí mně z toho akorát hlava. A pusť, ještě nás někdo uvidí." "A tobě by to snad vadilo?" ozvalo se mu tiše u ucha s jistým přídechem lítosti, pouze nepatrným. "Jo to by teda vadilo," zavrčel, ačkoli si onoho podtónu všiml, byl již schopen postřehnout i sebemenší změnu v chování svého společníka. Pokusil se znovu vykroutit, roztrhnout od sebe ruce, jež ho svíraly v pase, ale bezúspěšně. A v tu chvíli, kdy ucítil polibek na ucho přes vlasy, to vzdal úplně. Byl již příliš vyčerpaný, aby ještě dokázal protestovat. Namísto toho se opřel do hřejivého náručí za sebou, slastný výraz ve tváři, který si dovolil jen, že ho Damien nemůže vidět. "Pusť, honem," zkusil ještě naposledy, pouhé zaškemrání, už ani nechtěl, aby upír poslechl.
Nakonec se přeci jen vymanil, ale jen na pouhý okamžik, tak, aby se mohl otočit čelem. Ačkoli večer příliš nepokročil a slunko stále vypouštělo pár pokradmých paprsků, pod baldachýnem listí profukovalo, alespoň se tak Louisovi zdálo. Přitulil se, obličej zabořený do bílé košile na rameni před sebou a zavřel oči. Damien si ho něžně přivlastnil, rukou přejíždějíc po zádech tam a zpět. V tu chvíli si Louis povšiml, jak se třese, svůj zrychlený dech, zjitřené smysly. Stačilo pouhé obětí, aby ho cítil všude, jemnou vůni světlých vlasů na tváři. Stiskl víčka pevněji a skousl spodní ret ve snaze zklidnit uhánějící plíce. "V pořádku?" Samozřejmě, jak by sis nevšiml. Dami, Dami… "Všechno je tak jiné… Nezvyk?" Nepokoušel se nic objasňovat, čokoládový pohled dával znát, že přesně chápe. "Cítíš to taky tak?" Rukou zajel do blonďatých pramenů, které začal opatrně cuchat. "Už jsem si stačil zvyknout, víš?" V očích naproti to podezřele zajiskřilo, poté ale ihned změkly. "Co si pomatuji," otřel se Damien tváří o baronovu, "vždycky to tak bylo. Ale s tebou…jako bych to mravenčení cítil dvakrát tolik." Louis ze sebe nedostal víc než podezřívavě obviňující pohled. "Jestli mi moc nevěříš." "A není to náhodou tak, že by ses ty podceňoval, Louisi?" Sklonil obličej pod rukou, co se zdvihla, aby ho polaskala na skráni a přivřel oči. "Na mně není nic zvláštního…" namítl nakonec bezvýrazně. "A to je právě ten problém. Měl by ses chvíli vidět, tak jak tě vidím já, Josefína, nebo ta uťápnutá chudinka. Eveline je strašné jméno, vážně. Nemyslíš?" Zašklebil se mimo řeč, ale pokračoval, zatímco Louise donutil zvednout tvář. "My všichni nebo kdokoli jiný. Jsi andílek." Baronovi se ani nechtělo věřit, ale díky opravdovosti, se kterou to Damien všechno řekl, nemohl jinak. "Takže mně máte za anděla?" Ani si neuvědomil, jak v tu chvíli musí vypadat, se zářícíma očima pozdvihnutýma nahoru a lehce nedůvěřivým pohledem, avšak bez jakékoliv přetvářky. "Já určitě." Miláček. Louisovy rty zkrášlil úsměv, vytáhl se na špičky a políbil rty, co ze sebe vypravily tak krásnou lež, ačkoli věděl, že tomu Damien vážně věří. "Taky tě mám rád." Pohladil ještě pohledem, než o pár kroků ustoupil. "Půjdeme?" Vykročil již, když ho Damien chytil za rukáv. "Louisi?" Vyslovil němou otázku a Damien vlídně pokračoval. "Tohle co jsem ti právě řekl bylo tajemství. Myslel jsem to vážně." Uvnitř to hrklo, baron se však navzdory nedostatku kyslíku zářivě usmál. "Tak to bys mi takováhle tajemství mohl říkat častěji." Mrkl jedním okem a poté rychle vyrazil, tvář schovanou příkrovem vlasů, aby nebyl vidět ruměnec, který mu vykvetl na líčkách.
Později, když ležel v měkoučké trávě s Damienem sedícím několik málo centimetrů dál a poslouchal jeho úžasný hlas, stačil úplně zapomenout na celého Henryho i jeho do nebe volající aroganci, po vzteku nezbyla ani špetička. A ještě lépe, když se mezi kmeny stromů a pěstěnými keříky vyloupla Josefína s anglickými přáteli po boku. Louis k ní jen ze země vztáhl ruce a ona několik metrů běžela, aby se na něj s výskotem vrhla a uvelebila těsně vedle, tak že mohl cítit její vlasy na tváři. Konečně dostal to, na co čekal, cítil se jako kdysi, kdy si spolu byli tak blízcí. Otevřel uši jejímu rozmarnému žvatlání a se smíchem si uvědomil, že ta princezna na nedbá na parádu a netrápí ji ani to, jestli si náhodou nezašpiní nové sukně.

Rudost zlata 2-rýžový chlebíček

15. července 2008 v 1:06 | katy-chan |  Bílá sakura
júúp lidi .. pokud si myslte, že já věděla, že to bude pokračovat, tak jste na omylu. já na to došla zhruba před 5 dďnama na kurzu XDDD při přednášce XDD (mimochodem evangelizačním kurzu)
tákže .. ehm .. mám furt ve zviku vám říkat co se tam stane. i ten tkrát vás v tom nechám XDD (mugegege katy-chan je zláááá) up... ale nebot, mám zásobu, takže zejtra tu bude ..... teda dneska tu bude dalšííííí !!! nůůůůp !!! tožť si to užijte ...)
Snídaně se nesla do dvou pokojů. Do jídelny a do Ichiho pokoje. Ichi totiž byl zalezlý u sebe odmítal vylézt. Téměř nikoho k sobě nepustil a doktor se nesměl podívat ani na jeho záda nebo nohu. Ichi si zvlášť vyžádal Kohu, aby snídani donesl on a ne nějaká služka. Nesl tác plný jídla. Služební otevřely dveře, aby náhodou tác nevyklopil . zase je hned zavřely, když viděly Ichiho zlý pohled. Ichi ležel na zemi, jak široký, tak dlouhý, hlavu měl zakloněnou a odmítal vstát i přes nesčetné rozkazy jeho učitele. Na malém nízkém stolečku. Byly tři papírky poskládané do stejných tvarů a záhybů. Jednom papírku byl utrhnutý rožek. Kohu nevěděl, kam má tác položit, ale když viděl jak se učitel snaží trucujícího Ichiho přesvědčit, aby se zvednul, položil tác na onen malý stoleček a přešel k němu. Chytil ho pod rameny a posadil. Ichi jako kloubová panenka zůstal sedět jak ho Kohu posadil. Učitel zmlkl a vyjeveně koukal.
" Imu." Povzdechl si Kohu a vrátil se zase k tácu, čekal, až dostane pokyn k odchodu.
Ichi mávl rukou a Kohu se vydal ke dveřím
" To nebylo na tebe." Řekl ichi a otočil se k učitelovy, který na něj koukal ještě vyjeveněji. Hned se však vzpamatoval a rychle odešel. Ichi se po chvíli ticha zvedl a přešel k jídlu. Změřil si ho zvláštním pohledem a potom se podíval na Kohua.
" kdo to vařil?" zeptal se ukázal na tác
" asi dva kuchaři." Řekl a dál se na něj díval. Ichi se otočil a přešel k otevřené verandě. Z ní bylo krásně vidět na dolinu a lesy v ní.
Kohu stál u tácu a když už chtěl odejít, Ichi pokynul gestem, aby šel za ním.
" Stýská se ti po horách?"
Ticho
" Kohu?"
Ticho
" zase?"
" tys taky mlčel."
" Ticho." Řekl ichi a pokýval hlavou směrem k druhým dveřím.
" omlouvám se." Řekl litujícně Kohu a zadíval se na lesy.
Ichi přešel zase k jídlu a změřil ho znovu nenávistivým pohledem
" nechci, aby mi vařil někdo, koho neznám."
" Můžete je vidět." Řekl Kohu a přešel znovu k tácu.
" nechci je vidět." Řekl Ichi trucujícně a dál upíral onen nenávistivý pohled na tácek.
" Odnes to." řekl nakonec a otočil se zase k verandě. Kohu vzal tác do ruky a naposledy se podíval na ichiho.
" ŘEKL JSEM NE !" vykřikl Ichi a hodil po učiteli jeden malý talířek s rybou. Hned na to švihl rukou ke dveřím a učitel se klidil.
Po chodbě se rozlehly kroky. Někdo vykoukl z pokoje a hned na to zase zalezl když uviděl jednoho strážného a učitele. Strážný otevřel dveře do kuchyně a mezi všemi se propletl až ke Kohuovi.
" Kohu?" zeptal se nejistě, protože v páře z hrnců ho nešlo pořádně ani poznat
" Ano." Řekl a utřel si ruce od rýže do utěrky, kterou našel.
" Můžete na vteřinku se mnou?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. Vyšli zase davem ven na chodbu k pokoji a rychle před nízkou budovku služebných.
" pane!" zavolal na něj Kohu a rychle za ním utíkal. Otočil se a potom šel zase dál.
Když vstoupily do Ichiho pokoje, ležel jak široký, tak dlouhý na zemi a všude kolem byly talíře. Jídlo vypláclé všude, jen ne na talířích. Učitel se rychle klidil, jak viděl, že se Ichi zvedá. Kohu byl rychlejší a za ruku ho chytil, než aby schytal ránu. Ichi se na něj zadíval a potom se mu vytrhl
" nesahej na mě."
Kohu ho však k sobě otočil a objal.
" ŘÍKAL JSEM NESAHEJ NA MNĚ !" vykřikl ichi a stoupnul si. Vztek z něj přímo sršel, ale po tvářích se mu kutálely veliké slzy.
" Ichi."
" JÁ NEJSEM ICHI!" vykřikl a vlepil mu facku na tvář.
Stál tam u Kohua, jenž ještě stále měl hlavu otočenou na stranu a z jeho tváře vyprchal jakýkoliv hněv.
" Ko…" chtěl říct ale hlas mu okamžitě selhal. Chvíli bylo ticho a Kohu se otočil k němu. Na tvář se mu nahrnula krev, takže místo zrudlo " Kohu promiň !" vykřikl a padl mu kolem ramen " Prosím promiň !"
" I…" zastavil se a zapřemýšlel " nepros." Řekl a položil mu ruku do vlasů " To je v pořádku."
jeho hubené tělíčko se otřáslo pod prvními přívaly pláče. Kohu klesnul k zemi i s Ichim a dál ho objímal.
" ššš…" vydal ze sebe táhlý utěšující zvuk a když vzlyky zesílily, přitáhl ho k sobě ještě pevněji a držel za ruku, jenž se bezvládně zmítala ve vlnách zármutku.
" To bude dobré." Ty otřepané fráze …. " Neboj se, určitě už všechno bude dobré. Já se na tebe nezlobím, ty jsi ze sebe dostal vztek …"
Učitel se na Kohua nevěřícně díval zpoza otevřených dveří. K Ichimu se ještě nikdy takhle nepřiblížil asi si konečně našel "kamaráda".
Až když si byl Kohu jistý, že ichi spí, zvednul se ze země a otevřel dveře. Za nimi stále stál učitel. Podíval se na spícího Ichiho.
" Ještě nikdo se k Ichimu takhle nesměl přiblížit." Konstatoval učitel
" Někdy by to nebylo na škodu." Zkonstatoval a odešel zase do kuchyně.

" Ichi?"zeptal se a Ichi na něj koukl " Donesl jsem ti jídlo ." Ichi se přetočil na bok " Tak aspoň něco řekni."
Ticho
Kohu jídlo položil
" máš hlad?"
Ticho
" tak aspoň zakývej."
Bylo ticho. Ichi stáhl ramena ale po chvíli trošku neznatelně zakýval
" To jídlo jsem dělal sám." Řekl Kohu. Ichi se přetočil zase na záda a podíval se na něj " rýžové chlebíčky." Řekl Kohu a zkoumal jeho úžasně černé oči. Ichi se ztěžka posadil a zadíval se na talíř " Vidíš? Už ti docházejí síly." Řekl tiše Kohu a sledoval ichiho, jak bere do rukou jeden ze tří malých nafouklých rýžových chlebíčků a pokouší se do něj zakousnout.
Chlebíček se zlomil a začal drobit. Ichi se snažil drobky zachytit rukama ale nešlo mu to.
" To se zamete." Řekl zase tiše Kohu s úsměvem.
" Pane!" vykřikl učitel a vystřelil ze dveří do pokoje " vy…" Ichi k němu vzhlédl a s plnou pusou se usmál.

Rudost zlata 1- stíny

13. července 2008 v 23:14 | katy-chan |  Bílá sakura
El-chan sedí vedle mě a říká " on ho rpostě poslal do hazlu. Ani mu to blbý nebylo" nevšímejte si teho to je ke konci. takže ! ale to měl být úvodník -_-" take ... nup... úvod dobrej ne? takže..jaxi mám ve zvyku psát co se v kapitole stalo. jenže teD´vás v tom nechám doost vymáchat. od elo-chan to byla taky přepadovka... mimochodem ...ale ne. vy na to dojdete po 3 řádkách. jo mimochodem ... VŠIMLI JSTE SI ŽE NEPADL KISS?? tákže si to užijte .. zatím páááááá (a užijte si to, kouplenová scéna na plný pecky)

Brána, před kterou stály dvě osoby v pláštích byla obří. Aby taky ne, když to byl císařský palác v Kyotu. Byla vykládaná císařským zlatem a mlsaná na červeno.
" Ichi?" zeptal se potichu Kohu a díval se na zlaté ornamenty " tady…"
" jo. Tady jsem vyrůstal."
" aha."
Ichi se ještě chvíli díval na ornamenty a potom nakročil zraněnou nohou do brány. Okamžitě ho zachytil vysoký muž. Když však pohlédl do jeho tváře, padl k zemi s omluvou a poklonou. Ichi pokýval na Kohua a ten šel rychle za ním. Napadlo ho, že by mu pomohl, když má tu zraněnou nohu, ale když spatřil pohledy mnoha dalších lidí, tenhle nápad zahnal a šel za ním.
Vešly do obřího sálu. Dveře otevřel nějaký pobočník aniž by se přesvědčil, zda tam císař je.
Císař… Kohu se cítil tak divně, když překračoval práh místnosti větší než jak si jen kdy dovedl představit. Císař seděl na trůnu a před ním byl nějaký rádce. Něco říkal.
Okamžitě, jak uviděl Ichi, vstal a rádce se otočil.
" Pane?" byla slyšet ozvěna, jak se rádce zarazil.
" I…." Císař okamžitě zmlkl, když si uvědomil své postavení.
" Otče." Ichi se poklonil a Kohu ho hned následoval.
Na to, kolik měla císařská zaujata vrstev byla tichá a nešustila. Na to, jak byla těžká a tlustá, se v ní císař pohyboval rychle a plynule. Jen tiché kroky zněly na naleštěné podlaze a ozvěně mnohokrát za sebou.
Přešel k Ichimu a prohlédl si ho pohledem. Nebyl to pohled císaře ale otce. Byl to pohled otce, jenž se bál o svého syna, byl to pohled otce, jenž tiše doufal že se vrátí. A teď stál před ním a on nebyl schopen slova.
" Imu." Povzdechl si. IMU ?!?!?!? ach vlastně …. Ichi není Ichi …. Jeho skutečně jméno je přece Imu.
Ticho.
" Otče já…" zase ticho " on mě zachránil. Bez něj byl nežil." Řekl rychle a stoupnul si za Kohua.
Ten se znovu rychle uklonil, dokud císař nedal pokyn a on se nenarovnal.
" pane." Řekl zdvořile
" Jste doktor?"
" Já… ne."
Císař se otočil k Imuovi a položil mu ruku na rameno
" Imu." Řekl " teď a tady mu řekni, proč jsi odešel."
" otče, to ty jsi …"
Od trůnu se ozvalo tolik zvuků, že by člověk ani nestihl. V mžiku dokázali dva rádci vytáhnout své nože pod Yukatou a zapíchnout si je do srdce.
Zem potřísnila krev. Dva další rádcové se k ním sklonily a snažily se cokoliv udělat, ale nic nezmohly. Po těch dvou zbyla jen kaluž krve a bezvládná těla bezduše ležící pod schůdky a na schodech k císařskému trůnu.
Císař se ještě díval na to, jak těla odklízí, když se Imu neudržel a padl mu kolem krku.
Funkce postelí plnily deky naskládané vedle sebe na zemi. Podél místnosti byly skříně na oblečení a na deky a jen dveře působili civilizovaně. Kohu dostal práci jako pomocný kuchař, neboť Ichi chtěl, aby mu byl nablízku.
" Ty seš ten novej co?"zeptal se muž u jedné ze skříní a hodil po něm hromádku oblečení " tak snad se ti tu bude líbit."
" Dík." Řekl trochu zaraženě Kohu a podíval se na zvláštní bílé oděvy
" teď si to neoblíkej." Řekl a vyšel ven "jen zástěru."
Kohu na sebe rychle hodil zástěrku a utíkal za tím mužem
" Mimochodem Shamiku ." představil se
" Kohu." Řekl tiše Kohu a snažil si tam udělat uzlík. Shamiku se zastavil, oběhl ho a zavázal mu ji.
" Dík." Řekl trochu zaraženě
" Tak pohni!"
" Zkusíme, schválně jak si povede." Řekl zlomyslně jeden kuchař a zadíval se na Kohua u hrnce. Potom k němu přešel ještě s nožem v ruce a řekl:
" šéf kuchař ti vzkazuje, že tam máš přidat koření." Zase rychle odešel a ohlédl se na něj.
" Jaké?!" snažil zjisti kohu ale už ho nebylo k dostihnutí. Podíval se do krabičky na nesčetné množství dalších krabiček, v nichž bylo koření. Tak chili papričku asi ne … koukl na šafrán, to není špatný nápad. Vzal špetku mezi dva prsty a přihodil je do hrnce. Chvíli plaval na hladině a potom se potopil, protože bublinky zmizely.
" Pane." Uklonil se Kohu
" Kohu, prosím, přestaň s tím." Řekl Ichi zpoza mnoha průhledných závěsů. Začachtal vodou a odehnal jednoho služebného. Ten rychle vyšel zpoza závěsů a jeho tvář ještě byla bledá. Asi viděl jizvy.
" Jizvy se nehojí?" zeptal se Kohu, aby řeč nestála a díval se na pohybující se stín.
" Hojí." Řekl tiše Ichi. Jeho hlas se změnil, když to říkal " Ale pomalu."
Bylo ticho. Přerušilo ho další čachtnutí. Potom další. Jakoby voda dopadala do lavoru. Třeba káď teče.
Stín s nehýbal. Ichi seděl ve vodě a něco ukapávalo.
Něco do ní ukapávalo
" ichi?" zeptal se trochu vystrašeně kohu " ty… pláčeš ?"
Ticho.
" Ichi, prosím …"
Ticho.
Kohu nevěděl, jak by měl pokračovat, a tak jen mlčel a čekal. Po chvíli se stín pohnul, voda se zčeřila, což vydalo náležitý zvu a ozvalo se další čachtnutí. Ichi uhodil do vodí hladiny a chvíli na to si položil hlavu na opěrátko kádě.
" Proč jsi tak potichu?"
Ticho.
" Ichi, prosím, nezačínej víš, líbíš se mi, když mluvíš, výš přeci, že tímhle ničeho nedosáhneš."
Ticho.
Kohu se otočil a odcházel. Napřed si mne zavolá a potom ani mluvit nechce.
" nechoď pryč." Ozvalo se tiše " Když jsem si tě sem zavolal, tak tu zůstaneš."
" Vidíš že umíš mluvit." Řekl zvesela Kohu a vrátil se na své předešlé místo před závěsy. Stín se ale opět nehýbal. Místo toho, aby se pohupovaly krátké černé stíny, jako vlasy, tam byl Ichiho profil. Jeho krásná tvář. Vypadá tak hezky i bez očí. Vypadal tak krásně i bez stínu, bez úst. Vypadal tak krásně, jen když to byl ohraničený černý stín na závěsu.
Byl nádherný.
Z myšlenek ho vytrhl až zvuk čáchající vody, jenž naznačoval, že se Ichi zvedl z kádě. Hned tam ale zahučel, když zjistil, že venku z horké vody je pěkná zima.
" Ichi?"
" mohl bys mi .."
" Pomoct?"
" Ano."
Kohu vešel za první závěs. Teď se ke stínu Ichiho přidal i jeho stín, o něco málo větší.
" tam je …." Kohu vzal do ruky velikou bílou zvláštní látku. Tohle? A to je …. Na co ?
" Jo, přesně to." řekl Ichi a natáhl ruku od závěsu jenž je předěloval. Kohu mu látku podal a Ichi vylezl z kádě. Zabalil se do té látky a vystoupil zpoza závěsu. Kohu se podíval na jeho pohublé nohy, p nichž stékaly malé kapky vody. Na jedné byla veliká fialová modřina a malá červená zarudlá jizvička.
" Ta už se zahojila." Řekl Ichi, když zpozoroval, kam Kohu kouká
" Vidím." Řekl a sklonil se k němu " ale pořád tam máš tu modřinu."
" a pořád bolí." Dodal a kohu si zase stoupnul
" Kohu?" zeptal se ichi po chvíli ticha
" Ano?"
" proč tak koukáš?"
Ticho.
" Kohu?"
Ticho
" Tohle mi neděl." Praštil ho jako malé dítě do břich pěstičkou a obešel ho. Kohu se pousmál a otočil se. Zachytil ho objal. Bílá látka už prosakovala vodou. Ichi se k němu otočil a podíval se na něj Zarudlýma očima.
" Hlavně neplakej." Řekl Kohu a pousmál se " Pláč bere síly."
" stejnak jdu spát." Řekl Ichi.
Ticho.
Zase
" Ichi?" zeptal se kohu a dál se na něj díval. Jeho ruce se za Ichiho zády spojovaly v obětí a Ichi se na něj díval velikýma stále zarudlýma očima.
" hmm?" zamručel potichu ichi a dál se na něj tázavě díval
" Můžu…"
" ne." Řekl striktně Ichi a tiše se vyvlíkl z jeho rukou. Zašel zase za závěs a shodil ze sebe tu látku. Stín jeho krásného pohublého těla dopadl na závěs.
" Můžeš jít." Řekl Ichi formálním hlasem a vzal do ruky noční úbor.

Zůstaň, prosím... -7

12. července 2008 v 22:26 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
tak ok, konečně že. a já slibovala a slibovala a ono se nějak nezadařilo. takže ty dvě new postavy až příště, dneska se mi je tam prostě už nepovedlo napasovat, to se omlouvam. udělala sem sama sobě čáru přes rozpočet (a zas se nic neděje =_= xD)... doufam že ty poslední odstavce zněj srozumitlně, už se mi úplně klížej očka, nemůžu už ppřemejšlet. včera v noci mi bylo blbě a nemohla sem spát, tak sem dneska úplně vyřízená. takže to sem hodim a du zalehnout, musim se vyspat na tu ťuťku xD tak příjemný počtení po čtrnácti dnech a ještě jednou gome, že se mi to nepodařilo smrsknout...
-----
"Pusť mě blázne, pusť! Udusíš mě, slyšíš?! Hej… Au! Bolí…" Se smíchem na obou stranách světlovlasá chobotnice v lidské podobě nakonec Louise přeci jen pustila. Ten jen zoufale zalapal po dechu, který mu utekl jak stiskem, jež doteď snášel, tak i neutuchajícím veselím, co mu hrozilo již navždy přeformovat obličej do rozšklebené grimasy. "Nechtěls náhodou abych tě pustil, mazlíku?" Ozvalo se mu provokativně u ucha, vzhlédl tedy, aby se setkal s rozverným výrazem. "A?" "Já jen, že se mi teď věšíš kolem krku, víš?" V tu chvíli si Louis k vlastnímu zděšení uvědomil, že Damiena stále ještě sám nepustil, navzdory té fasádě, o kterou se snažil. Nafoukl rudé tváře, zatímco cítil, jak mu srdce uvnitř metá kotrmelce, ačkoli věděl, že to není možné a nakonec vyplázl špičku jazyka přes rádoby uraženě sešpulené rty. "Tobě to snad vadí?" nahodil povýšený tón a jen čekal, až ho Damien znovu obejme, což netrvalo ani tak dlouho. I kdyby chtěl, nedokázal říci, koho poslední vývoj událostí potěšil více, když se ale zadíval do těch rázem omlazených očí, pochopil, že na tom vůbec nesejde.
"Dami?" Odtáhl se stranou a očima zatěkal ke dveřím, nervózní, jako by chtěl něco neslušného. Rukou za zády si začal hrát s látkou košile a najednou mu přišlo, že nedokáže myslet na nic jiného, než na tenhle nesmyslný úkon, se kterým však nedovedl přestat. "Myslíš, že bych...mohl…" Tentokrát již očividněji zabloudil očima k touženému východu z pokoje, toho vězení, ve kterém už nemohl vydržet, aby tak dokončil otázku. Nečekal však na odpověď, upravil trochu svůj výraz a vykouzlil tím prosebné oči, zatímco ruce sepjal v nanejvýš výmluvném gestu. "Chci vidět Josi," protáhl a vytáhl se na špičky. "Že můžu?" Damien se již nadechoval, aby něco odpověděl, když mu Louis před nosem tleskl rukama a výskl. "Díky! Já věděl, že bys to pro andílka udělal, jsi zlatíčko, miláček!" Věděl, že mu tak nedává šanci protestovat a přesně o to mu šlo. Zalétl rty k bledé tváři, poté se otočil jako na obrtlíku a chtěl vyběhnout z místnosti, když ho Damien zachytil za zápěstí.
"Co?!" Zamračil se a tentokrát se mu rty sešpulily samovolně, aniž by si to uvědomoval. "Dovolils mi to…" "To jsi ani nepotřeboval, ne?" Damien na něj škádlivě mrkl a přece na něm bylo vidět, že má něco na srdci, proto se k němu Louis natočil celým tělem a opustil tu svou rozhořčenost. "Dami?" Odhrnul pramínek dlouhých vlasů stranou a hodil mu je za krk, o který nezapomněl zavadit prsty. "Povíš mi to? Nekousnu tě." Pokusil se zatvářit povzbudivě, ale pak své snažení vzdal s mávnutím ruky a zvolil tu nejjednodušší variantu, znovu se na něj mazlivě pověsil. "Ták a teď?" Kolem pasu se mu v naprostém tichu ovinula ruka, nic víc. A když už si začínal myslet, že bude muset sáhnout po dalším popíchnutí, tichý melodický hlas se mu ozval téměř až u ucha. "Slíbíš mi něco, Louisi?" Na první pohled to vyznělo jako obyčejná otázka a barona překvapilo, proč dělá kvůli něčemu takovému všechny ty průtahy, nedokázal postřehnout nic než absolutní vyrovnanost. Odtáhl se a zadíval do čokoládových očí před sebou, zatímco mu v hlavě šrotovala kolečka, jestli je nutné odpovědět nebo ne. Nadzvedl tázavě obočí, upír se tedy znovu rozhovořil, s neznatelným úsměvem a přesto vážně. "Budeme si navzájem říkat všechno, ano? Slibuješ?" V tu chvíli barona napadlo, že se mu přeci jenom nejspíš pomátl. "To přeci nejde…všechno? To mám za tebou běžet s každou pitomostí, co mi prolétne mozkem?" Zatvářil se naprosto pochybovačně, přesně jak se cítil, Damien však jen zavrtěl hlavou, pocit že ví, o čem mluví z něj téměř sálal. "Tak to přeci nemyslím. Tajemství." "Každý má tajemství… To je normální." "No a právě o tom mluvím." Na ústa se Louisovi přitiskla chladná bříška prstů, což zarazilo jakékoli námitky z jeho strany. "Můžeš mi říci co si myslíš, co cítíš, když se tě zeptám? Je to důležité… Teď." Pod upřeným pohledem cítil, jakoby se mu kolem krku utahovala smyčka, což se mu ani trochu nechtělo líbit. Věděl, že pokud souhlasí, strčí hlavu do oprátky a přeci mu to nedalo, aby dokázal Damienově žádosti odporovat. V duchu okrajově proklel svoji oddanost i neschopnost říci ne a jen kývl na souhlas. Nakonec se mu líbilo, jaké ulehčení tím u zbožňovaného tvora vyvolal, stočil rty do něžného pousmání. Pokud mohl říci,chvíle, kdy se opravdu cítil andílkem, byla právě tato.
Rozjitřeným krokem, ne nepodobným tanečnímu, se s Damienem v závěsu téměř rozeběhl ke schodišti, které se smíchem zdolal. V rychlosti poslední stupeň přeskočil, ozvalo se ostré klapnutí podpatku o mramorovou dlažbu, v kontrastu oproti neslyšným kročejům po tlustém koberci ještě před chvílí. Už jen pouhá skutečnost, že dokáže takovouto obyčejnou věc vnímat jako dřív, mu vylepšila náladu o další stupínek. "Dobré odpoledne, Bessie!" Se svou lámanou angličtinou zamával hospodyni v zástěře, která se právě šinula kolem,. A ona odpověděla ne jinak, ačkoli Damiena automaticky pozdravila francouzsky. Louis moc dobře věděl, že může na kohokoli v domě mluvit svou mateřštinou, v rámci učení však služebnictvo požádal o angličtinu, přestože tím vyvolal podivné výrazy v jejich překvapených tvářích. "Bessie?" "Pane Louisi?" Baculatá dáma, která mu v mnoha směrech připomínala starou dobrou Marii se k němu se srdečným výrazem obrátila. Po jistých nesnázích ze sebe konečně vypravil otázku, kde je jeho sestra a byl na sebe již pyšný, odpověď co dostal ho však vcelku zchladila. "Je se svými přáteli v čajovém salonku, pane. Mám vás dát ohlásit? Nebo sušenky? Jistě vás ráda uvidí kdykoli, dělali jsme si všichni starosti. A božínku, vypadáte poněkud bledě. Je vám určitě dobře? Můžete si jít nahoru lehnout, nechám připravit něco dobrého k snědku, pokud chcete, přinesu to." Byla by jistě pokračovala dál, Louis ji však energickým pohybem zarazil a poděkoval, už takhle mu šla hlava kolem z toho překotného tempa. Úsměv mu ale povadl jen ho minula.
Byl za Josefíniny přátele rád, ve Francii nikdy žádnou společnost neměla a tato pozitivní změna jí očividně prospívala. Nemohl si však odpustit jisté výhrady, přestože by je nahlas nikdy neřekl, to raději zatnul zuby a dál se usmíval, jen ji potěšit. Dnes se však necítil, že by dokázal vidět ještě někoho jiného a to, že svou drahou sestřičku neuvidí o samotě, nehezky pošramotilo příjemnou atmosféru, jež v posledních minutách krášlila den.
Teprve po chvíli si uvědomil, že stále stojí na místě, už jakou dobu. Pohledem tedy zabrousil za sebe, kde čekal Damiena, ten se však ukázal být po levé straně, jakoby přesně vytušil baronovy záměry vzít do zaječích. "Klidně jdi, Dami," mávl rukou směrem před sebe k čajovému salonku a pokusil se uhnout páru starostlivých očí. "Ty ne, Louisi? Těšil ses." Poslední slova upír dodal, když je od sebe dělilo už jen pouhých pár centimetrů, vzdálenost, která Louise znervózňovala, přestože v dohledu nebylo živé duše. Urychleně tedy zavrtěl hlavou s tím, že se na to necítí a vyslal mlčenlivou prosbu, aby ho nechal utéci. Oddychl si, když se ukázalo, že ho čokoládový pohled nemíní nijak trápit, vydal se tedy druhou chodbou než Damien, najít klid mezi stovkami knih.