Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Červen 2008

Zůstaň, prosím... -6

30. června 2008 v 14:35 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takžeeeee děcka! (chlapy necháme chvíli odpočívat xD) elo-chan se činila ^^ a tak snad se vám to bude líbit, je to takový... odlehčený *spokojeně se šklebí* jop!
-----
"Sestřička se po tobě ptala." Mezi tmavomodrými závěsy se objevila světlá hlava, Louis v okamžení vzhlédl od knihy, kterou měl položenou na kolenou. Nejen, že mu stále vadilo světlo, horší byla nespavost, trápící ho v noci spolu s únavou po východu slunce. Celý režim, jako by se mu otočil, Damien ho však stále kontroloval a přesvědčoval, že si musí převyknout. Nesmírně ho to iritovalo a ještě víc snad další podmínka, které musel dnes ustoupit. Už teď se mu dělalo úzko a to vůni pečiva jen cítil. Já budu zvracet. Určitě budu zvracet. Tohle nezvládnu. Sklapl raději knihu, aby ji nepotkala žádná pohroma, na to si klasiky příliš cenil. Ve chvíli, kdy ji odkládal z dosahu, mu na nohou přistál tác s jídlem, jak se Damien konečně vyšátral na postel ze sametových závěsů, aniž by cokoli vysypal anebo rozlil. Takže to všechno zbude na tebe, Louisi. Vždycky jsem říkal, že jsi chudák, tys mi jen nechtěl věřit. A kdo má pravdu teď, hm?
"Tohle nemám všechno sníst já sám, že ne? Dami…?" Uvědomoval si sice, jak příšerně se šklebí, výraz však nakonec ještě zpitvořil, místo snahy o vyhlazení, v bláhové naději, že by tak snad mohl obměkčit srdce svého trýznitele. Ten však otázku úplně přešel, jako by ani nebyla vyřčena a konverzačním tónem směřoval k úplně jinému tématu. "Řekl jsem jí, že ti nějak není dobře a že nechceš, aby tě tak viděla. Samozřejmě jsem to trochu…" chviličku se zamyslel, aby našel správný a také slušný výraz, zatímco pomazal rohlíček máslem a podal jej nazelenalému baronovi."Zamluvil. Víš jak to myslím, ne?" Podíval se na něj konečně a pokrčil čelo. "Děje se něco?" Jasně že děje. Jdu se pozvracet. Určitě. Nahlas však Louis nic neřekl, příliš dobře věděl, že tomuto tvorovi, vtělení samotného Satana jak se mu zdálo, nemá cenu odporovat. Jako bys tloukl hlavou do zdi. Prostě to nemá cenu. Se zjevným nechutenstvím si uždibl růžek pečiva a začal žvýkat, neodpustil si přitom hlasité zaskučení. "Je to nevěrnice," zabrblal si pod vousy mezi soustem dost nahlas, aby ho Damien slyšel. "Nechat svého bezmocného bratříčka takovémuhle monstru napospas. Nemá srdce. Nemáte srdce nikdo…" Znovu si kousl a pohled raději odlepil od usměvavé tváře naproti sobě, kterou měl sto chutí vymazat. Nakopnout ho. Kdyby se tím hnusem chtěl zalknout. Vůbec si nepřipouštěl, že mu chuť snídaně už ani nepřijde odporná a snažil se sám sobě dál vsugerovávat, jak mu je z toho všeho zle, ačkoli to již dávno nebylo pravdou, příliš paličatý, než aby přiznal skutečnost sám sobě.
Měl toho dost, únava jakoby přicházela už jen z toho neustálého několikadenního ležení, které se zdálo být nekonečným. Navzdory té tupé bolesti, co pořád omítala odeznít, se rychle vhrabal z peřin, ve kterých byl celou dobu usazený jako v hnízdě a opatrně prostrčil hlavu závěsy, za něž se chytil oběma rukama, připraven je před sebe přetáhnout rychlostí blesku. Věděl sice, že se Damien šel věnovat na chvíli Josefíně, aby nebudili příliš pozornosti, celé dny jen spolu, stejně jako to, že nedělá nic špatného, přesto cítil srdce až v krku, když se vyplašeně rozhlížel na všechny strany. Nakonec, poté co strávil ne zrovna zanedbatelný čas přemítáním jestli tedy ano nebo ne, vylezl ven a začal se shánět po oblečení, ačkoli si nebyl až tak jist stabilitou svých kolen, která jaksi podklesávala, zákeřně mu sabotujíc jeho smělý plán.
"Ty to zvládneš. Co ti může udělat pitomé světlo? Nic." Kurážně kývl hlavou a chopil se závěsu, který zakrýval celou plochu obrovského okna. No tak, Louisi, nekousne tě. O poznání opatrněji než před okamžikem vpustil do místnosti proužek bílého jasu, ne však víc, už takhle se mu z toho málem rozskočila hlava. Dlaní zakryl oči, avšak ta samá tvrdohlavost jako vždycky mu již nedovolila couvnout, přestože měl sto chutí. Prudkým nádechem si tedy dodal odvahy a škubl kusem vyšívaného brokátu do strany. Jen proto, aby zavrávoral a v další vteřině vracel ložnici blahodárný stín. Sakra, sakra, sakra. A teď přijde ten pekelník a vysměje se ti. To je zase jednou divadlo. Jen mě někdo vidět. V duchu ještě několikrát peprně zaklel, poté si poraženecky povzdechl. No tak, Louisi. To tě vážně dostane trocha sluníčka? Hm, oplýváš vtipem. Sluníčko. Nesnáším ho! Před očima měl sice kvůli slunci ještě šmouhy, kterých se nemohl zbavit ani usilovným mrkáním, přesto nechal světlo proudit dovnitř, i když jen pouhou škvírkou.
"Louisi?" Někdo se k němu právě skláněl, vytrhujíc ho tak ze sladké náruče dřímoty. Naprosto znechuceně zabručel, stejně mu to ale nedalo, aby oči neotevřel, když ho jemná ruka pohladila po skráni. On prostě ví jak na mně, zakmitlo mu mlhou myšlenek, zatímco pomalu zamrkal do prosvětleného pokoje. "Louisi, co tu děláš?" Damien se ho zjevně nechystal přestat vyptávat, ačkoli bylo očividné, že baron prostě usnul v křesle, zatímco byl pryč. "Haló?" Bože já ho zabiju. Zabiju ho za ten tón, co se tváří tak ohleduplně a přitom se mi snaží utrhat uši. "Co bych tu asi dělal?" vypravil ze sebe nakonec a pozvedl oči do Damienovy tváře nad sebou, která v tom okamžiku ztuhla.
Louis se ještě ani nestačil rozkoukat, když ho Damien chytil za bradu a natočil k sobě, oči na vrch hlavy. Pokusil se vykroutit, ten však popadl jeho tvář oběma rukama, takže baron ztratil i poslední šanci osvobodit se. "Co-" Chtěl ze sebe vykoktat něco jako otázku, co že ho to vlastně popadlo, zarazil ho ale jeden z nejradostnějších úsměvů, které u Damiena vůbec spatřil. "Dami?" Zamumlal přes stisk najednou podivně ledových prstů, takže mu nebylo příliš rozumět. Upír se jen kousl do rtu, jako by chtěl úsměv utlumit a roztržitě přejel po jeho vlasech. Poté, stále jako u vytržení, Louise vytáhl na nohy a dovlekl ho až k velkému zrcadlu ve zlaceném rámu, aniž by se baron pokoušel o jakékoli marné vzpouzení.
"Co tě to popadlo, prosím tě?" Snažil se sice o tón, který by dal najevo nesouhlas nad tímto zbrklým počínáním, jen co si všiml světélek v čokoládovém pohledu se však roztrpčení vytratilo. "Dami?" Už si pomalu začínal dělat obavy o jeho duševní zdraví, když se na něj Damien potutelně zašklebil a obrátil ho směrem k ploše, jež vracela odraz. A v tu chvíli v Louisovi úplně hrklo. Viděl tu samou osobu, jakou býval dřív, možná s nezdravě mrtvolnou barvou, která jakoby odkazovala na nějakou nepěknou nemoc, ale nic víc. Roztřeseně překonal těch pár krůčků, které ho od líbivého odrazu dělily, rukama se opřel o plochu zrcadla a bylo mu upřímně jedno, jestli se je tak náhodou nezašpiní. Na tváři se mu rozprostřel stejně šílený úsměv jako Damienovi. Žádné tesáky, žádné rudé oči, jen krásně hnědé vlasy jako zastara, neproměněné na bílo jako ty, které se mu vzápětí ochomýtly o tvář, když ho Damien se šťastným smíchem na rtech přitiskl k sobě.

Zůstaň, prosím... -5

28. června 2008 v 22:50 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
jo. už sem se rozhodla: v pondělí jdu pro tu zatracenou gpsku... no ok, mam pro vás skvělou výmluvu ^^. to že sem byla poslední tejden naprosto neschopná fungovat oficiálně svaluju na nemoc. zas se mi udělala ta zatracená uzlina a já byla fakt utahaná jak kotě, takže si v pondělí jdu spíš pro antibiotika. jaj, jak já to nesnášim. zase budu akorát platit -_-". no nic, k tématu... konečě sem sesmolila ten díl, já vim, že mi to děsně trvalo. jo, taky mě to naštvalo, nemluvila sem sama se sebou xD zasejc se to vyvrbilo úplně jinak než sem chtěla ale i tak je to zázrak, lepší než nic. a náhodou, ta první část se mi děsně líbí *rozhlíží se, jestli nikdo nikde a dělá, že tu jako neni* louis je prostě zlato zlatý, víte to? SBOROVĚ: "víme" ehm, ano, máte pravdu *w* však uvidíte. jo a slibuju, že se už FAKT budu snažit s tim nějak hnout. 5 dílů, kde se ještě nic nestalo. víte k čemu to směřuje? k další nechutně dlouhý povídce (ale nebojte, na gogo to nemá xDDD *kajícně se zašklebila na ťuti*)... a eště mam jednu dobrou zprávu! sice sem nemohla psát, tim usilovnějš sem na kluky ale myslela. mam několik fakt dobrých nápadů, jen vědět, jak je tam zakomponovat xDDD no nic (ale fakt stojej za to!) já se přestávam vykecávat... dík všem, co ste měli tak božskou trpělivost, ste zlata *kisuuu*
-----
"To to bylo tak nudné, že mi z toho usínáš?" Ozval se hlas plný úsměvu po několika minutách ticha. Louis právě vyslechl jeden z těch kouzelných příběhů, starý desítky let a stále ještě vychutnával jeho atmosféru, neméně však i blízkost Damiena. Zvrátil trochu hlavu, aby viděl do jeho tváře a zakmitl dlouhými řasami. Damien se tvářil stále tázavě, on však věděl, že ho má přečteného, stejně jako tomu bylo i opačně. "Vždyť víš že ne. Mám ty příběhy rád. Jako bych ti potom víc rozuměl," upřel na něj oči, které vzápětí směřoval do nebes postele. "Zatáhl bys to? Bolí mě z toho světla hlava," optal se nakonec. "Vždyť už skoro zapadá slunce." Chtěl zjevně ještě něco říci, Louisův pohled ho však umlčel, přikývl tedy jen. "Pokud chceš," políbil barona na tvář a zvedl se, snažíc se natáhnout k nejbližšímu sloupku, na kterém byly tmavomodré závěsy přichyceny. Stále mu však chybělo pár centimetrů, pokusil se tedy setřást peřinu a vstát, nohou však zavadil o jeden ze záhybů a po krátkém letu skončil natažený jak dlouhý, tak široký, aniž by stačil dát ruce před sebe a pád tak zbrzdit. Barona vyděsila zlověstná rána, která se ozvala, jak si dal o masivní dub do hlavy. Sám se co nejrychleji vyhrabal, ignorujíc tupou bolest v celém těle a rychle podepřel sbírající se hromádku v poodhalené košili a tmavých kalhotách. "Ublížil sis moc, Dami?" Už vůči němu necítil žádnou trpkost, nemohl tohle tedy brát ani jako spravedlivý trest, jeho vlastní ne příliš růžová situace šla najednou mimo něj. "No tak," pohladil opatrně záplavu světlých kadeří, zatímco se Damien s bolestným zasténáním chytil za temeno. "To byla ale rána. Skoro se mi rozsvítilo," pronesl s jedním okem zavřeným a Louis se musel chtíc nechtíc rozesmát, přestože ho uvnitř litoval. Teprve teď, když viděl, že upírovi vážně nic není, mu došla úsměvnost celé situace, která jakoby pročistila ovzduší.
Pomaličku se přitáhl ještě blíž a sevřel v dlani hrst vlnících se pramenů. "Kde to bolí? Tady?" Rty jemně přitiskl na místo, kde ještě před okamžikem vězela bílá ruka, nestihl však nic víc, druhý muž si ho stáhl za pas k sobě a pevně objal. "Vážně tě miluji, víš ty to? Louisi, andílku. Mám rád tvé jméno, hodí se k tobě…" Ozvalo se mu těsně ucha, na které Damien vzápětí přitiskl ústa, ignorujíc hnědé vlasy, které přes ně spadaly. Louis mu jen opětoval obětí, obočí mírně stažené k sobě, těch pár vět se ho dotklo u srdce. "Už je to lepší?" Dokázal se nakonec jen zeptat, vysloužil si jen pohlazení. Poddal se tomu tedy a položil si hlavu na jeho rameno. "Dami co budeme dělat?" "Dělat?" "Já myslím… Josi se po mně začne shánět a já… Ani nedýchám. Natož tohle…" rukou směřoval k ústům, kde bezpečně nahmátl protažený špičák pod rty, vtom ho něco napadlo. "Mám určitě červené oči, viď?" V náhlém popudu se odtáhl a zadíval na svá kolena, Damien mu však obličej znovu pozvedl. "To za chvíli přejde. Dej tomu trochu času, všechno se spraví. Neboj." Z tichého hlasu čišela jakási přívětivost, přiblížil se tváří k baronově a otřel se mu o nos. "My ale nemáme čas," namítl Louis jemně. "Neumíš ho vyčarovat, viď?" Jeden Damienův koutek vyletěl vzhůru v zamítavém gestu. Myslel jsem si to, škoda. Co ale chceš potom dělat? Otázku nechal volně čišet, věděl, že ji zachytí. Světlovlasý muž si ho v tu chvíli opětovně přitáhl. "Něco ti pak ukážu, slíbil jen a on se rozhodl věřit, jakkoli prostoduše se to jevilo.
"Ty asi nemáš hlad, že?" Zeptal se Damien, když už byl Louis znovu usazený v kupě polštářů. Ten jen zoufale zavrtěl hlavou. Žaludek mu dělal kotrmelce ve snaze se obrátit naruby, jen co si vzpomněl na jakoukoli věc, jež dřív nazýval poživatelnou. Ještě o stupínek hůř mu ale bylo, když si v ústech vyvolal líbivou pachuť krve, husí kůži po celém těle. Možná právě proto, že po ničem jiném tolik neprahl. Jen při tom pomyšlení však přišel odporný sám sobě, ozvaly se dotěrné výčitky svědomí. Byl v pokušení svěsit hlavu a zahrát si na chudinku, aby ho Damien politoval, nakonec však svůj skvělý plán zavrhl. Stejně mě má přečteného, hned by to poznal. A vůbec… Co by ti to pomohlo, hm?
Na co myslíš, Dami? naskočilo mu samovolně, když si všiml, jak se tváří. Pohledem zavadil o bílou dlaň s dlouhými prsty, která se k němu vztahovala ve vzývavém gestu. Netušil, co mu chce, přesto, téměř podvědomě, nabízený stisk opětoval. "Chceš mi políbit ruku, můj pane?" vypravil ze sebe poněkud mdle ve snaze zakrýt své skutečné rozpoložení, přesto měl pocit, že mu čokoládové oči vidí až do žaludku.
Damien jeho dlaň chvíli jen žmoulal ve své, jakoby ji hladil celou svou duší, ne jen palcem a pohledem. Nakonec sebou však mírně zatřepal a povzdychl si. "Zkusíš se nadechnout?" obrátil se na Louise poté, tónem, který jasně říkal, že nemusí. Ten to však nemohl brát než úkol, který je třeba splnit, věc cti, proto ihned přikývl, aniž by jedinkrát zaváhal. Nakonec čeho se bát? To že se tváří jak kakabus ještě nic neznamená. Uchichtl se pro sebe nad tím oslovením, než se zhluboka nadechl, přesně tak, jak si to pamatoval z dřívějška. A sakra. K Louisovu nemalému zděšení mu hrudníkem jen škublo, jak si plíce nabraly enormní množství vzduchu najednou a on se rozkašlal tak, až mu to nahnalo slzy do očí. Chvíli si nemohl než myslet, že to nikdy nepřejde, předkloněný téměř až ke kolenům se snažil záchvat zastavit, což se mu konečně podařilo, přestože teď měl krk v jednom ohni. Zničeně si přejel přes oči i náhle orosené čelo a pokusil se zaujmout trochu důstojnější pozici opřený zpět v polštářích. Teprve poté si uvědomil, jak Damienův stisk zesílil, usmál se do jeho ustaraného obličeje, ve snaze trochu mu ulehčit. Ten si v tu chvíli klekl a natáhl se blíž, následně přejel prsty po rysech baronovy tváře. "Ne tak zběsile," zašeptal s tím svým uhrančivým pohledem, aniž by přestal kreslit jemnými tahy po Louisově obličeji, ten se pod příjemností doteků div že nerozvrněl. Cítil, jak se jakoby kouzlem uvolňuje, oplácejíc malý úsměv, jež se světlovlasému usadil na rtech.
Damien jednou rukou přitiskl Louisovu dlaň na svá pravidelně se zdvíhající prsa a podržel ji, druhou si mu položil tam, kde smrtelníkům obvykle bije srdce, aby mohl usměrňovat jeho nádechy. "A teď společně, dobře?" "Jo," kývl Louis na souhlas, ačkoliv se v duchu zaobíral úplně jiným problémem. Všiml si právě, jak obvyklý kontrast jejich pletí vymizel. Bledost u sebe sama mu přišla na rozdíl od té Damienovy, kterou nemohl vnímat jinak než přirozenou součást, divná. Možná nezvyk. Ale stejně je to příjemné. Že je tady. Ani si nevšiml, že stačil sklonit hlavu. Ze zamyšlení ho probralo stále klidné, avšak již hlasitější oslovení. "Louisi?" Baron zběsile zamrkal a provinile svraštil ústa. "Hm… Dobře." Celé své vědomí soustředil na pravidelný pohyb pod odhalenou košilí, jen ho promítnout do svého vlastního dechu, první pokus mu však i přesto vyšel poněkud trhaně. "Ššš, klid," ozvalo se kousek blíž než doposud a on zavřel oči. Nenásilný tlak, co cítil na hrudi, dokazoval, jak se Damien snaží udávat tempo, kterému se snažil podřídit, víceméně úspěšně.
Po několika minutách ticha, rušených jen roztřeseným tónem baronových prvních nádechů, hřejivá ruka, která mu byla oporou, pomalu zmizela. Přesně takhle se musí cítit batole, když ho uprostřed chůze nechají napospas. Vší silou se snažil nepanikařit a řídit se podle pohybu pod svými vlastními prsty, které upír zatím ponechal na místě. I ty se však vzápětí odpoutaly, dlaň vedená neznámou silou někam vzhůru, dostal na ni polibek. Opatrně otevřel oči, stále se ale neodvažoval promluvit aby nevypadl, nechápaje, jak něco takového kdy dokázal dělat samovolně. "Dami…" zakňučel nakonec nešťastně, dostalo se mu však jen úsměvu. "Pomoc," zaškemral znovu tiše s obočím výš než obvykle. "To zvládneš, už jsi chytil rytmus. Stačí si věřit." Louis potichoučku zaskučel, když ucítil výskání ve vlasech, konečně se však jeho mysl odpoutala od nemožnosti dýchání, které přestalo být héraklovským úkolem. Jistě. Jen lámání přes koleno. Stačí si věřit, Louisi, víš? Připomeň mi ho pak sežrat. Anebo radši rozčtvrtit? Kdyby se zamyslel, všiml by si, že se již vůbec nekoncentruje a přesto to jde. A stejně tak úsměvu na Damienově tváři, zářícího pýchou.

Zůstaň, prosím... -4

21. června 2008 v 16:13 | Elo-chan |  Zůstaň, prosím...
takže dva postřehy, jeden lepčí než druhej *šklebí se* u psaní tohohle dílu sem si extrémně uvědomila, že louise, přestože neustále tvrdim, že ho nesmírně miluju (což je pravda), beru jako zidealizovanou verzi sebe sama. asi jo, protože většina jeho reakcí se shoduje s těma mýma. možná bych měla mít husí kůži =_=" ale já za to nemůžu. každopádně je hodně zidealizovanej, nejsem takovej zlatej tvor jako on *tváří se, že tu neni* ech a taky vám to prrozradim, když už sme v tom... některý situace, zvlášť ty úsměvný (pojídání čokolády, bitka se spadanym listim a osahávání zadku -_- je podle skutečných událostí. vtip je, že neznam tak úžasnýho tvora jako je dami, jeho místo zastupuje moje sestřenka. velice úchylná sedmiletá holčička. berte mě prosim jako oběť, opravdu se snažim bránit, když se na mě nalepí (a že drží líp jak vteři%nák ^^"""))... druhej postřeh: asi to neni až tak úplně, na co sme byli u můžeš zvyklí, zase to nějak prožívam (a už asi tušíte proč, že)... takže se omlouvam, že se nějak nehejbem z místa, ale tohle všechno je strašlivě důležitý v celym příběhu. gomene... a naposled: u poslední části (2-3 odstavce) mi strašně pomohlo 'calm envy' a 'saraba' od mých milovaných gezettek ^3^
-----
Dami? Dami… Spolu s vědomím se přihlásily i nepěkné vzpomínky posledních chvil před usnutím, které se ani nepokoušel zaplašit. Věděl, že se s tím musí vyrovnat, tak brzy, co to jen půjde, pokud možno. Ve skutečnosti se však tato nezbytnost tyčila do závratných výšek, o kterých nebyl příliš přesvědčen, že je může překonat. Se zaúpěním na řev svého svědomí rezignoval a současně zašátral rukou vedle sebe tam, kde tušil Damiena, nahmátl však již dávno prázdné místo. Proč tu věčně nejsi? Nenávidím tě, probůh. A přece bez něj nemůžu být. Ani na chvilku, jsem horší jak to děcko. K čertu s tím.K čertu… Podrážděně zasténal, zatímco otevřel oči, které v tu chvíli mnul klouby jedné ruky. "Dami?" Když ho tu Damien takhle nechal, čekal Louis alespoň, že bude něco, cokoliv, dělat, ne však postavu s podepřenou hlavou, sedící v křesle a zírající do prostoru. "Dami," zkusil to znovu, tentokrát hlasitěji a škodolibě postřehl svůj otrávený tón. Konečně však na sebe upozornil, Damien se na něj otočil, znovu s tím svým pohřebním úsměvem, který poslední dobou vytahoval na světlo až příliš často. "Promiň, zamyslel jsem se," vysoukal ze sebe omluvně a upřel pohled někam za baronovu hlavu. "Vzpomněl jsem si, jak jsem tě viděl poprvé. Tam v tom kočáru." Do čokoládových očí se vkradl snivý výraz, zatímco upír jemně škubl rameny. "Myslel jsem tenkrát, že si pro mě přišel anděl. Doopravdy." Konečně se zadíval přímo na Louise, ve kterém to hrklo, tuto skutečnost od něj slyšel poprvé a jeho samotného nikdy nenapadla.
Anděl… Už nejsem, že? Proto vzpomínáš tak často? "Ale já jsem tady…" Poslední ze svých myšlenek se mu podařilo zašeptat, aniž by chtěl. "Prosím?" Teprve tázavé, ne příliš jisté Damienovo pozeptání na to barona upozornilo. Cítil, že začíná rudnout, snad více pocitem méněcennosti než rozhořčením, jež si namlouval místo pravdy.
"Říkal jsem, že to bylo tenkrát, kdy byl kočí chytřejší než já." Louis si vymyslel očividnou lež, která ho však ani v nejmenším netrápila, uvnitř něj bil na poplach zvon, nutící ho zamaskovat předchozí podřeknutí a v tomto viděl perfektní šanci. S potutelným úsměvem, ačkoli trochu pokřiveným, se na Damiena zadíval a hraně vytáhl obočí o kus výš. "Tenkrát jsem málem dostal otřes mozku, jak jsme zabrzdili kvůli mrtvole ležící na cestě. Mimochodem byla mlha. Máš rád mlhu?" Pokusil se usmát takovým tím vlčím způsobem, cítil však, jak se mu svaly ve tváři spíš než cokoli jiného nepřirozeně zpitvořily v grimase, stejně falešné jako on sám. "Ne? Já ji nenávidím. Ale to je teď jedno, zpátky k příběhu. Můj moudrý kočí chtěl samozřejmě jet dál a tělo bez výčitek přejet-" Lžeš. Zastavil se na chvilku, hledajíc onen povýšený tón, co se mu pomalu začínal vytrácet. I jemu samotnému to začínalo znít nestoudně, uražená pýcha mu však nedovolila obrátit se. Pohřbil tedy jakýkoli takt ještě hlouběji a zašklebil se, jakoby na omluvu pomlky, snažíc se příliš nepozorovat Damienův pomalu se měnící obličej. "Ale baron je blázen s tendencí si ničit život a musel si hrát na milosrdnou sestru jeptišku. Tak tu mrtvolu, co mu navíc zašpinila sedačku kočáru, naložil a ještě ke všemu si jí zabydlil u sebe doma, jak příhodné." Někde uprostřed svého krutého projevu odvrátil zrak do podlahy, tak moc se za sebe styděl. Nenávidím tě, Louisi, nenávidím. Na co si to hraješ? Co to ksakru kecáš za nesmysly?! Jsi pitomec a bastard navrch… To ti toho udělal tak moc, že se musíš takhle mstít? Jsi taky mrtvola a bez duše k tomu. Cítil, jak se jeho tělo začíná proti všem předpokladům třást, přišel si ještě tisíckrát hůř než před okamžikem, poté co všechna ta jedovatá slova vypustil z úst. Moc dobře si všiml Damienových ublížených očí, i když se zjevně přemáhal tvářit normálně, a ani se mu nedivil. Jeho samotného bolelo slyšet všechny své výmysly. Zvedl ruku a předstíral, že si mne unavené oči, jen aby zakryl svoji tvář s ústy zkroucenými do zrádné podkovy. Najednou věděl, že se musí omluvit, bál se jen, že to nedokáže. Nejen, že se z tebe stalo monstrum, ty ho ještě přesvědčuješ, aby tě odkopl. Už takhle se tě nechce ani dotknout, strašně si pomáháš. Hlupáku jeden. Dami, Dami, chci ho tady. U sebe… Copak vážně žádám tolik moc?! Proklínal vše, co se stalo, Damiena i sám sebe, stejně ale věděl, že světlovlasý muž je to jediné, bez čeho nemůže žít. Promiň mi to. Spustil tedy ruku dolů do pokrývek a ztrápeně se na ní zakoukal, jako by mu na upřenosti toho pohledu závisel život.
"Jenže baron se asi doopravdy zamiloval. Ten muž, kterého našel, měl ty nejkrásnější oči co jsem kdy viděl." Jen to dořekl, semkl pevně víčka i rty, aby jim zabránil třást se. Dost na tom, že již jeho hlas, znějící uboze tiše navíc ještě přeskočil. Ani si neuvědomil, že na konci vyprávění použil první osobu a vztáhl vše na sebe. Už jen přemýšlel, jak dlouho si dokáže zachovat obraz dlouhých vlasů, tančících ve větru, které již nejspíš nikdy neuvidí a čekal, až uslyší zaklapnutí dveří, definitivně ho odepisující. Namísto toho se však ozvalo zašustění přikrývek a on široce rozevřel oči v překvapení. Ne však na dlouho, protože hned v další vteřině ucítil cizí a přesto důvěrně známá ústa na svých, spolu s něžnými doteky všude po tvářích.
V prvním okamžiku nedokázal nic než paralyzovaně zírat a přemlouvat své tělo k udobření. Damien ho ani nepolíbil v pravém slova smyslu, jen letmo přejel svými horkými rty po těch jeho i to však stačilo vyvolat záplavu pomotaných pocitů, z nichž vděčnost a úleva zabíraly nemalý díl. Všechno Louisovi najednou přišlo tak jiné, zaznamenal strukturu bříšek jeho prstů, sotva postřehnutelné nerovnosti těch kouzelných rtů i jemnou chuť, čehož si nikdy předtím nevšiml. Netušil, čím je to zapříčiněno, jestli zostřeným smyslů nebo plným vědomým, jež konečně pozbylo mlhu, ale v tu chvíli mu bylo vše kromě Damiena jedno. Váhavě mu opětoval obětí, stále si nebyl jist, že si jeho pozornost zaslouží, jestli vše není jen krutě posměšnou iluzí. Vroucnost okamžiku však svědčila o opaku. Nemohl si pomoci, aby se skrz řasy nepodíval a nepřesvědčil, ke svému překvapení se však setkal s přivřeným čokoládovým pohledem. On mě taky pozoruje? Já, já… Nemůžu dýchat. S tímto bleskově zavřel oči, ztichlé srdce jako by mu bušilo někde v krku, pocit mnohokrát převyšující jakoukoli dřívější situaci, ještě nikdy ho necítil tak blízko, motala se mu hlava.
Damienovy rty najednou zmizely, upír si ho jen přitáhl blíž. Louisovi se tak přes obličej přehnala záplava bílých vlasů, on se však nijak nepokusil uvolnit, bylo mu tak nesmírně dobře. Jakoby se vznášel a proplouval neskutečnem, ani se mu nechtělo věřit, že jeden polibek dokáže tolik moc. V okamžiku, kdy se ho Damien dotkl laskající rukou na skráni, jen skousl rty. Jako by se mněl všemi emocemi zadusit, celou dlouhou dobu zoufale potřeboval cítit teplo jeho těla, nyní toho na něj bylo nějak moc. Nedokázal ani nic říct, ačkoli si to hloubi duše přál. To mě má tak přečteného? Pomyslel si, když Damienův stisk o maličko zpevnil, dodávajíc tak Louisovu tělu důvěru.
Promiň. Promiň, promiň. Mám tě rád. "Promiň, Dami. Odpusť mi to," vydechl potichoučku, potřeboval všechna svá otřesná slova zaplašit a omluva se jevila jako jediný lék na zrádný jed, který mu koloval tělem po tom všem, co řekl. Se zavřenýma očima čekal, co mu na to Damien odpoví a rukama přitom zabrousil do jeho vlasů, kterými se začal přebírat, přestože si nebyl jist, jestli smí. "Nic mi na to neřekneš?" Zeptal se po nekonečně se zdající chvíli. "Celou dobu mě úplně přehlížíš a když se ti nakonec omluvím, tak mi nic neřekneš?" Bylo mu jedno, že celou událost překrucuje, jen uraženě nakrabatil čelo. Proč je jako němá socha? Konečně se rozhodl a, ačkoli se mu příliš nechtělo, otevřel oči, připraven od sebe Damiena odstrčit a poslat ho pryč, dotčený jako malé dítě. Setkal se však jen s úsměvem, tak jiným, naprosto nenuceným, a hřejivým přísvitem něžného pohledu. V tu chvíli se i Louisovy vlastní rty šťastně roztáhly, dotkl se rukou úst nad sebou. "Proč ti to tak trvalo, Dami?" Už nic nevyčítal, popoháněla ho spíše zvědavost. Muž nad ním maličko pokrčil rameny. "Nechtěl jsem tě vyděsit, víš? Všechno je poprvé tak jiné… Zlobíš se hodně?" "Pitomče." S úlevným povzdechem si ho stáhl vedle sebe a položil si na něj hlavu, konečně jako by našli správnou strunu bytostného porozumění, stejně jako dřív.
"A ty ses zlobil?" Louis se pokusil vykouzlit ten nejlepší prosebný výraz, jakého byl schopen, zatímco se tváří přiblížil těsně k té Damienově. "Že ses nezlobil na andílka?" Na obličeji mu prokmitl uličnický výraz, čímž Damiena rozesmál. "Nebyla to tvoje vina, Louisi a-" Baron však postřehl chmury, skrývající se pod povrchem, a skočil mu do řeči. "Nebyla to ničí vina. Prostě ne," Rezolutně dodal poslední slova, aby Damiena vyvaroval jakýchkoli námitek. Ten se na něj vděčně usmál a propletl jejich prsty, rozhodnut už neodpírat. Louis se k němu znovu přitulil, dlaň stále v té jeho. "Budeš mi radši něco povídat? Miluju tvůj hlas," dodal na vysvětlenou a s pocitem, že je vše, jak má být, se nechal unášet rytmem Damienova dýchání, které ho ve svém utěšeném tempu nesmírně uklidňovalo.

Marionette -14

12. června 2008 v 18:44 | Elo-chan |  Marionette
takže pozor! oficiálně poslední díl ^^ sem zvědavá, jak to vezmete. poslední odstavec sem sice nejdřív neměla v plánu, ale postupem času sem si ho sama pro sebe uvnitř vytvořila a pak sem vás o něj nechtěla ochudit. možná by to bylo lepší bez něj, ale....=_= řikejte mi, když prostě musim xD máme novou (už slibovanou) anketu, že hlásnete?? a že je to poslední díl, tak věnování... pro všechny lidičky, který si dali tu práci to přelouskat, pro všechny, kdo mi napsali hezký slovo, pro ty, co si zlata zamilovali aspoň stejně tak jako já. pro mně a nakonec pro chrého a hakerua. doufam, že se líbí ^^
Pozorně naslouchal podmanivému hlasu, který své kouzlo nabyl častým tréninkem, právě teď v něm však byl cítit jakýsi zvláštní podtón navíc, o němž věděl, že je jen pro jeho uši. Chtěl zůstat čilý, pozorně se soustředit na příběh, jež mu před očima právě nabývá nových rozměrů, žádná bolest, co by ho probouzela, tu nicméně nebyla. A přeci nedokázal vypustit úplně, symbolika, která by mu měla nejspíš přijít děsivá, tišila poslední plané nářky. Již od první strany mu mysl zabíhala ke konci, to, že loutka zemře, ale v úplném závěru se jí splní sen, rozlévalo hřejivé vlnky radosti jeho tělem. Vědomí, že nejen příběh, ale i on sám směřují stejným směrem vyvolávalo hrdost, jako by byl ještě víc než samotný Pinocchio.
Nebylo to jeho záměrem a přeci se někde v půlce nechal odnést pryč, věnujíc větší pozornost pohybu Hakeruova hrudníku za zády a tlukotu jeho srdce, jenž o sobě nechávalo matné zdání. Čtení ještě podkreslovalo celý dojem, slyšel milovaný hlas někde v dálce, za oponou, zatímco očima přejížděl po místnosti naplněné skomírajícím svitem nadcházejícího večera. Pokoj vídával celý svůj život, přesto si podrobností všímal až nyní, utvářejíc tak nový, ucelenější obraz, protkaný spletí vzpomínek, vážících se snad ke každému předmětu. Chtíc nechtíc se musel usmát, zatímco sledoval onen film, nepochybně přikrášlený na prahu smrti, ověnčený třpytivými momenty. Snažil se již nepřemýšlet, jen nechat pocit kolovat sem tam, přivřel proto oči. Ani si neuvědomoval stále silnější stisk kouzelníkovy paže kolem svého pasu, vdechuje vůni dlouhých vlasů, jež ho hladila po tvářích. Přistihl se dokonce, že dýchá ve stejném tempu jako on, štěně mimovolně napodobující svého pána, přišlo mu to úsměvné. Znovu se zabral do odlesků nenahraditelných zážitků, všech pocitů, které mu bylo přáno okusit. Nikdy nezvažoval, jaké má štěstí, že je k němu svět tak štědrý, teď to však viděl. Poslední zašmodrchaná klubka, dřímající uvnitř něj se začala rozplétat na jednotlivá vlákna procházející mu srdcem, jasná a zřetelná, způsobujíc tak klid, vzmáhající se jako příboj. Pocit spokojenosti, hrdosti na to kým je. Slast z vlastní existence, ze všeho již prožitého, paměti, navíc ještě podtržené nenucenou přítomností Hakerua, tak jak si vždy přál.
Úplně se ztratil v teple jeho náručí, pod kterým se již nedalo ani přemýšlet, jediné, co zůstalo, byla právě ona blízkost, nejdůležitější věc světa. Přesto ho však něco donutilo otevřít oči. Zamrkal tedy, stáčeje pohled zpět ke knize. Překvapeně se zadíval na poslední stránku, rozevřenou již nejspíše drahnou chvíli i na Hakeruovu tvář kousek nad sebou. Kouzelník, stejně jako on sám, zabruslil do vlastního světa, s očima nevidomě hledícíma před sebe do stále stejného bodu, přesto se mu však zjevně nechtělo přetrhnout nitku čarovné chvíle a knížku zaklapnout. Chlapec by musel zadumané čelo pohladit, Hakeru mu přišel tak draze jako snad nikdy, se vší pozorností, co mu poslední dny věnoval. Přitiskl tedy alespoň obličej blíž, díky čemuž vrátil kouzelníka do reality. Ruka, do té chvíle držící Pinocchia, odložila nepotřebný předmět a bez jediného zaváhání se obtočila vedle své sestry, přitahujíc si tak hocha ještě blíž. Mohl teď slyšet dvojí třepetání, jak svého, tak Hakeruova srdce, absurdně se mu zdálo, že si přitakávají do rytmu. Zavřel oči a zabroukl jeho jméno, potichu a přeci dost nahlas, vlídné doteky štíhlých prstů ve vlasech.
To, jak se Hakeru najednou pohnul, ho vytrhlo z dřímoty. Rychle otevřel oči, strach, že poslední chvilky zbytečně promarnil, hlodající mu v útrobách, avšak světlo proplouvalo skleněnými tabulkami oken v téměř nezměněném úhlu. Musel si v tu chvíli ulehčeně vydechnout, na nějaké další rozjímání však již nebyl čas. Hakeru za ním se znovu pohnul, tentokrát mnohem zřetelněji, položil chlapce na polštář a sám vstal. Poté se pro Chrétiena sklonil a vyzdvihl poddajné tělo do náručí. To, jak mu zůstaly viset nejen nohy, ale i ruce, chlapci připomnělo okamžiky, kdy musel předstírat loutku a podle Hakeruova pohledu vyrozuměl, že se mu hlavou honí tatáž myšlenka. Přesto se ani jeden nezmínil, jakoby tichou domluvou a kouzelník zamířil nejdříve na chodbu, poté i z domu. Chrétien se v tu chvíli nezajímal, kam ho chce vzít, pouhá skutečnost, že se kvůli němu obtěžuje ho hřála u srdce, nevadilo mu ani pyžamo s medvídky, které měl stále na sobě. Opřel hlavu o jeho rameno a nechal se jen pečujícími pažemi nést, aniž by se staral o okolní svět.
Hakeruovy ruce mu znovu, tak jak to měly ve zvyku zvlášť poslední dobou, projížděly vlasy, lesknoucí se v posledních paprscích západu. Kouzelník seděl v trávě, pouhých pár metrů od řeky, Chrétiena položeného na svých nohou. Vzal ho na totéž místo, kde jej ještě před nedávnem neprozřetelně políbil na cestě domů, přesto se to chlapci zdálo jako léta. Stejně si ale tohoto gesta vážil, skutečnost, že nejen on vzpomíná a navíc na totéž, mu uvnitř nafoukla bublinky štěstí. Ještě okamžik hleděl do černých očí, naposledy si vychutnávaje jejich nezměrné hloubky, než se zadíval na rudý klesající kotouč slunce. Věděl, že se nerozloučí, alespoň ne slovy, pocit, jež měl ale panoval všude kolem, rezonoval ve vzduchu a on byl přesvědčen, že oba cítí totéž, říkat cokoli by bylo zbytečné. Vískání ve vlasech, které bylo největším vyznáním samo o sobě, nezměrná něha obsažená v něm, to vše působilo neskutečně klidným, utěšujícím dojmem a Chrétiena uspávalo. S vyrovnaným úsměvem na rtech, tělo stále lehčí a lehčí, se konečně podvolil a nechal víčka klesnout, vnímaje jen Hakeruovy doteky, všechno ostatní pro něj již neexistovalo.
Hakeru pročesával jemné zlaté vlásky, jež v první tmě ztratily na svém odlesku, dávaje do toho jediného, stále se opakujícího pohybu vše co cítil, slova, která se tolikrát marně přesvědčoval vyslovit. Od začátku věděl, že bude nakonec mlčet, netroufne si říci ani sbohem. Stejně tak dobře ale cítil, že jeho zlatovlásek chápe, v podivném souznění duší, které dříve nezažil. Zopakoval pohyb mezi prameny, zatímco se musel lítostivě usmát, doslova viděl život, proklouzávající mu mezi prsty, nedokázal však zachytit jednotlivé nitky a pozdržet je. Ačkoli ho to drásalo uvnitř na kusy, donutil se do doteků dát veškerou důvěru, jež v sobě dokázal uchovat, pozorujíc, jak jediné stvoření světa, na němž stále ještě záleželo, odchází.
Přestal Chrétiena hladit po vlasech, byl si jist, že už nedýchá. Přestože dusivý pocit ubohosti s novým rozhodnutím ustoupil, slzy, které skáply na běloučkou tvář zapřít nemohl. Sklonil se, aby políbil stále horké rty, k něčemu, čehož se dříve neodvážil a přemístil Chrétiena ze svého klína na trávu, opatrně jako by byl křehčí než sklo a vzácnější jakéhokoli pokladu. Nedokázal se dál dívat na nuceně zavřená víčka, jež působila dojmem ozdravného spánku, neměl více sílu cokoli odkládat. Sáhl rychle do kapsy pro ampulku s průsvitnou tekutinou, stejnou, jakou dal i Chrétienovi. Tolik věřil, že to doopravdy zabere, že tak svého chlapečka zachrání, měl dokonce dvojitou dávku, pro jistotu. Nyní si za vlastní prozřetelnost musel děkovat. Rychle obsah vypil, stejně jako hoch před několika hodinami a konečně pocítil vytoužený smír. Proud slz stačil téměř vyschnout, když si lehl do trávy vedle Chrétiena a přitáhl drobounké tělíčko do náručí, tisknouc rty na ty jeho. Konečně zavřel oči, rozhodnutý počkat na druhou šanci, kterou nehodlal znovu promarnit.
*
Vznášejíc se v temnotě otevřel oči. Hned první, co si uvědomil, byly sluneční paprsky, lechtající ho po tvářích a moře zelené trávy všude kolem. Znovu zamrkal, aby si vyčistil zrak a stočil hlavu před sebe, když zůstal paralyzován nevěřícně zírat. Oddané oči barvy nebe a rty s veselou jiskřičkou, formující se ke slovům, sklánějící se nad ním. "Vítej do-" Nenechal Chrétiena domluvit, strhávaje ho v okamžení k sobě do náručí, co nejblíže to půjde, opatrně a přesto pevně, pod náporem nerozluštitelných citů. A ještě o kratičký okamžik později, s bláznivou radostí hrozící uvnitř explodovat, chlapce přetočil pod sebe, nyní se pro změnu nahnul on. Blíž těm růžovoučkým rtům, kterých se nemohl nabažit, porcelánové tváři, jíž se v životě nechtěl přestat dotýkat. Roztřeseně a přesto nedočkavě hocha políbil, aniž by se dokázal pohledem odtrhnout od dlouhých černých řas, zamykajících jeho soukromé nebe ve velkých upřímných očích. Měl pocit, že ho nedokáže přestat tisknout k sobě, v neuvěřitelné euforii, bál se, že jde jen o pomíjivý sen, který ho nakonec zkruší ještě mnohonásobnou silou, bláhovostí doufání, ale útlé ruce, držící ho právě kolem krku byly příliš opravdové, aby mohl pochybovat. Konečně se donutil po neuvěřitelně dlouhé a zároveň absurdně krátké době odtáhnout, dávaje tak Chrétienovi prostor k nadechnutí. V marné snaze jakkoli vyjádřit štěstí, zaplavující mu celou bytost do posledního konečku prstu, nakonec jen stáhl obočí a vzal jeho ruku do své, ve stisku přísahy. "Můj chlapeček…" Uvědomil si, jak rozklepaně zní, bylo mu to však jedno, jediné, na čem záleželo, právě schovával pod sebou. Chrétien se usmál svým typickým, pro kouzelníka neodolatelným úsměvem, než se konečně vrátil k tomu, co chtěl říci. "Vítej doma, Hakeru..." Nemohl se ubránit zbožňujícímu výrazu, když ho znovu, tentokrát mnohem něžněji objal a do světlých kadeří zašeptal jediná dvě slova, jenž vystihovala obsah jeho duše.
KONEC

Marionette -13

9. června 2008 v 23:25 | Elo-chan |  Marionette
takžeeee... zmuchlejte mě do kuličky a zakopejte pod postel, fakt si poslužte. protože já prohlašuju, že je tohle již zase PŘEDPOSLEDNÍ díl. tím pádem má marionette dva předposlední díly, ano čtete dobře xD a proč? no elo-chan se do toho svýho čumáka modrookýho zase tak zažrala, že to dopadlo takle. a jak jinak, kdybych to chtěla dopsat až do konce, blg by to určo nesežvejknul, stejně to ani eště nemam. takže další předposlední díl...ten konec...sem s nim strašně spokojená, snad se vám taky bude líbit. chré je čumáček a hakeru... chci, aby se o mně staral. nic nevyzrazuj! nespojleruj! ok, tak čtěte, čtěte, třebas budete mít stejnej názor jako já xD a příště už to snad vecpu do jednoho dílu, no žejo... jo a pro příště máme new anketu ~_o
V první chvíli nezaznamenal žádnou změnu, absurdně se mu díky tomu ulevilo. Ulehčeně si vydechl s jiskrou radostného záblesku na rtech a natáhl ruku, aby mohl pohladit ten jeho vinou přes noc strhaný obličej. Nestačil však již pohyb dokončit, dlaň, cukající se v křeči, zastavila v půli cesty, nemohouc dál. Viděl, jak ji Hakeru zachytává a zírá jako na ducha, nevěřícně, šokovaně, s nefalšovanými slzami v očích, přesto jeho dotek necítil. V první chvíli se také vyděsil, poté si ale uvědomil, že na takové věci nezbývá čas, což v něm vyburcovalo rezervy sil. Zmizela dokonce i úmorná bolest plic, fakt, který nemohl věstit nic dobrého, přesto by propadání panice nic nezměnilo, to věděl. Druhou silně se třesoucí rukou stačil ještě neuměle přejet po popelavé tváři, než ztratil vládu i nad touto poslední končetinou. Připadal si jen jako divák, tělo nezvykle lehké, nesvazující ho, téměř žádné emoce nad tím vším, bez afektu, jen s klidem. Přesto však ještě musel zasáhnout do děje hry, tolik si uvědomoval, nesmí si nic nechat utéct teď, když by mohlo být pozdě.
"Hakeru, netvař se tak… Vždyť to nic není." Řekl právě to, co měl uvnitř, snažíc se kouzelníka utěšit. Ten však vzhlédl, city zbrázděnou tvář a po spáse volající oči plné bezmoci. "Hakeru…" V tu chvíli Chrétien zatoužil jen na okamžik se ho smět dotknout, vyhladit všechny stopy po starostech, jež se k jeho obličeji nehodily, avšak nic takového nebylo v jeho silách, jak sám dobře věděl. Usmál se tedy jen, povzbudivě jak jen mohl, zatímco na něj upřel oddané oči plné smíření. Hakeru již otevíral ústa, aby něco řekl, místo toho si však nakonec pod chlapcovou němou prosbou jen přitiskl jeho drobné ruce, jež nepřestával svírat jako nejcennější poklad, k ústům. "Prosím tě, netrap se kvůli mně. Prosím," zaškemral, aniž by se za to styděl. Sám necítil žádnou hořkost, nespílal na svět za to, co se stalo, byl nakonec rád za čas, jež mu byl dopřán, stav kouzelníka ho však také rozesmutňoval. Proto k němu upřel pohled, tak jako mnohokrát předtím, sdělujíc touto cestou vše podstatné, byl si jist, že Hakeru chápe, pouto mezi nimi bylo příliš silné než aby zklamalo.
"Hakeru…" Vyslovil jeho jméno spíše jako tichý sten, přejíc si vymazat všechno trápení, které na kouzelníka neúmyslně uvalil. Ten si jen povzdechl, aniž by odvrátil pohled, avšak vypadal již klidněji, třas zřejmě ustoupil jemné letargii, přestože lítostivé skvrny z jeho očí odmítaly vymizet. Naposledy Chrétiena pohladil po hřbetech obou dlaní, než mu ruce s nekonečnou opatrností položil na peřinu. Poté se pomalu zvedl z postele a pár váhavými kroky, jakoby se mu příliš nechtělo, přešel až k ležícímu chlapci, kterého následně objal, ale jen velice jemně, téměř jako by se bál ještě víc ublížit. "Tohle jsem nechtěl, Chré," zašeptal mu do vlasů, které jako obvykle projížděl prsty. Chrétien se jen otřel tváří o tu jeho, víc nemohl, netroufal si promluvit v úzkosti, že hlas selže, přesto však si vysloužil trpce podbarvený úsměv. Bylo však již vidět, že se Hakeru dostal do vyrovnaného stavu, za což byl hoch nesmírně rád, úsměv mu maličko stydlivě opětoval.
Užíval si jen blízkosti, na které jako jediné stále nedokázal přestat lpět, a ačkoli se přesvědčoval o úplném opaku, se mu maličký střípek lítosti zaryl pod kůži. Nedokázal si představit, že už nikdy neuvidí davy lidí tleskajících Hakeruovu umění, neucítí kouzlo pro loutku, žádné pohlazení ani nekonečně laskavý pohled. Na chvilku zabloudil do vzpomínek plných lesku, jen aby objevil slzy stoupající mu do očí, věc které se stále ještě bál. Věděl, že si něco takového nemůže dovolit, zadělávat tak jen na další stíny tmavých očí, proto se celou svou bytostí soustředil na jejich odehnání, v mysli se soustřeďujíc pouze na svůj cíl, který vytyčil jako povinnost. Kdyby měl paže v pořádku, přitiskl by se možná blíž k Hakeruovu teplu, jeho něžný dotyk postrádal spontánnosti, jak se mu zdálo, přesto nemohl udělat nic jiného, než hypnotizovat odlesky černých vlasů a doufat, že se bolest, která z kouzelníka sálala zhojí co nejrychleji. Pevně stiskl víčka k sobě, snažíc se naladit povzbudivý tón, než promluví.
"Přečetl bys mi něco?" Úmyslně vynechal slovíčko ještě, jež se mu dralo na jazyk. Správně by tam možná mělo patřit, on však neměl srdce ho použít. Místo toho jen upřel oči plné otazníků na Hakerua, jež po chvilce přitakal, přestože trochu zmateně, zjevně čekal na nějakou další specifikaci. Chrétien se však zarazil, když mu došlo, o co žádá. Pociťoval nutkavou nezbytnost ještě posledního setkání s nositelem stejného osudu, Pinocchiem, avšak na to, jak by kouzelník mohl reagovat, pomyslel až teď. Nakonec přeci neměl pohádku nikdy objevit, natož ji číst, bál se nyní výčitky, jež očekával, přestože by byla němá. Hakeru z něj stále nespouštěl oči, zjevně čekal a nechtěl se připomínat, hoch raději dělal, že si to neuvědomuje. Najednou nevěděl, co dělat, kdyby jen mohl, musel by se na místě neklidně zavrtět, to však zrádně nešlo. Navíc potřebu knihu přečíst pociťoval silněji než cokoli jiného, bytostná otázka, hlodající mu uvnitř, rozhodnutá nedat pokoj. Nechtěl vidět, co se stane, přesto nedokázal vzdorovat svému druhému já, jež na něj tak nekompromisně tlačilo, rozhodl se rezignovat. Opatrně stočil zrak k Hakeruovi a skousl si rty, donutil se však vyslovit co chtěl: "Ta knížka je u mě…pod postelí." Nevědomky se zašklebil, Hakeru ho ale namísto čehokoli jiného pohladil po čele a on si uvědomil, že mu jeho malé dilema nejspíš neušlo. V tu chvíli byl rád, že se kouzelník sklání pod postelí naproti, zrudl totiž ve tvářích, což nešlo nijak zakamuflovat.
Ačkoliv mu to dělalo menší problémy, zůstal Hakerua klečícího na podlaze pozorovat. V tu chvíli, kdy se vysoukal z pod postele, jeho tělo nápadně ztuhlo a Chrétien již počítal andělíčky, létající mu nad hlavou, kouzelník se však bez jediného slova, kterých chlapec čekal spoustu, zvedl, vytrvale zkoumajíc přední desky knihy. "Tohle jsi…neměl najít, Chré… Muselo ti to nadělat starosti." Zvedl tmavé oči, pod jejichž pohledem se hoch kousl do spodního rtu, toužíc se zavrtat co nejhlouběji. "Já…" Nevěděl jak pokračovat dál, kde najít dostatečnou omluvu, že se přehraboval v něčem tak osobním, ale Hakeru se na něj jen hřejivě usmál. "Není to tvoje vina, zlatovlásku," pohladil ho po vlasech, přičemž si vlezl k němu pod peřinu. Chrétien cítil, jak si ho přitahuje zády do náruče, zatímco se sám opírá o pelest postele, poté je oba překryl dekou. "Je ti to tak pohodlné?" Aniž by čekal na odpověď, rozevřel knihu na první stránce, držíc jí tak, aby Chrétien ze svého úhlu viděl a začal předčítat tichým, nicméně utěšujícím hlasem do světloučkých kadeří.

Marionette -12

8. června 2008 v 23:25 | Elo-chan |  Marionette
tákže lidi, tohle je PŘEDPOSLEDNÍ KAPITOLA. ano, čtete dobře. a proč? protože sem se nějak rozepsala a jak sem potom k vlastnímu rozčarování zjistila, blog to prostě neskousne. takže to, co sem chtěla v kapitole jedný musim nařízkovat do dvou. takže tady ta první část a sem úspěšně naštvaná(ne že by tu druhou část už měla, ale stejně... mělo to bejt dohromady, blbej blg!) *odešla trucovat* jo a ještě... todle je pro tu naší lali-chan, že sem jí tak ošklivě diskriminovala a dala to sem, když tu neni...gome zlato...(a doufam, že tam nemam nesmysle, už na to skorem ani nevidim xD)
Chrétiena probudil silný kašel, drásající vyprahlé hrdlo na kousíčky. Nemohl jinak, než se stočit do klubka, zatímco si pevně přitiskl dlaň k ústům ve snaze utlumit zvuk. Konečně, když už záchvat odezněl, otevřel oči do pokoje naplněného ustupujícím svitem zlatavého slunce. V tu chvíli si uvědomil Hakeruovy dlaně, svírající ho v nadloktí a pomáhající mu zpět do vzpřímenější polohy, spolu s melodií hrací skříňky.
Na obličeji ho zašimraly dlouhé vlasy, tak příjemně vonící, které měl kouzelník pro jednou rozpuštěné. Jemně si povzdechl a odvrátil zrak k baletce v růžovém, otáčející se kolem dokola za zvuku jemné, něžné skladby, znějící téměř jako dětská ukolébavka. Neubránil se tichému vydechnutí, zatímco se dotkl ruky, laskající jeho tvář, a přitiskl se k ní blíž. Nikdy o existenci skříňky nevěděl, ale nepřekvapovalo ho, že jí Hakeru použil právě při této příležitosti, podkreslovala atmosféru až i on zaznamenal nitku nostalgie prolínající vzduch. Hakeruovy tmavé oči v pozdním odpoledni měkce zářily a on věděl, že ty jeho dělají přesně totéž, přesto se fakt nepokusil nijak zakrýt. Bylo mu příjemné, jak ho pečující dlaně hladí po tvářích i ve vlasech, stejně jako dotyky hebkých rtů na těch svých, zatímco je oba schovala černá opona.
Maličko váhavě pozvedl ruce k obětí a polibek opětoval, aniž by se dál staral o dojem. Právě si připadal jako plnohodnotná bytost, šťastný za každý letmý dotek, jež ho zahřál u srdce, nemohl téměř ani vnímat ostrou bolest plic, byla mu lhostejnější než smítko prachu tančící ve vzduchu. Nakonec se od něj Hakeru odtáhl, ale jen tak, aby svými rty směřoval na tepající spánek, zatímco ho skryl v pevném obětí, kde se hoch vždycky cítil bezpečně. Teplo všude kolem rozehřívalo i jeho zmrzlé tělo, kouzelník s ním zacházel jako s nejsvatějším pokladem, křehkým jako motýlí křídla, přestože ho držel pevně. A chlapec jen zavřel oči, nechávaje se unášet nádherným pocitem, rozeznělými strunkami svého vlastního srdce, až mu bylo štěstím do breku. Stiskl pevně víčka, s úsměvem si připomínajíc sen, jehož pravdivost neznal, Hakeru slibující mu ruské kolo. Představa mu přišla směšná a lákavá zároveň, nedokázal si však něco takového představit, nemaje ponětí, že se jedná o realitu překrytou mlhou horečky.
Najednou se uvědomil, že již neslyší hudbu, přestože netušil, kdy mohla umlknout. Kouzelník ho však nadále držel a on se vyhříval ve vší něžné pozornosti, jež předčila všechny předešlé naděje. Byl unavený, vyčerpaný úžasným pocitem a přesto by udělal vše, jen aby neusnul, vůně kouzelníkových vlasů ho však svéhlavě kolébala k dřímotu. Nechal tedy víčka klesnout a opřel si hlavu do polštáře. Hakeru se však v tu chvíli odtáhl, zřejmě vyburcovaný náhlou změnou. Chlapec tedy znovu otevřel oddané oči, upírajíc je ho starostlivého pohledu a pousmál se, stále beze slov, jež by narušily kouzlo momentu. Cítil ruku, jež vyhledala jeho dlaň, propletl s ní prsty ve stisku ujištění, který dokázal říci více než by kdy mohla ústa.
Navzdory tomu všemu si nemohl nevšimnout stínů, pomalu se vkrádajících do tmavých očí. A po pořádném prozkoumání našel v milované tváři nejen to, zdobily ji černé kruhy nevyspání smíšené s přepadlostí. Pomalu mu začalo doházet, že se tak netváří pro nic za nic, došlo mu, která bije a přeci se musel ujistit. "Hakeru?" špitl. Chvilku trvalo, než na něj kouzelník soustředil svou překvapenou pozornost, chlapec pochopil že i výskání ve vlasech je mechanické, což jej ještě utvrdilo v černém podezření. "Děje se něco?" Snažil se nedat najevo nejistotu, zničehonic ho sžírající uvnitř, přesto se do jeho tónu vkradla dávka naléhavosti a podle Hakeruova posmutnělého úsměvu mu došlo, že byla znát. Těžké povzdechnutí, jež se ozvalo když kouzelník vytáhl z kapsy lahvičku plnou čiré tekutiny, se mu nelíbilo.
Z náhlého popudu, reakce na ne příliš dobře skryté obavy sálající nyní z kouzelníka, se vysoukal do sedu, navzdory silnému bodání uvnitř a přisunul se blíž, právě tak, aby si mohl opřít hlavu o jeho rameno. "Hakeru, povíš mi to?" Ke své vlastní spokojenosti zjistil, že zní mnohem klidněji než před chvílí. Tím víc ho však překvapil stupňující se třas kouzelníkova těla. Věděl, jakou zprávu před ním musí skrývat a přesto necítil strach ani zmatek, jen povinnost dodat špetku klidu. Zvrátil hlavu dozadu tak, aby se jejich oči střetly, zatímco ho rukama objal kolem pasu, rty tisknouc k těm jeho. Proto, aby se za pár krátkých mžiků ozdobil smířeným úsměvem, plným oddanosti. Tohle byl první dotek, jež si tak drze dovolil a zdálo se, že splnil svůj účel. Byl za to rád, když se opětovně odtáhl do přijatelné vzdálenosti.
Nezbývalo než sedět a čekat, zatímco přemáhal pálivé bodání při dýchání, způsobující mu mžitky před očima. Nebyl ještě ve stavu, kdy by si mohl něco takového dovolit, přesto si však umínil čekat tak dlouho jak jen bude nutné, dokud mu Hakeru vše neřekne, odhodlán nenaléhat. Muž před ním na něj však po pár okamžicích stočil pohled, následně do země a spustil. "Chré, musíme už něco udělat, víš?" položil jednu ze svých otázek bez odpovědí, tak jak to měl ve zvyku, zatímco hocha chytil za ruku. I do nepatrného gesta se stačila promítnout hluboká zoufalost zjevná i ve hlase, nedovolujíc pokračovat. "Co je v té lahvičce?" Chrétien položil otázku, snažíc se mu dilema usnadnit, on sám již na nářky rezignoval, smířený se světem, což Hakeru zjevně ještě nestačil. Zachytil jeho bezbranný pohled, zatímco se znovu rozpovídal. "Už nemáme moc času, Chré… Tohle je jediná možnost." Kouzelník vymanil ruku ze sevření, nervózně si s ní přejíždíc přes oči. "Problém je… Může to mít úplně opačný účinek. Já…nechci ti ublížit ještě víc, víš?" Chrétien nemohl jinak než ho v duchu politovat, doopravdy cítil smutek nad nejistotou v jindy sebejistém chování. Celá situace, to že Hakerua trápí, mu rvala nitro, rozhodl se proto čekání neprodlužovat. Ačkoli se mu rozbušilo srdce, nebál se. Rychle vymanil lahvičku z ochablého sevření kouzelníkových prstů a, aniž by se mu v tom černovlasý muž snažil zabránit, vyprázdnil čirý obsah na jedno polknutí.

Marionette -11

3. června 2008 v 17:00 | Elo-chan |  Marionette
hehehe, tak tady... sem zvědavá na reakce, co si schválně budete myslet, tentokrát fakt hodně. máme to tu trošku z jiný perspektivy a snad z vás budou strunky (já v to aspoň doufam *evil smile*)... proklít slovo "jež", protože sem ho tam našla snad v každý druhý větě a musela sem ho nahrazovat xD taky sem tentokrát dost improvizovala, popsat ty pocity prostě nešlo úplně tk jak sem si představovala... ále co, i tak to de, si myslim o_~ (ona to totiž dycky všecko vymejšlí před usnutim a pak to zaspí, takže když de psát si to pořádně nepamatuje XP... KUŠUJ!)... jo a etě něco. vzpomínam si, že sem chtěla tudle kapču někomu věnovat a absolutně sem zapoměla kdo a proč to měl bejt, takže gome nejmenovaná osobo, ale je to pro tebe. pokud si vzpomenu nebo jestli se někdo přihlásí, věnování sem čmárnu xD
Kouzelník zvedl hlavu od ohmataného spisu, ležícího před ním, když zaregistroval tiché zavolání, alespoň se mu tak zdálo. Nestačil se ještě dobrat ke konci myšlenky a ztráta nitě hrozila dalšími hodinami studování textů zašlé doby navíc, on se však dvakrát rozmýšlet nemusel. Zvedl se od stolu a urychleně prošel do obývacího pokoje, gratulujíc si ke skvělému nápadu nechat dveře pracovny pro jednou otevřené.
"Hakeru!" Další zoufalé zvolání ho ujistilo, že hlásek před okamžikem nebyl pouhým přeludem. Pospíšil si k posteli, kde Chrétien stále ležel, už ne však bezvládně. Vysilující spánek, jež se ho zmocnil, konečně postoupil své místo troše bdělého stavu, jak se on alespoň optimisticky domníval. Stačily však dva další kroky, aby si uvědomil absurditu doufání.
"Hakeru…" Chlapec již vypadal, jako by mu doopravdy docházely síly, normálně nebesky jasné oči potažené mlhavou zástěnou. Nemusel být žádný mudrc, aby poznal, oč běží, přestože se s blouzněním v životě doposud nesetkal. Jediné, co dokázal v tu chvíli cítit byla hořkost lidského bytí, nezměrnost pošlapaných nadějí. Věděl, že je to zlé, přesto sám sobě až doteď tvrdohlavě nalhával vše možné, jen aby si nemusel připustit krutou realitu. "…Hake…ru…" Ručky, zdajíc se ještě křehčeji než obvykle, se k němu prosebně natáhly a on, přestože podle Chrétienova výrazu poznal, že o něm hoch neví, je schoval do svých dlaní. Neuvědomil si ani pevnost stisku, která musela zraňovat, nebylo nic než modré oči a těžký sípavý dech vyrážející z pootevřených rtů. Pohled na bolest, kterou by s radostí přebral na svá vlastní bedra, rval nejen rozum, nýbrž i všechno sebeovládání, pokus tvářit se silně za všech situací nakonec ztroskotal. Aniž by pouštěl ledové ruce z těch vlastních, povážlivě třesoucích, se posadil na židli postavenou ihned vedle, s hlavou rezignovaně sklopenou k zemi. Tak dlouho tomu odmítal věřit, nyní však již i poslední příznak potvrdil, o co se jedná. Pevně stiskl zuby k sobě, když se chlapec namáhavě rozkašlal, netušíc co jen dělat. Dal by cokoli za to, aby mohl vše vrátit zpět, včas si nemoci všimnout, nyní však bylo pozdě na marné nářky. Průběh se až podezřele shodoval se vším, co v tom zatraceném antickém textu našel, snad do posledního puntíku. Jen nedokázal pochopit, proč. Starověcí mudrci byli naprosto přesvědčeni, že nebezpečí hrozí prvních šest měsíců po stvoření a on byl s Chrétienem přeci téměř dva roky. Mysl nedokázala přijmout, že zrovna oni dva, jeho chlapeček, jak se ho naučil nazývat, nevědomky a přesto mazlivě. Nevinné dítě, jež ve své dobrotě nikdy nikomu neublížilo. Stačilo další Chrétienovo zasípání, toužil jít a tu knihu rozervat v zubech, spálit do posledního smítka a ani si neuvědomil zrádné slzy už i jemu, co nikdy neplakal, stoupající do očí.
Mohl marně přemýšlet, chytat se každého stébla v podobě dalších a dalších knih, jež by mu prozradily jak zastavit blížící se zkázu, přesto věděl, že nedokáže žádné východisko najít dost brzy. Z záchvatu lítosti nejen nad Chrétienem, ale i sám nad sebou přitiskl hřbet drobné dlaně ke svým rtům, když si na něco vzpomněl a rychle vyskočil na nohy. Věděl, že někde četl o elixíru, který by to, co mu hrozilo chlapce vzít, zastavil. Nyní, aniž by tušil jak, si konečně vzpomněl na název oné knihy, viděl ho před očima tak jasně jako blesk z čistého nebe.
Nový objev, jako by mu vlil novou energii do žil, víru, že ještě všechno není ztraceno. Bleskově se vrátil do pracovny, kde po pár chvílích plných paniky, zatímco netušil, kam jen mohl onen spis dát, vytouženou knihu našel. Věděl, že nyní záleží jen na rychlosti, s jakou dokáže jednat, přeci se nejprve rozhodl vrátit ke Chrétienovi, aby mu alespoň maličko ulevil.
Přenesl vše na stůl do obývacího pokoje, kde se k chlapci sklonil, aby mu dal zapít další prášek proti horečce, přestože tušil, že ani tentokrát nezabere. Když se však na Chrétiena zadíval zblízka, všiml si mokrých cestiček, brázdících slonovinové tváře, o nichž si byl jist, že je tu před jeho odchodem nebyly. Vše co měl v rukou odložil, zatímco se posadil na okraj své vlastní postele, kde hoch celou dobu ležel.
"Proč můj chlapeček pláče?" Myslel si, že je stále mimo sebe, někde daleko uvnitř snů a živých představ, modré oči plné zmatku se k němu však obrátily, zatímco Chrétienova ruka vystřelila, aby se zachytila rukávu jeho košile. Bylo vidět, že se snaží promluvit, z rozpraskaných rtů však odmítala splynout jediná hláska. Reakcí na neschopnost, s níž se setkal, byl Chrétienovi jen další pláč, zazmítavší s již tak vyčerpaným tělem. Hakeru se tedy rychle nahnul až nad něj, palcem opatrně stírajíc slzy z horkých tváří, snažíc z hloubi duše vydolovat poslední kousky sil na úsměv, jež mu chtěl darovat bez ohledu na vlastní bolest, co si tak přivozuje. Pomalu odhrnul zlaté slepené vlásky z horkého, oroseného čela, přestože to v něm hrkalo, hoch působil spíše jako kamínka a on se již nedokázal divit, že vnímá tak pokřiveně. Usmál se na něj se snahou o povzbuzení a něžně objal, pokoušejíc se tak bojovat se slzami, jež se v modrých hloubkách nepřestávaly hromadit.
"No tak, neplač, ty můj zlatovlásku," dostal ze sebe přívětivý tón, už se o něj však ani nemusel snažit. Navzdory vysoké horečce i černé předzvěsti skrývající se za ní nemohl jinak při návalu citů, jež se ho právě zmocnily. Nikdy si to neuvědomil tolik moc jako nyní, ale jakási jeho část brala Chrétiena jako čisté, naivní dítě, jímž chlapec do značné míry bezesporu byl, potřebujíc objetí, které ho ochrání před obludami skrytými ve tmě, polibek na dobrou noc. Teplo domova a jistotu, to vše, co se mu již od začátku snažil dát plnou měrou. Povzdechl si nad takovým uvažováním, poté si ale vzpomněl, že Chrétiena stále drží v náručí a konečně se odtáhl, ještě předtím však rty přejel po špičce jeho nosu. "Už žádné slzičky, dobře?" Odpovědí mu bylo sice jen zamrkání, on ale, s novým rozhodnutím nedat svůj poklad ani smrti, už neváhal, musel věřit. Natáhl se ke stolu, kde vzal prášek a sklenici s vodou a oboje do chlapce opatrně vpravil, což vyžadovalo jistou dávku přesvědčivosti. Nakonec přiložil studený obklad na horečkou sálající čelo, přes všechnu nevoli zračící se v nešťastném zasténání.
"Vydrž to ještě chvilku, ano? Slibuji… Co ti mám slíbit?" Rukou zajel do zlatých vlásků, navlhlých potem a začal se jimi jemně probírat, zatímco druhou nepřestával lehoučce přejíždět po Chrétienově obličeji. Ten se pod konejšivým tónem konečně uklidnil, snad i snáze dýchaje, jak se alespoň Hakeruovi zdálo, nechal mlhavé oči schovat pod zástěnou tmavých řas. "Už to mám," řekl nakonec. "Půjdeme do zábavního parku, víš co myslím, ne? Vezmu tě na ruské kolo a koupíme cukrovou vatu…" Zamyslel se, co se ještě dá v takovém parku dělat, když zaregistroval, jak klidně Chrétien oddechuje, již v zajetí spánku. Sklonil se tedy k němu, aby jej políbil, ne na čelo, jak zprvu, než si vzpomněl na obklad, chtěl, ale na růžové rty. Ještě ho maličko poodkryl, aby nenahrávali teplotě, zatímco vykasaný rukáv plný medvídků stáhl k zápěstí. Poté optimistický výraz jeho obličeje poněkud opadl, když sáhnul za sebe na stolek pro knihu, která zaručovala vše. Rozevřel ji a, ačkoli se tomu bránil, se mu do srdce začaly znovu vkrádat pochybnosti a obavy černější než noc.

Marionette -10

1. června 2008 v 11:26 | Elo-chan |  Marionette
tak co, řiká se tomuhle dost rychle? první věc co sem udělala, jak sem vstala bylo poupravit text a ejhle. teda ale abych vám pravdu řekla, úplně sem s tim sama sebe dorazila. líbí se mi to, moc (já vim že samochvála prej smrdí)...ale většinou přepisuju půlku a stejně s tim nejsem spokojená. tentokrát vám řikam, mě samotnou to dostalo. takže asi jo, máte pravdu. máme další přátele, taky sem si tyhle dva nějak oblíbila. se rozkecávam, co? xD no nic no... takže co teď? možná věnování... takže pro všechny, co mi nechávaj ty krásný komentáře. pro všechny, co mi nechávaj komentáře, protože ty sou krásný pokaždý všechny. dík za ně. a snad budete s dílem spokojený aspoň tak jako já ^^
Možná tak hodinu již ležel, oči střídavě upřené do stropu nebo samovolně se zavírající. Netušil, že by ho pouhých pár vět rozmetalo na kousky, přesto se stalo, cítil to a rozhodl se už nic nenalhávat, ne sobě samému, konečně přesvědčen, že si to nezaslouží. Znovu vydechl pootevřenými ústy horký vzduch. Měl žízeň jako by byl týden na poušti, avšak ani špetičku odhodlání si pití obstarat, chyběly síly i jen zavolat na kouzelníka, přestože věděl, že je v kuchyni. Pouhé rozevření rtů by bylo moc, tak to alespoň pociťoval. Hlava z předešlého zážitku bolela jako střep, prázdná v bílé mlhovině.
"Spíš?" Překvapeně zamrkal, když si uvědomil Hakerua přímo uprostřed svého zorného pole. Slyšel ho přicházet, dokonce i slabé zapraskání podlahy pod jeho nohama a přeci na to stačil úplně zapomenout během mžiknutí oka. "Ne," odpověděl nevýrazně na vznesený dotaz, vrtíc přitom neznatelně světlou hlavou a zavřel oči. Najednou jako by mu přišlo vše lhostejné, chtěl jen usnout, čehož však současně nebyl schopen. Znovu zamžoural očima do pokoje slabě osvětleného lampičkou. Musel se hodně namáhat, jen aby sám sebe vyburcoval z nenadálé letargie, připomínajíc si kouzelníka před sebou. Ten se k němu sklonil a dlouze upřel pohled do modroučkých očí. "Chré, v pořádku?" Začal již vztahovat ruku, aby se dotkl chlapcovy tváře, Chrétien však pomalu zavrtěl hlavou, že nemusí. Prsty se na poslední chvíli svezly jen do vlasů, rozprostřených kolem tváře po polštáři.
Tolik toužil, aby se ho Hakeru dotkl a přesto ho sám zastavil, netuše proč. Uvnitř se rozprostřela podivná prázdnota, jen co ucítil dotek těsně vedle své skráně. Křičel by, ale na druhou stranu nechtěl, namlouvaje si, že o pohlazení nestojí, sám se ve změti emocí nedokázal vyznat.
"Není ti dobře? Chrétiene." "Neříkej mi tak." "Tak se na mě koukni, hlupáčku." S trhnutím rozevřel oči dokořán, vůbec si neuvědomil, že mluví nahlas. Studem a tak trochu ublíženou ukřivděností našpulil ústa, lehký ruměnec pokrývající mu tváře si nešlo neuvědomit. A podle výrazu Hakerua byl stav jeho obličeje patrný i v panujícím přítmí. Snad poprvé v životě by ho osočil, měl chuť se utrhnout a chovat nepříjemně. A stejně se jedovatá slova, kterých by za pár okamžiků jistě litoval, zarazila uprostřed cesty, z čehož vyplynul jen marný vztek na sebe sama. Podvolil se tedy a odevzdaně pokrčil rameny, s netečným pohledem upřeným na Hakerua. Ten ho po celou dobu jen pozoroval s nečitelným výrazem, téměř jako kdysi. Poté se však obličej, bledý v panující tmě, přeměnil do jiného stavu a chlapec si uvědomil ruku laskající jeho horké čelo a rozhozené vlasy. Zoufale při tom dotyku nakrabatil čelo a hloupý vše zahalující pocit znechuťující trpkosti konečně vyprchal. "Hakeru…" Vyslovil to potichu, očima tiše prosíc o záchranu jako již tolikrát předtím, rukou schovanou pod peřinou začal nenápadně žmoulat lem pyžama. Odsoudil sebe sama, stydě se za všechny ty pocity, jejichž doznívající pachuť ještě pořádně nestihl zapomenout. Ve svých vlastních očích se stal propadlíkem, dal by cokoli za pocit očištění, jehož dosáhnutí nebylo v jeho silách.
Hakeru mu ještě chvilku pročesával prameny rukou, když se stáhl, zřejmě si neuvědomujíc vnitřní boj bytosti před sebou. Chrétien musel pozoroval shovívavý úsměv na jeho rtech, zatímco kouzelník sáhl na noční stolek pro sklenici, jak později zjistil. "Tohle mi Chré vypije, dobře?" V tichém hlase nezněl ani náznak opovržení, které by jako reakci na chování sebe sama považoval za dostatečné. A přeci nemohl jinak, než znovu porušit veškerá pravidla a odporovat. "Za chviličku, potřebuji…chvilku," namítl polohlasně. Stisknul víčka k sobě v očekávání prudkého slova či příkazu, nic z toho se však nedostavilo. Hakeru jen přitakal, stále si udržujíc milý tón, jež Chrétiena drásal ještě víc. Neotevřel již oči, zbaběle raději počkal, dokud si nebyl jist, že kouzelník odešel. Teprve poté se zadíval na skleničku, jež Hakeru přinesl, očima přeměřuje nazlátlou tekutinu uvnitř.
Ten samý lektvar, jež musel pít každý druhý den, věc co ho udržovala na tomto světě. Věděl dobře, že podporuje uměle navozené životní funkce, Hakeru mu to neopomněl již častokrát zmínit. A stejně tak dobře si byl vědom i skutečnosti, že je pro jeho život hořká tekutina nezbytná. Jediné vynechání hrozilo způsobit nezměrné problémy. A přeci se ani nenamáhal pozvednout ruku a sklenici přitáhnout. Místo toho se, ačkoli svědomí nedalo pokoj, vědomí, že se přímo protiví kouzelníkově rozkazu horší než roj dotírajících včel, obrátil na druhý bok tváří ke zdi a zavřel oči, snažíc se co nejrychleji usnout, jen aby se zbavil výčitek. Na rovinu si připustil, že už se nemusí probudit a přece se uvnitř něj s bodáním při každém nádechu vzmáhala jen nezměrná rezignace. Nebyl již dost dobrý po tom, jak Hakerua zradil, vůbec nelitoval ztrátu sebe sama, naprosto špatně si vsugeroval, že svět bez tak nehodného stvoření jako je on bude lepším.
"Chrétiene!" Hluk bylo jediné slovo, vynořivší se v zastřené mysli jako reakce na dění kolem. A teprve poté si uvědomil, že někdo bezohledně třese jeho tělem, poddajným jako hadrová panenka. "Chrétiene, otevři oči, proboha! Slyšíš mě?! Chré!" Ještě několikeré uhození hlavy o polštář, jež pořádně nevnímal předcházelo ostré bolesti na levé tváři. Se zaskučením zamrkal, ne příliš citlivá rána ho konečně probudila. Přesto se vše kolem točilo, svět podivně zkreslený. Bylo mu horko a zima zároveň, jedno nepříjemnější než druhé, doplněné o iritující bolest na plicích. "Chré!" Někdo chytil jeho tvář do třesoucích se dlaní, pokládajíc hlavu na jeho hruď. "Díky, díky…" Hoch nebyl schopen pochopit všechen ten povyk před chvílí, natožpak zajíkavé šeptání nyní. Zůstal jen ležet, oči upřené do tmy nad sebou. Klid mu však neměl být dopřán, ruce, třesoucí s ním i hladící se nyní znovu přesunuly, aby jeho vláčné tělo vyzvedly. Hakeru, sedící již také na posteli ho objal, s téměř bláznivým úsměvem na rtech, přitiskl ho k sobě tak pevně, až to Chrétiena téměř bolelo.
Bolest všude kolem, konečně začal vnímat co se děje, to že s ním v náručí Hakeru kývá ze strany na stranu, šeptající rty těsně u jeho ucha. Pokusil se soustředit na onen šum a konečně, s trochu zpomaleným chápáním, zachytil první slova, vyřčená přerývavým hlasem. "…slíbil. Řekl jsem ať to vypiješ, ne? Bože, kdybych nepřišel, Chré. Víš ty jen, co s mohlo stát..? Chré, Chré, můj chlapeček. Dávej na sebe pozor, prosím tě. Chceš mě snad zabít? Myslel jsem, že umřu. Umřel bych, kdyby se ti něco stalo, vždyť to víš... Musíš to vypít, ano? Jinak to nejde. Chré… Je v pořádku. Všechno. Blázínku můj." Oči se mu zalily slzami, přestože příliš nerozuměl, co Hakeru říká, jediné co zaregistroval byla výtka. A také stud, již nevěděl proč, ale byl tu stále. Ruce, v jejichž těsném sevření se cítil tak bezpečně a jistě se nejspíš rozhodly ho konečně pustit, po tak dlouhé době a přesto brzy. Hakeru. Byl vděčný za ten pohled, dojatý slovem můj, jež také zachytil. Nevšiml si ani, jak kouzelníkovi celou dobu přeskakoval hlas, přesto pochopil, že je něco v nepořádku. "Chré, teď to vypiješ, ano?" Hakeru mu podal skleničku se zlatavou tekutinou, jejíž chuť hoch tolik nesnášel a společnými silami ji zvedli k bezkrevným rtům. "Tak…" Sklo zacvakalo o zuby, jak se v jejich rukách povážlivě třáslo, přesto se nedalo určit, kdo je za to zodpovědný větší měrou. Chrétien konečně vyprázdnil obsah a zadíval se do kouzelníkovy tváře, hledaje stopy po uznalé pochvale. Ten se na něj uštvaně pousmál, chytil za ledovou ruku a Chrétien spokojeně zavřel oči. S pocitem, že je vše jak má být usnul.