Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Květen 2008

Marionette -9

30. května 2008 v 22:53 | Elo-chan |  Marionette
ták ok, kira-chan a mina-san gomene... fakt sem to nějak "nezvládala"... samo pokráčko sem měla napsaný hned druhej den po tom minulym, ale pak přišel sek a já nebyla schopná udělat korektury, každá věta mi přišla jak nejvěčí žvást. tak sem to rači nechala uležet, až to pude. a hle, dneska sem ani skorem nic nepřepisovala, prostě už to bylo dobrý ^^...dál sem dočítala mangu, takže to tomu taky moc nepřidalo a včera sem si byla koupit látku na ty lolita šaty (máááám jí a je totálně božská! úplná nádhera *rozplývá se*)... džudynka mi teď ty šaty bude nějak kutit tak taky nevim, kdy budu muset bejt u ní a držet jak beran a zkoušet, tudíž jak často se "budu vyskytovat"...
a ještě otázku k marionette (ta samá byla i v tom smáznutym článku, já to tak nějak nemůžu nechat plavat ^^") zdá se to jen mě, nebo je tam totální monimum přímý řeči? nechyběj vám tam dialogy? (teda mě sice nee, jo, ale nešlo si toho nevšimnout) a konečně eště asi taková malá omluva... jestli vám příde, že sem se do toho moc zažrala, tak máte pravdu. poslední dobou se bojim, že se tak rozepisuju, až to bude nečitelný pro kohokoli krom mě samotný xD...toť vše. příjemný čtení a budu se snažit přidávat nějak lidsky, aby ste se mi někdo nepřetrh (že kira-chan? kšandy efekt xD teda doufam, že tak působim xD)
"Chré…" Příjemný hlas, co tak rád poslouchal, doprovodilo pohlazení po tváři ve stejném místě jako ten den již jednou. "Chré." Další dotek, ještě jemnější, působíc, že si ho neznámá osoba vychutnává snad ještě víc než on sám. A přece zněl tichý tón maličko naléhavě ve své hebkosti. Moc dobře věděl, že ho volá, snaží probudit. A tak, ačkoli se značnou dávkou neochoty, pootevřel oči a zamžoural nad sebe, kde se v šeru vznášela povědomá tvář, usmívající se na něj. S černým pramenem, jež se uvolnil ze sevření gumičky, kývajícím na všechny strany. Natáhl ruku, podivně malátnou a jakoby cizí, aby vlasy zastrčil zpět za Hakeruovo ucho, stále v tichosti, přerušované jen poněkud ztěžklým sípáním. Jeho vlastním, jak mu konečně došlo, když zaregistroval bolest, co tu stále byla, jako nejlepší přítel. Již ne tak ostrá, otupělá stejně jako všechny smysly, ale neústupná. Absurdně se mu v tu chvíli zdálo, že by bez ní již ani nebyl celkem. Pousmál se, aniž by věděl čemu, když si opět všiml oné tváře, hledící na něj tmavýma hřejivýma očima.
"Hakeru?" Neměl v úmyslu vyslovit to jako otázku, prostě se stalo. Zkusil tedy štěstí znovu, tentokrát úspěšněji. S tímto pokrokem konečně potlačil mlžný závoj, který ho po celou dobu odděloval od reality a omluvně se na kouzelníka usmál. "Už jsem tady," zašeptal si napolo pro sebe, zatímco protřel unavené oči.
Hakeru se zvedl ze židle, přistrčené k posteli. Sledoval ho, jak se přibližuje a poté již jen opatrné ruce, nadzvedávající jej. Pod zády ucítil další polštář, sloužící jako opěradlo tak, že se octl v polosedu, ruce ještě naklepaly ten pod jeho hlavou, než se stáhly zpět. "Lepší?" Hakeru však na odpověď nepočkal, místo toho mu zakýval prstem před nosem s klaunovským výrazem v obličeji. "Sledujte, dámy a…pane." Chrétiena dramatická pauza rozesmála, ještě víc ale improvizované oslovení. A to i, přestože věděl, že je vše nejspíš předem promyšlené. Hřálo to u srdce, mít představení sám pro sebe, ještě tisíckrát kouzelnější než bývají ta obvyklá, jak se rozcitlivělé duši zdálo. Pohodlněji se opřel do měkkého, bavíc se tím, jak se kouzelník snaží zachovat profesionální výraz, přes který se nelítostně dralo na povrch cosi úplně jiného. Ten zvláštní pocit vyplňující každičký kousíček jeho bytosti, tak nepopsatelný, právě teď zcela pochopil. Už nebyl věc. Když se probudil, nedokázal téměř věřit, že by to, co se stalo v kuchyni, mohla být pravda ne jen krásný sen, přesto teď nemohl jinak. I kdyby se nechtěl spoléhat na pocity, do očí bijící skutečnost popřít nedokázal ani on. Chviličku se zůstal utápět ve vlastním srdci, poté okouzleně zaměřil pozornost zpět na Hakerua, který právě ladným pohybem vytáhl zpoza zad plastový kelímek s jahodami.
"Něco jsem ti koupil…" Hoch váhavě přijal nabízené ovoce, zatímco nespouštěl oddané oči z teď již sedícího kouzelníka. Bylo mu podivně horko, nemohl než doufat, že Hakeru přesně neuhodne jeho vnitřní rozpoložení. Celá scénka se ho dotkla více než by sám předpokládal, přestože v dobrém smyslu, chtělo se mu plakat, ač bylo hloupé to přiznat i sám sobě. Raději sklonil obličej, nechávajíc tak plavé pramínky přepadnout přes oči a vzal si první jahodu, jen se vyhnout prohlubujícímu se tichu. Pomalu zabořil zuby do ledové dužiny až mu zatrnulo, přeci ale rozkošnicky přivřel oči. Navzdory tomu, že byl plod kolem stopky stále nazelenalý, nejspíš z levného supermarketu a ne příliš sladký, samo vědomí, že se kvůli němu Hakeru obtěžoval jahodu povýšilo na jídlo bohů, nic tak dobrého v životě neokusil. "Chutná?" Střelil pohledem po kouzelníkovi na něhož téměř zapomněl a cítil, jak rudne ve tvářích, když pomalu natáhl paži v gestu nabízení. "Já znovu zapomněl…" Zbytek jen nechal odeznít pod zvláštním přísvitem temných očí, hlas uvízlý v krku. Dýchání bolelo a přesto plíce nemohly než zrychlit, aby stačily zběsilému tempu srdce, když si Hakeru vzal. Chrétien se s povzdechem plným ulehčení opřel hlouběji do polštáře, přivřel přitom oči. Tak moc se chtěl ujistit, jak na tom vlastně je a přeci by si raději ukousl jazyk než svou hlodavou otázku vyslovit nahlas.
"Chré?" Znovu ten samý hlas, zjevně rozhodnutý mu nedat pokoj. Nešťastně se po Hakeruovi, který do něj kromě jahod dostal proti jeho vůli i obvyklou porci večeře, podíval. V tu chvíli mu po zádech přeběhl nepříjemný mráz, husí kůže. Kouzelník se sice snažil vypadat nenuceně jako před pár okamžiky, nedokázal však úplně potlačit stíny, uhnízdivší se zničehonic v černých očích. Kousl se do rtů, ve snaze vyslovit otázku podezření, nicméně to nestihl. Černovlasý muž jakoby si uvědomil dojem, kterým působí a pozvedl koutky úst. "To nic, neboj." Chlapec trochu vyplašeně sledoval, jak se přibližuje a znovu usedá na židli hned u něj.
"Jak dlouho už?" Chrétien věděl, že tohle musí přijít a celou dobu to vlastně čekal, teď by však dal nevím co jen aby okamžik pravdy oddálil, byť jen o pár sekund. Tichý hlas ho sice neobviňoval, on si však přesto vsugeroval výčitku a ihned sklopil oči, nechtěje odpovídat. Nasucho polkl, vyschlé hrdlo beznadějně stažené, přišel si, že ze sebe nic nevypraví ani při nejlepší vůli. "Co se děje, Chré?" Nechtěl to slyšet, avšak Hakeru zjevně nehodlal s dorážením jen tak přestat. Kdyby mohl, zacpal by si uši rukama, to by však působilo podezřele a po nabuzení takového dojmu netoužil. "To nic…" Sám sobě vynadal za přiškrcený hlásek, jež ze sebe dostal, zíraje přitom zarputile na kouzelníkova kolena. Věděl, že se mu po tvářích znovu rozlívá ruměnec, lhát právě Hakeruovi byl snad nejhorší pocit, co kdy měl tu čest zažít. A přece nemohl říct pravdu a působit jen starosti, být přítěží. Kousl se do spodního rtu v nastalém tichu, jak se pokoušel nadechnout vzácného vzduchu, jehož se najednou nedostávalo. Rukou zajel k látce na prsou, sevřel ji v pěsti. V tu samou chvíli ho za bradu jemně a přesto nekompromisně přidržely kouzelníkovy štíhlé prsty, byl donucen se na něj natočit. Ublíženě koukl do čekajícího obličeje, ústa nakrabacená ve tvaru podkovy. "A teď pravdu." Zjevně se mu to nesnažil nijak ulehčit. A přesto Chrétien nemohl lhát, už vůbec ne takhle do očí, ne právě jemu. Zoufale popotáhl, slzy na krajíčku, snažíc se to oddálit, nakonec cítil, že nic nedokáže říct. Ruka instinktivně vystřelila nahoru, v zoufalé snaze zakrýt tvář před hypnotizujícími černými duhovkami, Hakeru byl však rychlejší a sevřel drobné zápěstí ve své dlani.
"Asi měsíc," dostal ze sebe nakonec namáhavě. "Měsíc?" Kouzelník po něm zopakoval, avšak naprosto bez výrazu, nebylo možno odhalit jediný záchvěv emoce, ať už jakékoliv. A přece neuměl zapírat, ani zamlčovat, pokud byl tázán. Roztřeseně tedy přikývl, přestože tím právě zboural jeden z nejzákladnějších principů svého života, nedělat problémy. Nadechl se k dalšímu pokračování, teď, když už něco prozradil, nedokázal přestat v půli. "Ze začátku to skoro nebolelo…jenom občas. Ale potom… Bodá to tady, když dýchám." Sice zněl, že bude pokračovat, nic takového se však nekonalo, přes rtíky již přešel jen hluboký, roztřesený vzdech.
Zdaleka to nebylo vše, co by k svému problému mohl říci, ničeho víc však již nebyl schopen. Uvnitř se rozlévalo nepříjemno, jako černá tuš máčející čistý papír, zbavujíc jej každé špetičky optimismu. Poté, co věc přiznal veřejně, jakoby si sám uvědomil pravdu, přestal zlehčovat, najednou pln strachu. "Nechtěl jsem přidělávat zbytečné starosti," zašeptal nakonec zničeně se zavřenýma očima. Cítil sice, jak ho Hakeru zatlačuje zpátky do lehu i to, jak ho stále svírá v zápěstí jednou a hladí ve vlasech druhou rukou, pronášejíc přitom uklidňující slova typu bude to dobré. Byl však příliš vysílen, po všech stránkách, aby jakkoli zareagoval.

Marionette -8

25. května 2008 v 20:55 Marionette
víte co? katy-chan mi právě předpovídala obří happyend. měla pravdu nebo ne? necháme se překvapit! nebo aspoň vy, protože já samozřejmě vííím xD *škodolibě*
Vznášel se v nicotě a přeci kolem něco bylo. Měkké a pohodlné, kdyby jen dokázal otevřít oči a podívat se. Jediný záchytný bod, který dokazoval, že stále žije, byla urputná bolest při dýchání. Tak palčivá a přesto ujištění, že kouzelníka ještě alespoň jednou uvidí, byl za ni téměř rád. Ohromný balvan, o kterém ani nevěděl, se mu při tomto zjištění skutálel ze srdce, mysl nalezla klid.
Konečně se donutil otevřít oči, jakkoli namáhavé se to zdálo v daném okamžiku být a to jen proto, aby zjistil, že neví, kde je. Zmateně zamrkal a pokusil se nadzvednout na lokty, což se mu po chvíli i podařilo. Svět se s ním však podivně zamotal jako při parodii tance, chtějíc chlapci způsobit mořskou nemoc, a to celkem úspěšně. Poroučel se zpět do peřin se rty pevně semknutými k sobě, oči upřené vzhůru na poněkud zažloutlý strop. Tatáž barva, kterou vídává skoro každodenně, jak si posléze uvědomil. A teprve nyní mu konečně došlo, že je doma, ve vlastním, poněkud rozházeném obývacím pokoji. Ještě důležitějším faktem však bylo, že leží v kouzelníkově posteli, o tolik pohodlnější a také větší než ta jeho, převlečen do pohodlného pyžama s kostkovaným vzorem a medvídky navrchu.
První, nejmalátnější stav, kdy se nedokázal soustředit na jedinou myšlenku, přešel, přestože bodání u plic zůstalo. Nad tím se však již ani nedokázal pozastavit, skutečnost se stala příliš všední, aby vyvolala jakýkoli vzruch. Naposledy tedy vdechl jemnou vůni spjatou s Hakeruovýmy vlasy, jíž byl polštář prosycen a poté se s obrovským sebezapřením posadil. Kouzelník nebyl nikde v dohledu, což dobře věděl, zkoušel ho zavolat, ale žádné odpovědi se mu nedostalo.
Chvilku jen zůstal sedět na místě, žaludek nejméně v krku, poté ze sebe setřásl přikrývku a pomaličku vstal. Tak jak byl, na boso a v pyžamu zamířil do kuchyně, přidržujíc se čehokoli v dosahu, aby nespadl, přeci jen si nemohl vyskakovat. Podle stavu obýváku, ve kterém mohla klidně bouchnout atomová bomba, mu došlo, že kuchyně bude vypadat podobně, ne-li hůř a v žádném případě ji tak nehodlal nechat.
"Bordelář jeden," vyklouzlo mu nevědomky z úst, když se hned prvním pohledem setkal s horami nádobí, jak neumytého ve dřezu tak i čistého na odkapávači, ještě od minule, co ho Hakeru zahnal do postele. Minule. Bylo to…předevčírem? Uvědomil si, že nemá příliš dobrou představu, jaké datum vůbec je. Stejně jako nemohl říct, že se vyspal skvěle, nemohl říct ani to, že je unavený, nedostatkem energie trpěl již pěkných pár dní. Bylo mi jen špatně a… Musel jsem tam omdlít. Očekávat, že mi udělá večeři a ještě umyje nádobí by bylo vážně moc. Na rtech se mu usadil úsměv, když si představil Hakerua se zástěrou jak vaří. Sám se přitom chopil utěrky a s podivně lehkým tělem, v protikladu k samovolně se zavírajícím očím, začal uklízet první talíře. To vše navzdory neodbytným mžitkám, bez ustání mu těkajícím před očima.
"Chrétiene!" ozvalo se za ním, až mu ztmavlo před očima. Nejen, že ho okřikl celým jménem, už jen ten tón mu prozradil, která bije. Se srdcem šíleně bušícím strachy se na kouzelníka ztuhle otočil, polekaný výraz ve tváři. Schlíple pozvedl oči které měl až navrch hlavy a obočí stáhl v marném úsilí vymyslet dostačující omluvu. Ještě nikdy se mu nepovedlo Hakerua rozzlobit tak moc jako právě teď a nepřidal mu ani pocit viny trápící sevřené srdce, bušící na poplach a přesto zklamaně. Vždyť to nemyslel nijak špatně, přestože nejspíš neměl vůbec vylézt z postele. Podvědomě tušil, že by nesouhlasil. Tak proč? Jsem pitomec… Neuvědomil si ani, jak křečovitě svírá utěrku, zatímco ucítil pachuť krve, z pokousaných rtů. "Hakeru…" pozvedl ruku k očím plným slz, ve snaze si je nemotorně otřít. "Já…já se… Je mi to líto." Vzdal marnou snahu a nechal potlačovaný pláč propuknout. "Chré," ozval se Hakeru znovu, o poznání jiným tónem, jemnějším a prodchnutým něžností, jakoby si právě uvědomil, jak první reakce musela znít. Chlapec chtěl ještě něco říct, než však stačil vykoktat jediné slovo, svíral ho už vysoký muž pevně v náručí. Zakolísal pod tím náporem, ale udržel se a objal kouzelníka zpět kolem pasu, snažíc se zastavit příval slz, tisknouc obličej na jeho rameno.
"Chré, promiň mi to, promiň," šeptal mu Hakeru někam do vlasů, zatímco ho v nich vískal rukou. "Já jenom… Měl jsem o tebe strach, moc." Chrétienovi sebou ještě párkrát škubla ramena, už své tělo nějak neovládal, spíše se cítil jako divák sledující to vše dění kolem. Přivinul se k Hakeruovi blíže, odevzdal se pažím, kterým věřil, doufajíc že ho zachrání stiskl pevně víčka k sobě. Chtěl si objetí prožít, nenechat se strhnout bezvědomím, které po něm vztahovalo drápy. Zhluboka se nadechl, zatímco se nechal dál hladit po zádech, vychutnávaje vzájemnou blízkost, teplo Hakeruova těla rozehřívající i to jeho prokřehlé.
"Blázínku můj." Zašeptání znovu někde u ucha. "Nechtěl jsem tě rozplakat. Já jen… Vylezeš mi z postele zrovna když nejsem doma. Šel jsem nakoupit, víš?" Chrétien měl dojem, jako by ho Hakeru v tu chvíli políbil do vlasů, nebyl si však již ničím jist, svět s ním podivně plaval. Přesto se kousek odtáhl, aby se mohl podívat do tváře nad sebou, tolik nepodobné té netečené masce, na níž byl zvyklý. Posmutněle se usmál, snažíc se sdělit všechno podstatné pohledem, tak jako dřív. Zdálo se, že kouzelník pochopil.
Konečně ho pustil, přestože rukou znovu zabloudil do zlatých pramenů, které jemně pocuchal. "Teď se mi Chrétien pěkně vrátí tam kde byl," na potvrzení slov přikývl hlavou, než pokračoval. "A já si to tady už nějak uspořádám sám. Dobře?" Hoch nechápal tenhle zvyk, ptát se na názor když stejně nedával možnost volby. Ale přikývl jako pokaždé, ani nechtěl odporovat. Možná to bylo to, co Hakeru nazývá slepou oddaností, jemu to však bylo upřímně jedno. Cítil se šťastný, když dokázal vyhovět, splnit očekávání a možná tak vykouzlit spokojený výraz na milované tváři. S motající hlavou se tedy vyvléknul jeho pažím úplně a vykročil směrem k obýváku, kouzelník ho však v ten samý moment chytil za loket, otáčejíc k sobě. Překvapeně zůstal stát, když mu podezřele ledovou rukou sáhl na čelo. Poté ale, jen co mu podal jakýsi prášek a sklenici vody, pochopil. Poslušně pilulku zapil a chtěl již jít, obdržel však ještě pohlazení po tváři. Téměř je necítil a přeci znamenalo tak mnoho. Skutečnost, že je mnohem víc než věcí, může se rovnat samotnému Pinocchiovi. Jediný obyčejný dotek jako by říkal to, co Hakeruova ústa odmítala celou dobu vyslovit, ačkoli černé oči zamlčovat nedokázaly. Usmál se, zatímco ho Hakeru mírným tónem pobídl spát a spěšně se odporoučel zpět do peřin, kde nechal těžká víčka klesnout, stále dokola si vybavujíc prsty přejíždějící mu po tváři.

Marionette -7

20. května 2008 v 21:46 | Elo-chan |  Marionette
možná, že se vám to bude dneska zdát strašně a hlavně pitomě lyrický, pro mě je to ale po dlouhý době něco, s čim sem opravdu spokojená... tak se to snažte brát tak nějak ^^... taky je to strašně osobní protože...no ...jak to jen říct. asi tak, že čtete vlastně mně. nikdy se mi nic takovýho nestalo a nestane a přeci sem to zažila, teď s nima... takže je to tajemství, ale že ste to vy, tak vám to prozradim ^^ gomeee, asi nechápete. já to vysvětlim někdy příště, jo?
Ačkoli svět získal přívětivějšího vzezření, otravná bolest se zjevně rozhodla nedodržovat rozpis práce. Chrétiena už na prsou chvilku pobolívalo, ale tak málo, že to téměř neregistroval, byl zvyklý. Náhle se však bodání projevilo se stonásobnou intenzitou, vykusující uvnitř jeho plic plamenné spirály. Rychle se opřel o parapet, vyhlížel právě z okna, když se to ozvalo, a rukou instinktivně vystřelil nahoru, kde pevně sevřel košili. Přišlo mu, že se dusí, zašátral tedy zoufale po stužce uvázané pod límečkem, ve snaze jí co nejrychleji rozvázat nebo klidně rozervat na kousky, pokud by se povedlo. Jen se jí zbavit bylo vše, nač se upnul. Před očima mu neodbytně tančily stále úmornější mžitky, proto je raději na chvíli zavřel.
"Chré?" ozvalo se mu poněkud překvapeně za zády, netušil však jak daleko Hakeru je. Ve stavu, v jakém se nacházel to nedokázal určit, byl rád, že se udrží na nohou. Trochu neochotně se otočil, pomaličku, aby se neporoučel k zemi a otevřel oči, slabostí se chvějíc po celém těle. Pokusil se o co nejméně podezřelý výraz a jen doufal, že se Hakeru nebude příliš zajímat. Bylo mu proti srsti jen pomyšlení, že by se o měl těchto stavech dozvědět. A přestože byl tento pocit hloupý a neopodstatněný, zakořenil příliš hluboko a on ho nedokázal setřást.
"Není ti dobře?" Zdálo se, že si ho kouzelník všiml jen náhodou, uprostřed kroku s novinami v ruce a přece věděl, že mu vidí až do žaludku. Nepatrně tedy přikývl a zčervenal, aniž by měl důvod. "No…trochu." Úplná lež by mu neprošla, jak věděl, a proto se o ní ani nepokoušel. Tak nějak doufal, že ho Hakeru nechá na pokoji a půjde po svém, ten však udělal pravý opak. Odložil noviny a s podezíravým pohledem k chlapci přešel. Hoch se snažil tvářit, jakoby neexistoval, zatímco mu kouzelník odhrnoval vlasy a poté přiložil ruku k nezdravě bílému čelu.
Chrétien nejistě čekal, co se stane a snažil se potlačit třas, jak jen to bylo možné. Už pomalu polykal andělíčky, když ho kouzelník konečně pustil, měříc ho pohledem odshora dolů. "Chré běž si lehnout, ano? Ať jsi na zítra fit. Neměli bychom to pokazit dvakrát za sebou, dobře?" Bylo poznat, jak si dělá starosti, ani jedno slovo nemyslel jako pokárání. A přeci to Chrétien nedokázal vzít jinak. Trochu shrbil ramena a obličej rychle schoval za hradbou prstů tak, aby nebyl vidět. Tahle myšlenka ho celou dobu trápila, to že by mohl něco zkazit a strašlivě se styděl za svou neschopnost, připadaje si zase jako pouhé břemeno, hloupá přítěž, kterou je lépe odhodit. Bezmocně zalapal po dechu, kterého se nedostávalo víc než předtím. "Chré?!" Hakeru, znějíc vystrašeně, ho trochu neomaleně chňapl za ruce a stáhl je dolů. Poté ho donutil tlakem na bradu pozvednout hlavu. "Podívej se na mně." Mladíček nedokázal vemlouvavého tónu neuposlechnout, stejně jako vždycky. A přestože se mu nechtělo, schlíple se kouzelníkovi zadíval do obličeje. Nevěděl, jestli se mu to nezdá, všechno podivně splývalo v neskutečnu, ale obvykle netečná tvář se zdála být zbrázděná citem, který přese všechnu snahu nedokázal rozšifrovat. "Chré, vždyť já ti nenadávám. To přece víš, ne? Nemusíš…" Chvilku se odmlčel, nejspíš se mu do toho nechtělo, ale pak zjemnil výraz. "Nemusíš se mně bát. Ty karty nebyla tvoje vina, tak se mi tady neschovávej, hlupáčku. Domluveno?" Při poslouchání Chrétien zjistil, že Hakeruova dlaň svírá i jeho zápěstí, aniž by věděl, jak se tam dostala. Pevně, ale ne dost na to, aby působila bolest, spíš jen, aby přidala slovům na přesvědčivosti. Chtěl odpovědět, ale nenacházel slov, hrdlo stažené a netušil proč. Možná, že kouzelník projevil tolik citu, možná z nevolnosti. Anebo všechno promíchané dohromady, toužil zavřít oči a nechat se pro jednou odnést spánkem. Unaveně se zaklesl pohledem do černých duhovek, uvnitř cítil, že mu kouzelník porozumí i beze slov. Ten ho počastoval pochroumaným, ale přesto upřímným úsměvem. "Tak si běž lehnout, honem. Můj hodný chlapec." Chvilku ještě držel Chrétienovu útlou paži, jako by se nechtěl s jejím dotekem rozloučit, ale nakonec ho pustil. "Prospi se, Chré, a já si zatím půjdu ještě něco zařídit ohledně zítřka, dobře?" Zeptal se ještě. Když hoch kývl na souhlas, konečně mu uvolnil cestu a nechal jít.
Cítil jeho pohled v zádech celou cestu až k posteli a přestože už téměř nevnímal, věděl, že nad ním dozírá, dokud se neuloží. Poté ho však smysly opustily, téměř ve stejném okamžiku, kdy klaply domovní dveře.
Probudil se až k večeru, uvědomivši si, že to nebylo samovolně. Omámeně se donutil otevřít víčka ztěžklá spánkem, aby se podíval do Hakeruovy tváře. Ten měl už zase podivně jemný přísvit v temných očích, kdyby ho neznal, řekl by, že snad něžný. Jenže nedokázal právě příliš vnímat. Rty nad ním se zvlnily v úsměvu, když mu kouzelník, stále beze slov, pomáhal do sedu. Poté se sám uvelebil na okraji úzké postele, která pod dvojitou vahou lehce zasténala a položil Chrétienovi na klín talíř s jídlem. Chrétien chvíli nechápavě zíral, než mu to došlo a ještě chvíli poté jen uvažoval, jestli je něco takového vůbec možné. "Hakeru..?" Nějak se nemohl přinutit zvednout pohled a přeci nakonec zjistil, že se vpíjí do toho kouzelníkova. "Hakeru…" splynulo mu samovolně z usmívajících se rtů. Normálně by se asi dostavil příval zašmodrchaných emocí, zbavujících schopnosti přemýšlet. Tu už ale postrádal nyní, všechno se najednou jevilo úplně jednoduše. Kolem nebylo nic jiného, než mírná vlna šťastného pocitu, nitka slastné spokojenosti probíhající mu srdcem. Pocit prázdnoty a naplnění zároveň, trochu matoucí a přesto jasný jako čirý krystal, nic k nepochopení. Očima odrážejícíma to všechno vyhledal Hakerua, který ve stejný den již podruhé perfektně porozuměl. Přikývl jen a nechal ho jíst.
Znovu usnul, stejně lehce jako prve. Ve slabém svitu lampičky od stolu, kde seděl Hakeru a něco prováděl, se cítil bezpečně, útulně v příjemné malátnosti dřímání.
V dešti konfet, snášejících se mu na hlavu, se rozzářeně usmál a poklonil na všechny strany, snažíc se potlačit bolest, srážející ho k zemi, ještě na malý okamžik. Tak špatně jako dnes se ještě necítil snad nikdy v životě a přeci to Hakeruovi neřekl. Nebo spíše vlastně lhal, že je mu dobře, když se ho ptal. Byl rozhodnut představení nepokazit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá, čemuž právě začínal i věřit. Potlesk a křik se míchaly do jednoho víru, zářivý jas reflektorů a všechny barvy, kouzelníkova tvář i černý cylindr. Už pořádně nedokázal rozlišit, vše v mazanici, která nešla zaostřit. Konečně, když byl čas na ukončení kouzla, se svezl Hakeruovi do náručí, tentokrát to nemusel ani hrát. Téměř o sobě nevěděl.
Hakeru do donesl do šatny, kde ho pustil na nohy. Ještě na chvíli, snažíc se mu nepůsobit starosti, se tedy donutil přemoci sám sebe a fungovat, ačkoli nemohl popadnout dech. Viděl, že mu něco říká, ale ani ho neslyšel, nedokázal zachytit jediný zvuk v rudé cloně drásající mu vnitřek. Hakeru se otočil, nejspíš se vracel pro něco na pódium. Možná právě to se mu snažil říci. Byl uvnitř nesmírně vděčný, že nic nezaregistroval, že se nemusel koukat na zděšený výraz tmavých očí, přišly by mu znovu smutné a tak je viděl nerad. Sípavě se rozkašlal a jeho trup směřoval do předklonu. Měl v úmyslu se převléknout a pak posadit, aby se vzpamatoval, ale to nejspíš nepůjde, jak si uvědomil. Přesto by se v tu chvíli usmál, kdyby to šlo. Byl tak rád, tak šťastně spokojený, že to Hakeruovi dnes nijak nezkomplikoval. Že bolest posečkala až do teď. Třesoucí se tělo v záchvatu se najednou poroučelo k zemi, to on už ale necítil.

Marionette -6

19. května 2008 v 17:30 | Elo-chan |  Marionette
Po několika nekonečných minutách ležení na zemi ho chlad zažírající se mu do zad přeci jen vyburcoval. Konečně, jakoby probuzením z transu, začal vnímat nejen sám sebe, ale i okolí. Pomalu se posadil a pak se opíraje o postel vysoukal na nohy. Styděl se sám před sebou za onu scénu, absurditu naprosto neopodstatněného chování.
Spěšně si rozsvítil jako pojistku před nočními přízraky, o kterých věděl, že neexistují, a přeci k nim měl sklony tíhnout. Zvláště za tmy, kdy spánek nepřichází. Poté se sklonil a vytáhl knížku válející se pod stolem. Krom již zmíněného studu, rozpalujícímu tváře, se ozvaly i mírné výčitky svědomí, jak se snažil uhladit zpřehýbané stránky plné nevinných kresbiček. Nechápal, jak ho pouhá pohádka dokázala tolik rozrušit. Na chvilku se zamyslel, jestli vrátit Pinocchia na místo, poté ho však schoval pod postel. Zničehonic mu kniha přišla drahá, tak moc, že si ji chtěl podržet co nejblíže. Sám nechápaje své myšlenkové pochody se vydal do kuchyně, rozsvěcejíc přitom každé světlo kolem kterého prošel.
Posadil se ke stolu se sklenicí studené vody v rukou poté, co si u dřezu omyl obličej. Ještě teď to v něm hrkalo, jen si vzpomněl na ručičky hodin, ukazující naprosto neúměrný čas. Ale ať chtěl nebo ne, nezbývalo než uvěřit, že na té podlaze strávil téměř hodinu a půl, jakkoli nemožné se to zdálo být. Druhé hodiny totiž ukazovaly úplně stejnou hrůzu jako ty první. Odložil sklenici, protáhl ruce a zvedl se, aby nandal na talíře. Byl si jist, že se kouzelník každou chvílí objeví ve dveřích, možná trochu strhaný, ale určitě hladový. Snad ještě nikdy s večeří nespěchal tolik jako dnes, nesmírně se mu ulevilo, že vše nakonec stihl. S malým úsměvem poupravil oblohu z čerstvé zeleniny a dal se do prostírání stolu, právě když se ručičky hodin přesunuly na půl desáté.
Zavřel za sebou dveře a zašátral po vypínači po pravé straně futer. Chodbou se rozlilo jasné světlo, bodající do očí a Hakeru je unaveně přivřel. Poté hodil klíče na botník, když si uvědomil, že Chrétien už jistě spí a v duchu začal spílat sám sobě za takovou neopatrnost. Nějak mu to dnes nevyšlo, měl ve zvyku pracovní záležitosti vyřídit mnohem rychleji, ale protáhlo se to. Tiše hvízdl, když zjistil, že jeho hodinky ukazují něco po půl druhé.
Snažil se nenadělat moc hluku, když se plížil do kuchyně pro trochu vody, ještě než si půjde konečně lehnout. Rozsvítil si a strnul, s rukou zakrývající ústa uprostřed zívnutí. Čekal sice, že na stole najde večeři, ne však spícího Chrétiena. Pospíšil si znovu zhasnout, jen co si uvědomil, co zlaté vlasy na stole znamenají.
Neměl v úmyslu ho nechat čekat tak dlouho, prostě se mu to vymklo z rukou, teď však nadával na svoji hloupost, že mu nedal alespoň vědět. Mladíček nejspíš usnul vsedě, zatímco na něj čekal s večeří, sám se své porce také ani nedotkl. A Hakeruovi ho bylo najednou líto. Měl tak šílený strach poté co se tak hloupě prozradil a snažil se Chrétienovi vyhýbat, jak jen to bude možné. Věděl, že pokažené číslo byla jeho vina, že ho příliš rozrušil, a přesto se nedokázal omluvit, natož si s ním popovídat jako s rozumným tvorem. Jeho oddaná přítomnost ho příliš znervózňovala, musel hlídat sám sebe, aby se na hocha nevrhl, což bylo celé špatně. Nikdy nepředpokládal, že by se mu celá záležitost tak zvrtla. Jenže to nepočítal s tím, že ho Chrétien naprosto pohltí, obtočí kolem prstu a ve své naivitě si to sám ani neuvědomí.
Dotkl se světlých vlasů, které ve tmě pozbyly lesku a opatrně hocha vyzdvihl do náručí. Bál se těch modrých očí, které hrozily každou chvíli otevřít černě lemované brány. Hakeru, zatracenče. Nakrčil obočí ve snaze utlumit příval pocitů, nahrnuvší se na něj pokaždé, co je mu nablízku. Jsi blázen... A ty buď ticho, okřikl v duchu sám sebe, neměl náladu poslouchat pravdu. Ne teď, kdy byl tak unavený. Jediné, co si právě přál, kromě objetí drobného tělíčka, jež právě nesl, bylo zavřít oči a přestat alespoň na chvíli řešit zbytečnosti, jak si namlouval. A přeci jsi hlupák. Komplikuješ to oběma, neodpustil si. To už ale stál před Chrétienovou rozviklanou postelí, kam ho následně uložil. Pohledem pohladil jemnou tvář s přízračným nádechem v měsíčním svitu. A přece… Nikomu to neublíží. S bleskovým rozhodnutím se k němu sklonil a letmo se dotkl hebkých rtů, než stejně rychle ucukl zpátky, častujíc se v duchu nepěknými přízvisky. Rukou přejel přes unavené oči a poté se vrátil do kuchyně, aby ještě sklidil jídlo do lednice.
Právě když se posadil, v rádiu začali hrát jednu z těch smutných, zamilovaných písniček, které mu poslední dobou lezly na nervy. S povzdechem si horní polovinou těla lehl na stůl, ruce pod hlavou, vyhlížeje oknem do dáli. Nechápal to všechno. Ráno se probudil ve své posteli, Hakeru ho tam musel donést, protože věděl jistě, že usnul tady u stolu. Netušil v kolik se večer vrátil ani v kolik ráno odešel, což bylo divné. Nebylo u nich zvykem se po ránu nerozloučit, alespoň pár okamžiků pro toho druhého. Ty mu však dnes nebyly souzeny. "Hakeru." Cítil, jak se mu křiví ústa a rychle si zakázal další přemítání, absolutně neúčinně.
Skladba ještě ani nedohrála, když v zámku zachřestily klíče. Normálně by kouzelníka běžel přivítat, teď však zapomněl na jakoukoli štěněčí oddanost, dokonce ani nezdvihl hlavu, přestože slyšel kroky směřující z chodby směrem k němu. Věděl, že by Hakeru jediným pohledem do očí poznal, co se mu celou dobu honí hlavou a to bylo to poslední, co si přál. Raděj semknul víčka k sobě, pokoušeje se zklidnit iritující třepot srdce. Tohle všechno ho unavovalo, odčerpávaje vitalitu jeho žilám.
"Chré?" Ve vlasech se mu objevila ruka, jemně je čechrající, spolu s otázkou v kouzelníkově hlase. V duchu se tedy ještě pomodlil, aby nic nepoznal a konečně vzhlédl, přímo do tváře plné opravdové účasti. "Stalo se něco..?" Otázka zůstala viset ve vzduchu, právě když proklel tesknou melodii, způsobující mu vlhkost očí. S trochu černým svědomím vykouzlil nejpřívětivější výraz, kterého byl schopen, kroutíc hlavou na znamení že ne. Hakeru ho ještě okamžik propaloval tmavým, váhavým pohledem, poté sáhl do kapsy a vytáhl papírový sáček, který Chrétienovi podal. Ten trochu zkoprněle přijal a při pohledu na obsah se mu vrásky z čela samovolně vyhladily, zahnány překvapeným, ale zato šťastným úsměvem. Netušil proč, ale dostal právě mandle v cukru, které přímo zbožňoval. Všechno sladké by mu nakonec přišlo k chuti, možná právě proto, že ho příliš často nevídá, ale tohle byla posedlost. Úsměv se ještě roztáhl, když vzal cukrátko do prstů, všechen smutek se najednou vytratil do neznáma spolu s veškerými chmurami.
Ruku těsně před ústy najednou zastavil, tváře se mu zabarvily do ruda, když si uvědomil svou sobeckost, že ho ani nenapadlo nabídnout. Sklopil pohled a zahanbeně napřáhl ruku s mandlemi před sebe. Nic se však nedělo, proto na kouzelníka úkosem pohlédl. Ten s úsměvem zakroutil hlavou. "Já nechci Chré, jen si dej." "Proč?" Okamžitě zapomněl na ruměnec, vysvětlení se stalo prioritou. Hakeru chvíli zůstal váhat, než pokrčil rameny. "Nemám tyhle rád, vždyť to víš." "Ale…" Najednou ho zachvátil pocit paniky, netušil co udělat. Zůstal s nataženou rukou, než ze sebe vykoktal souvislou větu. "Tak proč jsi je kupoval, Hakeru..? Když je nejíš?" Ten se znovu rozesmál, snad ještě srdečněji a rukou ho poplácal po hlavě, něžný výraz v očích. "Koupil jsem je přeci tobě, ne?" Mrkl na něj.
Chrétiena jakoby to však stále neupokojilo. Chystal se ještě něco namítnout, kouzelník si ale jednu mandli vzal dříve než stačil svoje ale vyslovit. Sledoval tedy, jak chroupe, obličej mírně zkřivený nechutí a konečně si uvědomil, že to vážně dělá kvůli němu. Ramena začala samovolně cukat ulehčeným a zároveň pobaveným smíchem. Nic mu nepřišlo tak úžasné jako právě tenhle pohled. Hakeru se ošklíbl, rukou však směřoval zpět k sáčku jež hoch držel, jen aby mu vyhověl. "Chutná?" otázal se ho Chrétien škodolibě, ale mandli z jeho prstů vypáčil, nehodlal ho trápit víc. Pro dnešek pro něj byl už dost velkým hrdinou. Zase, jako na houpačce, cítil štěstí rozpínající se mu uvnitř, vyhřívaje se v tmavém pohledu plném zvláštního svitu. Nechápal, ale slíbil si nebádat, doufaje, že to tak bude snazší, vyvaruje-li se otázek.

Marionette -5

13. května 2008 v 18:36 | Elo-chan |  Marionette
uh, já si vážně řikam, že bych měla přestat dobrovolně číst takový žvásty jako utrpení mladýho werthera xDDDD takle to pak vypadá xD no nic, mějte se, bavte se, čtěte a komentujte, já se du šrotit středověkou literaturu na biiiiiig test zejtra -_- (PS. je to dlouhý... test i marionette xD)
S rukou přitisknutou na ústa a bolestně staženým obočím se v poslední chvilce opřel o futra kuchyňských dveří. Právě věšel prádlo, když se mu znovu udělalo zle. Chtěl se jít napít studené vody, ale zrádný dech nevystačil ani na tak krátkou vzdálenost a on se nyní modlil, aby neomdlel na místě. Pokusil se nadechnout hlouběji a současně se spustil podél stěny dolů, cítil, že stát nevydrží ani o vteřinu déle. Na zemi se zády opřel o studenou zeď a zaklonil hlavu, doufajíc, že slabost přejde co nejrychleji. Nevěděl, kdy Hakeru přijde domů, ale rozhodně ho nechtěl rozčílit ještě víc, než se mu povedlo včera, potřeboval dokončit úklid.
Ledové konečky prstů přiložil na tepající spánek a nakonec složil hlavu do dlaní. "Já nechtěl, Hakeru… Nechtěl jsem." Ublížené slzy se vydraly na povrch, uvrhujíc ho do ještě horšího stavu, jen co si vzpomněl na včerejší fiasko. Byl příliš roztřesený po kouzelném večeru s Hakeruem a když znovu ucítil jeho rty na svých při probuzení loutky, ztratil soudnost. Opilý štěstím a nervózní třikrát víc než obvykle, se snažil kouzelníkovi vyhovět v každém směru, dotáhnout show k dokonalosti a právě to se mu vymstilo. Nejspíš to ani nemohlo vyjít, při vší té dychtivosti. A Chrétien si to přesto neuvědomil. Podařilo se mu pokazit samý začátek, karty vyklouzly z vlhkých prstů, rozletěly se po celém pódiu a on zůstal stát uprostřed té zkázy jako solný sloup, neschopen jediného pohybu. Dav začal šumět, chichotat se, nebýt Hakerua, který dokázal s taktem vybruslit z prekérní situace, by je publikum muselo vypískat.
Otřel si tváře, přesto mu v okamžení znovu zvlhly. "Já nechtěl, je mi to…líto," zašeptal tichoučce směrem do podlahy. Tolikrát se pokusil omluvit, kouzelník ho však s úsměvem, kterému hoch nedokázal porozumět, ujistil, že se nic neděje, přešel celý incident lehce jako mávnutím ruky. A přeci Chrétien cítil propast, která se mezi nimi rozprostřela a nemohl si pomoci, aby to nezabolelo. Nicota pohltila příliš mnoho zklamaných nadějí, co si celou dobu držel u srdce, kterým Hakeru slíbil lepší budoucnost a pak je rozmetal. Stále plačíc, vyčítaje si svou hloupost a černé myšlenky, se konečně pokusil vstát a pomaličku přešel ke dřezu, ruku opřenou o stěnu. Bolest, jak duše tak i těla, ho již stála příliš mnoho sil, přesto nevěděl, jak se jí zbavit nebo alespoň otupit. A i kdyby věděl, pro něj samotného by to bylo stejně nemožné.
Jen tak ležel na posteli, obklopený šerem a tichem, lepícím se kolem srdce a snažil se zaplašit pocit úzkosti, vzmáhající se mu uvnitř hrudi. Věděl, že Hakeru nepřijede nijak brzy, protože pracuje, ošklivý hlásek mu ale stejně našeptával, že je to jeho vina. Pohladil Mickey Mouse po natištěném čumáku s absurdním pocitem, že alespoň tak nebude sám. "Nechce mě vidět? Ale třeba vážně nemá čas. Na rozdíl ode mě má práci… Chci aby přijel." Zamrkal očima ve snaze vysušit je, zatímco se namáhavě zvedl do sedu. Poslední dobou si občas mluvíval sám pro sebe, skutečnost, kterou se nesnažil měnit, přestože o ní moc dobře věděl. Dělal to záměrně, marně si namlouvajíc, že tím zažene tíživé mrtvo, co cítí kolem vždy, když Hakeru není nablízku.
Ještě chvíli seděl v pokrývkách se svými myšlenkami, poté se zničehonic zvedl a přešel těch pár kroků ke kouzelníkově úctyhodné knihovně. Neměli televizi, ačkoli by si ji mohli dovolit, Hakeru nikdy neprojevil ani špetku zájmu. Snad si ani neuvědomoval, že je to něco nenormálního, doma se stejně nezdržoval, tudíž mu nechyběla. Chrétien by občas rozptýlení ocenil, nemohl se však přinutit něco říct, nechtěl vymýšlet. Proto teď přejížděl prsty po hřbetech tlustých knih, hledajíc nějakou, co ještě nezná a které by současně dokázal i porozumět. Nikdy nepochopil, co kouzelníka na složitých latinských názvech a bichlích plných alchymie přitahuje, nicméně tomu tak bylo. Možná proto, že je to součást jeho zaměstnání? Kdyby to nečetl, taky bych tu nebyl. Tuto teorii mu po chvíli nicméně zpochybnil obrázek Hakerua, spokojeně zabraného v písmenkách, s hrnkem čaje v rukou. Nedokázal si představit, že by práce někoho těšila tolik moc.
Nakonec si jen povzdychl a celé uvažování hodil za hlavu. Mezi knihami zatím nedokázal najít nic, čemu by se podařilo upoutat jeho pozornost. Už myslel, že se bude muset vrátit k tisíckrát omletému Frankensteinovi, když v jedné z polic objevil jakousi dětskou knížku, opřenou o zadní stěnu regálu tak, jako by ji někdo záměrně schoval za jinými, pro něj nudnými spisy, což jen podnítilo přirozenou zvědavost. Tušil, že tam není bezdůvodně, přesto ji s pocitem jakéhosi provinění vytáhl a přitiskl k sobě, zatímco se rozhlížel kolem, jestli ho přeci jen někdo neviděl. Rychle vše urovnal tak, jak to bylo před jeho zásahem, absurdně se snažíc zachovat každý milimetr správně. Měl dovoleno si přečíst cokoli, ale podvědomě cítil, že se tahle jedna pohádka vymyká.
Uvelebil se na posteli a přetáhl deku přes ramena, čímž celkem obstojně skryl knihu rozevřenou na polštáři. Už vazba, na níž se skvěl optimistický obrázek dědečka, držícího v rukou rozesmátou loutku, mu způsobila bušení srdce až v krku. Ačkoli se jí zjevně nikdo dlouho nedotkl, pod prachem byla jasně vidět ohmatanost. Překvapovalo ho, že by Hakeru četl něco takového a ještě víc, jak úzkostlivě ji schovával. To, že na obyčejné věci dokáže lpět tak moc. Sám se však po dvojím otočení listu zastavil a chvíli nevěřícně zíral na obrázek, kde seděl ten samý panáček, co na začátku. Nedočkavě přelétl očima řádky a přestože ho to trochu děsilo, obracel stránky chvějící se rukou stále dál, odkrývajíc před sebou víc než pouhou pohádku. Něco, s čímž se cítil bytostně spjat, příběh rozechvívající celou, už tak rozteskněnou duši. Konečně dospěl ke konci, kde loutka najde štěstí, proměněná v obyčejného člověka.
"Pinocchio." Z očí se spustily slzy, smáčejíc tak papír, Chrétien je nechal tiše téci dál. Byl z celého srdce vděčný, že příběh skončil dobře, že Pinocchio dosáhl svého přání, a přece se sám cítil příšerně. Nechtěl závidět a současně nemohl jinak, sám sebe v knize našel, ale po slibovaném štěstí jakoby se slehla zem. Stočil se do klubíčka, s hlavou položenou na tvrdých deskách, toužíc po někom, kdo by ho chytil za ruku a řekl, že je s ním. Naivně se s dřevěným chlapcem ztotožnil, neuvědomujíc si rozdíl mezi světy.
Celou dobu proseděl ve tmě, ta ho teď přikrývala jako rubáš mrtvolu. Rozvzlykal se, dnes poprvé nahlas, když si uvědomil, že by jí klidně mohl být, že nežije doopravdy a hlodavá bolest v plicích se jala škodolibě přizvukovat. Byl sám uprostřed ničeho, s dírou v srdci, kterou mohl nahmatat a zklamáním hořčím než pelyněk. "Hakeru…" Stiskl pevně víčka, pokoušejíc se vybavit jeho tvář s tmavýma, usmívajícíma očima, jediné, co však vyběhlo, byly černé duhovky bez výrazu, odvracející se pryč jako od něčeho nehodného. "Hakeru!" Kniha, na které ležel mu najednou přišla jako had, zákeřně se zakusující, vypouštějíc přitom jed do čerstvých ran. S vyděšeným výkřikem na rtech ji od sebe odhodil tak daleko, jak jen byl v nynějším stavu schopen.
Jeho tělo, naprosto bez dechu, se setrvačností převážilo přes okraj postele a on Pinocchia následoval na podlahu, o kterou se praštil do hlavy, kde zůstal ležet v slzách. Černota po něm natahovala drápy škvírou mezi postelí a prodřeným linem, viděl stíny obmotávající mu tělo od kotníků nahoru, znemožňujíc pohyb i dýchání. A on nedokázal zastavit děs, tížící ho jako železná košile. Nebyl ani schopen zvednout ruku, aby setřel stále mokré dálnice, přebíhající mu přes nos až na druhou tvář, v ústech pachuť krve poté, co se při pádu kousl do jazyka. Úplně nejhůř se však ozývala bolest drásaného srdce. Už to nemá cenu, pomyslel si, bojujíc o dech a zavřel oči znavené pláčem, propouštějíc mezi rty tiché zasténání. Hakeru… Hake…ru… Poraženecky se vzdal a nechal pohltit onou bezvýraznou tmou, raděj než snášet změť pocitů trýzněné duše.

Marionette -4

11. května 2008 v 11:15 | Elo-chan |  Marionette
tak konečněěěě! psala sem vám to včera v půl druhý v noci (takže dneska, viď elo? xD), je to kousek delší, máme neobvyklou anketku, kde hlásnete *nenápadně důrazně xD* a snad vám to potěší dušinky jednou... *nastavuje hlavu, až jí někdo udělá "pat pat"*
Musel se usmívat, když za sebou Hakerua táhl tmou a cítil teplo jeho dlaně tak jako už dlouho ne. Netušil co se stalo, proč se k němu u té večeře před dvěma dny choval jako psí čumák a už vůbec ne, proč se teď tak zvláštně usmívá. Dnešní představení patřilo, stejně jako předchozí, k těm nejlepším, což považoval za jeden z důvodů. Byli dokonale sladěni a publikum přímo zobalo z rukou. A na rozdíl od minule se Hakeru donutil věřit a spolehnout, žádné bezvědomí přivolané jeho rukou. Hoch sám zavřel oči a nechal kolena podklesnout, skrytě si to užívajíc, aniž by o tom kdokoli jiný včetně kouzelníka věděl. Po incidentu u večeře se proklaté tmy obzvlášť bál, její nepřítomnost odměnila strašlivá úleva, téměř euforický stav. Nemohl než si myslet, že je tohle smířlivé gesto, stejně jako skutečnost, že se Hakeru rozhodl jít domů pěšky a auto i s vybavením nechal v klubu.
Stále se držel krok před ním, velkou dlaň v té své nevědomky svíraje jako klíště, a vychutnával noční vánek, jemně chladící tváře, pozdržující malátnost. Dokonce se mu i lépe dýchalo, jak tak procházeli pod půlnočním nebem plným hvězd po břehu řeky, jejíž šumění nenásilně tišilo zběsilý tlukot Chrétienova srdce. Byly mu trochu hloupé ty idylicky naivní a romantické představy, které se jako jediné proháněly jeho hlavou, ale celá situace mu až příliš připomínala festival, na nějž ještě nedávno vzpomínal se slzami.
Sám nevěděl, proč tak spěchá na něj neúměrnými kroky, olbřímí rychlostí. Něco z celé skutečnosti, sám nevěděl co, ho k tomu nutilo. Hakeru nebo zrádně bušící srdce, tak hlasité jako snad nikdy dřív? A přece se necítil špatně, právě naopak. Jen nedokázal zůstat v klidu.
Zvedl ruku, aby si vytáhl z vlasů lístek sakury, když se kouzelník za ním zničehonic zastavil, což ho donutilo otočit se. Nechápavě zamrkal, netušil, co se děje a ve tmě nedokázal ani rozeznat výraz Hakeruovy tváře. O to víc v něm hrklo, když si ho dvě paže přitáhly do pevného obětí, chvíli zůstal jen tak stát, paralyzován pocitem neskutečna. Aniž si to uvědomil, rty mu zvlnil jemný úsměv, tohle bylo příjemné jako nic jiného. Najednou se vytratil onen pocit marnosti, který ho tak dlouho trápil. Hakeru ho jednou rukou svíral v pase, co nejblíže u sebe, zatímco druhou mu něžně projížděl vlasy, až na krk. Teprve v tu chvíli se poprvé pohnul, položil si hlavu na jeho hruď, doprostřed mezi své dlaně. Přitulil se ještě blíž, rozkošnicky přivíraje oči, s obrovskou bublinou štěstí nafukující se mu pod žebry, pocit naplnění snu.
Sevření povolilo a on se kousek odtáhl, hlavu zvrácenou dozadu tak, aby se mohl kouzelníkovi podívat do obličeje. Ten mu přejel palcem po tváři a přes rty, aniž by se přestal tak podivně usmívat. Chrétien již otvíral ústa, aby se zeptal na jakoukoliv hloupost, co by ho v tu chvíli napadla, jen aby trochu zklidnil splašený dech, Hakeru však zavrtěl hlavou. "To je můj hodný chlapec," pohladil ho po čele. Ten v žádném případě nečekal, že první slova za celou dobu budou pronesena šeptem, navíc s nezvykle měkkým tónem. Nad podivným významem se však již nestačil pozastavit, Hakeru mu nadzvihl tvář jemným tlakem na bradu a sám se sklonil k polibku, mnohem hlubšímu a procítěnějšímu než kdykoli na scéně.
Chrétien ani nedokázal pozvednout ruce, jen omámeně polibek oplácel s hlavou někde v oblacích, neschopen jediné myšlenky nebo slova. Po všem chladu, kterým si prošel, byl celý večer až příliš krásný, přesto věděl, že se nejedná o pouhý sen. A proto byl ještě šťastnější, vděčný za každý motýlí dotyk, jehož se mu dostane.
Konečně ho Hakeru pustil a přejel rty ještě po tváři, poté chytil drobnou dlaň jako na začátku a jemným stiskem Chrétienovi naznačil, že mohou jít. Ten se tedy, vyveden z míry, připojil k pomalému tempu, s hlavou opřenou o jeho rameno, tak spokojený jako nikdy ve svém životě. Konečně se mu dostalo důkazu, že není jen věcí, ačkoli nic nechápal. A v onu chvíli se ani nechtěl ptát, dál v tichosti vychutnávaje hřejivý pocit u srdce, jež mu neskutečně dlouho chyběl, přesycen dojmy, radostí téměř v mrákotách.
Vyčerpaně se složil do postele, která mu přišla neobyčejně měkoučká a se zavřenýma očima si přitáhl do náručí polštářek s potiskem. Hakeru ho pustil do koupelny jako první, za což byl nesmírně vděčen, nikdy netušil, jak moc dokáže štěstí vyčerpat. Zatímco se stále usmíval, odplul do říše snů.
Zaplavil ho příval něhy, když našel Chrétiena stočeného s polštářem přitisknutým k sobě, úsměv na tváři a celého odkrytého. Asi musel být moc unavený… "Dobrou noc, poklade," zašeptal směrem k němu, jistý, že to neuslyší. Vzal přikrývku a přitáhl mu jí k ramenům. Nakonec odtrhl pohled od klidně oddychujícího hrudníčku a sám si vlezl do své postele.
Zoufale si zajel rukou do černých vlasů, když se snad posté obrátil na druhou stranu, nadávaje sám na sebe. Nemohl si nevyčítat to, co udělal, ať to Chrétiena potěšilo sebevíc. Takovou dobu se nadlidskou vůlí hlídá, aby pak udělal přesně pravý opak než by měl. Samozřejmě, že vždycky viděl prosbu v jeho modrých očích i všechnu slepou štěněčí lásku, ale sám sobě přísahal nezneužít jeho bezmezné oddanosti a ublížit mu tím. Vždy mu byl až příliš drahý, aby provedl něco takového.
Tiše si vzdechnul po tom, co si vybavil pohled plný jiskřiček a sametovou hebkost jeho rozkošných rtů. Hakeru, pitomče. Už to, že sis dovolil polibek jako kouzlo je dost, ale teď… Nejvíc ho děsilo to, že si právě zbořil pracně budovanou hráz, že Chrétienův obraz nemůže dostat z mysli, nedokáže zavřít oči, aniž by ho v tu ránu neviděl. Jako by ti nějak pomohlo mít je otevřené, ušklíbl se sarkasticky a pak stiskl čelisti. To nemá cenu…jen se podívám. Podívám se a potom jdu spát. S malým slibem své duši se naprosto čile vymrštil do sedu.
Potichoučku se dostal až k Chrétienově posteli, kde se zastavil, chvíli pozorujíc spící tvář, tak klidnou ve tmě. Bylo mu líto všech těch zraněných pohledů, které on sám vyvolal a přesto si byl vědom, že to jinak nešlo. Že to byla jediná správná věc, aby dokázal udržet zdravý odstup. Víš, že jsi mě očaroval, Chré? Neodolal a konečky prstů zabloudil po jeho obličeji. Jak jen to děláš? Kouzelník tady mám být já. Tak čím sis mě to podmanil? Pomalu se nad něj naklonil, aby se mohl znovu dotknout rty těch jeho, když si uvědomil co dělá a bleskově se odtáhl. Pitomče, pitomče, pitomče! Čeho tím chceš dosáhnout? Chceš ho děsit, ublížit mu ještě víc, než se ti to podařilo doteď?! Cítil zrychlený dech jako by uběhl maratón, krev bušící ve spáncích, jak sám sebe vyplašil. Zase jednou nenáviděl svoji osobu, měl chuť do něčeho prásknout, ale nemohl, aby spícího chlapce nevzbudil. Zhluboka se nadechl, aby se alespoň trochu uklidnil v mlze rozrušení, popadl svetr přehozený přes opěradlo křesla a klíčky, válející se opodál na stole. Poté vyběhl ven, za patami stádo čertů. Promiň, Chré, promiň…

Marionette -3

6. května 2008 v 21:59 | Elo-chan |  Marionette
ták konečně sem to stvořila. a teď si asi pudu udělat úkoly a naučit se (vidíte, jak sem se pro vás obětovala? xD a sakra, eště umejt hlavu...xD)...laliloo, ten začátek je pozitivní, ne? ^^
V rádiu začala hrát jiná, veselejší písnička právě když vypnul hořák. S protažením si zívl. Včerejší cesta byla víc než úmorná, v noci ho navíc nepříjemné bodání donutilo vstát a rázovat po místnosti, dokud mu nedošel dech. Teprve nad ránem, poté, co se dokonce i myšlenky na Hakerua rozutekly, konečně dokázal zabrat a právě to bylo důvodem dnešní ospalosti. Pod kouzelníkovým dohledem si navykl chodit spát brzy, a tudíž mu těch několik hodin chybělo.
"Hakeru…" tichoučké zašeptání, říkající tolik moc. Ani on sám si nemohl nevšimnout tónu, s jakým jeho jméno vyslovoval, přestože se mu to zrovna dvakrát nehodilo. Stejného tónu, který si z hloubi duše přál slyšet i od kouzelníka. A přece na tom nejsem zas tak špatně, usmál se pod vousy a zívl znovu, když právě dovařený oběd zakryl pokličkou, aby vydržel déle teplý. Alespoň mi neříká Chrétien. Miloval sice své jméno, nemohl ani jinak, když mu je dal Hakeru, přesto se však zkrácená verze poslouchala lépe, což nepopíral. Ale asi se mu taky líbí, když to vybral. Nebo mu přišlo zajímavé pro reklamu... Připustil i druhou možnost, což ale stejně nedokázalo vymítit radostné jiskřičky, opravdu si vážil všeho, čeho se mu dostalo. Trochu nepřítomně před sebe natáhl dlaň s roztaženými prsty, zatímco druhou rukou se dotkl obličeje a lehce přejel přes obočí, nos až na rty, kde zastavil. Možná se mu líbím..? Nevymodeloval by mě tak, jak by nechtěl nebo ne? Jemná tvář se projasnila mimovolným úsměvem, když si poprvé uvědomil tuto samozřejmost. A rozjitřené štěstí uvnitř jako by se ještě rozdmýchalo, podnícené sympatickou melodií spolu s jasně modrou oblohou za záclonami otevřeného okna.
Nestihl ani odvrátit oči od vymeteného nebe, když uslyšel zarachocení klíčů v zámku, načež se černovlasý muž objevil ve dveřích. "Už jsi doma, Hakeru?" Jeho hlas měl zjevně radostný tón, když se na kouzelníka otočil s širokým úsměvem na rtech, lehce přimhouřenýma očima a rukou pozvednutou v náznaku mávnutí.
"Dáš si oběd?" zeptal se vzápětí a rozvázal mašli na zádech, aby mohl sundat zástěru. Sice měl povoleno nosit doma normální oblečení, jemu však bylo stejně příjemněji v lehké bílé košili s krajkou na rukávech, však tolik náchylné k zašpinění. Kouzelník se zatím jen s neurčitým mručením, které on identifikoval jako pozdrav a souhlas dohromady, sesunul ke stolu a hluboce povzdechl. "Za dva dny máme představení." Chrétien měl přílišnou radost, že ho vidí tak brzy, proto si ani nebral k srdci jeho chladný tón. "A kde? Dobrou chuť," postavil před něj stále ještě s pozitivním výrazem talíř a podal hůlky. Odpovědi se mu však nedostalo ani na jednu otázku, Hakeru na něj na okamžik upřel tmavé oči bez zájmu, než se začal bezhlesně věnovat jídlu.
Chrétien chvíli přemýšlel jestli si také nandat nebo ne, vykolejený tím tíživým příkrovem, jehož příčinu nedokázal určit. V duchu se snažil přesvědčit sám sebe, že to s jeho osobou nemá nic společného, neopodstatněná odtažitost se ho nicméně dotkla. Nakonec si trochu vzal a posadil se naproti Hakeruovi. Ten se neobtěžoval ani zvednout oči, natožpak pronést přání dobré chuti. Pomalu cítil, jak mu úsměv zamrzá, zatímco se šťoural v jídle, které mu přišlo nijaké. Nebo se mi to vážně jen zdá? Předtím to bylo dobré. A Hakeru by se určitě ozval, kdyby to nebylo jedlé... Cožpak je vážně tak rozzlobený? Udělal jsem něco..? Už otevíral ústa, aby se zeptal, když si to rozmyslel. Bál se, že ho znovu odbude.
Upřel jeho směrem prosebný pohled, rád by alespoň věděl, kde se bude konat show, když už nic jiného. "Hakeru…kde budeme vystupovat?" Zněl stejně nejistě, jako se cítil, s mužem naproti to však ani nehnulo. Zatímco z kapsy vytáhl jakýsi papír počmáraný neznámým písmem a nákresy, neutrálně pokrčil rameny. "V klubu, kde jinde." Strohá odpověď, nejen že z Chrétiena udělala hlupáka, ale navíc ho i jasně odradila od dalšího tázání. "Aha…" hlesl jen a sklonil hlavu tak, aby nebyly vidět mokré oči. "Samozřejmě…" Už neměl chuť snažit se dál, nechápal, jak dokážou pouhá slova tolik ranit.
Když byl Chrétien v půlce jídla, Hakeru se zvedl a odložil špinavé nádobí do dřezu. Potom s papírem v ruce, aniž by si mladíka jakkoli dál všímal, odešel z místnosti a podle zvuku klíče Chré pochopil, že se zamkl ve své pracovně. Naprosto bez chuti odstrčil talíř od sebe a konečně ucítil slzy, celou dobu pálící v očích, stékat dolů po řasách. Složil hlavu do dlaní, ale poté si to rozmyslel a razantně otřel líce rukávem. Aniž si to přiznal, strašilo ho nejvíc, že by ho tak mohl vidět Hakeru. Rychle odsunul židli, vysypal vše, co mu zbylo na talíři do koše a, naprosto si nevšímajíc neumytého nádobí, prošel chodbou do ložnice.
Rychle se prosmýkl mezi pohovkou a regálem plným tlustých knih a neomylně zamířil k rozvrzanější ze dvou postelí, stojících každá u jedné stěny. Bezvládně se na ni svalil a zůstal ležet v podivné poloze, aniž by ho to nějak trápilo, přičemž se pokusil přetáhnout přes sebe deku, kterou měl pod zády, tudíž bez valného úspěchu. Znovu ucítil slzy, tentokrát však spíše bezmocného vzteku. Obrátil se na bok a obličej schoval co nejhlouběji to šlo. Proč? Natáhl ruku a po zpaměti nahmátl malý polštář s myšákem Mickeym, který sevřel do náručí, nedobrovolně vzpomínaje, jak mu ho Hakeru tehdy minulý rok v létě daroval. Jeli zrovna večer po představení domů a v jednom městě narazili na jakýsi festival. Všude plno lidí, smíchu, luceren a květin, stánky s nejrůznějšími předměty nebo plné jídla. Vystoupili z auta a kouzelník si ho chytil za ruku, procházejíc se vřavou beze strachu, že je někdo pozná. Kdo by si také všímal dvou lidí, držících se navzájem? Hakeru měl vzácný úsměv na tváři a něžný pohled v očích, když mluvil, Chrétien přesto nedokázal vnímat nic jiného než teplo jeho dlaně na své. Nevšiml si pořádně ani když zastavili a jak dostal polštář do rukou, chvíli trvalo, než si uvědomil o co vlastně jde. Bylo neuvěřitelné, že by mu kouzelník jen tak koupil dárek a přeci to byla pravda. Přišlo mu, že nic krásnějšího už nezažije, že to prostě není možné. A stejně si to myslel i teď, v okamžiku, kdy se pokoušel přestat vzpomínat na bolestivé věci, působící nové přívaly hořkých slz. Přitiskl si polštářek, svůj nejcennější poklad, těsněji na hrudník, který se zdál být v jednom ohni, zatěžujíc trivialitu dýchání. Nechci už myslet, nechci cítit. Proč jsi mě stvořil, když mě nedokážeš milovat?! "Proč?! Proč jsem tady..?" Nebyl schopen si odpovědět, proto pomalu vstal a zamířil zpátky do kuchyně, doufaje, že mu činnost přinese úlevu.

Marionette -2

1. května 2008 v 19:57 | Elo-chan |  Marionette
heh, poznámka pro milovníky upírů: jen se nebojte, na miláčky sem vám nezanevřela (jako by toho byla schopná, pcheee..), už mam napísanou půlku (tři čtvtě, ale dělá ze sebe chudinku) kapitoly, takže to snad nebude trvat zas tak dlouho než se tu objěvěj...akorát já chudák du zejtra do školy takže MOŽNÁ až někdy večer (a možná taky za tejden, ona je ale děsně línej tvor XD)........jo a to s tim, že by todle byla jednorázovka totálně rušim xD (chudák chré, je to takový nešťastný štěňátko. je mi ho líto)
"Máš už dojedeno?" S téměř celou topinkou v ruce se zadíval na Hakerua, který se právě objevil v kuchyňce jejich hotelového pokoje, nesouc druhou, pořádně napěchovanou cestovní tašku. Stejně jako Chrétien již měl normální oblečení a nebýt dlouhých, svázaných vlasů barvy totožné s temnýma očima, snad by si ho hoch ani nespojoval s mužem ze včerejška. A přesto věděl, že se jedná o stejnou osobu. Polkl sousto, které měl v ústech a potom ne příliš zřetelně zamumlal: "Skoro." Při pohledu na to, co mu stále zbývá v ruce nakrabatil čelo, za žádnou cenu si nepřál být přítěží a zdržovat. Ignorujíc Hakerua se tedy otočil zpátky ke stolu a kousl si dvakrát tolik než doposud, když uslyšel pobavený smích. "Ty ale vypadáš, Chré." Ublíženě stiskl rty a pokusil se předstírat že nic nezaregistroval, zatímco kouzelník začal cosi hledat v jednom ze zavazadel.
Chviličku na to, co štrachavý zvuk utichl, ucítil hřeben projíždějící mu ve vlasech. Prudce se na židli obrátil a spatřil usmívajícího se Hakerua, který držel v ruce svůj vlastní kartáč, plný černých lesklých vláken. V tu chvíli ho napadlo, že by mu ho měl vyčistit. To byla také poslední myšlenka, protože poté, co se ruce začaly jemně probírat zlatým chmýřím na jeho hlavě, se nedokázal soustředit na nic jiného. "Tak a je to. Vypadals, jako bys v životě neslyšel o česání." Neubránil se úsměvu, současně však sklopil své světle modré oči někam k podlaze. To jak zúčastněně se Hakeru tvářil s ním zamávalo, přestože v dobrém slova smyslu. Nebyl si teď jistý, jak se chovat.
"Tak pojď…" Kouzelník již stál u dveří a čekal, až přijde blíž. Chrétien se tedy i přes bušení srdce odhodlal přiblížit a chytit ho kolem krku tak, aby ho Hakeru mohl zvednout do náručí. Oficiálně byl pouhou loutkou, proto si nemohli jen tak dovolit, že by ho někdo viděl chodit jindy než při představení. Normálně raději zůstával v domě a když už byli mimo, Hakeru ho povětšinou přenášel, což naštěstí nebyl problém. Chrétien mu sahal jen po ramena a tudíž nepředstavoval přílišnou tíhu.
Paže ho opatrně vyzdvihly do vzduchu a on se snažil nedat najevo rozrušení, jiskřící mu až v konečcích prstů. Když se nad tím pozastavil, vždycky s ním Hakeru zacházel neobyčejně jemně, neustále na něj dozíral, staral se. Ale nikdy nic víc, nechoval se k němu jinak než k cennému pokladu a právě to ho mrzelo nejvíc.
Dává si jen pozor na své živobytí… Ale proč potom ten úsměv ráno? Ale jdi. Neměl bys za tím vidět víc, než tam doopravdy je. Bytostně nesnášel tohle zatmění, nebyl si ničím jist, ale zároveň se tomu nemohl bránit. Kdyby ho právě kouzelník nedržel, zatřásl by hlavou, aby z ní vyhnal dotěrné myšlenky, takhle však neudělal nic, jen čekal co bude dál. "Zavři oči, Chré," ozvalo se mu za chviličku kousek od ucha. Leknutím sebou škubnul, za což si vysloužil letmý úsměv, přeběhnuvší po tváři nad ním. "No tak…a uvolni se trochu, ať to vypadá věrohodně." Sice to nebylo myšleno jako výtka, Chrétien však provinile přikývl a pokusil se co nejpřesněji splnit zadané instrukce. Povolil ruce, které měl obmotané kolem Hakeruova krku a nechal je bezvládně viset podél těla, zatímco hlava spadla na stranu. Hakeru již nic neřekl, místo toho mlčky vyšel ze dveří a on pochopil, že dokázal splnit požadavek.
Kouzelník ho položil na zadní sedadla ne příliš nového auta, sám se posadil dopředu a nastartoval. Díky tomu, že při představeních nepoužívali žádných rozměrných rekvizit, se většina věcí vešla do kufru a zbytek na sedadlo spolujezdce. To ovšem neznamenalo, že by se Chrétien cítil nějak pohodlně. Byl nucen se chovat jen jako další zavazadlo, ležet se zavřenýma očima a pokusit se, pokud možno, nehýbat ani nemluvit. Zůstal tedy tak jak ho Hakeru položil a zaposlouchal se do řevu motoru, zatímco se znovu objevilo podivné bodání v plicích, dotírající při každém nádechu. Nebo ho spíše jen začal vnímat, bolest posledních čtrnáct dní ne a ne odeznít. Občas se sice utlumila, to však jen, aby pak, když se cítí nejhůř, znovu kousla.
Napadlo ho zapříst rozhovor a rozptýlit se tak, když si vzpomněl na dojem loutky. Nakonec se s neurčitým pocitem dezorientace kousl do rtů a začal dýchat hlouběji. Nechci být věc… Položil si dlaň na oči a zadoufal, že cesta zpět uběhne rychleji než ta, kterou absolvovali před dvěma dny na místo.