Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Duben 2008

Marionette -1

28. dubna 2008 v 20:10 | Elo-chan |  Marionette
tak tady je ta moje slibovaná "jednorázovka"...všímavější z vás si jistě všimli, že je u nadpisu číslíčko1...ano, přiznávam se, nechala sem se inspirovat u laliloo a takle to dopadlo...nechystam sice moc dílů, ale jednorázovka by to byla jak kráva xD takže sem velice chytře rozepsala new povídku. chytrý,že? *otlouká hlavu o zeď* njn, to se stává. akorát nevim, jak to tu bude přibejvat co a kdy. prostě se nechme všichni překvapit (s mou maličkostí v čele) ale katy řiká, že se jí to prej líbí, tk si taky počtěte ^^...a jestli čekáte rostoucí nosánek, musim vás zklamat xD
Seděl tak jako obvykle v obrovském starodávném křesle, kde se jeho drobná postavička téměř ztrácela, ruce volně položené na polstrovaných opěrkách. I přes zavřená víčka mohl vnímat světlo několika strategicky rozmístěných reflektorů a tlumený šum publika, které tentokrát obsadilo téměř všechna místa kolem malých kruhových stolků před pódiem. V duchu se z tolika návštěvníků zaradoval, jen si představil tržbu, navenek však nedal nic znát a dál předstíral bezhlesou věc. Tedy alespoň do té chvíle, než ucítil známou ruku na krku a jemný polibek na rty, znamení, že představení začalo.
V sále bylo chvíli napjaté ticho, ale jen do té doby, než otevřel oči, vyskočil na nohy a s úsměvem se chopil ruky, kterou k němu Hakeru vztahoval. Ten počkal, než první vlna úžasu odezní a poté teatrálně rozpřáhl rukou. "Loutka probuzená ze svého věčného spánku jen pro vaše potěšení, dámy a pánové. Živá pouze v noci, největší zázrak vystoupení, můj pomocník Chrétien."
Odněkud se vyvalila mlha a omotala se jim oběma kolem kotníků právě ve chvíli, kdy Chrétien vysekl pracně nadřené pukrle, přesně se hodící k jeho jménu i historickému oblečení, sugerující zlaté věky Paříže, jeden z dalších reklamních triků. Kdo by také nechtěl vidět panenku z osmnáctého století, předvádějící čarodějné kousky? Sálem se rozezněl ohlušující potlesk a on se usmál ještě zářivěji, číslo mohlo začít.
Kdesi zpoza zad najednou bez viditelného vysvětlení vytáhl kytici rudých růží a půvabným pohybem ji podal Hakeruovi, který je s úklonou přijal. Poté smekl a květiny krom jediné bez nejmenšího problému schoval do cylindru. Klobouk několikrát převrátil vzhůru nohama aniž by něco vypadlo ven a když už se zdálo, že uvnitř nic být nemůže, pobídl Chrétiena, kterému přitom zastrčil květinu za ucho, aby do něj sáhl. V drobné ruce se objevil balíček hracích karet a hoch všem předvedl, že je každá jiná. Dal jednu vybrat kouzelníkovi, který vytáhl srdcové eso, které taktéž ukázal obecenstvu. Poté Chrétien karty znovu zamíchal a tentokrát se k úžasu všech veškeré karty přeměnily na červená esa.Hakeru od něj balíček vzal a poté jej mrštil do vzduchu. Lidem na hlavy se však snesla jen hrstka barevných konfet. Dav znovu aplaudoval, ještě silněji než předtím a Chrétienovi se začalo zdát, že jim tentokrát štěstí vážně přeje. Už dlouho neměli takový úspěch. A věc, která ho překvapila ještě daleko mileji byla růže, co mu Hakeru tak znenadání věnoval. Za celou dobu, co tohle číslo prováděli, úplně poprvé.
Už bylo na čase jen rozloučení. Byl celkem zvědav, co dnes Hakeru pronese jako závěrečnou řeč. Na těch několik obvyklých, ne příliš upřímných vět se jim večer příliš vydařil. I když většinou nebyl zrovna nadšen z toho, co musí dělat, smířil se s tím, protože to bylo pro Hakerua. Pro člověka, který mu dal život, kterého on bezmezně miloval. Ta růže… Možná že nejsem jenom věc. Světla reflektorů dnes nebolela do očí, když zvedl obličej a pozoroval, jak se k němu kouzelník blíží, aby odejmul své kouzlo a nechal ho znovu upadnout do dlouhého spánku. Jedna paže se mu obtočila kolem pasu a on přestal vnímat cokoli krom toho jednoduchého dotyku. Na tváři se mu vyrýsoval úsměv, když se zářícíma očima podíval vysokému muži do tváře, ten však nijak neodpověděl, výraz zůstal chladný jako po celou dobu vystoupení. Nakonec kouzelník pozvedl i druhou ruku a zajel s ní Chrétienovi na zátylek.
To ne! Proč? Říkal jsem mu přece, že to zvládnu zahrát! V tu chvíli nevěděl, jestli je silnější strach nebo hořká chuť zklamání v ústech. Proč mi jen trochu nevěří...? Hakeru k němu stále shlížel s tím nezúčastněným výrazem v černých očích, když mu prsty zatlačil na známé místo, kterým navozoval stav ne nepodobný bezvědomí. Hoch se mu bezhlesně zhroutil do náručí, aniž by dál něco vnímal. Obestřela ho prázdná temnota jako již mnohokrát, dusivý pocit nicotnosti. Na pódiu zůstala jen loutka zbavená života.
Probudil se až někdy uprostřed noci a ke svému rozladění ihned zaregistroval onu podivnou bolest na prsou, která se ho poslední dobou tak úmorně držela. Hakeru by pro něj možná měl nějaké řešení, ale ptát se ho na takovou věc bylo nad jeho síly. Zaštrachal rukou kolem sebe ve snaze objevit polštářek s Mickey Mousem, ale ten jako naschvál nikde nebyl. A teprve poté si uvědomil že vůbec nespí ve své posteli a nakonec ani v jejich pokoji. Že je to jen další z hotelů, kam ho Hakeru nejspíše sám odnesl, a kde si odpočinou, než absolvují úmorně dlouhou cestu domů.
Tak co to je? Pomyslel si nešťastně, když se marně snažil znovu zabrat a přitáhl si přikrývku ještě o kus výš, v zoufalé snaze se do ní zavrtat a zahřát se tak. Nakonec to vzdal a posadil se, přičemž ze sebe setřásl roh deky a spustil bosé nohy na zem, která nepříjemně zastudila. Sice věděl, že by tohle dělat neměl, přesto ale nemohl jinak. Po špičkách se vydal na průzkum pokoje a modlil se, aby ve tmě do něčeho nenarazil a nezpůsobil tak zbytečný hluk. Nakonec se dostal až k pohovce a uviděl přesně to, co čekal. Hakeru, který spal v neuvěřitelné poloze, celé tělo zkroucené. A přece si nelehne ke mně do postele. I když je tam tolik místa. A už vůbec mně nenechá spát místo něj tady, i když bych se vešel mnohem lépe. Proč mě pořád vidí takhle? Do očí se mu začaly hrnout slzy, aniž by pořádně věděl proč. Ten podivný sžíravý pocit uvnitř, živený úzkostí, kterou v něm vyvolávala bezesná noc. Pokaždé, když otevřel oči do tmy, se ho zmocnil iracionální strach, ne z neznámých hrůz, ale ze své vlastní existence. Ze smrti, kterou mu připomínalo každé nepřirozené uspání od kouzelníka, kdy nevěděl, jestli se znovu probudí, jestli znovu uvidí černé oči bez citu. Cítil kolování své vlastní krve, o které se nijak nezasloužil a dech, podivně příznačný v půlnočním tichu.
Tiše si klekl před pohovku a hlavu položil na vycpanou opěrku, kousek od černovlasého muže, teplý dech se mu jemně otíral o tvář. Chrétien byl v pokušení pohladit kontury jeho obličeje, natáhl ruku a poté ji ihned svěsil, aniž by co udělal. A přese všechnu snahu se neubránil tichému vzlyknutí. Proč jsem pro něj jako věc? Nemůžu za to že jsem loutka nebo ne? Tak proč? Necítil žádný vztek a nedokázal nikoho vinit, jen pocit lítosti smíšené se zklamáním ne a ne odeznít. Kousl se do rtů, když si vybavil ten odtažitý pohled dnes večer. 'Tak proč jsi mě stvořil, když mě nedokážeš milovat?' V mysli se vynořila slova z knihy o Frankensteinovi, kterou nedokázal přestat číst. Přestože ho tolik zraňovala, jakýmsi neznámým způsobem dodávala útěchu. Proč jsme si tak podobní? Vždyť přece nejsem monstrum. Můžu za to, že nejsem člověk..? Nejsem ani věc, copak to nevidí? Proč dokážu cítit, když to bolí? Rukama si zakryl ústa a rychle vstal, dříve než Hakerua probudí. Zlobilby se, určitě. Nemám přemýšlet nad hloupostmi. Stvořil mně, abych…jako loutku pro show. Proto tu jsem. Vždyť jsem rád, že mu dokážu nějak pomoci, ne? Že jsem užitečný, potřeba.
A ačkoli se snažil přesvědčit sám sebe, v mysli stále rezonovala slova monstra, pro něj tak osudná. "Tak proč mě nemůžeš milovat? Vždyť jsi mě stvořil." Ani si neuvědomil, že si plačtivým hláskem něco šeptá, když se vracel do studené postele. Rychle zavrtal obličej co nejhlouběji do hrudkatého polštáře a přetáhl peřinu přes uši. Celá jeho bytost toužící jen po jednom, aby byl začátek dalšího představení a on mohl cítit něžný polibek. Navzdory tomu, že se bolest v duši s každým takovým dotykem prohlubovala, nedokázal přestat chtít. Se slzami stojícími v očích nakonec vyčerpaně usnul.

Pláčou andělé? -16

6. dubna 2008 v 21:25 | Elo-chan |  Pláčou andělé?
lidi, mě se vám tak moc nechtělo psát, celou tu dobu. takže třikrát sláva laliloo, která mě tak úžasně nakopla, takže sem díky ní zase našla motivaci... je to jednou tak delší než obvykle a napsala sem si to přesně, jak sem chtěla, (tak nekamenujte )^^
"Satoshi, nemusíš s ním chodit… Nemusíš dělat nic, co nechceš." Jeho modlitby, aby zněl klidně, byly více než vyslyšeny a poté, co zahodil všechny pochybnosti, vyloudil i jakýsi podtón vlídnosti, ve který ani nedoufal. "Nenech si už rozkazovat, prosím." Satoshi se na něj se strhaným výrazem ve tváři otočil, očima žadoníc o radu, neschopný rozhodnout se v tu chvíli sám jako malé děcko, které si má vybrat mezi svými rodiči.
Smutně se na něj pousmál, sto chutí říct, jak moc ho miluje, prosit na kolenou, aby zůstal, jenže právě to by byl osudný omyl. Nelze kázat vodu a současně holdovat vínu, věděl dobře, že na něj nesmí tlačit, ale udržet se bylo příliš těžké. Já to nezvládnu…co když mi odejde? Maličko před sebe natáhl ruku na znamení že tu je, víc si však netroufl, cítil, že i kdyby chtěl něco říci, hlas by vypověděl službu.
Satoshi několikrát stočil pohled na obě strany, než si rukama bezradně zakryl obličej, až se Tomoji bál, že se nevědomky podrápe, stále se však neodvažoval nijak zakročit. Hořké dilema mu nakonec neúmyslně ušetřil Souichirou, když promluvil: "Přestaňme s tím divadlem, vždyť víš, že tě miluju, správně?" Ačkoli tón řeči zřetelně nabíral na agresivitě, mladší bratr se ani nepohnul, jen si ještě silněji zaryl nehty do tváře.
Teď, když už bylo příliš zjevné, že s ním neodejde dobrovolně, zvolil muž u dveří jinou taktiku. "Já tě k ničemu nenutím, víš, bráško? Rozhodni se sám, co chceš." Satoshi nevěřícně spustil ruce a zadíval se na něj se zákmitem naděje, tu však ihned rozmetal úsměv sršící skrytou hrozbou. "Tak co? Pojď ke mně, ano? Taky mě miluješ, že? Budeme napořád spolu, tak jak jsi to vždycky chtěl. Pojď sem."
Tomoji jen nevěřícně sledoval, jak si Souichirou poklepal na nohu, jakoby k sobě přivolával psa, dychtivý výraz v očích. To už ani nemůže být člověk. Jak to může udělat…svému bratrovi? Proč mu tak ubližuje?! "Satoshi,"zašeptal, přestože věděl, že to nemá žádný význam. Mladík stál pořád uprostřed pokoje, ručník z vlasů se mu válel u nohou a drobné ruce se jakoby samovolně sevřely v pěst, až mu zbělely klouby.
Už jen čekal, až se všechno to napětí v pokoji zhroutí do sebe, přál si vědět výsledek, ať už jakýkoliv, i když si byl téměř jist svou prohrou. Proč mám pocit, jako bych se dusil? Ať už to skončí, prosím. Silou vůle udržel vnitřní pláč na uzdě a nedovolil mu propuknout, přestože měl zběsilou chuť jen tak začít vřískat a rozsápat něco na kusy. Už už chtěl něco říct, aniž by věděl co, když Souichirou rozšířil svůj škleb a zapískal na bratra jako na opravdového psa, což se ukázalo příslovečnou poslední kapkou.
Černovlásek udělal několik vrávoravých, přesto ale spěšných kroků vzad, až narazil do Tomojiho, zašmátral rukama za sebe a prsty necitelně zabořil do jeho paží a ten, přestože se mu bolestí a překvapením téměř zatmělo před očima, stisk opětoval, jak jen mohl. Chtěl něco říct, než mu došlo, že je to naprosto zbytečné, a tak jen zavřel oči a nechal všechno kolem zmizet, přetrvala jen přítomnost jich dvou. Satoshiho nehty způsobující mu palčivé horko v místě dotyku, jemná vůně černých vlhkých vlasů, chvějící se tělo zamrzlé v půli pohybu. Skousl rty v náběhu na výbuch radosti, smích s pláčem propletené dohromady a chvilku marně přemítal, jak pevně může Satoshiho obejmout, aby to nebolelo, nechávaje se nakonec unést zběsilým třepotem vlastního srdce.
"Sluníčko…" zašeptal někam do vlasů první slovo, které mu přišlo na mysl. A poté si uvědomil i přítomnost třetí osoby, působící hůře než studená sprcha, a urychleně svou pozornost přesunul ke dveřím. Souichirou stál na stejném místě jako před momentem, avšak nenucenou ležérnost, s kterou dříve působil, nahradila křečovitá imitace, jeho krutý a zároveň krásný obličej zbrunátněl, když ho překryla clona zuřivosti. Pár okamžiků měl Tomoji strach, že je oba zardousí vlastníma rukama, on se však ovládl a jako mávnutím kouzelného proutku nasadil ledově klidný výraz. Chvíli si navzájem vyměňovali pohledy, poté se muž u dveří obrátil na Satoshiho. Afektovaně rozhodil ruce a poodhalil zuby, když promluvil: "Tak zase někdy příště, bráško. Jen si nemysli, že už o tebe nemám starost, ano? Au revoir." A přesto, že se na oko zklidnil, dveře za ním místo tichoučkého klapnutí hlasitě práskly.
Když Tomoji konečně povolil stisk, Satoshiho tělo se okamžitě svezlo k zemi a on přistál na kolenou s hlavou svěšenou mezi rameny. Tomojimu chvilku trvalo zareagovat, ale poté se sklonil. "Satoshi…" rukou zabloudil do hebkých vlasů a v odpověď na dotyk se k němu zdvihla bledá tvář. "Satoshi, jsi v pořádku?" Něco nehrálo, ale on nemohl přijít na to, co. Nechápal, jak se černovlásek dokázal tak rychle uklidnit, působil teď sice vyčerpaně, ale bez jediného náznaku toho, čím si musel projít, ani slzy ani křik, dokonce ani strojený úsměv, jen klidný výraz. Přesto tady bylo ještě něco, co bilo do očí, přestože to nedokázal zařadit. Tak co..? Dlouze se zadíval do velkých hlubokých očí, když mu to došlo. V obyčejně půlnočně modrých duhovkách se najednou skvělo pár světlejších skvrn, bez zřejmého důvodu. Je to jako…zrcadlo. Střepy ze zrcadla. Zrcadlo do duše…doufám, že to není pravda.
Nový poznatek s ním otřásl, nemohl než němě zírat. "Tomo-chan?" Satoshi mu věnoval bezmála stejně překvapený pohled, jakým byl častován sám. "Děje se něco?" Otázka Tomojiho konečně vytrhla z transu. Rychle zavrtěl hlavou a konečky prstů se dotkl tváře, na které si všiml nažloutlé mapy, pozůstatku po někdejší modřině, kterou již dávno přestal vnímat. "To…nic." Přestože si nedokázal ony světlé střípky vysvětlit, nechtěl nad tím dál dumat. Ne ve chvíli, která patřila vítězství. Sehnul se trochu víc, letmo přitiskl ústa k červeným rtům a poté mu pomohl vstát. Nějak podvědomě cítil, že pokud se chce něco dozvědět, má jedinečnou příležitost, ale najednou mu celá minulost přišla jako ošklivý sen, ve kterém se nemá cenu pitvat a dál oživovat staré rány. Možná, že je zapomnění nakonec přeci jen nejlepší cestou. Oklepat se a jít dál. Beze slova přitiskl tvář k té jeho a Satoshi se k němu přitulil, ani jednomu se zřejmě nechtělo věci dál rozebírat.
"Můžeme si potom pustit Titanic?" ozval se mladík po chvíli a nadějně vzhlédl. Už zase? "A nechceš vidět radši něco veselejšího? Vždyť na konci umře…" "Já mám ten film ale stejně rád." Ne, už ne. Nechci myslet nad takovými věcmi. Vlastně jsem si ani neoddychl. Nemám rád špatné konce… Na mysl mu přišlo absurdní zjištění, že za celou dobu ani nestihl zaznamenat úlevu, přestože má nárok a chtěl proti výběru filmu vznést námitku, něco v Satoshiho pohledu ho ale zastavilo. "Tak dobře… Ale teď, nechceš si něco zahrát? Karty?" Ten se s jiskřičkami v očích pousmál.
"Tomo-chan!" Satoshi na něj zavolal, když už stál mezi dveřmi. "Tomo-chan!" Druhý výkřik mu přišel maličko hystericky, proto se ozval zpátky. "Copak, miláčku?" V mysli mu v tu chvíli prolétly útržky včerejšího dne, celý ten nešťastný výstup a už měl chuť nikam nechodit. Ale potom se přeci uklidnil. Hlavně nepanikařit. V tu chvíli Satoshi vylétl zpoza rohu a vrhnul se mu kolem krku.
Najednou mu přišlo všechno naprosto šílené, nedokázal si pomoci, aby za ním ještě neběžel a neobjal. Málem ho povalil na zem, když se mu vrhal do náručí a snažil se přemoci slzy. Přestaň, prosím přestaň. Nech ho jít, prostě ho nech odejít. Prosím… Já nechci! "Satoshi?!" Tomoji ho objal zpátky a on se donutil zasmát a doufal, že zní přesvědčivě. To zvládneš. Ještě naposledy skousl rty, když se vymanil těm uklidňujícím pažím. Trochu ho znervózňoval pohled, kterým ho hnědé oči propalovaly. Bojí se o tebe. Musíš mu to ušetřit, zaslouží si něco lepšího. Takhle je to nekonečné. "Já jen…koupíš mi zmrzlinu, Tomo-chan? Vanilkovou, viď že koupíš?" V duchu si pogratuloval za nápad a ještě vykouzlil prosebný výraz. Na Tomojiho tváři se objevil úsměv, když ho políbil na špičku nosu. "Vážně do toho krámu nechceš jít se mnou?"
Na okamžik dostal strašlivou chuť přikývnout, chytit se ho na ruku a nepustit. Poté si ale vybavil zbytek včerejšího dne, jak ho Tomoji nechal vyhrát v kartách, to, jak si při filmu položil hlavu na jeho kolena a on ho hladil ve vlasech, něžný polibek na čelo, když usínal. Kdy jsi naposled hrál karty? Kdy tě někdo nechal vyhrát? Byl to můj nejhezčí týden. Nejšťastnější. S obrovským sebezapřením nakonec zakroutil hlavou. "Já tu počkám, dobře? Ale nezapomeň mi na tu zmrzlinu." Rozverně mu zamával rukou. A nakonec se neudržel a přitiskl rty na jeho v polibku než odejde. Na rozloučenou, naposled. Když už cítil slzy na krajíčku, odtáhl se a spustil ze špiček dolů. "Tak zatím, Tomo-chan." "Pá, zlatíčko." Tomoji ho ještě hravě poplácal po hlavě a pak za sebou zavřel dveře. V tu chvíli se Satoshi podvolil tichému, ale o to usedavějšímu pláči. Sbohem, Tomo-chan.
Konečně se po několika minutách utišil a odpoutal ode dveří, aniž by se obtěžoval s otíráním očí. Trochu váhavě došel do ložnice, kde se posadil na postel a do rukou vzal pandu, co mu ležela na ustlaném polštáři. Přitiskl si jí k obličeji a ještě na okamžik si dovolil zabrouzdat do krásných chvilek, maličko zasnít. Uvnitř se ho čím dál víc zmocňoval pocit prázdnoty, který měl ale podivně uklidňující účinek. Zvedl se, rukou přejel místo, kde Tomoji vždy spával a z nočního stolku sebral papír potištěný fotkou na které se oba šťastně usmívají a objímají navzájem. Sám tam obrázek večer položil, byla to jediná fotka, kde byli dohromady. Zajímalo by mně, jak se Miwako žije jako vdané ženě. Zoo. Líbilo se mi v zoo...
I s papírem v jedné a pandou v druhé ruce se vrátil do obýváku, kde sebral první propisku, která mu přišla pod ruku a do dolního rohu připsal pár slov. 'Miluju tě. Promiň.' "Asi proto ti ubližuji, víš? Máme to nejspíš v rodině," zašeptal si pro sebe a propisku odložil. Teprve potom se mu ruce rozklepaly.
Fotku se vzkazem nechal spadnout na zem a sám se posadil v dostatečné vzdálenosti od ní. Ještě Tomo-chan. Položil si pandu do klína, mazlivě pohladil po hlavě a se smutným úsměvem ji od sebe taktéž odstrčil. Poté, zachvácen zvláštním smířeným pocitem, vzal do zkřehlých prstů žiletku. Zaslouží si něco lepšího. Musím to udělat…pro nás. Pro tebe. Naposledy se zhluboka nadechl a položil na záda. "Taky tě miluju, Tomo-chan, tolik moc. Promiň prosím, že jsem ti to neřekl…" šeptl do ticha pokoje a přál si, aby zvuk zůstal do Tomojiho příchodu, přestože věděl, že je to nemožné. Nakonec přiložil hranu ke kůži, na které se již skvěly staré jizvy, zavřel oči a přitlačil.
Pocit, který tak dobře znal a přece tak jiný. V návalu strachu a stísněnosti zašmátral krvácející rukou kolem sebe a přitáhl si k obličeji plyšáka. Promiň, Tomo-chan, nechtěl jsem tě zamazat. Jsem asi sobec, viď? Po horkých tvářích se začaly kutálet slzy, tentokrát mu však přinesly útěchu, spolu s vodou se z jeho duše odplavovala hořkost, bolest a lítost nashromážděná za několik let. Miluju tě, Tomo-chan. A…děkuju za ty krásné dny. Na pobledlých rtech se zformoval úsměv a on věděl, že to je poprvé doopravdy. Úsměv, na který Tomoji vždy čekal. Uvidíš ho… Sbohem.
KONEC