Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Březen 2008

Pláčou andělé? -15

30. března 2008 v 21:06 | Elo-chan |  Pláčou andělé?
"Satoshi, můžeš-" První, co Tomoji uviděl, když vešel do pokoje byla bledá, napůl nahá postava schoulená u zdi, téměř sedící v kaluži utvořené z oblečení. "Proboha, co tam na té zemi děláš?" Satoshi omámeně zvedl hlavu, kterou měl položenou na kolenou a zamrkal, jemu v tu chvíli přišlo, jako by měl mírně červené oči. Plakal? Proč ksakru sedí na zemi? Co se zase děje?! Ačkoli v duchu pěnil, podkladem pro vztek byl spíše strach, což si až příliš dobře uvědomoval, přestože to odmítal připustit. "No tak, zvedni se…ještě tam nastydneš." Jeho tón zněl starostlivě, sám sobě připomněl svou mámu, která ho kdysi dávno utěšovala, když si natloukl. "No tak…" Podal mu ruku, které se černovlasý po chvilce chopil a vytáhl ho na nohy. Zase ty ledové ruce…je to zimou nebo...?
Prvním Tomojiho nápadem bylo prozkoumat Satoshiho tvář, ten však stál se sklopenou hlavou a vlasy spadající dolů skoro celý obličej zakrývaly. Co já s tebou, miláčku? Prsty mu jemně nadzvedl bradu, z výrazu, který tím odhalil přesto nic nevyčetl, jen si potvrdil teorii o zarudlých očích. Ale třeba za to může vítr? Nebo ten déšť? Nemusí to nutně znamenat pláč nebo ano? "Stalo se něco?" zeptal se nakonec a ke svému vlastnímu údivu na sobě nedal znát žádné podezření. Satoshi jen zakroutil hlavou.
Ještě chvilku ho propaloval očima, poté rezignoval. "Tak se jdi ohřát do teplé vody, ano?"
Satoshi mu věnoval letmý úsměv a prosmýkl se kolem něj. On se jen sehnul a začal sbírat jeho mokré svršky, válející se po zemi.
Stačil zrovna poklidit nepořádek na podlaze a dát vařit vodu na čaj, když se ozvalo zaklepání na dveře. Kultivované a tiché, přesto však jakýmsi záhadným způsobem impozantní. S trochou zvědavosti otevřel a nechápavě se zadíval na osobu, která se k ťukání přesně hodila.
Mladý muž před ním na první pohled zapůsobil naprosto dokonale. Perfektně padnoucí tmavý oblek, nezúčastněně profesionální úsměv na tváři. Kdyby byl Tomoji ženou, nejspíše by se mu podlomila kolena pod tíhou té působivé aury, takhle ho však jen suše napadlo, jestli se nejedná o pojišťovacího agenta. Nebo možná James Bond, ne? Pojišťovací agent by byl na tuto osobu moc přízemní. Uhlové vlasy a tmavě modré oči jakoby mu něco podsouvaly, on však ani za nic nemohl přijít na to, co. Možná ďábel, jeho advokát? Tak nějak by to k němu i sedělo… Jenže to by měl v ruce kufřík se smlouvami, ne?
Ještě než se stačil přesvědčit, že žádný kufřík rozhodně není nikde v dohledu, uslyšel za sebou tiché kročeje, jemný hlas vyslovil první slabiku jeho jména, ale poté zvuk odumřel. Ohlédl se za sebe na Satoshiho, který stál strnule na místě s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy, oblečený do velkého spacího trička, bílý ručník přehozený přes mokrou, právě umytou hlavu. Černé vlasy. A půlnočně modré oči. Útržky informací do sebe zapadly, přesně v tom okamžiku, kdy muž promluvil.
"Jdeme domů, bráško." Z ledového tónu, tak nepatřičně působícímu v kontrastu ke zdrobnělému oslovení, Tomojimu až naskočila husí kůže, ještě horší účinek však měl na Satoshiho. Ten sebou trhl, jako by dostal elektrickou ránu a poté o pár kroků ustoupil, zíraje na svého bratra, který mezitím stačil bez povšimnutí vejít a právě se ležérně opíral o veřeje vchodových dveří. Tomoji chvíli nevěřícně tápal myšlenkami, paralyzován náhlou pravdou, jakou by v životě nečekal, všechno se vrátilo na začátek. Pohyb v kruzích, spirála. Netušil ovšem, na kterém konci jsou, než si uvědomil, že kruh nemá konec ani začátek. Samozřejmě, všechno se opakuje. Satoshi…jeho bratr. 'Nemůžu domů…čekají mě.' Copak je to taková zrůda?!
Poháněn náhlou nenávistí přešel až k Satoshimu a chytil ho kolem ramen, s odhodlaným pohledem upřeným do té, pro něho ďábelské, tváře. Nenechám mu tě. Prostě ne. Tohle nejde… Muž naproti se usmál, což ze všeho nejvíc připomnělo krutý škleb. "Jdeme nebo si myslíš, že na tebe mám celý den?"
Černovláskovo tělo se zachvělo ještě více, když si ze sebe Tomojiho ruce jemně, ale nekompromisně sundal, aniž by se na něj podíval. "Satoshi…" Vydechl zaraženě, nedokázal si představit, že teď, když už se blíží ke konci, nastane znovu propad, že ho nebude moci zastavit. Nebudu… Já ho nemůžu nutit. To bych byl jako ta bestie, to samé a já nechci…
Rezignovaně tedy paže svěsil, zkrotil celé své já, které křičelo na protest. To mu ho jen tak necháš? Ale já mu nerozumím,nerozumímSatoshimu. Je tak blízko a zároveň daleko, protože ho nechápu. Kdybych to dokázal, možná by zůstal. Ale…on musí zůstat! Osten lítosti by ho za jiných okolností nejspíš připravil o dech, nyní však ne. Musím něco udělat nebo vážně odejde. A ten hajzl ho úplně zničí.
Sledoval, jak se to drobné milované stvoření pomalu vzdaluje, stále se třesouc hrůzou, a měl nepříjemný pocit, že se buď pozvrací, anebo že mu bušící srdce vyskočí z hrudi. Je mu taky tak špatně? Nebo ještě hůř..? Asi hůř, usoudil, když se Satoshi v půlce vzdálenosti mezi ním a svým bratrem zastavil, figurka neschopná pohybu mezi dvěma póly magnetu. Náhle si uvědomil, že ani neslyší pláč. Musí být vyděšený k smrti, pokud nemůže ani brečet. Satoshi… Co mám dělat?!
Z horečnatého kalkulování ho vyrušil příkaz, znějící jako zapráskání biče nad hlavou. "Tak dělej!" Bylo vidět, jak černovlásek bojuje s touhou odporoučet se k zemi a v životě se nezvednout. "Ale…S-Souichirou…" Slabé zašeptání znělo tak otřeseně, až Tomoji nechápal. Jde tohle vůbec snášet, aniž by se jeden zbláznil? Jenže on už je zničený dost. Konečně pochopil všechny ty podivné reakce, každou prolitou slzu, neschopnost se smát, a to vše v něm současně vzbudilo odhodlání, silné jako nikdy předtím. Prostě ti ho nedám…

Pláčou andělé? -14

26. března 2008 v 16:39 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
takže hele lidičky, další díl...osobně si nemyslim nic moc, ZASE sem se do toho tak příšerně zažrala... sumimaseeee~ *kajícnej pohled do země* ale klasická literatura devatenáctýho století, kterou tak žeru mě prostě ale totálně zkazila T_T...prostě to mam v sobě, všecko tak pitomě rozepisovat...takže nečekejte bomba akci ani nic podobnýho, prostě to občas prožívam až moc...gome (ale snad eště dneska budu psát...mam teď na top seznamu pár dost důleřitých věcí, co by se mohly líbit ~_o (a etě se ci bránit, netrpim sadistickýma sklonama jako dear ťuti, která se v týrání svých postav přímo vyžívá *vyplázlej jazyk na dotyčnou osobu* xD iˇm joking, joking, honey!)
Déšť brzy překročil hranici únosnosti a oni oba vděčně zapadli do umělé jeskyně, jejíž jedna stěna z plexiskla sloužila jako průzor do gorilího výběhu. "Nějak se nám to rozlilo." Satoshi se však ani nenamáhal otočit po hlase, místo toho upřel hluboký pohled za sklo.
Tomoji v tu chvíli, jako by dostal ránu přímo do žaludku. "Já to nechápu," přiznal se tiše a jeho hlas téměř zanikl v melancholickém chóru padajících kapek vody. Něco uvnitř něj se uvolnilo a odmítalo dál mlčet, stravující nejistota a všechna hořkost, okraje pomyslného poháru přetekly. Nevěděl sice, jestli všechno neztratí, ale nedokázal se dál poddávat onomu nicnedělání, které mezi nimi pomalu vytvářelo bariéru a oba stejným dílem zraňovalo. "Satoshi…" hlas odrazil kolísání nitra, zavřel proto oči a zhluboka se nadechl. "Satoshi proč to děláš? Nevidíš, že nás mlčení ničí?!" najednou všechno vystřídal vztek, vztek bezmocnosti nad osudem. Neviditelné nitky jakoby se splétaly do sebe a tvořily ten absolutně pitomý, ale přesto pevně daný vzorec a jeho ubíjelo to, že s ním nakonec nejspíš nedokáže pohnout, navzdory vší snaze o změnu.
Osud. Ze všeho toho uvažování nad oním tématem se mu už zvedal žaludek, přesto ho nepřestávalo fascinovat. Ale s každou vteřinou víc a víc převládalo neblahé tušení, přerůstající v jistotu, a ačkoli chtěl na všechno koukat optimisticky, naděje se pomalu ale jistě vytrácela. "Satoshi, jak ti mám pomoct, když mě nenecháš?" Sám se lekl zlomeného šepotu, který vyšel z jeho úst a bez přemýšlení položil ruku na rameno mladíka před sebou.
"Tomo-chan?" Satoshi maličko natočil hlavu, což mu umožnilo pohlédnout Tomojimu do tváře. Velké melancholické oči v sobě měly notnou dávku překvapení, spolu s jakousi otupělostí a Tomojimu došlo, že ho celou dobu vůbec nevnímal. "Děje se něco?" On však hlavou zakroutil ještě dřív, než byla otázka dovyslovena, neměl již sílu všechno zopakovat. To, že to dokázal již jednou byl nadlidský výkon, dvakrát po sobě holá nemožnost. Musel za tu zbabělost nenávidět sám sebe, ale nedokázal to znovu. Zůstal tedy jen tiše stát a po Satoshiho vzoru upřel pohled před sebe.
Teprve po chvilce si uvědomil chvění pod svou dlaní. Samozřejmě…neříkal jsem, že tričko nestačí? Povzdechl si, ale nahlas nic neřekl, jen si v tichosti svlékl mikinu a rozepnutou ji Satoshimu přehodil kolem ramen, tak jak k němu stál zády. Nakonec si jeho drobné tělo v přívalu něhy přitáhl do náručí a pevně k sobě přitiskl. Černé vlasy byly navlhlé úplně stejně jako ty jeho a ačkoli světlá kůže vydávala teplo, stále se chvěl.
"Pojďme domů." Nejednalo se o otázku, spíše jen konstatování, počasí venku nakonec vypadalo stále stejně nesmiřitelně, jakoby si na provazcích deště přímo zakládalo a Tomoji neviděl důvod, proč nesmyslně čekat na boží zásah. Bez dalšího otálení tedy Satoshiho otočil k sobě, donutil provléknout paže rukávy a dopnul zip, co to jen šlo. Poté ho, držíc za ruku, vytáhl do té psí sloty.
"Tak honem, jdi si dát horkou sprchu, půjdu hned po tobě." Oba konečně dorazili domů, promoklí na kůži, a Tomojimu jen blesklo, že mu není souzeno získat ještě někdy cit v rukou. Znovu gestem Satoshiho popohnal, ale ten jen zavrtěl hlavou, čímž z vlasů vyklepal spršku vody, která jen rozšířila louži na podlaze. "Jdi první, Tomo-chan, já měl tu mikinu…"
Po zralé úvaze dospěl k názoru, že žhavým kandidátem na zápal plic je doopravdy spíše on sám, a rychle zapadl do koupelny, aniž by se s černovláskem, který byl o poznání sušší, dál dohadoval.
Jen co uslyšel klapnutí dveří, přejel si Satoshi unaveně rukou přes obočí a dovolil všemu opadnout. Ještě nikdy, za celou tu dlouhou dobu nebylo přetváření tak iritující, až nyní, kdy si přál sám sebe změnit. Udělat se lepším, přestat se bát. Všeho a všech. I když možná ne…jen těch, na kterých mi nejvíc záleží. Ale Souichirou. Vždyť já ani nevím. Už nevím, čemu věřit, když… Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala, ne? ještě si škodolibě rýpl sám do sebe. Jenže mě už ta bratrova filosofie nebaví… Možná bych to měl ze sebe sundat? Konečně si uvědomil nepříjemné stuzení všude po těle a rychle ze sebe začal stahovat kusy ošacení.
Kalhoty i mikina skončily na zemi, poté se však zarazil. Proč nad tím musíš přemýšlet, hlupáku?! Copak nemůžu dělat něco jiného než tady..! Kousl se do rtu tak silně, jak to jen šlo, ve snaze zahnat neidentifikovatelný vnitřní tlak. Slaná pachuť v ústech spolu s pulzující bolestí sice odplavila vztek, lítost, kterou ale přinesla, byla snad ještě palčivější než pocit předchozí. Slzy přišly stejně jistě jako nejspolehlivější přítel, nenásilně se vetřely i se svou typickou grácií. Pomalu se doploužil k oknu a nechal si čelo laskat chladným sklem. Počasí jakoby vážně ladilo s jeho náladou, tma a clona vody téměř znemožňovaly vidění. Venku na ulici nebylo nic jiného, než potoky na chodnících, hučivě se valící do kanálů a jeden dva nebožáci s obráceným deštníkem v rukou.
Po chvíli, která se mu zdála být nekonečnou a kdy se nic nedělo, se konečně odpoutal od okenní tabulky, ještě než se ale stačil odvrátit, silnicí projelo auto. Černé a drahé vypadalo nebezpečně povědomě, jako kočár do pekel a jemu před očima vyvstal svítící displej s onou zprávou. Ačkoli se pokusil nadechnout, vzduch nejspíš uvázl někde hodně daleko a jemu se ošklivě zatočila hlava. Pomoc… To přeci nebyl, nemohl být! Tomoji… Sice věděl, že stačí zavolat a objeví se, s uklidňujícím obětím a hřejivými slůvky, v tu chvíli mu to však přišlo absurdně, téměř až groteskně neadekvátní. Nechal tedy svá kolena odevzdaně podklesnout a svezl se podél zdi dolů, kde naučeným pohybem přitáhl nohy k tělu a položil si na ně hlavu, po tom, co sám sebe rukama objal. Tohle přeci vždycky zabíralo… Je mi zima.

Pláčou andělé? -13

17. března 2008 v 20:54 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
fakticky sem to dopsala už včeera, ale tak trošku sem už neměla na to, to po sobě přečíst a opravit tu fůru chyb a blbě znějících vět xD ale zaseee..po dlouhý době kapitolka, která mě jako autora uspokojila ;)
"Ale Tomo-chan!" Satoshi si právě stoupl před sklo, oddělující ho od ledního medvíděte, které bylo zabrané do hry s jakýmsi plastovým kbelíkem, a Tomoji se nějak nedokázal ubránit představě přidat k jeho černým vlasům fousky a ouška. "Tomo-chan…" "Co?" "No…proč se taky někde nevyfotíme společně?" "A to se mám rozpůlit?" Sama otázka by bez nezbedného úsměvu zapůsobila hrubě, takhle se černovlásek zahihňal. "Jenže já nechci být všude sám." Přeběhl tu krátkou vzdálenost mezi nimi a nakrabatil nosík. "No tak, uděláš to pro mě?" povytáhl se na špičky, nebezpečně se k němu přiblížil a koketně zamrkal. "Když poprosím?"
Tomoji se musel hodně krotit, aby ho na místě nepolíbil. Ten jeho úsměv a zářící oči, když se rozplývá nad těmi chlupatými potvůrkami. Dnešní den se nám vyvedl, díkybohu. "A jak to ale chceš udělat?" V tu chvíli mu drobné ručky uzmuly foťák a Satoshi se zazubil. "Počkej chviličku." Odběhl a ihned se nalepil na mladý pár, držící se za ruce. Tomoji dost dobře nevěděl, co jim říká, ale žena s šálkou kolem krku se tvářila tak okouzleně, až měl co dělat, aby neztropil žárlivou scénu. Je to moje koťátko, ty čarodějnice. Najdi si laskavě někoho jiného, na koho budeš zkoušet ty svoje oči… V tu chvíli se k němu Satoshi znovu přitočil. S vítězným úsměvem na rtech mu přehodil ruku kolem ramen a nezbedně si opřel hlavu. "No tak, Tomo-chan, zapózuj trochu!" Zasyčel na něj skrze rty tak, aby to neovlivnilo jeho výraz nasazený pro snímek. "Nebude to vypadat hloupě? Dělala na tebe nějak oči a když se to dozví…" nechal větu odeznít do prázdna a Satoshi k němu koutkem oka vzhlédl. "Ále ne, jsou to novomanželé. Miwako říkala, že se brali…před týdnem? Pět dní, tak nějak." Miwako? Jméno právě na jeho stupnici oblíbenosti kleslo pod bod mrazu. S tikem v oku si drobné tělo majetnicky přitáhl do náručí, nehledě na to, co si kdo řekne a vysekl prvotřídní úsměv.
"A ten šátek vypadal pěkně hnusně." "Snad nežárlíš, byli to novomanželé!" na poslední slovo dal zvláštní důraz a koutky mu zacukaly, když viděl Tomojiho snahu dostat z mikiny mokrý flek. "Co se směješ? Ten lachtan mě pocákal," zabrblal si Tomoji pod vousy a konečně spustil ruku s kapesníkem dolů. "A navíc se pěkně zatahuje." Koukl se na Satoshiho, jen v proužkatém triku s dlouhým rukávem. "Není ti zima?" Ten si za chůze rozverně povyskočil. "Mě ne, jsem na rozdíl od někoho suchý." Široce se usmál, až přimhouřil oči a mírně vyplázl jazyk. "Díky za optání, pane. Ale byla to legrace, ne? Aspoň mě se to líbilo," dodal, když viděl ten ne příliš nadšený výraz jeho tváře a chytil se ho za ruku, aby se za okamžik později znovu pustil. Ten jen zmateně nechápal, dokud Satoshi neukázal někam přes hlavy lidí. "Tomo-chan, že mi koupíš zmrzlinu?" Ani se nenamáhal udělat svůj štěněčí výraz, Tomoji ale stejně nedokázal říci ne. Ne jemu. Kdo by si pomyslel, že ho potěší takováhle prkotina? Hned vypadá jinak, když se směje, napadlo ho při pohledu na vyjasněnou tvář a přitakal. "Tak tady chviličku počkej, sluníčko." Satoshi kývl hlavou a stoupl si ke kleci se šimpanzi.
Chvilku pozoroval opice, jak se houpou na lanech nebo žerou kousky ovoce, nakrájeného v mističkách, když mu v kapse kalhot zapípal mobil. Neochotně tedy odtrhl zrak od zvířat, přičemž telefon jednou rukou vytáhl. Otevřel nově příchozí zprávu a bezmyšlenkovitě přelétl pár slov, která obsahovala, než je pochopil. V tu chvíli se vytratilo všechno teplo onoho dne a on se zachvěl do morku kostí, ačkoli náhlá zima vůbec nesouvisela se stahujícími se mračny nad jeho hlavou. Ne, to ne. Jediná myšlenka, opakující se stále znovu dokola. "To ne," zašeptal si pro sebe a pak sebou trh, divoce se rozhlížeje do všech stran. Dav, ve kterém si předtím připadal uvolněně dostal zlověstný přídech, neobyčejně ho dráždilo, že nedokáže prohlédnout skrz masy těl, takhle si připadal jako oběť, která neví, odkud očekávat smrtelný úder a poprvé v životě pochopil, jak asi připadá člověku slepota. Znovu tedy zabrousil pohledem na displej, v marné naději, že to byl jen sen. Slova však za ten okamžik nikam nezmizela. "Už sis užil,, teď je řada na povinnosti, nemyslíš, bráško?" Zoufale stiskl tlačítko odstranit a mobil zasunul co nejhlouběji do kapsy, právě když se mu za zády ozval Tomojiho hlas. Pokusil se tedy nasadit klidný výraz a otočil se.
Podal Satoshimu kornout, kvůli kterému vystál nekonečnou frontu a ten si ho od něj vzal, najednou však vypadal mdle, což ostře kontrastovalo s elánem, sršícím z něj ještě před chvílí. "Nechtěl jsi snad vanilkovou?" Mladík se na něj nechápavě podíval, potom ale zakroutil hlavou a nasadil jeden ze svých strojených úsměvů. "Tak co se děje?" Přesně jako počasí, pomyslel si, když to studeně zafoukalo. Nestalo se nic, že ne? Prosím…proč všechno hezké končí tak brzy? Satoshi hlavou znovu zatřepal, přičemž odtrhl obal zmrzliny a jemu v tu chvíli přišlo, jako by měl místo žaludku jen prázdnou díru. Věděl jistě, že se něco muselo stát, netušil ale co, a také si byl jistý, že nemá cenu naléhat. Už tolikrát se přesvědčil, že nic neřekne, dokud nechce. Satoshi si jeho hloubavého výrazu asi nakonec také všiml a pokusil se, tentokrát s větším úspěchem, zatvářit bezstarostně.
"Nechceš jít domů?" Věděl, jaká bude odpověď a přesto se neubránil otázce. Černovlásek samozřejmě zavrtěl hlavou. "Můžeme jít dál? Zeptal se a přitom z vršku svého kornoutu uzobl čokoládu. Mlčky se tedy dali do kroku a téměř ve stejném okamžiku začalo ze ztmavlého nebe krápat.

Pláčou andělé? -12

12. března 2008 v 21:55 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
hmm, konečně mi vyzbyl čas zase něco písnout (dokopala sem se k tomu, v překladu xDD) a no tady to je... nic akčního, protože sem se do stránky věci trošičku víc zažrala xDD
Nemohl se ubránit pohlazení té krásné tváře, na kterou již tak dlouho hleděl, celou tu dobu, kdy spánek odmítal přijít. Fascinoval ho ten klidný a spokojený výraz, patrný i přes všechnu zákeřnou tmu, dlouhé černé řasy a každý tichý nádech procházející pootevřenými rty. Zajímavé, jak si člověk všechno uvědomuje v jednom okamžiku, tak zhuštěně, až nedokáže rozeznat jedno od druhého, jen ten pocit zbude…a stejně. Zrádnému hlásku, který ho ponoukal zulíbat každičkou konturu bílého obličeje však nakonec odolal, stejně jako tendenci sevřít kolem něj paže a nepustit do skonání světa. Probudíš ho, blázne, napomenul sám sebe v duchu, ale uvnitř cítil energii, něhu smíšenou s pocitem milovat a pečovat, která ho nenechávala v klidu. Že by snad múza? V tu chvíli nebylo důležité nic, jen zachytit ten obraz, tu dokonalost, bez jakékoli šance na únik. Opatrně ze sebe tedy sundal ruku i opřenou hlavu a jemně položil zpět do pokrývek, tak, aby nenarušil nedotknutelnost snu. Vlastně by měly být svým způsobem svaté jako peklo nebo ráj, do kterých smíme nakouknout už na zemi. Ach ano, samozřejmě, usmál se sám sobě ironicky, zase přemýšlíš nad nesmrtelností brouka, viď? Občas plácáš hlouposti a uprostřed noci to platí dvojnásob. Ještě, že tě nikdo neslyší, prohlásili by tě za totálního cvoka, kotě. Přesto však ještě hodil po Satoshim rychlý pohled, aby se ujistil, že se mu přeci jen nemůže zdát nic ošklivého a poté ze sebe ulehčeně shrnul přikrývku. Chvilku jen tak počkej, zlatíčko…
Když rozsvítil lampičku, sehnul se a natáhl na sebe oblečení, stále se válející po zemi. Současně sebral i to Satoshiho a přehodil je přes židli, než tichoučce, tak, aby křídla sladkého spánku nenarušil, vytáhl z kouta malířský stojan, čisté plátno a krabici s barvami.
"Tak…" s jistým zadostiučiněním začal na paletě míchat světlý odstín a pozvolna nanášet jemnými tahy na čistou plochu před sebou. Na Satoshiho obličeji se díky troše měkkého světla, vycházejícího z lampičky, vykreslily všechny stíny a Tomoji se nedokázal ubránit možná až příliš dlouhému pohledu. "Stejně nechápu, jak ti kdo mohl ublížit, vždyť…člověk nemůže jinak, než tě milovat. Tedy aspoň já ne… Není ten olej moc cítit? Snad tě to neprobudí… Stejně vypadáš tak neuvěřitelně nevinně, když spíš." Ani si v zajetí tvořivosti neuvědomoval svojí tichou konverzaci, když znovu a znovu přidával vrstvičky barev, jednu za druhou, ve snaze zachytit kouzelný obraz co nejpřesněji.
Zelenou, trošku.I když možná…zelenožlutou? Protřel si oči hřbetem ruky, tak aby si nezamazal i obličej. Oknem dovnitř proudily první sluneční paprsky a odkrývaly stále víc podrobností, on však téměř skončil. Teď se na malbu zadíval, na jemné obrysy jeho tváře, v úchvatném kontrastu s havraními vlasy a řasami a zvedl ruku k pohlazení, když si uvědomil, že by tím všechno zkazil a v úděsu ucukl zpět. Nakonec vzal znovu štětec, a aniž by nad tím nějak přemýšlel, do krémového podkladu Satoshiho poloodkrytého ramene přimíchal nově vzniklou barvu, napodobujíc tak téměř vymizelou modřinu. V té samé chvíli se podíval na postel, aby porovnal skutečnost. Co mi na tom nesedí, vždyť před chvílí ještě… "Satoshi, ty nespíš?!" Hrklo v něm leknutím, když si uvědomil, že tou změnou jsou dokořán otevřené půlnoční oči. "Vypadám snad na to?" Satoshi se pobaveně zasmál a chtěl se protáhnout, ale Tomojiho hlas ho zarazil. "Počkej! Chviličku se mi ještě nehýbej, dobře?" Smích nahradil vyjevený výraz. "Ty maluješ mně?" Ehm…co jiného by tady za to asi stálo? Cítil, jak se mu zabarvují tváře do červena. "No…tak trochu," přiznal, aniž by se štětec na chvilku zastavil. "A myslím…už se můžeš hnout."
"Ale proč nemám tu pusu?" absolutně to nevypadalo, že by mohli odejít, Satoshi se zasekl před svojí podobiznou a stále dokola opakoval otázku, která Tomojimu přišla jako hotový očistec. Proč já, proč já, proč já?! A to vypadal tak mile, dokud spal… "Tomo-chan…" Obrátil oči v sloup a sundal si mikinu s přesvědčením, že to bude na dlouho, sto chutí si nasypat popel na hlavu. Ta zoo, nestihneme krmení lachtanů a… Co to plácám? To ne, to už je moc. Proč jsem mu to jen neukázal dřív, než jsme se oblékli?! Pitomče. "Kde mám pusu?" Tomoji si hluboce povzdychl. "Nemáš." "Ale proč? Vždyť všechno ostatní už tam je a…" Zničehonic mu v hlavě vyběhla představa, jak mu ústa zalepuje páskou. Nejlíp na koberce, ta by vydržela. Anebo mít ovladač a jen ztišit zvuk… Ačkoli Satoshimu namluvil, že si nepotřebuje lehnout, sám cítil jistou únavu. Ale to není jeho chyba. Nebránil mi jít spát nebo snad ano? Jenže ten hlas…zní tak pronikavě. Jo, ale proč ho teď musíš poslouchat? Jen se na něco ptá a ty mu ani neodpovíš, tak se nediv. Hrom a blesky na tebe, Tomoji.
Satoshi se už nadechoval, aby svůj dotaz zopakoval nejmíň po desáté, když ho rukou poplácal po hlavě. "No, víš…" na chvilku se zamyslel, jestli se propadnout do země hned nebo až později, nějaký šestý smysl ho ujišťoval, že Satoshiho svým důvodem silně pobaví. "Chci si počkat na úsměv. Na ten opravdový…" Přivřel oči v očekávání smíchu, ale za chvilku překvapeně otevřel. Ticho? On snad oněměl? Není nemocný, co horečka? Satoshi se nakonec přeci jen usmál, ale jiným způsobem, prostým výsměchu. To snad vypadá…šťastně? Najednou se objevila hrdost nad sebou samým, nad tím, že dokázal vyvolat takovou reakci, nafukující se uvnitř jako nadnášivá bublina. Tenhle výraz prostě tolik zbožňuju. "Sato-chan!" drapl ho za ruku, když už mu ticho přišlo příliš dlouze, a se smíchem políbil na nos. "Honem, zvířátka čekají!"

damien podle Hanako-chan

6. března 2008 v 18:32 | katy |  DŮLEŽITÉ!!
ELi sorýýýý !!!! ( lidi já z teho nemožu jaxi ještě teď ... ) je to totálně dokonalej úžasnej a nádhernej obrázek !! tohle fakticky nejde ... ok ... ( jdu tě zavraždit Hanako.chan !!! tak krásně kreslit !! to není možnýý !!!! )
img86/1742/daminf4.jpg
no neni sakra úžasnej !!?? je totááálně ale totáálně dokonalej !!!! popravdě řečeno jsem si ho tayk trochu představovala jinak ... především s hnědejma vlasama a viditelným nosem ale toto je něco dokonale úžasného ! ten voblek sedí , ty ruce akorát ten pásek se mi zdá moc moderní !! ale dybych začala pitvat svoje kresby ( jakože sory Hanako-chan že ti ju pitvám já už končím !! ) tak by to dopadlo stokrát hůř . no ... co jsem to ještě jo !! už vím
taky dobrej šok
dost dobrej šok
stráááášněj šok
ok o čem mluvim ... u gogo se oběvil konečně další komentář ! já plná očekávání jsem hned najela .. všem vám strááášně děkuju lidi !! a teD´jču ten další ..nedívám se zatm na jméo ... ok ... kouknu na jméno .. HANAKO-CHAN . chvíli jsem váhala , zda mám zaponout harajukucomunyty . zapla . srvnalaa weby a byla jsem totálně ochromenááá moje kámoška hanako-chan čte ELinu a moji povídku !! ( Sice jsem jaxi byla ochormena , že teD´to o mě jaxi ví ale to je vedlejíš ) radost se nezapře ...
ok jestli jsem se zase sekla v člověku nebo člivíčkách TAK SE STRÁÁÁŠNĚ OMLOUVÁÁÁÁM . a tak se dostvám kd alší věci
VY SI NÁS PLETETE !!!
takže ... tady je kdo co má na kontě ok ?
ELo-chan = můžeš stzále říct že mě miluješ , pláčou andělé ?
Katy-chan ( Já ) = GoGo , Tess , aki ...
PROSÍM NEPLEŤTE SI NÁÁÁÁS !!!!! ( mě to dycyk naštve ..)

Pláčou andělé? -11

3. března 2008 v 19:14 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
Tomoji s úlevným vzdechem poodstoupil od skříně a chytil se za záda, která ho z pro něj nekonečného hrbení rozbolela. Oba se zadívali dovnitř na úhledné komínky prádla, výsledek jeho útrpného snažení. "Vypadá to tak…spořádaně." Satoshi, se na posteli, kam ho Tomoji před hodnou chvílí odvelel, snaživě usmál pod vyčítavým pohledem a přitáhl si k sobě polštář. "Jsi vážně šikulka, Tomo-chan," pokýval hlavou na potvrzení svých slov.Druhý mladík se vedle něj svalil a rozhodil ruce. "Samozřejmě, že jsem, bylo to jak po výbuchu, protože to někdo neuměl před sbalením poskládat, že?" zaklonil hlavu a koukl na Satoshiho, který na něj vyplázl jazyk. "Nechápu, že to chceš svést na mě, neměl jsem čas se s tím párat, jestlis zapomněl." Jediná chyba, co kazila dokonalost hereckého výkonu, byly vesele jiskřící oči, které vyčítavý tón hlasu trochu znehodnotily. "Hm, hm, dobrá. Ty si jen někam rozhoď tohle, ano?" posadil se a hlavou ukázal na hromádku různých hloupostí, které během vybalování vymotal z oblečení.
Satoshi po čtyřech přelezl postel a začal se přehrabovat ve svých pokladech. Tomoji s obavami chvíli čekal, co z toho vzejde, se vzpomínkou, jak černovlásek vzteky dupe po jedné košili, ale Satoshi se překonal a když začal tanci podobnými kroky přebíhávat pokoj a stavět maličkosti do všech koutů, vypadalo to dokonce, že nezpůsobí ani žádnou vážnější škodu.
"Hotovo!" Skočil na postel a rukama objal Tomojiho kolem krku, připomínaje ze všeho nejvíc neřízenou střelu. Kde se najednou bere všechen ten elán? Jako kdyby mu bylo deset, pomyslel si, když ho stisk rukou začal škrtit. "Ták, Tomo-chan, jak se ti to líbí?" Satoshi se na něj zadíval s nadšením v obrovských očích a když se ihned nedočkal odpovědi, kousl ho do nosu. "No ták! Jak?" Stále s úsměvem zamrkal a Tomoji omámeně sledoval dlouhé řasy, dotýkající se bílé pokožky. "Krása," prohlásil, aniž by spustil pohled z jeho tváře. "Ale ty se nedíváš!"
Zdá se mi to, nebo už jsem na tohle starý?! Pod nekompromisním výrazem našpulených rudých rtů se tedy pořádně rozhlédl kolem. Vše jako dříve, ale celkový dojem místnosti tříštily maličké změny a úpravy, důkaz přítomnosti a vkusu jiné osoby. V první chvíli ho bodla nostalgie, za chvilku přehlušena jiným pocitem. To je nový začátek. Náš… Najednou mu ten zprvu trošku chaotický dojem přišel až útulně. "Vypadá to moc hezky, sluníčko." Aniž by si připouštěl to důvěrné oslovení, opřel si hlavu o Satoshiho čelo. "Válíš se po mně, starouši?" A nemůže si to odpustit, zvíře jedno. Místo aby byl rád, tak si ze mě dělá legraci. Nebudu s tebou mluvit, jen počkej, ty jeden…no ano, zvíře! Sám sebe v duchu pochválil za úžasný nápad. "Satoshi? Chceš jít zítra do zoo?" Hlavu neotočil, jen koutkem oka kouknul na jeho krásnou tvář. "Jenže…co škola?" Satoshi nakrčil nos, čímž nevědomky připomněl králíka. "Hm, klidně tam zajdeme, ale nikdo jiný tam asi nebude." "Co?" Napůl se rozesmál a na půl povzdechl nad jeho rozkošnou nechápavostí a konečně se k němu posadil čelem. "Víš, moc lidí tam v sobotu vážně nechodí, ale jestli na tom trváš…" "Ty!" Satoshi zlostně výsknul a povalil ho přitom na záda, poté se na něj obkročmo posadil jako na vítěznou kořist. "Tak půjdeš? Bude tam slon a žirafka a," na chvíli se zamyslel nad dalším zvířetem. "Tygříček, Tomo-chan. A taky pandička." Oba se naráz rozesmáli. "Samozřejmě, že půjdu. Aspoň si osvěžíš paměť, kdo tam bydlí." Jeho výraz najednou zněžněl, když se sklonil k Tomojiho rtům.
"Je mi hezky, věříš mi?" zeptal se, když se odtáhl. Tomoji prsty přejel po modřině na tváři a kývl hlavou. "Vždyť mě taky. Koukneme se na nějaký film?" Satoshi z něj slezl, ale položil si mu hlavu na prsa, čímž mu stejně zabránil vstát. "Máš Titanic, Tomo-chan?" "To si děláš legraci?" "Ne…" Nevinnost sama. Vypadáš tak…miluju tě. "Jasně, že mám, tak pojď…"
Chystal se rozestlat postel, když kolem pasu ucítil Satoshiho drobné ručky a současně rty na krku. Jemné fouknutí do ucha. "Mě se ještě nechce spát..." zašeptal hlas, až se mu zježily chloupky na zátylku, ani nemusel vidět ten výraz, aby poznal, o co mu jde, tón mluvil sám za sebe. Chytil dlaně, co ho svíraly, do svých a chvilku jen třel, aniž by si přál cokoli jiného. "Tomo-chan?" Až doteď netušil, že někdo může znít překvapeně a smyslně zároveň, ale Satoshimu se to zjevně podařilo. Vymanil se mu z obětí a otočil si ho k sobě, pohladil tvář. Hluboké oči se přivřely, jako kočce, když začne příst. "Nějak ses zaměřil na tuhle stranu, nezdá se ti?" Význam slov mu došel teprve, když prsty přeputoval na hebké rty. "Možná bych to chtěl uzdravit..." Dlouze ho políbil a poté opatrně položil do peřin. "Ale mě se ještě nechce spát." Usmál se hloupoučkému protestu. "A kdo tady co říkal o spaní, hm?" prohodil a současně se dal do rozepínání knoflíčků na volné košili.