Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Pláčou andělé? -9

21. února 2008 v 11:48 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
tak GOMENE!! já vim, že sem děěěěsivě pomalá a šíleně moc se omlouvam, taky tenhle díl nějak netrhne...a navíc za něj vděčíme tomu, že sem ráno vypadala jak králík (jako smrtka s rudýma očima), takže sem si hned zaletěla na oční a pka mě máma poslala domu, protože mi je fakt *sick*... ale mam napsanou půlku dalšího dílu, tak třebas to dopíšu nějka chyřejš, ok? ták jo, příjemný čtení (teď si du lehnout, jinka to asi nerozchodim xD)..snad vám to nepříde nudný...
Satoshi se snažil nevnímat bušení srdce ani malátnost a co nejrozhodněji nakráčel ke dveřím, ignorujíc neustálou bolest v kyčli. Prosím, ať tam není. Ne, nebude tam, přeci pracuje, samozřejmě. Potlačil touhu se rozběhnout k Tomojimu a schovat se mu za zády, místo toho se sklonil a vytáhl zpod rohožky náhradní klíč. To zvládneš, Satoshi. Trochu váhavě ho zasunul do zámku a otočil. A potom s nevýslovnou úlevou podruhé, než se dveře otevřely. "Nikdo nikde," zašeptal si pro sebe a s pandou v ruce přeběhl do svého pokoje, kde bleskově vytáhl tašku, do které začal házet všechny možné věci. Jednou svojí částí cítil, že mu je smutno, takhle narychlo opouštět dům, kde vyrostl, druhá polovina nad tím plesala. Nakonec se zadíval na obsah zavazadla a roztřásly se mu ruce. "Co to dělám?" Posadil se na postel, kde se pokusil znovu lapit ztracený dech. Co já to dělám? Složil hlavu do dlaní, ale tentokrát slzy nepřicházely. Já, já… Souichirou. Tomoji. Proč všem jen přidělávám starosti? Proč? Jsem já tak…zbytečný? K čemu jsou takoví lidé? Zatnul pěsti a semknul víčka. Nechtěl by, abych takhle myslel. Tomoji by to nechtěl… On mě má opravdu rád. Vím to, cítím to, přesvědčoval sám sebe s pohledem upřeným na jizvy na svém zápěstí. Jenže nebude to za chvíli stejné jako s bratrem? Proč mi musí říkat o lásce? To bolí. Každý, kdo miluje, jen ubližuje, nic jiného… Cítil, jak mu je těsno, jakoby se kolem něj vše stahovalo, neviditelné vlákno chystající se ho zardousit, pomalu a bolestivě. Chci umřít? Znamená to, že Tomojiho miluju? Ubližuji mu, každou chvilku, co jsem s ním, vím o tom, ale jsem sobec. Není lepší to skončit hned? Nehtem si po jednom řezu přejel, ale nenašel v sobě dost síly ho rozdrásat. Copak nechci klid? Konec? Potřebuju nůž, něco…Trhaně se nadechl, když mu zrak padl na velkou pandu, válející se za ním. Lehce se jí dotkl a pak znovu, než si jí přitáhl do náručí. "Děkuju, Tomo-chan, děkuju," šeptl do hebkého ouška, aniž by se zamyslel, komu slova vlastně adresuje. Miluju tě…promiň, ale chci tu s tebou ještě zůstat.Ještě alespoň jednou se od srdce zasmát, cítit ten pocit. Ještě jednou, než řeknu sbohem. Povzdechl si, než pandu posadil vedle tašky a se znovu nabytým klidem se dal znovu do balení.
"Někam jdeš, bráško?" Celé tělo mu ztuhlo a v prvotním úleku ucukl dozadu, potřeba schoulit se v nejzazším koutku, kde nebude vidět a nikdo na něj nesáhne, ale poté se násilím přinutil zachovat klid, alespoň navenek. Co tu dělá, kdy přišel? Tomoji, proč mi neřekl..? Dlouze se zadíval na postavu opírající se o botník a konečně se odpoutal od zdi, ke které se tiskl, s taškou v jedné a pandou v druhé ruce. Souichirou ho pozoroval s jízlivým úsměškem a pohrdáním v přivřených očích.
"Tak?" Ne, on tady byl celou dobu, jen na mě čekal a bavil se. Tentokrát tě ale nenechám vyhrát, alespoň jednou... Tomoji mi věří. Musím, už kvůli němu. Aniž by odpověděl na otázku, sklopil hlavu, v mysli naději ve vysvobození, a přerázoval ke vchodovým dveřím. Tomo-chan… Spolu s pandou stiskl i rty a jen čekal, kdy padne rána nebo alespoň příkaz zastavit. Chytil za kliku a téměř cítil, jak se mu nad hlavou vznáší napřažená paže, Souichirou však i nadále zůstal na původním místě, bez jakéhokoli pokusu mu v odchodu zabránit. Co se děje? Se srdcem v krku otevřel, stále ještě nevěříc, že se mu podaří opustit ten proklatý dům, když se mu před očima vytvořila černá clona. Já nemůžu. Tohle nejde, není to správně. Potrestá mě, určitě, zasloužím si to. Proč utíkám? Chci tu zůstat, Souichirou mě miluje… Na chvíli zaváhal, touha se obrátit a nechat vykompenzovat bolestí svou zradu, ale pak se mu vrátila vzpomínka na Tomojiho a spolu s ní i soudnost. Vyrazil ven a v panice zabouchl, srdce bušící až v krku.
Chvíli stál na místě a celá jeho bytost toužila padnout na zem, odhodit veškeré sebeovládání a vykřičet se ze všeho, ale místo toho se jen nadechl a nic neříkajícím krokem přešel k čekajícímu Tomojimu. "Stalo se něco?" Zakroutil hlavou. Takže o něm vážně neví. "Vypadáš nějak přepadle… Ukaž, vezmu ti to." Satoshi však tašku chytil pevněji a ucukl s ní, poté jen pokrčil rameny v odpověď na překvapený pohled. Druhou rukou ho chytil za rukáv a mírně zatáhl. "Tak pojď, Tomo-chan, zdržuješ." "Ale já ti to vážně vezmu." Tomoji se pokusil popruh znovu ukořistit, ale marně. Proto si jen povzdechl a srovnal krok s druhým mladíkem, sám sebe v duchu přirovnávaje se psem na vodítku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 shi-chan shi-chan | Web | 21. února 2008 v 13:33 | Reagovat

aaah elo-chan to bylo váááááážně super ja si myslela že už tam u thoho bráchy zustane no ještě že tak bylo to vážně bájo ja prostě nemám sovkawaiiiii elo-chan...XD

2 darknesska darknesska | Web | 21. února 2008 v 14:11 | Reagovat

páááni! hej!! tak to bylo něco! tajky ve mě hrklo když přišel na scénu jeho bratr!!! Oo XD

3 Tery-chan Tery-chan | E-mail | 21. února 2008 v 15:05 | Reagovat

Tak to bylo drsné! Fakt sem jen čekala,až ho zase zmlátí...ufff...

Nádhera!!! :D

4 Riku Riku | Web | 21. února 2008 v 21:55 | Reagovat

!!!týjo já se upe lekla,když na něho promluvil...jestli mu náhodou zase něco neudělá..fuj!O___O naštěstí nic...si mě uklidnila eli-chan

a doufám,že se satík nakonec nezabije...

hele jak si přidala na devíku ty obrázky do galerky?mě to nějak nejde:( popiš jak si to udělala,ju?papa

5 Kirara Kirara | E-mail | Web | 21. února 2008 v 22:05 | Reagovat

Tak to bylo prostě...*snaží se dýchat normálně*...páni! Fakt jsi mě vyděsila...už jsem myslela, že ho ten brácha zase zmlátí. /plně jsem byla napjatá jako pružina...skoro jsem ani nedýchala...vážně super!

6 Elďa Elďa | 22. února 2008 v 10:51 | Reagovat

lidi, já si začínam myslet, ž mi pochválíte cokoli sem dam xDDD (nééé že by mě to vadilo, to zas nééé xD) ne fakt, díííky moc za komíky, nyaaaa *chňa chňa!*

7 Riku Riku | Web | 22. února 2008 v 17:17 | Reagovat

XD....my tě máme rádi eli-chan a hlavně tvoje povídky...mňamy....jup

8 katy katy | Web | 23. února 2008 v 20:05 | Reagovat

jujxi to je loškošný !!!! mocinky moooc !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama