Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Pláčou andělé? -6

7. února 2008 v 20:18 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
Druhý den Satoshi nepřišel do školy. Pokaždé, když se otevřely dveře, zvedl Tomoji s nadějí hlavu, ale vždy ji zas zklamaně sklopil. Zůstal tedy sedět na místě, podivný balvan bránící v dýchání na prsou, a ani se nesnažil předstírat, že dává pozor, věci stále schované v tašce. Nesčetněkrát mu zrak zabloudil k hodinám visícím na stěně, ty však jako by se zastavily, jen jejich tikání, dovádějící ho téměř k šílenství, prozrazovalo pravdu. Pokusil se přestat opakovat jeho jméno jako mantru, ale v mysli mu znělo dál, spolu s obrázkem těch smutných očí. Je tohle kvůli mně? Satoshi, prosím, že jsi v pořádku? Je to jen chřipka, protos nepřišel, že ano? Sám ale podvědomě tušil, že to ten pravý důvod nebude. Když už to nevydržel a rozhodl se zavolat, zjistil, že vlastně ani nezná číslo a zoufale se praštil do hlavy. Sakra, co mám dělat? Už ho popadlo nutkání jít za ním domů, ale zastavil se včas. To přeci nemůžu. Jestli je tohle kvůli mně, jestli mu doma ublížili, nemůžu tam jít. Nechci mu přidělávat ještě víc problémů... Zatnul ruce v pěst, ale nakonec si jen nešťastně sedl zpátky, s touhou uškrtit sám sebe, ani nevěděl za co. Nesnášel ten pocit bezmoci a nejistoty. Jen si prosím nic neudělej. Další bodnutí strachu se dostavilo, jen si vybavil bílá pořezaná zápěstí. Satoshi, ty to zvládneš, určitě. Musíš to vydržet, prostě musíš...
"Satoshi?!" ozval se překvapený hlas profesorky, když se druhý den objevil ve třídě uprostřed první hodiny. "Co se ti stalo?" Mladík do třídy nakulhal, s celou jednou tváří fialovou a vypadal, že se co chvíli neudrží na nohou. Všichni zmlkli a čekali, co odpoví, on se na ně však široce usmál. "Omlouvám se, že jdu pozdě, trošku jsem tu nohu podcenil," zašklebil se. " Včera jsem zakopl a sletěl ze schodů, naštěstí byl bráška doma a vzal mě k doktorovi." Trošku zčervenal na zdravé půlce obličeje, což pobavilo spolužáky, jen Tomojimu do smíchu zrovna nebylo. "Měl jsi dnes ještě zůstat doma, nevypadáš příliš dobře," zatvářila se profesorka nad jeho přítomností ne moc nadšeně, ale on zakroutil hlavou. "Není důvod tu nebýt, vážně se cítím v pořádku. Jsem jen nemehlo," dodal a šel se posadit na své místo, kde si bleskově vybalil a znovu všechny obdařil úsměvem. Profesorka tedy kývla hlavou a vrátila se k výkladu.
Tomoji umíral netrpělivostí za ním jít a obejmout ho, říct jak mu je to líto. Nejraději by to udělal hned, ale věděl, co je možné a co ne. Ale ty modřiny. Je to kvůli mně. Promiň mi to, nejspíš jsem tě neměl pouštět. Ne, určitě. Kdybys mi jen řekl, kdo ti to tak ubližuje, netuším, jak ti pomoci. Zhluboka si povzdechl. Kdyby neznal pravdu, také by tu historku s radostí přijal. Navíc jsi to zahrál perfektně, jenže je to jen přetvářka. Stejně jako každý tvůj úsměv. Já...nedokážu tě tak vidět. Vědět, jak moc trpíš a sledovat tu masku, kterou častuješ svět. Copak to nebolí? Satoshi...
Zazvonilo, ale on jako by ztratil odvahu. Najednou se bál podívat do těch modrých očí, bál se, že v nich najde stopy obvinění. Ale on to teď potřebuje slyšet. Po tom, co se mu stalo... Chci mu říct, že jsem s ním, dostat to ze sebe, jinak se s tím zadusím, uvědomil si náhle a konečně vstal. Satoshiho místo vzadu bylo ale prázdné a on se rozhlédl kolem. Nakonec usoudil, že musel jít na záchod a vydal se stejným směrem. Povímti to...
Tomoji se opřel pod oknem a nevšímal si divých pohledů ostatních. Bylo mu v tu chvíli naprosto jedno, co si kdo bude myslet nebo říkat, cítil jen nutnost vidět Satoshiho. Vidět? Cítit, milovat, chránit... A hlavně už znovu neselhat. Zavřel oči, věděl, že tu někde je, podvědomě, jako nejvyšší pravdu, ale Satoshi si zjevně dával na čas. Možná je mu špatně, možná odpočívá. Od lidí, ode mě? Sám nevěděl.
Znovu zazvonilo, místnost se vyprázdnila a vše podivně ztichlo. Až tak mrtvolně... Okřikl sám sebe, na co hned nemyslí a přiblížil se k zavřeným dveřím jedné kabinky. Zdvihl ruce a dotkl se dřeva, ale vědomí, že je Satoshi uvnitř mu nedovolilo promluvit, ucítil vinu jako palčivé štípání, neutuchající a rozleptávající přesvědčení. Několikrát se nadechl, než zaklepal. "Satoshi..?" Odpovědí mu však bylo jen ono ticho. "No tak, Satoshi, otevři ty dveře, prosím." I on postřehl naléhavost svého tónu, najednou to potřeboval ukončit. No tak, zaklínal ho v duchu a nakonec sám sáhl na kliku. Chtěl dveřmi alespoň zacloumat s nadějí, že to mladíka uvnitř přesvědčí odemknout, dveře se však otevřely samy. Neměl zamčeno? To je... Chviličku zaváhal, než otevřel dokořán.
Satoshi zhrouceně poloseděl, pololežel u stěny kabinky, ruce i nohy bezvládně rozhozené kolem. Hlavu zaklonil dozadu a vlasy se mu tak svezly z obličeje, což odhalilo modřinu v plné kráse. Připomínajíc nedokončený obraz beznaděje, slané cestičky brázdící tváře, okoralé pootevřené rty a vyprchalý pohled upřený kamsi do neznáma, jako by z něj podstata života unikla v půli pohybu. Tomoji v prvním úleku přejel pohledem po podlaze, ale po krvi nebylo ani památky. Nepatrně se mu ulevilo, když si uvědomil, že je v pořádku. Jak moc se dá poničit duše? napadlo ho ještě.
"Sato-chan..." Plánoval ho oslovit nahlas, ale povedlo se mu jen jakési nejisté povzdechnutí. Satoshi zamrkal a upřel na něj oči, ze kterých se ztratilo prázdno, nahrazeno bolestí. Opravdové zrcadlo nitra. Strach, smutek, zoufalství, odrazy citů proběhly pohledem, ale vytratily se dříve, než je Tomoji dokázal pořádně rozpoznat. Po uhlových řasách steklo pár slz.
Satoshiho tělem otřásly první zoufalé vzlyky a on složil tvář do dlaní. "Satoshi," oslovil ho znovu a chtěl pohladit ve vlasech, ten se však vymrštil a objal Tomojiho kolena. "Zachraň mě...prosím. Tomoji..." vyrážel ze sebe namáhavě mezi hysterickým záchvatem pláče. "Bolí to, bolí..." Překvapilo ho a hlavně vyděsilo, jak moc se trápí. Co ti museli udělat, že je ti tak zle? Mladík na zemi připomínal spíš trosku, když svou usměvavou masku konečně nechal opadnout a odhalil své pravé já. Tomojiho napadlo, jak moc se musí přemáhat, aby navenek působil normálním dojmem. Chvíli s neuvěřitelným pocitem přihlížel, než ho chytil za zápěstí a jemně ruce odtáhl od sebe s úmyslem obejmout. Satoshi si to však vyložil jako odmítnutí a znovu po něm chňapl. "Neopouštěj mě, prosím!" obličej se mu zkřivil a pláč ještě prohloubil. "Já to nedokážu, prosím..." v půlnočních očích se objevila hrůza smíšená s bolestí, když se zoufale kousl do rudých rtů.
Klekl si k němu na zem a třesoucí tělíčko přitáhl k sobě. Několikrát políbil chmýří černých vlasů a začal ho v náručí kolébat, tak jak mu to dělávala babička po nočních můrách. Satoshi mu obtočil ruce kolem krku a nevědomky zatnul prsty tak, až to zabolelo. "Ššš, já tě přeci nechci opustit, to by mohl udělat jen hlupák. Tak se neboj, jsem tu s tebou, vždycky jsem s tebou," snažil se ho konejšivě přesvědčit. Černovlasý se přivinul blíž a bylo vidět, že se snaží pláč zkrotit i když mu to příliš nešlo. Nakonec jen zabořil obličej do Tomojiho košile a nechal se hladit po zádech.
Konečně Tomoji ucítil, jak třas ustupuje a něžně políbil zabarvenou tvář. "Ššš, neplač už, zlatíčko. Mám tě moc rád, víš to, že?" Satoshiho uslzelýma očima prolétlo světélko a nakonec přikývl. Znovu si chtěl hlavu položit, ale Tomoji ho jemně chytil za bradu a setřel všechny slzy dolů. Rty mu přejel přes čelo, nos a tváře, než se znovu vrátil k očím. Satoshi je s důvěrou zavřel a nechal jemné dotyky laskat.
"Pojďme domů, dobře?" Mladík v náručí se mu zachvěl, ale Tomoji ho sevřel pevněji, snažíc se předat klid. "Satoshi?" zašeptal mu do ucha, "Zůstaneš se mnou? Já tě tam už nepustím. Nemůžu znova." Bledá tvář se zachmuřila a modrý pohled uhnul do strany. "Nezlob se," vydechl rozechvělým hlasem, ale Tomoji mu nedal šanci protestovat. Dlouze políbil jeho ústa a když pustil, Satoshi nepatrně přikývl. "Já...nechci se tam vrátit." Tomoji se naposledy dotkl jeho tváře. "Já vím," přitakal zamyšleně a potom se na něj zkoumavě zadíval. "Můžeš vstát?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sisa sisa | 7. února 2008 v 21:20 | Reagovat

aaaa *~*..to bolo uuzaaaasneee!!..ako inak by to mohlo byt....chudinka malaa satoshi..mne je ho tak luuto:(..dufam se pokracko bude coooskoro:)

2 shi-chan shi-chan | Web | 7. února 2008 v 21:38 | Reagovat

elo-chna tagle část je faat kawaii ja u toho řvala jako malé děcko jezuuus ja fakt nemá slov je tak smutný beeeeeeeee ja cu taky někoho takovyho jako je tomijí beee aby se o mě postarááál fak super povídka nemám slov na to kawaiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii

taag to je nejvic kawaiiiiiiiiiiii jka ymuže bejt  prostě super ším se na další

3 darknesska darknesska | Web | 8. února 2008 v 9:08 | Reagovat

jéééé! no tak co jinýho bych taky od tebe mohla čekat než další skvělej díl! ale stejně mě to vždycky dostane!!!! aaaa já tohle prostě miluju!!!! ^^

4 Rastamama Rastamama | 8. února 2008 v 14:21 | Reagovat

Nááádherný....o.o

5 Kirara Kirara | E-mail | Web | 8. února 2008 v 14:56 | Reagovat

To je úžasný!!! Prostě úplně nejvíc!!! Fakt moc moc moc super!!! *-*

Tahle část snad je fakt božská...úplně jsi mě do toho vtáhla...ty pocity a všechno...nemám slov.

Rychle piš další část! ^^

6 Danika Danika | E-mail | Web | 9. února 2008 v 13:56 | Reagovat

Super!!! Já nemám slov, doufám že to už bude dobré (chudáček malý zmlácený...). No prostě krááása *-*!

7 katy katy | Web | 9. února 2008 v 15:38 | Reagovat

udzasne udzasne udzasne !!!miluju tvoji povííídkůůů !! ( teD´teda ale fakt , jdem založit fanclub !!!! ) XDDD apiš elinko ( tp elinko máš za ťutu a pokud se ti to nelíbí , tvůj problém , já si na ťuťu zvikla ) piš piš piš !! já bych sem taky přidala ale jsem ve zlíně a flashku s pokračem jsem nechala doma XD ( jo a ty pocity , to jí říkám furt ... že je to rpocítěný ! )

8 Riku Riku | Web | 13. února 2008 v 21:48 | Reagovat

tak jsem si to vytiskla a fakt jsem valila kukadla...eli to je fakt krásný!

9 Tery-chan Tery-chan | E-mail | 15. února 2008 v 16:12 | Reagovat

To sou osobnosti....znaj se jen dva dny a....nádhera....kdybych takhle uměla psát....ouuu.....dochází mi slova......fantastický............du číst další......aw....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama