Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Pláčou andělé? -5

4. února 2008 v 21:08 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
S plynoucím časem Satoshi postupně utichal, jako by mu docházela energie i přes všechny Tomojiho snahy o bezstarostnou atmosféru. Pomalu, ale jistě se začal mračit jako obloha před bouřkou a napětí z něj téměř sálalo. Když už po několikáté nezareagoval na oslovení, chytil ho Tomoji za ruku a dotáhl do nedalekého parku, kde ho posadil na lavičku. "Tak co se děje?" zadíval se na něj zkoumavě a přelétl prsty přes tvář. "Satoshi..?" On však jen odvrátil pohled a pokusil se vymanit dlaň z jeho sevření. Tomoji se přestal usmívat a s hlubokým povzdechem se opřel o dřevo za sebou. Chvíli pozoroval kousky nebe prosvítající větvemi stromu, ale koutkem oka sledoval spíš postavu vedle sebe. Satoshi mu zase začal připomínat toho mlčenlivého kluka, tak jak ho poznal. No, vlastně to bylo teprve včera? Sám nemohl uvěřit, když se nad tím zamyslel. Snad nikdo mi nebyl tak blízko. Ale on je zároveň daleko, tak moc... Zavřel na chvíli oči a pokusil se vytěsnit myšlenky, což se samozřejmě napodařilo. Nakonec to vzdal a přiblížil se k Satoshimu. Ten jen seděl ve své zelené mikině, hlavu skloněnou a znovu celý pohroužený do sebe. "V pořádku?" Rukou mu zajel do havraních vlasů, zatímco ho druhou jemně donutil zvednout tvář. "Asi hloupá otázka, co?" okomentoval se nakonec sám a palcem přejel po bezkrevných rtech. Vždycky je mívá tak červené... Ale vlastně to nevím, co je to jeden den? Podvědomě ale cítil, že tohle rozhodně není normální stav. Bledé rty se nakonec přes všechno očekávání pohnuly v nápodobě polibku. "Promiň, Tomo-chan, jsem blbec. Takhle to pokazit..." Přitiskl si dlaň ke tváři a pousmál se. "To nic, neboj se o mě. Já už vlastně radši půjdu, dobře?" Nahnul se k němu a letmo políbil na rty, než vstal. "A vážně díky za dnešek. Moc jsem si to užil... A taky jsem zjistil, že vanilková zmrzlina je rozhodně nejlepší, borůvku už nikdy nekupovat." Otočil se, ale jakoby se zdráhal udělat krok pryč. Tomoji se rychle postavil a zezadu ho objal, v duchu děkujíc, že není nikdo v dohledu. "Můžu tě doprovodit?" zašeptal a políbil na krk. Satoshi se mu v náručí zachvěl, ale nakonec přikývl a když se na něj otočil, měl zase tu svou příjemnou masku. "Jdeme?" zeptal se s hlavou mírně do strany. Nechci tě pouštět, jenže...musím. S pocitem naprosté bezmoci ho cvrnkl ukazováčem do nosu a přitakal.
Satoshi přešel po pečlivě udržované příjezdové cestě až k domu a v duchu zajásal, když nikde neviděl nablýskané černé auto. Takže ještě není doma, je brzy. Přede dveřmi si položil tašku na zem a začal v ní hledat klíč. Rty se mu samovolně roztáhly do úsměvu, když si vzpoměl, jak se s Tomojim museli pro učení vracet, oba na něj téměř zapoměli. Tomoji. Vybavil si ho před očima, čímž si radostný výraz udržel. Po jaké době se cítím takhle krásně? Pokaždé se zachová tak mile, až nevím, co dělat, ale...mám ho rád. Moc. Konečně klíče vytáhl a zasunul do zámku s doměním, že bude zamčeno, ale dveře se ihned otevřely. Opatrně vešel dovnitř a zrak mu padl na postavu v perfektním obleku. Co ten tady? Úsměv z tváře se mu vytratil do neznáma.
"Souichirou," hlesl tiše a cítil, jak se ho nedobrovolně zmocňuje třas. Bude šílený vzteky, že jsem nebyl doma. Mám strach, Tomoji...on mě určitě potrestá. Něco uvnitř něj hrozilo prasknout a strhnout sebeovládání jako dravá voda. Jeho bratr se však zatvářil příjemně. "Satoshi, konečně zpátky. Koukám, že sis našel přátele brzy." Z přívětivosti v tom hlase mu až zatrnulo. Co se to děje? Na venek se však snažil nedat nic najevo a čekal, co bude dál. Souichirou tleskl rukama. "No tak bráško, pochlub se. Spal jsi u přítelkyně? Věděl jsem, že budeš mít úspěch. Ta tvoje tvář." Něžně ho pohladil a Satoshi jen nevěřícně zamrkal. "Nebo je to spíš přítel? Musí z toho andělského výrazu šílet, že?" Cítil, jak mu zběsile buší srdce a zoufale přemýšlel, k čemu tohle všechno povede. Bratr se k němu sklonil a políbil na čelo. "Sundej si boty, uklidím je." Proč neřve, proč mě ještě neuhodil? Co se mu stalo? Trochu malátně se sehnul, aby se zul a přitom nedokázal uvěřit svému štěstí. Že by mi dnes nic neudělal? To snad ani není možné. Ale třeba... Pomalu zase začínal dýchat klidněji a s rodící se nadějí tenisky podal. "Přišel jsi teď z práce? Nikde jsem neviděl auto," poznamenal nesměle s pohledem na jeho sako. "Garáž, bráško. Mimochodem,nevěděl jsem, že máš rád vanilkovou zmrzlinu. Nikdys mi to neřekl. A přitom by se s ní daly dělat tak zajímavé věci," poznamenal místo úplné odpovědi. On to ví? Viděl nás snad?! Satoshiho zamrazilo, když ho sledoval, jak se zvedá od botníku. Dostal šílenou chuť křičet, ale nechtěl věci ještě zhoršit, už dávno zjistil, že hluk nepomáhá. Souichirou mu pokynul rukou, aby se přiblížil, stále ještě s milým výrazem. Černovlasý tedy přinutil své nohy k pohybu s utkvělou prosbou v mysli. Znovu ucítil jemné pohlazení a už začínal doopravdy věřit, že se tomu dnes vyhne, když dostal facku až se zapotácel. S hrůzou se podíval do té hněvem zkřivené tváře a nevědomě se rozplakal. Souichirou ho povalil další ranou na zem a on se tvrdě uhodil ho hlavy, až se kousl do jazyka. V ústech ucítil pachuť krve, spolu s kopancem do žeber. "Ne, prosím ne!" zašeptal, ale docílil jen dalšího přívalu ran. Tomoji promiň, prosím. Nedokážu nic dělat, bolí to..Já nechci, nechci, zachraň mě! Rukama si skryl obličej a snažil se nevnímat jako pokaždé, ale tentokrát se to nepovedlo. Se vzpomínkami na něhu minulé noci mu to celé přišlo ještě tisíckrát horší než obvykle. Proč, proč? zeptal se sám sebe a do mysli mu vpluly vzpomínky.
Už dva roky, co zemřeli. Dva roky, co tohle snáší. A to na ní kdysi žárlil. Na Sae, svojí stejně starou sestru, protože jí velký bráška vždycky dával přednost. To, jak si s ní povídal, hrál, hladil ve vlasech, jak se na ní díval. Jenže on také toužil po pozornosti, alespoň po jednom úsměvu. Svou šanci uviděl, když rodina odjížděla k příbuzným. Souichirou onemocněl a nemohl a on hlupák se s ním rozhodl zůstat doma, kdyby něco potřeboval. Doufal, že si tak najde místečko v jeho srdci, že si ho přivlastní. Sae ho tenkrát přemlouvala, její tvář se podivně stáhla, když šťastně zakroutil hlavou. Tenkrát nechápal, nemohl, myslel si, že jen závidí. Ve chvíli, kdy se za nimi zaklaply dveře mu bylo, jako by vyhrál. Ale když se ještě týž večer znovu otevřely, stál v nich pár policistů se zprávou, že celá jeho rodina zahynula při autonehodě. A Souichirou přeci potřeboval někoho, komu by dal svou lásku. Tak proč ne jemu? Byli se Sae dvojčata, podobali se navzájem. Přání se mu splnilo, nakonec ho vážně získal pro sebe. 'Miluju tě, dělám to jen pro tvoje dobro.' Proč láska tak bolí? Nesnáším ji!
Z očí mu vytryskl nový proud slz a smísil se na jeho tvářích s ostatními. Znám ten rozdíl. Tebe měl rád, sestřičko, mě miluje. To proto ti nikdy neublížil, proto. Cítil ty odporné ruce na svém těle, ale nedokázal je dál snášet, nechat je, ať si dělají, co chtějí. Nesnesu to, musím se bránit. Chci se bránit, Tomoji... Souichirou z něj už serval téměř všechno, když to Satoshi nevydržel a odstrčil ho. "Nejsem to já, koho chceš, po kom toužíš!" vykřikl a snažil se popadnout dech. "Nemůžu za to, že Sae umřela, tak proč mi to děláš?! Je to ona, koho si ve skutečnosti přeješ, koho si vždycky představuješ, tak proč mě tak trápíš? Co jsem ti kdy udělal? Pusť mě! Je to ona, koho-" dál se nedostal, protože ho Souichirou uhodil tolik, až mu vytryskla krev z nosu. "Miluju tě, je to pro tvoje dobro," slyšel ještě ten nenáviděný hlas odříkávat své motto a cítil, jak mu stiskl ruce nad hlavou. Ne... Bolest ho oslepila víc než závoj slz a sebrala mu sílu bojovat. Stejně se neubráním, nemá to cenu. Jen jsem to zhoršil. Prokousl si ret, když ucítil bratrovu hrubost, větší než obvykle. S pocitem hořké prohry semknul pevně víčka a jen čekal, až skončí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 shi-chan shi-chan | Web | 5. února 2008 v 10:27 | Reagovat

ucg ti bylo super eli fakt a hlavně ten konec teda ne že by se mi líbilo jak ho jeho bráška z bil jo ale prostě je to uplně super povídka těším se na další dileček fkt mooc se ti tenhle díl povedl

2 darknesska darknesska | Web | 5. února 2008 v 10:33 | Reagovat

wow! pěkně začínám toho jeho povedenýho bráchu nesnášet! >_<

Najít a zabít! *bere si bejzbolku ze šatníku*

3 katy katy | Web | 5. února 2008 v 12:56 | Reagovat

už konečně !! toto je dokonalej díl ! miluju ho !!! i když doost drsnej ( no já a moje číslo 4 v tess ... )

rychle rychle rychle eli ! plz !!!

4 Kirara Kirara | E-mail | Web | 5. února 2008 v 16:38 | Reagovat

Téda, tohle je fakt úžasnej díl! Chudáček Satoshi... Už hned piš další část! Je to fakt super! *-*

5 Danika Danika | E-mail | Web | 5. února 2008 v 17:23 | Reagovat

Božííínku, chudáček můj malý! Takhle mu ubližovat? To se nedělá!!!! No upřímě-dokonalost sama!

6 Rastamama Rastamama | 5. února 2008 v 18:39 | Reagovat

nááááááádhera...co nejdřív pokrááčko..prosím,prosím..:-)

7 Tery-chan Tery-chan | E-mail | 15. února 2008 v 16:03 | Reagovat

Takhle hnusnej na takovýho Andílka! Že se nestydí! Perverzák jeden sadistickej...T_T Úžasnej díl...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama