Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Únor 2008

Pláčou andělé? -10

27. února 2008 v 16:56 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
Tomoji popohnal Satoshiho do bytu a sám za nimi zavřel. Co to je za podivný výraz? Když se otočil, tmavovlasý stál čelem k němu tak blízko, že se nemohl ode dveří hnout. Je snad něco špatně? Asi jen nezvyk. Nejspíš pro tebe tohle není zrovna nejlehčí, že? Satoshi v rukou stále svíral své věci a upřeně koukal někam do země, s popelavým nádechem ve tváři, celkově připomínal porcelánovou panenku, křehkou, jen se roztříštit. Rázem dostal nutkavý pocit říci něco chlácholivého, ale než stačil cokoliv vymyslet, Satoshi z ničeho nic pustil všechno na zem a přiskočil k němu, drobné ručky ihned neomylně namířily k přezce jeho opasku.
Tomojimu chvíli trvalo, než se vzpamatoval natolik, aby jakkoli zakročil. Chvějící se prsty se stále snažily pásek rozepnout a Satoshimu se ve tváři objevilo až zoufalé soustředění, ale zjevně nebyl schopen v afektu něco doopravdy udělat. "Satoshi, co blázníš?" Chytil ho za obě ruce, jemně je odtáhl a podržel před sebou ve vzduchu, což šlo relativně dobře, odpor, kterého se dočkal, připomínal ze všeho nejvíc parodii. "Ty mě…nechceš?" Přes rty přešlo jen zašeptání, ale i to znělo katastrofálně dutě, prázdně, s příchutí vyčerpaného zklamání. Samozřejmě, že všechno není v pořádku. Měl jsem si toho všimnout, měl jsem vědět. Satoshi co to děláš..? Myslíš si, že mi máš něco splácet?! Bílý obličej před ním se bolestně zkroutil a tmavé řasy zběsile zakmitly ve snaze zadržet příval slz. "Proč ne?"
Znovu ta neodkladná nutnost udělat něco správně, zachránit bytost na okraji propasti. Propast… Chci tě vytáhnout, jenže nevím jak. Proč vypadáš tak moc zranitelně? Tak… Stáhl trochu obočí, ve snaze zformulovat odpověď tou nejsprávnější cestou, než pochopil, že to nemá význam. Satoshi před ním úplně schlípl a vypadal, že se mu každou chvíli podlomí kolena. "Proč ne..?" zopakoval svá slova znovu, ještě o poznání tišeji. "Samozřejmě, že ano… Já jen nechci, abys dělal něco, co si sám nepřeješ. Nemusíš, už nejsi jeho…" najednou mu došla slova, netušil, jak daleko může ve svém vyznání zajít, a proto místo čehokoli dalšího políbil vnitřní stranu zápěstí, které ještě stále držel. Satoshi sebou jemně škubl, ale držel a Tomoji si byl jistý, že tentokrát vnímá nezkresleně, ne tak jako ráno ve škole, že ta jeho letargie je jen nedostatek sil a ne záchvat.
Otočil malou dlaň a políbil jí ještě z druhé strany. "Už nic nemusíš…" "Co když chci?" Pátravě se mu zadíval do obličeje a poznal, že se jedná o prázdná slova. "Tak čeho se pak bojíš?" Půlnoční oči uhnuly do strany. "Ale já se nebojím!" Přes všechno odhodlání se hlas zatřepotal a on raději skousl rty. "Vážně? Proč máš tedy tak ledové ruce? Nemyslíš, že už to poznám?" Přestože nečekal odpověď, Satoshi zakroutil hlavou. "A co když mě vůbec neznáš? Nemůžeš o mně vědět vůbec nic, jak dlouho to je, co jsme se viděli poprvé?!" zaťal ruce v pěst a hlasitě se nadechl. Zvířátko v koutě, co sbírá poslední síly. Tomoji si uvědomoval, že musí něco udělat, problém byl v tom, že netušil jak. Koťátko bych pohladil po hlavě, ale nekouslo by mě? Na chvíli sám sobě připadal nemístně, odporně, jen vypustit páru a sám sebe uhodit. Jak ho můžeš srovnávat ke kočce? v takovou chvíli?! Ale…prostě se to k němu hodí…
"Satoshi," otočil si jeho tvář k sobě a opatrně pohladil po vlasech, než si ho pomalu přitáhl blíž. Je vážně tak, pomyslel si, když se kolem něj obtočily dvě paže. "Tomo-chan…" "Ššš, to nic," přejel rukou po zádech, jediné o čem věděl, že Satoshiho uklidní. "Nic se neděje." "Když ty se ke mně vždycky chováš tak hezky a já nevím, jak reagovat." Tak on se mi tady bude šeptem vyzpovídat? "Tomo-chan?" Hlásek zjevně nehodlal přestat tak brzy a on zadoufal, že se třeba dostane trochu hlouběji pod povrch, poodkryje závoj a pochopí trochu víc. "Musíš mě už mít dost, viď?" Dost? Jistě, tak tohle mi určitě pomůže. Přesto ale pocítil absurdní radost, něco tak normálně znějícího vůbec nečekal. Možná, že ještě není tak pozdě. Ne, když dokáže uvažovat takovým způsobem. "To si myslíš, že jsem hlupák? Samozřejmě, že ne. Sice to vždycky není až taková legrace, ale stejně jsem rád, že tě mám. Mám rád tebe, vždyť to víš, ne?" Tak otřepané fráze, skoro jak z přeslazeného filmu. Ale občas to je příjemné. Pocítil zvláštní úlevu, když se od něj Satoshi odtáhl, s mírným úsměvem, jakoby stále nevěděl, jestli se smát nebo plakat. Konec těm šíleným výkyvům, prosím. Klidně se tvař takhle, alespoň vím, na čem jsem.
"Neměl bys zvednout tu pandu? Takhle jí chudáka válet po zemi…" Oba věděli, že se jen snaží změnit téma, ale přišlo to vhod. Satoshi jí tedy bleskově popadl a pohladil po hlavě. "Promiň, Tomo-chan, promiň." Jemně jí celou oprášil a poté do černého plyše zavrtal obličej. "Slibuju, že už to nikdy neudělám, choval jsem se jak blbec, viď?" odtáhl hračku od sebe a pořádně prohlédl, potom přitiskl rty vedle lesklého očka. "Ale mám tě moc rád, Tomo-chan, víš? I když se to možná nezdá, mám. Promiň za všechno. Se mnou jsi to zrovna nevyhrála..." Ještě jednou se jí dotkl a potom nasměroval svůj provinilý úsměv k Tomojimu, který se pousmání také neubránil. "Já myslím, že se na tebe ani nezlobila. Taky tě má určitě ráda." Proč to nedokáže říct přímo? Proč já nemůžu? Ale takhle je to snazší, skoro příjemné. Tak dobře. Sklonil se a zvedl Satoshiho tašku, která byla těžší, než očekával. "Tak ti půjdeme vybalit, ne?" Odpovědí mu bylo rozzářené přikývnutí.

Pláčou andělé? -9

21. února 2008 v 11:48 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
tak GOMENE!! já vim, že sem děěěěsivě pomalá a šíleně moc se omlouvam, taky tenhle díl nějak netrhne...a navíc za něj vděčíme tomu, že sem ráno vypadala jak králík (jako smrtka s rudýma očima), takže sem si hned zaletěla na oční a pka mě máma poslala domu, protože mi je fakt *sick*... ale mam napsanou půlku dalšího dílu, tak třebas to dopíšu nějka chyřejš, ok? ták jo, příjemný čtení (teď si du lehnout, jinka to asi nerozchodim xD)..snad vám to nepříde nudný...
Satoshi se snažil nevnímat bušení srdce ani malátnost a co nejrozhodněji nakráčel ke dveřím, ignorujíc neustálou bolest v kyčli. Prosím, ať tam není. Ne, nebude tam, přeci pracuje, samozřejmě. Potlačil touhu se rozběhnout k Tomojimu a schovat se mu za zády, místo toho se sklonil a vytáhl zpod rohožky náhradní klíč. To zvládneš, Satoshi. Trochu váhavě ho zasunul do zámku a otočil. A potom s nevýslovnou úlevou podruhé, než se dveře otevřely. "Nikdo nikde," zašeptal si pro sebe a s pandou v ruce přeběhl do svého pokoje, kde bleskově vytáhl tašku, do které začal házet všechny možné věci. Jednou svojí částí cítil, že mu je smutno, takhle narychlo opouštět dům, kde vyrostl, druhá polovina nad tím plesala. Nakonec se zadíval na obsah zavazadla a roztřásly se mu ruce. "Co to dělám?" Posadil se na postel, kde se pokusil znovu lapit ztracený dech. Co já to dělám? Složil hlavu do dlaní, ale tentokrát slzy nepřicházely. Já, já… Souichirou. Tomoji. Proč všem jen přidělávám starosti? Proč? Jsem já tak…zbytečný? K čemu jsou takoví lidé? Zatnul pěsti a semknul víčka. Nechtěl by, abych takhle myslel. Tomoji by to nechtěl… On mě má opravdu rád. Vím to, cítím to, přesvědčoval sám sebe s pohledem upřeným na jizvy na svém zápěstí. Jenže nebude to za chvíli stejné jako s bratrem? Proč mi musí říkat o lásce? To bolí. Každý, kdo miluje, jen ubližuje, nic jiného… Cítil, jak mu je těsno, jakoby se kolem něj vše stahovalo, neviditelné vlákno chystající se ho zardousit, pomalu a bolestivě. Chci umřít? Znamená to, že Tomojiho miluju? Ubližuji mu, každou chvilku, co jsem s ním, vím o tom, ale jsem sobec. Není lepší to skončit hned? Nehtem si po jednom řezu přejel, ale nenašel v sobě dost síly ho rozdrásat. Copak nechci klid? Konec? Potřebuju nůž, něco…Trhaně se nadechl, když mu zrak padl na velkou pandu, válející se za ním. Lehce se jí dotkl a pak znovu, než si jí přitáhl do náručí. "Děkuju, Tomo-chan, děkuju," šeptl do hebkého ouška, aniž by se zamyslel, komu slova vlastně adresuje. Miluju tě…promiň, ale chci tu s tebou ještě zůstat.Ještě alespoň jednou se od srdce zasmát, cítit ten pocit. Ještě jednou, než řeknu sbohem. Povzdechl si, než pandu posadil vedle tašky a se znovu nabytým klidem se dal znovu do balení.
"Někam jdeš, bráško?" Celé tělo mu ztuhlo a v prvotním úleku ucukl dozadu, potřeba schoulit se v nejzazším koutku, kde nebude vidět a nikdo na něj nesáhne, ale poté se násilím přinutil zachovat klid, alespoň navenek. Co tu dělá, kdy přišel? Tomoji, proč mi neřekl..? Dlouze se zadíval na postavu opírající se o botník a konečně se odpoutal od zdi, ke které se tiskl, s taškou v jedné a pandou v druhé ruce. Souichirou ho pozoroval s jízlivým úsměškem a pohrdáním v přivřených očích.
"Tak?" Ne, on tady byl celou dobu, jen na mě čekal a bavil se. Tentokrát tě ale nenechám vyhrát, alespoň jednou... Tomoji mi věří. Musím, už kvůli němu. Aniž by odpověděl na otázku, sklopil hlavu, v mysli naději ve vysvobození, a přerázoval ke vchodovým dveřím. Tomo-chan… Spolu s pandou stiskl i rty a jen čekal, kdy padne rána nebo alespoň příkaz zastavit. Chytil za kliku a téměř cítil, jak se mu nad hlavou vznáší napřažená paže, Souichirou však i nadále zůstal na původním místě, bez jakéhokoli pokusu mu v odchodu zabránit. Co se děje? Se srdcem v krku otevřel, stále ještě nevěříc, že se mu podaří opustit ten proklatý dům, když se mu před očima vytvořila černá clona. Já nemůžu. Tohle nejde, není to správně. Potrestá mě, určitě, zasloužím si to. Proč utíkám? Chci tu zůstat, Souichirou mě miluje… Na chvíli zaváhal, touha se obrátit a nechat vykompenzovat bolestí svou zradu, ale pak se mu vrátila vzpomínka na Tomojiho a spolu s ní i soudnost. Vyrazil ven a v panice zabouchl, srdce bušící až v krku.
Chvíli stál na místě a celá jeho bytost toužila padnout na zem, odhodit veškeré sebeovládání a vykřičet se ze všeho, ale místo toho se jen nadechl a nic neříkajícím krokem přešel k čekajícímu Tomojimu. "Stalo se něco?" Zakroutil hlavou. Takže o něm vážně neví. "Vypadáš nějak přepadle… Ukaž, vezmu ti to." Satoshi však tašku chytil pevněji a ucukl s ní, poté jen pokrčil rameny v odpověď na překvapený pohled. Druhou rukou ho chytil za rukáv a mírně zatáhl. "Tak pojď, Tomo-chan, zdržuješ." "Ale já ti to vážně vezmu." Tomoji se pokusil popruh znovu ukořistit, ale marně. Proto si jen povzdechl a srovnal krok s druhým mladíkem, sám sebe v duchu přirovnávaje se psem na vodítku.

Pláčou andělé? -8

14. února 2008 v 18:16 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
"Tomoji,pusť mě už na zem." "Proč?" přestal sledovat světla na semaforu a svojí pozornost přesunul k Satoshimu, který mu zase žmoulal vlasy. "Lidi koukají…" Tón zněl stydlivě, ale on přetvářku prohlédl. "Copak tobě to někdy vadilo?" ani se nepokusil zakrýt, že mu neuvěřil a černovlasý odvrátil obličej, jakoby se malinko začervenal. Povzdechl si a opatrně ho tedy postavil. Satoshi se ihned přitiskl k jeho ruce, s výrazem zamilované dívky na tváři a tentokrát pro změnu zrudnul Tomoji. "Koukají až teď, nechceš počkat na doma?" Dostalo se mu jen zářivého úsměvu. "Copak tobě to někdy vadilo, Tomo-chan?" Satoshiho škádlivý hlas se rozlehl ulicí a on bojoval s touhou dělat, že k němu vůbec nepatří. Proč já?Vážně ti občas nerozumím.
Satoshi se, stále držíc jeho ruky, najednou zastavil před výlohou jakéhosi hračkářství. S neskrývaným nadšením se sklonil, nos přitiskl téměř na sklo, o které se opřel rukama a vypadal, že se každou chvíli rozplyne. Tomojimu podle směru jeho zbožného pohledu po chvíli došlo, že ho zaujala plyšová panda, trůnící mezi ostatními hloupostmi a zjevně neschopná udržet tvar, buclaté packy rozhozené kolem sebe. Neubránil se úsměvu, když mu došlo, že se jedná přesně o ten typ stvůrky, který si získá obdiv dvouletého dítěte a čestné místo pod peřinou. Sklonil se vedle něj a chvíli sledoval ten úsměv. "Chceš jí?" zeptal se nakonec. Satoshi se narovnal, se zářícíma očima dvakrát většíma než obvykle. "Ty bys mi jí koupil, Tomo-chan?" Nevěřícně zamrkal a Tomoji si byl jistý, že v tu chvíli opravdu nic nehraje. "Samozřejmě, když si ti tak líbí." Na jemné tváři se úsměv ještě rozšířil. "V tom případě jí nemusíš kupovat, stačí, že vím, žes chtěl," nakrčil nos v něžném gestu. Vypadá tak rozkošně a zároveň nevinně. Skoro jako dítě… Chci mu udělat radost, i kdyby s tou obludou hodlal vážně spát.
"Jdeme?" už se otáčel, Tomoji ho však chytil za zápěstí a dotáhl ke dveřím obchodu. "To ale vážně nemusíš! Nepotřebuju to, neutrácej za mě zbytečně." Snažil se vyprostit nebo alespoň zastavit, ale on mu nedal šanci a dostal dovnitř.
Když za chviličku vyšli zpátky na ulici, svíral Satoshi v náručí velkou pandu a zářil dětinskou radostí, zatímco si jí okouzleně prohlížel. "Není báječná?" "Hm, určitě, ale měla by dostat jméno." Nevěřil bych, že tě něco takového může potěšit, jsi teď jako sluníčko. Škoda, že to nemůže trvat věčně... Schválně, kdy se zas rozpláče..? Nechci aby byl smutný, už nikdy, nedovolím to. I když, co můžu udělat? Sledoval ho, jak krčí obočí a přemýšlí, zatímco bojoval s touhou ho políbit, přivlastnit si ho a uchránit. Nejpomilováníhodnější stvoření, co znám. Vypadá najednou tak roztomile, jen políbit…ale lidi by koukali. Přestal nad tím myslet, když Satoshi zavýskl a tleskl. "Mám to, Tomo-chan! Pojmenuju jí tak…" "Jak?" Nikdo vůbec nekouká, samozřejmě, že ne. "No, Tomo-chan…" Satoshi sešpulil rty a zatvářil se přesně jako děcko, které nikdo nepochopil. A v tu chvíli mu to konečně došlo. "Nemůže mít přece stejné jméno jako já. A navíc jsi říkal, že je to ona," snažil se mu to vymluvit, aniž by ho rozzlobil. Satoshi nakrabatil čelo. "Ale já chci aby se tak jmenovala! Líbí se mi to. Viď, Tomo-chan?" Poslední větu již adresoval plyšákovi a víc se tématu zjevně nehodlal věnovat. Jak si přeješ… Trochu žárlivě se podíval na svou jmenovkyni a potom ho chytil kolem ramen. "Já jsem ale hlavní Tomoji, jasné?" za přílivu smíchu nakonec dostal letmou pusu na tvář.
"Tomo-chan?" Satoshi ho zatáhl za rukáv a donutil zastavit. "Já…musím si dojít pro nějaké věci…tam." Trochu nervózně si plyšáka v rukou nadhodil a koukl na něj. "Můžeš jít napřed?" Už mu chtěl začít oponovat, že ho nikam rozhodně nepustí, ale nakonec si to rozmyslel. Je to stejně zbytečné. Ale nechci ho nechat…co když..? Chytil ho za ruku a jemně stiskl. "Můžeme jít koupit cokoli budeš potřebovat." Satoshi zavrtěl hlavou, přesně jak předpokládal. Ale aspoň jsem to zkusil, ne? "Tomo-chan, prosím. Přijdu za tebou hned jak sbalím, slibuju." Zněl sice věrohodně, ale místo aby se mu podíval do očí, sklopil hlavu a nechal si vlasy překrýt obličej. Asi nejsem jediný, kdo má strach. Proč ti musí všichni jen ubližovat, proč si ubližuješ ty sám? Bezděčně si vzpomněl na zoufalství v těch očích, když se mu vrhal k nohám. "Zachraň mě"… Já slibuju, slibuju, že udělám všechno. Prsty se dotkl brady a donutil ho tvář zvednout. "Tak tě doprovodím, ano?" Satoshi otevřel ústa, poté však jen neochotně kývl. "Ale počkáš na mě venku." Samozřejmě, že ne, nikdy tě tam nenechám vejít samotného, už nikdy víc, rozumíš?! To je ta největší pitomost, co jsem kdy slyšel! Nekoukej na mě tak, to není fér, prostě ne. Co když tam bude? Co když… Jestli mu ještě někdo něco udělá, nejspíš se rozpadne, vždyť… Zadíval se na křehce vypadající tělíčko a pohmožděninu na líci. Nemůžu, mám o něj takový strach. Ne…Jak ty to děláš? Hlasitě si povzdechl, ale poté souhlasil.

Pláčou andělé? -7

11. února 2008 v 19:46 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
tákže, další díleček, řekněme s podtitulkem: aneb tomoji je taky jen člověk xD...poděkujte kiraře, že hodila svym obviňujícim pohledem na správný místo a satoshimu, že je to miláček...a speciální věnování, pro katy, jako omluvu, že sem jí už dvakrát za sebou zdrhla bez rozloučení, což se vážně nedělá...ale ona se nenaštvala ani nic podobnýho (seš nejúžasnější "tvor XP" co znam, takže si to užij, ťuti *muck*)...mam ňákou povídavou náladu či co, gomene xD
Satoshi kývl hlavou a pomalu se pokusil zvednout, s rukou zapřenou o stěnu kabinky. Nakonec se vydrápal, ale obličej se mu nechtěně zkřivil, když přenesl váhu na zraněnou nohu. Mělo ti to dojít, tupče. Znovu ho tedy zvedl. "Asi tě to bolí, promiň," povzdechl si soucitně. Sice předpokládal, že se bude vzpouzet, ale Satoshi mu místo toho vděčně obtočil ruce kolem krku a přitiskl se co nejblíže, s pohledem zblízka upřeným do toho jeho. Tomojiho překvapilo, jak málo se uvnitř odráží, jakoby se nic nestalo, nebylo tam po celé scéně památky, přesto však zrak nedokázal odtrhnout. Přišlo mu to jako celé věčnost, hypnotizovaně se utápěl v tmavých hloubkách, dokud se uvnitř něco nezablesklo a Satoshi neotočil hlavu. "Děkuji," zašeptal slabě a dotkl se rty kůže jeho krku. Neboj se, nepustím tě. Nenechám tě spadnout do té propasti, už ne znovu. Udělám pro to cokoliv. Přál si to říci nahlas, ale strach, že uvidí v té překrásné tváři znovu bolest byl silnější. Nesnáším ticho
"Měl bys víc jíst, jsi ještě lehčí než minule," prohlásil nakonec, doufaje, že to znělo žertovně. Černovlasý se mu v náručí zavrtěl, zvedl hlavu a usmál se. "Copak se ti takhle nelíbím?" našpulil rty a přitom naoko svůdně zamrkal. Tomojiho to z nějakého důvodu zabolelo, ale přinutil se zasmát. "Ne, to ne. Já jen, abys mi neumřel hlady…" Satoshi na něj vyplázl jazyk a pohodlněji se mu uvelebil na rameni. "Nepospícháme náhodou? Někdy taky bude zvonit." Znovu už měl normální tón. Tomojiho napadlo zatřást s ním tak silně, aby se probudil, dostat ho z jeho vlastních zkreslených představ o světě, ale ovládl se a místo toho s ním v náručí vyšel na chodbu. Copak dokázal tak rychle zapomenout? To přeci není možné. Proč jen s tím divadlem nepřestane?! Jak mu jen mám pomoct, když ani nepoznám, co myslí upřímně a co ne? V jednu chvíli pocítil šílené nutkání ho pustit jako něco nečistého, odhodit od sebe co nejdál a víc se nedotknout, za chviličku naopak touhu obejmout tak silně, co to půjde, říct mu, jak moc ho miluje. Ano, chtěl bych…Ale ty to asi nechceš slyšet, že? Kdo z nás se vlastně bojí víc? Čeho? Jenže jak vůbec můžu říct, že tě miluju po pár chvílích? To není možné, říkals to správně… Jak si můžu vzít domů někoho, o kom vlastně ani nic nevím? Copak se mnou tak zamávala ta tvoje tvář nebo proč vlastně..? Cítil, jak mu buší srdce, byl si jistý, že to musí být cítit a modlil se, aby Satoshi nic nepoznal.
"Tomo-chan?" letmý dotyk na tváři. Zamrkal, aby se dostal z vlastních myšlenek a zadíval se přímo do těch znepokojivých očí. On si všiml, byla první iracionální věc, co mu přišla na mysl a jeho žaludek udělal kotrmelec. Jak jsem jen nad něčím takovým mohl uvažovat? Potřebuje pomoct, ale já…Kdybych jen věděl co chci! Zázračně vykouzlil úsměv s pohledem do té nečitelné tváře. "Děje se něco, Tomo-chan?" pohladil ho a Tomoji rozeznal, co se ho předtím dotklo. Jsem blbec, vždyť ho vážně miluju. Promiň mi to Satoshi, ještě že nevíš. Odpusť, nemůžu si pomoct. Miluju.
"Pusu." Satoshi nechápavě zamrkal. "Co?" "Můžeš…mi dát pusu?" Pobledlou tváří proběhl zvláštně něžný výraz, než to udělal. Nepustím tě, doopravdy ne. "Mám tě rád…" V odpověď se ozvalo tiché zasmání, jemně se mu líčkem otřel o tvář. "Já taky, ale to jsem nemyslel. Nemůžeme odejít."
Téměř začal panikařit, když ucítil bodavou hořkost v prsou. Sám sobě se pokusil namluvit, že je to hněv, ale mnohem spíš se jednalo o lítost. Proč já tohle vlastně dělám? Nedá se ti pomoct, když to sám nechceš. Člověk je vážně pitomec, snažit se tolik pro někoho, o kom ví, že ho stejně nakonec zradí. "…Tomoji? Je ti něco? Nevypadáš zrovna dobře…" Nevypadáš dobře, tak to sedí. Chtěl něco rázně odpovědět, pustit ho na zem, ale Satoshiho starostlivý výraz ho zadržel. Chytil do dlaně konečky jeho hnědých vlasů a přiložil si je k ústům. "Vážně v pořádku? Vlastně, málem jsem zapomněl… Nechali jsme všechno ve třídě, musíme se pro to stavit," sklopil pohled k zemi. "Nechci nikoho už vidět. Budeme potom moci odejít? Všichni se budou vyptávat…a-" V tu chvíli se Tomoji neudržel a naplno se rozesmál. Ztichlou chodbou se to podivně rozléhalo a Satoshi se zatvářil ukřivděně, ale on si prostě nemohl pomoci. Jsem ten největší blbec na světě. Proč musím vždycky vymýšlet ty nejčernější scénáře? Nezradil mě, nezradil…nikdy by to neudělal. Satoshi do něj žďuchnul a on se konečně vzpamatoval. Já bych, já…tolik tě miluju, tolik moc. Sklonil se a procítěně políbil, nemohl jinak. Tak moc. Konečně se odtáhl a přitom zalitoval, že nemá volné ruce, že už ho drží a nemůže znovu obejmout.
"Vážně tě miluju," zašeptal někam do černých vlasů, ale Satoshi se odtáhl. "Už nikdy to nechci slyšet, rozumíš?!" Zbledl a stíny v očích se prohloubily. Tomoji v tu chvíli proklel sám sebe. Tušil, že to tak nějak skončí, že Satoshi jeho vyznání nepřijme, ale stejně se nedokázal zapřít a řekl to. Proč mu ubližuješ? Ale zničení naděje bolí... Sledoval chvíli Satoshiho rychle se zdvíhající hrudník a skousl si rty, podivně ho pálily oči. "Promiň mi to… Já, když je to pravda." Řekls to znovu... Tělo v jeho náručí ještě více ztuhlo a koutkem oka zachytil napřaženou ruku. Zavřel oči a jen čekal, až rána dopadne, místo toho se mu Satoshi hlavou opřel o rameno. "Jsi ten největší pitomec, co znám," vyčetl mu plačtivě. "Ten největší. Vážně jsem tě měl uhodit. Tupče, nesnáším tě, nesnáším!" Prsty zaklesl do jeho mikiny a popotáhl. Tomoji čekal větší řev a věděl, že by ho nejspíš neměl dál dráždit, ale přesto mu to přišlo od minule jako obrovský pokrok. "Proč to nemůžeš slyšet? Kdo ti to říká?" Satoshi však jen zavrtěl hlavou a znovu se rozplakal. "Vezmi mě domů, prosím." Poznal, že nemá cenu dál naléhat a ubližovat ještě víc. "Tak kvůli mně neplač, miláčku," pokusil se znít optimisticky a znovu sám sobě připadal jako největší idiot pod sluncem. "Potřebujeme ty věci," popotáhl. "Klíče mám v kapse." "Tomoji-" Satoshi chtěl ještě něco namítnout, ale poté si to rozmyslel. "Dobře…"

Pláčou andělé? -6

7. února 2008 v 20:18 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
Druhý den Satoshi nepřišel do školy. Pokaždé, když se otevřely dveře, zvedl Tomoji s nadějí hlavu, ale vždy ji zas zklamaně sklopil. Zůstal tedy sedět na místě, podivný balvan bránící v dýchání na prsou, a ani se nesnažil předstírat, že dává pozor, věci stále schované v tašce. Nesčetněkrát mu zrak zabloudil k hodinám visícím na stěně, ty však jako by se zastavily, jen jejich tikání, dovádějící ho téměř k šílenství, prozrazovalo pravdu. Pokusil se přestat opakovat jeho jméno jako mantru, ale v mysli mu znělo dál, spolu s obrázkem těch smutných očí. Je tohle kvůli mně? Satoshi, prosím, že jsi v pořádku? Je to jen chřipka, protos nepřišel, že ano? Sám ale podvědomě tušil, že to ten pravý důvod nebude. Když už to nevydržel a rozhodl se zavolat, zjistil, že vlastně ani nezná číslo a zoufale se praštil do hlavy. Sakra, co mám dělat? Už ho popadlo nutkání jít za ním domů, ale zastavil se včas. To přeci nemůžu. Jestli je tohle kvůli mně, jestli mu doma ublížili, nemůžu tam jít. Nechci mu přidělávat ještě víc problémů... Zatnul ruce v pěst, ale nakonec si jen nešťastně sedl zpátky, s touhou uškrtit sám sebe, ani nevěděl za co. Nesnášel ten pocit bezmoci a nejistoty. Jen si prosím nic neudělej. Další bodnutí strachu se dostavilo, jen si vybavil bílá pořezaná zápěstí. Satoshi, ty to zvládneš, určitě. Musíš to vydržet, prostě musíš...
"Satoshi?!" ozval se překvapený hlas profesorky, když se druhý den objevil ve třídě uprostřed první hodiny. "Co se ti stalo?" Mladík do třídy nakulhal, s celou jednou tváří fialovou a vypadal, že se co chvíli neudrží na nohou. Všichni zmlkli a čekali, co odpoví, on se na ně však široce usmál. "Omlouvám se, že jdu pozdě, trošku jsem tu nohu podcenil," zašklebil se. " Včera jsem zakopl a sletěl ze schodů, naštěstí byl bráška doma a vzal mě k doktorovi." Trošku zčervenal na zdravé půlce obličeje, což pobavilo spolužáky, jen Tomojimu do smíchu zrovna nebylo. "Měl jsi dnes ještě zůstat doma, nevypadáš příliš dobře," zatvářila se profesorka nad jeho přítomností ne moc nadšeně, ale on zakroutil hlavou. "Není důvod tu nebýt, vážně se cítím v pořádku. Jsem jen nemehlo," dodal a šel se posadit na své místo, kde si bleskově vybalil a znovu všechny obdařil úsměvem. Profesorka tedy kývla hlavou a vrátila se k výkladu.
Tomoji umíral netrpělivostí za ním jít a obejmout ho, říct jak mu je to líto. Nejraději by to udělal hned, ale věděl, co je možné a co ne. Ale ty modřiny. Je to kvůli mně. Promiň mi to, nejspíš jsem tě neměl pouštět. Ne, určitě. Kdybys mi jen řekl, kdo ti to tak ubližuje, netuším, jak ti pomoci. Zhluboka si povzdechl. Kdyby neznal pravdu, také by tu historku s radostí přijal. Navíc jsi to zahrál perfektně, jenže je to jen přetvářka. Stejně jako každý tvůj úsměv. Já...nedokážu tě tak vidět. Vědět, jak moc trpíš a sledovat tu masku, kterou častuješ svět. Copak to nebolí? Satoshi...
Zazvonilo, ale on jako by ztratil odvahu. Najednou se bál podívat do těch modrých očí, bál se, že v nich najde stopy obvinění. Ale on to teď potřebuje slyšet. Po tom, co se mu stalo... Chci mu říct, že jsem s ním, dostat to ze sebe, jinak se s tím zadusím, uvědomil si náhle a konečně vstal. Satoshiho místo vzadu bylo ale prázdné a on se rozhlédl kolem. Nakonec usoudil, že musel jít na záchod a vydal se stejným směrem. Povímti to...
Tomoji se opřel pod oknem a nevšímal si divých pohledů ostatních. Bylo mu v tu chvíli naprosto jedno, co si kdo bude myslet nebo říkat, cítil jen nutnost vidět Satoshiho. Vidět? Cítit, milovat, chránit... A hlavně už znovu neselhat. Zavřel oči, věděl, že tu někde je, podvědomě, jako nejvyšší pravdu, ale Satoshi si zjevně dával na čas. Možná je mu špatně, možná odpočívá. Od lidí, ode mě? Sám nevěděl.
Znovu zazvonilo, místnost se vyprázdnila a vše podivně ztichlo. Až tak mrtvolně... Okřikl sám sebe, na co hned nemyslí a přiblížil se k zavřeným dveřím jedné kabinky. Zdvihl ruce a dotkl se dřeva, ale vědomí, že je Satoshi uvnitř mu nedovolilo promluvit, ucítil vinu jako palčivé štípání, neutuchající a rozleptávající přesvědčení. Několikrát se nadechl, než zaklepal. "Satoshi..?" Odpovědí mu však bylo jen ono ticho. "No tak, Satoshi, otevři ty dveře, prosím." I on postřehl naléhavost svého tónu, najednou to potřeboval ukončit. No tak, zaklínal ho v duchu a nakonec sám sáhl na kliku. Chtěl dveřmi alespoň zacloumat s nadějí, že to mladíka uvnitř přesvědčí odemknout, dveře se však otevřely samy. Neměl zamčeno? To je... Chviličku zaváhal, než otevřel dokořán.
Satoshi zhrouceně poloseděl, pololežel u stěny kabinky, ruce i nohy bezvládně rozhozené kolem. Hlavu zaklonil dozadu a vlasy se mu tak svezly z obličeje, což odhalilo modřinu v plné kráse. Připomínajíc nedokončený obraz beznaděje, slané cestičky brázdící tváře, okoralé pootevřené rty a vyprchalý pohled upřený kamsi do neznáma, jako by z něj podstata života unikla v půli pohybu. Tomoji v prvním úleku přejel pohledem po podlaze, ale po krvi nebylo ani památky. Nepatrně se mu ulevilo, když si uvědomil, že je v pořádku. Jak moc se dá poničit duše? napadlo ho ještě.
"Sato-chan..." Plánoval ho oslovit nahlas, ale povedlo se mu jen jakési nejisté povzdechnutí. Satoshi zamrkal a upřel na něj oči, ze kterých se ztratilo prázdno, nahrazeno bolestí. Opravdové zrcadlo nitra. Strach, smutek, zoufalství, odrazy citů proběhly pohledem, ale vytratily se dříve, než je Tomoji dokázal pořádně rozpoznat. Po uhlových řasách steklo pár slz.
Satoshiho tělem otřásly první zoufalé vzlyky a on složil tvář do dlaní. "Satoshi," oslovil ho znovu a chtěl pohladit ve vlasech, ten se však vymrštil a objal Tomojiho kolena. "Zachraň mě...prosím. Tomoji..." vyrážel ze sebe namáhavě mezi hysterickým záchvatem pláče. "Bolí to, bolí..." Překvapilo ho a hlavně vyděsilo, jak moc se trápí. Co ti museli udělat, že je ti tak zle? Mladík na zemi připomínal spíš trosku, když svou usměvavou masku konečně nechal opadnout a odhalil své pravé já. Tomojiho napadlo, jak moc se musí přemáhat, aby navenek působil normálním dojmem. Chvíli s neuvěřitelným pocitem přihlížel, než ho chytil za zápěstí a jemně ruce odtáhl od sebe s úmyslem obejmout. Satoshi si to však vyložil jako odmítnutí a znovu po něm chňapl. "Neopouštěj mě, prosím!" obličej se mu zkřivil a pláč ještě prohloubil. "Já to nedokážu, prosím..." v půlnočních očích se objevila hrůza smíšená s bolestí, když se zoufale kousl do rudých rtů.
Klekl si k němu na zem a třesoucí tělíčko přitáhl k sobě. Několikrát políbil chmýří černých vlasů a začal ho v náručí kolébat, tak jak mu to dělávala babička po nočních můrách. Satoshi mu obtočil ruce kolem krku a nevědomky zatnul prsty tak, až to zabolelo. "Ššš, já tě přeci nechci opustit, to by mohl udělat jen hlupák. Tak se neboj, jsem tu s tebou, vždycky jsem s tebou," snažil se ho konejšivě přesvědčit. Černovlasý se přivinul blíž a bylo vidět, že se snaží pláč zkrotit i když mu to příliš nešlo. Nakonec jen zabořil obličej do Tomojiho košile a nechal se hladit po zádech.
Konečně Tomoji ucítil, jak třas ustupuje a něžně políbil zabarvenou tvář. "Ššš, neplač už, zlatíčko. Mám tě moc rád, víš to, že?" Satoshiho uslzelýma očima prolétlo světélko a nakonec přikývl. Znovu si chtěl hlavu položit, ale Tomoji ho jemně chytil za bradu a setřel všechny slzy dolů. Rty mu přejel přes čelo, nos a tváře, než se znovu vrátil k očím. Satoshi je s důvěrou zavřel a nechal jemné dotyky laskat.
"Pojďme domů, dobře?" Mladík v náručí se mu zachvěl, ale Tomoji ho sevřel pevněji, snažíc se předat klid. "Satoshi?" zašeptal mu do ucha, "Zůstaneš se mnou? Já tě tam už nepustím. Nemůžu znova." Bledá tvář se zachmuřila a modrý pohled uhnul do strany. "Nezlob se," vydechl rozechvělým hlasem, ale Tomoji mu nedal šanci protestovat. Dlouze políbil jeho ústa a když pustil, Satoshi nepatrně přikývl. "Já...nechci se tam vrátit." Tomoji se naposledy dotkl jeho tváře. "Já vím," přitakal zamyšleně a potom se na něj zkoumavě zadíval. "Můžeš vstát?"

Pláčou andělé? -5

4. února 2008 v 21:08 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
S plynoucím časem Satoshi postupně utichal, jako by mu docházela energie i přes všechny Tomojiho snahy o bezstarostnou atmosféru. Pomalu, ale jistě se začal mračit jako obloha před bouřkou a napětí z něj téměř sálalo. Když už po několikáté nezareagoval na oslovení, chytil ho Tomoji za ruku a dotáhl do nedalekého parku, kde ho posadil na lavičku. "Tak co se děje?" zadíval se na něj zkoumavě a přelétl prsty přes tvář. "Satoshi..?" On však jen odvrátil pohled a pokusil se vymanit dlaň z jeho sevření. Tomoji se přestal usmívat a s hlubokým povzdechem se opřel o dřevo za sebou. Chvíli pozoroval kousky nebe prosvítající větvemi stromu, ale koutkem oka sledoval spíš postavu vedle sebe. Satoshi mu zase začal připomínat toho mlčenlivého kluka, tak jak ho poznal. No, vlastně to bylo teprve včera? Sám nemohl uvěřit, když se nad tím zamyslel. Snad nikdo mi nebyl tak blízko. Ale on je zároveň daleko, tak moc... Zavřel na chvíli oči a pokusil se vytěsnit myšlenky, což se samozřejmě napodařilo. Nakonec to vzdal a přiblížil se k Satoshimu. Ten jen seděl ve své zelené mikině, hlavu skloněnou a znovu celý pohroužený do sebe. "V pořádku?" Rukou mu zajel do havraních vlasů, zatímco ho druhou jemně donutil zvednout tvář. "Asi hloupá otázka, co?" okomentoval se nakonec sám a palcem přejel po bezkrevných rtech. Vždycky je mívá tak červené... Ale vlastně to nevím, co je to jeden den? Podvědomě ale cítil, že tohle rozhodně není normální stav. Bledé rty se nakonec přes všechno očekávání pohnuly v nápodobě polibku. "Promiň, Tomo-chan, jsem blbec. Takhle to pokazit..." Přitiskl si dlaň ke tváři a pousmál se. "To nic, neboj se o mě. Já už vlastně radši půjdu, dobře?" Nahnul se k němu a letmo políbil na rty, než vstal. "A vážně díky za dnešek. Moc jsem si to užil... A taky jsem zjistil, že vanilková zmrzlina je rozhodně nejlepší, borůvku už nikdy nekupovat." Otočil se, ale jakoby se zdráhal udělat krok pryč. Tomoji se rychle postavil a zezadu ho objal, v duchu děkujíc, že není nikdo v dohledu. "Můžu tě doprovodit?" zašeptal a políbil na krk. Satoshi se mu v náručí zachvěl, ale nakonec přikývl a když se na něj otočil, měl zase tu svou příjemnou masku. "Jdeme?" zeptal se s hlavou mírně do strany. Nechci tě pouštět, jenže...musím. S pocitem naprosté bezmoci ho cvrnkl ukazováčem do nosu a přitakal.
Satoshi přešel po pečlivě udržované příjezdové cestě až k domu a v duchu zajásal, když nikde neviděl nablýskané černé auto. Takže ještě není doma, je brzy. Přede dveřmi si položil tašku na zem a začal v ní hledat klíč. Rty se mu samovolně roztáhly do úsměvu, když si vzpoměl, jak se s Tomojim museli pro učení vracet, oba na něj téměř zapoměli. Tomoji. Vybavil si ho před očima, čímž si radostný výraz udržel. Po jaké době se cítím takhle krásně? Pokaždé se zachová tak mile, až nevím, co dělat, ale...mám ho rád. Moc. Konečně klíče vytáhl a zasunul do zámku s doměním, že bude zamčeno, ale dveře se ihned otevřely. Opatrně vešel dovnitř a zrak mu padl na postavu v perfektním obleku. Co ten tady? Úsměv z tváře se mu vytratil do neznáma.
"Souichirou," hlesl tiše a cítil, jak se ho nedobrovolně zmocňuje třas. Bude šílený vzteky, že jsem nebyl doma. Mám strach, Tomoji...on mě určitě potrestá. Něco uvnitř něj hrozilo prasknout a strhnout sebeovládání jako dravá voda. Jeho bratr se však zatvářil příjemně. "Satoshi, konečně zpátky. Koukám, že sis našel přátele brzy." Z přívětivosti v tom hlase mu až zatrnulo. Co se to děje? Na venek se však snažil nedat nic najevo a čekal, co bude dál. Souichirou tleskl rukama. "No tak bráško, pochlub se. Spal jsi u přítelkyně? Věděl jsem, že budeš mít úspěch. Ta tvoje tvář." Něžně ho pohladil a Satoshi jen nevěřícně zamrkal. "Nebo je to spíš přítel? Musí z toho andělského výrazu šílet, že?" Cítil, jak mu zběsile buší srdce a zoufale přemýšlel, k čemu tohle všechno povede. Bratr se k němu sklonil a políbil na čelo. "Sundej si boty, uklidím je." Proč neřve, proč mě ještě neuhodil? Co se mu stalo? Trochu malátně se sehnul, aby se zul a přitom nedokázal uvěřit svému štěstí. Že by mi dnes nic neudělal? To snad ani není možné. Ale třeba... Pomalu zase začínal dýchat klidněji a s rodící se nadějí tenisky podal. "Přišel jsi teď z práce? Nikde jsem neviděl auto," poznamenal nesměle s pohledem na jeho sako. "Garáž, bráško. Mimochodem,nevěděl jsem, že máš rád vanilkovou zmrzlinu. Nikdys mi to neřekl. A přitom by se s ní daly dělat tak zajímavé věci," poznamenal místo úplné odpovědi. On to ví? Viděl nás snad?! Satoshiho zamrazilo, když ho sledoval, jak se zvedá od botníku. Dostal šílenou chuť křičet, ale nechtěl věci ještě zhoršit, už dávno zjistil, že hluk nepomáhá. Souichirou mu pokynul rukou, aby se přiblížil, stále ještě s milým výrazem. Černovlasý tedy přinutil své nohy k pohybu s utkvělou prosbou v mysli. Znovu ucítil jemné pohlazení a už začínal doopravdy věřit, že se tomu dnes vyhne, když dostal facku až se zapotácel. S hrůzou se podíval do té hněvem zkřivené tváře a nevědomě se rozplakal. Souichirou ho povalil další ranou na zem a on se tvrdě uhodil ho hlavy, až se kousl do jazyka. V ústech ucítil pachuť krve, spolu s kopancem do žeber. "Ne, prosím ne!" zašeptal, ale docílil jen dalšího přívalu ran. Tomoji promiň, prosím. Nedokážu nic dělat, bolí to..Já nechci, nechci, zachraň mě! Rukama si skryl obličej a snažil se nevnímat jako pokaždé, ale tentokrát se to nepovedlo. Se vzpomínkami na něhu minulé noci mu to celé přišlo ještě tisíckrát horší než obvykle. Proč, proč? zeptal se sám sebe a do mysli mu vpluly vzpomínky.
Už dva roky, co zemřeli. Dva roky, co tohle snáší. A to na ní kdysi žárlil. Na Sae, svojí stejně starou sestru, protože jí velký bráška vždycky dával přednost. To, jak si s ní povídal, hrál, hladil ve vlasech, jak se na ní díval. Jenže on také toužil po pozornosti, alespoň po jednom úsměvu. Svou šanci uviděl, když rodina odjížděla k příbuzným. Souichirou onemocněl a nemohl a on hlupák se s ním rozhodl zůstat doma, kdyby něco potřeboval. Doufal, že si tak najde místečko v jeho srdci, že si ho přivlastní. Sae ho tenkrát přemlouvala, její tvář se podivně stáhla, když šťastně zakroutil hlavou. Tenkrát nechápal, nemohl, myslel si, že jen závidí. Ve chvíli, kdy se za nimi zaklaply dveře mu bylo, jako by vyhrál. Ale když se ještě týž večer znovu otevřely, stál v nich pár policistů se zprávou, že celá jeho rodina zahynula při autonehodě. A Souichirou přeci potřeboval někoho, komu by dal svou lásku. Tak proč ne jemu? Byli se Sae dvojčata, podobali se navzájem. Přání se mu splnilo, nakonec ho vážně získal pro sebe. 'Miluju tě, dělám to jen pro tvoje dobro.' Proč láska tak bolí? Nesnáším ji!
Z očí mu vytryskl nový proud slz a smísil se na jeho tvářích s ostatními. Znám ten rozdíl. Tebe měl rád, sestřičko, mě miluje. To proto ti nikdy neublížil, proto. Cítil ty odporné ruce na svém těle, ale nedokázal je dál snášet, nechat je, ať si dělají, co chtějí. Nesnesu to, musím se bránit. Chci se bránit, Tomoji... Souichirou z něj už serval téměř všechno, když to Satoshi nevydržel a odstrčil ho. "Nejsem to já, koho chceš, po kom toužíš!" vykřikl a snažil se popadnout dech. "Nemůžu za to, že Sae umřela, tak proč mi to děláš?! Je to ona, koho si ve skutečnosti přeješ, koho si vždycky představuješ, tak proč mě tak trápíš? Co jsem ti kdy udělal? Pusť mě! Je to ona, koho-" dál se nedostal, protože ho Souichirou uhodil tolik, až mu vytryskla krev z nosu. "Miluju tě, je to pro tvoje dobro," slyšel ještě ten nenáviděný hlas odříkávat své motto a cítil, jak mu stiskl ruce nad hlavou. Ne... Bolest ho oslepila víc než závoj slz a sebrala mu sílu bojovat. Stejně se neubráním, nemá to cenu. Jen jsem to zhoršil. Prokousl si ret, když ucítil bratrovu hrubost, větší než obvykle. S pocitem hořké prohry semknul pevně víčka a jen čekal, až skončí.

Pláčou andělé? -4

2. února 2008 v 22:00 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
mno takže máme novou anketku, že mi tam kliknete? xD
Zdá se mi to nebo je dnes nebe tak modré? Satoshi si opřel ruku o linku, kde dělal snídani a znovu se zadíval ven z okna. Nakonec zatřepal hlavou, aby tak vyhnal myšlenky nad odstíny modře a usmál se pod vousy. Létáš někde vysoko... Ale to včera... Zavřel oči a nechal se unést o pár hodin zpátky. Jenže teď to bude ještě horší, vrátit se. Já...mám strach? Najednou mu bylo jen v tričku zima, rukama si objal tělo. Tomoji byl tak-tak líbilo se mi to. Tolik jiné než obvykle. Dotkl se mě Souichirou někdy takovýmhle způsobem? Alespoň jednou? Na paži mu něco dopadlo a on otevřel oči. Proč sakra brečím? zeptal se sám sebe nevěřícně, ale nesnažil se přestat. Nechci se vrátit, kdybych tohle neudělal... Jsem sobec? Jenže nevěděl jsem...že milování může být i takhle. Ale proč to tedy potom Tomoji řekl? Proč to musel říkat?! Znovu si vybavil tu tvář, když se mu svezl obvaz a on poprvé uviděl, co tam vlastně skrývá. Stále nezahojené, rudé vrypy do kůže. 'Kdo ti to udělal?' 'Já sám.' 'Ale-' 'Byl to trest...' Způsob, jakým mu přes srdcový obrys přejel prsty, jako by se bál způsobit bolest. Jako kdyby ta ještě něco znamenala. I když je to jediný způsob, jak ještě rozeznat realitu, když se vše ostatní ztratí v mlze. Znamená to, že je tohle sen? Další slza stekla dolů. Nejspíš ne, to by to potom neříkal... 'Miluji tě.' Kousl se do rtu, aby nahlas nevykřikl, když si ta slova vybavil. V noci mu dal ruku na ústa a vynadal do lhářů. 'Jak můžeš říct, že mě miluješ po jednom dni? Jedna noc!' Vypadal tak ublíženě, ale proč to k čertu musel říkat? 'Nedokážeš mi tak ublížit, abys mě mohl milovat. To nikdy nedokážeš, vím, že ne. Věřím. Tak prosím. Neříkej to...' A nakonec se znovu usmál a objal mě. 'Je v pořádku, když tedy řeknu, že tě mám rád?' 'Taky tě mám rád.' To je správně. Ta slova znamenají jen bolest. Přesně tak, jako když to říká bratr. Souichirou... Nebudu na něj myslet, ne teď, přikázal sám sobě, osušil tváře a automaticky nahodil úsměv. Nakonec vzal do ruky tác s jídlem a potichoučku s ním vyšel z kuchyně.
Kradmé kroky. To nevadí, budu dělat, že spím, stejně se tu nedá nic moc ukrást. S tím úmyslem se ještě víc zahrabal pod peřinu, ale ťapkání nepřestalo. Sakra tak to se mi nezdáš nebo co? Sám pro sebe si povzdechl, než se rozhodl otevřít jedno oko a podívat se, co se vlastně děje. V tu chvíli nad sebou uviděl jen Satoshiho usměvavou tvář. "Vstávat, Tomo-chan!" Hlas sice zněl mile, ale nepřipouštěl námitek. Co sis to pustil k tělu, Tomoji? Je horší jak tchýně. No i když to ještě nemůžu vědět... Dobrá, je horší, rozhodl definitivně, když z něj stáhl peřinu. "Je ještě brzy! A zima..." natáhl se po Satoshiho polštáři a přehodil ho přes sebe. Tak to sis tedy pomohl. Už mi vůbec není zima, ani trošičku ne. "Vstávej, prosím. Jinak se nestihneš nasnídat, pospícháme do školy. No tak." Něco v tom tónu ho donutilo posadit se. "Netvař se jak bubák. Prostě tam dnes nepůjdeme," prohlásil a sebral Satoshimu z rukou peřinu. Ten jen zůstal stát jako opařený s nečitelným výrazem ve tváři. "Satoshi, co se děje? Svět se nezboří, ne? Pojď sem ke mně," natáhl k němu ruku a přitáhl na kraj postele. "Ale když já tam musím," prohlásil Satoshi zoufale a úsměv se mu někam vytratil. "Prosím, já nechci jít domů tak brzy." "Domů?" Tomojimu došlo jak to myslí. "Já tě přeci nechci vyhodit," natáhl se k němu a políbil přes vlasy na krk. "To mělo znamenat, že si ještě chvilku pospíme a pak vymyslíme, co podniknout později." Satoshi k němu zvedl tvář. "Opravdu?" "Samozřejmě. A teď si pojď lehnout, dobře?" Políbil ho ještě na špičku nosu a pak přes oba přehodil deku.
Když se znovu probudili, ze Satoshiho výstavních toastů zbylo jen okoralé cosi. Oba si to smutně prohlédli, když tmavovlasému zakručelo v břiše. Ten se hned zatvářil nanejvýš rozpačitě a zrudnul v obličeji. Tomoji si přikázal nemyslet na to, jak moc k zulíbání právě vypadá a zazubil se na něj. "Hlad nás trápí?" Satoshi odvrátil pohled. "Včera večer jsem nic nejedl, víš?" prohlásil dotčeně, jako by se bránil nařčení. "No a čí je to vina? Tomo-chan se ti s tím patlal takovou dobu." Chtěl ještě něco dodat, ale na hlavě mu zákeřně přistál polštář. "Hej!" hodil to po něm zpátky a nakrčil nos. "Měl by ses chovat slušně, zrovna jsem tě chtěl pozvat na pizzu, ale takhle... Dobrá, jdeme, oblíkat!" zavelel ještě, když mu žaludek vydal úplně stejný zvuk jako Satoshimu, u kterého tím vyvolal výbuch zvonivého smíchu.
Vypadá vážně tak sladce. Satoshi mu klusal po boku s velkým kornoutem modrofialové zmrzliny uvnitř. Chvíli zkoumal kopeček, než vzhlédl a zamrkal. Tomoji se sice snažil dělat jakoby nic, ale nejspíš se mu to nepodařilo, protože se mladík vedle něj rozesmál. "Co mě tak rentgenuješ? Jestli chceš líznout, stačilo říct," prohlásil nevinně a strčil mu kornout pod nos. Och, jak ušlechtilé. Líznul bych si, ale že zrovna zmrzlina... Spolu s povzdechem zahnal i tvořící se představy a ochutnal. "Vážně dobrá...chceš taky zkusit?" Satoshi věnoval jeho kornoutu trochu přezíravý pohled, což Tomojiho popudilo. "No dobře, dobře, obyčejná vanilková. Ale já jí mám prostě nejradši. A nenutím ti jí, když nechceš." Pokusil se ruku stáhnout, ale ještě než to stihl, druhý ho za ni chytil a přitáhl blíž. "Vážně dobrá," zhodnotil, když se jeho obličej zpoza kornoutu vynořil, v koutku zbyteček. V první chvíli se Tomoji málem sklonil, aby to slíznul, než si uvědomil davy všude kolem. "Máš od toho umazanou pusu," podotkl tedy jen.
Znovu se podíval vedle sebe na stále nemizející zmrzlinu. Satoshi si občas lízl, ale jen tak, aby se neřeklo a nejméně polovina se mu roztekla. Tomoji se to rozhodl neřešit, ale když si všiml Satoshiho ulepených prstů, zastavil ho. "Vždyť ti to teče." Vzal mu kornout z ruky a sám okraje olíznul. "Copak ti nechutná?" Tmavovlasý trochu protáhl obličej a špičkou boty něco nakreslil na chodník, ale neodpověděl. To snad není pravda, tohle nedělají ani děti... Všiml si, jak tmavý pohled nenápadně sklouzl k jeho napůl snědené vanilkové a pak na něj Satoshi udělal štěněčí oči. Ta vanilka je moje. Á, proč jsem tak dobrá duše? politoval se v duchu a podal mu svůj kornout. "Děkuju Tomo-chan! Jsi zlatíčko!" natáhl se Satoshi bleskově a vlepil mu pusu na tvář než zareagoval, poté se začal věnovat zmrzlině. "Zlatíčko, jistě," opakoval Tomoji trochu zkoprněle a snažil se nepropadnout do země, když si všiml pohledu pár lidí. "A Satoshi?" zeptal se ještě, jak se snažil udržet s ním krok. "Proč jsi vlastně chtěl tu borůvkovou, když ti nechutná?" Chvíli čekal na odpověď a pozoroval jeho přemýšlením stažené obočí. Najednou se Satoshiho tvář rozjasnila. "No, myslel jsem si, že by se ke mně hodila. Ladí mi k očím, ne?" Teď už se Tomoji vážně rozesmál. "Samozřejmě..." Je jako dítě, ale prostě rozkošný.