Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Leden 2008

Pláčou andělé? -3

24. ledna 2008 v 20:04 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
tak a máme tady další kapitolku, která snad potěší... po tak dlouhý době, protože zvládam napsat tak tři cenťáky deně, na víc kvůli učení prostě neni čas *záchvat* nesnášim to...ale tak už jen zejtra a zase to bude v poho, tak snad...ale dílek máte o půlku delší než obvykle a no...snad si počtete (a jedn adobrá zpráva nakonec: začínam se s nima konečně sžívat, tak nám to snad poklape)... myslela sem na riku
To Tomojiho zmátlo úplně. Tak proč mě prosil, abych tu zůstal, když se teď odtahuje? Ale nakonec je to jeho problém. Povytáhl si přikrývku, se snahou zahnat ublížený pocit. Ale to je přece...sakra. Já chci spát, pomyslel si lítostivě. Ale takhle to nepůjde. Sám nad sebou zakroutil hlavu, než se natáhl a jemně se dotkl Satoshiho ramene. "Řekl bych, že spadneš dolů, jestli se ještě trošku posuneš," mrkl na něj, když se otočil. "Nekousnu tě, když se o kousek přiblížíš..." Mladík se posadil a on v hrůze přemítal, jestli neřekl příliš, s obrazem jeho potlučeného těla před očima.
Satoshi se pomaličku přesunul k němu a nakonec se naklonil. Ucítil jeho dech na tváři, jemné vlasy ho slabě zalechtaly na nose a on udržel jedinou myšlenku, zklidnit to zběsilé bušení svého srdce. Hluboké oči nad ním se začaly zavírat, když Satoshi přejel svými hebkými rty po těch jeho. Pak se odtáhl, aby mu vzápětí věnoval polibek.
I ta poslední myšlenka se vytratila pod náporem opojného pocitu. Tomoji rukama objal útlý pas a přitáhl si hřejivé tělo blíž. Satoshiho rty chutnaly tak neuvěřitelně sladce a on se i přes vzpírání rozumu do toho kratičkého okamžiku cele vpil. Každý pohyb těch horkých úst mu v těle vyvolával drobné jiskřičky a on netoužil po ničem jiném, než takhle Satoshiho držet navěky, nenechat kouzlo vytratit. Vědomí, že dělá něco nesprávného uzavřel v nejzazším koutku mysli. Ale když ucítil drobnou ledovou ruku pod trikem, jemně ho od sebe oddálil.
Odpovědí mu byl nechápavý pohled a vzápětí výraz raněného zvířátka. Avšak Tomoji v tu chvíli nedokázal nic, než žasnout. Nad celou neuvěřitelnou příhodou, ale nejvíc nad sebou samým. Znáš ho den a... Najednou se cítil provinile, jako by to byl on, kdo začal. Jenže proč vlastně? Co na mě může vidět? On sám vypadá tak rozkošně, ale co já? Proč to dělá, jaký má důvod?! A co se mu sakra stalo..? Tomoji, co to děláš, skonči to, proboha. Satoshi naproti němu sklonil tvář, až mu ji zase zastřely vlasy. To udělal schválně nebo... On se usmívá? Měl nepříjemný pocit, že na těchh rtech vidí úšklebek. "Satoshi, řekni...proč?" Ten hlavu prudce zdvihl a on poznal, že se mýlil. Na obličeji nebylo ani stopy po radosti, či škodolibosti. Satoshi si zhluboka povzdechl, sklopil oči a uhnul jimi do strany. "Protože jsem chtěl poznat, jaké to je...dobrovolně." Z tichého hlasu byl tušit skrytý podtón s jistou dávkou hořkosti. "Dobrovolně"...modřiny..."nemůžu domů". A ty jizvy. Konečně se obrázek složil dohromady, když do sebe dílky zpadly. S hrůzou pochopil, co se nejspíš děje a najednou ho viděl v úplně jiném světle. Někdo mu tohle dělá doma... Z té představy ho až zamrazilo, konečně pochopil Satoshiho tiché zoufalství. Taky bych to nejspíš chtěl skončit, smrt. Jak mu asi přijde? Nejspíš ne hůř než život...
Nedokázal z hubeného tělíčka před sebou odtrhnout pohled, odpovědí mu byl nešťastný úsměv. Z povinosti. "Já... Omlouvám se. Mělo mi dojít..." Zvedl zavázanou ruku a přejel si s ní přes čelo, úplně bez energie. "Ale proč zrovna já?" Tomoji sám sebe proklel za tu sobeckost, ale jednoduše musel vědět. Vědět, proč mu ta bytost dokáže tolik důvěřovat. Satoshi bezradně pokrčil rameny. "Jsi první, kdo se ke mně choval tak...hezky," zašeptal a zakroutil hlavou. Potom odhrnul peřinu a chtěl vstát.
Tomoji byl však rychlejší, za ruku ho stáhl k sobě a následně objal kolem ramen. "Tomo-chan?" ozvalo se tichým, nevěřícným hlasem a on sevřel ještě pevněji. "Ale já myslel... Proč?" Tak absurdní. Před chvilkou jsem to byl já, kdo tuhle otázku pokládal. Nahlas ale nic neřekl, jen políbil do vlasů. "Nejspíš, protože prostě musím..." zamumlal s přesvědčením, že Satoshi nic neuslyší, ten však vzhlédl. "Ale-" v hlase mu zněly slzy, ale Tomoji jeho roztřesené rty něžně políbil dřív, než stihly vznést další námitku. Půlnoční oči zamrkaly a mladík se k němu přitulil. "Dobrou noc, Tomo-chan. A...díky." "Dobrou noc..." Rukou se začal přebírat pramínky černých vlasů. Dobrou noc.
Ze spánku ho vytrhl tlumený výkřik. Nejdřív absolutně nechápal, co se děje, když si vzpoměl na večerní události. "Satoshi?" Co se děje? Když se však ve tmě zorientoval, zjistil, že se Satoshimu jen něco zdá. "Ne, prosím, ne. Už ne..." Jeho tělo sebou jemně škublo a Tomoji si všiml slz, vytékajících zpod zavřených víček a slepených řas. Sice mu došlo, že se mu musí zdát nějaká můra a moc dobře věděl o čem, netušil však, jak reagovat. "Pusť!" Další vzlyknutí ho konečně rozhoupalo. Jemně pohladil mokrou tvář. "Satoshi, probuď se. Je to jen sen. Ošklivá můra, nic víc." Jeho snažení nemělo žádný výsledek, proto s ním zatřásl a následně se sklonil k polibku na čelo.
V tu chvíli ho Satoshi od sebe silou odstrčil. "Ne!" zavřískl a vyděšeně zíral velkýma očima. "Satoshi, to nic." Chtěl ho znovu pohladit a uklidnit, ale jakmile se přiblížil, mladík sebou začal házet jako v záchvatu a snažil se ho udržet co nejdál od těla. "Nech mě, nesahej. Prosím, ne! Ne!" Šermoval před sebou rukama, v očích, které ještě neuschly, se mu zračila bezmezná hrůza. "Já nechci, už nechci, přestaň!" Tomojimu dávno došlo, že ho nejspíš nepoznává. "Satoshi, počkej, no tak! Já ti přece nechci ublížit-" Pokusil se chytit ruce, které mu chňaply nebezpečně blízko před očima, ale on se vytrhl a přitom nehtem zajel pod Tomojiho kůži.
Zalapal po dechu a přestal se bránit, jen nechal ruce v cizím sevření. "Omlouvám se! Je mi to tak líto, nechtěl jsem. Už nikdy se nebudu bránit, přísahám, prosím..." Strachy zapoměl i plakat a jen napjatě čekal, co se bude dít. "Nikdy se to nebude opakovat, odpusť, prosím." Hrudník se mu pod šedým trikem zběsile zdvíhal a jeho dlaně zase zledovatěly. Satoshi, tohle ne. Prosím, prosím. Úplně ho celá scéna vyvedla z míry, Satoshi ho po tom snu očividně nepoznal. Ale s kým sis mě spletl? kdo ti to tak moc ublížil? Co mám k čertu udělat? Ten pohled tak moc bolí...uklidni se, prosím. Chci tvůj úsměv, ať to stojí cokoli, rozumíš? Nedokážu tě vidět takhle...
Sklonil se a něžně políbil na rty, nedostalo se mu však absolutně žádné odezvy, tmavovlasý jen krotce ležel s pevně semknutými víčky. "Satoshi, koukni se na mě, slyšíš?" Když jeho povel splnil, usmál se a pohladil konečky prstů tvář, zaznamenal však nevědmé ucuknutí. "To jsem já Tomoji, copak mě nepoznáváš..?" Znovu ho plíbil, ještě jemněji než předtím, až se ho téměř nedotýkal, zbyl jen ten pocit. Njednou ho objaly kolem krku dvě ruce a polibek dostal slanou příchuť.
"Tomo-chan, pro-promiň mi to-" víc ale říct nestihl, Tomojiho prst se přitiskl na jeho ústa a zatlačil zpátky do polštářů. "To nic, neboj se..." zašeptal mu do ucha. "Jsem tu s tebou." Znovu se mu přisál na rty a když cítil odezvu, polibek prohloubil. Satoshi se k němu přitiskl blíž. "Prosím," zašeptal naslyšně. Tomoji žádost pochopil a usmál se. Cokoliv si budeš přát... Je to v pořádku, dokud jsi to ty. Znovu políbil na rty, než se přesunul na tváře a víčka. Droboučké ruce ho svíraly jako jedinou pojistku a on se jim už nehodlal vytrhnout. Chci, aby zapoměl, uvědomil si ještě, než začal líbat na ucho a krk. A zatímco ústy pomaličku prozkoumával každý kousíček, sjel rukou na jemnou kůži hrudníku a nakonec mu přetáhl velké tričko přes hlavu. Na chviličku se zarazil, když uviděl známky i tady, ale nakonec po nich jemně přejel rukou, jako by je chtěl vyléčit. V tu chvíli se v hlubokých očích objevila světélka, která vyhnala prázdnotu. Ano, zapomeňme...

Pláčou andělé? -2

17. ledna 2008 v 21:50 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
no tak já se strašně stydim, že mi to trvalo táák dlouho *skovává se za monitor*, ale po tom lyžáku sem se musela nejdřív trochu aklimatizovat...(tfuj ty písemky)...taky se mi zdá, že se v tomhle díle nějak moc neděje, za což se omlouvam (na druhou stranu se to katy moc líbilo..byla eště nadšenější než obvykle...což je hodně xD) ale tak příště, mam nachystanou dooost good představu, co dál (trošku akčnější) takže si nechte "chutnat", přátelé. a já du šrotit
Tomoji se konečně posadil na pohovku, aniž by se obtěžoval s rozsvěcením. Přeze všechno předsevzetí, že si s tím nebude lámat hlavu, si musel události dne přehrát znovu, zatímco naslouchal šumění vody z koupelny. Satoshi ho nepřestával fascinovat. Jenže ty jizvy. Proč by se někdo chtěl zabít? Copak existuje dostatečný důvod pro něco takového? S povzdechem si opřel hlavu o opěradlo a rukou si zajel do vlasů. A proč nad tím vlastně musím myslet? Proč je vlastně tady u mě? Proč se mi probral na cestě v náručí? Proč? A ty oči... Proč mám ten pocit? Sevřel pramen svých hnědých vlasů a zatáhl, ale odpovědi mu to nepřineslo, jen si tím zhoršil bolest hlavy. Tohle si přeci nezasloužím, pomyslel si lítostivě. Už se nikdy nepokoušej o dobré skutky, Tomoji. Není to tvoje přirozenost, máš z toho jen problémy. Znovu si povzdechl do ticha pokoje a pak se nad tím pozastavil. Už neteče voda? On se utopil... Trochu nedobrovolně vstal a konečně rozsvítil. Udělal pár kroků směrem ke koupelně, aby se zeptal, jestli je vše v pořádku, ale najednou se zastavil, neschopen se přiblížit ani o trochu. Chvíli na zavřené dveře zíral, než na sucho polkl a nakonec se obrátil do kuchyně uvařit čaj.
Když se dveře koupelny po takové době konečně otevřely, seděl právě nad prázdným hrnkem. Satoshi potichoučku vešel do pokoje a kousek před ním se váhavě zastavil s obličejem sklopeným k zemi. Na sobě měl jen půjčené triko, které mu bylo příliš velké a mokré vlasy mu splývaly podél tváře. Ačkoli se Tomoji snažil nezírat, nedovedl se uhlídat alespoň letmému pohledu. Satoshiho hubené nohy, poseté modřinami stejně jako ruce, prostě přitahovaly pozornost. Nejvíc ze všeho ho ale zaujal bílý obvaz, zakrývající mu celé jedno předloktí. Tak proto byl v koupelně tak dlouho, tohle tam kutil. Zajímalo by mě, co tam tak schovává... Už se chtěl zeptat, když si všiml, jak je mladík stojící před ním nesvůj. A konečně si uvědomil i to, že příčinou je nejspíš jeho prohlížení. Trochu se začervenal a roztržitě pokynul rukou směrem k druhému konci pohovky. "Neposadíš se? V kuchyni jsem ti připravil něco k večeři. A já si zatím taky skočím do sprchy, dobře?" Satoshi kývl hlavou a ihned se schoulil do rohu gauče, popadl deku složenou vedle a zachumlal se až po krk. Bylo vidět, jak se mu ulevilo po tom, co zase skryl všechny známky na svém těle. Kdo ti to asi udělal? Ještě než odešel, přinesl mu talíř s jídlem a čaj. Satoshimu něco prokmitlo tváří než se vděčně pousmál.
Ačkoli nemohl zastavit myšlenky, horká voda ho alespoň trochu uklidnila. Nechal ji stékat po těle, stejně tak, jako proudily nejrůznější úvahy. Nechávám ho čekat... Ale nechce se mi tam. Zarputile se zamračil na kachličky, když si uvědomil, že se těch smutných půlnočních očí vlastně bojí. Tomoji, seber se. Je to jen...co vlastně? Spolužák? Přítel? Neznám ho ani den a přesto... Chtěl bych jen vymazat všechny špatné vzpomínky, ale to asi nepůjde, co? Uhodil hlavou o stěnu s vidinou jeho pořezaného zápěstí. "Satoshi...proč?" Sám nevěděl, čemu jeho otázka platí ani co by si přál slyšet za odpověď.
V bytě bylo ticho přesně tak, jak čekal. Ale místo toho, aby se na něj upřely ty zneklidňující oči hned jak vejde do místnosti, našel Satoshiho spát vsedě nad nedotknutým jídlem. "Satoshi" Věděl, že se nic neozve, ale stejně cítil potřebu se přesvědčit. Když se mu nedostalo odpovědi, pousmál se a dotkl prsty hebkých havraních vlasů. "Ale takhle tu spát nemůžeš, jinak se zítra nepohneš." Stáhl z něj deku a na chvíli odvrátil pohled od duhových barev, které se daly matně tušit i ve tmě. Proč..? S povzdechem ho z pohovky zvedl a prošel do vedlejšího pokoje, kde ho položil do postele a jemně přikryl, snažíc se nemyslet, kdo a jak mu modřiny působil.
Už se chtěl otočit, když na něj Satoshi zamžoural a chytil ho za zápěstí. "Promiň, probudil jsem tě." Satoshi k němu jen tiše vzhlížel, než opatrně zavrtěl hlavou. "To nic." Na chvíli se odmlčel a bezmocně zatěkal očima po místnosti, pak se bojácným pohledem vrátil k Tomojimu. Co jen má tohle znamenat? "Měl bys spát, potřebuješ si odpočinout," nadhodil. Najednou zase pocítil potřebu být co nejdál, tu sžíravou nejistotu z druhé osoby. Jemným tahem se pokusil ruku vymanit, ale Satoshiho stisk zpevněl. "Jdeš si lehnout?" napůl zašeptal. Tomoji zvolna kývnul. "Ustelu si v obýváku, dobře? Kdybys cokoli potřeboval, budu tam." "Ale... Tady je místa dost..." Má ze mě strach a přesto mi nabízí, abych s ním spal v jedné posteli? V první chvíli měl nutkání přikývnout, ale poté si to rozmyslel. Nebudu ho ještě strašit... Usmál se tomu tázavému výrazu. "To je v pořádku, nevadí mi to. A navíc jsi host." Satoshi se zatvářil zoufale. "Ale já... Prosím, mohl bys tu se mnou zůstat? Nedokážu usnout sám, už sem si zvykl-" najednou se zarazil, jako by si uvědomil, že řekl moc a pustil Tomojimu ruku. Satoshi, co se stalo? Co se děje? Mluv, prosím...Jak jen ti můžu pomoci? Nakonec si navzdory nervozitě lehl vedle něj. "Tak dobře..." Mladík mu věnoval úsměv a pak se přesunul až na druhý kraj postele, kde se schoulil, tváří na druhou stranu.

Pláčou andělé? -1

4. ledna 2008 v 20:43 | Elo-Elďa |  Pláčou andělé?
tak a je to tady...dneska mi přišlo, že už se asi zbláznim, přepadlo mě šílený nutkání psát a psát... a tak sem odhodila vdovský šaty, co sem nosila po konci můžeš a s novou energií sem se vrhla do tohodle... no ale vůbec mi to nešlo, nějka sem se nemohla přeorientovat na novou povídku, občas sem měla děsivý problémy vykalkulovat, kdo se bude jak chovat (bůůů, vraťte mi louise a damiho, to byl tým! tak nám to klapalo!) no ale dala sem si předsevzetí, že dneska stvořim první kapču...tak sem to dodržela *sama se tomu diví*... todle mě napadlo, když bylo můžeš rozepsaný, asi tak v půlce, ale ten nápad se mi zalíbil, tak proč ho nerealizovat...*přemejšlí, jak to pojmenuje*....*eště neví*... *vzdává to*... ale prosim prosim smutně koukam, nechte mi komentář, ať vim, jestli bude mít cenu pokračovat, jo? já sama nemůžu posoudit, je to moc velkej nezvyk... ale jestli se bude líbit, tak napíšu pokráčko...ale v nëděli jedem na lyžák T_T, tak až potom...(aspoň tam budu mít nad čim přemejšlet...snad budu mít důvod ten tejden přežít... uvidíme...jen mi držte palce!!! v anime se lyžování nevyskytuje, tak sem to neměla kde okoukat... jo a tak se nedivte, že se tu tejden nic neukáže, jo? a dost kecání..užijte si to)
Tomoji knihu konečně zaklapl a začal všechno balit do batohu. Třída byla už pěknou chvíli prázdná, jen on zůstal, aby dočetl pár stránek a mohl ji konečně vrátit do školní knihovny. Vstal, zvedl židli a chtěl odejít, když si uvědomil zelený obrys vzadu. Tak přece asi nejsem poslední. Ten kluk, co se tu dnes ukázal poprvé jako přestupující žák, stále ještě seděl na svém místě. Tomoji nad tím chtěl v první chvíli mávnout rukou, ale pohled na něj ho zastavil. Není to tvoje věc, může si tu vysedávat jak dlouho jen bude chtít...ale proč by tady seděl jen tak bez důvodu? Pozdrav, otoč se a jdi domů. Už se k tomu nadechoval, ale ústa znovu zavřel. Kluk sebou pohnul a neskutečně pomalu si položil hlavu na lavici, tvář mu zmizela pod závojem černých vlasů, stále bez hlesu. Třeba mu něco je... Tomoji si sám nad sebou povzdechl a šel se posadit na židli vedle něj.
Hodil tašku na zem a chvíli přemýšlel, co vlastně říct. Nakonec se rozhodl pro tu nejsnazší variantu. "Já jsem Tomoji," prohlásil směrem k jeho zelené mikině a připadal si neskutečně hloupě, mluvit na něčí záda. Odpověď nepřicházela a on už se chtěl sebrat a jít, když se zpoza vlasů ozvalo tlumené zašeptání. "Satoshi..." Kluk se konečně posadil a podíval se na něj půlnočně modrýma očima, až mu naskočila husí kůže. "Jsi první, co mě tu oslovil," smutně se usmál.
Ticho se začalo trapně prodlužovat, a tak Tomoji vypálil první hloupost, co ho napadla. "Proč tahle škola?" "Miluju kreslení." Hm, tak to mě překvapuje, když jsi v umělecké třídě. Satoshi ho propaloval svýma zvláštníma očima a on cítil, jak se všechny jeho myšlenky vytrácejí. Zaklínal se něco říci, ale na nic nemohl přijít. "Proč jsi ještě tady?" vzdal to nakonec a položil otázku, která ho po celou dobu trápila. Satoshi pokrčil rameny a podíval se do země. "Nechci domů, nemůžu se tam vrátit." Nemůže domů? Co je to za hloupost? "Ty...nesmíš?" Překvapil ho hořký úsměšek, který tím vyvolal. "Ale ano, dokonce mě tam čekají." Tomoji to začínal stále víc nechápat. "Tak v čem je pak problém?" Zoufale hledal nějakou logiku, ale žádný záchytný bod se neobjevoval. Satoshi si začal nervózně žmoulat lem mikiny a pak zakroutil hlavou, až se mu jeho delší vlasy znovu svezly do očí. "Já...to prostě..." Zvedl ruku, aby si vlasy z obličeje odhrnul, ale přitom se mu shrnul volný rukáv. Na bílé kůži zápěstí se objevily dlouhé rudé čáry. Vyděšeně se snažil vše zamaskovat, ale Tomoji byl rychlejší a přitáhl si jeho ruku blíž před oči. Stáhnul rukáv po loket, kde se zastavil, víc si vidět nepřál. Snad na každém kousíčku odkryté kůže byly vidět modřiny, každá jinak stará, od žlutých až po tmavofialové. Chvíli na ně nevěřícně koukal, než si vzpoměl na polozahojené jizvy a nakonec pohled přesunul na Satoshiho skloněnou tvář. "Co se ti to stalo?" "To nic není..." Už mu chtěl odporovat, když si všiml slz, vytékajících z přivřených očí. Chtěl ho nějak utěšit, něco povzbudivého říct a zastavit tím jeho třas. Vypadá tak křehce a zranitelně...a ten jemný obličej, velké smutné oči...proč vypadá tak smutně? Aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, přitáhl si ho blíž a objal.
Satoshiho tělo úplně ztuhlo, než od ho od sebe silou odstrčil. Proud slz se zastavil a z pohledu mu teď čišela panická hrůza. "Pusť mě!" zaječel a vytrhl ruku z Tomojiho sevření. Rychle popadl svoji otevřenou brašnu a udělal pár spěšných kroků, když zakopl o židli a spadl na zem. Knihy se mu s hlasitým třeskem rozletěly po celé místnosti, ale on zůstal ležet, jen se stočil do klubíčka a objal svýma vlastníma rukama.
Tomoji si k němu ryhle klekl a konejšivě pohladil po zádech. "Není ti nic? Satoshi..." Ten se však pokusil odplazit kousek z dosahu. "Ššš, neboj se mě. Nechci ti ublížit." Hned na to se na něj upřel pár očí zalitých slzami. "Vážně ne... Posbírám ty učebnice, ano?" Sklonil se a všechny nacpal zpátky do tašky. Potom si sedl na zem hned vedle Satoshiho a maličko se na něj usmál. "Tak už neplač..." Natáhl se, aby mu otřel obě tváře, ale on jeho ruku odstrčil a poněkud zbrkle se o to pokusil sám, jediným výsledkem však bylo, že se nechtíc škrábl. Místečko ihned zarudlo a nabylo stejné barvy jako jeho uplakané oči. "No tak, já tě přeci nekousnu." Mladík tedy rezignoval a nechal si slzy setřít. Konečně se trochu uklidnil. Ale takhle ho tu přece nemůžu nechat... Satoshi popravdě vypadal, že vyčerpáním každou chvilku usne. Postavil se a podal mu ruku. "Můžeš vstát?" Sám sebe nechápal, proč se tak stará o člověka, kterého zná sotva pár minut, ale jak k němu vzhlédl svýma velkýma modrýma očima, přestal nad tím přemýšlet. Je jako ztracené štěňátko. Nebo spíš koťátko, opravil sám sebe. Jen mít ouška...ale ani ty nepotřebuje, je stejně roztomilý. Na chvíli ho zaskočilo, jak tak může přemýšlet, ale pochyba se vrátila do pozadí v tu samou chvíli, když se Satoshiho rty zformovaly do jemného úsměvu. Podané ruky se však nechytil, místo toho zavřel oči a opřel hlavu o zeď.
S tebou je ale práce, povzdychl si Tomoji v duchu, když se k němu skláněl. Čekal, že se ty půlnoční oči otevřou, ale pak si všiml, jak pravidelně dýchá. On usnul? Odhrnul mu rukou pramínek vlasů, ale nedočkal se žádné reakce. Vážně spí... Sebral tedy obě tašky, Satoshiho drobnou postavu vzal do náručí a zamířil ke dveřím. Jako by ani nic nevážil, pomyslel si, když ucítil, jak si o něj opřel hlavu. "Tak dobře, jdeme domů," zašeptal ještě, než vyšel ze třídy. Na knihovnu absolutně zapoměl.