Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -25

27. prosince 2007 v 11:11 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták, tohle měl bejt vánoční dárek...nezdařilo se (popravdě se mi do toho vůbec nechtělo...) no ale tak je to tady...doufam, že vás to aspoň trošku potěší (i když mě je právě teď totálně smutno... nemůžu z toho už dva dny usnout a to si srandu nedělam...a to je vše, nebudu vyzrazovat!) příjemný čtení vám všem!
Louis seděl v knihovně před praskajícím krbem s knihou v ruce. Ale místo čtení koukal z okna a pozoroval jak sněží, v mysli si přehrávaje poslední týden. Týden, který byl jednou z nejšťastnějších chvil jeho života. Když už byli konečně doma, působil venkov přeci jen tak kouzelně oproti pařížskému shonu. Tak kouzelně... Louis se se zazívnutím opřel hlouběji do křesla a vnímal příjemné teplo z ohně v kontrastu s jiskřivou temnotou za oknem. Bylo mu krásně, pohodlně a on si užíval atmosféru starého sídla. A navíc ten týden s Damienem, který se doslova překonával v něžnostech. Baron se musel usmát, když si vzpoměl na jejich poslední procházku, kdy nakonec zase skončil v jeho náručí, když ho odnášel do domu. I přesto, že dozvuky otravy už téměř úplně odezněly, si nedal říct. Nosí tě na rukou, Louisi. Neměl by sis stěžovat. I když z tebe zase dělá princezničku...ale je to...příjemné. Líbí se mi to, jak se mnou jedná, jak mě pozoruje, hladí ve vlasech... Zakroutil hlavou nad svým přiznáním. "Kdyby mi nebylo šestnáct, řekl bych, že už asi senilním." Nahlas se tomu zasmál, vstal z křesla a knihu si odložil na stolek, aniž by ji založil. A kdepak vlastně ten Casanova vězí? Už je celkem pozdě, mohl by mi zase vyprávět nějaký ze svých příběhů...a já se zachumlám do peřin. Usmál se pro sebe s úmyslem Damiena co nejrychleji najít.
Po bezvýsledném prohledání všech možných i nemožných míst se ho začala zmocňovat nepěkná předtucha. Kde jsi, kde jen můžeš být? Prosím... S neurčitým tušením neštěstí rozrazil další dveře. Sakra, co je to za pocit? Proč to nemůže chvíli vydržet perfektní? Ale třeba se vůbec nic neděje, třeba... Napadlo ho zavolat nahlas, ale nedokázal ze sebe vypravit slovo a porušit tak tíživé ticho, rozprostírající se všude kolem, téměř jako v prázdném kostele. Otočil se a vyběhl zpět na chodbu. Kde jenom jsi?
Á, konečně... Opřel se do dveří téměř nevyužívaného pokoje a vešel dovnitř. "Dami, víš ty vůbec, co jsem se tě nahledal? Nevěděl jsem, že budeme hrát na schovávanou, mohl jsi mi aspoň něco-" Damien se na něj otočil a on se zastavil v půli kroku. Ve tmě sice nebylo téměř nic vidět, ale stejně si nemohl nevšimnout vyděšeně zářících očí a bělostných špičáků, vystupujících zpod pootevřených rtů. Bože, co to má na ruce? Vždyť to je- Zatěkal pohledem po místnosti a všiml si čehosi tmavého za křeslem, blíže u okna. Marie... Chvíli stál a zíral na bezvládné tělo, rýsující se v měsíčním svitu. A pak se podíval zpátky na Damiena. On... To přece ne. V duchu proklel své nohy, které se odmítaly hnout a vrávoravě přešel napříč místností. Všechno mu přišlo tak neuvěřitelné, mlhavé, skoro jako špatný sen. Každý úder srdce trval hodiny a do mysli se mu stačil vtisknout každičký detail. Mariiny nevidoucí oči, rty v němém výkřiku a rubínový náhrdelník po celém obvodu krku, slepené pramínky našedlých vlasů, cákance krve na šatech i na koberci. A na druhé straně jeho Damien, s rudýma očima, nevěřícným výrazem ve tváři a rukou zbrocenou toutéž krví jako baronova chůva, zhrouceně sedící v křesle. "Dami..." Louis se mu sesunul do klína a opřel si hlavu o jeho rameno. "Louisi." Výdech u jeho ucha nebyl téměř slyšitelný a on mohl cítit jeho stále se stupňující třas. "Louisi, co jsem to udělal? Co jsem to k čertu udělal?! Já, já..." Na krk mu dopadla horká slza a on odvrátil pohled od zkrvavené ruky. Najednou se cítil prázdně, podivně prázdně, jako puklá nádoba. Je tohle zklamání..? Ve zvláštním klidovém rozpoložení se donutil zvednout zrak a jeho pohled se střetl s tím čokoládovým, plným slz. A v tu chvíli věděl, že nemůže jinak, než ho obejmout. "Šššš, to nic, Dami, to nic. V pořádku, ano?" Obtočil mu ruku kolem trhajících se ramen a druhou začal výskat světlé vlasy. "Nic se neděje, to nic..." Kolem pasu se mu zaufale sevřely dvě paže, ale nakonec ho Damien od sebe odstrčil. Louis se trochu nechápavě podíval do té milované, umáčené tváře. "Copak..." Normálně hluboký hlas zněl strhaně, téměř přetékal hořkou lítostí. "Copak ty ještě pořád můžeš říct, že...že mě miluješ?" Tomu nevědomky prosícímu pohledu a chvějícím se rtům nedokázal nic odepřít. Možná jsem blázen, ale ať se stane cokoli, vždycky to budu moci říct... Já...nevadí mi co se stalo, jen už přestaň plakat, prosím. Ten smutek, nevydržím ho. Ničí mě. Chci, aby ses smál... Copak žádám tak moc? Sám se o úsměv pokusil. Sice to vypadalo trochu pokřiveně a žalostně, ale pogratuloval si. "Dami, tohle musí skončit, už nikdy víc." V tmavých očích prokmitl záblesk mylného pochopení, ale on si toho nevšiml. Už nikdy se nestane nic, co by tě rozesmutnilo, přísahám. Už tě nenechám nikomu ublížit a trpět... Jen čekal, kdy se v něm co zlomí a zaklínal se být silný. Teď jsi na řadě ty, Louisi. Musíš to vydržet, když tě jednou potřebuje. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil, než promluví. "Miluju tě." Zvedl ruku a jemně mu přejel po tváři, než ho trochu zoufale políbil.
Damien Louise svíral v náručí s touhou už nikdy nepustit. A snažil se ten pocit užít, alespoň naposled. A potom ho baron políbil, vášnivě, něžně, s jakýmsi nádechem konečnosti. Z očí se mu vyřinuly další slzy, když si připustil, že je to sbohem. Už nikdy víc. Ale já tohle musím udělat, jinak tomu nedokážu zabránit, já... Děkuji za všechen ten čas, Louisi. Taky tě miluji, ale...tohle prostě musím. Je to pro tebe, víš? Zasloužíš si něco lepšího, něco co ti nemůžu dát. Život bez zklamání... Jednou rukou ho pustil a opatrně s ní zamířil k zemi, kde se válela potřísněná dýka, která to vše způsobila. Od toho incidentu v Paříži ji nosil všude s sebou, pro všechny případy. Kdybych si jí jen dnes nebral, nic z toho se nemuselo stát, napadlo ho ještě. Potom už jen ruku zvedl, jemně od sebe odstrčil barona a bodnul.
Když ho od sebe Damien odsunul, zachytil Louis koutkem oka záblesk a aniž by přemýšlel, instinktivně po něm hmátl rukou. Do dlaně se mu společně s ostřím zakousla palčivá bolest, ale on jí nebyl schopen vnímat, vše se scvrklo jen do jedné myšlenky, do slov díků. Damien ihned zastavil tlak a dýku upustil, ozvalo se tupé žuchnutí o koberec. A v tu chvíli se mu Louis se slzami vrhl kolem krku. "Tak jsem to přece nemyslel! Hlupáku, blbče, k čertu s tebou!" Trochu se odtáhl, aby mu viděl do překvapené tváře. "Ale Louisi..." Ten mu přikryl ústa dlaní a zavrtěl hlavou. "Ne, nechci nic slyšet!" Snažil se zadržet slzy, ale moc dobře to nešlo a nakonec marnou snahu vzdal. "Víš ty vůbec, co se mohlo stát? Tohle už nikdy nedělej, nikdy, slyšíš! To by se ti líbilo, klidně si umřít a všechny problémy hodit za hlavu, co?!" "Louisi, proč jsi to udělal? Jsem zrůda, vždyť jsem jí zabil! Jak o mě můžeš ještě stát?!"
Louis v tu chvíli pocítil nával vzteku, chytl ho za ramena a prudce zatřásl. A ještě o chvilku později se k němu znovu přitiskl a políbil. "Protože tě miluju, už jsem řekl. Nezáleží na ničem, ať uděláš cokoli, zůstane to tak," zašeptal mu nakřáplým hlasem do ucha, setřel si slzy z tváří a to samé udělal i Damienovi, kterému zanechal na líci krvavou šmouhu. Nechápavě se zadíval na dlaň a konečně si uvědomil zranění. A stejně tak Damien, který na to pohlížel s nefalšovanou hrůzou v očích. "Moc mě to mrzí, omlouvám se! Tohle... Jsem ten největší pitomec na světě!" Současně vytáhl kapesníček, který zpřehýbal a ovázal Louisovu ránu. Ten se jen usmál a pohladil ho ve vlasech. "Pitomec jsi, to je pravda. Ale teď vstávat." Vytáhl ho na nohy a pak se zadíval na nehybné tělo, na které na chvíli zapoměl a vrátil se zpět do reality.
Zezadu ho kolem ramen objaly dvě paže. "Je mi to opravdu moc líto. Já...nevím, co se vlastně stalo, jen..." Baron pokývl hlavou, otočil se na něj a pokusil se povzbudivě usmát. "Musíme jít... Nemůžeme tady teď zůstat. Pojedeme do Paříže, nebo kamkoliv jinám, hned teď, ano? Já...asi bych tu už nevydržel." Sice ho ovanula lítost nad opouštěním domova, který vždy tolik miloval, ale nechtěl dál zůstávat, už kvůli Damienovi ne, přál si zapomenout. "Ale je noc a tma a nemůžeme vyrazit hned..." Louis rázně utnul všechny pochyby a lišácky se usmál. "A proč ne? Kočár máme, kočího máme..." "Ale co věci? Musíme zabalit a-" "A nemusíme, necháváme to tady. S sebou bereme jen to nejnutnější, ano? Chci začít znovu." Na jeho prosebný tón už Damien neměl žádné odmluvy a tak přikývl. "Ale nejdřív musíme vymyslet, co s tímhle," řekl a zatahal za jeho červený plášť. "Nechci se už starat o ty prokleté listiny, ať si dělají co chtějí, ale já už potřebuji mít klid."Natáhl ruce a rozepnul sponu, která látku držela. "Víš co? Zastavíme se ještě pro něco v knihovně a tam je krásný hřejivý oheň. Ale měli bychom raději přiložit..." S tím rozhodnutím Damiena chytil a táhl ke dveřím.
Ruku v ruce stáli před krbem a čekali, až oheň stráví poslední kousíčky ohořelé látky. "Hotovo, můžeme jít." Louis se najednou cítil mnohem lehčeji, jak se té odpovědnosti zbavili. Naposledy se podíval po své milované knihovně a zastavil se u jedné poličky, ze které sundal pohádkovou knížku, odkud mu Damien kdysi předčítal. "Tu bereme s sebou." Čekal alespoň náznak pobaveného úsměvu, ale on se tvářil zamyšleně, když se mu najednou rozjasnila tvář. "Louisi..." "Hm?" Baron byl zvědavý, co v těch očích plných stínu zažehlo radostné plamínky. Damien se znovu usmál a stiskl mu dlaň. "Louisi, nechceš se naučit anglicky?" "Anglicky?" Radostné přikývnutí ho ujistilo, že slyšel správně. "Já...mám v Anglii pozemky a dům. V jejich stylu a možná trochu...anglické," ušklíbl se nad nedostatkem vhodných slov, "ale působí to příjemně. Byl by to konec problémů se spiklenci, definitivní. A je to také na venkově." Zpytavě se podíval do baronovy tváře, kde se usadil úsměv. "S Josefínou jsme se vždycky chtěli naučit cizí řeč... Ale jak se domluvíme?" "Já angličtinu umím." "Tak to je jiná, profesore." S úsměvem ho znovu políbil, ještě než se pustili do shánění nejdůležitějšího.
KONEC
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katy katy | Web | 27. prosince 2007 v 11:33 | Reagovat

konec je strašitánsky smutnej pro někoho , kdo si ty dva nadmíru oblibil ale je to krásný !!! fakt umýš psát eli ( když já dopsala svoji aki , nemohla jsme usnuout a neusla jsem do doby , než jsem kompletně vymyselala 2.díl . njn ... to jsou ty životy , s nimiž se neradi loučíme ... ) ale mega moooc dobrýýý !!!

2 Riku Riku | Web | 27. prosince 2007 v 12:29 | Reagovat

nádherný konec....fakticky krása...si skvělá písařka:)na tebe fakt jako nemám XDXD

3 Riku Riku | Web | 27. prosince 2007 v 12:29 | Reagovat

a žili šťastně až do smrti..XD

4 darknesska darknesska | Web | 28. prosince 2007 v 18:07 | Reagovat

jééééééé krása! Taky bych chtěla umět psát jako ty! hele nechceš se spřátelit??

5 shi-chan shi-chan | Web | 1. února 2008 v 18:03 | Reagovat

oh tak tohle to je fakt boží povídka asi nej co sem zatím četla mocc semi líbí dami XD

6 x.Weju-chan.x x.Weju-chan.x | 1. března 2008 v 0:15 | Reagovat

Tak tohle je ten nejkrásnější příběh co jsem v životě četla.Jsi opravdu talentovaná.Fakt superrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, a můžeš klido napsat něco v podobném stylu.Ještě teď jsem z toho upe v p.....   fakt sílaaaaaa

7 Amanda Amanda | Web | 6. března 2008 v 19:15 | Reagovat

Kawai,kawai,kawai,kawaiiiiiiii!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!fakt sugoi,upa upa super!!!!!!!!!!!!!NÁÁÁÁÁÁÁDHERNEJ příběh,fakt nemám slov XD

8 laliloo laliloo | E-mail | Web | 10. března 2008 v 13:31 | Reagovat

krása, krása, krása (**) přelouskala jsem to neuvěřitelně rychle - nedokázala jsem se od toho odtrhnout. Já prostě nemám, co bych víc řekla :)

9 Kha Kha | Web | 17. března 2008 v 22:44 | Reagovat

Jak říkám je to boží. Já na tebe taky nemám. Hele ty jednou budeš spisovatelka. A já můžu jenom slibovat, že si přečtu každou knížku, kterou napíšeš XD

10 haru-chan haru-chan | 21. dubna 2008 v 14:51 | Reagovat

Chceš zvýšit návštěvnost?jestli jo tak jukni sem: http://clairre.blog.cz/0804/jak-zvysit-navstevnost

11 ki-chan ki-chan | Web | 15. května 2008 v 13:21 | Reagovat

vazne super

12 Darcia Darcia | E-mail | Web | 11. října 2008 v 19:57 | Reagovat

Tak to byl zážitek, něco takového se mi do spárů nedostane každý den.

13 Sajuri Sajuri | Web | 16. října 2008 v 20:36 | Reagovat

kráása...snad ani jednu poviedku som neprecitala tak rychlo...elo, patrí ti obrovska pochvala..v tej poviedke bolo snad vsetko...zabava, smutok, strach,...napisala si ju velmi putavo, velmi sa mi pacila :)

14 Esstell-chan Esstell-chan | Web | 15. května 2009 v 23:34 | Reagovat

...Stále zajímavější...ale zajímalo by mě, co by se stalo kdyby se Damien probodl :-P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama