Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -22

3. prosince 2007 v 22:36 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Jediné, co Louis vnímal, když otevřel oči, byla heboučká bílá záplava, jemně mu halící obličej. Chvíli si tedy vychutnával ten příjemný pocit, ale stejně mu to nedalo. Tu jemnou, důvěrně známou vůni stále nedokázal zařadit, odpověď mu proplouvala mezi prsty tím úporněji, čím víc se soustředil. Pokaždé, když už to měl na jazyku, škádlivě se vytratila. Chtěl to už vzdát a dál se nechat hýčkat sladkou nevědomostí, když mu otupělou myslí konečně problesklo poznání. "Dami..." Mezi rty mu prolouzlo jen sotva slyšitelné vydechnutí, ale zesílený stisk dvou objímajících paží ho ujistil, že uhádl správně. "Neblázni, rozmačkáš mě." Stisk povolil a světlé vlasy z jeho obličeje zmizely, jak se Damien odtáhl. "Louisi." Zdálo se mi to nebo zněl nějak jinak? Lesknou se mu oči. Krásná barva...připomíná mi...co mi to vlastně připomíná? Je mi zima, chce se mi spát. Kde to vlastně jsem? Zavřel znovu oči a snažil se utřídit změť myšlenek.
"Takhle už mě nikdy neděs, rozumíš?" Baron se na Damiena znovu podíval, když ucítil pohlazení po tváři. To mi nenadává, že ne? Výraz tmavých očích ale vypadal příliš láskyplně, možná trochu pohnutě, ale ne rozčíleně. "Už nikdy tě nenechám pít víno, Louisi." V tu chvíli si vzpoměl, jak mu bylo na plese špatně a jak Damiena ujišťoval, že je to jen přílišným pitím. "To nebylo víno, že ne? Co se...vlastně stalo?" Tvář nad ním se trochu zachmuřila a světlé obočí se stáhlo k sobě. "Ne, nebylo. Muselo tam něco být, asi nějaký jed. Nejspíš ve víně, co nám dala ta služtička. Škoda, že se ti nepodařilo vylít oboje..." Louis nevěřil svým uším. Jed? To ale znamená, že... "Oni mě...otrávili?" Mluvení ho strašně vyčerpávalo, ale měl příliš mnoho otázek, než aby odpočíval. Později. Cítil na sobě starostlivý pohled a pokusil se mírně usmát. "To zní tak hloupě. Otrávili mě na plese... Jako z románu." Doufal, že to Damiena pobaví, ale naděje selhaly, a on se tvářil se ještě chmurněji než předtím. "Měl jsem vážně strach. Celou dobu jsi mi tvrdil, že to nic není a pak sis najednou omdlel. Víš vůbec, jak moc mě to vyděsilo? Nemohl jsem tě probrat, nemohl jsem nic. Potom naštěstí někdo zavolal doktora. Hezky jsem si tě odvezl domů a on tě ošetřil. Nevěděli jsme vůbec, jaký ti dát lék, ale vypadá to, že zabral." Hlas, zprvu jemně žalující, zněl teď ulehčeně.
Louis se snažil utřídit tolik informací a proklínal v duchu zpomalené myšlení. Něco mu na tom všem nehrálo, ale vůbec netušil, co. Pootočil se, aby našel příjemnější polohu a udivilo ho zaskřípění postele. Vždyť nikdy neskřípala. "Damiene, kde to jsme?!" Konečně si všiml, že tohle vůbec není jeho pokoj a co víc, není to ani jeho dům. Trochu vyděšeně se pokusil nadzvednout, když ho Damien přitlačil zpátky do peřin. "Neblázni, Louisi." Objal ho a začal hladit ve vlasech. "To nic... jsem tu s tebou." Ten melodický hlas a horký dech na uchu ho uklidňoval. "Tak kde?" Už zase mluvil příšerně tiše a Damien mu položil prst na rty. "Šššš. Mám nápad, ano? odpočineš si, prospíš se a potom se můžeš znovu ptát, dobře?"
Baron měl sto chutí nabídku přijmout, celá jeho bytost volala po odpočinku, ale zakroutil hlavou, touha vědět byla silnější. "To se mě chceš tak rychle zbavit?" Rukou zachytil rukáv jeho košile a tahem naznačil, ať se skloní zpátky. Konečně, když byl dost blízko, se dotkl rty Damienových. V tu chvíli mu na tvář dopaly dvě horké kapky. "Dami?" zašeptal a donutil ho k pohledu do očí. "Dami... Tohle ti nesluší. Fňukání je moje záležitost, zapoměl jsi snad?" Namáhavě zvedl ruku a něžně mu slzy z tváří setřel. "To nic... Jsem v pořádku, neboj se už o mě. Je mi dobře..." "Jsi špatný lhář, andílku." Přitom vzal Louisovu ruku a přitiskl si jí k roztřeseným rtům. "Vždycky jsi byl." "Proč mi tak vůbec říkáš?" Damien nechápavě zamrkal, potom se ale usmál. "Protože je to pravda. Jsi můj andílek. Chceš tedy říct, kde to jsme?" Louis váhavě přikývl a on si povzdechl. "Tak dobře... Po tom, co doktor odešel, to už byla téměř noc..." odmlčel se a trochu se zašklebil. "Ještě teď mě bolí zadek, když si vzpomenu." Louis vytřeštil oči a Damien se zachichotal. "Ne, to nic. Ti hajzlové, co ti to udělali, se klidně okny vyšplhali do domu, asi s námi neměli zrovna nejčistší úmysly. A bylo jich trochu víc, než by se dalo zvládnout. Tak jsem tě popadl a skočil z okna ven." Tady se odmlčel, políbil v údivu zírajícího Louise a s jiskřičkami v očích pokračoval. "Jen, že jsem dopadl na zadek." Louis se zasmál a Damien to s patrnou radostí pozoroval. "A teď jsme v jednom tuctovém hostinci," dořekl.
Nakonec se baron ke svému zděšení dozvěděl, co jeho zachránce nakukal hostinskému, ale už byl tak moc unavený, že se nezmohl ani na pohoršení. Oči se mu samy od sebe klížily , nedokázal je udržet i když se snažil. "Tak spi. Potřebuješ si odpočinout, bylo toho moc." Ucítil jemné dotyky na víčkách a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to vlastně je. Znovu oči pootvřel, přáním Damiena ještě jednou políbit, ale nedokázal již hýbat rukou, aby si ho přitáhl. Snahou zkrabatil čelo a znovu se o to bezúspěšně pokusil. Damien si ale jeho snahy všiml a sám se k jeho rtům sklonil. A Louisovi to připadalo jako nejkrásnější polibek, co kdy zažil. Jemné, ale prodchnuté citem a on ho poté znovu chytil za ruku. "Spinkej," uslyšel ještě jakoby z dálky, když se propadal do hloubek spánku.
Když se konečně probudil, cítil se Louis strašně. Byla mu neuvěřitelná zima a navíc ho děsivě bolela hlava. Rukou si sáhl na spánek, kde bolest vystřelovala při každém pohybu a z rozpraskaných rtů se mu vydralo tlumené zasténání, když ucítil horko, sálající mu z pod prstů. Trochu se vztekem popadl přeskládaný uschlý kapesník, co měl na čele a odhodil ho. Teprve poté si všiml pohybu vedle sebe. "Promiň, Dami, nechtěl jsem tě vzbudit," pronesl tiše ke spánkem zastřeným čokoládovým očím a uvědomil si, že se mu už mluví lépe. "Kde máš obklad?" "To myslíš ten suchý hadr, co jsem měl na hlavě?" oplatil mu otázkou, ale v zápětí toho zalioval, když viděl Damienův skleslý výraz. "Zase jsem usnul..." Louis přivřel oči. "To nic... Nechtěl jsem ti to vyčítat. Jenže se z té hlavy asi zblázním." Tím prohlášením si ihned vysloužil ruku na čele. "Máš horečku, zase." Damien vstal a ze země sebral zahozený obklad, znovu ho namočil a přiložil. "Mně je ale strašně zima." Louisovi se to evidentně nezamlouvalo, ale Damien byl jako ošetřovatel nekompromisní, tak zůstal raději tiše ležet. Zavřel oči a snažil se soustředit na něco příjemnějšího, když uslyšel: "Počkej tu chvilku, ano? Hned se vrátím." Chtěl pronést nějakou poznámku ve smyslu kam by asi chodil, ale dveře klaply, než ji stačil vyslovit.
Když se Damien vrátil, měl chuť ho zase poslat pryč, přinesl s sebou totiž velký čoudící talíř polévky. Už z toho pohledu se mu dělalo zle a zařekl se, že si nevezme do úst. Damien byl ale ještě tvrdohlavější než on a vlastnoručně do něj polévku vpravil, i přes Louisovy nesčetné prosby, nářky a bědování. Nechal ho teprve, když snědl půlku talíře a vypadal, že další lžíci doopravdy nesnese. Potom baron dostal polibek na čelo spolu s pochvalou. Nicméně si trpce povšiml, že Damien nesnědl vůbec nic a ve skrytu duše záviděl.
Odpoledne již značně postoupilo, když Damien rozhodl, že by se měli hnout z místa a vystřídat ubytování. Starostlivě se zadíval na Louise. "Zvládneš ten kousek přes výčep projít? Neměli bychom zbytečně upoutávat pozornost." Louis byl sice rád, že dokáže udržet oči otevřené, ale přitakal. Damien se na něj ještě několikrát nejistě podíval, on si ale stál za svým. Se značnou pomocí se nakonec oblékl a nechal se snést po schodech. Teprve tam ho Damien s povzbudivým stiskem ruky postavil na nohy. Společně pak pomalým krokem prošli mezi stoly až k hostinskému, který se na ně podíval s neskrývaným úsměškem. Zatímco Damien platil, Louis se snažil potlačit slabost a nesvézt se k zemi. Nenápadně se opřel o hranu jednoho stolu a modlil se, aby to bylo vyřízeno rychle. Nic je naštěstí příliš nezdrželo, a tak oba brzy stanuli v chladném vichru ulice. Damien Louise, který se téměř odporoučel na zem, ihned chytil a baron si vděčně opřel hlavu o jeho rameno, zavřel oči a nechal se jen nést, nevšímaje si pohledů lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kača kača | Web | 4. prosince 2007 v 8:30 | Reagovat

jůůůůůůůů to je dokonalýýý !! teda čtu to všetko s předstihem na skypu ale tohlectok je fáákt dokonalýý !! jo a sory že tu nejsem tk často ... ( dyž už jsem ten blog založila ) ale konečně se mi rozjel net ... jdu to hned vysvětlit nějakým článečkem...

2 kača kača | Web | 4. prosince 2007 v 8:34 | Reagovat

teda kromě pár posledních odtsvaců .. ale ten konec je dokonalýýý !! elinko ty seš fakt dobrá !! musím si dávat pozoro ať mě nepředženeš ... =-D

3 Riku Riku | Web | 4. prosince 2007 v 13:18 | Reagovat

to je krása...konečně jsem se dočkala pokračování aww.je to úžasný píšeš krásně:)eli ty seš taková šikulka !!!!

mocinky kawaii

4 Danika Danika | E-mail | Web | 5. prosince 2007 v 17:11 | Reagovat

To je super!!!!!!!!!!!!! Ale chtělo by to další pokračování XD, už se těším. Si fakt super spisovatelka.

5 Saeko.x Saeko.x | Web | 6. prosince 2007 v 17:01 | Reagovat

Kráááááásný *_*

6 Esstell-chan Esstell-chan | Web | 15. května 2009 v 22:43 | Reagovat

Já je oba sníííím ^.^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama