Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Prosinec 2007

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -25

27. prosince 2007 v 11:11 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták, tohle měl bejt vánoční dárek...nezdařilo se (popravdě se mi do toho vůbec nechtělo...) no ale tak je to tady...doufam, že vás to aspoň trošku potěší (i když mě je právě teď totálně smutno... nemůžu z toho už dva dny usnout a to si srandu nedělam...a to je vše, nebudu vyzrazovat!) příjemný čtení vám všem!
Louis seděl v knihovně před praskajícím krbem s knihou v ruce. Ale místo čtení koukal z okna a pozoroval jak sněží, v mysli si přehrávaje poslední týden. Týden, který byl jednou z nejšťastnějších chvil jeho života. Když už byli konečně doma, působil venkov přeci jen tak kouzelně oproti pařížskému shonu. Tak kouzelně... Louis se se zazívnutím opřel hlouběji do křesla a vnímal příjemné teplo z ohně v kontrastu s jiskřivou temnotou za oknem. Bylo mu krásně, pohodlně a on si užíval atmosféru starého sídla. A navíc ten týden s Damienem, který se doslova překonával v něžnostech. Baron se musel usmát, když si vzpoměl na jejich poslední procházku, kdy nakonec zase skončil v jeho náručí, když ho odnášel do domu. I přesto, že dozvuky otravy už téměř úplně odezněly, si nedal říct. Nosí tě na rukou, Louisi. Neměl by sis stěžovat. I když z tebe zase dělá princezničku...ale je to...příjemné. Líbí se mi to, jak se mnou jedná, jak mě pozoruje, hladí ve vlasech... Zakroutil hlavou nad svým přiznáním. "Kdyby mi nebylo šestnáct, řekl bych, že už asi senilním." Nahlas se tomu zasmál, vstal z křesla a knihu si odložil na stolek, aniž by ji založil. A kdepak vlastně ten Casanova vězí? Už je celkem pozdě, mohl by mi zase vyprávět nějaký ze svých příběhů...a já se zachumlám do peřin. Usmál se pro sebe s úmyslem Damiena co nejrychleji najít.
Po bezvýsledném prohledání všech možných i nemožných míst se ho začala zmocňovat nepěkná předtucha. Kde jsi, kde jen můžeš být? Prosím... S neurčitým tušením neštěstí rozrazil další dveře. Sakra, co je to za pocit? Proč to nemůže chvíli vydržet perfektní? Ale třeba se vůbec nic neděje, třeba... Napadlo ho zavolat nahlas, ale nedokázal ze sebe vypravit slovo a porušit tak tíživé ticho, rozprostírající se všude kolem, téměř jako v prázdném kostele. Otočil se a vyběhl zpět na chodbu. Kde jenom jsi?
Á, konečně... Opřel se do dveří téměř nevyužívaného pokoje a vešel dovnitř. "Dami, víš ty vůbec, co jsem se tě nahledal? Nevěděl jsem, že budeme hrát na schovávanou, mohl jsi mi aspoň něco-" Damien se na něj otočil a on se zastavil v půli kroku. Ve tmě sice nebylo téměř nic vidět, ale stejně si nemohl nevšimnout vyděšeně zářících očí a bělostných špičáků, vystupujících zpod pootevřených rtů. Bože, co to má na ruce? Vždyť to je- Zatěkal pohledem po místnosti a všiml si čehosi tmavého za křeslem, blíže u okna. Marie... Chvíli stál a zíral na bezvládné tělo, rýsující se v měsíčním svitu. A pak se podíval zpátky na Damiena. On... To přece ne. V duchu proklel své nohy, které se odmítaly hnout a vrávoravě přešel napříč místností. Všechno mu přišlo tak neuvěřitelné, mlhavé, skoro jako špatný sen. Každý úder srdce trval hodiny a do mysli se mu stačil vtisknout každičký detail. Mariiny nevidoucí oči, rty v němém výkřiku a rubínový náhrdelník po celém obvodu krku, slepené pramínky našedlých vlasů, cákance krve na šatech i na koberci. A na druhé straně jeho Damien, s rudýma očima, nevěřícným výrazem ve tváři a rukou zbrocenou toutéž krví jako baronova chůva, zhrouceně sedící v křesle. "Dami..." Louis se mu sesunul do klína a opřel si hlavu o jeho rameno. "Louisi." Výdech u jeho ucha nebyl téměř slyšitelný a on mohl cítit jeho stále se stupňující třas. "Louisi, co jsem to udělal? Co jsem to k čertu udělal?! Já, já..." Na krk mu dopadla horká slza a on odvrátil pohled od zkrvavené ruky. Najednou se cítil prázdně, podivně prázdně, jako puklá nádoba. Je tohle zklamání..? Ve zvláštním klidovém rozpoložení se donutil zvednout zrak a jeho pohled se střetl s tím čokoládovým, plným slz. A v tu chvíli věděl, že nemůže jinak, než ho obejmout. "Šššš, to nic, Dami, to nic. V pořádku, ano?" Obtočil mu ruku kolem trhajících se ramen a druhou začal výskat světlé vlasy. "Nic se neděje, to nic..." Kolem pasu se mu zaufale sevřely dvě paže, ale nakonec ho Damien od sebe odstrčil. Louis se trochu nechápavě podíval do té milované, umáčené tváře. "Copak..." Normálně hluboký hlas zněl strhaně, téměř přetékal hořkou lítostí. "Copak ty ještě pořád můžeš říct, že...že mě miluješ?" Tomu nevědomky prosícímu pohledu a chvějícím se rtům nedokázal nic odepřít. Možná jsem blázen, ale ať se stane cokoli, vždycky to budu moci říct... Já...nevadí mi co se stalo, jen už přestaň plakat, prosím. Ten smutek, nevydržím ho. Ničí mě. Chci, aby ses smál... Copak žádám tak moc? Sám se o úsměv pokusil. Sice to vypadalo trochu pokřiveně a žalostně, ale pogratuloval si. "Dami, tohle musí skončit, už nikdy víc." V tmavých očích prokmitl záblesk mylného pochopení, ale on si toho nevšiml. Už nikdy se nestane nic, co by tě rozesmutnilo, přísahám. Už tě nenechám nikomu ublížit a trpět... Jen čekal, kdy se v něm co zlomí a zaklínal se být silný. Teď jsi na řadě ty, Louisi. Musíš to vydržet, když tě jednou potřebuje. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil, než promluví. "Miluju tě." Zvedl ruku a jemně mu přejel po tváři, než ho trochu zoufale políbil.
Damien Louise svíral v náručí s touhou už nikdy nepustit. A snažil se ten pocit užít, alespoň naposled. A potom ho baron políbil, vášnivě, něžně, s jakýmsi nádechem konečnosti. Z očí se mu vyřinuly další slzy, když si připustil, že je to sbohem. Už nikdy víc. Ale já tohle musím udělat, jinak tomu nedokážu zabránit, já... Děkuji za všechen ten čas, Louisi. Taky tě miluji, ale...tohle prostě musím. Je to pro tebe, víš? Zasloužíš si něco lepšího, něco co ti nemůžu dát. Život bez zklamání... Jednou rukou ho pustil a opatrně s ní zamířil k zemi, kde se válela potřísněná dýka, která to vše způsobila. Od toho incidentu v Paříži ji nosil všude s sebou, pro všechny případy. Kdybych si jí jen dnes nebral, nic z toho se nemuselo stát, napadlo ho ještě. Potom už jen ruku zvedl, jemně od sebe odstrčil barona a bodnul.
Když ho od sebe Damien odsunul, zachytil Louis koutkem oka záblesk a aniž by přemýšlel, instinktivně po něm hmátl rukou. Do dlaně se mu společně s ostřím zakousla palčivá bolest, ale on jí nebyl schopen vnímat, vše se scvrklo jen do jedné myšlenky, do slov díků. Damien ihned zastavil tlak a dýku upustil, ozvalo se tupé žuchnutí o koberec. A v tu chvíli se mu Louis se slzami vrhl kolem krku. "Tak jsem to přece nemyslel! Hlupáku, blbče, k čertu s tebou!" Trochu se odtáhl, aby mu viděl do překvapené tváře. "Ale Louisi..." Ten mu přikryl ústa dlaní a zavrtěl hlavou. "Ne, nechci nic slyšet!" Snažil se zadržet slzy, ale moc dobře to nešlo a nakonec marnou snahu vzdal. "Víš ty vůbec, co se mohlo stát? Tohle už nikdy nedělej, nikdy, slyšíš! To by se ti líbilo, klidně si umřít a všechny problémy hodit za hlavu, co?!" "Louisi, proč jsi to udělal? Jsem zrůda, vždyť jsem jí zabil! Jak o mě můžeš ještě stát?!"
Louis v tu chvíli pocítil nával vzteku, chytl ho za ramena a prudce zatřásl. A ještě o chvilku později se k němu znovu přitiskl a políbil. "Protože tě miluju, už jsem řekl. Nezáleží na ničem, ať uděláš cokoli, zůstane to tak," zašeptal mu nakřáplým hlasem do ucha, setřel si slzy z tváří a to samé udělal i Damienovi, kterému zanechal na líci krvavou šmouhu. Nechápavě se zadíval na dlaň a konečně si uvědomil zranění. A stejně tak Damien, který na to pohlížel s nefalšovanou hrůzou v očích. "Moc mě to mrzí, omlouvám se! Tohle... Jsem ten největší pitomec na světě!" Současně vytáhl kapesníček, který zpřehýbal a ovázal Louisovu ránu. Ten se jen usmál a pohladil ho ve vlasech. "Pitomec jsi, to je pravda. Ale teď vstávat." Vytáhl ho na nohy a pak se zadíval na nehybné tělo, na které na chvíli zapoměl a vrátil se zpět do reality.
Zezadu ho kolem ramen objaly dvě paže. "Je mi to opravdu moc líto. Já...nevím, co se vlastně stalo, jen..." Baron pokývl hlavou, otočil se na něj a pokusil se povzbudivě usmát. "Musíme jít... Nemůžeme tady teď zůstat. Pojedeme do Paříže, nebo kamkoliv jinám, hned teď, ano? Já...asi bych tu už nevydržel." Sice ho ovanula lítost nad opouštěním domova, který vždy tolik miloval, ale nechtěl dál zůstávat, už kvůli Damienovi ne, přál si zapomenout. "Ale je noc a tma a nemůžeme vyrazit hned..." Louis rázně utnul všechny pochyby a lišácky se usmál. "A proč ne? Kočár máme, kočího máme..." "Ale co věci? Musíme zabalit a-" "A nemusíme, necháváme to tady. S sebou bereme jen to nejnutnější, ano? Chci začít znovu." Na jeho prosebný tón už Damien neměl žádné odmluvy a tak přikývl. "Ale nejdřív musíme vymyslet, co s tímhle," řekl a zatahal za jeho červený plášť. "Nechci se už starat o ty prokleté listiny, ať si dělají co chtějí, ale já už potřebuji mít klid."Natáhl ruce a rozepnul sponu, která látku držela. "Víš co? Zastavíme se ještě pro něco v knihovně a tam je krásný hřejivý oheň. Ale měli bychom raději přiložit..." S tím rozhodnutím Damiena chytil a táhl ke dveřím.
Ruku v ruce stáli před krbem a čekali, až oheň stráví poslední kousíčky ohořelé látky. "Hotovo, můžeme jít." Louis se najednou cítil mnohem lehčeji, jak se té odpovědnosti zbavili. Naposledy se podíval po své milované knihovně a zastavil se u jedné poličky, ze které sundal pohádkovou knížku, odkud mu Damien kdysi předčítal. "Tu bereme s sebou." Čekal alespoň náznak pobaveného úsměvu, ale on se tvářil zamyšleně, když se mu najednou rozjasnila tvář. "Louisi..." "Hm?" Baron byl zvědavý, co v těch očích plných stínu zažehlo radostné plamínky. Damien se znovu usmál a stiskl mu dlaň. "Louisi, nechceš se naučit anglicky?" "Anglicky?" Radostné přikývnutí ho ujistilo, že slyšel správně. "Já...mám v Anglii pozemky a dům. V jejich stylu a možná trochu...anglické," ušklíbl se nad nedostatkem vhodných slov, "ale působí to příjemně. Byl by to konec problémů se spiklenci, definitivní. A je to také na venkově." Zpytavě se podíval do baronovy tváře, kde se usadil úsměv. "S Josefínou jsme se vždycky chtěli naučit cizí řeč... Ale jak se domluvíme?" "Já angličtinu umím." "Tak to je jiná, profesore." S úsměvem ho znovu políbil, ještě než se pustili do shánění nejdůležitějšího.
KONEC

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -24

16. prosince 2007 v 21:03 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Damien Louise usadil do křesla a pak se obrátil k Charlotte, která se snažila nepozorovaně zmizet. Když si toho všimla, otočila se k nim čelem s pohrdavým úsměškem na tváři. "Nepokusíte se mě zabít, jako ty dva chudáky?" přitom pohodila hlavou k dvěma tělům na koberci pod oknem a z tváří jí vyprchala barva. Stále se snažila hrát statečnou, ale bylo vidět, jak se chvěje. "Jen mi řekni proč. Louis je tvoje rodina, tak proč jsi to k čertu chtěla udělat? Proč jsi ho chtěla zabít?!" Ačkoli se snažil ovládat, do hlasu se mu i přesto vkradl hněv. "Tak sakra odpověz!" "Moje rodina?" Na její tváři se usadil nepěkný výraz. "Moje rodina?! Samozřejmě, že ne. Viděla jsem vás na vlastní oči. I kdyby mi jinak nepřekážel, něco tak...tak..." chvíli hledala vhodný výraz, který při svém výbuchu ztratila. "Tak odporného se mnou nemůže mít vůbec nic společného, natož krev! Jste odpad, hnusíte se mi oba dva!" Bylo vidět, jak se jí těžce dýchá a tváře jí rozčilením zrudly, ale ihned zase zbledly, když se k ní Damien nebezpeně přiblížil. "Tohle už nikdy neříkej, rozumíš?" zasyčel jí přímo do tváře a Louis se musel zachvět z nenávisti v jeho hlase. "Ještě jednou se na Louise třeba jen křivě podíváš..." konec věty nechal odeznít. Charlotte se jen hystericky rozesmála a plivla mu pod nohy. V tu chvíli baron věděl, že je zle. Na poslední chvíli vyskočil z křesla a zachytil Damienovu ruku, napřahující se k ráně. "Louisi..." Zatvářil se prosebně a zakroutil hlavou. "Ne. Nechovejme se jako ona." "Ale-" "Dami, prosím. Ať řekne cokoli, pořád bude moje rodina. A já podle toho budu jednat." Vysloužil si dva nevěřícné pohledy, ale ten čokoládový zároveň hrdě blýsknul, což ho zahřálo u srdce.
Damien nakonec ruku sklonil a pousmál se. Pak se znovu otočil na Charlotte: "Podej mi kapesník." Jeho tón nepřipouštěl námitky, proto mu ho ihned dala. Chvíli si prvotřídní baptist s krajkou a vyšitým monogramem prohlížel, než se zatvářil spokojeně. "Myslím, že bude stačit." Pak ho ještě složený přitiskl na Louisovu stále krvácející tvář. "Drž si to, ano? Nechce se to zastavit." Louis si od něj kapesník vzal a přitom se ho dotkl zvlhlou ledovou rukou. "Díky..." I tón jeho hlasu byl mdlý a Damien ho pohladil ve vlasech. "Potřebuješ si trochu opočinout, viď?" Téměř cítil baronovo jemné chvění, a tak vybídl Charlotte, aby je zavedla do knihovny.
Tam se pohodlně usadil na pohovku, Charlotte naproti sobě do křesla a Louise si posadil hned vedle sebe a ještě ho vzal za ruku. Pobavilo ho, jak baron zrůžověl a jeho sestřenka naopak zbledla, rty sevřené do tenké čárky. Ani jeden z nich však nic nenamítal a Damien se zase začínal cítit pánem situace. Tak to má být. V tom salonku ti trochu nevydržely nervy... I když to taky mělo něco do sebe. Hezky jsi jí vyděsil. "Nenabídneš hostům víno?" zeptal se a posměšně sledoval, jak se jí jeho rozkaz příčí. Nakonec ale přeci jen nechala donést poháry a karafu a všem nalila. Damien si spokojeně usrkl a podržel broušený pohár v ruce, setrvávaje v mlčení.
"Tak jak chutná moc?" nakonec položil provokativní otázku. "Je to skvělé, ne? Opojný pocit, když víš, že můžeš cokoli. Ale nic se nemá přehánět." Charlotte po něm bleskla znepokojeným pohledem, ale on si stále zachovával neutrální výraz a lehký konverzační tón. Po tom, co se znovu napil jiskřivého burgundského, pokračoval. "A tys zašla za tu hranici, víš? Nejspíš sis ji ani neuvědomila. Moc je mrcha. Zrádná. Slíbí všechno a nedá nic." Naoko si povzdech a afektovaně se usmál. "Ten medvídek byl vlastně perfekní nápad, že? Kdo by hledal takové listiny v rukou sirotka? Ty se mnou nemluvíš, Charlotte?" Poposedla si a věnovala mu plamenný pohled. "Co když mi za to nestojíš?" Kolem rtů jí probleskl nepěkný úsměšek, ale nakonec se rozhodla pro rozhovor. "Ale ten medvídek byl perfektní, ano. Byl to vlastně můj nápad, koho jiného by to napadlo? Jenže s tím požárem nikdo nepočítal, natož s hrdinným zachráncem. Nakonec jste papíry získali vy dva, ale já je stále potřebovala." Zdálo se, jako by se rozehřála. Damiena překvapilo, jak moc otevřeně s ním mluví, téměř, jako by se chlubila, jako by chtěla své plány odkrýt. Nikdo není nebezpečnější než žena, probleskla mu myšlenka. Ale když se zlomí, stojí to za to... Z úvah ho vytrhla tíha, kterou ucítil na rameni.
Asi toho bylo vážně příliš, pomyslel si. Louis usnul a hlava mu spadla na stranu, na Damienovo rameno. Ten se neubránil úsměvu. Vážně vypadá jako andílek... Dlouhé řasy, pootevřené rty. Chtíc nechtíc mu musel prsty přejet po tváři a políbit jemné chmýří vlasů. Pak, naprosto ignorugíc Charlotte, lehce oddechujícího Louise objal oběma rukama a přitáhl si ho do náručí. Nakonec ho políbil ještě na zrůžovělou líc a podíval se na konsternovanou ženu sedící mu naproti. "Nepřipadá ti jako andílek?" usmál se jejímu výrazu. Pak se ale donutil znovu soustředit. "A proč sis sem vlastně pozvala Josefínu?" "Byla by byla perfektní zástěrkou, kdyby ovšem tak pitomě neonemocněla. Je to vlastně její vina. To kvůli ní jste se tu objevili vy dva. A pak už to šlo všechno k čertu." "Pravda." Celé to zapadlo do sebe, článek po článku. Elegantní a chytrá šlechtična jako zprostředkovatel spiknutí mezi jistě velkými a zvučnými jmény, navíc ještě Louisova příbuzná. Perfektní kombinace. To proto mi to nedošlo, nemohlo dojít. Celou tu dobu to byla tahle malá mrcha. Potlačil znechucené odfrknutí a s Louisem v náručí se postavil. Už věděl všechno, co chtěl, malicherné mocnářské důvody ho nezajímaly a navíc ho napadla jedna velice lákavá myšlenka. "Řekl bych, že se o Josefínu s radostí ještě chvíli postaráš. A doufám, že jí obstaráš nějakou zábavu, víš, byl bych moc nerad, kdyby si tu Paříž nakonec neužila, tolik se sem těšila. Ale věřím, že bude popisovat příjemné zážitky, až se pro ní vrátíme. Ano?" Charlotte zbledla. "Oni mě zabijí, pokud to zjistí." Damien jen lhostejně pokrčil rameny. "Já tě taky nemám příliš v lásce. Jsi sice Louisova rodina, ale nehody se stávají..." Věnoval jí vlčí úsměv. "Ty vlastně nemáš na výběr." Nečekal na jakoukoli odpověď a obrátil se k odchodu.
Louis se probudil Damienovi v náručí. Co ho ale udivilo byla všudypřítomná zima a jemné kodrcání. Chvíli mu trvalo, než si to všechno pospojoval. "Kam to jedeme?" Trochu se od Damiena odtáhl a snažil se promnout zalepené oči. Sice si nepamatoval, kdy přesně usnul, ale neměl důvod se znepokojovat, u Charlotte to zřejmě dopadlo dobře. Damien se k němu přiblížil a políbil ho na rty. "Domů," usmál se na něj. "Domů? Nechce se mi tam vracet." Lehce si povzdech, když si vzpoměl na svůj ne příliš milovaný městský příbytek. "Kdybychom už mohli zpátky na venkov..." "Ale my jedeme na venkov." Baron nevěřil svým uším, ale radostné jiskřičky v tmavých očích ho ujistily. "Tys tam nechal Josefínu?!" Pokusil se odtáhnout, ale Damien ho držel příliš pevně a za chvilku mu došlo, že jde o marný boj. "Louisi no tak. Josefína by tak dlouhou cestu nezvládla, přece jen měla zápal plic. Vrátíme se pro ni, hned jak to bude možné, ano? Charlotte nám na ní zatím dohlédne." Louis cítil, jak mu hřejivá ruka konejšivě přejíždí po zádech a podvolil se objetí. Chtěl sice ještě něco namítnout, ale zarazil ho prst na ústech. "Šššš, neboj. Tvoje sestřenka není hloupá. Ví, že prohrála a stejně tak dobře ví, že nejlepší, co teď může udělat, je být loajální k nám. Věř mi, že by se ti o sestřičku nepostaral nikdo lépe." "Tak dobře..." Baron cítil pravdu, skrývající se za Damienovými slovy a znovu zavřel oči, nechávaje se odnést hřejivou temnotou nevědomí.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -23

8. prosince 2007 v 21:10 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
tak tendle díl speciálně věnuju... pro katy-chan... zaprvý je best člověk co znam, zadruhý jí dlužim věnovanej obrázek (vim, jak se z toho vyvlíknout xD) a zatřetí hned po přečtení prohlásila "tohel milujůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů" (promiň za citování, jen pro názornost xD takže se hřej pomyšlenim, že je to speciálně pro tebe :3)
Vybrali jeden z dalších tuctových hostinců, ale tentokrát šel Louis po svých. Když se konečně dopotácel do pokoje, hned se svalil na postel. "Měl by sis sundat boty a taky to oblečení." Damien se nad ním sklonil. "Vedl sis moc dobře." Přesně, jako když se děti učí chodit. Stačí krok a každý je z toho na větvi. Cítl ale vyčerpání, tak jen něco neurčitého zamručel. Nakonec se posadil a nechal odstrojit a uložit.
Sledoval Damiena, jak mu urovnává polštář pod hlavou a začal se uculovat. "Co?" "Já jen že mám tak rozkošnou ošetřovatelku." Ke svému udivu viděl, jak zvláštně se zatvářil a obvykle bílé tváře dostaly růžový nádech. "Ty se červenáš, Dami?" Ten se od něj trochu pootočil, aby skryl obličej. "Samozřejmě, že ne. Mám úplně normální barvu." Pak se s ďábelským úsměvem na rtech obrátil zpět. "Zato ty vypadáš, že je ti už lépe. Ale něměli bychom nic podcenit, a proto..." vzal do ruky láhvičku s lékem a zatřepal s ní. Baron se pokusil zahrabat co nejvíce do peřin, ale nepomohlo mu to, i přes protesty musel hořkou tekutinu spolknout. "Chutná to hnusně," prohlásil nakonec, což u Damiena vyvolalo škodolibou radost. Když ale Louis zazíval, pohladil ho po tváři. "Měl bys spát..." Chtěl se narovnat, ale zelenkavý pohled ho zastavil. "Počkej..." Louis si ho za ruku přitáhl, až se téměř dotýkali nosy. "Lehneš si ke mně?" Najednou zněl téměř nesměle a Damien neměl srdce odmítnout. Svlékl se jen do košile a spodků a vlezl si vedle Louise, kterého si potom přitáhl do náručí. "Takhle?" "Hmm..." téměř zapředl, "příjemné. A Dami?" Prosebně k němu pozvedl oči. "Nemohl bys mi něco vyprávět?" Damiena ta otázka očividně zaskočila. "A co bys chtěl slyšet?" "To je jedno. Mám rád tvůj hlas. Co třeba něco o tobě? Nevím skoro nic. Vyprávěj, jak jsi byl dítě..." Najednou se zarazil a trochu vyděšeně se zadíval do tmavých očích, když si uvědomil, o co žádá. "Samozřejmě nemusíš, pokud nechceš..." Damien jeho koktání přerušil polibkem. "V pořádku." Pohladil Louise ve vlasech a ten se o něj pohodlněji opřel a naslouchal vyprávění, dokud neusnul. Zanedlouho poté si spánek odnesl na svých křídlech i druhého muže, stále svírajícího barona v objetí.
Další týden strávili na dvou různých místech a Louisova horečka i nevolnost pomalu ale jistě odezněly. Baron začal škemrat, že chce navštívit sestru a Damien nakonec usoudil, že už jim v domě nehrozí nebezpečí.
Po tom, co si oba dopřáli horkou koupel a čisté šaty, nechal Louis zapřáhnout kočár. I když služebnictvo koukalo na jejich návrat divně, nikdo nic nahlas neřekl a baron si uvědomil, že ho jejich spekulace vlastně ani nezajímají. S pláštěm v ruce sešel s menšími obtížemi ze schodů, kde na něj už čekal Damien. Oba společně vyšli z domu a nasedli do kočáru.
U Charlotte je přivítal starý sluha, který je zavedl do salonku, aby počkali na paní. Louis se tvářil trochu přepadle, protože chtěl vidět sestru hned, ale potom i on připustil, že se jedná o zdvořilost. A tak se posadil do křesla, zavřel oči a čekal. Za chviličku ho z myšlenek o Josefíně vytrhl tichý hlas. "Louisi, podívej..." Zvedl se tedy z křesla a otočil na Damiena. Ten stál před oknem s hřejivým úsměvem na rtech. Teprve potom si ale všiml, na co vlastně naráží. Přes sklo bylo vidět maličké bílé vločky, které se ve spirálách snášely k zemi. "První sníh." Přešel těch několik kroků, s okouzleným pohledem upřeným za okno. "To je krása." Cítil padající sníh a nenucenou Damienovu přítomnost vedle sebe. V tu chvíli se na něj obrátil a vtiskl letmý polibek na ty usměvavé rty. Za nimi se ozvalo zhnusené vydechnutí.
Louis se ihned odtáhl a oba se otočili na vetřelce, který jim tu kouzelnou chvíli přerušil. K baronovu zděšení to byla jeho sestřenka Charlotte. A ještě lépe, za ní stáli dva muži. Jak je uviděl, blesklo mu ihned hlavou, že je už někde potkal. "Ten ples," ozvalo se vedle něj vydechnutí. "Pořád tak zírali." Konečně se to vybavilo i jemu, ale neměl příliš času na přemýšlení, Charlotte se chopila slova. "Ach, Louisi. Je mi líto, bratránku, ale musím se s tebou rozloučit. Překážíš tu příliš dlouho." Z hlasu ji čišel krutý výsměch, když ti dva muži tasili. "Sbohem. Krásná Francie se konečně zbaví tak odporného odpadu jako jste vy dva. Nechutné." Louis ani neměl čas uvažovat nad slovy, která pronesla a jako ve snu tasil spolu s Damienem kord a začal se bránit dotírajícím protivníkům.
Věděl, že už se dlouho neudrží, obraz mu plaval v mlze a on jen těžko odrážel útoky. Na chviličku zakolísal pod prudkým úderem a ucítil, jak se mu ostří zakouslo do jemné kůže na tváři. Snažil se to nevnímat a bojovat dál, když se muž před ním skácel k zemi. Nad jeho mrtvolou stál Damien, s nebezpečným výrazem v očích a bez jediného slova se otočil k Charlotte, s krvavým kordem v ruce. Než ale stačil udělat krok, zastavil ho Louisův hlas.
Louis s mrazivou hrůzou sledoval, jak se Damien, už zase s rudýma očima obrací k jeho sestřence. Viděl ledový klid v jeho očích a přesně věděl, co chce udělat. Jedna jeho část toužila zavřít oči a dělat, že nic nevidí, ale přes všechno, co Charlotte udělala, to nedokázal. "Ne, prosím." To byla jediná slova, na která se zmohl a jen se modlil, aby stačila.
Damien chvíli jen tak stál na místě, spalován děsivou touhou podříznout hrdlo té ženě, co mu téměř vzala anděla, ale nedokázal Louisově tiché prosbě odepřít. Opřel kord o stěnu a obrátil se k baronovi. A přitom ho napadlo, že za ten úsměv, který vyvolal to stálo. A pak si teprve všiml rudé stužky na Louisově tváři a zalitoval, že ty bastardy zabil tak milosrdně. Na jeho výrazu se to nejspíš také projevilo, protože v zelených očích prokmitl náznak strachu. "Louisi?" Pozvedl chvějící se ruku a krev z jeho tváře setřel lemem rukávu. Snažil se co nejjemněji, ale baron sebou i tak škubl. "Promiň!" Hned cítil, jak se zatahují špičáky a jeho oči dostaly zpět svou barvu. Louis se usmál. "Děkuji." V tu chvíli se mu podlomila kolena a Damien ho na poslední chvíli zachytil před pádem. "Louisi!" ten se jen pousmál a upřel na něj znavený pohled. "To nic. Jen toho bylo...trochu moc."

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -22

3. prosince 2007 v 22:36 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Jediné, co Louis vnímal, když otevřel oči, byla heboučká bílá záplava, jemně mu halící obličej. Chvíli si tedy vychutnával ten příjemný pocit, ale stejně mu to nedalo. Tu jemnou, důvěrně známou vůni stále nedokázal zařadit, odpověď mu proplouvala mezi prsty tím úporněji, čím víc se soustředil. Pokaždé, když už to měl na jazyku, škádlivě se vytratila. Chtěl to už vzdát a dál se nechat hýčkat sladkou nevědomostí, když mu otupělou myslí konečně problesklo poznání. "Dami..." Mezi rty mu prolouzlo jen sotva slyšitelné vydechnutí, ale zesílený stisk dvou objímajících paží ho ujistil, že uhádl správně. "Neblázni, rozmačkáš mě." Stisk povolil a světlé vlasy z jeho obličeje zmizely, jak se Damien odtáhl. "Louisi." Zdálo se mi to nebo zněl nějak jinak? Lesknou se mu oči. Krásná barva...připomíná mi...co mi to vlastně připomíná? Je mi zima, chce se mi spát. Kde to vlastně jsem? Zavřel znovu oči a snažil se utřídit změť myšlenek.
"Takhle už mě nikdy neděs, rozumíš?" Baron se na Damiena znovu podíval, když ucítil pohlazení po tváři. To mi nenadává, že ne? Výraz tmavých očích ale vypadal příliš láskyplně, možná trochu pohnutě, ale ne rozčíleně. "Už nikdy tě nenechám pít víno, Louisi." V tu chvíli si vzpoměl, jak mu bylo na plese špatně a jak Damiena ujišťoval, že je to jen přílišným pitím. "To nebylo víno, že ne? Co se...vlastně stalo?" Tvář nad ním se trochu zachmuřila a světlé obočí se stáhlo k sobě. "Ne, nebylo. Muselo tam něco být, asi nějaký jed. Nejspíš ve víně, co nám dala ta služtička. Škoda, že se ti nepodařilo vylít oboje..." Louis nevěřil svým uším. Jed? To ale znamená, že... "Oni mě...otrávili?" Mluvení ho strašně vyčerpávalo, ale měl příliš mnoho otázek, než aby odpočíval. Později. Cítil na sobě starostlivý pohled a pokusil se mírně usmát. "To zní tak hloupě. Otrávili mě na plese... Jako z románu." Doufal, že to Damiena pobaví, ale naděje selhaly, a on se tvářil se ještě chmurněji než předtím. "Měl jsem vážně strach. Celou dobu jsi mi tvrdil, že to nic není a pak sis najednou omdlel. Víš vůbec, jak moc mě to vyděsilo? Nemohl jsem tě probrat, nemohl jsem nic. Potom naštěstí někdo zavolal doktora. Hezky jsem si tě odvezl domů a on tě ošetřil. Nevěděli jsme vůbec, jaký ti dát lék, ale vypadá to, že zabral." Hlas, zprvu jemně žalující, zněl teď ulehčeně.
Louis se snažil utřídit tolik informací a proklínal v duchu zpomalené myšlení. Něco mu na tom všem nehrálo, ale vůbec netušil, co. Pootočil se, aby našel příjemnější polohu a udivilo ho zaskřípění postele. Vždyť nikdy neskřípala. "Damiene, kde to jsme?!" Konečně si všiml, že tohle vůbec není jeho pokoj a co víc, není to ani jeho dům. Trochu vyděšeně se pokusil nadzvednout, když ho Damien přitlačil zpátky do peřin. "Neblázni, Louisi." Objal ho a začal hladit ve vlasech. "To nic... jsem tu s tebou." Ten melodický hlas a horký dech na uchu ho uklidňoval. "Tak kde?" Už zase mluvil příšerně tiše a Damien mu položil prst na rty. "Šššš. Mám nápad, ano? odpočineš si, prospíš se a potom se můžeš znovu ptát, dobře?"
Baron měl sto chutí nabídku přijmout, celá jeho bytost volala po odpočinku, ale zakroutil hlavou, touha vědět byla silnější. "To se mě chceš tak rychle zbavit?" Rukou zachytil rukáv jeho košile a tahem naznačil, ať se skloní zpátky. Konečně, když byl dost blízko, se dotkl rty Damienových. V tu chvíli mu na tvář dopaly dvě horké kapky. "Dami?" zašeptal a donutil ho k pohledu do očí. "Dami... Tohle ti nesluší. Fňukání je moje záležitost, zapoměl jsi snad?" Namáhavě zvedl ruku a něžně mu slzy z tváří setřel. "To nic... Jsem v pořádku, neboj se už o mě. Je mi dobře..." "Jsi špatný lhář, andílku." Přitom vzal Louisovu ruku a přitiskl si jí k roztřeseným rtům. "Vždycky jsi byl." "Proč mi tak vůbec říkáš?" Damien nechápavě zamrkal, potom se ale usmál. "Protože je to pravda. Jsi můj andílek. Chceš tedy říct, kde to jsme?" Louis váhavě přikývl a on si povzdechl. "Tak dobře... Po tom, co doktor odešel, to už byla téměř noc..." odmlčel se a trochu se zašklebil. "Ještě teď mě bolí zadek, když si vzpomenu." Louis vytřeštil oči a Damien se zachichotal. "Ne, to nic. Ti hajzlové, co ti to udělali, se klidně okny vyšplhali do domu, asi s námi neměli zrovna nejčistší úmysly. A bylo jich trochu víc, než by se dalo zvládnout. Tak jsem tě popadl a skočil z okna ven." Tady se odmlčel, políbil v údivu zírajícího Louise a s jiskřičkami v očích pokračoval. "Jen, že jsem dopadl na zadek." Louis se zasmál a Damien to s patrnou radostí pozoroval. "A teď jsme v jednom tuctovém hostinci," dořekl.
Nakonec se baron ke svému zděšení dozvěděl, co jeho zachránce nakukal hostinskému, ale už byl tak moc unavený, že se nezmohl ani na pohoršení. Oči se mu samy od sebe klížily , nedokázal je udržet i když se snažil. "Tak spi. Potřebuješ si odpočinout, bylo toho moc." Ucítil jemné dotyky na víčkách a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to vlastně je. Znovu oči pootvřel, přáním Damiena ještě jednou políbit, ale nedokázal již hýbat rukou, aby si ho přitáhl. Snahou zkrabatil čelo a znovu se o to bezúspěšně pokusil. Damien si ale jeho snahy všiml a sám se k jeho rtům sklonil. A Louisovi to připadalo jako nejkrásnější polibek, co kdy zažil. Jemné, ale prodchnuté citem a on ho poté znovu chytil za ruku. "Spinkej," uslyšel ještě jakoby z dálky, když se propadal do hloubek spánku.
Když se konečně probudil, cítil se Louis strašně. Byla mu neuvěřitelná zima a navíc ho děsivě bolela hlava. Rukou si sáhl na spánek, kde bolest vystřelovala při každém pohybu a z rozpraskaných rtů se mu vydralo tlumené zasténání, když ucítil horko, sálající mu z pod prstů. Trochu se vztekem popadl přeskládaný uschlý kapesník, co měl na čele a odhodil ho. Teprve poté si všiml pohybu vedle sebe. "Promiň, Dami, nechtěl jsem tě vzbudit," pronesl tiše ke spánkem zastřeným čokoládovým očím a uvědomil si, že se mu už mluví lépe. "Kde máš obklad?" "To myslíš ten suchý hadr, co jsem měl na hlavě?" oplatil mu otázkou, ale v zápětí toho zalioval, když viděl Damienův skleslý výraz. "Zase jsem usnul..." Louis přivřel oči. "To nic... Nechtěl jsem ti to vyčítat. Jenže se z té hlavy asi zblázním." Tím prohlášením si ihned vysloužil ruku na čele. "Máš horečku, zase." Damien vstal a ze země sebral zahozený obklad, znovu ho namočil a přiložil. "Mně je ale strašně zima." Louisovi se to evidentně nezamlouvalo, ale Damien byl jako ošetřovatel nekompromisní, tak zůstal raději tiše ležet. Zavřel oči a snažil se soustředit na něco příjemnějšího, když uslyšel: "Počkej tu chvilku, ano? Hned se vrátím." Chtěl pronést nějakou poznámku ve smyslu kam by asi chodil, ale dveře klaply, než ji stačil vyslovit.
Když se Damien vrátil, měl chuť ho zase poslat pryč, přinesl s sebou totiž velký čoudící talíř polévky. Už z toho pohledu se mu dělalo zle a zařekl se, že si nevezme do úst. Damien byl ale ještě tvrdohlavější než on a vlastnoručně do něj polévku vpravil, i přes Louisovy nesčetné prosby, nářky a bědování. Nechal ho teprve, když snědl půlku talíře a vypadal, že další lžíci doopravdy nesnese. Potom baron dostal polibek na čelo spolu s pochvalou. Nicméně si trpce povšiml, že Damien nesnědl vůbec nic a ve skrytu duše záviděl.
Odpoledne již značně postoupilo, když Damien rozhodl, že by se měli hnout z místa a vystřídat ubytování. Starostlivě se zadíval na Louise. "Zvládneš ten kousek přes výčep projít? Neměli bychom zbytečně upoutávat pozornost." Louis byl sice rád, že dokáže udržet oči otevřené, ale přitakal. Damien se na něj ještě několikrát nejistě podíval, on si ale stál za svým. Se značnou pomocí se nakonec oblékl a nechal se snést po schodech. Teprve tam ho Damien s povzbudivým stiskem ruky postavil na nohy. Společně pak pomalým krokem prošli mezi stoly až k hostinskému, který se na ně podíval s neskrývaným úsměškem. Zatímco Damien platil, Louis se snažil potlačit slabost a nesvézt se k zemi. Nenápadně se opřel o hranu jednoho stolu a modlil se, aby to bylo vyřízeno rychle. Nic je naštěstí příliš nezdrželo, a tak oba brzy stanuli v chladném vichru ulice. Damien Louise, který se téměř odporoučel na zem, ihned chytil a baron si vděčně opřel hlavu o jeho rameno, zavřel oči a nechal se jen nést, nevšímaje si pohledů lidí.