Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -20

19. listopadu 2007 v 21:16 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Ze sna Damiena vytrhly podivné škrábavé zvuky. Nejdřív nevěděl, co si myslet. Louis, ten ples a pak se mu zhroutil v náručí, dá se říct. Vzpomněl si, jak tam nad ním bezradně klečel a zapřísahal ho, aby se probudil, snad i ve jméně Božím. A pak dal někdo poslat pro doktora a jemu se vrátila duchapřítomnost. Opatrně přenesl bezvládného Louise do kočáru a nařídil poslíčkovi, aby doktor přijel do jejich domu, sám nechal téměř uštvat koně, aby tam byli co nejdřív, ačkoliv věděl, že budou muset stejně počkat na doktorův příjezd. Ten když se konečně objevil, nechal Damiena před Louisovým pokojem a pak doba nesnesitelného čekání, za kterou snad tisíckrát prošel chodbou tam a zpátky. Lékař dělal, co bylo v jeho silách, to Damien věděl až příliš dobře, ale nějak výrazně Louisovi pomoci nedokázal. Byl si sice jistý, že jde o otravu jedem, ale Damien mu nedokázal říci o příznacích téměř nic, a proto se nedala učinit přesná diagnóza. Nevěděli, který jed byl použit, tak jim nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na štěstí a zkusit lék, který se zdál nejvhodnější, spolu se studenými obklady na vysokou horečku, která se zanedlouho dostavila. Nakonec, když doktor odcházel se silnou vráskou mezi očima, vládla celkem chmurná atmosféra, přesto všichni hodlali doufat.
Damien si povzdechl a donutil se posadit v křesle, které bylo přitaženo k posteli, rovně. Potom se ve tmě zadíval na Louisovu nehybnou siluetu a s bodnutím lítosti si vzpoměl na svůj sen, ve kterém se baron probral s kocovinou, v duchu si ještě zanadával, že usnul, když ho měl hlídat. "Louisi..." nahnul se nad něj a sáhl na horké, krůpějemi pokryté čelo. Jemně mu otřel celý obličej, teď již vlažným obkladem, a znovu látku vymáchal, než ji vrátil na původní místo. "Měl by ses probudit, andílku." Chvějící rukou ještě několikrát přejel přes jeho tváře, když uslyšel ty podivné zvuky znovu a tentokrát mu to konečně došlo.
Ihned vyskočil z křesla, s kledbou na jazyku a běžel na chodbu, než si uvědomil, že jsou v pasti a tudy cesta nevede. Rychle se tedy vrátil do Louisova pokoje, co nejtišeji zavřel dveře, zamkl a potom se rozhlédl kolem. Do domu se snažil někdo vlézt okny, to věděl až příliš dobře, a stejně tak dobře věděl, že to nebudou amatéři. Tentokrát již dokončí špinavou práci, kterou jim Louis neúmyslně překezil, když vylil jednu z číší vína na tom prokletém plesu. Nakonec se rozhodl pro šatník, který vypadal nejmasivněji a tudíž byl nejtěžší, a jediným tahem jej přemístil před dveře. Musel Louise z domu dostat za každou cenu, protože by se sám té přesile nejspíš neubránil. A Louis se ani nehne, nezbývalo než ho odnést. A jediná možná úniková cesta, která přicházela v úvahu, bylo Louisovo okno, vedoucí do zahrady.
Natáhl si na sebe kabátec a ve spěchu popadl svůj rudý plášť, do kterého zašil listiny a téměř bezmyšlenkovitě popadl měšec se zlatem, který si připevnil k opasku. Pár kroky přerázoval místnost a otevřel dvoukřídlé okno dokořán, v mysli přehodnocuje šance. Oknem se protáhne i s Louisem v náručí, větší problém nyní spatřoval ve výšce. Pokoj byl v prvním patře a to znamenalo celkem slušnou hloubku. Kdyby se pokoušel vyskočit sám, nebyl by to nejspíš problém, navíc jeho upíří tělo vydrží víc než tělo člověka, ale Louis v náručí. Zatřepal hlavou a otočil se zpět k posteli, když ho vyburcovala tichá rána. Tak, už se nejspíš dostali na chodbu. Rychle vymotal Louise z pokrývek a pevně ho sevřel, pak si ale vzpoměl na lék a také na baronovo ošacení. Sebral tedy ještě jeho věci poházené na křesle a lahvičku s lékem si schoval do kapsy. Pak i s Louisem v náručí vylezl na vnější římsu pod oknem. Tak, Damiene, koukej dopadnout na záda, aby se mu nic nestalo... Asi se budeme muset spolehnout na štěstí. taky by nám mohlo jednou přát. A aniž by zavřel oči, seskočil dolů.
No, kočičí elegance to zrovna nebyla, pomyslel si Damien po dopadu, ale stejně nemohl jinak, než blahořečit dobré náhodě. Počítal s tím, že si zlomí alespoň jednu kost a zatím si jen trochu narazil kostrč. No, nic nemůže být dokonalé, napadlo ho, když se sbíral ze země, kde naštěstí přistál na zadku. Co nejrychleji se vzdálil od domu a zastavil až pod stromy v odlehlé části parčíku. Tam si sedl na zem, aby překontroloval barona.
Díky svému zraku viděl ve tmě skoro stejně dobře jako ve světle, teď v tom ale nespatřoval výhodu. Mohl tak jen vidět bledost Louisovy tváře i rtů a neklidné poškubávání jeho očí pod zavřenými víčky. Něco z toho pohledu ho donutilo přitisknout si ho co nejblíž, s rukou v jeho jemných vlasech a pohled mu zabloudil k mrazivému nebi, plnému jasně zářivých hvězd. Tenhle obraz ho zabolel snad ještě víc než ten předchozí. "Louisi, vydrž to prosím." Horkost těla, které svíral v náručí ho děsila, protože se v porovnání s mrazivým nočním vzduchem ještě zvýraznila. "Nemůžeš si to teď vzdát. Sice ti říkám andílku, ale nemyslel jsem to až tak doslova, víš?" Bez přestání se probíral těmi jemňoučkými vlasy s bolestným výrazem ve tváři, který nedokázal zapudit. "Vzpomínáš si, jak jsme jeli v kočáru na ten ples? Ještě jsme se nekoukali na ty hvězdy. A tys mi to slíbil. Nemůžeš odejít, dokud ten slib nesplníš. Šlechtic nikdy neruší své slovo, nikdy." Sice si byl vědom dětinskosti svého počínání, ale na druhou stranu nedokázal přestat, stále doufajíc, že by ho Louis mohl slyšet. Políbil ho na čelo a potom i na tvář, jemně jako motýlek, když ho vyrušil hlasitý zvuk z doposud ztichlého domu, který ho vyburcoval. Konečně se zvedl a co nejrychleji zamířil k zadní brance, o které mu Louis už dříve řekl. Tudy proklouzl do neosvětlené noční ulice a i s Louisem se vydal hlouběji do města, bez nejmenších obav o dům nebo služebnictvo. Na majetku nezáleželo a téměř všichni sloužící odcházeli na noc do svých domovů. A těch pár, co tam zůstalo, dávno spalo v úplně jiném křídle, než byl Louisův pokoj a tudíž i útočníci.Stačilo pár rychlých tichých kroků a on se jako zastara ztratil v temnotách.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saeko.x Saeko.x | Web | 20. listopadu 2007 v 7:14 | Reagovat

Jůůůůůůůů *_* Bylo to moooc pěknéé xDD Už se těším na pokráčko :)

2 Riku Riku | Web | 20. listopadu 2007 v 14:48 | Reagovat

:´( fnuk...jsem nevěděla,že s Louisem to je tak zlý:(

Nenech ho umřít(bys neudělala)já vím...moc hezoučké:)je to strašně krásný příběh...

papa a děkuji za komentík)

3 Arashinka Arashinka | 20. listopadu 2007 v 16:29 | Reagovat

Božínku ..Louisi ..at se mu neumre wuáá mozná kdyby ho Damien kousl a stal by z neho upir..mozná by to prezil chudinka louis si musi prozivat muka a co teprv Damien ..doufám ze pokrácká se tentokrát dockam driv..strasne pekny jen tak dal...

4 Kirara Kirara | 21. listopadu 2007 v 20:20 | Reagovat

To je naprosto skvělá povídka...napjatě očekávám pokračování. Super. :) PS: Nenech Louise umřít :(

5 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 24. listopadu 2007 v 15:27 | Reagovat

bylo to vážně moc pěkné -.-

6 Esstell-chan Esstell-chan | Web | 15. května 2009 v 18:25 | Reagovat

Kníík :D zvědaváá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama