Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -19

12. listopadu 2007 v 20:00 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták...vim, že to trvalo strašně dlouho..no..ale! (uvidíte sami :) a je to o kus delší než normálně... tak schválně
Damien si nechal záležet, aby zamkl dveře a zatáhl závěsy na oknech, že nezbyla ani skulinka. Porozsvěcel svíčky, a když bylo konečně aspoň trochu vidět, sednul si na postel a poplácal rukou na místo vedle sebe. Louis se k němu rychle přemístil a pozoroval, jak bere do ruky hračku, která ležela na polštáři, obrací ji a obratně zasunuje štíhlé prsty dovnitř. Chvilku měl soustředěně zkřvený oličej a pak s vítězným úsměvem vytáhl kousek přeskládaného papíru. Louis se na to zprvu díval nedůvěřivě, ale hned jak očima přelétl perfektně napsaný obsah, musel dát Damienovi zapravdu. "Je to...spiknutí." Znovu papír složil a s otázkou v očích ho vložil do jeho nastavené ruky. "Co teď s tím?" Damien se záhadně usmál. "Nech mi přinést jehlu, nit a nůžky."
Baron překvapeně sledoval, jak Damien, když dostal, co chtěl, šikovně zašil dopis do podšívky svého rudého pláště a pak ještě zašil vypáranou díru v medvídkovi. "A je to," prohlásil nakonec spokojeně. "Tohle vážně nikdo nemůže najít." "Samozřejmě, díváš se taky na dílo génia, Louisi." Ten si povzdechl. Přese všechno, co se dnes stalo je to pořád on. Díky bohu... Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři, ale vrátil mu tak jen posmutnělý výraz. Bylo mu líto té bolesti v čokoládových očích a ještě víc litoval toho, že nemůže pomoci. "Dami," zašeptal a políbil ho na tvář. "To se spraví, uvidíš. Určitě..." Lehce Damiena povalil do peřin a sám si lehl těsně vedle, ruku zapletenou do pramenu světlých vlasů. "Chceš jít na ten ples?" Damien k němu otočil tvář a pak pomalu zavrtěl hlavou se zavřenýma očima. "Kdyby ti to nevadilo, zůstal bych raději tady... Necítím se zrovna na něco takového." Unaveně pootevřel oči plné stínů a Louise napadlo, že je musí dostat ven za každou cenu. Trpěl už dost, znovu už ho nenechám. S pevným rozhodnutím si ho přitáhl do náruče a jeho hlavu si položil na prsa. "Půjdeme tam." "Louisi ne. Prosím." Damienův odpor zněl spíš jako zasténání raněného. Nenechám tě v tom. "Tolik ses těšil. Nechci, abys o to přišel. Půjdeme tam a hotovo. A teď spi, potřebuješ si odpočinout." Stále ho výkal ve vlasech a Damien se na žádný další opor nezmohl, jan vyčerpaně zavřel oči a nechal se dál hladit, než doopravdy usnul.
"No tak, vylez a začni se připravovat nebo to nestihneme." "Ale když mě se nechce," zakňučel Damien z pod peřiny, kam se před Louisem schoval." Když ho ale baron zpražil diktátorským pohledem, raději si to rozmyslel a začal se hrabat ven. "Trapiteli," pronesl nakonec, když se začal neochotně převlékat do kalhot krémové barvy. "Jsi horší než kardinál. Ten sice rozkazuje celé zemi, ale aspoň se to snaží zastírat." "Ale Dami," Louis se zasmál. "Myslel jsem, že to děláš pro moje oči," a zamrkal na něj. "To určitě," zabrblal jen, a to, že by pro jeho oči udělal cokoli na světě, si raději nechal pro sebe.
Damien sledoval Louise, jak vyhlíží z okna kočáru do tmy venku, a i když si to nechtěl přiznat, začínal se těšit. Přece jen už nebyl na podobné zábavě tak dlouho. Kolik vlastně? Sedmdesát let? Trošku se oklepal. Jsi stařeček, Dami! Sakra, jak jsem si to řekl? Dami?! Ale když to říká Louis, nezní to tak špatně...a když k tomu přivře oči a trošku našpulí rty, jen tak maličko, jak to má ve zvyku... Co to v tom okně vlastně má? Poposedl si k němu blíž a položil si hlavu na jeho rameno. Zdálo se, že o něm Louis ví, ale přeci se neotočil. "Co to tam máš? Vždyť je tma jak v ranci." "Hmm..." Konečně se k němu obrátil a pousmál se. "Hvězdičky, Dami. Koukni." Oba se naklonili blíž a snažili se zahlédnout kousek oblohy, ale v drkotavém kočáru to příliš dobře nešlo, navíc dva na jedno okno bylo moc. "Dami?" Ozvalo se tiše zasněným hlasem. "Budeme je někdy spolu pozorovat?" Damien se musel pro sebe usmát. Tak romantika? Jenže Louis je tak rozkošný... "A ty se vyznáš ve hvězdách? To jsem nevědel," oplatil Louisovi otázkou. Ten se na něj podíval: "Ne." "Ale já taky ne." Louisovi se zatřpytilo v očích. "To přece nevadí. Koukat na ně můžeme i když neznáme název, ne? Pořád se mi budou líbit." Upír se neubránil, aby mu neukradl alespoň malý polibek. "V tom případě určitě. Ale na venkově jsou hezčí." "Tak si počkáme na venkov..." S tím se vrátil ke sledování okna a Damiena nechal v očekávání plesu.
Louis celou cestu poočku sledoval Damiena, jak se neklidně ošívá a měl co dělat, aby se nerozesmál. Štěstím. Dami se tam těší. Zvládl jsem to, zvládl jsem ho rozptýlit. Díky Bohu. Se spokojeným úsměvem se dál věnoval hvězdám za oknem. Jestlipak má každý svojí hvězdu, která mu přináší štěstí? Nebyl si jistý, jak pro ostatní, ale u něj to fungovalo. Až na to, že ta hvězda nezáří na obloze, ale sedí tady vedle tebe, Louisi. A je nervózní jako před prvním milováním. Začervenal se. Louisi, tys taky byl...a není to tak dávno. Kdyby tě tak slyšel! Posílil bys tu jeho strašnou ješitnost. Přece jen byl rád, že už je tma a Damien mu nevidí do tváře.
Když vešli, zábava byla již v plném proudu. Skupinky navoněných šlechticů a zlatem ověšených dam postávaly u oken, zatímco jiní, převážně mladé páry, korzovali sem tam. Ještě dál pak se probírala politika, dámy pomlouvaly za zády oblečení a avantýry druhých a v úplně zadním, velikém sále Louis rozpoznal hru na klavír a několik párů tam i tančilo.
Normálně by nebyl vůbec unešený, ale tentokrát se mu tam líbilo. Líbilo se mu, jak se Damien zářivě usmívá a jak se s radostí zdraví se všemi velkými pány i to, jak ženám líbá ruce. Už méně se mu líbily jejich reakce, ale i ty dokázal překousnout, když si všiml jiskřiček v Damienově pohledu patřícím jen jemu. Usmál se a nakonec se také zapojil do hovoru. Mnohem vstřícněji než kdy jindy.
"Louisi!" Damien proplouval kolem lidí a neomylně mířil ke zdroji hudby. "Louisi, to je tak..." Nakonec se sám musel svému nadšení zasmát. "Líbí se ti tady?" "Moc. A já se jim taky líbím." To byla samozřejmě pravda. Ze začátku neměli chvilku klid, Damien byl pro zdejší aristokracii něčím novým a neotřelým. Když se navíc zvážila jeho osoba, byl perfektním společníkem, se kterým se samozřejmě chtěl každý poznat. Ale i přesto se dál věnoval Louisovi, což baron ocenil.
Mladá služebná jim nesměle nabídla sklenky s vínem, bledá ve tváři, s očima upřenýma na Damiena. Louis tak trochu chápal, jak se cítí a tak obě sklenky vzal. Když ale tu jednu chtěl Damienovi podat, vyklouzla mu z prstů a rozlila se po zemi. Dívka úplně nadskočila a ve zmatku se rozhlížela kolem, co udělat. Nakonec si klekla na kolena a začala sbírat střepy. Louis si byl vědom pohledů všech a trochu zrudnul ve tváři. "Promiň mi to, je mi to moc líto. Nechtěl jsem ti přidělat práci." Dívka zakroutila hlavou se slzičkami na krajíčku. Konečně si jich všimla i jiná služebná a donesla nový pohár vína pro Damiena. Oba poděkovali a co nejrychleji vyklidili pole. Zastavili se u okna, kde nikdo nebyl a Louis se zhluboka napil svého vína. "To se mi už dlouho nepovedlo." Stále se cítil trochu hloupě, ale šum v místnosti, který způsobil, pomalu utichl. "Co myslíš, že by lidé řekli, kdybych tě teď políbil? Byl by z toho velký skandál?" Damien se k němu trochu naklonil s šibalským výrazem a Louis ho raději maličko odstrčil, nebyl si jistý, co by mohl udělat. Damien se zasmál a pak si, stále ještě s úsměvem, povzdechl. "Byl to jen nápad," prohlásil. "Jen škoda, že si s tebou nemůžu zatančit při hudbě." Louis se na něj podíval nechápavě. "Pamatuješ, jak jsi mě to učil, ne? Já jen, že když si s tebou budu chtít znovu zatančit, bude to bez hudby. Nemá nám kdo hrát." "Ale no tak... Tak si zatancuj aspoň tady. Hezkých dívek je tu dost. A já ti to pro tentokrát taky dovolím." Oba s úsměvem odložili prázdné sklenky a zmířili do tanečního sálu.
Louisovi se najednou, v půlce asi pátého tance, zatočila hlava, až vypadl z taktu a šlápl partnerce na nohu. Ta se na něj podívala nevěřícně. "Není vám nic?" Louis se rozpačitě usmál. "To bych se měl spíš já zeptat vás, já vás podupal... Omlouvám se. Nějak jsem se zapomněl." Spokojila se s vysvětlením a znovu se začlenili do víru tanečníků.
Když tanec skončil, byl Louis opravdu rád. Nevěděl proč, ale při tom valčíku se mu udělalo opravdu špatně. Omluvil se na další tanec a porozhlédl se po vodě, která ovšem nikde nebyla. Nakonec si, i když věděl, že to nejspíš není nejlepší nápad, vzal alespoň další sklenku vína a zamířil k otevřenému oknu, od kterého si nechal ovívat tvář. Cítil, jak se mu pomalu ale jistě vytrácí barva, motá hlava a dělá nevolno. Sakra, vždyť sem toho vína zas tolik nevypil! Tohle není normální. Silou vůle se donutil zůstat stát a nevnímat slabost vkrádající se mu polalu do kolen. Dami, dělej, prosím ať už je konec. Úpěnlivě čekal na konec tance s úmyslem požádat Damiena, aby se vrátili domů.
Když se ale konečně dočkal, Dami k němu přišel se širokým úsměvem a světélky v očích a on mu nedokázal kazit radost. "Nepůjdeme se projít?" zeptal se jen na konec.
Snažil se udržet tempo, ale hlava se mu motala stále víc a víc a musel zpomalit, takže šel až krok za Damienem. Nakonec v půlce teď už celkem prázdného sálu přeze všechno snažení zavrávoral.
Damien si koutkem oka všiml Louisova zakolísání a otočil se. "Je ti něco?" zeptal se a nedokázal zastřít starostlivý tón. Teprve teď si uvědomil Louisovu strašnou bledost a zvláštně zastřený pohled. Louis se na něj však usmál. "Ne, to nic. Asi jsem vypil trochu moc vína." Hlas mu proti vůli maličko zadrhl a Damien se k němu o krok přiblížil. "Louisi, nevykládej mi, že nic, když jsem to viděl. Je ti zle?" Louis zakroutil hlavou. "Nic mi není," řekl už přesvědčivěji. "Prostě jen víno. Zatočila se mi hlava, to nic." Chtěl něco namítnout, ale baron ho nenechal a vykročil, podklesl ale v kolenou a musel se Damiena zachytit, aby nespadl. "Louisi!" vykřikl trošku hlasitěji než měl v úmyslu a pár hlav se otočilo jejich směrem. Louis se ho pustil a omluvně pokrčil rameny. "Promiň. Můžeme?" "Co je to s tebou? Už zase." Baron zavrtěl hlavou. "Je hezké, že o mě máš starost, ale opravdu nemusíš. Prostě moc vína. A teď pojď, lidé už začínají koukat." "Louisi, nechceš jít domů?" "Ne, to je v pořádku, už mi nic není. Pojď" Louis si stál tvrdohlavě na svém a Damien se tedy otočil, že půjde, ale ještě než stačil udělat krok, mladík se za ním bezvládně sesul k zemi. Damien tělo jen tak tak zachytil před dopadem na zem. "Louisi!" teď už se nestaral o to, že by je někdo mohl slyšet nebo vidět. "Louisi, co je ti?! Probuď se, probuď se, slyšíš?! Louisi!" Položil bezvládného barona na zem a sám si vedle klekl. S panikou a dusivým pocitem pozoroval jemné hnědé chmýří vlasů, rozprostřené po mramoru. Sehnul se nad něj blíž, ale bál se s ním zatřást, aby mu ještě víc neublížil a tak tam jen bezradně klečel s rukou svírající Louisův kabátec."Louisi, otevři oči, prosím! Louisi, no tak! Proč mě děsíš, co ti je? Prosím!" Jedinou reakcí ovšem byl šum, který se v místnosti zvedl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arashinka Arashinka | 13. listopadu 2007 v 6:57 | Reagovat

Krása nebeská...doufám ze to s Louisem nebude tak vazne..snad vtom piti nebyl jed ..wuááá

2 Saeko.x Saeko.x | Web | 15. listopadu 2007 v 20:40 | Reagovat

Ouuu, chudáček Luis. Doufám, že se mi nic nestane...jinak je to moooooc, moooooc krásný XD píšeš fakticky úúžasně :)

3 Riku Riku | Web | 17. listopadu 2007 v 19:41 | Reagovat

týýjo už se nemůžu dočkat dalších dílů.píšeš naprosto fantasticky...je mi líto Louise...snad to nebude vážné.snad doufám že to je jen to víno:/

si moc šikovná

4 Riku Riku | Web | 17. listopadu 2007 v 19:42 | Reagovat

týýjo už se nemůžu dočkat dalších dílů.píšeš naprosto fantasticky...je mi líto Louise...snad to nebude vážné.snad doufám že to je jen to víno:/

si moc šikovná

nemohla bys ještě namalovat jak asi vypadají???

jsem hrozná.chci po tobě moc:)

5 Elďa Elďa | 17. listopadu 2007 v 21:47 | Reagovat

ne ne, to je v pohodě, nejsi otravná, vlastně mě to těší, že o nich někdo chce vědět víc (přiznejme si pravdu, já je doopravdy miluju, kluky moje, ale o tom teď ne :)...obrázek ti nenakreslim, protože bych je jen zprznila (a to by mi neodpustili, hlavně dami ne), ale mam něco lepšího... jukni se sem: http://nahradni.blog.cz/0708/can-you-still-say-that-you-love-me , to je obrázek, kterej mě inspiroval k napsání celý povídky (no, přelož si kdyžtak název, já neměla moc fantazie...). sice sem s louisem i damienem urazila strašnej kus cesty a s tim obrázkem to má málo společnýho, alee nějaký prazáklady tam najdeš...

a eště chci všem poděkovat za chválu *červená se*...vaše komentíky mi vážně moc pomáhaj psát

a zejtra se sem pokusim hodit další díl, ale opravdu nic neslibuju... mam povinnou četbu a totálně to nestíham (T_T)

6 Esstell-chan Esstell-chan | Web | 15. května 2009 v 18:22 | Reagovat

ÁÁÁÁÁRGGGGH!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama