Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Listopad 2007

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -21

26. listopadu 2007 v 21:12 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
tak zas to trvalo...ale odvolávam se na blog, protože sem se takovou dobu nemohla přihlásit a psalo mi to, že blg neexistuje, takže takhle, no... a musim říct, že se mojí dušince po napsání tohohle ulevilo (přece jenom je mááám ráda!)
Konečně, když už mu přišlo, že se dostal už dostatečně daleko, se Damien s Louisem v náručí zastavil před jedním obyčejně vyhlížejícím hostincem. Ani pro chuďase, ani pro bohatce, přesně takový, kde se ztratí. Zavinul Louise těsněji do svého rudého pláště a pak pořádně zabušil na zamčená vrata pod vývěsním štítem s korouhví.
Damien by už netrpělivostí přešlapoval, kdyby nedržel Louise, takhle jen stál a v duchu klel, když uslyšel chrastění klíčů zpoza dveří, které se konečně otevřely a objevila se rozespalá tvář hostinského. Ten se nejdřív netvářil příliš přívětivě, ale když uviděl drahé oblečení, ustoupil a nechal je projít, i když trochu váhavě. "Co si pánové přejí?" Damienovi neunikl pohled, jakým zajel na bledého Louise a došlo mu, že bude muset honem přijít na nějaké rozumné vysvětlení, když ho napadla ta nejprostší věc. "Volný pokoj. No víte," naklonil se k němu a sdílně kývnul hlavou, "můj přítel to trochu přehnal s pitím. A já ho nehodlám vláčet takovou cestu až k němu domů. Ale nemůžu se mu dnes divit." Viděl, jak se hostinský začíná chytat a tak pokračoval ve vymýšlení. Podíval se na barona a pokynul na něj. "Dnes zjistil, že ho jeho snoubenka tahala za nos. A to si jí chtěl doopravdy vzít. Říkal jsem mu, ať si s ní jen užije, ale nedal si říct a takhle to dopadlo." Cítil teplo sálající z drobného těla a netoužil po ničem, než to ukončit, ale chtěl si být jistý, že ho přesvědčí. "No..." Zaváhal, jako by si nebyl jistý, jestli neříká příliš, ale nakonec pokrčil rameny. "Ale ona stála za hřích, ani se mu nedivím, že ho to tak vzalo. Sice to byla coura, ale zato moc pěkná." Zatvářil se zasněně a vykouzlil malý úsměv jako při sladké vzpomínce. "To tělo, kdybyste to jen viděl," hraně si povzdechl, "Ale to nic." Sledoval rozšklebenou tvář hostinského, kterého historka zjevně pobavila a spadl mu kámen ze srdce, protože si byl jist, že na ně zapomene hned jak odejdou, právě se mu podařilo přehrát jednu z pařížských nejobvyklejších každodenních scén. "Máte tedy volný pokoj? Přece jenom je trochu těžký. Myslím, že vypil alespoň dvě lahve vína." Nechal si popsat, ve kterém pokoji se mohou ubytovat a rychle tam po schodišti zamířil.
Když za sebou zavřel na petlici, ihned složil složil na postel svůj drahocenný náklad. Vymotal Louise z pláště a potom ho jen v košili, co měl na sobě, zachumlal do peřiny. A jemně poupravil polštář, jako by se bál, že mu ublíží, když si všiml vrásky mezi jeho zavřenýma očima. "Louisi?" sklonil se níž, ale odpovědi se samozřejmě nedočkal. "Neslyšels to, že ne?" Pohladil ho po sálajícím čele. "Obklad," zamumlal si sám pro sebe a položil si na zem vedle postele umyvadlo, do kterého nalil vodu ze skleněného džbánu. "Víš, musel jsem si něco vymyslet, aby mu to nepřišlo podezřelé. Přece jen mu nemůžu vykládat, že jsi můj spiklenci otrávený milenec, nemyslíš?" Snažit se udržet konverzační tón a přitom hledat něco na obklad ale bylo moc a on zaklel a upustil od hrané bezstarostnosti. "Louisi, vydrž to chvilku, prosím tě. Hned něco najdu...Mám to!" Začal se přehrabávat v kapsách Louisova kabátce, hozeného na židli a za chvilku vytáhl jemný, pečlivě složený baptistový kapesníček, který bez váháný namokřil. "Ták," pousmál se, když ho dal na baronovo čelo. A potom si sedl na židli vedle postele, Louisovu ruku držíc ve svých.
Chýlilo se k ránu a Louisovi se ještě přitížilo. Damien se nad ním znepokojeně skláněl a poslouchal jeho namáhavý dech. I přes úzkostlivou péči se horečka zvýšila a on Louise dávno odkryl, ale nic nepomáhalo. Po jednom obzvlášť sípavém nádechu to nevydržel a pžitiskl si sálající dlaň na rty. "Louisi... Louisi vydrž to." Slova si šeptal spíše jako modlitbu, která by měla dodat naděje. On mi tady umře. A já nemůžu nic dělat, vůbec nic...je to celé kvůli mně. Proč jsem se jen vracel pro tu zatracenou hračku? Dávno by z těch papírů byl prach. Slíbil jsem, že nenechám už nikoho zemřít. Nikoho, koho miluji. Ale takhle to dál nejde, pořád se to zhoršuje. "Proč jsi jen na tom plesu nevilil oba poháry, andílku?" už si ani nevšímal plačtivého tónu, jen marně přemýšlel, co udělat. Zrak mu nakonec sklouzl na jemné hrdlo, na zběsile bijící tepnu. Kdybych... Pokud to udělám...neumře. "Jenže ty bys to tak nechtěl... Nejspíš by ses...zabil sám. Nejsi jako já, Louisi, nejsi zbabělec. A navíc máš příliš čistou duši." Snažil se urovnat si myšlenky, ale přes strašlivou touhu Louise zachránit to příliš nešlo. A co by na tom bylo tak špatného? Byli byste spolu, navěky. Pokud by to teď přežil, aniž by se stal upírem, stejně jednou zemře. Budeš sledovat jak stárne a schází... Nebyl by život nemrtvého lepší? Pro oba? Damien sebou trhl a nahnul se blíž, přitahován obrovskou silou, vnímal tlukot srdce i kolující krev. Stačí kousnout...jednou kousnout.Chvilička a budete spolu navždy, napořád, beze strachu ze smrti. Cítil, jak se mu prodlužují špičáky a zavřel oči. "Miluju tě." Pootevřel ústa, když sebou škubl. "Promiň, promiň, promiň!" Odtáhl se co nejdál a vyděšeně sledoval, jak baron dýchá, jak se mu zvedá hrudník. "Co jsem to chtěl udělat? Sakra, co jsem to chtěl?!" Proč ne? Ne! Tohle není život, je to prokletí! Neudělém mu to, nikdy, nikdy... Zatnul pěsti, v bezmocné nerozhodnosti a hodnou chvíli stál bez pohnutí, když se nakonec sehnul a políbil Louise na ústa. "Ne, Louisi. Ty to zvládneš. Věřím ti, vím to. Protože jinou možnost nemáme." Nemáme... Nebyl si sice jistý, ale cítil se podivně klidně, smířeně. Znovu se posadil do křesla a vyměnil obklad. Opřel se, chytil Louise za ruku a vyhlédl oknem do šera rozbřesku.
Znovu se chýlilo k večeru a on se ani nepohnul, jen v podivném, až bolestném klidu vyčkávání pozoroval neměnné šero za oknem. Několikrát se pokusil promluvit na Louise, ze kterého stále nespouštěl pozornost, ale něco se uvnitř něj zlomilo a nedovolilo mu pokračovat. Dál tedy jen měnil obklady a občas mu věnoval polibek do vlasů nebo pohlazení.
Zaplašil již všechny vzpomínky na šťastné chvíle v baronově venkovském sídle, jen melodie jejich společné hry na klavír odmítala zmizet. Nechal ji tedy hrát, nepřítomně zíral z okna a jediné, co ho napadlo, byla absurdní myšlenka, že bude sněžit. A co bys čekal, motýly? Je téměř prosinec, okřiknul sám sebe, když koutkem oka zachytil záblesk zeleně zpod uhlově černých řas. Ještě v tu samou chvíli se s nejradostnějším pocitem, jaký kdy zažil a obrovskou úlevou bez rozmyslu vrhnul Louisovi kolem krku.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -20

19. listopadu 2007 v 21:16 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Ze sna Damiena vytrhly podivné škrábavé zvuky. Nejdřív nevěděl, co si myslet. Louis, ten ples a pak se mu zhroutil v náručí, dá se říct. Vzpomněl si, jak tam nad ním bezradně klečel a zapřísahal ho, aby se probudil, snad i ve jméně Božím. A pak dal někdo poslat pro doktora a jemu se vrátila duchapřítomnost. Opatrně přenesl bezvládného Louise do kočáru a nařídil poslíčkovi, aby doktor přijel do jejich domu, sám nechal téměř uštvat koně, aby tam byli co nejdřív, ačkoliv věděl, že budou muset stejně počkat na doktorův příjezd. Ten když se konečně objevil, nechal Damiena před Louisovým pokojem a pak doba nesnesitelného čekání, za kterou snad tisíckrát prošel chodbou tam a zpátky. Lékař dělal, co bylo v jeho silách, to Damien věděl až příliš dobře, ale nějak výrazně Louisovi pomoci nedokázal. Byl si sice jistý, že jde o otravu jedem, ale Damien mu nedokázal říci o příznacích téměř nic, a proto se nedala učinit přesná diagnóza. Nevěděli, který jed byl použit, tak jim nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na štěstí a zkusit lék, který se zdál nejvhodnější, spolu se studenými obklady na vysokou horečku, která se zanedlouho dostavila. Nakonec, když doktor odcházel se silnou vráskou mezi očima, vládla celkem chmurná atmosféra, přesto všichni hodlali doufat.
Damien si povzdechl a donutil se posadit v křesle, které bylo přitaženo k posteli, rovně. Potom se ve tmě zadíval na Louisovu nehybnou siluetu a s bodnutím lítosti si vzpoměl na svůj sen, ve kterém se baron probral s kocovinou, v duchu si ještě zanadával, že usnul, když ho měl hlídat. "Louisi..." nahnul se nad něj a sáhl na horké, krůpějemi pokryté čelo. Jemně mu otřel celý obličej, teď již vlažným obkladem, a znovu látku vymáchal, než ji vrátil na původní místo. "Měl by ses probudit, andílku." Chvějící rukou ještě několikrát přejel přes jeho tváře, když uslyšel ty podivné zvuky znovu a tentokrát mu to konečně došlo.
Ihned vyskočil z křesla, s kledbou na jazyku a běžel na chodbu, než si uvědomil, že jsou v pasti a tudy cesta nevede. Rychle se tedy vrátil do Louisova pokoje, co nejtišeji zavřel dveře, zamkl a potom se rozhlédl kolem. Do domu se snažil někdo vlézt okny, to věděl až příliš dobře, a stejně tak dobře věděl, že to nebudou amatéři. Tentokrát již dokončí špinavou práci, kterou jim Louis neúmyslně překezil, když vylil jednu z číší vína na tom prokletém plesu. Nakonec se rozhodl pro šatník, který vypadal nejmasivněji a tudíž byl nejtěžší, a jediným tahem jej přemístil před dveře. Musel Louise z domu dostat za každou cenu, protože by se sám té přesile nejspíš neubránil. A Louis se ani nehne, nezbývalo než ho odnést. A jediná možná úniková cesta, která přicházela v úvahu, bylo Louisovo okno, vedoucí do zahrady.
Natáhl si na sebe kabátec a ve spěchu popadl svůj rudý plášť, do kterého zašil listiny a téměř bezmyšlenkovitě popadl měšec se zlatem, který si připevnil k opasku. Pár kroky přerázoval místnost a otevřel dvoukřídlé okno dokořán, v mysli přehodnocuje šance. Oknem se protáhne i s Louisem v náručí, větší problém nyní spatřoval ve výšce. Pokoj byl v prvním patře a to znamenalo celkem slušnou hloubku. Kdyby se pokoušel vyskočit sám, nebyl by to nejspíš problém, navíc jeho upíří tělo vydrží víc než tělo člověka, ale Louis v náručí. Zatřepal hlavou a otočil se zpět k posteli, když ho vyburcovala tichá rána. Tak, už se nejspíš dostali na chodbu. Rychle vymotal Louise z pokrývek a pevně ho sevřel, pak si ale vzpoměl na lék a také na baronovo ošacení. Sebral tedy ještě jeho věci poházené na křesle a lahvičku s lékem si schoval do kapsy. Pak i s Louisem v náručí vylezl na vnější římsu pod oknem. Tak, Damiene, koukej dopadnout na záda, aby se mu nic nestalo... Asi se budeme muset spolehnout na štěstí. taky by nám mohlo jednou přát. A aniž by zavřel oči, seskočil dolů.
No, kočičí elegance to zrovna nebyla, pomyslel si Damien po dopadu, ale stejně nemohl jinak, než blahořečit dobré náhodě. Počítal s tím, že si zlomí alespoň jednu kost a zatím si jen trochu narazil kostrč. No, nic nemůže být dokonalé, napadlo ho, když se sbíral ze země, kde naštěstí přistál na zadku. Co nejrychleji se vzdálil od domu a zastavil až pod stromy v odlehlé části parčíku. Tam si sedl na zem, aby překontroloval barona.
Díky svému zraku viděl ve tmě skoro stejně dobře jako ve světle, teď v tom ale nespatřoval výhodu. Mohl tak jen vidět bledost Louisovy tváře i rtů a neklidné poškubávání jeho očí pod zavřenými víčky. Něco z toho pohledu ho donutilo přitisknout si ho co nejblíž, s rukou v jeho jemných vlasech a pohled mu zabloudil k mrazivému nebi, plnému jasně zářivých hvězd. Tenhle obraz ho zabolel snad ještě víc než ten předchozí. "Louisi, vydrž to prosím." Horkost těla, které svíral v náručí ho děsila, protože se v porovnání s mrazivým nočním vzduchem ještě zvýraznila. "Nemůžeš si to teď vzdát. Sice ti říkám andílku, ale nemyslel jsem to až tak doslova, víš?" Bez přestání se probíral těmi jemňoučkými vlasy s bolestným výrazem ve tváři, který nedokázal zapudit. "Vzpomínáš si, jak jsme jeli v kočáru na ten ples? Ještě jsme se nekoukali na ty hvězdy. A tys mi to slíbil. Nemůžeš odejít, dokud ten slib nesplníš. Šlechtic nikdy neruší své slovo, nikdy." Sice si byl vědom dětinskosti svého počínání, ale na druhou stranu nedokázal přestat, stále doufajíc, že by ho Louis mohl slyšet. Políbil ho na čelo a potom i na tvář, jemně jako motýlek, když ho vyrušil hlasitý zvuk z doposud ztichlého domu, který ho vyburcoval. Konečně se zvedl a co nejrychleji zamířil k zadní brance, o které mu Louis už dříve řekl. Tudy proklouzl do neosvětlené noční ulice a i s Louisem se vydal hlouběji do města, bez nejmenších obav o dům nebo služebnictvo. Na majetku nezáleželo a téměř všichni sloužící odcházeli na noc do svých domovů. A těch pár, co tam zůstalo, dávno spalo v úplně jiném křídle, než byl Louisův pokoj a tudíž i útočníci.Stačilo pár rychlých tichých kroků a on se jako zastara ztratil v temnotách.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -19

12. listopadu 2007 v 20:00 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták...vim, že to trvalo strašně dlouho..no..ale! (uvidíte sami :) a je to o kus delší než normálně... tak schválně
Damien si nechal záležet, aby zamkl dveře a zatáhl závěsy na oknech, že nezbyla ani skulinka. Porozsvěcel svíčky, a když bylo konečně aspoň trochu vidět, sednul si na postel a poplácal rukou na místo vedle sebe. Louis se k němu rychle přemístil a pozoroval, jak bere do ruky hračku, která ležela na polštáři, obrací ji a obratně zasunuje štíhlé prsty dovnitř. Chvilku měl soustředěně zkřvený oličej a pak s vítězným úsměvem vytáhl kousek přeskládaného papíru. Louis se na to zprvu díval nedůvěřivě, ale hned jak očima přelétl perfektně napsaný obsah, musel dát Damienovi zapravdu. "Je to...spiknutí." Znovu papír složil a s otázkou v očích ho vložil do jeho nastavené ruky. "Co teď s tím?" Damien se záhadně usmál. "Nech mi přinést jehlu, nit a nůžky."
Baron překvapeně sledoval, jak Damien, když dostal, co chtěl, šikovně zašil dopis do podšívky svého rudého pláště a pak ještě zašil vypáranou díru v medvídkovi. "A je to," prohlásil nakonec spokojeně. "Tohle vážně nikdo nemůže najít." "Samozřejmě, díváš se taky na dílo génia, Louisi." Ten si povzdechl. Přese všechno, co se dnes stalo je to pořád on. Díky bohu... Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři, ale vrátil mu tak jen posmutnělý výraz. Bylo mu líto té bolesti v čokoládových očích a ještě víc litoval toho, že nemůže pomoci. "Dami," zašeptal a políbil ho na tvář. "To se spraví, uvidíš. Určitě..." Lehce Damiena povalil do peřin a sám si lehl těsně vedle, ruku zapletenou do pramenu světlých vlasů. "Chceš jít na ten ples?" Damien k němu otočil tvář a pak pomalu zavrtěl hlavou se zavřenýma očima. "Kdyby ti to nevadilo, zůstal bych raději tady... Necítím se zrovna na něco takového." Unaveně pootevřel oči plné stínů a Louise napadlo, že je musí dostat ven za každou cenu. Trpěl už dost, znovu už ho nenechám. S pevným rozhodnutím si ho přitáhl do náruče a jeho hlavu si položil na prsa. "Půjdeme tam." "Louisi ne. Prosím." Damienův odpor zněl spíš jako zasténání raněného. Nenechám tě v tom. "Tolik ses těšil. Nechci, abys o to přišel. Půjdeme tam a hotovo. A teď spi, potřebuješ si odpočinout." Stále ho výkal ve vlasech a Damien se na žádný další opor nezmohl, jan vyčerpaně zavřel oči a nechal se dál hladit, než doopravdy usnul.
"No tak, vylez a začni se připravovat nebo to nestihneme." "Ale když mě se nechce," zakňučel Damien z pod peřiny, kam se před Louisem schoval." Když ho ale baron zpražil diktátorským pohledem, raději si to rozmyslel a začal se hrabat ven. "Trapiteli," pronesl nakonec, když se začal neochotně převlékat do kalhot krémové barvy. "Jsi horší než kardinál. Ten sice rozkazuje celé zemi, ale aspoň se to snaží zastírat." "Ale Dami," Louis se zasmál. "Myslel jsem, že to děláš pro moje oči," a zamrkal na něj. "To určitě," zabrblal jen, a to, že by pro jeho oči udělal cokoli na světě, si raději nechal pro sebe.
Damien sledoval Louise, jak vyhlíží z okna kočáru do tmy venku, a i když si to nechtěl přiznat, začínal se těšit. Přece jen už nebyl na podobné zábavě tak dlouho. Kolik vlastně? Sedmdesát let? Trošku se oklepal. Jsi stařeček, Dami! Sakra, jak jsem si to řekl? Dami?! Ale když to říká Louis, nezní to tak špatně...a když k tomu přivře oči a trošku našpulí rty, jen tak maličko, jak to má ve zvyku... Co to v tom okně vlastně má? Poposedl si k němu blíž a položil si hlavu na jeho rameno. Zdálo se, že o něm Louis ví, ale přeci se neotočil. "Co to tam máš? Vždyť je tma jak v ranci." "Hmm..." Konečně se k němu obrátil a pousmál se. "Hvězdičky, Dami. Koukni." Oba se naklonili blíž a snažili se zahlédnout kousek oblohy, ale v drkotavém kočáru to příliš dobře nešlo, navíc dva na jedno okno bylo moc. "Dami?" Ozvalo se tiše zasněným hlasem. "Budeme je někdy spolu pozorovat?" Damien se musel pro sebe usmát. Tak romantika? Jenže Louis je tak rozkošný... "A ty se vyznáš ve hvězdách? To jsem nevědel," oplatil Louisovi otázkou. Ten se na něj podíval: "Ne." "Ale já taky ne." Louisovi se zatřpytilo v očích. "To přece nevadí. Koukat na ně můžeme i když neznáme název, ne? Pořád se mi budou líbit." Upír se neubránil, aby mu neukradl alespoň malý polibek. "V tom případě určitě. Ale na venkově jsou hezčí." "Tak si počkáme na venkov..." S tím se vrátil ke sledování okna a Damiena nechal v očekávání plesu.
Louis celou cestu poočku sledoval Damiena, jak se neklidně ošívá a měl co dělat, aby se nerozesmál. Štěstím. Dami se tam těší. Zvládl jsem to, zvládl jsem ho rozptýlit. Díky Bohu. Se spokojeným úsměvem se dál věnoval hvězdám za oknem. Jestlipak má každý svojí hvězdu, která mu přináší štěstí? Nebyl si jistý, jak pro ostatní, ale u něj to fungovalo. Až na to, že ta hvězda nezáří na obloze, ale sedí tady vedle tebe, Louisi. A je nervózní jako před prvním milováním. Začervenal se. Louisi, tys taky byl...a není to tak dávno. Kdyby tě tak slyšel! Posílil bys tu jeho strašnou ješitnost. Přece jen byl rád, že už je tma a Damien mu nevidí do tváře.
Když vešli, zábava byla již v plném proudu. Skupinky navoněných šlechticů a zlatem ověšených dam postávaly u oken, zatímco jiní, převážně mladé páry, korzovali sem tam. Ještě dál pak se probírala politika, dámy pomlouvaly za zády oblečení a avantýry druhých a v úplně zadním, velikém sále Louis rozpoznal hru na klavír a několik párů tam i tančilo.
Normálně by nebyl vůbec unešený, ale tentokrát se mu tam líbilo. Líbilo se mu, jak se Damien zářivě usmívá a jak se s radostí zdraví se všemi velkými pány i to, jak ženám líbá ruce. Už méně se mu líbily jejich reakce, ale i ty dokázal překousnout, když si všiml jiskřiček v Damienově pohledu patřícím jen jemu. Usmál se a nakonec se také zapojil do hovoru. Mnohem vstřícněji než kdy jindy.
"Louisi!" Damien proplouval kolem lidí a neomylně mířil ke zdroji hudby. "Louisi, to je tak..." Nakonec se sám musel svému nadšení zasmát. "Líbí se ti tady?" "Moc. A já se jim taky líbím." To byla samozřejmě pravda. Ze začátku neměli chvilku klid, Damien byl pro zdejší aristokracii něčím novým a neotřelým. Když se navíc zvážila jeho osoba, byl perfektním společníkem, se kterým se samozřejmě chtěl každý poznat. Ale i přesto se dál věnoval Louisovi, což baron ocenil.
Mladá služebná jim nesměle nabídla sklenky s vínem, bledá ve tváři, s očima upřenýma na Damiena. Louis tak trochu chápal, jak se cítí a tak obě sklenky vzal. Když ale tu jednu chtěl Damienovi podat, vyklouzla mu z prstů a rozlila se po zemi. Dívka úplně nadskočila a ve zmatku se rozhlížela kolem, co udělat. Nakonec si klekla na kolena a začala sbírat střepy. Louis si byl vědom pohledů všech a trochu zrudnul ve tváři. "Promiň mi to, je mi to moc líto. Nechtěl jsem ti přidělat práci." Dívka zakroutila hlavou se slzičkami na krajíčku. Konečně si jich všimla i jiná služebná a donesla nový pohár vína pro Damiena. Oba poděkovali a co nejrychleji vyklidili pole. Zastavili se u okna, kde nikdo nebyl a Louis se zhluboka napil svého vína. "To se mi už dlouho nepovedlo." Stále se cítil trochu hloupě, ale šum v místnosti, který způsobil, pomalu utichl. "Co myslíš, že by lidé řekli, kdybych tě teď políbil? Byl by z toho velký skandál?" Damien se k němu trochu naklonil s šibalským výrazem a Louis ho raději maličko odstrčil, nebyl si jistý, co by mohl udělat. Damien se zasmál a pak si, stále ještě s úsměvem, povzdechl. "Byl to jen nápad," prohlásil. "Jen škoda, že si s tebou nemůžu zatančit při hudbě." Louis se na něj podíval nechápavě. "Pamatuješ, jak jsi mě to učil, ne? Já jen, že když si s tebou budu chtít znovu zatančit, bude to bez hudby. Nemá nám kdo hrát." "Ale no tak... Tak si zatancuj aspoň tady. Hezkých dívek je tu dost. A já ti to pro tentokrát taky dovolím." Oba s úsměvem odložili prázdné sklenky a zmířili do tanečního sálu.
Louisovi se najednou, v půlce asi pátého tance, zatočila hlava, až vypadl z taktu a šlápl partnerce na nohu. Ta se na něj podívala nevěřícně. "Není vám nic?" Louis se rozpačitě usmál. "To bych se měl spíš já zeptat vás, já vás podupal... Omlouvám se. Nějak jsem se zapomněl." Spokojila se s vysvětlením a znovu se začlenili do víru tanečníků.
Když tanec skončil, byl Louis opravdu rád. Nevěděl proč, ale při tom valčíku se mu udělalo opravdu špatně. Omluvil se na další tanec a porozhlédl se po vodě, která ovšem nikde nebyla. Nakonec si, i když věděl, že to nejspíš není nejlepší nápad, vzal alespoň další sklenku vína a zamířil k otevřenému oknu, od kterého si nechal ovívat tvář. Cítil, jak se mu pomalu ale jistě vytrácí barva, motá hlava a dělá nevolno. Sakra, vždyť sem toho vína zas tolik nevypil! Tohle není normální. Silou vůle se donutil zůstat stát a nevnímat slabost vkrádající se mu polalu do kolen. Dami, dělej, prosím ať už je konec. Úpěnlivě čekal na konec tance s úmyslem požádat Damiena, aby se vrátili domů.
Když se ale konečně dočkal, Dami k němu přišel se širokým úsměvem a světélky v očích a on mu nedokázal kazit radost. "Nepůjdeme se projít?" zeptal se jen na konec.
Snažil se udržet tempo, ale hlava se mu motala stále víc a víc a musel zpomalit, takže šel až krok za Damienem. Nakonec v půlce teď už celkem prázdného sálu přeze všechno snažení zavrávoral.
Damien si koutkem oka všiml Louisova zakolísání a otočil se. "Je ti něco?" zeptal se a nedokázal zastřít starostlivý tón. Teprve teď si uvědomil Louisovu strašnou bledost a zvláštně zastřený pohled. Louis se na něj však usmál. "Ne, to nic. Asi jsem vypil trochu moc vína." Hlas mu proti vůli maličko zadrhl a Damien se k němu o krok přiblížil. "Louisi, nevykládej mi, že nic, když jsem to viděl. Je ti zle?" Louis zakroutil hlavou. "Nic mi není," řekl už přesvědčivěji. "Prostě jen víno. Zatočila se mi hlava, to nic." Chtěl něco namítnout, ale baron ho nenechal a vykročil, podklesl ale v kolenou a musel se Damiena zachytit, aby nespadl. "Louisi!" vykřikl trošku hlasitěji než měl v úmyslu a pár hlav se otočilo jejich směrem. Louis se ho pustil a omluvně pokrčil rameny. "Promiň. Můžeme?" "Co je to s tebou? Už zase." Baron zavrtěl hlavou. "Je hezké, že o mě máš starost, ale opravdu nemusíš. Prostě moc vína. A teď pojď, lidé už začínají koukat." "Louisi, nechceš jít domů?" "Ne, to je v pořádku, už mi nic není. Pojď" Louis si stál tvrdohlavě na svém a Damien se tedy otočil, že půjde, ale ještě než stačil udělat krok, mladík se za ním bezvládně sesul k zemi. Damien tělo jen tak tak zachytil před dopadem na zem. "Louisi!" teď už se nestaral o to, že by je někdo mohl slyšet nebo vidět. "Louisi, co je ti?! Probuď se, probuď se, slyšíš?! Louisi!" Položil bezvládného barona na zem a sám si vedle klekl. S panikou a dusivým pocitem pozoroval jemné hnědé chmýří vlasů, rozprostřené po mramoru. Sehnul se nad něj blíž, ale bál se s ním zatřást, aby mu ještě víc neublížil a tak tam jen bezradně klečel s rukou svírající Louisův kabátec."Louisi, otevři oči, prosím! Louisi, no tak! Proč mě děsíš, co ti je? Prosím!" Jedinou reakcí ovšem byl šum, který se v místnosti zvedl.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -18

1. listopadu 2007 v 19:57 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták a já se jdu hned omlouvat. vážně vážně moc, protože vim, jak strašně dlouho mi to trvalo... gomen, všichni (každej den tak nějak nemam čas, ale dneska sem na to vlítla místo učení... fyzika a chemie mimochodem.... eště si je do večera užiju ) tak doufam, že si to teda aspoň užijete, když už to tu konečně je :P
O to víc překvapující bylo Sophiino oznámení, že se zítra vrátí do sirotčince, provázené podivnou prosbou. Ať jí přemlouvali, jak chtěli, nedala si svůj názor vyvrátit, přestože se jí třpitily slzičky v očích a jediné, co si doopravdy přála bylo, aby si Louis s Damienem nechali jejího milovaného medvídka, kterého se podařilo zachránit z plamenů. Odůvodnila to tak, že "bude v bezpečí".
I když ne příliš šťastně, odvezli jí druhý den do sirotčince, s velkou krabicí, ve které byl uložen domek pro panenky, co jí Louis věnoval, a s prosbou k jeptišce, aby dala vědět, kdyby se cokoli stalo. Očividně byla vyplašená, ale nedokázala odepřít po tom, co se o Sophii postarali a tak přislíbila. Nakonec se trochu chvatně rozloučili, aby se mohli rozejít, všichni cítili, že to tak bude snazší. A pak poslední pohled do těch tmavých velkých očí, než oba nastoupili do kočáru. Sophie jim se smutným úsměvem mávala.
"Damiene, víš co?" Louis právě seděl v lenošce u krbu a probíral se dopisy, kterých se na něj sesypalo překvapivě hodně. Koukl vedle, jak je Damien začtený a musel se pousmát, úplně ho chápal, ale teď měl docela příjemnou zprávu. "Damiene!" Ten konečně zvedl hlavu, i když se tvářil trochu zmateně. "Zajímavé?" Když si uvědomil, o čem Louis mluví, přikývl mu. Ten se usmál. "Jsme pozvaní na ples. Vypadá to, že se o tvém hrdinském kousku doslechlo i ve vyšších kruzích." Damienovi zasvítily oči. "Ples? Víš, jak dlouho jsem nebyl na plese? Budou mě tam milovat." Tleskl rukama. Kdyby si jen tak nevěřil. Ale asi má pravdu. Jak to jen dělá, že si všechny hned získá? Stejně ale měl radost, když ho viděl s úsměvem, přestože si to Damien nejspíš ani nepřipouštěl, přítomnost Sophie mu viditelně scházela. "Ale je to už zítra," řekl nakonec. Damien se pousmál a vrátil se ke své knize. "Budu se těšit."
Louis už chtěl dopisy odložit stranou, když ho jeden upoutal. Nevýrazný, na zašedlém papíře, stroze a přesto puntičkářsky napsaná adresa. Trochu se zamračil a položil hromádku psaní na stolek, aby se mohl plně věnovat tomu jednomu. Rozbalil ho a začetl se do krátké zprávy, která byla uvnitř a sdělovala, že Sophie v noci zemřela. Pokojnou smrtí, udusila se ve spánku. Netrpěla. Třeštil oči na těch pár řádek a nemohl uvěřit tomu, co tam tak jasně stálo. Ta malá mrška je mrtvá? Ucítil nesmírnou tíži na prsou. Ta malá mrška je mrtvá... Měl jsem ji rád. Tohle je špatný vtip. A pak se koukl vedle sebe na Damiena, jak si poklidně čte a stáhlo se mu hrdlo. Musím mu to říct. Zhluboka se nadechl a zavřel oči, to že ho musí zranit mu nepřidalo. Několikrát otevřel ústa a pak je znovu zavřel, neschopen ze sebe vypravit slovo. "Damiene." Mimoděk sevřel ruce, když viděl, jak vzhlédl od knihy s otázkou v očích. Strašlivě se chtěl usmát a říct, že se nic neděje, anebo, že ho má rád, cokoli jen ne to, co musel "Já..." ale úsměv na tváři se mu stejně nepodařilo vykouzlit. "Děje se něco?" Řekni mu to. Řekni mu to, dokud to jde. Potom to bude ještě horší. "Damiene, Sophie..." Hlas ho zradil a tak jen natáhl ruku s osudným psaním a sledoval, jak Damien bledne. "Je mi to líto. Promiň, že jsem ti to musel říct." Z úzkosti se mu dělalo zle a přesto věděl, že se tomu nesmí podvolit. Ne teď, možná potom, jinde. Nemůže, musí být silný pro Damiena. Aspoň teď. Ten zíral do dopisu a Louis sledoval, jak jej v ruce muchlá, jak se mu mění výraz ve tváři.
Louis se postavil a chtěl ho nějak utěšit, když Damien uhodil pěstí do stolu. "Ti bastardi!" vykřikl, v náhle rudých očích nesmírnou zlost. "Zabiju je, všichni si zaslouží chcípnout jako psi!"Vyskočil z lenošky a baron bezděky couvl o několik kroků. Damien jakoby zkameněl. "Promiň Louisi. Promiň, já... Nechtěl jsem tě vyděsit." Hlas se mu zachvěl a on klesl zpátky a hlavu složil do dlaní. "Ale proč musela umřít? Co je tohle za zemi, když malé děti umírají kvůli takovým hloupostem?" Louis v té chvíli nechápal, o čem mluví, ale sehnul se k němu a objal ho. Na krk mu dopadla Damienova horká slza. "Ten medvídek, Louisi. Je to uvnitř."
On na tuhle poznámku nijak nereagoval a snažil se alespoň část jeho bolesti zažehnat, ale byl silou odstrčen. "Slyšíš mě?" Damien si sám otřel tváře, s mumláním, že na to není čas. "Louisi, v tom medvídkovi byl seznam." Louis se nechápavě zvedl z kleku na nohy. "O čem to mluvíš?" "Ten medvídek, co jsem ho vytáhl z ohně," začal Damien a stihl ještě Louise usadit vedle sebe. "Nenapadlo tě, proč by se ho Sophie vzdala? Proč by nám ho tu nechávala?" jeho hlas zněl smutně, ale zárověň odhodlaně, Louise z toho až mrazilo. Měl strach, že tohle nezůstane bez odezvy a poteče něčí krev, zároveň ale tušil nějaké vzrušující tajemství, jen nevěděl jaké, a tak záporně zavrtěl hlavou. "Víš, já si nejdřív myslel, že ho má...měla," opravil se, "ráda. Ale pak jsem jí neviděl hrát si s ním, za celou tu dobu, co tu byla, ani jednou. Ona ho jen chránila, někdo jí ho musel svěřit." Louis stále pořádně nevěděl, kam tím míří, ale začínal něco tušit. "Uvnitř tedy něco bylo?" zeptal se nakonec. "Je. Uvnitř je listina. Seznam." Louis cítil napětí, které mu kolovalo v žilách. Tohle je jako jeden z Josefíniných románů. Úžasný tajemný muž a listina, kvůli které někdo zemřel. Až na to, že nejsem krásná mladá hrdinka... Damien ho jeho úvahu nenechal dokončit. "Jsou tam jména, podpisy. Je to seznam spiklenců, Louisi. Někdo chce zabít...krále." Ačkoli by tohle prohlášení mělo vyvolat nějakou odezvu, nestalo se tak a baron jen dál poslouchal, bez nějakého pohnutí, král mu byl lhostejný, jen hlupák, co neumí nakrmit lid. "A Sophii ten den, co jsme kupovali prsten, něco tak ovlivnilo, že nám ten seznam svěřila, možná, že tušila..." V tu chvíli si Louis vzpoměl, jak zvláštně se holčička chovala po návštěvě u Charlotte. Musela tam někoho potkat. "A jak jsi to zjistil? Že tam uvnitř něco je? Mohls mi něco říct." Věděl, že na obviňování není nejlepší chvíle, ale tak nějak si nemohl pomoct neutrousit poznámku, Damien jí však přešel. "Dneska ráno, když jsem si toho medvídka prohlížel, jsem vzadu našal zvláštní šev...ani nevím proč, ale vypáral jsem to a uvnitř to bylo." "A co tam všechno je? Na listině?" Odpovědí mu ale bylo jen zavrtění hlavou. "Tady asi není nejlepší místo, kde to řešit. Pojďme do pokoje, ukážu ti to."