Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -12

6. října 2007 v 18:57 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
tohle je poslední kousíček, kterej sem měla v zásobě... dneska budu muset psát jak divá, dokuď mam čas...
Ležel na parketách a úplně zapomněl na celý svět, na čas, ale po chvíli, která se mu zdála jako věčnost, uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Damien. Slyšel, jak k němu běží a potom jeho ruku ve svých vlasech, na tváři. Věděl, že k němu mluví a nejspíš ho utěšuje, ale nevnímal ho. Potom ucítil Damienovy paže, jak ho berou do náručí a zvedají ho do výšky. Neobtěžoval se ani otevřít oči ani nic jiného a jediný pohyb, který ve své bezvládnosti vykonal, bylo opření hlavy o Damienovo rameno. Cítil se tak špatně, jako dlouho ne. Jako by měl umřít on. Ne, ještě hůř, opravil se.
Damien ho vynesl do schodů a potom do svého pokoje, kde ho pomaloučku položil do peřin. "...si. Louisi." Baron konečně dokázal zaregistrovat, co mu svým tichým hlasem říká. "No tak, Louisi. Otevři oči. Koukni se na mě." Sice se mu nechtělo, ale ten melodický kouzelný hlas nemohl odmítnout, proto své uplakané oči nakonec otevřel. První, co spatřil byl Damien. Damien sklánějící se k němu s ustaraným výrazem a malým hořkým úsměvem. "No vidíš, že to jde." Rukou mu pomalu osušil obě tváře a ačkoli to bylo gesto bezvýznamné, protože je nové slzy zase zmáčely, Louise uklidnilo. "Ona umře, Damiene." Už dávno neměl sílu vzlykat a slzy stékaly naprosto tiše. "Můžu za to já. Umře." Damien ho rychle popadl a přitáhl si ho do náručí. "Umře!" Louisovo tělo se začalo znovu třást. "Ne, ne hlupáčku. Samozřejmě, že neumře. Může se uzdravit, má zápal plic. Vidíš to moc černě... Neumře." V jeho hlase bylo znát pohnutí, i když jinak vypadal úplně klidně. Pevně držel Louise a šeptal slovíčka útěchy, dokud pláč úplně nepřestal. Potom odhrnul peřiny a Louise uložil. "Neplač už, ano?" šeptal, když ho líbal na čelo. "Neplač a počkej chvilku. Přinesu ti čaj, udělá ti dobře. Všechno se spraví, uvidíš." Potom vstal a odešel. A Louisovi nezbývalo nic jiného, než počkat, až se vrátí. Bolela ho hlava a neměl už ani sílu brečet. Slzy vyschly, cítil jen zaschlé stružky, co po nich zbyly.
Otevření dveří a jejich zavření. "Louisi?" Ucítil hřející ruku na svém čele a zkrz řasy vzhlédl. Damienova ruka sklouzla na tvář. "Mám tady ten čaj. Pojď, napij se." Se šálkem v jedné ruce čekal, až se Louis nadzdvihne tak, aby dokázal pít a potom mu nádobku přiložil k ústům a lehce naklonil. Louis cítil, jak mu teplá, téměř horká hořká tekutina stéká do krku. Když šálek odklonil od rtů, znovu si lehl. "Dokázal bych se napít sám," poznamenal. Damien se zatvářil jako starostlivá pečovatelka. "Já vím." Doopravdy se o mě tak bojí. Pochopil, že nemá cenu se s ním o tom přít. Proč mám najednou tak lehké tělo? Myšlenky odplouvaly někam do dáli a jeho to v tu chvilku napadlo. "Bylinky?" "Spánek ti udělá dobře." Co je to? Co mě to tak hřeje v dlani? Víčka se sama zavírala, ale překonal to a vrhl poslední pohled na svoji ruku a zdroj tepla. Něco bílého... Damienova dlaň... Drží mě za ruku! "Da-mi?" Zamrkal, jak se snažil potlačit ospalost a formulovat do věty to, co chtěl říct. "Ty...mů-můžeš... si lehnout? Vedle m-mě?" Spánek mu čím dál víc tlačil na oči a on svůj marný boj vzdal. Poslední, co si uvědomil, než mu byliny přinesly milosrdný odpočinek, bylo, že mu Damien jeho přání splnil a když si vedle něj lehl, položil mu ruku kolem pasu.
Ržání koní, hrubé ruce rvoucí hedvábné šaty, ryk a plameny šlehající z kočáru tmou k nebi. Ne, ne, ne, prosím! Louis se probudil s výkřikem na rtech a prudce se posadil do šera místnosti. Cítil, že má tváře mokré, ale nedokázal se přimět si je utřít. Sice věděl, že je to jen sen, ale skutečnost, že se stále objevuje... Josi! Rty se mu začaly chvět, ale snažil se nevydat ani hlásku. Proč, proč, proč? Přitáhl si nohy těsně k tělu a poté udělal to samé i s rukama. Zavřel oči, s rozhodnutím zadržet slzy za víčky a skousl si ret, ale cítil, že to nepomáhá, když se probudil i Damien. A potom už jen objímající ruce a uklidňující polibky, které tolik potřeboval.
Damien vedle sebe zaznamenal nějaký pohyb a to ho vytrhlo ze spaní. Chtěl to ignorovat, ale v tom uslyšel vzlyk. Louis! Myšlenka překonala všechnu ospalost a on se posadil a objal zchoulenou bytost vedle sebe, několikrát ho políbil do vlasů. Slyšel, jak mu buší srdce i to, jak mu žilka na spánku zběsile tepe. A pak ty obrovské neviné oči, brána do Louisovy duše, jak mu připadalo, třpitící se slzami stejně jako líce, chvějící se rty. Snažil se odolat, ale nešlo to, musel ty rty políbit. Sladké, horké, vláčné. Mohl by s ním takhle zůstat do nekonečna, ale místo toho si lehl a Louise si stáhl do náručí, kde ho těsně objal, před celým krutým světem.
Baron cítil, jak ho Damien pevně svírá a hladí ve vlasech. Sám měl hlavu položenou uprostřed jeho hrudníku a to klidné oddechování mu dodávalo pocit jistoty, srdce se mu začalo tišit. A pak najednou ho to napadlo. Vytrhl se Damienovi, jako by ho uštkl, ten na něj nechápavě koukal. "Tobě... Tobě nebije srdce!" šokem zapoměl i plakat. Damien se tiše, ale pobaveně rozesmál a chytil ho za ruku. "Ale Louisi! A cos čekal? Jsem upír, nepotřebuju, aby mi bilo srdce, stejně jako nepotřebuju jíst nebo dýchat." Louis překvapeně zamrkal. "Ale vždyť dýcháš." "To sice ano, ale jen pro efekt. Lidé by si všimli, kdybych nedýchal a hned by jim došlo, že něco není v pořádku. Tak to předstírám. Ale postupem času jsem si na to tak zvykl, že dýchám podvědomě. Stejně tak jako ty. Ale můžu s tím klidně přestat, jestli chceš," dodal. Jeho hlas zněl sice pobaveně, ale Louis nepochyboval, že by to klidně udělal, a tak prudce zavrtěl hlavou, až mu vlasy sjely do očí. "Ne, to ne. Takhle mi to vyhovuje. Že ti nebije srdce se ještě dá překousnout, ale kdybys nedýchal, bylo by to až moc."
Jak ho Damien poslouchal, výraz ve tváři se mu měnil. Je to vůbec možné? Milovat někoho tolik moc? já... Kdo by to byl řekl, že se tak šíleně zamiluju do muže? Do chlapce, opravl se, když se znovu podíval do té andílkovské tváře. Znovu si přitáhl Louise blíž a políbil ho. Miluju ho tak moc, tak strašně moc. Nedovolím, aby trpěl. Už nikdy, já... Věděl, že když to vysloví, bude to nezvratná pravda, ale přesto nemohl jinak. "Louisi, víš... I když mi srdce nebije, budeš tam mít vždycky místo... Miluju tě, tak moc, jako nikoho předtím..."Promiň, Michelle, ale je to tak, připustil, když viděl úsměv, který vyvolal na Louisově tváři.
"Nemáš už hlad? Myslím, že jsme zaspali oběd." V tu chvíli si Louis uvědomil, jak už je pozdě a že se smívá, ale zavrtěl hlavou. Nedokázal si byť jen představit, že by měl něco pozřít. Sice počítal s tím, že ho Damien bude přesvědčovat, ale ten si jen povzdechl. "No tak dobře." "Myslíš, že bude v pořádku? Neměl jsem jí tam pouštět. Měl jsem z toho špatný pocit už od začátku, ale stejně jsem to dovolil...já-" "Šššš. Přestaň se hned obviňovat, nemůžeš za to." Louis nešťastně složil hlavu do dlaní. "Když... Chtěl bych zase vidět její tvář. Aspoň naposledy." Damien mu zvedl hlavu a donutil se mu zadívat do tmavých očí. "Zítra tam jedeme," prohlásil klidně. Tak klidně, až to Louise rozčílilo. Co si vůbec myslíš?! Ona mě nechce vidět, nechce...četls to sám. "Nejde to," řekl jen, ale Damien se tak snadno nenechal odbýt. Louis cítil, že je to nad jeho síly. Proč mi to musí ještě ztěžovat? "Tys snad nečetl ten dopis?!" rozkřikl se na něj. Věděl, že reaguje přehnaně, ale nedokázal přestat, když se všechna hořkost prodrala na povrch. "Nečetls to? Ona mě nechce vidět, nechce! Ví, že je to moje vina. Ona...ona...nesnáší mě." Jak vyslovoval to, co ho tak tížilo, hlas mu slábl, poslední větu sotva slyšitelně zašeptal. Sklopil oči k zemi a čekal na nějakou reakci, ale ozývalo se jen ticho. Když vzhlédl, spatřil, jak na něj Damien kouká. "Ty jsi hlupáček," prohlásil nakonec tiše. "Louisi, ty jsi přeci..." Sklonil se a odněkud vytáhl ten dopis a potom ho Louisovi podal. Ne, už ne...nechci už to číst znova. Louis zavrtěl hlavou, ale Damien mu psaní strčil těsně před oči. "Přečti si to." A on tedy začal číst ten dopis znovu, řádek po řádku. Šlo to těžce, písmo bylo hodně rozmazané jak ho předtím umokřil, ale nakonec se dobral konce. Stejně pochmurného a neradostného jako poprvé. Tak co to mělo za význam? "Damiene..." Ten spustil ruku s dopisem. "Přečetl jsi to?" Když se mu dostalo kladné odpovědi, pokračoval. "A co se tam píše? Až na konci?" Cítil, jak se mu stahuje hrdlo, ale přesto odpověděl. "Že mě Josefína pozdravuje a vzkazuje... Vzkazuje, abych zbytečně nejezdil." Nechápal, kam tím Damien míří, přišlo mu to celé nesmyslné jako špatná fraška. "Louisi?" Damien se ozval, s jemným přízvukem. "Co chceš slyšet? Prostě mě nechce vidět a-" "Ne to ne." Přerušil ho Damien rázně. "Špatně si to vykládáš, Louisi. Ne že by tě nechtěla vidět. Chce tě vidět, ale nechce ti přidělávat starosti. Nechce tě zraňovat. Tak proto. Josefína jen nechce, abys jí viděl nemocnou a trápil se kvůli tomu." Louisovi jakoby v hlavě všechno explodovalo. Cože? To nemůže být... To není... Jsem vážně takový blbec? Josefíno, promiň. Promiň mi to, co jsem si o tobě myslel. Začal vstávat ale Damien ho zadržel. "Co to děláš?" zeptal se nechápavě a sledoval Louisův lesk v očích. "Musím za ní. Ona, ona... Musím jet za ní!" Cítil, jak ho Damien bere za ramena a třese s ním a až v tu chvíli si uvědomil, co vlastně dělá. Přestal klást odpor a nechal se stáhnout zpět na postel. "Jsem blbec," prohlásil rezignovaně. Damien jen zakroutil hlavou a pohladil ho po tváři. A v tu chvíli dostal Louis nápad."Dami?" "Hm?" Trošku se začervenal, ale pokračoval. "Můžeš... pro mě něco udělat? Já... v pokoji pod postelí mám knihu. Přečetl bys mi z ní něco?" Damien tedy vstal a odešel pro knížku.
Když se vrátil, snažil se udržet vážný výraz, ale příliš se mu to nedařilo. "Ty se mi směješ," Louis špulil rty a měl ublížený tón. "Nemáš se mi smát." Damien svůj boj vzdal a nechal masku vážnosti odpadnout. "Když já... To jsou pohádky!" a rozesmál se nahlas. "Ano, ale... byla to Josefínina oblíbená knížka, když jsme byli děti. Pak jí chtěla vyhodit, ale schoval jsem jí. Vážou se na ní hezké vzpomínky," dodal. Damien pokýval hlavou a sedl si na kraj postele. "Tak dobře. Bude to pohádka na dobrou noc. Hezky si lehni, zavři oči a poslouchej." Louisovi sice docházela absurdita situace, ale udělal přesně všechno, co mu Damien řekl. Ten mu pak upravil peřinu a pomalu začal číst. A Louis v klidu poslouchal a v hlavě se mu míhaly vzpomínky, jak jim předčítávala chůva. Na chvilku zapoměl na všechno trápení a cítil se tak jako dřív. Klidně a v bezpečí, skoro jako malý chlapec, kterým kdysi byl.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 7. října 2007 v 13:16 | Reagovat

XD tak ty pohádky.. to bylo vážně dobré.. opravdu moc dobře se to čte a je to velmi pěkné :)

2 kača kača | Web | 13. října 2007 v 14:43 | Reagovat

jůůůůůůůůůůůůů ela to umí moc dobře vyprávět !!a navíc to sem dává ...zatím co já ... j tu moji povídku em nedala ani nepamatuju .. tak ko , jdu to npravit ... radši ... GoGO !

3 Riku Riku | Web | 17. listopadu 2007 v 18:46 | Reagovat

damien je fakt sexy upír:)má moje sympatie:P

4 Tekken Tekken | 2. září 2009 v 2:43 | Reagovat

Ahoj :) Slyšel jsi už o aukčním serveru Aukro? Ne? Nebo snad ano, ale nemáš tam ještě založený účet? Chyba! Na tomto serveru se dá opravdu výhodně nakoupit cokoliv a také prodat. A já ti teď nabízím jedinečnou příležitost jak získat bonus 100 kč na tvůj první nákup. Stačí když najedeš na stránku "www.electronic-music.ic.cz" (bez uvozovek) poté klikneš na banner Aukra. Najede ti úvodní stránka Aukra, dáš registraci, vyplníš potřebné údaje a poté si necháš poslat aktivační dopis. Po plné aktivaci účtu dostaneš bonus 100 kč. Přeji příjemné nakupování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama