Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Říjen 2007

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -17

25. října 2007 v 22:09 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Konečně doma, pomyslel si Louis a svalil se na postel. Dnešní den byl vyčerpávající, ale na druhou stranu se nadmíru vyvedl. Konečně. Když byli s tím prstenem u Josefíny, čekalo je milé překvapení. Dívka už nevypadala tak nemocně jako den před tím, měla jemnou růžovou barvu ve tvářích a oči jí radostí zářily, když uviděla šperk. Samozřejmě jí byl, přesně, jak Damien říkal. A asi i s tou krví měl pravdu. Proč musí mít vždycky pravdu? Louise přestal bavit výhled na baldachýn nad postelí, proto skopl boty a přetočil se na břicho. Ale pohled na polštář ho za chviličku taky omrzel a zavřel oči. A co Sophie? Vypadala tak zvláštně, potom co si povídala s Charlotte. Docela nervózně. Ale asi nikdy neviděla tak bohatý dům. Tady to nevypadá jako u sestřenky, není to tu tak udržované, využívám to jen občas a- Z úvah ho vytrhlo klapnutí dveří. Sice mu na Sophiinu chování stále něco nehrálo, ale hodil to za hlavu. Nakonec, proč se s tím zatěžovat. Už se mi nechce myslet. Co?! když ucítil, jak se mu Damien usadil na zádech. Pootočil hlavu a do výhledu mu vlezl jeho smějící se obličej. "Co děláš?" Místo odpovědi mu Damien vlepil pusu na ucho a chtěl i na tvář, ale Louis reději otočil hlavu a zabořil jí do polštáře. Damien vypadal, že se dobře baví a se smíchem mu začal cuchat vlasy. "Co to sakra děláš?" Už ani Louis se nemohl ubránit smíchu, i když přes váhu na hrudi nemohl téměř dýchat. Ale když vytočil hlavu, dostal ihned polibek na odkrytou část tváře, a tak se se šíleným smíchem vrátil do původní polohy. "Nech toho a slez!" Začal sebou cukat, aby ho schodil, nic se ovšem nestalo, přesně jak očekával a Damien ho v klidu dál rozcuchával. "Nech toho, slyšíš?!" Když se ho pokusil chytit za ruce, bylo to ještě horší. Damien se mu jednou rukou dostal na obličej skulinou mezi polštářem, pohladil ho po nose a zvolal "čumáček". Potom ale zjevně změnil názor a přesunul svojí ruku Louisovi na zadek, kde ho začal plácat. "Héj, přestaň, hned," Louis se stále se smíchem snažil vyprostit, ale byl uvězněný mezi jeho tělem, které na něm sedělo a postelí, takže měl značně omezený pohyb. Přesto uvolnil jednu ruku a chytil zápěstí té packy, která ho plácala. "Héj!" vyprskl a stáhl se, když ucítil, jak ho něco kouslo do prstu. "Tohle si zkoušej na někoho jiného, už jsem ti řekl, abys mě nekousal! A neplácal po zadku!" dodal. Přece jenom už to trvalo docela dlouho a k potížím s dechem se přidalo i horko. Sakra, ať sleze, co mám dělat? Pak ho konečně napadla spásná myšlenka. Jednu ruku skrčil a nahmatal Damienova žebra pod košilí, potom začal lechtat. Ten se začal smát ještě víc než před tím a Louis poznal, že je nejspíš vážně lechtivý, když cítil, jak se svíjí. Tak takhle na tebe! Prudce sebou hodil a konečně Damiena schodil, oba zůstali sedět na posteli a se smíchem lapali po dechu, než se starší z nich začal zase přemisťovat. Louis bleskově vyskočil, aby si na něj nemohl znovu sednout a snažil se dát vlasy alespoň do trochu normálního stavu. "A tohle už mi nedělej," obořil se na něj. "Co já? To tys mě zlechtal. A navíc jsem si nevšiml, že by se ti to tak moc nelíbilo. Pískal jsi a smál jsi se, ale že bys nějak odporoval..." Louis to vzdal s myšlenkou, že raději vyklidí pole, dokud má šanci a zamířil si to ke dveřím, ale Damein se na něj v mžiku nalepil a dál pokračoval v poplácávání. "Už mě sakra přestaň plácat po tom zadku!" zaječel. A teprve potom se chytil za ústa. Jestli tohle někdo slyšel... Zavrtěl hlavou a s nadějí vzal za kliku.
Co bych chtěl? napadlo ho, když otevřel dveře. Těsně za nimi stála Sophie s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. Tak slyšela to nebo ne? Zpoza něj vykoukla i Damienova světlá hlava. "Sophie!" usmál se. Holčička zvedla hlavu a úsměv oplatila, přitom ukázala ruku, ve které něco držela. "To je můj koníček!" Louis konečně rozeznal, že ta malá dřevěná věc v její ruce je jeho kdysi nejoblíbenější hračka. "Vítr..." Cítil, jak se na něj upřely dva tmavé tázavé pohledy a začervenal se. "To byla moje hračka. Jmenoval se Vítr." I jemu samotnému to znělo hloupě a tak se docela podivil, že se mu nikdo nesmál. Sophie se na něj zadívala. "A... Budeme si s ním hrát?" V tu chvíli měl co dělat, aby mu nepoklesla čelist. Ona si chce...hrát...s Větrem? I se mnou? A řekla to normálně. Damien naštěstí zase zachránil situaci tím, že ho odstrčlil na stranu a vytáhl ze dveří. "Jistě, že si s ním budeme hrát, že Louisi?" Ten se na něj trochu roztržitě podíval. "Počkejte na mě v knihovně. Dojdu pro překvapení," a aniž by se namáhal něco vysvětlit, odešel chodbou dál a potom do jednoho pokoje. Damien jen pokrčil rameny a vzal děvče za ruku. "Tak půjdeme, ne? Nebo nejsi zvědavá na překvapení?"
Louis vrazil do pokoje své sestry a na chvíli se bezradně zastavil, něvěděl, kde hledat. Když Sophie projevila dobrou vůli, přece jen toho chtěl využít. Anebo jí spíš chceš udělat radost, tak si to přiznej. Radost? Té malé zmiji? No...možná. Zatřepal hlavou, aby se přestal přít sám se sebou a raději se soustředil na hledání. Za chvilku to konečně našel, ve velké truhle. Krásný, velký domeček pro panenky, který nechal udělat Josefíně k narozeninám, když jim bylo deset. Sám vymyslel, jak to chce mít a potom dokonce dohlížel na řezbářovu práci. A dopadlo to tak, že se na něj jeho sestřička zadívala, když jí ho dal a potom ho nechala ležet.Snad ani jednou jsem jí neviděl hrát si s ním. Vlastně ne. Cpala do něj tu mrtvou myš, co tenkrát sebrala kočce, opravil se a vzpoměl si, jak pak nechal domeček vydrhnout. No, Josi nikdy nebyla příliš dívčí typ. Opatrně domek vyndal a zfoukl z něj vrstvičku prachu, která se tam za ta léta usadila. Tak snad bude konečně užitečný. Vzal ho do náručí a pospíšil si do knihovny.
Pootevřel dveře loktem a pak se zarazil. "Zavřít oči!" zavelel směrem dovnitř a když se přesvědčil, že byl jeho požadavek splněn, vešel a položil domeček na stolek, u kterého Damien i Sophie seděli. "Ták, můžete!" Oba s úsměvem otevřeli a Louis jen sledoval jejich reakce. Damien se něžně usmál, zato Sophie ztuhla. "Myslel jsem, že by jsme si mohli hrát s něčím lepším." Čekal nějakou odezvu, ale děvčátko jen okouzleně pozorovalo. "Líbí se ti Sophie?" zeptal se. Ta konečně odtrhla zbožný pohled od domku. "Moc." "V tom případě je tvůj." Viděl, jak dítěti zahořely oči. "Vážně je to pro mě?" zeptala se nejistě. "Samozřejmě. jsem šlechtic a ti své slovo drží." Sophie sklopila hlavu. "Děkuju, ale...nemůžu si to vzít. Je to pro mě moc hezké." Hlásek se jí zachvěl a Louis v ní konečně spatřil malou holčičku místo ztělesnění zla. "Ale no tak! Chci ti to dát, tak si to vezmi. Vždyť se ti tak líbí. Ber to jako poděkování za to, že jsi mi pomohla s výběrem toho prstýnku. Ale mám podmínku. Nebudeš si už o mě myslet, že jsem Bubák." Sledoval úsměv, který vykouzlil na její tváři. "Děkuju! Od teď budeš Princ." Je roztomilá, když se usmívá. "Ale Louisi?" Baron odtrhl svůj pohled od Sophie, která právě zkoumala každý detail domečku a podíval se na Damiena, který se potutelně usmíval. "Není tohle domeček pro panenky?" "Samozřejmě, že-" v tom mu došlo, na co naráží. "Nemáme panenky..." Trochu nejistě se otočil kolem dokola, v naději, že snad nějaká bude sedět na poličce vedle knih, ale žádnou samozřejmě nenašel. "To nic!" vykřikla najednou Sophie, zvedla se a sebrala ze svícnu tři různě velké svíčky. "Už máme panenky." A tak si všichni tři sedli k domečku a začali svou hru se svíčkami v příjemném svitu a teplu, které vydával krb, všichni v dobrém rozpoložení.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -16

21. října 2007 v 22:59 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
já se vám všem strašitánsky omlouvam, že je to tu zas až po takový době, ale jinak mi to fakt nevyšlo... přes tejden škola a o víkendu sem byla celý dny u babičky (bylo to tam super, ale kompa nemá, no... takže sem se k psaní prostě nedostala, zato sme si všichni parádně zahráli člověče:)... ale pokusim se psát teď o prázdkách, už seč na ně těšim jak na smilování, fakt že jo :)
"Co to děláš?" zeptal se Louis, když první co po ránu viděl, byl Damien, páčící svůj rukáv zpod jeho těla. "Co asi?" zeptal se vesele. "Tys mě tu chtěl nechat? To se nedělá." Louis se nadzvedl a Damien konečně vyprostil ruku. "Díky," prohodil. "Jen jsem chtěl jít poručit, co si dáme k snídani, ale tys mě zalehl a já se nemohl uvolnit. A protože když spíš," nahnul se k němu a letmo ho políbil, "vypadáš jako andílek," znovu se k němu sehnul, ale rty dopadly jen na nos, "a já neměl srdce tě budit. A teď můžeme jít." Prohlásil energeticky a vyskočil zpod peřiny. Louis ho se zíváním následoval. "Brr, to je zima."Měl sto chutí si zalézt zpět do vyhřáté postele, ale nechtěl zdržovat a tak se přece jenom donutil k převlékání. "Mimochodem, všiml sis, že tohle je Paříž? Dostaneš cokoli, co si poručíš k snídani a nemusíš ani dlouho čekat, ne jako na venkově. Tak jsme si klidně mohli přispat..."
Dopozapínal si všechny knoflíčky na kabátu a pak následoval Damienova příkladu a do ruky popadl plášť. "Mimochodem, dneska jdeme ke zlatníkovi." Damien na něj uličnicky zamrkal. "Ty už mi chceš kupovat prsten?" zeptal se provokativně. "Ne, tobě ne. Je to pro jednu slečnu." Louis přesně věděl, jaký úšklebek to na Damienově tváři vyvolá. "Hned si to rozmysli, Louisi. Nemůžeš kupovat prsten pro žádnou ženskou, rozumíš? Už máš mě a já bych jí ublížil opravdu nerad, ale pokud mi nedáš jinou možnost..." Louis to nevydržel a rozesmál se. "Je to Josefína, ale ty už to samozřejmě víš," řekl na jeho účet a v duchu se musel usmát Damienovu komediantství. "Přemýšlel jsi někdy o divadle? Měl bys to zkusit, Paříž by ti ležela u nohou." Popadl ho za rukáv a oba společně vyšli z pokoje.
Po společné snídani vyrazili do studených ulic Paříže, oba v kabátech a s plášti na ramenou, vybrat dárek pro Josefínu, a k Louisově neskrývané nelibosti i s doprovodem Sophie, která se pyšně držela Damienovy ruky. V nových šatech, které jí Damien nechal narychlo obstarat, a v kabátku se nesla, jakoby jí patřilo celé město a Louis nedokázal uvěřit, že je to to samé dítě, které včera viděl vynést z hořícího sirotčince. Rozhodně to na ní nebylo znát. Právě, když se usadili v kočáru, usmála se široce na Damiena a pochválila ho, jak mu to sluší. Potom se ještě víc usmála na Louise a ten byl schopen přísahat, že jí v očích hrály škodolibé jiskřičky. Nakonec se raději podíval z okénka a sledoval nevlídnou šeď podzimních ulic, kterými projížděli, než aby jí musel snášet. Nevěděl sice proč, ale rozhodně k ní necítil přehnané sympatie. Mrcha malá, zanadával v duchu, když uslyšel poznámku na svůj účet. Jak já jí nemám rád. Co jí takhle nechat předhodit lvům? "Škoda, že nejsem Julius Caesar." Damien i Sophie se na něj nechápavě zadívali. "Mluví z cesty," proneslo děvčátko hlasitým šepotem a Louis cítil, jak na něj upírá oči. Anebo jí raději nechat předhodit krokodýlům? V tom slyšel, jak jí Damien odpovídá. "Možná se trochu pomátl, zima mu asi nedělá dobře na mozek." Slyšel, jak se oba hihňají a představil si, jak škrtí pomyslný krk. Damiene, ty hajzle. Anebo možná i ty Brute? Nestačil ovšem svou myšlenku dokončit, protože kočár pomalu zastavil. "Jsme tady, pane!" ozvalo se zavolání zepředu a Jean otevřel dvířka nejdříve na jedné a pak i na druhé straně. Louise potěšilo, že ty jeho byly první, ale oklepal se, když ucítil studený závan z venku. Vážně se nějak ochladilo. "Asi bude sněžit." Rychle si to namířil k obchodu s velkým vývěsním štítem, zobrazujícím diamant a brož, a vděčně si pochválil teplo, které ho zaplavilo poté co vstoupil.
"Pán si přeje?" Teprve teď si Louis všiml malého, podsaditého mužíka, který seděl za pultem s vystaveným zbožím. Přešel blíž a zadíval se na všechny ty blyštivé šperky a v tu chvíli si uvědomil, že vlastně vůbec neví, co vybrat. S bezradným pohledem se obrátil na Damiena, který ihned zareagoval. "Můj přítel by chtěl nějaký prsten pro dámu." Klenotník chápavě povytáhl obočí a Louis zrudl. "Ne, není to tak, jak si myslíte. Je to dárek pro sestru." Slyšel vedle sebe uchechtnutí Damiena a cítil se jako hlupák. Louisi, nemusíš se tady sakra ospravedlňovat před tím skrčkem. Prostě jdeš koupit prsten, nic víc. Zadíval se zpátky na vystavené zboží a Damien se přesunul vedle něj.
"A co tenhle?" ukázal nakonec na jeden, protože Louis nebyl schopen něco vybrat sám. Vzal prsten do dlaně a strčil ho pod nos Sophii, která rozšířenýma očima sledovala každý šperk. "Co myslíš, Sophie?" zeptal se a naklonil prsten tak, aby na jeho velký oválný kámen dopadlo světlo. "Líbí se mi," odpověděla naprosto podle očekávání Damien se na ní usmál. "Tak, Louisi?" otočil se zpátky k němu. Ten zamrkal a prohlédl si klenot víc zblízka. Velký tamvozelený ovál zasazený do delikátně vybroušené obroučky. "Přijde mi trochu moc..." Na chvíli se zastavil, protože nevěděl, jak kámen, ve kterém se mísilly různé odstíny zeleně, popsat. "Je jako bouřka." Damien nadzvedl obočí. "Mě bouřka přišla vždycky tmavě šedá." Baron vydal nespokojený zvuk. "Tak to nemyslím, prostě mi přijde...no...tak neklidně," vysoukal ze sebe nakonec. "Ale to se přesně k tvojí sestřičce hodí, Louisi. A navíc jí bude ladit k očím, ukaž." Zvedl prsten do výšky Louisových očí a porovnal barvy. "Dokonalé," pronesl spokojeně. "A navíc, Josefína tam mívá takové jiskřičky." Louis si povzdychl. "Tak dobře. Ale bude jí?" Oba se podívali na velikost kroužku a chvíli bezradně stáli, než to Damiena napadlo. "Zkus si ho," prohlásil naprosto klidně, ale do Louise jakoby praštilo. "Děláš si legraci?" zasyčel šeptem, aby je prodavač ani Sophie neslyšeli. Dostalo se mu však ujištění, že ne. "No tak, Louisi-" "Já nemám prstíčky jako Josefína! Nejsem děvče!" Louisovi trochu zrudly tváře a ještě víc ho rozladilo, když na něj Damien zamrkal. "Samozřejmě, že nejsi děvče," prohlásil vědoucím tónem. "Ale prostě mi věř. Měl jsem dost příležitostí to vidět. Máte oba dva stejně jemné ruce. Tak ukaž." Louis něco nespokojeně zaprskal, ale protože ho nenapadlo lepší řešení, podvolil se a navlékl prsten na prsteníček. Padl dokonale a Damien tleskl. "Tak vidíš, měl jsem pravdu." řekl a potěšeně sledoval, jak Sophie vedle něj horečnatě přikyvuje. A Louis si s nechutí připustil, že se jeho ruce opravdu nadmíru podobají těm Josefíniným. Tak jí snad aspoň bude. Povzdechl si a prsten stáhl dolů. Potom ho položil na stůl a zaplatil příslušnou částku tak rychle, jak jen to šlo, po tom malém divadle se cítil před prodavačem hloupě. Potom už jen nastoupili do kočáru a Louis udal směr znovu do Charlottina domu, předat ten pracně koupený dárek své sestřičce.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -15

14. října 2007 v 17:05 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták, já sem teda holka šikovná! vidíte to, jak se nažim? stihla sem napsat pokráčko! hehe, se nezdam... neni to sice na deset stránek, ale lepší než nic, že jo
Konečně kočár zastavil před Louisovým domem, hezkou a pohodlnou rezidencí s velkou zahradou v tiché, ale dobré čtvrti. Hned jak se kočár přestal hýbat, vyskočil Louis ze sedadla a vzal za kličku a aniž by čekal na Damiena nabo Sophii, vyrazil ihned směrem k masivním dubovým dveřím. Párkrát zabušil klepadlem a starý komorník otevřel. Vešel dovnitř s těmi dvěmi v závěsu a přikázal první služce, ketrá se objevila, ať ihned připraví koupel. Dívčina se zatvářila trochu vylekeně a ihned odchvátala vyřídit jeho rozkaz dál. Sice věděl, že teď není ztělesněním milosti, ale bylo mu to docela jedno, chtěl se jen dostat do svého pokoje, a tak, aniž by si kohokoli dál všímal, zamířil po schodech nahoru do patra, do pokoje, který obýval, při svých ne příliš častých návštěvách Paříže.
Seděl na měkoučké posteli a přebíral si v hlavě všechno to, co se stalo od té doby, co odjeli od Josefíny. Sundal si obě boty a přitáhl si nohy k tělu, pořád si připadal tak nějak ukřivděný. Anebo měl o Damiena strach a odmítal si to přiznat, sám nevěděl. Jediné, čeho si byl vědom, byl obrovský balvan na prsou, který se tam usadil, jak Damien vběhl do toho ohně a ne a ne se ho zbavit. Praštil pěstí do peřiny a povzdechl si. Co to je sakra za pocit? Co vlastně chci? Blbeček Dami...stejně za to může on. Ještě si to s ním vyřídím... Kousl se do rtu, když uslyšel tiché otvírání dveří. Damien. Stál tam, opřený o veřeje a tak zvláštně koukal. Nemá co tak koukat! Louis vyskočil a přeběhl k němu, rozhodnutý ho praštit nebo aspoň pořádně seřvat, ale jediné co dokázal, když se k němu přiblížil, bylo vytáhnout se na špičky a obejmout ho. "Louisi?" Damien zněl překvapeně a baron měl vstek sám na sebe. A ještě víc se styděl. za to, že celou dobu myslel tak sobecky. Schoval hořící tváře do Damienových stále vlhkých vlasů a ucítil jejich jemnou vůni. Příjemné. Nedokážu se zlobit... Jenže...tolik jsem se bál. "Tohle už mi nikdy nedělej, rozumíš?" Už jen při té představě, co všechno se mu mohlo stát se mu udělalo zle, objal ho silněji a zoufale se k němu přitiskl. "Prosím, už nikdy-" Damien ho políbil a pak se mu zadíval do očí, stále tím zvláštním pohledem, jakoby omluvným. "Nemohl jsem jí tam přece nechat," namítl tiše a pohladil Louise po tváři. Ten jen zakroutil hlavou. "Ale pro tu hračku jsi se vracet nemusel." Do hlasu se mu nechtěně začal vkrádat ten ublížený tón a raději zavřel oči, ve kterých cítil slzy. Polibek na tvář. A další. "Promiň, Louisi," ozvalo se šeptem a on ucítil ruku, hladící mu jemně vlasy. "Promiň. Já jen... Byla by smutná." Louis se na něj podíval. "Koupil bych jí jinou hračku. Mohls tam zůstat. Jak myslíš, že v tu chvíli bylo mně?" Damien sklopil hlavu. "Omlouvám se, opravdu. Ale prostě jsem nemohl. Zkus se do ní vcítit. Tu hračku měla od narození, nejspíš je to jediná věc, kterou vlastně má. Denně s ní usíná..." Ten čokoládový pohled... "To je pravda. Taky bych nemohl usnout s něčím, na co nejsem zvyklý," prohodil žertovně a překvapil Damiena podruhé. "Ale víš co? Máš tady ohořelé vlasy. Taková škoda," a ukázal na pramen, který byl na konci pokroucený od žáru. Damien ho znovu objal a políbil na krk a Louis cítil, jak ten balvan na hrudi konečně odpadá a dovoluje mu dýchat. "Louisi? Taky by ses měl vykoupat, víš? Mám nápad, umeju ti záda." Chytil ho za ruku a s vynaložením značného úsilí ho dovlekl k místnosti, kde se sám koupal.
Damien vtáhnul Louise dovnitř do malé místnosti plné páry a teplého vzduchu a zavřel dveře. Potom mu věnoval malý polibek na krk. "Na co čekáš, Louisi? Myslel jsem, že se jdeš koupat." Louis trochu zčervenal pod jeho pobaveným pohledem. "Tak se otoč." "Co?" "Otoč se." Damien se s tichoučkým smíchem otočil na stranu a Louis se rychle začal zbavovat oblečení. "A co Sophie?" zeptal se, když konečně sundal poslední kousek, který ho zahaloval a rychle se ponořil do vystlané kádě. "No, služky jí nejdřív vykoupaly a pak ji uložily. Ale je v pokoji, ve kterém jsem měl původně spát já. Teď mám krásný důvod pro to, lehnout si večer k tobě. Můžu už se konečně otočit? Slyším šplouchání vody." A bez čekání na výzvu se k Louisovi přiblížil. Ten jen bezmocně sledoval, jak si Damien vyhrnuje rukávy a bere mýdlo a snažil se potlačit červeň svých tváří i bušení srdce. Ale no tak, jde ti jen umýt záda, snažil se přesvědčit sám sebe, ale když uviděl Damienův úsměv, opustily ho veškeré iluze.
Starší muž se k němu sklonil a fouknul mu do ucha, čímž způsobil, že se Louisovo srdce rozbušilo ještě mnohem víc. "Ták se předkloň." Louis splnil to, o co žádal a když ucítil jemné doteky na zádech, přivřel oči. "Není to zas tak nepříjemné, co?" uslyšel Damiho pobavený hlas. Nemá cenu zapírat, Louisi. Má tě prokouknutého. "Ne, není," přiznal se a povzdechl si, když ucítil, jak se jeho ruce přesouvají i s mýdlem na hrudník. Damien se k němu naklonil a začal ho líbat na ucho, odkud sklouzl ke krku, kam ho jemně kousl. "Hej, přestaň si na mě vylévat tyhle choutky, ano? Nejsem tvůj oběd!" ohradil se Louis, což u Damiena vyvolalo další záchvat smíchu. "Ale, ale," prohlásil, "my se nějak čertíme." Začal ho líbat na rty a sklouzl rukama níž až se Louis musel chytit oběma rukama okrajů kádě. "Damiene..." "Šššš," přikázal a znovu ho políbil na rty.
Když bylo po všem, Louis zůstal ležet ve vodě se zavřenýma očima. "Tak odpouštíš mi?" Louis se kouknul na Damiena klečícího před kádí a pohledem sjel jeho umokřené šaty. Pak se usmál: "Odpuštěno. Ale chce se mi spát." "Není problém." Damien vstal, vytáhl Louise na nohy a opláchl ho čistou vodou z konve, potom ho rychle zabalil do plátna a vzal do náručí. "Takže směr ložnice, říkáš?" "Ne, počkej! Nemůžeš mě tam nést, musím se obléknout. Nekdo nás uvidí!" Snažil se vykroutit, ale byl v tom plátně zabalený pevně, což mu znesnadňovalo pohyb. Damien navíc na jeho protesty nebral nejmenší ohled a klidně s ním v náručí vyšel na chodbu a odtud beze spěchu do pokoje. Louis, který pochopil, že veškeré protesty jsou marné, se nechal odnést v klidu.
Uvnitř v pokoji ho konečně postavil na nohy. "Ták, jsme tady!" Louis jen zakroutil hlavou. "Ty se nepoučíš, co?" a když žádná odpověď nepřicházela, otočil se k šatníku, odkud vytáhl košili na spaní. rychle se vymotal z plátna a přetáhl si ji přes hlavu, když si vzpoměl, že Damien se z koupele vrátil taky jako vodník a vytáhl druhou. "Na, převleč se. Snad ti nebude až tak malá," a hodil ji Damienovi, který se zaškaredil. "Možná, že v ní dokážu i dýchat. Zkusím si, jak se asi dívky cítí v korzetu," pronesl a Louis se mu začal smát. "Můžeš si za to sám, neměl sis tu svojí umokřit, když sis do zavazadel dal jen jednu." Damien se s trochou snahy přeci jen převlékl a když zjistil, že se dokáže hýbat, spokojeně se usmál. "A teď spát," zavelel, počkal, až si Louis zaleze do peřin a sfoukl všechny svíčky. Potom si ve tmě bez problémů našel cestu do postele a přitulil se k baronovi. "Máš mě rád, Louisi?" Odpovědí mu byl tichý smích. "Jen, když mě nezlobíš."

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -14

13. října 2007 v 21:02 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
"No tak, Damiene. Co to bylo?" "Kouř. Zvenčí." Zvedl Louise, který mu stále ležel na nohou a zabořil ho do opěradla, sám se kolem něj protáhl a vyskočil z kočáru. Trochu překvapený Louis ho následoval a když vylezl ven, nejenže to ucítil, ale i uviděl. Právě se nacházeli v jedné z chudších čtvrtí v jakési ulici, která byla zatarasená zástupem lidí s vědry. Všude bylo plno kouře, jedna velká obdélníková budova byla v plamenech, které šlehaly k černému nebi. Lidé si podávali vědra a ze všech sil se snažili oheň udržet na uzdě, bylo však jasné, že je pozdě. Nakonec to všichni vzdali a jen bezmocně přihlíželi, jak živel stravuje to, co se tak pracně snažili zachránit. Louis přeletěl pohledem celou scénu, když si toho všiml. Pár jeptišek, dirigujících zástup dětí. "Sirotčinec," uvědomil si. Tak kruté. Nic nemají a i to poslední, co jim zbylo jim příroda sebrala. Pozoroval, děti držící se mezi sebou za ruce a ty menší, věšící se na černé sukně ošetřovatelek. Všude pláč a hukot ohně. Najednou zpozoroval pohyb hned vedle sebe. Damien se prodíral zástupem přihlížejících kupředu. Když ho Louis dohonil, byl kus před přední řadou lidí. "Co to děláš?!" Damien se k němu otočil. "Někdo tam zůstal. Musím dovnitř." "Louis si zděšeně prohlédl budovu za jeho zády. Právě v tom okamžiku se se skřípěním zhroutila půlka střechy do sebe, k nebi se vznesl roj jisker a je ovanula horká vlna. "Zbláznil ses? V tom případě jdu s tebou." "Ne." Damien se k němu otočil zády a s příkazem "Zůstaň tady!" se vnořil do oblak dýmu. V první chvíli se za ním chtěl Louis vrhnout, ale pak se zastavil. Byl bych mu na obtíž, uvědomil si. Zůstali bychom tam oba. On to zvládne. Žár a kouř ho štípal do očí, ale on stále koukal k východu, jako by tím mohl oheň pozdržet. Přes změť zvuků, vydávaných ohněm i lidmi, se snažil zaslechnout to, co se děje uvnitř, kroky Damiena. Jeho Damiena. Zíral do oblak, valících se zevnitř a nic neviděl, neslyšel. Proč si jen nevážíme věcí, dokud je máme? Nesmí tam zůstat. Nesmí. Cítil obrovský tlak na prsou a nervozitou téměř nemohl dýchat.
Najednou se mu zdálo, jako by se před ním něco pohlo. V dýmu se začala rýsovat štíhlá vysoká postava, držící cosi v náručí. "Damiene," zašeptal a cítil, jak se mu z očí vyvalily slzy úlevy, které žár hned vysušil. Za chviličku si ho všimli i první lidé z davu a oči všech se upřeli na očouzeného zachránce, nesoucí v náručí malou špinavou dívenku. Damienovi se na tváři rýsoval úsměv a Louis se cítil, jakoby měl omdlít. Ale holčička se natáhla a něco Damienovi naléhavě sdělovala. Ten jí poponesl kousek dál od ohně, postavil jí na zem a ukázal prstem na Louise. Ona přikývla a rozeběhla se k němu a Damien se otočil a znovu vběhl do plamenů. V tu chvíli se Louisovi udělalo opravdu špatně. Viděl, jak vbíhá dovnitř a slyšel, jak to v davu přihlížejících znovu zašumělo. A pak cítil, jak mu něco sevřelo dlaň. Překvapeně shlédl dolů. Ta holčička. Držela se ho za ruku jako klíště a soustředěně hleděla před sebe. Louise trochu udivila a zároveň uklidnila ta víra, kterou měla vepsanou ve tváři. Když věří ona, proč bych nevěřil já? "Vrátí se?" zeptal se jí. Dítě vzhlédlo tmavýma očima, tolik podobnýma těm Damienovým a přikývlo. "Určitě." Louis se pevněji chytil její ruky, jako by se víra mohla přenášet dotekem. A pak ho to napadlo. "Proč se tam vlastně vrátil? Cos mu říkala?" Holčička se na něj tentokrát nepodívala, ale odpověděla. "Šel pro medvídka. Nechala sem ho tam." Mluvila úplně vážným tónem, až to vypadalo jako groteska. Až na to, že se nikdo nesmál. Louis na ní zůstal koukat a přemýšlel, co říct, udělat, aby jí tu ruku, kterou svíral nerozdrtil. Šel tam pro medvídka. Pro hračku. Ona ho poslala dovnitř...pro hračku. Nějaký výkřik ho vrátil do reality. A pak další. Lidé křičeli a tleskali a ukazovali si na Damiena, který se vyloupl na ohnivém pozadí a v rukou svíral malou vycpanou věc. Medvídka. Louis cítil, jak se mu podlamují kolena, jak přistál na dlažbě a jak si narazil holeň, ale v tu chvíli mu to bylo naprosto jedno. On se vrátil. Zvládl to... Najednou nedokázal myslet na nic a sledoval Damiena, jako ve zpomaleném záběru. Byl celý černý, vypadal vyčerpaně, ale zdál se v pořádku. Masa lidí se hnula a všichni ho obklopili. Louis pozoroval, jak se znovu rozestupují a mezi nimi vychází on. Se šťastným výrazem pohladil po vlasech tu holčičku, která k němu hned přiběhla a potom jí podal hračku, pro kterou riskoval život.
Jak tak Louis seděl na zemi, ucítil, jak ho někdo bere pod rukama a staví znovu na nohy. Otočil se a spatřil jakéhosi neznámého muže v kabátě s odřenými lokty a čapce, kterého ihned zaškatulkoval jako dělníka. Až potom si uvědomil, že na něj muž zřejmě již chvilku mluví, ale jeho mozek nedokázal rozluštit co. Několikrát zamrkal, než začal vnímat okolí. "...pyšný, váš přítel je hrdina," prohlásil muž. Louis jen zakoktal něco v odpověď, ani pořádně nevěděl co, ale svůj účel to splnilo a dělník se mu již dál nevěnoval. "Louisi." ozvalo se mu těsně u ucha. Ten hlas. "Louisi, pojď." Ten hlas... Louis pořád jen stál a zíral před sebe, když ho Damien chytil za ruku a táhl ho, stejně jako holčičku, kterou právě zachránil, směrem ke kočáru. "Jeane!" vzkřikl do davu, "Jedeme!" Sám pak otevřl dvířka, vzal děvčátko do náručí a nastoupil s ní dovnitř. Když jí jemně posadil na sedadlo, stáhl si ještě z ramen svůj rudý plášť a celou ji do něj zabalil. "Už ti nebude zima. Tak a je to!" Pak se otočil na Louise, který stál pořád před kočárem a nevypadal na to, že by se chystal nastoupit. "Louisi, čekáš na lepší zítřek? Anebo se přez noc snažíš vystát důlek? Víš, nemyslím si, že se ti to povede." dodal už jiným tónem, ale Louis se na něj jen ostře podíval a potom se zjevnou nechutí vlezl dovnitř a posadil se na druhou stranu, co nejdál od Damiena. Měl strašnou chuť mu vynadat, seřvat ho jako malého fracka, ale na druhou stranu nechtěl dělat divadlo. Aspoň ne před lidmi, počká domů. Damien se stejně tak svalil na sedačku a slastně přitom zavřel oči. "Měkoučké," vydechl. "Přesně to jsem potřeboval. Ale nevím, jak to tu bude vypadat zítra. Asi jako by se tu vezl čert." pootevřel jedno oko a zakoulel s ním. Louis jen demonstrativně otočil hlavu a nasměroval svoji pozornost ven z okénka, ale slyšel dětské zachichotání. "A teď bych vás asi měl představit, co?" slyšel znovu Damiena a netečně se na něj zadíval. "To je Sophie. Sophie, támhleten bručoun je Louis. Je to Baron, proto se asi tváří jak Bubák. Ale jindy je to velice milá osoba." Tak teď už to přehání. Teď už to vážně přehání. Nejdřív mi málem způsobíš infarkt a teď mě budeš ponižovat před dítětem? Tohle si s tebou vyřídím, idiote. Slibuju, že... Anebo ne? Napadlo ho, když uviděl, jak jeho slova na Sophii působí. Nejdřív vypadala jako vyplašené zvířátko, ale zdálo se, že se přeci jen uvolňuje. Když tak seděla až po bradu zachumlaná v tom očouzeném plášti, svírala medvídka a koukala na něj, při Damienově řeči se jí ve tváři usadil malý úsměv. Ale přeci jen úsměv. Po tom, co přišla o jediné útočiště, které měla a potom, co téměř sama přišla o život se Damienovi podařilo, aby se usmála. Nejspíš to s dětmi umí o trochu líp než já. Přes všehno podráždění a averzi, kterou k němu právě cítil, se s ním rozhodl spolupracovat a usmál se na holčičku. Udělal poklonku horní částí těla a pak si sejmul pomyslný klobouk. Nakonec z ohybů pláště vyštrachal její ručičku a políbil jí. "Rád vás poznávám, mademosielle," prohlásil velice vážně a jakoby zamilovaně zamrkal. Holčička se usmála a pak velice upřímně pronesla jednu větu, která Louise hned zchladila. "Damien je hezčí. A vyšší." Tentokrát musel zamrkat doopravdy a velice se přemáhat, aby neskočil po Damienovi, který se naproti němu dusil smíchy, a nezaškrtil ho na místě. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, proběhlo mu v hlavě jedno z oblíbených rčení jeho chůvy. Něco na tom asi bude. S povzdechem se zabořil co nejhlouběji do sedadla a rezignovaně pokrčil rameny, veškerá dobrá vůle ho přešla. Tak se zdá, že jsme si moc do oka nepadli, ty malá čarodějnice. Počkat! Proč vlastně tahle holka jede s námi?! "Damiene?" snažil se Louis o klidný a hlavně normální tón, "Jakto, že Sophie jede s námi? Ne, že by mi to vadilo," dodal rychle, "ale neměla teď náhodou být s ostatními dětmi?" "Mluvil jsem tam s jednou sestrou. nevadilo jí, když jsem požádal, aby Sophie chvilku zůstala u nás. Že, Sophie?" Baron v duchu zaúpěl. Ne, to ne. Proč já? Proč musím tu malou zmiji snášet? Damiene, ty blbče! Já nechci...

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -13

8. října 2007 v 22:16 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
"Louisi! Vstávej!" Louis v odpověď zamručel. Proč mě musíš budit? Nesnáším vstávání. Nesnáším- "Louisi, no tak!" Musíš na mě mluvit? Nesnáším ten tón, mlč, sakra. "Louisi." Přetočil se na záda a pootevřel oči. "Musíš mě budit tak brzo?! Chci spát." S těmito slovy se chtěl otočit zpátky a Damiena ignorovat, ten ho ale nenechal. "Vstávej a obleč se, jedeme do Paříže." "Co? Nejdřív si musíme nechat zabalit a-" "Nemusíme, všechno už jsem zařídil. Máme sbaleno, kočár je připravený venku. Čeká se jen na tebe, tak vstávej, jinak se nestihneš najíst." Louis se tedy vyhrabal z peřin a s ne příliš nadšeným obličejem se začal oblékat. "Zima," zaskučel, ale Damien se mu jen smál. Když si konečně dopnul sponu na plášti, čekal na něj u dveří. "Tak se jdi nasnídat. Já zatím zařídím zbytek."
Louis pozoroval ubíhající krajinu za okénkem se stále rostoucí nervozitou, jakoby mu měl žaludek udělat kotrmelec. Vnímal každé drcnutí a nadskočení kočáru, zaržání koní a modlil se, aby to už zkončilo.Nakonec to nevydržel, odvrátil hlavu od okénka a přestal se snažit zakrýt to, jak si žmoulá lem pláště. "Lou-isi?" Damien mu položil ruku na rameno. "Ty sis všiml?" "I slepec by si toho všiml. Jsi nervózní, jako by ses měl ženit." Poslední poznámka Louise ještě víc popíchla, ale věděl, že Damien žertuje a proto spolkl jedovatou odpověď. "Budu zvracet," prohlásil nakonec a sledoval, jak sebou Damien škubl. "Je ti zle?" zeptal se soucitně. "Jo." Damien se přes všechno nebezpečí, že bude pozvracen, přisunul blíž a objal Louise kolem ramen. "To bude v pořádku." Louis sice slyšel, jak mu srdce buší, ale přece jen se cítil o trochu líp a nakonec vyčerpáním usnul. Probudil se až, když kočár zastavil před domem jeho sestřenky Charlotte, Damien mu něco šeptal do ucha. "Co?" rozespale zamžoural. "Nic. Jen že bys měl vstávat, už jsme tady. Ve tvém domě jsem nechal vyložit všechna zavazadla a připravit pokoje. A k Charlotte jsem poslal vzkaz, že se tu objevíme. Tak pojď." Louis se vyhrabal z kočáru a najednou, ani nevěděl jak, se ocitl před Josefíniným pokojem, s Charlotte, Damienem a lékařem za zády. "Tak jdi," postrčil ho Damien. A tak se baron naposledy zhluboka nadechl a stiskl kliku.
V první chvíli upřel oči do země u svých nohou a poslouchal, jestli se něco neozve, ale pak mu to nedalo a vzhlédl. A okamžitě spatřil svojí malou sestřičku, v takovém stavu až mu to vehnalo slzy do očí. Několikrát zamrkal, aby je zahnal a přiblížil se k lůžku, na kterém nemocná ležela. Chytil jí za ruku a ona otevřela zastřené oči. "Louisi?" naznačila okoralými rty tak tiše, že ji skoro neslyšel. "Proč jsi jezdil? Nemáš Paříž rád, chudáčku." Ona to vážně myslela takhle? Celou tu dobu... Bylo jí špatně a ona myslela na to, abych nemusel jezdit, když to tu nemám rád? Myslela...na mě. I když nechtěl, doopravdy se rozplakal a skočil Louise kolem krku. "Proč pláčeš, Louisi?" Ona si to ani neuvědomuje, neuvědomu je si, jak je... "Když ty jsi... ty jsi tak hodná!" dokázal ze sebe nakonec vypravit. Josefínin průsvitný obličej se rozzářil úsměvem. "Musím být hodná na bratříčka, ne?" a namáhavě zvedla ruku, aby mu otřela slzy. Druhou nechala klidně ležet, protože k ní měloa přiloženou pijavici. Teprve teď si toho Louis všiml, i její teploty a obkladu, který měla celou dobu na čele. Pohladil jí vlasy a vymáchal obklad ve vodě. Pak si přitáhl židli k posteli a začal s ní povídat na veselejší notu. celou tu dobu se při tom snažil o jakýsi úsměv. Sám měl sice dojem, že to musí vypadat spíše jako škleb, ale Josefína se o ničem nezmínila. Stále víc se jí klížily oči a Louis se sebral k odchodu. "A starají se tu o tebe dobře?" zeptal se s úsměvem a dostal přesně tu odpověď, kterou čekal. Josefína se usmála a prohlásila, že miluje Paříž. Nakonec se s ní rozloučil slibem, že zítra určitě přijde.
Když za sebou zavřel dveře, Charlotte i Damien na něj už čekali. Cítil se strašně ubitý, ale přesto prohodil se sestřenkou pár slov. Nakonec to byla ona, kdo musel odejít a tak zůstali na chodbě s Damienem sami. Louis se zády opřel o zeď a nechal úsměv opadnout. Zavření očí a povzdech. "Pojď. Pro dnešek toho bylo dost." Louis ten klidný tichý hlas rád poslechl a nechal se za ruku odvést až ven ke kočáru, kam poslušně nastoupil. Když se kočár rozjel, opřel si hlavu o Damiena. "Měls pravdu," řekl jen, ale oba dva dobře věděli, o čem je řeč. Josefína je úžasný člověk.
"Louisi?" Damien se po chvilce mlčení ozval. "No víš, mluvil jsem s doktorem. Říkal, že má teplotu." Louis přitakal, ale nechápal, kam s tím Damien míří. "Měla přiloženou pijavici," řekl nakonec. "No právě." Co? Jak to myslí? Ten tón... Ale je to dobře. Už dávno se ví, že pijavice při horkosti pomáhají... Damienův výraz se za chvilku rozjasnil, i když v něm zůstávalo trochu rozpačitosti. "Co se děje, Dami?" "Já... Vím, že jsem se tě na to nezeptal, ale řekl jsem doktorovi, aby už jí pijavice nikdy nedával." Louis se koukal na jeho nakrčené obočí a měl chuť sevřít jeho krk a začít škrtit. Tak by snad mohl zastavit paniku, která se o něj pokoušela. On mu řekl, že už žádné pijavice? Vždyť se jí přitíží! "Ty imbecile!" zavrčel. To bylo jediné, co ze sebe dokázal vypravit. "Imbecile jeden! Co si o sobě myslíš? Chceš snad, aby se jí přitížilo?! Měl jsem tě nechat v té škarpě, kde jsem tě našel!" Damienovi se stáhl obličej a Louis si uvědomil význam toho, co právě řekl, ale nedokázal se omluvit. Ne přes ten vztek co mu svíral útroby. Vstal ze sedačky a chystal se vystrčit hlavu z okénka a zařvat na Jeana, že jedou zpátky, ale Damien ho za paži přitáhl dovnitř. Bylo vidět, jak se ho to, co Louis právě řekl, dotklo, ale stále se ovládal. "Louisi, poslouchej mě," téměř zaprosil, když od něj baron odvrátil hlavu. Chtěl mu říct, že se chová jako hlupák, ale na druhou stranu věděl, že by ho pak nevyslechl. Tak hloupé nedorozumění. "Louisi!" tentokrát byl tón jeho hlasu rezolutnější a Louis se na něj konečně podíval, i když s nevolí v očích. "Tak poslouchej," povzdechl si. "Viděls jí, ne? Viděls Josefínu. Nepřišla ti bledá, průsvitná? Jako duch?" Louisovi se rozšířily oči. Jak to může vědět? Vždyť ji neviděl. "Mluvil jsem s doktorem a on mi o těch pijavicích řekl. Už jí je přikládá pěkně dlouho. Samozřejmě, že musí být tak bílá, když jí odčerpali všechnu krev." Jeho naléhavý hlas Louise trošku děsil, přesto se odvážil oponovat. "To je to nejlepší, co se dá udělat, když má horečku. Nemyslíš, že tomu doktor rozumí? Nakonec je to už prověřená léčba." Se svými argumenty přestal, když uviděl, jak Damien vrtí hlavou. "Věř mi, prosím. Tomuhle rozumím lépe, než kdokoli jiný. Tělo potřebuje krev, srdce bez ní nemůže fungovat." Byl si vědom toho, že se mu začínají protahovat špičáky, ale i toho, že mu Louis začíná věřit. "Když jí odčerpají moc krve, tělo to nezvládne, poprat se s nemocí. Je to, jako bys jí probodl kordem a nechal vykrvácet. Každý potřebuje krev. Úplně každý." Louis ho sledoval a pomalu ale jistě se začínal stydět, hodně stydět. Po tom, co jsem mu řekl, mě mohl poslat k čertu...a on se mi to tu zatím snaží vysvětlit... A to s tou krví. Je to upír. On to ví. Najednou si byl jistý, že Damien jeho sestře velice pomohl. Cítil, že by se měl omluvit za všechno to, co tak nerozvážně vyslovil, ale nedokázal se odhodlat, tak jen natáhl ruku a jemně s ní přejel po Damienově tváři. V tom kočár prudce zastavil a Louis, který seděl jen na krajíčku sedačky sletěl a přistál Damienovi v klíně. "Promiň... Co to vlastně bylo?" Zeptal se, když si všiml výrazu v matně osvětlené tváři svého společníka.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -12

6. října 2007 v 18:57 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
tohle je poslední kousíček, kterej sem měla v zásobě... dneska budu muset psát jak divá, dokuď mam čas...
Ležel na parketách a úplně zapomněl na celý svět, na čas, ale po chvíli, která se mu zdála jako věčnost, uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Damien. Slyšel, jak k němu běží a potom jeho ruku ve svých vlasech, na tváři. Věděl, že k němu mluví a nejspíš ho utěšuje, ale nevnímal ho. Potom ucítil Damienovy paže, jak ho berou do náručí a zvedají ho do výšky. Neobtěžoval se ani otevřít oči ani nic jiného a jediný pohyb, který ve své bezvládnosti vykonal, bylo opření hlavy o Damienovo rameno. Cítil se tak špatně, jako dlouho ne. Jako by měl umřít on. Ne, ještě hůř, opravil se.
Damien ho vynesl do schodů a potom do svého pokoje, kde ho pomaloučku položil do peřin. "...si. Louisi." Baron konečně dokázal zaregistrovat, co mu svým tichým hlasem říká. "No tak, Louisi. Otevři oči. Koukni se na mě." Sice se mu nechtělo, ale ten melodický kouzelný hlas nemohl odmítnout, proto své uplakané oči nakonec otevřel. První, co spatřil byl Damien. Damien sklánějící se k němu s ustaraným výrazem a malým hořkým úsměvem. "No vidíš, že to jde." Rukou mu pomalu osušil obě tváře a ačkoli to bylo gesto bezvýznamné, protože je nové slzy zase zmáčely, Louise uklidnilo. "Ona umře, Damiene." Už dávno neměl sílu vzlykat a slzy stékaly naprosto tiše. "Můžu za to já. Umře." Damien ho rychle popadl a přitáhl si ho do náručí. "Umře!" Louisovo tělo se začalo znovu třást. "Ne, ne hlupáčku. Samozřejmě, že neumře. Může se uzdravit, má zápal plic. Vidíš to moc černě... Neumře." V jeho hlase bylo znát pohnutí, i když jinak vypadal úplně klidně. Pevně držel Louise a šeptal slovíčka útěchy, dokud pláč úplně nepřestal. Potom odhrnul peřiny a Louise uložil. "Neplač už, ano?" šeptal, když ho líbal na čelo. "Neplač a počkej chvilku. Přinesu ti čaj, udělá ti dobře. Všechno se spraví, uvidíš." Potom vstal a odešel. A Louisovi nezbývalo nic jiného, než počkat, až se vrátí. Bolela ho hlava a neměl už ani sílu brečet. Slzy vyschly, cítil jen zaschlé stružky, co po nich zbyly.
Otevření dveří a jejich zavření. "Louisi?" Ucítil hřející ruku na svém čele a zkrz řasy vzhlédl. Damienova ruka sklouzla na tvář. "Mám tady ten čaj. Pojď, napij se." Se šálkem v jedné ruce čekal, až se Louis nadzdvihne tak, aby dokázal pít a potom mu nádobku přiložil k ústům a lehce naklonil. Louis cítil, jak mu teplá, téměř horká hořká tekutina stéká do krku. Když šálek odklonil od rtů, znovu si lehl. "Dokázal bych se napít sám," poznamenal. Damien se zatvářil jako starostlivá pečovatelka. "Já vím." Doopravdy se o mě tak bojí. Pochopil, že nemá cenu se s ním o tom přít. Proč mám najednou tak lehké tělo? Myšlenky odplouvaly někam do dáli a jeho to v tu chvilku napadlo. "Bylinky?" "Spánek ti udělá dobře." Co je to? Co mě to tak hřeje v dlani? Víčka se sama zavírala, ale překonal to a vrhl poslední pohled na svoji ruku a zdroj tepla. Něco bílého... Damienova dlaň... Drží mě za ruku! "Da-mi?" Zamrkal, jak se snažil potlačit ospalost a formulovat do věty to, co chtěl říct. "Ty...mů-můžeš... si lehnout? Vedle m-mě?" Spánek mu čím dál víc tlačil na oči a on svůj marný boj vzdal. Poslední, co si uvědomil, než mu byliny přinesly milosrdný odpočinek, bylo, že mu Damien jeho přání splnil a když si vedle něj lehl, položil mu ruku kolem pasu.
Ržání koní, hrubé ruce rvoucí hedvábné šaty, ryk a plameny šlehající z kočáru tmou k nebi. Ne, ne, ne, prosím! Louis se probudil s výkřikem na rtech a prudce se posadil do šera místnosti. Cítil, že má tváře mokré, ale nedokázal se přimět si je utřít. Sice věděl, že je to jen sen, ale skutečnost, že se stále objevuje... Josi! Rty se mu začaly chvět, ale snažil se nevydat ani hlásku. Proč, proč, proč? Přitáhl si nohy těsně k tělu a poté udělal to samé i s rukama. Zavřel oči, s rozhodnutím zadržet slzy za víčky a skousl si ret, ale cítil, že to nepomáhá, když se probudil i Damien. A potom už jen objímající ruce a uklidňující polibky, které tolik potřeboval.
Damien vedle sebe zaznamenal nějaký pohyb a to ho vytrhlo ze spaní. Chtěl to ignorovat, ale v tom uslyšel vzlyk. Louis! Myšlenka překonala všechnu ospalost a on se posadil a objal zchoulenou bytost vedle sebe, několikrát ho políbil do vlasů. Slyšel, jak mu buší srdce i to, jak mu žilka na spánku zběsile tepe. A pak ty obrovské neviné oči, brána do Louisovy duše, jak mu připadalo, třpitící se slzami stejně jako líce, chvějící se rty. Snažil se odolat, ale nešlo to, musel ty rty políbit. Sladké, horké, vláčné. Mohl by s ním takhle zůstat do nekonečna, ale místo toho si lehl a Louise si stáhl do náručí, kde ho těsně objal, před celým krutým světem.
Baron cítil, jak ho Damien pevně svírá a hladí ve vlasech. Sám měl hlavu položenou uprostřed jeho hrudníku a to klidné oddechování mu dodávalo pocit jistoty, srdce se mu začalo tišit. A pak najednou ho to napadlo. Vytrhl se Damienovi, jako by ho uštkl, ten na něj nechápavě koukal. "Tobě... Tobě nebije srdce!" šokem zapoměl i plakat. Damien se tiše, ale pobaveně rozesmál a chytil ho za ruku. "Ale Louisi! A cos čekal? Jsem upír, nepotřebuju, aby mi bilo srdce, stejně jako nepotřebuju jíst nebo dýchat." Louis překvapeně zamrkal. "Ale vždyť dýcháš." "To sice ano, ale jen pro efekt. Lidé by si všimli, kdybych nedýchal a hned by jim došlo, že něco není v pořádku. Tak to předstírám. Ale postupem času jsem si na to tak zvykl, že dýchám podvědomě. Stejně tak jako ty. Ale můžu s tím klidně přestat, jestli chceš," dodal. Jeho hlas zněl sice pobaveně, ale Louis nepochyboval, že by to klidně udělal, a tak prudce zavrtěl hlavou, až mu vlasy sjely do očí. "Ne, to ne. Takhle mi to vyhovuje. Že ti nebije srdce se ještě dá překousnout, ale kdybys nedýchal, bylo by to až moc."
Jak ho Damien poslouchal, výraz ve tváři se mu měnil. Je to vůbec možné? Milovat někoho tolik moc? já... Kdo by to byl řekl, že se tak šíleně zamiluju do muže? Do chlapce, opravl se, když se znovu podíval do té andílkovské tváře. Znovu si přitáhl Louise blíž a políbil ho. Miluju ho tak moc, tak strašně moc. Nedovolím, aby trpěl. Už nikdy, já... Věděl, že když to vysloví, bude to nezvratná pravda, ale přesto nemohl jinak. "Louisi, víš... I když mi srdce nebije, budeš tam mít vždycky místo... Miluju tě, tak moc, jako nikoho předtím..."Promiň, Michelle, ale je to tak, připustil, když viděl úsměv, který vyvolal na Louisově tváři.
"Nemáš už hlad? Myslím, že jsme zaspali oběd." V tu chvíli si Louis uvědomil, jak už je pozdě a že se smívá, ale zavrtěl hlavou. Nedokázal si byť jen představit, že by měl něco pozřít. Sice počítal s tím, že ho Damien bude přesvědčovat, ale ten si jen povzdechl. "No tak dobře." "Myslíš, že bude v pořádku? Neměl jsem jí tam pouštět. Měl jsem z toho špatný pocit už od začátku, ale stejně jsem to dovolil...já-" "Šššš. Přestaň se hned obviňovat, nemůžeš za to." Louis nešťastně složil hlavu do dlaní. "Když... Chtěl bych zase vidět její tvář. Aspoň naposledy." Damien mu zvedl hlavu a donutil se mu zadívat do tmavých očí. "Zítra tam jedeme," prohlásil klidně. Tak klidně, až to Louise rozčílilo. Co si vůbec myslíš?! Ona mě nechce vidět, nechce...četls to sám. "Nejde to," řekl jen, ale Damien se tak snadno nenechal odbýt. Louis cítil, že je to nad jeho síly. Proč mi to musí ještě ztěžovat? "Tys snad nečetl ten dopis?!" rozkřikl se na něj. Věděl, že reaguje přehnaně, ale nedokázal přestat, když se všechna hořkost prodrala na povrch. "Nečetls to? Ona mě nechce vidět, nechce! Ví, že je to moje vina. Ona...ona...nesnáší mě." Jak vyslovoval to, co ho tak tížilo, hlas mu slábl, poslední větu sotva slyšitelně zašeptal. Sklopil oči k zemi a čekal na nějakou reakci, ale ozývalo se jen ticho. Když vzhlédl, spatřil, jak na něj Damien kouká. "Ty jsi hlupáček," prohlásil nakonec tiše. "Louisi, ty jsi přeci..." Sklonil se a odněkud vytáhl ten dopis a potom ho Louisovi podal. Ne, už ne...nechci už to číst znova. Louis zavrtěl hlavou, ale Damien mu psaní strčil těsně před oči. "Přečti si to." A on tedy začal číst ten dopis znovu, řádek po řádku. Šlo to těžce, písmo bylo hodně rozmazané jak ho předtím umokřil, ale nakonec se dobral konce. Stejně pochmurného a neradostného jako poprvé. Tak co to mělo za význam? "Damiene..." Ten spustil ruku s dopisem. "Přečetl jsi to?" Když se mu dostalo kladné odpovědi, pokračoval. "A co se tam píše? Až na konci?" Cítil, jak se mu stahuje hrdlo, ale přesto odpověděl. "Že mě Josefína pozdravuje a vzkazuje... Vzkazuje, abych zbytečně nejezdil." Nechápal, kam tím Damien míří, přišlo mu to celé nesmyslné jako špatná fraška. "Louisi?" Damien se ozval, s jemným přízvukem. "Co chceš slyšet? Prostě mě nechce vidět a-" "Ne to ne." Přerušil ho Damien rázně. "Špatně si to vykládáš, Louisi. Ne že by tě nechtěla vidět. Chce tě vidět, ale nechce ti přidělávat starosti. Nechce tě zraňovat. Tak proto. Josefína jen nechce, abys jí viděl nemocnou a trápil se kvůli tomu." Louisovi jakoby v hlavě všechno explodovalo. Cože? To nemůže být... To není... Jsem vážně takový blbec? Josefíno, promiň. Promiň mi to, co jsem si o tobě myslel. Začal vstávat ale Damien ho zadržel. "Co to děláš?" zeptal se nechápavě a sledoval Louisův lesk v očích. "Musím za ní. Ona, ona... Musím jet za ní!" Cítil, jak ho Damien bere za ramena a třese s ním a až v tu chvíli si uvědomil, co vlastně dělá. Přestal klást odpor a nechal se stáhnout zpět na postel. "Jsem blbec," prohlásil rezignovaně. Damien jen zakroutil hlavou a pohladil ho po tváři. A v tu chvíli dostal Louis nápad."Dami?" "Hm?" Trošku se začervenal, ale pokračoval. "Můžeš... pro mě něco udělat? Já... v pokoji pod postelí mám knihu. Přečetl bys mi z ní něco?" Damien tedy vstal a odešel pro knížku.
Když se vrátil, snažil se udržet vážný výraz, ale příliš se mu to nedařilo. "Ty se mi směješ," Louis špulil rty a měl ublížený tón. "Nemáš se mi smát." Damien svůj boj vzdal a nechal masku vážnosti odpadnout. "Když já... To jsou pohádky!" a rozesmál se nahlas. "Ano, ale... byla to Josefínina oblíbená knížka, když jsme byli děti. Pak jí chtěla vyhodit, ale schoval jsem jí. Vážou se na ní hezké vzpomínky," dodal. Damien pokýval hlavou a sedl si na kraj postele. "Tak dobře. Bude to pohádka na dobrou noc. Hezky si lehni, zavři oči a poslouchej." Louisovi sice docházela absurdita situace, ale udělal přesně všechno, co mu Damien řekl. Ten mu pak upravil peřinu a pomalu začal číst. A Louis v klidu poslouchal a v hlavě se mu míhaly vzpomínky, jak jim předčítávala chůva. Na chvilku zapoměl na všechno trápení a cítil se tak jako dřív. Klidně a v bezpečí, skoro jako malý chlapec, kterým kdysi byl.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -11

1. října 2007 v 22:07 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
vážně sory vám všem! já vim, že to sem dávam strašně nepravidelně a ne zrovna často, ale prostě nemam kvůli škole čas...je to záhul... no tak tady je aspoň kousek, co sem měla v zásobě... snad se vám i bude líbit... a já se budu snažit s psanim pohnout.. slibuju
Já to vážně udělal?! Louis právě seděl na posteli a když se ozvalo zaklepání, absolutně nevěděl, co dělat. Tak buď zticha a on třeba odejde. Ale...chci vůbec, aby odešel? Když uslyšel zavrzání dveří, schoval obličej do dlaní. "Ale no tak, Louisi!" On ze mě má ještě legraci! Roztáhl prsty a škvírkou mezi nimi nenápadně zazíral ven, když zjistl, že před ním Damien klečí a kouká mu rovnou do odhaleného oka. Co? Jak se dostal tak blízko?! Trhnul sebou a prsty zase sklapl k sobě. Sakra. Co mám dělat?? Cítil, jak mu Damien bere za ruce a táhne je dolů z jeho obličeje a měl pocit, jako by mu mělo srdce proskočit hrudí ven. A Damien si toho samozřejmě všiml. "Louisi... Nenaléhám na tebe, víš?" Když viděl úsilí, s jakým tu velkorysou větu vyslovil, musel se chtí nechtíc usmát. I když cítil, jak se mu ruce chvějí, přitáhl si jimi Damiena blíž. Ten se mu čokoládovým pohledem jal zkoumat každý detail tváře a když ho chtěl konečně políbit, Louis ho odstrčil. "Já... Ještě jsem se dnes nekoupal!" prohlásil s očima navrch hlavy a znovu se začervenal. "Zapomněl jsem," dodal, jako by to mluvilo za vše. "No co, zítra je taky den. Já se vlastně taky ještě nekoupal. Společná lázeň?" Teď se Louis zatvářil naprosto vyděšeně. "Ale...ale-" Neměl šanci nic vymyslet, protože ho Damien umlčel polibkem. "Věříš mi?" zeptal se nakonec. No já... Asi jo. "Věřím." "Tak se neboj, neublížím ti. Slibuju." Tahle slova barona konečně přesvědčila a i když mu srdce bušilo rychleji, nebál se a stáhl Damiena k sobě na postel...
Ráno ucítil šimrání na rtech. Polibek? Zamručel a zamžoural jedním okem. Nad ním se skláněl již oblečený Damien a usmíval se. Tak ty mě budeš budit po tom, cos mě v noci nenechal spát? Chtíc nechtíc se musel začervenat, což u Damiena vyvolalo smích. Héj! Já ti dám! Vymotal pravou ruku z peřin a jak se tak Damien smál, bleskově mu dal ránu do prsou. "Auuuuuuu! Za co? Chtěl jsem ti říct, že vypadáš roztomile, ale takhle..." Ty se ještě ptáš za co? "Nemáš mě takhle po ránu budit a ještě se mi smát. Navíc se mi zdálo, o tom, že spím," ublíženě odpověděl a přetočil se na bok. A když si uvědomil, že je nahý a přikrytý jen do pasu, přitáhl si peřinu až po uši, což u Damiena vyvolalo další veselí. "No tak dobře, ty moje Růženko. Nějaké zvláštní přání?" "Samozřejmě. Co takhle snídani do postele?" Louis sice očividně žertoval, přesto se Damien z pokoje někam vytratil a Louis měl takové tušení, že se mu jeho zvláštní přání splní. V tom případě jsem si mohl přát alespoň něco pořádného, pomyslel si, ale pak mu na mysl vypluly vzpomínky na včerejší úžasnou noc a on byl rád, že Damiena poslal alespoň pro tu snídani. Takhle aspoň nevidí, jak pitomě se červenám. Ale... Stálo to za to.
Když se Damien vrálil i s podnosem plným jídla, Louis zatleskal. "Mňamy, ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad. Ale cos řekl Marii?" Damien ho pozoroval, jak se souká do polosedu a přitom se snaží udržet peřinu co nejvýš a pokrčil rameny. "Nó... Řekl jsem jí, že ti je nějak špatně a žes mě poprosil, abych ti to přinesl do pokoje. No a pak jsem se ještě musel ze snídaně vykroutit já... Koukala trošku divně, nejspíš si myslí, že jsem tě otrávil a teď jdu hodovat u tvojí mrtvoly. Kdo ví?" Ačkoli celý proslov vypadal důvěryhodně, prozradily ho veselé jiskřičky v očích. "Občas jsi vážně jako dítě." "No dovol! Je mi sto dvacet tři, tak jak to o mě můžeš říct?" Louisovi poklesla brada. "S-sto dvacet tři?!" Damien se začal pochechtávat. "Já ti to neřekl?" zeptal se s andílkovským výrazem. "No nic, už to víš... Dej si koláček!" Louis tedy jen sáhl po pečivu, které mu bylo nabízeno. "Mmmm. Dobrota," prohlásil s plnou pusou. "Ukaž." Damien si jeho ruku i s koláčkem nasměroval k ústům a půlku mu ukousl. "Hej, neužírej!" "Ale no tak! Přinesl jsem to!" Louis udělal nekompromisní výraz. "Jo, ale jako moje zvláštní přání, ne? Měl sis přinést svoje." Přitáhl si tác blíž k sobě a naklonil se k němu, aby tam Damien nedosáhl, ale když uviděl ty psí oči, musel se rozdělit i kdyby nechtěl. Nakonec, kolik toho může sníst?
Louis zavřel dveře a zamířil směrem ke schodišti. Bylo brzy, ale probudila ho jákási rána zvenčí a už nemohl usnout. Damiena, který se nevzbudil, nechal spát dál. Když spí, vypadá úžasně, pomyslel si, když zakvílela vichřice. Jako by nestačilo, že je hnusně venku, ale i tady uvnitř skoro mrzne. Zachvěl se a pokračoval v chůzi, už svižnějším tempem.
Jak scházel ze schodů, vrátil se v myšlenkách k Damienovi. Jejich první polibek, tanec, to jak mu prozradil své tajemství, jak se předevčírem milovali. Je to zlatíčko, i když o tom neví. No, ale stejně mu to neřeknu. Moc by si o sobě myslel. Usmál se a málem se srazil s Marií, která se tvářila uštvaně a oproti obvykle měla podezřele naspěch. Ani neodpověděla na jeho "Dobré ráno" a už mu strkala do ruky dopis. S Charlottinou pečetí. Louis se na něj nedůvěřivě podíval a pak se soustředil na Marii. "Pane Louisi! Jsem tak ráda, že jsem vás potkala," drmolila, "Už jsem vás chtěla jít vzbudit. Před chviličkou přijel posel z Paříže, říkal že je to moc důležité, abyste si to přečetl hned. Ale když jsem mu nabídla, aby počkal až vás přivedu, nechtěl..." Tvářila se nejistě a to Louisovi moc nepřidalo. Jediným pohybem ruky jí naznačil, že může jít a sám se znovu zadíval na psaní. Na první pohled nic zvláštního, ale přesto měl špatné tušení. Jen pocit, nic víc, ale třásly se mu ruce. Zíral na dopis a přál si ho rozbalit, ale nešlo to. Měl strach.
Zastavil se až v knihovně. Jakoby ho zdajší klidná a přívětivá atmosféra mohla ochránit od všeho zlého. Musí tedy udělat to, co jinde nedokázal. Zvedl ruku s dopisem do výše očí. Chvilku sledoval povrch papíru, vosk na pečeti i své jméno napsané okrasným krouceným písmem, jako by mu každá maličkost mohla prozradit o co půjde. Blázníš, Louisi. Takhle se nic nedozvíš, jen marníš čas a zbytečně se napínáš. Nakonec to budou jen novinky z Paříže a pozdravy od sestry. Ale proč by posel říkal, že to nemůže počkat? Ne, ne, ne! To bude v pořádku, v pořádku... S nuceně pozitivními myšlenkami rozlomil pečeť a dopis rozložil.
Jak četl, postupně se mu vybavil sen, který měl tu noc, než Josefína odjela. Bandité, hořící kočár a kopající Josefína vlečená do neznáma. Měls jí hlídat. Ty blbče, ty blbče!! Je to tvoje vina, měls to vědět! To kvůli tobě... Josefína kvůli tobě umírá. Louis chvíli jen zíral do prázdna, než si plně uvědomil skutečnost, kterou vyřknul. Na třesoucí se dopis skápla slza. A po ní další. Umírá... Umírá... Tvoje sestra.... Nevědomky sevřel ruku, ve které držel to černé psaní, v pěst. Umírá... Vzlyky se konečně prodraly na povrch a to takovou silou, že to Louise srazilo na kolena. Chtěl se přemoci, ale nešlo to, prostě to nešlo. A proč taky? Moje malá sestřička... Zhroutil se na parkety i zbytkem těla a s neutichajícím pláčem se schoulil do klubíčka. Nedokázal myslet na nic jiného a ani neviděl důvod. Tvoje sestřička umře a je to tvoje vina. Zavřel mokré oči a nechal se utápět v oceánu smíšeném ze smutku, strachu a viny. Jediné co si v tu chvíli přál, bylo vidět alespoň na posledy její tvář. Josefína tě zdraví a vzkazuje, abys zbytečně nejezdil...zbytečně...Víš, co to znamená? Nechce tě vidět...nechce.