Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -7

18. září 2007 v 20:08 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Třetí den tiché války v přetváření Damien na Louise zamrkal. "Žádám o satisfakci," prohlásil hraným tónem. Louis se zatvářil nechápavě a teprve po chvíli si uvědomil, o čem to Damien mluví. Už je to týden odkladu jejich přátelského souboje. Ano, právě to se mi teď hodí, Damiene. Rozcupuju tě a vynesu v zubech, zlato! Jen se těš. Ďábelsky se usmál. "Samozřejmě, pane. Pojď za mnou." Místnost, do které Louis Damiena zavedl byla velká a téměř prázdná až na kordy, chrániče těla, různé hole, kuše a luky, vybavená právě pro tenhle druh činnosti. Louis přešel rovnou ke stojanu s kordy. "Použijeme ostré?" Pro trénink tu bylo i pár zkušebních ze dřeva. Damien se jen něžně usmál. "Jestli mi věříš." Baron nic takového nečekal a tak místo jedovaté odpovědi sklopil zrak a přikývl. "Věřím..." Ani nevěděl proč, ale cítil to tak. Ale proč byl najednou tak...tak... Proč ta změna v jeho chování? Damien zatleskal. "No tak, Louisi! Čekáš, až tu vystojím důlek nebo co?" Hej! Louisovi blýsklo v očích a rychle sáhnul po kordu, ale přestal dávat pozor a o ostí se řízl do ukazováku. Tiše syknul bolestí. "Louisi?" Otočil se a přímo za sebou uviděl stát Damiena. "Řízl ses?" Damien mluvil podivným tónem a téměř neotvíral ústa. Louisovi se dokonce zdálo, že vidí rudý záblesk v jeho očích, který ale zase rychle zmizel.
Damien jen slyšel, jak Louis zasyknul. Ihned přešel k němu a nakoukl mu přes rameno. Louis právě pozoroval svůj ukazovák na pravé ruce, jehož poslední článek si ošklivě pořezal. Rána byla celá rozšklebená a zalitá rudou krví. Damien ihned pocítil chuť a tu strašlivou touhu. Věděl, že se mu protahují špičáky, a tak silně stiskl čelisti a na okamžik zavřel oči. Krev, Louisovi teče krev. Snažil se přemoci hlásek, jež ho popouzel zabořit tesáky do jemné pokožky Louisova krku, který chtěl zároveň políbit. Damiene nemůžeš! Vzpamatuj se! Konečně ucítil, jak se tesáky zatahují a až teď si uvědomil, že to Louise musí bolet. "Louisi?" Snažil se mluvit normálním hlasem, ale stále ještě raději příliš neotvíral ústa, nechtěl aby si Louis něčeho všiml. Ten se otočil. "Řízl ses?" Chvilku na Damiena koukal a nakonec se váhavě usmál. "Jejda. Trošku..." V tu chvíli v Damienovi zvítězila touha políbit, ale ovládl se. Tenkrát v knihovně...nechtěl Louise mást, ale neudržel se. To bylo poprvé za sto dvacet tři let, kdy se mu líbil muž. Po Michellině smrti před sedmi lety si myslel, že už je nemožné se znovu zamilovat a teď tu byl najednou Louis se svýma velkýma očima. Damien už dávno věděl, že odporovat srdci nemá smysl, ale stále se váhal přiznat, co cítí. Když to vysloví, bude to nezvratitelná pravda, zrada Michelle. A přesto cítil, že ho miluje. Nakonec se vrátil k Louisově ruce. "Bude to chtít ošetřit." "Ne, to nic, to počká. Teď máme v plánu něco důležitějšího. Nakonec, čekali jsme už týden, ne?" Damien si povzdech. Ale Louisi, musí to bolet. Proč si hraješ na hrdinu? Viděl, že Louis trošku zbledl a rychle vytáhl poskládaný krajkový kapesníček z jemného baptistu.
Louis cítil, že se mu trošku motá hlava a pozoroval Damiena, jak se třesoucíma rukama snaží poskládat kapesník, který pak ihned přitiskl na ránu a co nejjemněji zavázal. Louis se zašklebil. Bolí! A pak zkusmo zahýbal prstem, ze kterého Damien udělal zavázanou bambuli. Proč se najednou zas tak chová? Jemu...záleží mu na mě. Proč? Tak proč byl tak nevšímavý? Proč se k sakru celou dobu choval jako největší hlupák? "Tos udělal schválně, abych nemohl držet kord, že jo?" Viděl, jak se Damien pousmál a podal mu jednu zbraň, druhou sevřel v ruce sám. "Můžem?" Damien přikývl a oba zaujali výchozí pózu.
Juj, je pěkně dobrý! Louis už po pár secích zjistil, že před ním stojí vyjímečný šermíř. On sám se v tomto umění učil od dětství, ale nechápal, jak může Damien po svém zranění bojovat tak perfektně, každý pohyb elegantně vykroužit a dotáhnout, téměř jako při tanci a přesto s tak drtivou silou a dravčí rychlostí. Nakonec ale vypustil myšlenky z hlavy a plně se do boje ponořil.
Damien se bavil. Louis sice uměl kordem vládnout dost dobře, ale upírovi se samozřejmě rovnat nemohl. A tak Damien krotil svou sílu i rychlost tak, aby měl mladík šanci, nechtěl souboj ukončit po pouhých pár minutách. Tahle hra na kočku a na myš, o které Louis nevěděl, ho velice bavila.
Když už ale souboj trval déle než čtvrt hodiny, přišel čas šarádu ukončit. Promiň, Louisi, ale myslím, že prohraješ. Damien udělal neobyčejně rychlý pohyb a Louisův kord začinčel o parkety o kus dál. Damien teď stál u odzbrojeného s kordem těsně u jeho bledého hrdla a pozoroval, jak zrychleně dýchá, jak tepna pod světlou pokožkou vystupuje. Jeden pohyb. Jeden jediný nepatrný pohyb na správném místě a bylo by to. Měl nad ním teď tak neomezenou moc, že mu z toho běhal mráz po zádech. Ale no tak, neublížil bys Louisovi. Koukni se na ty oči... "Mohl bys to už konečně dát dolu?" Damien se probral z myšlenek a s omluvným úsměvem kord sklonil. "No, Louisi, myslím, že jsem vyhrál." "Zdá se. Nečekal jsem, že budeš tak dobrý. Co to bylo za trik?" Trik? To nebyl trik, Louisi. Prostě jsem upír, to je celé. Rozesmál se. "To nebyl trik, Louisi, prostě jsem ti ten kord vyrazil z ruky." Ten se zatvářil dotčeně. "Tak to není možné. Držel jsem ho pevně!" "Tak to příště zkus pevněji." Louis si povzdechl a Damiena zahryzalo svědomí. "Ale no tak, byls vážně dobrý. Nakonec, já měl za život mnohem víc času na trénink než ty. A navíc máš nevýhodu. Byl jsem tak strašlivě nečestný a zafačoval jsem ti prst, abys s ním nepohnul!" Tohle prohlášení vyvolalo na Louisově tváři úsměv a zvedl ovázaný prst. "Ale stejně, s nikým tak dobrým jsem nikdy nebojoval. Kolik ti vlastně je? Myslím, že nemůžeš být zas o tolik starší." Tak to by ses divil. "Je mi dvacet jedna, tobě šestnáct, viď? To je pět let tréninku navíc pro mě." Damien použil svůj věk z doby, kdy se stal upírem, ale Louise to stejně překvapilo. "No, myslel jsem, že ti může být nanejvýš o tři roky víc než mě," přiznal. Damien na něj zamrkal, našpulil koketně ústa a vysokým hláskem se zeptal: "To vypadám tak mladě?" Oba se rozesmáli, Louis vrátil kordy na místo a pak svorně vyšli z místnosti. Díky souboji se atmosféra mezi nimi trochu uvolnila.
"Louisi?" "Hmm." "Měl bych jednu takovou prosbu." Seděli spolu u stolečku v knihovně, na kterém byla teplá voda, mast a obvaz. Damien právě zavazoval Louisův prst. "No, myslel jsem... Naučil bys mě tančit?" Louis sebou škubl. Tak to si děláš srandu. "Ty to neumíš?" Pozoroval, jak Damien vrtí hlavou "Ne. A to je právě ten problém. A nesměj se mi!" Louis sice nechtěl, ale nemohl se ovládnout. Tak pan dokonalý má přece jen nějakou chybu. A ty sis, Louisi, myslel, že umí všechno. Aspoň v něčem jsi tedy lepší než on. Když se uklidnil tak, že mohl znovu dýchat přikývl. "Zítra?" Damien potěšeně zatleskal. "Čím dřív, tím líp. A je to!" Zatvářil se pyšně, když se zadíval na Louisův doobvázaný ukazováček.
no, možnáto nemá až takovej spád, jak byste čekali... ale slibuju, že už se to bude rozjíždět... postupně
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 19. září 2007 v 21:59 | Reagovat

:) no zatím je to moc pěkné *-* už se těšim na pokračování..

2 Lucinka Lucinka | Web | 17. listopadu 2007 v 17:36 | Reagovat

skvělá povídka makám na další díl:)

3 Sajuri Sajuri | Web | 16. října 2008 v 18:18 | Reagovat

uf, uz som sa zlakla, ze sa damien neudrzi...ale pekne si to opisala..pacia sa mi myslienky oboch chlapcov...uz nejdem pisat komentáre ku vsetkemu, skracuje mi to cas na citanie *hnusny vypadavajuci net!*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama