Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -6

16. září 2007 v 18:01 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Louis jen seděl v křesle a přemýšlel, zachvácený sebelítostí si přehrával poslední události kousek po kousku. Proč? Proč to Damien proboha udělal? Já přece...ne, nejsem na muže! Ten zmetek se mnou manipuluje jak se mu zlíbí! Ano Louisi? A je to pravda? A proč se ti to tedy líbilo? Louisovi se vrátila červeň do tváří a z očí vytryskly ublížené slzy. Ne, já přece...přece... Ne! Prostě ne! Byl to můj první polibek, tak proto mám takový pocit. Kdyby to byla dívka... Ale byl to Damien. Proč já? Proč? Přitáhl si kolena pod bradu a obličej skoval do dlaní, než se úplně rozplakal. Když já nevím, nevím! Proč? Proč zrovna Damien?! V hloubi duše si ale uvědomoval, že Damiena k tomuhle činu nejspíš vedl stejný pocit, který od začátku pociťuje i on. Něco, něco nedefinovatelného, co tu ale stále je. Zajel si rukou do vlasů a zatáhl, jakoby mu bolest mohla pomoci odehnat myšlenky, které na něj takovou silou tak neodbytně doléhaly. Aniž by si uvědomoval čas, seděl tak schoulený a hledal odpovědi, které najít nedokázal. Ne, ne, ne! To přeci nemůže být. Prostě ne. I když se to snažil popřít, věděl, že tohle byl důvod, proč se o cizince od začátku tolik zajímal. Ach, Louisi... s tím nic nenaděláš, ne teď... Ne, nenávidím ho! Může za to Damien... když já nevím, nevím. Se zmatenými pocity a slzami na tvářích se mu nakonec začaly klížit oči a on usnul v knihovně, v křesle, ve kterém dostal svůj první polibek, právě ve chvíli, kdy oheň v krbu dohoříval.
Z bezesného spánku ho vytrhlo jemné zašimrání na tváři. Ten hajzl! "Damiene!" Prudce se odtáhl a otevřel oči, a ke svému překvapení nespatřil toho, koho čekal, ale skláněla se k němu Josefína, v ruce štětičku vlasů se kterou ho šimrala. Když si Louis svůj omyl uvědomil, celý se začervenal a něco zabručel. Josefína se usmála. "Ale Louisi! To nepoznáš chuděru starou sestru? A honem, pospěš si nebo nestihneme tu společnou snídani. Myslím, že Damien tam už pomalu bude, já tě scháním pěknou chvíli. Co tě vůbec napadlo spát tady?" Louis, který se zašklebil, když uslyšel Damienovo jméno se právě zvednul. "No, asi jsem to neudělal záměrně, co myslíš?" U jeho sestry to jen vyvolalo smích. Jak se k čertu může smát? Ať se mi nesměje. Ona kvůli tomu bastardovi nepřišla o privilegium klidného spánku. Nic ale nechtěl rozvádět ani vysvětlovat a tak se s náladou pod psa vydal čelit nevyhnutelnému.
Josefína stále něco vykládala svým veselým tónem, ale v půlce cesty ztišila hlas do spikleneckého šepotu. "Bráško, víš co?" Nečekala na odpověď a se stydlivým úsměvem pokračovala: "No víš, napadlo mě, že by jsme si dneska mohli všichni vyjet na koních... No a my dva by jsme si mohli dát závod..." Podívala se na Louise, který nechápal k čemu rozhovor směřuje, s otázkou v zelených očích. "To není všechno, že ne?" "No...ne." A jako by jí přiznání dodalo odvahy, vychrlila i zbytek. "A ty bys byl samozřejmě hodňoučký bratříček a nechal bys Josi vyhrát... aby se blýskla před hostem..." Louis překvapením zastavil a zíral na červenající se Josefínu. Takže na něj dělá oči. V tu chvíli jím projel pocit, o kterém si ihned uvědomil, že musí být žárlivost. A pak se rozesmál na celé kolo, čímž Josefínu rozlítil. Ale Louisi, nežárli na sestřičku...není to hezké. A nakonec...není to ona, o koho by se zajímal, pamatuješ? "Nemám tě ráda Louisi! Jsi zlej!" On jen sledoval její rozkošně nakrčený nosík a musel jí na něj dát pusu. Tak tohle ke mě cítí? No asi ne...rozhodně se ke mě nechoval jako k mladší sestře. "Víš co, Josi? Klidně tě nechám vyhrát, jestli ti to udělá radost." Dívce zazářily oči a zatleskala drobnýma rukama. "Ale stejně si myslím, že s tím Damiena moc nezaujmeš." Josefínina radost trochu opadla a zatvářila se dotčeně. "Proč?!" "Nooo, myslím jen, že nejsi jeho typ." Louisova odpoveď vyvolala salvu otázek na téma, jaké dívky se Damienovi líbí, s čímž Josi přestala až těsně před jídelnou.
Když oba sourozenci vešli, Damien už seděl na stejném místě jako u včerejšího oběda a ve vypůjčených Louisových šatech vypadal zase skvěle a hlavně upraveně. Když si jich všiml, zářivě see usmál. "Dobré ráno." Louis pocítil nutkání zahrabat se do země, když si uvědomil, jak vypadá on sám. Super Louisi, přesně jako kdybys vylezl krávě z huby, pomyslel si, když si vzpoměl na své pomačkané oblečení od včera a nejspíš rozčepýřené vlasy. Jeho sestra odpověděla na pozdrav s ještě zářivějším úsměvem, než byl ten Damienův a Louis jen něco neurčitého zamručel. Když si sedal na své místo, právě naproti hostu zíral zarytě do země a snažil se nevnímat ani jeden z konverzujících hlasů.
Když se Damien v půlce snídaně zeptal, jak se jim spalo, Louisovi se vzteky zatmělo před očima. Ten zmetek si mě ještě dobírá! Nakonec usoudil, že nejlepší způsob jak Damienovi výsměch oplatit bude, když na sobě nedá znát, jak s ním ten polibek pohnul. Ačkoli mu z toho bylo skoro na zvracení, přiměl se nasadit vlídnou tvář a zapojit do rozhovoru, jako by se nikdy nic nestalo, stejně tak jako to celou dobu dělal Damien.
Nakonec se od stolu zvedla Josefína. "No, nechám vás tady, už musím." A s významným pohledem na Louise odcupitala. Damien se na Louise taky podíval. "Co to mělo znamenat?" zeptal se nechápavě. "Mám tě pozvat na společnou projížďku na koních. Tam si se mnou dá závod a já jí slíbil, že jí nechám vyhrát. Chce na tebe udělat dojem, řekl bych." Ani při nejmenším necítil výčitky, že sestřin plán takhle prozradil. Stejně je to jedno. "Asi vás zklamu, ale nepůjde to." Louis se na Damiena znovu soustředil, on s nic neříkajícím výrazem pokračoval: "Nemůžu s vámi jet, nesnáší mě koně. Nevím proč, ale vždycky se plaší, když k se k nim přiblížím." Zvířata se samozřejmě plašila, protože vycítila, že je upír, ale Louisovi to samozřejmě neprozradil. Baron jen pokrčil rameny, ale pak si na něco vzpoměl. "A co mám říct Josefíně? Těšila se a myslím, že tvoji odpověď bude brát jako výmluvu." A právem. Chceš mě ignorovat? Jak je libo, vnucovat se nebudu. "Tak jí řekni, že se moc omlouvám, ale na projížďku se ještě necítím. Že mi není tak dobře, jo?" Louis přikývl a vstal s tím, že má také něco na práci. V tu chvíli se na Damienově tváři oběvil úsměšek, který měl Louis sto chutí rozdupat jezdeckou botou. Ví, že kecáš, Louisi.
Josefína se na něho vrhla hned za vchodem do knihovny. "Tak co? Co říkal?!" "Jak jsi věděla, že půjdu sem?" Vydala jen netrpělivý zvuk a zakroutila hlavou, jako že je to jedno. "Tak řekni." Při pohledu, jak mu nedočkavostí svírá rukáv a jak jí hoří oči nadšením se mu nechtělo nic říkat. No, ale musíš, tak nebuď srab a vyklop to. Zdržování nepomůže. Povzdechl si a zatvářil se, jako že mu je to líto, i když uvnitř byl štěstím bez sebe. Trávit s tím pokrytcem takovou dobu by nejspíš nepřežil. "No víš, Josi... Damien," při vyslovení jména trochu zkřivil ústa, ale Josefína si ničeho nevšimla, "Damien se moc omlouvá, ale vzkazuje, že se na projížďku ještě necítí. No, jsou to teprve čtyři dny co měl horečku. Nebuď smutná, ano?" zeptal se, když viděl jak jí světýlka v očích pohasly. "Určitě by jel rád, ale prostě to ještě nezvládne." Josefína přimhouřila oči. "Proč se mu nelíbím?" Louis postřehl popotáhnutí v jejím hlasu. No to víš, ale nemůže mít oba sourozence... Ale kdyby se mu líbily dívky, určitě bys měla šanci. "Určitě se mu líbíš, Josi. Jsi ta nejhezčí dívka, kterou znám. Prostě mu jen není dobře. A víš, ty co? Projedem se sami dva, co říkáš?" Josefína s úsměvem souhlasila a Louis měl radost, že se Damiena na půl dne zbaví.
Další dva dny byly pro Louise utrpením. Damien se stále choval mile a přátelsky jako před tím, což Louise strašlivě nervovalo. Ani slůvkem se nezmínil o tom, co se v knihovně stalo, ale Louis několikrát zahlédl, jak se mu za jeho zády směje. Nebo si to alespoň namlouval. Na jednu stranu chtěl, aby se Damien choval, jako by se nic nestalo, ale zároveň to nemohl přenést přes srdce. Chová se, jako by to nic nebylo, jako by to nic neznamenalo. Ale Louisi, vždyť ty si to tak přeješ, taky se tak chováš. Znamenalo to něco pro tebe? Každou noc nemohl usnout, když nad svým problémem přemýšlel. Nadával si, že si onu událost moc bere, ale cítil, že na ni zapomenout nemůže a to bylo to, čeho se děsil nejvíc. Co vlastně cítí ke svému nejlepšímu příteli? A co Damien cítí k němu?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 17. září 2007 v 20:25 | Reagovat

moc moc pěkné uplně jenom čekám jak se to celý vymrví *-*

2 Saeko.x Saeko.x | Web | 14. listopadu 2007 v 19:34 | Reagovat

Moooooc pěkný :) *__* XD

3 Lucinka Lucinka | Web | 17. listopadu 2007 v 17:26 | Reagovat

vypadá to dobře:)

4 Sajuri Sajuri | Web | 16. října 2008 v 18:13 | Reagovat

jooo, skvele *nadsene tlieska rucickami*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama