Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -5

13. září 2007 v 11:06 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Ráno ho probudilo ťukání na dveře. Louis neodpovídal a zůstal v posteli. Sakra, kdo mě to otravuje takhle brzo? Je ještě tma. Zavřel oči a snažil se neutichající zvuk ignorovat. Nakonec slyšel otvírat dveře. Damienova světlá hlava nakoukla dovnitř právě ve chvíli, kdy se posadil. "Co tu sakra děláš tak brzo? Probudils mě a venku ještě šero." Damien se zazubil. "Šípková Růženka přece potřebuje prince, ne? Jo a až se probudíš, podívej se z okna, je tma, protože prší." Louis jen něco zavrčel a chtěl si znovu lehnout. Damien tedy vešel do pokoje a zavřel dveře. "Ale no tak, Louisi! Nechceš mi říct, že tě z postele budu přece jenom muset vytáhnout polibkem, že ne? Vstávej, nebo to udělám!" Louis se po pohrůžce opravdu vyhrabal ven. "A teď vypadni za dveře, jdu se oblíknout." Damien se široce usmál. "Samozřejmě. A neusni, ano? Má přijít švadlena, aby mi vzala míry na šaty. A ty mi máš pomoct vybrat látky. Tak dělej, jinak se nestihneš nasnídat." Všechno říkal tím šťastně veselým tónem. On má snad radost z toho, že mě probudil, nebo co.
Když se již oblečený Louis dostal ven z pokoje, Damien tam nebyl. Ten měl tedy nějak naspěch. Ale aspoň mě nebude otravovat s tou jeho Růženkou. Když se předtím Louis podíval u sebe v pokoji na hodiny, zjistil, že už je opravdu pozdě, kolem desáté. Ale vzhledem k tomu jak byl po cestě z Paříže unavený to nebylo zvláštní.
Stejně by už nemuselo pršet, pomyslel si, když žvýkal snídani a pozoroval provazce vody za oknem. Ani v jídelně Damien nebyl a Louise napadlo, jestli ta švadlena už nepřišla. Nakonec se zvedl a odešel všechny hledat.
Konečně, tady jsou. Damien, Josefína i švadlena byli v jednom zasunutém salonku. Když Louis vešel, nebyl si jistý, že se mu to jen nezdá. Všude se válely štůčky látek, které Josefína nechala přivést z obchodu a Damien mezi nimi poskakoval a ukazoval, z čeho co ušít. Švadlenka, malé plavovlasé stvoření s čapcem na hlavě, se snažila všechno zapamatovat. Do toho rámusu ještě nejednou vpadla Josefína se svými módními poznámkami. Louise si nejprve ani nevšimli. Damien i Josefína stáli nad jasně červenou látkou. Josefína chtěla, aby se z ní udělala podšívka pláště, Damien naopak trval na tom, aby to byla část svrchní. "To bude moc zářit. Bude to divně vypadat." "Mě se líbí. A nosit to budu já, ne ty. A navíc, já v ničem nevypadám divně." Potom se Damien otočil a konečně si Louise všiml. "Že ne, Louisi? Mě sluší všechno. I když mám krátké rukávy." Při tom ukázal, kam mu rukávy Louisovy košile sahají. Josefína rezignovala. "Dobře, stejně si to budeš nosit ty." On se vítězoslavně usmál. "A díky Louisi za podporu." Potom se dali do další debaty a Louis využil toho, že si ho nikdo nevšímá a vyplížil se ze salonku ven. Panebože, to je blázinec. Jak nejrychleji mohl, zamířil do knihovny, toho ráje klidu.
Při obědě Louise znovu udivilo, jak málo Damien jí. Bylo vidět, že i Josefína kouká divně, ale Damien se tvářil tak mile, že se na to nikdo nechtěl ptát. Josefína pak nadhodila, že by bylo hezké, kdyby vždy jedli spolu a ne každý zvlášť. Damien i Louis souhlasili a shodli se na snídani zítra v devět. Nakonec se zase každý rozutekl po svém, Josi a Damien se sešli se švadlenou, která obědvala se služebnictvem, nad látkami a Louis plánoval strávit zbytek dne v knihovně s Platónovým svazkem.
Louis konečně odložil knihu. Začalo se stmívat a sluha porozsvěcel svíce a zapálil v krbu oheň, který místnost příjemně vyhřál. Poté ještě donesl na podnose víno a dva poháry. Louis se na to nechápavě zadíval. "Nežádal jsem tě o víno, Baptiste." "Pan Damien mě o to požádal, pane. Ale jestli si přejete, zase to odnesu." Louis zavrtěl hlavou. "Pak to je v pořádku. Nech nám to tady na stole a můžeš jít." Sluha přikývl a odešel. Hned, jak se za ním zavřely jedny dveře, otevřely se druhé. "Myslel jsem, že se spolu napijeme." Proč čekal, až Baptist odejde? "To jste celou dobu řešili to oblečení?" Damien se usadil do křesla naproti Louisovi a začal nalévat víno. "Skoro. Pak si mě ještě Josefína zabavila, chtěla si znovu zahrát na klavír. Tvoje sestřička dokáže jednoho vyčerpat." Podal Louisovi víno, ten s úsměvem přijal. Znal, jak se jeho sestra dokáže vnutit. "No, nemusel jsi s ní chodit." "Já vím, ale když na mě koukla a udělala prosebný pohled. Nemohl jsem ty oči odmítnout. Mimochodem, má stejné oči jako ty, úplně. Ale na klavír hraješ líp." Tak tohle byla narážka? Nemohl jsem odmítnout...stejné jako ty. Damienův hlas ho ale vytrhl z úvah. "Tak si připijeme... co na tvojí sestřičku?" Tak že by to nebyla narážka? Louis nevěděl co si o tom myslet a tak jen kývl hlavou. "Na Josefínu."
Po chvíli ticha se Damien znovu ozval. "A jaké je to teď na dvoře? Je pořád královou favoritkou de Montespan?" Louis se pohodlněji usadil a zadíval se do plamenů. "No, myslím, že na dvoře je to stejné, jako vždycky. Přetvářka a intriky...nesnáším to tam." Odmlčel se a napil vína. "No a madam de Montespan vyhodila ze sedla Louisa de la Valliere." Damien se zatvářil nechápavě. "Tak malá Louisa? Kdo by to do ní řekl? A je pravda, že kulhá?" "Trošku." Na to se oba rozesmáli.
Louis cítil, jak mu víno pomalu leze do hlavy. Už se opravdu připozdilo a on měl třetí skleničku. Seděl zabořený do křesla, díval se do plamenů v krbu a poslouchal Damienův tichý hlas, který vyprávěl. Zase příběh z minulosti. Vypráví vážně jako by to znal. Je to tak příjemné tady jen sedět a poslouchat krásný příběh. V tom si uvědomil, že něco zastínilo šlehající plameny. Damien. Louis k němu vzhlédl a on mu vzal pohár z ruky a odložil ho, ten svůj zvláštní čokoládový pohled v očích. Potom se sklonil, Louis uchváceně pozoroval odlesky ohně ve světlých kadeřích a pak ucítil jeho rty na svých. Nejdřív byl v takovém šoku, že se vůbec nepohnul. Jeho první polibek. Řekl by, že je to hezké, ale... je to Damien. Mozek jako by mu vypl a v panice se nemohl rozhodnout, co udělat. Tohoto dilematu ho Damien ušetřil tím, že se po kratičkém okamžiku zase od jeho rtů vzdálil. Pomalu otevřel své zneklidňující oči a rty mu zvlnil náznak úsměvu. Louis jen zíral, jak se beze slova otočil a vyšel z místnosti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 16. září 2007 v 12:10 | Reagovat

Koho mám ráda z povídky hmmm.. myslím, že na takovou otázku je ještě příliš brzy ale jinak povídka moc pěkná chválim *-*

2 Elďa Elďa | 16. září 2007 v 18:28 | Reagovat

hehe... dík, žes vytrvala... no vlastně mě nenapadlo, že vy je ještě moc neznáte... a já sama sem s nima o dost dýl a taky se nemůžu rozhodnout (no prostě a jednoduše: zbožňuju je oba :)

3 kača kača | Web | 17. září 2007 v 6:59 | Reagovat

toť na tohlecotk jsme čekala , když mi to Ela posílala na Skype !! a je to ten nejlepší polibekjaký jsme kdy četla !!

4 Elďa Elďa | 17. září 2007 v 13:21 | Reagovat

tak tos toho moc nečetla XD

5 Riku Riku | Web | 20. listopadu 2007 v 19:30 | Reagovat

P je to úúžasný.)tak romantický)ach damy

6 darknesska darknesska | Web | 27. prosince 2007 v 10:53 | Reagovat

já nevím mám je ráda oba stejně, tak jsem nehlasovala...

7 Sajuri Sajuri | Web | 16. října 2008 v 18:08 | Reagovat

hmmm, a viac nebude?? *rozmysla, kdey sa stala takym maniakom*...uf, som zvedava, co sa stane dalej...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama