Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -4

10. září 2007 v 19:41 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Za chviličku Damien odstrčil tác se snídaní. Z normální porce, kterou mu Louis donesl, snědl sotva čtvrtku. Copak nemá hlad? Louis koukal na všechno, co na talíři zbylo. Vždyť z toho, co snědl by se najedlo tak možná dítě. "Měl bys ještě něco sníst." Damien zavrtěl hlavou až se mu rozvlnily světlé vlasy. "Ale takhle se ti neuleví. Neuzdravíš se." Damien dál odporoval."Nemám už hlad. A navíc je mi lépe než včera." Louis zíral na jeho bledou pokožku a uvažoval, jak mu může být lépe. I když on sám měl vždycky světlou pleť, s Damienovou až průsvitnou bledostí by nemohl nikdy soutěžit.
Damien, jakoby uhodl jeho myšlenky se usmál. "Takhle bledý jsem vždycky. Neopálím se, ani kdybych byl na slunci celý rok.Vidíš ty vlasy? Už jsem se tak narodil." Víš, Louisi, upír prostě nemůže mít snědou pleť. To už by pak nevypadal jako přízrak ze záhrobí. Kazilo by to celkový dojem. "Ale no tak! Musíš jíst, i kdyby ses právě cítil nejlíp v celém životě. Ani moje sestra by se toho ždibku nenasytila. To se stydíš nebo co?" Louisova starost o něj se mu zdála až dojemná. Damien se na něj podíval a rozesmál se. "Čemu se sakra směješ?!" Když se zlobí, je k zulíbání. Rozesmál se ještě víc a Louis se uraženě zvedl. "Jak chceš. Nemám zapotřebí, aby se mi vysmíval někdo o koho se starám..."
Louis už byl vážně rozzlobený. Je jak děcko. Člověk se stará a nakonec se mi ještě vysměje do obličeje. Už se měl k odchodu, ale Damien ho zastavil. "No tak. Nemyslel jsem to tak. Já jen... prostě jsem se neudržel. Měl jsi se v tu chvíli vidět." Sice to jako omluva moc neznělo, ale Louis zachytil smířlivý tón. Povzdechl si a znovu se posadil. "Ale už se mi nesměj. Jinak vážně odejdu."
Po této návštěvě Louis zjistil, že si s Damienem docela dobře rozumí. Vyprávěl o svém dětství a o Josefíně, i to, jak zahynuli jeho rodiče, které si nepamatuje. Damien naopláku vyprávěl o historii Francie tak přesvědčivě, až Louisovi přišlo že to musel sám zažít. Hloupost Louisi, kolik myslíš, že mu je? Musel by být starý jako tvůj praděda, aby tyhle věci mohl zažít. A přece to bylo tak realistické. A nakonec, ke své nezměrné radosti zjistil, že Damien miluje umění stejně jako on sám. Vedli zanícenou debatu právě o jakési krajince, co visela v Damienově pokoji. Damien sám si ji nemohl vynachválit, tvrdil, že mu přijde, jako kdyby znal malíře. Louis namítl, že to je samozřejmě nesmysl, protože obraz má za sebou alespoň sto let. Nato se Damien zatvářil uraženě a prohlásil, že žádá o satisfakci. To barona rozesmálo, nedovedl si představit, že by jen udržel kord. Nakonec se zachoval jako muž cti a dal Damienovi odklad na zotavenou, jak dlouhý bude chtít. Zraněný si vyžádal jen týden a Louis, přestože mu to přišlo jako hloupost, souhlasil. Už se docela těšil.
Je to klavír nebo ne? Louis právě seděl v knihovně v pohodlné lenošce a byl zabraný do Platóna, když to uslyšel. Chvíli tedy napínal uši a přikývl. Poznal to. Jeden z obtížných partů, který dokázal zahrát na jedničku. Ale nevěděl jsem, že to zvládne i Josefína. Nikdy jí to neslyšel hrát. Nakonec sklapl knihu a vrátil ji na místo s rozhodnutím nenechat si tu hudbu ujít.
Už byl téměř u salonku s klavírem, když hudba přestala hrát. Projít posledním pokojem a bude tam. V tom se zastavil a vytřeštil oči. Dveře do salonku byly otevřeny. Louis čekal, že tam najde Josefínu, ale našel je tam oba. Damien seděl ve vypůjčeném oblečení u klavíru a bavil se s Josefínou. Ta se smála a nakonec mu podala ruku, kterou on s úsměvem a tím jeho pohledem políbil. A Louis myslel, že vybouchne. Stál tam a zíral, neschopný pohybu. Ten parchant! Ten parchant jí políbil ruku. A navíc se na ní tak podíval! Jak si dovoluje koukat těma uhrančivýma očima na Josefínu?! V tu chvíli Louis litoval, že nemá v ruce kord se kterým by Damienovi poupravil úsměv a pak si to uvědomil. Jemu nevadí, že Josefíně někdo líbá ruku. Nakonec je to jen zdvořilost. Jemu vadí, že ten někdo je Damien. Louisi, co je to s tebou? To snad nemyslíš vážně, že ne? Vtom ho z myšlenek probral něčí hlas. "Bráško, co je?" Josefína stála přímo před ním. Poplašeně sebou cukl a cítil jak pod sestřiným pohledem rudne. "No... já jen..." Josefína si jeho koktání vyložila po svém. "Já jsem se taky divila, že je mu už tak dobře. Ale vážně se zdá v pořádku. Už ani nemá horečku." Louis vytřeštil oči ještě víc. Tak ona mu dokonce kontrolovala horečku. Josefína se vesele usmála. "Vážně jsi sem přivedl zajímavého návštěvníka. Víš, že je Damien moc milý?" Tak on si tyká i s ní?! Ucítil, jak ho poplácala po tváři a odešla, sám se zatím snažil zklidnit červenou mlhu před očima. No tak, Louisi, vždyť- "Louisi?" Rychle zamrkal. Tohle už nebyla Josefína.
Damien si samozřejmě všiml Louisova rozhovoru se sestrou i strnulost jeho postoje. Snad nežárlíš, Louisi? Josefína mu přišla velmi milá, ale nemá o ni nejmenší zájem... no možná, kdyby neměl Louise. Ale takhle ne. Usmál se na něj a zamával. "Nechceš si se mnou něco zahrát?" Louis se viditelně vzpamatoval a konečně vešel. "Hmm, to by šlo." Damien viděl, jak se snaží chovat normálně a usmál se víc. Posunul se na stranu a udělal Louisovi místo.
Louis se posadil, zatímco Damien listoval notami. Jeho chování ho mátlo. Nejdřív Josefína a teď měl až tak dětskou radost v očích, když Louis souhlasil, že si zahraje. "Damiene?" Šustění papírů přestalo. "No, chtěl jsem se zeptat... co se ti vlastně včera stalo?" V tu chvíli se mu zdálo, že vidí záblesk červeně v tmavých očích, ale hned se vytratil. Damien se zatvářil neutrálně. "Přepadli mě. Ale asi moc radost neměli, nic moc u mě nenašli." Louisovi to krátké sdělení připadalo podivné, ale nakonec nad tím jen mávl rukou. Proč by Damien lhal? Ten už konečně vybral skladbu a ukázal noty Louisovi s otázkou v očích. Louis přikývl. Veselý duet, který občas hrával s Josefínou...
Večer si Louis události dne přehrával. Ležel zachumlaný v posteli a přemýšlel nad Damienem, přepadením, ve které pořádně nevěřil a Damienovým zraněním. Ráno se nemůže skoro ani posadit a odpoledne už sedí u klavíru a má dost šarmu, aby okouzlil každou dívku. A nakonec ta hra na klavír s ním... Tentokrát se Louis opravdu snažil, aby neudělal žádnou chybu. A pak, ani neví jak se dotkl Damienovy ruky, jeho štíhlých prstů. A falešný tón uklouzl. A pak se tomu oba smáli. Louis cítil, jak se mu zavírají oči, peřina tak příjemně hrála. A v hlavě slyšel tóny té skladby, která se rázem stala jeho nejoblíbenější.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 11. září 2007 v 21:39 | Reagovat

moc pěkné *poplácání po hlavě* vážně povedené

2 Riku Riku | Web | 20. listopadu 2007 v 19:23 | Reagovat

Hezoučké:)moc se ti to povedlo...záblesk...ju to tak hezky zní

3 Sajuri Sajuri | Web | 16. října 2008 v 18:01 | Reagovat

wow, luis vie aj ziarlit...krasne kapitolka *uznanlivo klepe elo-chan po pleci*

4 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 3. ledna 2009 v 20:47 | Reagovat

YAOI bože miluju člověka kterej vymyslel tenhle název nejen že je hustej ale taky mi změnil život a jelikož rodiče neumí japonsky tak si můžou myslet cokoliv!HIHIH YAOI TO JE NEJLEPŠÍ CO ČLOVĚK VYMYSLEL

teda patří to do tý sekce kde je horor, internet, fotbal, atd.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama