Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -2

3. září 2007 v 20:38 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták, já se fakt stydim, že sem se tak reklamovala... no ale splnilo to účel... sem fakt ráda za to, že se vám to íbilo... tak tady další kousek..
Louis se sklonil nad cizince, s rukou zaklesnutou o opěradlo sedadla, aby při natřásání kočáru nespadl. Sledoval jak se neznámému nepatrně nadzvedává hrudník a jak se jeho bílý obličej s každým drcnutím stáhne. Louis se v duchu modlil, aby přežil. A pak mu to došlo a měl sto chutí si nafackovat. Ta rána. Vždyť pořád krvácí! Zapoměl jsem! Blbče, blbče, blbče! Chvilku v panice zůstal zírat na ránu zvlhlou novou krví a pak si rychle serval z krku nařasený šátek. Třesoucíma rukama se z něj pokusil poskládat čtverec, který pak na ránu přitiskl. V ten moment se cizincovi zachvěla víčka a pootevřel oči. Chvilku si s Louisem vyměňoval mlčenlivý pohled a poté se pokusil usmát. "Děkuju." Louis slova spíš odezíral než aby je slyšel. Cítil jak mu jeho vlastní šátek vlhne cizí krví a věděl, že ten muž, co tady leží, je už zase v bezvědomí. Ale věděl, že teď už neumře. Ne, aniž by na něj znovu promluvil tím svým tichým, melodickým hlasem. Povzdechl si a čekání než kočár konečně zastaví před jeho rozlehlým sídlem si vyplňoval představou cizincových očí. Tmavě hnědých jako hořká čokoláda.
To jak raněného dostali do domu i to, jak ho po návratu z Paříže doma přivítali Louis vnímal jen jako ve snu. Záležitosti dne ho úplně vyčerpaly. Hlavně poslední úsek cesty. Jsem rád, že mě dovnitř nemusejí donést jak toho chudáka. Jediné, co ho trochu oživilo, byla otázka, proč vlastně toho cizince zachraňoval a proč si o něj dělá tolik starostí. Louis cítil, jak rudne a nevěděl jak odpovědět. Vlastně ani sám nevím...ale ten pocit. Zachránila ho Josefína, která se mu pověsila kolem krku a prohlásila: "Bráška je prostě dobrá duše." Louis se musel nad jejím výrokem usmát. Byli dvojčata a ačkoli byla dívka, vždycky právě ona byla rozpustilá a vyváděla. Louis byl naopak klidným, přemýšlivým prvkem. Miloval hudbu i umění, zatímco ona si hrála na babu. Ale teď jí byl za pohotovou a rezolutní odpověď vděčný. Miloval její rošťácký úsměv i čertíky v očích. Přesto ji ze sebe sklepal. "Jdu si lehnout. Všechno vám řeknu zítra. Dobrou, Josi." Josefína trochu nakrabatila nosík, ale nakonec si přece jen uvědomila, že bratr má za sebou náročný den a tak mu zamávala. Louis odešel do poschodí do svého pokoje, kde se konečně odstrojil a zapadl do peřin. Zavřel oči. Tak příjemný pocit, jako by z něj vše spadlo. A pak si vybavil to jediné slovo. Děkuju.
Děkuju. Snad hodinu už mu tohle jediné slovo, vyřčené téměř neslyšným hlasem rezonovalo v hlavě. Louis to vzdal, i přes všechnu únavu už nedokáže usnout. Nechápal, proč na cizince musí stále myslet. Sakra, Louisi! Udělals pro toho chlapa všechno, cos mohl! Tak co víc chceš? Všechno ještě ne. To byl zrádný hlásek v jeho hlavě. Louis si tiše povzdechl a posadil se. Potom spustil nohy na podlahu a začal pohledem hledat domácí boty. Nikde ale nebyly. Louis tedy vylezl z postele a spustil se na všechny čtyři. Mám vás! Obě boty se skrývaly zakopnuté pod postelí. Konečně si je tedy obul, ale i tak se do něj stačila ze studených parket dát zima. Chtělo by to sem pod nohy kožešinu. Bylo koncem října a noci se přece jenom ochladily. Louis ještě přešel ke krásně vyřezávanému šatníku, otevřel pravou stranu a z jedné z poliček vytáhl svůj oblíbený župan. Takhle je to hned lepší. Zavřel skříň a po špičkách vyrazil. Sice byla tma, ale přesto si s sebou svíčku nebral. Nevěděl proč, ale nesnesl ani pomyšlení, že by ho na jeho noční toulce něko viděl. Plížil se chodbou a při každém zvuku starého domu sebou trhl. Ale no tak, Louisi, kdo by tudy teď šel? Konečně dorazil ke dveřím pokoje, kam cizince ubytovali. I když nebyl od Louisovi ložnice příliš daleko, mladík ucítil úlevu, když bral za kliku a konečně vklouzl dovnitř.
Neznámý ležel v ohromné posteli ve vrstvě polštářů a nadýchané peřiny. Louis se spokojeně usmál. Přesně tak si přál, aby o něj bylo postaráno. Postel měla i nebesa, ale závěsy byly právě teď uvázané k jejím sloupkům, aby se zraněný nepolekal, kdyby se probudil. Louis si přitáhl jedno z pohodlných čalouněných křesílek, jaká viděl dokonce i v salonku u krále, k němu blíž. Děkuju. Konečně si ho mohl prohlédnout v klidu. Odhadoval, že by cizinci mohlo být tak o tři roky víc, než jemu samotnému. Měl teď na sobě jednu z Louisových košilí, která mu nebyla úplně přesně. Měl krátké rukávy a byla trošku těsnější, ale Louis, když pozoroval jak se mu v ní pravidelně zdvýhá hrudník, si toho ani nevšiml. Taky by mi mohla takhle slušet. Pak pokračoval k obličeji, který se v šeru zdál být bělostnější než košile. Dokonalé rysy, delší, téměř bílé vlasy a jak Louis věděl, tmavé oči. Byl jako stvořený pro roli anděla. Ale spíš temného s černými křídly. Zdál se jako jeden z tajemných charismatických svůdníků z románu jeho sestry. Hm, ale má na čele studený obklad. Casanova se z toho všeho nejspíš rozstonal. Opřel se do křesla a jen tak ho sledoval.
"Pozoruješ mě?" Tichý hlas ho vytrhl z myšlenek. Ten hlas. Louis si vůbec nevšiml, že by se muž probudil, ale skutečnost byla taková, že na sobě právě cítil pohled přivřených čokoládových očí. A nevěděl co říct. No, tak teď jsi mě překvapil. Lehce zakroutil hlavou a snažil se nějak ospravedlnit. "No, víte, nemohl jsem usnout, dokud jsem se nepřesvědčil, že bylo o mého hosta náležitě postaráno." Cizinec se usmál a lehce přikývl. Horečkou zastřený pohled nespustil z Louise. "Můžu se zeptat, kdo je mým šlechetným zachráncem?" zeptal se po chvilce. Louis měl chuť si nafackovat už podruhé v jednom dni. No samozřejmě, taky ses mohl představit. "Baron Louis de la Fontaine. a vy, pane?" "Nebylo by od věci tykání? Přece jen jsi mi zachránil život." Počkal si, až Louis přikývne a pak pokračoval: "A já jsem Damien." Louis se zachvěl. Tak Damien. To jméno se k jeho hlasu a očím opravdu hodí. Pasuje to do sebe. Ale pak se na svého hosta podíval. "A...příjmení?" Damien zavřel oči a pokrčil rameny. "Nemám. Ale jestli chceš, klidně mi nějaké vymysli. Určitě se mi bude líbit." Nechal oči zavřené a Louisovi došlo, že mu asi není nejlépe. "Dobře, Damiene. Nebudu tě už rušit, je pozdě. Dobrou noc. Doufám, že se ti bude spát dobře." Na to vstal a došel ke dveřím, ale Damienův hlas ho zastavil. "Louisi?" Otočil se a uviděl znovu ten pohled. "Děkuju." Slovo teď znělo, jako by mělo nějaký hlubší smysl. Louis přikývl a mlčky vyšel z místnosti.
Při cestě do svého pokoje se za žádnými nočními zvuky neohlížel. Když byl uvnitř, svlékl župan a boty a znovu ulehl. V hlavě měl příjemně prázdno a usínání mu už nedělalo žádné problémy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sora Sora | 4. září 2007 v 19:12 | Reagovat

Vážně je to moc pěkný! Toť vše, co k tomu asi můžu říct :)

2 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 7. září 2007 v 19:21 | Reagovat

hezké.. moc hezké *-*

3 Riku Riku | Web | 20. listopadu 2007 v 19:14 | Reagovat

Je to skvělý--ta začátky jsou nejhezčí:)ach

4 Sajuri Sajuri | Web | 13. října 2008 v 19:59 | Reagovat

*zasnene pozera* to bolo tak pekne napisane! uf, dalsia poviedka, od ktorej som zavisla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama