Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -10

26. září 2007 v 22:23 |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
tak, na rovinu se přiznam, že nemam ani chviličku volnýho času... učení mi vážně dává zabrat a navíc sem rozkoukala anime kyou kara maou... no a když mam volnej čas, nedokážu se od toho odtrhnout (když wolfíček je táááááááák cute! kawaii!:)...a zrovna moc velkej kus napsanej nemam... ale je na čase pokráčko, takže tady je... tenhle díl snad pár lidí potěší xD
Druhý den se o svém váhání nijak nezmínil. Všude panoval ruch, jak si jeho sestra nechala balit všechny potřebné věci i zbytečnosti. Ona i služebnictvo ustavičně běhala z pokoje do pokoje a Louise to tak zneklidňovalo, že si nakonec zalezl do knihovny. Damien naštěstí nemohl u balení chybět, a tak měl klid. Večer u jídla mu oznámili, že už je všechno připraveno a že Josefína odjíždí ráno. Když viděl její radost, že bude na měsíc v Paříži u sestřenky, téměř ho to také těšilo. Téměř. Když šel spát, poslal Damiena do jeho pokoje, ale sám pak nemohl usnout, přece jen si za ty dva dny zvykl, že je vedle něj. Převaloval se ze strany na stranu a nakonec upadl do neklidného spánku. Zdálo se mu, jak Josefínin kočár přepadli a jeho malou sestřičku odvlekli. Probudil se s výkřikem, ale do rána stačil celou příhodu zapomenout.
"Jsi si jistá, že tam chceš? Ještě to můžeme zrušit." Josefínina hlava, vystrčená ven z okénka kočáru se však jen záporně zavrtěla. Louis si jen tiše povzdychnul a potlačil špatný pocit, který z celé této akce měl. "No dobře. Tak si to tedy aspoň užij. A pozdravuj Charlotte. Máš dárek?" Josefínina načesaná hlavy vesele přikývla. "Ten náhrdelník." Pak prostrčila oknem obě ruce a naposledy bratra objala a políbila na nos, čímž mu až děsivě připoměla Damiena, kterého pak poplácala po hlavě. "Pá Louisi. Pá Damiene. Mějte se tu všichni hezky!" "Tak Jeane," křikl Louis dopředu na kočího. "Můžeš jet. Ale pamatuj si, že vezeš největší poklad, co tu máme, tak hlavně opatrně." "Jistě pane," ozvala se odpověď ze předu následovaná zapráskáním biče. "Měj se!" ozvalo se dvojhlasně. Pak už oba sledovali, jak Josefína mává a mávali nazpět, dokud kočár nezmizel z dohledu. Mám strach, ale proč? Louis konečně nechal vynucený úsměv zmizet, když ucítil, jak ho Damien objímá. "Ale no tak, uteče to rychle, neboj se o ní." "Pusť, nebo nás někdo uvidí." "A proč nechceš, aby viděli?" Protože...protože... Louis zavrtěl hlavou a vymanil se. Damien ho jen pohledil po tváři. "Tak dobře. Pojď raději dovnitř, ať nenastydneš, je zima." "Dobře mami!" Přestože by to nahlas nepřipustil, byl rád, že má Damiena u sebe.
Dalších čtrnáct dní plynulo jako voda. Louis shledával, že je pro něj Damien čím dál tím důležitěší a bez Josefíniny všetečné přítomnosti se ve vztahu k němu trochu uvolnil. I když spolu často mluvili o Louisově dětství, o Damienově minulosti nepadla zmínka a Louis se neptal. Už povědomě vycítil, že by se o tom jeho společník bavit nechtěl. A přestože o něm věděl tak málo, naprosto mu důvěřoval, aniž by si to dokázal vysvětlit. Nakonec připustil, že se nejspíš doopravdy zamiloval. Do muže, do svého nejlepšího přítele Damiena. Ale cítil se tak, jako nikdy jindy. Bezmezně šťastný. A občasným červeným zábleskům v normálně čokoládových očích nevěnoval nejmenší pozornost.
Seděli spolu v knihovně a právě si prohlíželi dvě stříbrné čepele, kterých si Louis všiml na stěně a které sejmul. Damien si právě četl latinský nápis na jedné z nich, když to ucítil. Pomalé protahování špičáků, ihned následované zbystřením všech smyslů. Ne, teď ne! Proč? Já ho nekousnu, nikdy bych to neudělal, tak proč ty tesáky? Stiskl čelisti k sobě, když se mu v hlavě ozval vyčítaví hlásek. Řekni mu to, zaslouží si vědět pravdu. A rozhodnout se, co udělá, když uviděl stříbrné zbraně. Lepší okamžik nenajdeš. "Louisi? Musím ti něco říct." Cítil, jak Louis zvedl hlavu, ale sám usilovně zíral na svá kolena. "Tak počkej, nejdřív tohle uklidím." Baron už se zvedal, když ho zastavil Damienův naléhavý hlas. "Nech si to u sebe. Chci, abys to měl...až ti to budu říkat." Věděl, že na něj Louis upřeně kouká. Jestli na se bude tvářit zhnuseně, tak to asi nepřežiju. Soustředěně studoval vzor parket a přemýšlel, jak začít. Jak to říct? Nakonec zvolil tu nejlehčí variantu. Zavřel oči a směrem k zemi pronesl: "Jsem upír." Ticho, přerušené Louisovým nadechnutím. "Tak-" "Počkej! Chci ti říct všechno." Louis tedy poslušně zmlknul a Damien trhaným hlasem pokračoval. "To proto jsem se tak rychle uzdravil...a proto nemám nikdy hlad." Aspoň ne normální. "Před tím jsem se jmenoval Damien de La Fayette. To mi bylo dvacet jedna. Ale nemohl jsem dál nosit jméno svého otce...odešel jsem. A vraždil. A potom, před sedmi lety. Miloval jsem jednu ženu, Michelle." Tady se pozastavil, aby našel další síly. "Michelle...někdo naší rasy ji zabil. To potom jsem přestal pít krev... Nechtěl jsem už nikomu způsobit bolest, jakou způsobili oni mě." Bleskově se podíval po Louisovi, jehož výraz nedokázal rozluštit. "To přepadení... Stopoval jsem bastardy, co jí to udělali, ale oni nakonec dostali mě. Zachránils mě. A já no...nemyslel jsem si, že bych mohl mít ještě někoho rád...potom co ji zabili. A teď jsi tu ty. Já...děkuju. To...je všechno." Čekal na Louisův ortel, který nepřicházel. Tak ať to do mě bodne, chci to mít za sebou. Ale jsem rád, že jsem ti to řekl, Louisi. Když konečně vzhlédl, první co viděl byla čepel v Louisově ruce. Louis ji odhodil. Daleko. Hned potom se naklonil, položil Damienovi něžně ruku na tvář a políbil ho.
Louis zezačátku cítil Damienovy špičáky, ale po chvilce poznal, že se zatahují. "Tak proto ty rudé odlesky v tvých očích." Řekl, když se odtál. Cítil, jak se mu chvějí ruce, ale věděl, že to není strachem, ale spíš dojetím. Nebo možná radostí, že mu Damien tolik důvěřuje a že mu řekl to všechno. Navíc jsi měl tu stříbrnou zbraň v ruce. On...dal ti rozhodnout o svém životě. Mohl jsi ho zabít, kdybys chtěl. Viděl, jak si Damien skousl ret a začal ho pomalu hladit ve vlasech, po tváři, přes víčka, nos, rty až k bradě. Damien jen zavřel oči s malým úsměvem. "Řekl jsi mi tajemství, viď?" šeptal Louis. Cítil potřebu se ho dotýkat, potřebu ho cítit víc. Naklonil se blíž a drobnými polibky posel celou jeho tvář. "Taky ti jedno řeknu, chceš?" šeptal dál a ani nečekal na odpověď, než pokračoval. "Ať jsi upír nebo vlkodlak, miluju tě." Viděl, jak Damien překvapením oči rozevřel, to bylo poprvé, co mu tohle Louis řekl. Potom se šibalsky usmál a políbil ho. V té chvíli Louis cítil všechnu touhu i vášeň, která se konečně projevila. Damien sklouzl rty k jeho uchu, odkud pokračoval dál na krk. V první moment Louis téměř čekal, že ucítí dva špičáky, jak se do něj zakusují, ale nic takového se nestalo. Ucítil jen ruku, hladící ho po zádech a uvědomil si, k čemu se schyluje, prudce od sebe Damiena odstrčil a vyskočil na nohy. Když viděl Damienův mlsný výraz, začervenal se. "Teď...teď ne. Večer...v mém pokoji." Sám nemohl uvěřit tomu, co vyslovil, ale podle Damienova tichého smíchu poznal, že se mu to nezdálo. Rychle se otočil a téměř vyběhl z místnosti, s hořícími tvářemi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 27. září 2007 v 20:53 | Reagovat

hezké hezké *-* konečně si to vyříkali... nyaaaa už se těším na další :P moc se ti to povedlo

2 Elďa Elďa | 27. září 2007 v 21:32 | Reagovat

jajx! mě se to nevložilo celý?? to si ze mě dělaj srandu... už zase! áchich... du to opravit a sory vám všem...

3 Ačičan Ačičan | E-mail | Web | 28. září 2007 v 11:22 | Reagovat

XD jáj tak ten konec vrrr byla by škoda o něj přijít ]:->

4 Saeko.x Saeko.x | Web | 15. listopadu 2007 v 17:34 | Reagovat

úžaaaaaaaaa :D XDDD Straaašně se mi to líbí :)

5 Riku Riku | Web | 17. listopadu 2007 v 17:57 | Reagovat

:D tak to je drsný..hlavne ta záverečná scénka:DDDD

super..píšeš nádherný shounen ai podívky:P

6 Esstell-chan Esstell-chan | Web | 14. května 2009 v 20:40 | Reagovat

áááááááááááááááááááááá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama