Vítejte na staronovém blogu o shounen-ai. Momentálně je ,jedinou, vedoucí blogu katy-chan, dříve zde byla i Elo-chan.

Září 2007

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -10

26. září 2007 v 22:23 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
tak, na rovinu se přiznam, že nemam ani chviličku volnýho času... učení mi vážně dává zabrat a navíc sem rozkoukala anime kyou kara maou... no a když mam volnej čas, nedokážu se od toho odtrhnout (když wolfíček je táááááááák cute! kawaii!:)...a zrovna moc velkej kus napsanej nemam... ale je na čase pokráčko, takže tady je... tenhle díl snad pár lidí potěší xD
Druhý den se o svém váhání nijak nezmínil. Všude panoval ruch, jak si jeho sestra nechala balit všechny potřebné věci i zbytečnosti. Ona i služebnictvo ustavičně běhala z pokoje do pokoje a Louise to tak zneklidňovalo, že si nakonec zalezl do knihovny. Damien naštěstí nemohl u balení chybět, a tak měl klid. Večer u jídla mu oznámili, že už je všechno připraveno a že Josefína odjíždí ráno. Když viděl její radost, že bude na měsíc v Paříži u sestřenky, téměř ho to také těšilo. Téměř. Když šel spát, poslal Damiena do jeho pokoje, ale sám pak nemohl usnout, přece jen si za ty dva dny zvykl, že je vedle něj. Převaloval se ze strany na stranu a nakonec upadl do neklidného spánku. Zdálo se mu, jak Josefínin kočár přepadli a jeho malou sestřičku odvlekli. Probudil se s výkřikem, ale do rána stačil celou příhodu zapomenout.
"Jsi si jistá, že tam chceš? Ještě to můžeme zrušit." Josefínina hlava, vystrčená ven z okénka kočáru se však jen záporně zavrtěla. Louis si jen tiše povzdychnul a potlačil špatný pocit, který z celé této akce měl. "No dobře. Tak si to tedy aspoň užij. A pozdravuj Charlotte. Máš dárek?" Josefínina načesaná hlavy vesele přikývla. "Ten náhrdelník." Pak prostrčila oknem obě ruce a naposledy bratra objala a políbila na nos, čímž mu až děsivě připoměla Damiena, kterého pak poplácala po hlavě. "Pá Louisi. Pá Damiene. Mějte se tu všichni hezky!" "Tak Jeane," křikl Louis dopředu na kočího. "Můžeš jet. Ale pamatuj si, že vezeš největší poklad, co tu máme, tak hlavně opatrně." "Jistě pane," ozvala se odpověď ze předu následovaná zapráskáním biče. "Měj se!" ozvalo se dvojhlasně. Pak už oba sledovali, jak Josefína mává a mávali nazpět, dokud kočár nezmizel z dohledu. Mám strach, ale proč? Louis konečně nechal vynucený úsměv zmizet, když ucítil, jak ho Damien objímá. "Ale no tak, uteče to rychle, neboj se o ní." "Pusť, nebo nás někdo uvidí." "A proč nechceš, aby viděli?" Protože...protože... Louis zavrtěl hlavou a vymanil se. Damien ho jen pohledil po tváři. "Tak dobře. Pojď raději dovnitř, ať nenastydneš, je zima." "Dobře mami!" Přestože by to nahlas nepřipustil, byl rád, že má Damiena u sebe.
Dalších čtrnáct dní plynulo jako voda. Louis shledával, že je pro něj Damien čím dál tím důležitěší a bez Josefíniny všetečné přítomnosti se ve vztahu k němu trochu uvolnil. I když spolu často mluvili o Louisově dětství, o Damienově minulosti nepadla zmínka a Louis se neptal. Už povědomě vycítil, že by se o tom jeho společník bavit nechtěl. A přestože o něm věděl tak málo, naprosto mu důvěřoval, aniž by si to dokázal vysvětlit. Nakonec připustil, že se nejspíš doopravdy zamiloval. Do muže, do svého nejlepšího přítele Damiena. Ale cítil se tak, jako nikdy jindy. Bezmezně šťastný. A občasným červeným zábleskům v normálně čokoládových očích nevěnoval nejmenší pozornost.
Seděli spolu v knihovně a právě si prohlíželi dvě stříbrné čepele, kterých si Louis všiml na stěně a které sejmul. Damien si právě četl latinský nápis na jedné z nich, když to ucítil. Pomalé protahování špičáků, ihned následované zbystřením všech smyslů. Ne, teď ne! Proč? Já ho nekousnu, nikdy bych to neudělal, tak proč ty tesáky? Stiskl čelisti k sobě, když se mu v hlavě ozval vyčítaví hlásek. Řekni mu to, zaslouží si vědět pravdu. A rozhodnout se, co udělá, když uviděl stříbrné zbraně. Lepší okamžik nenajdeš. "Louisi? Musím ti něco říct." Cítil, jak Louis zvedl hlavu, ale sám usilovně zíral na svá kolena. "Tak počkej, nejdřív tohle uklidím." Baron už se zvedal, když ho zastavil Damienův naléhavý hlas. "Nech si to u sebe. Chci, abys to měl...až ti to budu říkat." Věděl, že na něj Louis upřeně kouká. Jestli na se bude tvářit zhnuseně, tak to asi nepřežiju. Soustředěně studoval vzor parket a přemýšlel, jak začít. Jak to říct? Nakonec zvolil tu nejlehčí variantu. Zavřel oči a směrem k zemi pronesl: "Jsem upír." Ticho, přerušené Louisovým nadechnutím. "Tak-" "Počkej! Chci ti říct všechno." Louis tedy poslušně zmlknul a Damien trhaným hlasem pokračoval. "To proto jsem se tak rychle uzdravil...a proto nemám nikdy hlad." Aspoň ne normální. "Před tím jsem se jmenoval Damien de La Fayette. To mi bylo dvacet jedna. Ale nemohl jsem dál nosit jméno svého otce...odešel jsem. A vraždil. A potom, před sedmi lety. Miloval jsem jednu ženu, Michelle." Tady se pozastavil, aby našel další síly. "Michelle...někdo naší rasy ji zabil. To potom jsem přestal pít krev... Nechtěl jsem už nikomu způsobit bolest, jakou způsobili oni mě." Bleskově se podíval po Louisovi, jehož výraz nedokázal rozluštit. "To přepadení... Stopoval jsem bastardy, co jí to udělali, ale oni nakonec dostali mě. Zachránils mě. A já no...nemyslel jsem si, že bych mohl mít ještě někoho rád...potom co ji zabili. A teď jsi tu ty. Já...děkuju. To...je všechno." Čekal na Louisův ortel, který nepřicházel. Tak ať to do mě bodne, chci to mít za sebou. Ale jsem rád, že jsem ti to řekl, Louisi. Když konečně vzhlédl, první co viděl byla čepel v Louisově ruce. Louis ji odhodil. Daleko. Hned potom se naklonil, položil Damienovi něžně ruku na tvář a políbil ho.
Louis zezačátku cítil Damienovy špičáky, ale po chvilce poznal, že se zatahují. "Tak proto ty rudé odlesky v tvých očích." Řekl, když se odtál. Cítil, jak se mu chvějí ruce, ale věděl, že to není strachem, ale spíš dojetím. Nebo možná radostí, že mu Damien tolik důvěřuje a že mu řekl to všechno. Navíc jsi měl tu stříbrnou zbraň v ruce. On...dal ti rozhodnout o svém životě. Mohl jsi ho zabít, kdybys chtěl. Viděl, jak si Damien skousl ret a začal ho pomalu hladit ve vlasech, po tváři, přes víčka, nos, rty až k bradě. Damien jen zavřel oči s malým úsměvem. "Řekl jsi mi tajemství, viď?" šeptal Louis. Cítil potřebu se ho dotýkat, potřebu ho cítit víc. Naklonil se blíž a drobnými polibky posel celou jeho tvář. "Taky ti jedno řeknu, chceš?" šeptal dál a ani nečekal na odpověď, než pokračoval. "Ať jsi upír nebo vlkodlak, miluju tě." Viděl, jak Damien překvapením oči rozevřel, to bylo poprvé, co mu tohle Louis řekl. Potom se šibalsky usmál a políbil ho. V té chvíli Louis cítil všechnu touhu i vášeň, která se konečně projevila. Damien sklouzl rty k jeho uchu, odkud pokračoval dál na krk. V první moment Louis téměř čekal, že ucítí dva špičáky, jak se do něj zakusují, ale nic takového se nestalo. Ucítil jen ruku, hladící ho po zádech a uvědomil si, k čemu se schyluje, prudce od sebe Damiena odstrčil a vyskočil na nohy. Když viděl Damienův mlsný výraz, začervenal se. "Teď...teď ne. Večer...v mém pokoji." Sám nemohl uvěřit tomu, co vyslovil, ale podle Damienova tichého smíchu poznal, že se mu to nezdálo. Rychle se otočil a téměř vyběhl z místnosti, s hořícími tvářemi.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -9

23. září 2007 v 20:36 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Druhý den ráno Josefína skutečnost, že bude čokoláda, přivítala s nadšením a ihned se dobrovolně rozběhla do kuchyně pochoutku objednat. Nikdy se ani ona ani Louis nedozvěděli, jak se vlastně Luigi, jejich italský kuchař, naučil čokoládu připravovat, ale dobrota byla vítaná.
Za chviličku se dveře do jídelny rozlétly a Louis s Damienem, kteří právě seděli u stolu naráz vzhlédli. Josefína s úsměvem od ucha k uchu usedla hned vedle svého bratra. "Luigi mi slíbil, že to tu máme za chviličku." Tvářila se tak potěšeně, že připomínala malou holčičku. "Dobrá práce, Josi. Jsi vážně šikovný malý poslíček." Josefína do Louise s výskáním začala bušit pěstičkami a on si se smíchem kryl hlavu. "Ale no tak! Vždyť to byla poklona!" Damien jen s tichým pobavením sledoval neočekávané divadlo, ale v srdci cítil nostalgii. Jak je to dlouho, co jsem něco takového zažil? Ten pocit... jako bych byl doma. A dál s úsměvem na rtech a něhou v očích sledoval hašteření těch dvou bytostí, které mu byly tak drahé a seděly naproti němu.
Sourozenecký spor nakonec uťala Marie, která přicupitala dovnitř s podnosem, na kterém stály tři malé šálky se lžičkami. "Už se to nese, panstvo! Á pane Louisi," řekla, když uviděla jejich hlučnou bitvu, "to se nedělá, trápit slečnu, tak jsem vás to neučila." Louis obratně chytil obě Josefíniny ručky, které se mu právě pokoušely ucpat ústa a zavrtěl hlavou. "Marie, tak to ale přeci není. Bylas dobrá chůvička, ale nevidíš, že to ona mě trápí? Já bych jí přeci nikdy nic neudělal." Při řeči nasadil andílkovský výraz a Josefína na něj vyplázla jazyk. "Žalovníku." "Poslíčku." Marie nakonec nakráčela mezi ně, položila tác na stůl a ruce si založila v bok. "Ale no tak! Máte tu přeci hosta!" Její káravý tón rozesmál všechny u stolu, včetně Damiena. "Já se královsky bavil. Bylo to něco jako divadlo, jen zadarmo. Ale co jste nám to přinesla za lahůdku? To je čokoláda? Vypadá to dobře." Marie se chválou jen zapýřila a svýma baculatýma rukama naservýrovala každému jeden šálek i s malinkou stříbrnou lžičkou. "Všechnu chválu Luigimu, to on kuchtil. Já to jen přinesla, pane. A nechte si chutnat." Nato otočila svou majestátní postavu a vykráčela ze dveří.
Oba sourozenci se hned chopili svých lžiček, ale Damien na tmavou tekutinu v šálku jen podezřívavě koukal. "Co je, neochutnáš?" Damien vzhlédl a podíval se z Louise na Josefínu. Oba měli lžičku v puse a tak si tedy taky nabral a pomalu nesl k ústům, Louis ho však zastavil. "Proboha Damiene! Co blázníš? Vždyť je to horké, spálíš se. Jen lžičku namoč, nemůžeš si ji nabrat plnou." Za Josefínina chichotání tedy obsah lžičky vylil zpět do hrnečku a lžičku samotnou zvedl k ústům. Louis i Josefína napjatě přihlíželi. No tak, Damiene! Přece se nenecháš rozladit stříbrnou lžičkou namočenou v té břečce! Ale voní hezky, ne? Zkus to! Zhluboka se nadechl a vydechl. Je to taky neotrávilo, tak dělej! Nebo chceš, aby se ti ty děcka smály? Otevřel ústa a rychle je zase sklapl i se lžičkou uvnitř. Potom otevřel oči a prohlásil směrem k sourozencům, kteří čekali na jeho ortel: "Mňamy!" A s chutí znovu lžičku namočil. To u všech vyvolalo bouřlivý záchvat smíchu a podle Damienova vzoru se vrhli na šálky s čokoládou.
"Josefíno, jsi jak čuník," prohodil Louis směrem ke své sestře, která měla celou pusu od čokolády. Ta se na něj zpátky zašklebila, nabrala si plnou lžičku již vychladlé čokolády a vylila si ji na jazyk, který pak na Louise vyplázla. "Jsi nechutná!" Ale Damien se začal smát a napodobil ji. "Zkus to taky, Louisi!" Louis jen zíral na jejich rozesmáté obličeje a zděšeně zakroutil hlavou. "Nemůžu. Nejsem jako vy." U obou oslovených to vyvolalo další záchvat smíchu a Josefína ukázala prstem na Damiena. "I on to zvládl, tak nebuď srab bráško a ukaž se!" Přestože ji Damien plácl přes ruku s tím, že se neukazuje, s výzvou souhlasil. "No tak, Louisi! Necháš se zahanbit tou žabkou?" Louis se chtě nechtě taky rozesmál. "Když...je to nechutné." "A co? Stejně jsme už všichni od čokolády, tak to máš jedno. Nic tím nezkazíš. A navíc je to sranda." Louis se tedy podvolil a se širokým úsměvem zvedl lžičku, ale těsně před rty jí zastavil, v záchvatu veselí. "Když já nemůžu!" Po tom, co tohle udělal po páté už všichni smíchy slzeli. "Nikdy jsem si nemyslel, že jíst čokoládu bude taková zábava," prohlásil Damien poté, co se Louis konečně překonal. A k velkému překvapení všech odložil lžičku. "Bylo to vážně dobré!" řekl a ukázal prázdný šálek. "Tys to dojedl jako první?" "No, říkám, že mi to vážně chutnalo. Ať žije čokoláda." Josi se jen zahihňala. "Jo, ale ne když jí máš na obličeji. Utři si pusu."
Celé odpoledne potom strávili venku, různými hrami a veselou konverzací. Louis si nepamatoval, kdy se naposled tak skvěle bavil. Když je přestal zajímat míč, vydupala si Josefína přátelský souboj na kordy s Damienem a ten ji nechal vyhrát. Její chvástání potom bylo tak neuvěřitelně otravné, že po ní Louis hodil hrst spadaného listí a tím neúmyslně vyvolal divokou bitvu. Potom zapojil i Damiena tím, že mu schválně nadrobil listí do vlasů, čímž si dovolil moc. Nakonec to však musel Damien celé utnout, když po sobě sourozenci začali házet jablky. Přece jen nechtěl, aby někdo přišel k úrazu.
"Víte co?" zeptala se Josefína, když všichni tři, úplně vyčerpaní, kráčeli zpátky k hlavní bráně a aniž by počkala, pokračovala dál: "Myslím, že práce na poli musí být legrace." "Jsi normální?" Josefína se nadechovala, aby bratrovi rázně odpověděla a tak jí Damien raději skočil do řeči. "No, větší legrace je, když si z vlasů vybíráš drobečky listů." "Promiň." Pozoroval Louise, jak se červená a musel se usmát. "No, nic, aspoň budeš mít večer co dělat. Vyčešeš mi to." Poslední větu raději dodal, když viděl, jak Louis třeští oči.
Louise z polospánku vytrhlo zaťukání na dveře. Povzdychl si a zamžoural vedle sebe, kde spal Damien. Kdo to sakra může být, když on je tady? Ale krásně hřeje... Asi se mi to jen zdálo. "Louisi? Slyšíš? Potřebuju s tebou mluvit, tak dělej!" Konečně mu došlo co se děje. "Damiene!" přemlouval spáče šeptem, "Dělej, vzbuď se!" "Co?" Damien vypadal snad ještě nechápavěji, než Louis sám. "Louisi!" Ten se s trhnutím posadil. "Slyšíš? Josi, něco mi chce. Vstávej, dělej!" Sám už byl na nohou a přehazoval si přez ramena župan. Když se Damien konečně vyšátral z vyhřátých peřin ukázal pod postel. "Dělej, vlez tam," přikázal mu šeptem. Čemu se sakra směje? Damien téměř nemohl popadnout dech, jak se snažil nesmát nahlas. "T-to ne-nepůjde, Louisi. Tam se vážně nevejdu." V tu chvilku už ale baron doopravdy panikařil, Josefínin hlas navíc nabíral na intenzitě. "Vzbuď se bráško! Potřebuju ti něco říct! To se mě stydíš, nebo co?" Nakonec tedy chytil Damiena za rukáv a odtáhl ho ke dveřím, kde ho vmáčkl do kouta k pantům a přiložil si ukazovák na rty. "Ani nemukej!" Potom už jen otočil klíčem a hned jak dveře otevřel, Josefína je rozrazila dokořán, až se ozvalo temné žuchnutí, následované zasténáním, když narazily do Damiena. Prosím, prosím, že to neslyšela. Hrůzou se mu skoro zatmívalo před očima. Teď si to uvědomí a koukne se za dveře. Co jí proboha řeknu? No víš, Damien se bojí tmy a tak mě poprosil, jestli tu nemůže zůstat. A já jsem takový dobrák, že sem mu dokonce nechal půlku postele? Josefína ale naštěstí nezaznamenala nic zvláštního, až na skutečnost, že byly dveře zamčené. "Proč ses prosím tě zamykal? Nikdy nezamykáš... A příště prosím nečekej, až tady vystojím důlek, než otevřeš. Myslela jsem, že mě necháš čekat celou noc." Nad jeho mumlavými pokusy něco vysvětlit jen mávla rukou. "To nic... zapomněla jsem ti říct...že nevíš co?" Jak to asi můžu vědět? Jsem rád, že vůbec koukám... Sledoval její úsměv a přemýšlel, jakou novinku mu chce sdělit. Nakonec to bude nějaká hloupost, kvůli které jsem nemusel vstávat. "Sestřenka Charlotte mě zve do Paříže! Můžu jet? Prosím, prosím!" Cože? "Prosím!" Jediné na co se Louis zmohl, bylo nechápavé zírání, které si ovšem Josefína vyložila po svém. "Děkuju, děkuju, děkuju!" Skočila mu kolem krku a pocuchala už tak rozcuchané vlasy. "Jsi ten nejlepší bráška na světě!" a ještě než stačil protestovat, vzala nohy na ramena. "Odjíždím pozítří!" křikla ještě.
"No, tak to bylo rychlé." Louis se konečně otočil ode dveří a zakroutil hlavou. "Ona si snad vážně dělá legraci." "Ale no tak, Louisi! Dopřej jí taky trochu zábavy." "Proč mi to ale neřekla dřív? Kdy jí vlastně Charlotte pozvala?" Cítil, jak vzteky rudne, ale snažil se o klidný tón. Jakto, že mi to, ksakru, neřekla? Co si proboha myslí? "Nikam nepojede," prohlásil rezolutně. Damien se sice tvářil vážně, ale Louis viděl pobavené jiskřičky v jeho očích. Naklonil se těsně k Louisovu obličeji a políbil ho na špičku nosu. "Jsi přeci ten nejlepší bráška na světě, ne? A navíc baron, takže bys měl svoje slovo držet." Ten! On se jí ještě zastává?! Moje malá sestřička nepojede do Paříže, toho prohnilého doupěte! Je přeci ještě...malá. "Nikdy. Nenechám jí tam jet. Já jsem normální." Narozdíl od vás dvou. Damien se rozesmál. "Víž, že jsi rozkošný, když se zlobíš? Krčíš nos." Louisovi poklesla čelist, něco takového nečekal ani ve snu a neměl na to žádnou odpověď. Otočil se tedy k Damienovi zády a i v županu se zahrabal do peřin. Damiena se to ale nijak netklo, přelezl ho a uvelebil se na druhé straně, těsně vedle něj. "Dobrou noc! A příště... nesnaž se mi těmi dveřmi vytlouct mozek z hlavy, ano?" Louis si jen nešťastně povzdechl. "Vás dva mi byl čert dlužen." Cítil, jak z něj rozhořčení pomalu vyprchává a věděl, že Josefíně její výlet nakonec nedokáže odepřít.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -8

21. září 2007 v 20:13 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták další dílek...
Louis čekal na Damiena ve stejné místnosti, kde šermovali. "Už jsem tu!" Otočil se, když se nedochvilný konečně ukázal a zůstal stát. Damien měl na sobě první oblečení, které švadlena dokončila, bělostnou košili a punčochy, jinak celý v půlnoční modři, kabátec rozepnutý. Celý v tom vypadal tajemně a elegantně. Tak takhle vypadá dokonalý svůdník. Když si uvědomil jak zírá a nad čím přemýšlí, málem si nafackoval. Damien se vědoucně usmál, jako by to přesně věděl. "Tohle je první, co dokončili. Josefína mě nechtěla pustit a prohlížela si mě jak cvičené zvířátko...naštěstí jsem pospíchal za tebou." Louis přikývl. "Vypadá to hezky." Sakra! To je, jako bys řekl, jak mu to sluší! Určitě to vezme jako lichotku. Nervózně se ošil a pak ho napadla spásná myšlenka. "Tak, můžeme začít s lekcí?"
Snad po dvou hodinách bezvýznamného snažení Louis vypěnil. "Damiene, to nemá cenu. Jsi jak dřevo! Sakra, když bojuješ, vypadáš elegantně. Když jdeš, vypadáš elegantně, když piješ čaj, vypadáš elegantně. Tak proč, prosím tě, jsi teď jak poleno?" Vzápětí zrudl, protože si uvědomil, co vlastně řekl. Jasně, Louisi. Tos mu mohl rovnou naplno říct, že mu slintáš u nohou ať dělá cokoli. Zavřel oči, napočítal do pěti a znovu je otevřel. Potom chytil Damiena a snažil se alespoň o frašku tance. "Jsi opravdu jako poleno," povzdechl si a zastavil. Než ho však stačil pustit, Damien poupravil své držení, chytil Louise, který nechápal, co se děje, pevněji a roztančil se s ním v náručí po celé místnosti. To je žert? Louis ještě nikdy nezažil nic podobného. Za chvilku se mu motala hlava jako při závrati, měl pocit, že se vznáší. Ale v tom případě by Damien musel přímo létat. Damien sám působil dojmem, jako kdyby byl pro tohle stvořený. Lehce plul po parketu a dýchal úplně klidně. Louis se nechal okouzleně unášet ve víru tance a zapoměl na celý svět.
Najednou, v půlce figury, Damien zastavil a ještě, než se Louis stačil vzpamatovat a nabrat dech, ucítil jeho horké rty na svých a ani tentokrát se nebránil, ale polibek také neopětoval. Jen zavřel oči a nechal ty rty, ať si dělají co chtějí. Louisi, vždyť je to Damien, proboha! Ale je to tak příjemné... Cítil jak se Damien odtahuje a pomalu zase oči otevřel. Jeho pohled se ihned setkal s Damienovýma tmavýma očima a jen sledoval, jak se na jeho tváři rozprostírá vítězoslavný úsměv. Cítil, jak se ho zmocňuje rozhořčení. "Proč?" "Co proč?" V tu chvíli Louis vytrhl svou ruku z jeho, ale Damienovo sevření kolem pasu vydrželo. Chtěl utéct pryč a nemohl, jako ryby lapená na suchu. "Proč jsi to udělal?" Chtěl mu vynadat, říci cokoli, ale cítil, že by ze sebe delší větu nevypravil. To už stačilo... Už příliš dlouho nemám odpovědi...musím je konečně najít. "Musel jsem." Louis odklonil hlavu a z očí mu vytryskly slzy. Ucítil, jak mu je Damien jemně stírá. "Ale no tak, Louisi.Ššššš, není proč plakat, hlupáčku. "Tak proč?" Zeptal se tiše. "Proč jsi mě celou tu dobu ignoroval? Proč jsi dělal, jako by se nic nestalo?" Damien se kousl do rtu a pak si Louise přitáhl do konejšivého obětí. "Promiň mi to, Louisi, nechtěl jsem tě mást," šeptal mu do ucha a jemně se probíral jeho vlasy. " Tenkrát v knihovně jsem nic neplánoval...prostě jsem se neudržel. A potom...nevěděl jsem co říct, a tak jsem raději neříkal nic. Chtěl jsem ti dát čas, aby sis to promyslel a zatím jsem se choval jako hlupák. Promiň mi to, prosím." Sklonil se, aby ho políbil, ale Louis se odtáhl a schoval obličej do dlaní. "Já nevím, já nevím!" Cítil, jak se třese, jak se mu slzy řinou po tvářích, ale nedokázal to zastavit. Damien mu ruce odtáhl a vzal jeho tvář do dlaní. "Tak to řekni, Louisi. Řekni, že mě máš rád." Sklonil se k dalšímu polibku. "Mám tě rád,"stihl ještě Louis zašeptat třesoucím se hlasem do jeho rtů.
Když si Louis konečně přiznal pravdu, nesmírně se mu ulevilo. Má Damiena rád, nejspíš ho miluje. Hezký pocit. Mám štěstí, že jsem ho poznal. Jemně se vyvinul z obětí a zadíval se do tmavých očí. "Jsou jako čokoláda." Damien jen zamrkal. "Co?" "Tvoje oči... mají barvu přesně jako čokoláda. Mám rád čokoládu," dodal s úsměvem. "No, slyšel jsem, že je to v Paříži velká novinka." Louis udělal naprosto rozkošný obličej, usměvavá ústa a přivřené oči. "V Paříži je to novinka a každý po tom blázní, ale nám ji náš kuchař dělal od dětství. Máš rád čokoládu?" Damien jen pokrčil rameny. "Nikdy jsem jí nejedl." "Tak to musíme zítra napravit!" Rezolutnímu tónu jeho hlasu se nedalo odporovat. "Paříž je přece srdce světa. Nechceš vyjít z módy, ne?" "Hmm, Louisi, a myslíš, že v tomhle oblečení snad můžu vyjít z módy?" Uličnicky se rozesmál. "Ale čokoládu každopádně ochutnám rád. Schválně, jestli je to takový zázrak, jak se říká."
Večer, když už Louis téměř usínal, zaslechl otvírání dveří. "Louisi?" Damienův hlas byl ještě tišší než obvykle. "Á, myška jde." Louisovi to přišlo směšné, a tak se rozesmál a Damien už zavřel normálně. "Jenom jsem byl hodný a nechtěl tě probudit. Nevěděl jsem, jestli už spíš." Baron ve tmě mohl jen tušit, kde návštěvník stojí. "Chtěl jsem ti říct dobrou noc." "Dobrou, Dami..." ozval se Louis rozespale, ale když uslyšel zaskřípění kliky, trochu se probral. "Dami!" Damien nechal dveře dveřmi a popošel až k posteli. Louis kolem sebe neměl zatažené závěsy a on ho svým upířím zrakam mohl vidět bez problémů. "Louisi." Sklonil se k té andělské tváři s nevinnýma očima a věnoval mu polibek na čelo, ale Louis mu obtočil paže kolem krku a zabránil se narovnat. "Mohl bys tu zůstat se mnou... a počkat, než usnu?" Louis cítil, jak ho Damienovy vlasy šimrají na tváři a posunul se ke kraji postele. Viděl Damienův obrys, jak si lehá vedle něj a pak ucítil, jak ho bere za ruku. Krásně hřeje... Přitáhl si tedy zdroj tepla blíž a rukou si podložil tvář. "Mám rád horkou čokoládu," zamumlal ještě v polospánku, když jeho mysl odplouvala.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -7

18. září 2007 v 20:08 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Třetí den tiché války v přetváření Damien na Louise zamrkal. "Žádám o satisfakci," prohlásil hraným tónem. Louis se zatvářil nechápavě a teprve po chvíli si uvědomil, o čem to Damien mluví. Už je to týden odkladu jejich přátelského souboje. Ano, právě to se mi teď hodí, Damiene. Rozcupuju tě a vynesu v zubech, zlato! Jen se těš. Ďábelsky se usmál. "Samozřejmě, pane. Pojď za mnou." Místnost, do které Louis Damiena zavedl byla velká a téměř prázdná až na kordy, chrániče těla, různé hole, kuše a luky, vybavená právě pro tenhle druh činnosti. Louis přešel rovnou ke stojanu s kordy. "Použijeme ostré?" Pro trénink tu bylo i pár zkušebních ze dřeva. Damien se jen něžně usmál. "Jestli mi věříš." Baron nic takového nečekal a tak místo jedovaté odpovědi sklopil zrak a přikývl. "Věřím..." Ani nevěděl proč, ale cítil to tak. Ale proč byl najednou tak...tak... Proč ta změna v jeho chování? Damien zatleskal. "No tak, Louisi! Čekáš, až tu vystojím důlek nebo co?" Hej! Louisovi blýsklo v očích a rychle sáhnul po kordu, ale přestal dávat pozor a o ostí se řízl do ukazováku. Tiše syknul bolestí. "Louisi?" Otočil se a přímo za sebou uviděl stát Damiena. "Řízl ses?" Damien mluvil podivným tónem a téměř neotvíral ústa. Louisovi se dokonce zdálo, že vidí rudý záblesk v jeho očích, který ale zase rychle zmizel.
Damien jen slyšel, jak Louis zasyknul. Ihned přešel k němu a nakoukl mu přes rameno. Louis právě pozoroval svůj ukazovák na pravé ruce, jehož poslední článek si ošklivě pořezal. Rána byla celá rozšklebená a zalitá rudou krví. Damien ihned pocítil chuť a tu strašlivou touhu. Věděl, že se mu protahují špičáky, a tak silně stiskl čelisti a na okamžik zavřel oči. Krev, Louisovi teče krev. Snažil se přemoci hlásek, jež ho popouzel zabořit tesáky do jemné pokožky Louisova krku, který chtěl zároveň políbit. Damiene nemůžeš! Vzpamatuj se! Konečně ucítil, jak se tesáky zatahují a až teď si uvědomil, že to Louise musí bolet. "Louisi?" Snažil se mluvit normálním hlasem, ale stále ještě raději příliš neotvíral ústa, nechtěl aby si Louis něčeho všiml. Ten se otočil. "Řízl ses?" Chvilku na Damiena koukal a nakonec se váhavě usmál. "Jejda. Trošku..." V tu chvíli v Damienovi zvítězila touha políbit, ale ovládl se. Tenkrát v knihovně...nechtěl Louise mást, ale neudržel se. To bylo poprvé za sto dvacet tři let, kdy se mu líbil muž. Po Michellině smrti před sedmi lety si myslel, že už je nemožné se znovu zamilovat a teď tu byl najednou Louis se svýma velkýma očima. Damien už dávno věděl, že odporovat srdci nemá smysl, ale stále se váhal přiznat, co cítí. Když to vysloví, bude to nezvratitelná pravda, zrada Michelle. A přesto cítil, že ho miluje. Nakonec se vrátil k Louisově ruce. "Bude to chtít ošetřit." "Ne, to nic, to počká. Teď máme v plánu něco důležitějšího. Nakonec, čekali jsme už týden, ne?" Damien si povzdech. Ale Louisi, musí to bolet. Proč si hraješ na hrdinu? Viděl, že Louis trošku zbledl a rychle vytáhl poskládaný krajkový kapesníček z jemného baptistu.
Louis cítil, že se mu trošku motá hlava a pozoroval Damiena, jak se třesoucíma rukama snaží poskládat kapesník, který pak ihned přitiskl na ránu a co nejjemněji zavázal. Louis se zašklebil. Bolí! A pak zkusmo zahýbal prstem, ze kterého Damien udělal zavázanou bambuli. Proč se najednou zas tak chová? Jemu...záleží mu na mě. Proč? Tak proč byl tak nevšímavý? Proč se k sakru celou dobu choval jako největší hlupák? "Tos udělal schválně, abych nemohl držet kord, že jo?" Viděl, jak se Damien pousmál a podal mu jednu zbraň, druhou sevřel v ruce sám. "Můžem?" Damien přikývl a oba zaujali výchozí pózu.
Juj, je pěkně dobrý! Louis už po pár secích zjistil, že před ním stojí vyjímečný šermíř. On sám se v tomto umění učil od dětství, ale nechápal, jak může Damien po svém zranění bojovat tak perfektně, každý pohyb elegantně vykroužit a dotáhnout, téměř jako při tanci a přesto s tak drtivou silou a dravčí rychlostí. Nakonec ale vypustil myšlenky z hlavy a plně se do boje ponořil.
Damien se bavil. Louis sice uměl kordem vládnout dost dobře, ale upírovi se samozřejmě rovnat nemohl. A tak Damien krotil svou sílu i rychlost tak, aby měl mladík šanci, nechtěl souboj ukončit po pouhých pár minutách. Tahle hra na kočku a na myš, o které Louis nevěděl, ho velice bavila.
Když už ale souboj trval déle než čtvrt hodiny, přišel čas šarádu ukončit. Promiň, Louisi, ale myslím, že prohraješ. Damien udělal neobyčejně rychlý pohyb a Louisův kord začinčel o parkety o kus dál. Damien teď stál u odzbrojeného s kordem těsně u jeho bledého hrdla a pozoroval, jak zrychleně dýchá, jak tepna pod světlou pokožkou vystupuje. Jeden pohyb. Jeden jediný nepatrný pohyb na správném místě a bylo by to. Měl nad ním teď tak neomezenou moc, že mu z toho běhal mráz po zádech. Ale no tak, neublížil bys Louisovi. Koukni se na ty oči... "Mohl bys to už konečně dát dolu?" Damien se probral z myšlenek a s omluvným úsměvem kord sklonil. "No, Louisi, myslím, že jsem vyhrál." "Zdá se. Nečekal jsem, že budeš tak dobrý. Co to bylo za trik?" Trik? To nebyl trik, Louisi. Prostě jsem upír, to je celé. Rozesmál se. "To nebyl trik, Louisi, prostě jsem ti ten kord vyrazil z ruky." Ten se zatvářil dotčeně. "Tak to není možné. Držel jsem ho pevně!" "Tak to příště zkus pevněji." Louis si povzdechl a Damiena zahryzalo svědomí. "Ale no tak, byls vážně dobrý. Nakonec, já měl za život mnohem víc času na trénink než ty. A navíc máš nevýhodu. Byl jsem tak strašlivě nečestný a zafačoval jsem ti prst, abys s ním nepohnul!" Tohle prohlášení vyvolalo na Louisově tváři úsměv a zvedl ovázaný prst. "Ale stejně, s nikým tak dobrým jsem nikdy nebojoval. Kolik ti vlastně je? Myslím, že nemůžeš být zas o tolik starší." Tak to by ses divil. "Je mi dvacet jedna, tobě šestnáct, viď? To je pět let tréninku navíc pro mě." Damien použil svůj věk z doby, kdy se stal upírem, ale Louise to stejně překvapilo. "No, myslel jsem, že ti může být nanejvýš o tři roky víc než mě," přiznal. Damien na něj zamrkal, našpulil koketně ústa a vysokým hláskem se zeptal: "To vypadám tak mladě?" Oba se rozesmáli, Louis vrátil kordy na místo a pak svorně vyšli z místnosti. Díky souboji se atmosféra mezi nimi trochu uvolnila.
"Louisi?" "Hmm." "Měl bych jednu takovou prosbu." Seděli spolu u stolečku v knihovně, na kterém byla teplá voda, mast a obvaz. Damien právě zavazoval Louisův prst. "No, myslel jsem... Naučil bys mě tančit?" Louis sebou škubl. Tak to si děláš srandu. "Ty to neumíš?" Pozoroval, jak Damien vrtí hlavou "Ne. A to je právě ten problém. A nesměj se mi!" Louis sice nechtěl, ale nemohl se ovládnout. Tak pan dokonalý má přece jen nějakou chybu. A ty sis, Louisi, myslel, že umí všechno. Aspoň v něčem jsi tedy lepší než on. Když se uklidnil tak, že mohl znovu dýchat přikývl. "Zítra?" Damien potěšeně zatleskal. "Čím dřív, tím líp. A je to!" Zatvářil se pyšně, když se zadíval na Louisův doobvázaný ukazováček.
no, možnáto nemá až takovej spád, jak byste čekali... ale slibuju, že už se to bude rozjíždět... postupně

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -6

16. září 2007 v 18:01 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Louis jen seděl v křesle a přemýšlel, zachvácený sebelítostí si přehrával poslední události kousek po kousku. Proč? Proč to Damien proboha udělal? Já přece...ne, nejsem na muže! Ten zmetek se mnou manipuluje jak se mu zlíbí! Ano Louisi? A je to pravda? A proč se ti to tedy líbilo? Louisovi se vrátila červeň do tváří a z očí vytryskly ublížené slzy. Ne, já přece...přece... Ne! Prostě ne! Byl to můj první polibek, tak proto mám takový pocit. Kdyby to byla dívka... Ale byl to Damien. Proč já? Proč? Přitáhl si kolena pod bradu a obličej skoval do dlaní, než se úplně rozplakal. Když já nevím, nevím! Proč? Proč zrovna Damien?! V hloubi duše si ale uvědomoval, že Damiena k tomuhle činu nejspíš vedl stejný pocit, který od začátku pociťuje i on. Něco, něco nedefinovatelného, co tu ale stále je. Zajel si rukou do vlasů a zatáhl, jakoby mu bolest mohla pomoci odehnat myšlenky, které na něj takovou silou tak neodbytně doléhaly. Aniž by si uvědomoval čas, seděl tak schoulený a hledal odpovědi, které najít nedokázal. Ne, ne, ne! To přeci nemůže být. Prostě ne. I když se to snažil popřít, věděl, že tohle byl důvod, proč se o cizince od začátku tolik zajímal. Ach, Louisi... s tím nic nenaděláš, ne teď... Ne, nenávidím ho! Může za to Damien... když já nevím, nevím. Se zmatenými pocity a slzami na tvářích se mu nakonec začaly klížit oči a on usnul v knihovně, v křesle, ve kterém dostal svůj první polibek, právě ve chvíli, kdy oheň v krbu dohoříval.
Z bezesného spánku ho vytrhlo jemné zašimrání na tváři. Ten hajzl! "Damiene!" Prudce se odtáhl a otevřel oči, a ke svému překvapení nespatřil toho, koho čekal, ale skláněla se k němu Josefína, v ruce štětičku vlasů se kterou ho šimrala. Když si Louis svůj omyl uvědomil, celý se začervenal a něco zabručel. Josefína se usmála. "Ale Louisi! To nepoznáš chuděru starou sestru? A honem, pospěš si nebo nestihneme tu společnou snídani. Myslím, že Damien tam už pomalu bude, já tě scháním pěknou chvíli. Co tě vůbec napadlo spát tady?" Louis, který se zašklebil, když uslyšel Damienovo jméno se právě zvednul. "No, asi jsem to neudělal záměrně, co myslíš?" U jeho sestry to jen vyvolalo smích. Jak se k čertu může smát? Ať se mi nesměje. Ona kvůli tomu bastardovi nepřišla o privilegium klidného spánku. Nic ale nechtěl rozvádět ani vysvětlovat a tak se s náladou pod psa vydal čelit nevyhnutelnému.
Josefína stále něco vykládala svým veselým tónem, ale v půlce cesty ztišila hlas do spikleneckého šepotu. "Bráško, víš co?" Nečekala na odpověď a se stydlivým úsměvem pokračovala: "No víš, napadlo mě, že by jsme si dneska mohli všichni vyjet na koních... No a my dva by jsme si mohli dát závod..." Podívala se na Louise, který nechápal k čemu rozhovor směřuje, s otázkou v zelených očích. "To není všechno, že ne?" "No...ne." A jako by jí přiznání dodalo odvahy, vychrlila i zbytek. "A ty bys byl samozřejmě hodňoučký bratříček a nechal bys Josi vyhrát... aby se blýskla před hostem..." Louis překvapením zastavil a zíral na červenající se Josefínu. Takže na něj dělá oči. V tu chvíli jím projel pocit, o kterém si ihned uvědomil, že musí být žárlivost. A pak se rozesmál na celé kolo, čímž Josefínu rozlítil. Ale Louisi, nežárli na sestřičku...není to hezké. A nakonec...není to ona, o koho by se zajímal, pamatuješ? "Nemám tě ráda Louisi! Jsi zlej!" On jen sledoval její rozkošně nakrčený nosík a musel jí na něj dát pusu. Tak tohle ke mě cítí? No asi ne...rozhodně se ke mě nechoval jako k mladší sestře. "Víš co, Josi? Klidně tě nechám vyhrát, jestli ti to udělá radost." Dívce zazářily oči a zatleskala drobnýma rukama. "Ale stejně si myslím, že s tím Damiena moc nezaujmeš." Josefínina radost trochu opadla a zatvářila se dotčeně. "Proč?!" "Nooo, myslím jen, že nejsi jeho typ." Louisova odpoveď vyvolala salvu otázek na téma, jaké dívky se Damienovi líbí, s čímž Josi přestala až těsně před jídelnou.
Když oba sourozenci vešli, Damien už seděl na stejném místě jako u včerejšího oběda a ve vypůjčených Louisových šatech vypadal zase skvěle a hlavně upraveně. Když si jich všiml, zářivě see usmál. "Dobré ráno." Louis pocítil nutkání zahrabat se do země, když si uvědomil, jak vypadá on sám. Super Louisi, přesně jako kdybys vylezl krávě z huby, pomyslel si, když si vzpoměl na své pomačkané oblečení od včera a nejspíš rozčepýřené vlasy. Jeho sestra odpověděla na pozdrav s ještě zářivějším úsměvem, než byl ten Damienův a Louis jen něco neurčitého zamručel. Když si sedal na své místo, právě naproti hostu zíral zarytě do země a snažil se nevnímat ani jeden z konverzujících hlasů.
Když se Damien v půlce snídaně zeptal, jak se jim spalo, Louisovi se vzteky zatmělo před očima. Ten zmetek si mě ještě dobírá! Nakonec usoudil, že nejlepší způsob jak Damienovi výsměch oplatit bude, když na sobě nedá znát, jak s ním ten polibek pohnul. Ačkoli mu z toho bylo skoro na zvracení, přiměl se nasadit vlídnou tvář a zapojit do rozhovoru, jako by se nikdy nic nestalo, stejně tak jako to celou dobu dělal Damien.
Nakonec se od stolu zvedla Josefína. "No, nechám vás tady, už musím." A s významným pohledem na Louise odcupitala. Damien se na Louise taky podíval. "Co to mělo znamenat?" zeptal se nechápavě. "Mám tě pozvat na společnou projížďku na koních. Tam si se mnou dá závod a já jí slíbil, že jí nechám vyhrát. Chce na tebe udělat dojem, řekl bych." Ani při nejmenším necítil výčitky, že sestřin plán takhle prozradil. Stejně je to jedno. "Asi vás zklamu, ale nepůjde to." Louis se na Damiena znovu soustředil, on s nic neříkajícím výrazem pokračoval: "Nemůžu s vámi jet, nesnáší mě koně. Nevím proč, ale vždycky se plaší, když k se k nim přiblížím." Zvířata se samozřejmě plašila, protože vycítila, že je upír, ale Louisovi to samozřejmě neprozradil. Baron jen pokrčil rameny, ale pak si na něco vzpoměl. "A co mám říct Josefíně? Těšila se a myslím, že tvoji odpověď bude brát jako výmluvu." A právem. Chceš mě ignorovat? Jak je libo, vnucovat se nebudu. "Tak jí řekni, že se moc omlouvám, ale na projížďku se ještě necítím. Že mi není tak dobře, jo?" Louis přikývl a vstal s tím, že má také něco na práci. V tu chvíli se na Damienově tváři oběvil úsměšek, který měl Louis sto chutí rozdupat jezdeckou botou. Ví, že kecáš, Louisi.
Josefína se na něho vrhla hned za vchodem do knihovny. "Tak co? Co říkal?!" "Jak jsi věděla, že půjdu sem?" Vydala jen netrpělivý zvuk a zakroutila hlavou, jako že je to jedno. "Tak řekni." Při pohledu, jak mu nedočkavostí svírá rukáv a jak jí hoří oči nadšením se mu nechtělo nic říkat. No, ale musíš, tak nebuď srab a vyklop to. Zdržování nepomůže. Povzdechl si a zatvářil se, jako že mu je to líto, i když uvnitř byl štěstím bez sebe. Trávit s tím pokrytcem takovou dobu by nejspíš nepřežil. "No víš, Josi... Damien," při vyslovení jména trochu zkřivil ústa, ale Josefína si ničeho nevšimla, "Damien se moc omlouvá, ale vzkazuje, že se na projížďku ještě necítí. No, jsou to teprve čtyři dny co měl horečku. Nebuď smutná, ano?" zeptal se, když viděl jak jí světýlka v očích pohasly. "Určitě by jel rád, ale prostě to ještě nezvládne." Josefína přimhouřila oči. "Proč se mu nelíbím?" Louis postřehl popotáhnutí v jejím hlasu. No to víš, ale nemůže mít oba sourozence... Ale kdyby se mu líbily dívky, určitě bys měla šanci. "Určitě se mu líbíš, Josi. Jsi ta nejhezčí dívka, kterou znám. Prostě mu jen není dobře. A víš, ty co? Projedem se sami dva, co říkáš?" Josefína s úsměvem souhlasila a Louis měl radost, že se Damiena na půl dne zbaví.
Další dva dny byly pro Louise utrpením. Damien se stále choval mile a přátelsky jako před tím, což Louise strašlivě nervovalo. Ani slůvkem se nezmínil o tom, co se v knihovně stalo, ale Louis několikrát zahlédl, jak se mu za jeho zády směje. Nebo si to alespoň namlouval. Na jednu stranu chtěl, aby se Damien choval, jako by se nic nestalo, ale zároveň to nemohl přenést přes srdce. Chová se, jako by to nic nebylo, jako by to nic neznamenalo. Ale Louisi, vždyť ty si to tak přeješ, taky se tak chováš. Znamenalo to něco pro tebe? Každou noc nemohl usnout, když nad svým problémem přemýšlel. Nadával si, že si onu událost moc bere, ale cítil, že na ni zapomenout nemůže a to bylo to, čeho se děsil nejvíc. Co vlastně cítí ke svému nejlepšímu příteli? A co Damien cítí k němu?

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -5

13. září 2007 v 11:06 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Ráno ho probudilo ťukání na dveře. Louis neodpovídal a zůstal v posteli. Sakra, kdo mě to otravuje takhle brzo? Je ještě tma. Zavřel oči a snažil se neutichající zvuk ignorovat. Nakonec slyšel otvírat dveře. Damienova světlá hlava nakoukla dovnitř právě ve chvíli, kdy se posadil. "Co tu sakra děláš tak brzo? Probudils mě a venku ještě šero." Damien se zazubil. "Šípková Růženka přece potřebuje prince, ne? Jo a až se probudíš, podívej se z okna, je tma, protože prší." Louis jen něco zavrčel a chtěl si znovu lehnout. Damien tedy vešel do pokoje a zavřel dveře. "Ale no tak, Louisi! Nechceš mi říct, že tě z postele budu přece jenom muset vytáhnout polibkem, že ne? Vstávej, nebo to udělám!" Louis se po pohrůžce opravdu vyhrabal ven. "A teď vypadni za dveře, jdu se oblíknout." Damien se široce usmál. "Samozřejmě. A neusni, ano? Má přijít švadlena, aby mi vzala míry na šaty. A ty mi máš pomoct vybrat látky. Tak dělej, jinak se nestihneš nasnídat." Všechno říkal tím šťastně veselým tónem. On má snad radost z toho, že mě probudil, nebo co.
Když se již oblečený Louis dostal ven z pokoje, Damien tam nebyl. Ten měl tedy nějak naspěch. Ale aspoň mě nebude otravovat s tou jeho Růženkou. Když se předtím Louis podíval u sebe v pokoji na hodiny, zjistil, že už je opravdu pozdě, kolem desáté. Ale vzhledem k tomu jak byl po cestě z Paříže unavený to nebylo zvláštní.
Stejně by už nemuselo pršet, pomyslel si, když žvýkal snídani a pozoroval provazce vody za oknem. Ani v jídelně Damien nebyl a Louise napadlo, jestli ta švadlena už nepřišla. Nakonec se zvedl a odešel všechny hledat.
Konečně, tady jsou. Damien, Josefína i švadlena byli v jednom zasunutém salonku. Když Louis vešel, nebyl si jistý, že se mu to jen nezdá. Všude se válely štůčky látek, které Josefína nechala přivést z obchodu a Damien mezi nimi poskakoval a ukazoval, z čeho co ušít. Švadlenka, malé plavovlasé stvoření s čapcem na hlavě, se snažila všechno zapamatovat. Do toho rámusu ještě nejednou vpadla Josefína se svými módními poznámkami. Louise si nejprve ani nevšimli. Damien i Josefína stáli nad jasně červenou látkou. Josefína chtěla, aby se z ní udělala podšívka pláště, Damien naopak trval na tom, aby to byla část svrchní. "To bude moc zářit. Bude to divně vypadat." "Mě se líbí. A nosit to budu já, ne ty. A navíc, já v ničem nevypadám divně." Potom se Damien otočil a konečně si Louise všiml. "Že ne, Louisi? Mě sluší všechno. I když mám krátké rukávy." Při tom ukázal, kam mu rukávy Louisovy košile sahají. Josefína rezignovala. "Dobře, stejně si to budeš nosit ty." On se vítězoslavně usmál. "A díky Louisi za podporu." Potom se dali do další debaty a Louis využil toho, že si ho nikdo nevšímá a vyplížil se ze salonku ven. Panebože, to je blázinec. Jak nejrychleji mohl, zamířil do knihovny, toho ráje klidu.
Při obědě Louise znovu udivilo, jak málo Damien jí. Bylo vidět, že i Josefína kouká divně, ale Damien se tvářil tak mile, že se na to nikdo nechtěl ptát. Josefína pak nadhodila, že by bylo hezké, kdyby vždy jedli spolu a ne každý zvlášť. Damien i Louis souhlasili a shodli se na snídani zítra v devět. Nakonec se zase každý rozutekl po svém, Josi a Damien se sešli se švadlenou, která obědvala se služebnictvem, nad látkami a Louis plánoval strávit zbytek dne v knihovně s Platónovým svazkem.
Louis konečně odložil knihu. Začalo se stmívat a sluha porozsvěcel svíce a zapálil v krbu oheň, který místnost příjemně vyhřál. Poté ještě donesl na podnose víno a dva poháry. Louis se na to nechápavě zadíval. "Nežádal jsem tě o víno, Baptiste." "Pan Damien mě o to požádal, pane. Ale jestli si přejete, zase to odnesu." Louis zavrtěl hlavou. "Pak to je v pořádku. Nech nám to tady na stole a můžeš jít." Sluha přikývl a odešel. Hned, jak se za ním zavřely jedny dveře, otevřely se druhé. "Myslel jsem, že se spolu napijeme." Proč čekal, až Baptist odejde? "To jste celou dobu řešili to oblečení?" Damien se usadil do křesla naproti Louisovi a začal nalévat víno. "Skoro. Pak si mě ještě Josefína zabavila, chtěla si znovu zahrát na klavír. Tvoje sestřička dokáže jednoho vyčerpat." Podal Louisovi víno, ten s úsměvem přijal. Znal, jak se jeho sestra dokáže vnutit. "No, nemusel jsi s ní chodit." "Já vím, ale když na mě koukla a udělala prosebný pohled. Nemohl jsem ty oči odmítnout. Mimochodem, má stejné oči jako ty, úplně. Ale na klavír hraješ líp." Tak tohle byla narážka? Nemohl jsem odmítnout...stejné jako ty. Damienův hlas ho ale vytrhl z úvah. "Tak si připijeme... co na tvojí sestřičku?" Tak že by to nebyla narážka? Louis nevěděl co si o tom myslet a tak jen kývl hlavou. "Na Josefínu."
Po chvíli ticha se Damien znovu ozval. "A jaké je to teď na dvoře? Je pořád královou favoritkou de Montespan?" Louis se pohodlněji usadil a zadíval se do plamenů. "No, myslím, že na dvoře je to stejné, jako vždycky. Přetvářka a intriky...nesnáším to tam." Odmlčel se a napil vína. "No a madam de Montespan vyhodila ze sedla Louisa de la Valliere." Damien se zatvářil nechápavě. "Tak malá Louisa? Kdo by to do ní řekl? A je pravda, že kulhá?" "Trošku." Na to se oba rozesmáli.
Louis cítil, jak mu víno pomalu leze do hlavy. Už se opravdu připozdilo a on měl třetí skleničku. Seděl zabořený do křesla, díval se do plamenů v krbu a poslouchal Damienův tichý hlas, který vyprávěl. Zase příběh z minulosti. Vypráví vážně jako by to znal. Je to tak příjemné tady jen sedět a poslouchat krásný příběh. V tom si uvědomil, že něco zastínilo šlehající plameny. Damien. Louis k němu vzhlédl a on mu vzal pohár z ruky a odložil ho, ten svůj zvláštní čokoládový pohled v očích. Potom se sklonil, Louis uchváceně pozoroval odlesky ohně ve světlých kadeřích a pak ucítil jeho rty na svých. Nejdřív byl v takovém šoku, že se vůbec nepohnul. Jeho první polibek. Řekl by, že je to hezké, ale... je to Damien. Mozek jako by mu vypl a v panice se nemohl rozhodnout, co udělat. Tohoto dilematu ho Damien ušetřil tím, že se po kratičkém okamžiku zase od jeho rtů vzdálil. Pomalu otevřel své zneklidňující oči a rty mu zvlnil náznak úsměvu. Louis jen zíral, jak se beze slova otočil a vyšel z místnosti.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -4

10. září 2007 v 19:41 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Za chviličku Damien odstrčil tác se snídaní. Z normální porce, kterou mu Louis donesl, snědl sotva čtvrtku. Copak nemá hlad? Louis koukal na všechno, co na talíři zbylo. Vždyť z toho, co snědl by se najedlo tak možná dítě. "Měl bys ještě něco sníst." Damien zavrtěl hlavou až se mu rozvlnily světlé vlasy. "Ale takhle se ti neuleví. Neuzdravíš se." Damien dál odporoval."Nemám už hlad. A navíc je mi lépe než včera." Louis zíral na jeho bledou pokožku a uvažoval, jak mu může být lépe. I když on sám měl vždycky světlou pleť, s Damienovou až průsvitnou bledostí by nemohl nikdy soutěžit.
Damien, jakoby uhodl jeho myšlenky se usmál. "Takhle bledý jsem vždycky. Neopálím se, ani kdybych byl na slunci celý rok.Vidíš ty vlasy? Už jsem se tak narodil." Víš, Louisi, upír prostě nemůže mít snědou pleť. To už by pak nevypadal jako přízrak ze záhrobí. Kazilo by to celkový dojem. "Ale no tak! Musíš jíst, i kdyby ses právě cítil nejlíp v celém životě. Ani moje sestra by se toho ždibku nenasytila. To se stydíš nebo co?" Louisova starost o něj se mu zdála až dojemná. Damien se na něj podíval a rozesmál se. "Čemu se sakra směješ?!" Když se zlobí, je k zulíbání. Rozesmál se ještě víc a Louis se uraženě zvedl. "Jak chceš. Nemám zapotřebí, aby se mi vysmíval někdo o koho se starám..."
Louis už byl vážně rozzlobený. Je jak děcko. Člověk se stará a nakonec se mi ještě vysměje do obličeje. Už se měl k odchodu, ale Damien ho zastavil. "No tak. Nemyslel jsem to tak. Já jen... prostě jsem se neudržel. Měl jsi se v tu chvíli vidět." Sice to jako omluva moc neznělo, ale Louis zachytil smířlivý tón. Povzdechl si a znovu se posadil. "Ale už se mi nesměj. Jinak vážně odejdu."
Po této návštěvě Louis zjistil, že si s Damienem docela dobře rozumí. Vyprávěl o svém dětství a o Josefíně, i to, jak zahynuli jeho rodiče, které si nepamatuje. Damien naopláku vyprávěl o historii Francie tak přesvědčivě, až Louisovi přišlo že to musel sám zažít. Hloupost Louisi, kolik myslíš, že mu je? Musel by být starý jako tvůj praděda, aby tyhle věci mohl zažít. A přece to bylo tak realistické. A nakonec, ke své nezměrné radosti zjistil, že Damien miluje umění stejně jako on sám. Vedli zanícenou debatu právě o jakési krajince, co visela v Damienově pokoji. Damien sám si ji nemohl vynachválit, tvrdil, že mu přijde, jako kdyby znal malíře. Louis namítl, že to je samozřejmě nesmysl, protože obraz má za sebou alespoň sto let. Nato se Damien zatvářil uraženě a prohlásil, že žádá o satisfakci. To barona rozesmálo, nedovedl si představit, že by jen udržel kord. Nakonec se zachoval jako muž cti a dal Damienovi odklad na zotavenou, jak dlouhý bude chtít. Zraněný si vyžádal jen týden a Louis, přestože mu to přišlo jako hloupost, souhlasil. Už se docela těšil.
Je to klavír nebo ne? Louis právě seděl v knihovně v pohodlné lenošce a byl zabraný do Platóna, když to uslyšel. Chvíli tedy napínal uši a přikývl. Poznal to. Jeden z obtížných partů, který dokázal zahrát na jedničku. Ale nevěděl jsem, že to zvládne i Josefína. Nikdy jí to neslyšel hrát. Nakonec sklapl knihu a vrátil ji na místo s rozhodnutím nenechat si tu hudbu ujít.
Už byl téměř u salonku s klavírem, když hudba přestala hrát. Projít posledním pokojem a bude tam. V tom se zastavil a vytřeštil oči. Dveře do salonku byly otevřeny. Louis čekal, že tam najde Josefínu, ale našel je tam oba. Damien seděl ve vypůjčeném oblečení u klavíru a bavil se s Josefínou. Ta se smála a nakonec mu podala ruku, kterou on s úsměvem a tím jeho pohledem políbil. A Louis myslel, že vybouchne. Stál tam a zíral, neschopný pohybu. Ten parchant! Ten parchant jí políbil ruku. A navíc se na ní tak podíval! Jak si dovoluje koukat těma uhrančivýma očima na Josefínu?! V tu chvíli Louis litoval, že nemá v ruce kord se kterým by Damienovi poupravil úsměv a pak si to uvědomil. Jemu nevadí, že Josefíně někdo líbá ruku. Nakonec je to jen zdvořilost. Jemu vadí, že ten někdo je Damien. Louisi, co je to s tebou? To snad nemyslíš vážně, že ne? Vtom ho z myšlenek probral něčí hlas. "Bráško, co je?" Josefína stála přímo před ním. Poplašeně sebou cukl a cítil jak pod sestřiným pohledem rudne. "No... já jen..." Josefína si jeho koktání vyložila po svém. "Já jsem se taky divila, že je mu už tak dobře. Ale vážně se zdá v pořádku. Už ani nemá horečku." Louis vytřeštil oči ještě víc. Tak ona mu dokonce kontrolovala horečku. Josefína se vesele usmála. "Vážně jsi sem přivedl zajímavého návštěvníka. Víš, že je Damien moc milý?" Tak on si tyká i s ní?! Ucítil, jak ho poplácala po tváři a odešla, sám se zatím snažil zklidnit červenou mlhu před očima. No tak, Louisi, vždyť- "Louisi?" Rychle zamrkal. Tohle už nebyla Josefína.
Damien si samozřejmě všiml Louisova rozhovoru se sestrou i strnulost jeho postoje. Snad nežárlíš, Louisi? Josefína mu přišla velmi milá, ale nemá o ni nejmenší zájem... no možná, kdyby neměl Louise. Ale takhle ne. Usmál se na něj a zamával. "Nechceš si se mnou něco zahrát?" Louis se viditelně vzpamatoval a konečně vešel. "Hmm, to by šlo." Damien viděl, jak se snaží chovat normálně a usmál se víc. Posunul se na stranu a udělal Louisovi místo.
Louis se posadil, zatímco Damien listoval notami. Jeho chování ho mátlo. Nejdřív Josefína a teď měl až tak dětskou radost v očích, když Louis souhlasil, že si zahraje. "Damiene?" Šustění papírů přestalo. "No, chtěl jsem se zeptat... co se ti vlastně včera stalo?" V tu chvíli se mu zdálo, že vidí záblesk červeně v tmavých očích, ale hned se vytratil. Damien se zatvářil neutrálně. "Přepadli mě. Ale asi moc radost neměli, nic moc u mě nenašli." Louisovi to krátké sdělení připadalo podivné, ale nakonec nad tím jen mávl rukou. Proč by Damien lhal? Ten už konečně vybral skladbu a ukázal noty Louisovi s otázkou v očích. Louis přikývl. Veselý duet, který občas hrával s Josefínou...
Večer si Louis události dne přehrával. Ležel zachumlaný v posteli a přemýšlel nad Damienem, přepadením, ve které pořádně nevěřil a Damienovým zraněním. Ráno se nemůže skoro ani posadit a odpoledne už sedí u klavíru a má dost šarmu, aby okouzlil každou dívku. A nakonec ta hra na klavír s ním... Tentokrát se Louis opravdu snažil, aby neudělal žádnou chybu. A pak, ani neví jak se dotkl Damienovy ruky, jeho štíhlých prstů. A falešný tón uklouzl. A pak se tomu oba smáli. Louis cítil, jak se mu zavírají oči, peřina tak příjemně hrála. A v hlavě slyšel tóny té skladby, která se rázem stala jeho nejoblíbenější.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -3

8. září 2007 v 22:23 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
Když se Louis ráno vzbudil, cítil se jako zbitý pes. Celou noc se mu něco zdálo a on si to ani za nic nemohl vybavit. Jako bych ani nespal, jsem snad ještě unavenější než večer. Stiskl pevněji víčka s rozhodnutím usnout znovu a přitáhl si peřinu ke krku, když si vzpoměl na Damiena. Jak mu asi je? Minulou noc se ho zapoměl zeptat na dost zásadní otázku, a to, co se mu vlastně stalo, což hodlal dnes napravit. Nakonec mu zvědavost nedala a rozespale se posadil, proklínaje sám sebe a svou nedočkavost. Myslíš si snad, že ti Damien uteče, jestli se ho nezeptáš hned?Jistě Louisi, vstane si a s pískáním odkráčí slunečním svitem. Na tu ránu a horečku si ani nevzdechne, uvidíš. Zatřepal hlavou, aby zahnal tyhle myšlenky, promnul si oči a vstal. Ranní toaleta mu dala dost zabrat, sebemenší úkon se mu zdál příliš namáhavý. Nakonec se ustrojený, se zíváním vydal po schodech dolů na snídani.
Jídelna byla obdélníkovou místností. Po celé jedné dlouhé stěně byla okna, na stěně protější perské koberce a gobelíny, s ohromným starým krbem a mohutným jídelním stolem. Když Louis vešel, zastihl právě postarší dobromyslnou hospodyni, jak mu prostírá. "Paní Josefína dojedla před chviličkou, pane Louisi. Říkala něco o procházce." Hlásila ihned. Louis přikývl, došel ke stolu a zhroutil se na židli. Přitáhl si kousek pečiva a natřel máslem. Pak ho bez zájmu pozdvihl k ústům. "Není vám něco, pane Lousi? Zdáte se mi nějak bez života. Á, ano, málem bych zapoměla." Při řeči se stačila plácnout do čela. "Ten pán, co jste ho včera zachránil... co on bude snídat?" Louis ihned pookřál. "Ještě nejedl?" Žena vykulila oči, myslela si, že jí to Louis vytýká a snažila se obhájit. Louis jen mávl rukou. "Nic jsem ti nevyčítal, Marie. Jen se ptám, jestli už jedl." Marii se očividně ulevilo a začala se zas usmívat. "Ne, pane. Vlastně ani nevím, jestli už je vzhůru. Hned brzo ráno mu holka vyměňovala obvazy, ale myslím, že potom zase usnul. To děvče říkalo, že má barvu jak papír..." Švitořila ještě dál, ale Louis už ji nevnímal. Dostal nápad. "Marie, připrav prosím na tác snídani pro našeho hosta a dej mi to sem. Já mu to pak odnesu." Marie začala něco namítat, ale Louis trval na svém a za chvilku už měl vyžádané jídlo před sebou.
Zastavil se přede dveřmi Damenova pokoje. Tác s jídlem držel v jedné ruce, druhou právě natahoval k zaťukání. Co když ale spí? Přece ho nebudeš budit. S vědomím, že dělá něco, co by neměl, Louis lehce stiskl kliku a proklouzl do pokoje. Potichoučku zase dveře zavřel. "Přišels na návštěvu?" Tak přece nespí, pomyslel si Louis a snažil se zklidnit tlukot srdce. "Přinesl jsem snídani." S hlavou sklopenou před Damienovým intenzivním pohledem mu tác položil do peřin.
Damien si s nechutí prohlížel přinesené jídlo a přemýšlel, jestli si vůbec dokáže kousnout. Ksakru! Jediné, co potřebuju je krev. Ta, co právě teď Louisovi koluje v žilách.
Damien byl upír. Démon noci, krvelačná bestie, lidé jsou schopni vymyslet mnoho názvů. A taky pověr. Damien snad ani všechny nezná. Ale co, stejně jsou to jen povídačky. Jediné, co je pravda je snad věčný život... upír se samozřejmě dá zabít mnoha způsoby, stejně jako člověk. No možná trošičku obtížněji. Mají tužší kořínek, sílu a schopnost regenerovat se. Když je nikdo nezraní, můžou žít dlouho. A pak je tu také ta tmavá stránka. Krev. Ta spalující touha po životadárné tekutině. Může žít i bez ní, ale touží po ní stále. Ale on se zařekl zabíjet. Zařekl se poté, co mu jiný z jeho rodu zabil Michelle, jeho milovanou Michelle. Poznal bolest, kterou nechtěl působit jiným. Ale teď je jiná situace. Ti bastardi, kterým slíbil pomstu za Michellinu smrt ho včera málem dostali. Musí se napít krve, aby se rychle zotavil. Aby mohl vykonat odplatu.
Podíval se na Louise, který stál vedle něj, něžnou tvář s velkýma zelenýma očima sklopenou k zemi a trochu překrytou jemným hnědým chmířím vlasů. To nemůžeš. Nikdy to neuděláš. Prostě to nejde. Tomuhle malému baronovi vděčí svůj život. A to, jak se k němu chová... Poprvé po dlouhé době pocit, že na něm někomu záleží. Neublížil by Louisovi, nikdy. Máme něco společného, viď?
To uvažování ho tolik vyčerpalo. Přesto se s jistou námahou vysoukal do polosedu a vzal si kousek měkkého pečiva. Nepotřebuju to. Nemusím jíst, ale když to Louisovi udělá radost... Zakousl se.
Když začal Damien konečně jíst, Louis se usadil do křesla, které si v noci přemístil k čelu postele. Marie měla pravdu. Jak Louis sledoval Damiena při jídle, všiml si jeho příznačné bledosti. Je jak smrt. Pozoroval, jak se s očividnou nechutí nutí do jídla. V tom ho napadla hrozná myšlenka, že se Damienovi přez noc přitížilo. V náhlém popudu vyskočil z křesla a přitiskl svojí ruku na čelo nemocného. Damien se na něj překvapeně podíval a Louis si uvědomil, co dělá až když bylo pozdě. "No... chtěl jsem jen vědět, jestli ti klesla teplota...a... no... myslím, že už je to lepší." Cítil, jak se mu tváře barví do červena a odtáhl ruku, která se ještě chvěla. Damien přivřel oči. Je tak rozkošný. "Třese se ti ruka." Zdálo se to Louisovi, nebo v jeho hlase zaznělo pobavení? A to jak přivírá oči... má z tebe legraci, Louisi. Honem rychle se snažil přijít na nějaké rozumné vysvětlení. "No, myslím, že to bude vyčerpáním. Nemohl jsem spát...nevím proč." A aby svá slova potvrdil, sednul si Louis zpět do křesílka.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -2

3. září 2007 v 20:38 | Elo-Elďa |  Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták, já se fakt stydim, že sem se tak reklamovala... no ale splnilo to účel... sem fakt ráda za to, že se vám to íbilo... tak tady další kousek..
Louis se sklonil nad cizince, s rukou zaklesnutou o opěradlo sedadla, aby při natřásání kočáru nespadl. Sledoval jak se neznámému nepatrně nadzvedává hrudník a jak se jeho bílý obličej s každým drcnutím stáhne. Louis se v duchu modlil, aby přežil. A pak mu to došlo a měl sto chutí si nafackovat. Ta rána. Vždyť pořád krvácí! Zapoměl jsem! Blbče, blbče, blbče! Chvilku v panice zůstal zírat na ránu zvlhlou novou krví a pak si rychle serval z krku nařasený šátek. Třesoucíma rukama se z něj pokusil poskládat čtverec, který pak na ránu přitiskl. V ten moment se cizincovi zachvěla víčka a pootevřel oči. Chvilku si s Louisem vyměňoval mlčenlivý pohled a poté se pokusil usmát. "Děkuju." Louis slova spíš odezíral než aby je slyšel. Cítil jak mu jeho vlastní šátek vlhne cizí krví a věděl, že ten muž, co tady leží, je už zase v bezvědomí. Ale věděl, že teď už neumře. Ne, aniž by na něj znovu promluvil tím svým tichým, melodickým hlasem. Povzdechl si a čekání než kočár konečně zastaví před jeho rozlehlým sídlem si vyplňoval představou cizincových očí. Tmavě hnědých jako hořká čokoláda.
To jak raněného dostali do domu i to, jak ho po návratu z Paříže doma přivítali Louis vnímal jen jako ve snu. Záležitosti dne ho úplně vyčerpaly. Hlavně poslední úsek cesty. Jsem rád, že mě dovnitř nemusejí donést jak toho chudáka. Jediné, co ho trochu oživilo, byla otázka, proč vlastně toho cizince zachraňoval a proč si o něj dělá tolik starostí. Louis cítil, jak rudne a nevěděl jak odpovědět. Vlastně ani sám nevím...ale ten pocit. Zachránila ho Josefína, která se mu pověsila kolem krku a prohlásila: "Bráška je prostě dobrá duše." Louis se musel nad jejím výrokem usmát. Byli dvojčata a ačkoli byla dívka, vždycky právě ona byla rozpustilá a vyváděla. Louis byl naopak klidným, přemýšlivým prvkem. Miloval hudbu i umění, zatímco ona si hrála na babu. Ale teď jí byl za pohotovou a rezolutní odpověď vděčný. Miloval její rošťácký úsměv i čertíky v očích. Přesto ji ze sebe sklepal. "Jdu si lehnout. Všechno vám řeknu zítra. Dobrou, Josi." Josefína trochu nakrabatila nosík, ale nakonec si přece jen uvědomila, že bratr má za sebou náročný den a tak mu zamávala. Louis odešel do poschodí do svého pokoje, kde se konečně odstrojil a zapadl do peřin. Zavřel oči. Tak příjemný pocit, jako by z něj vše spadlo. A pak si vybavil to jediné slovo. Děkuju.
Děkuju. Snad hodinu už mu tohle jediné slovo, vyřčené téměř neslyšným hlasem rezonovalo v hlavě. Louis to vzdal, i přes všechnu únavu už nedokáže usnout. Nechápal, proč na cizince musí stále myslet. Sakra, Louisi! Udělals pro toho chlapa všechno, cos mohl! Tak co víc chceš? Všechno ještě ne. To byl zrádný hlásek v jeho hlavě. Louis si tiše povzdechl a posadil se. Potom spustil nohy na podlahu a začal pohledem hledat domácí boty. Nikde ale nebyly. Louis tedy vylezl z postele a spustil se na všechny čtyři. Mám vás! Obě boty se skrývaly zakopnuté pod postelí. Konečně si je tedy obul, ale i tak se do něj stačila ze studených parket dát zima. Chtělo by to sem pod nohy kožešinu. Bylo koncem října a noci se přece jenom ochladily. Louis ještě přešel ke krásně vyřezávanému šatníku, otevřel pravou stranu a z jedné z poliček vytáhl svůj oblíbený župan. Takhle je to hned lepší. Zavřel skříň a po špičkách vyrazil. Sice byla tma, ale přesto si s sebou svíčku nebral. Nevěděl proč, ale nesnesl ani pomyšlení, že by ho na jeho noční toulce něko viděl. Plížil se chodbou a při každém zvuku starého domu sebou trhl. Ale no tak, Louisi, kdo by tudy teď šel? Konečně dorazil ke dveřím pokoje, kam cizince ubytovali. I když nebyl od Louisovi ložnice příliš daleko, mladík ucítil úlevu, když bral za kliku a konečně vklouzl dovnitř.
Neznámý ležel v ohromné posteli ve vrstvě polštářů a nadýchané peřiny. Louis se spokojeně usmál. Přesně tak si přál, aby o něj bylo postaráno. Postel měla i nebesa, ale závěsy byly právě teď uvázané k jejím sloupkům, aby se zraněný nepolekal, kdyby se probudil. Louis si přitáhl jedno z pohodlných čalouněných křesílek, jaká viděl dokonce i v salonku u krále, k němu blíž. Děkuju. Konečně si ho mohl prohlédnout v klidu. Odhadoval, že by cizinci mohlo být tak o tři roky víc, než jemu samotnému. Měl teď na sobě jednu z Louisových košilí, která mu nebyla úplně přesně. Měl krátké rukávy a byla trošku těsnější, ale Louis, když pozoroval jak se mu v ní pravidelně zdvýhá hrudník, si toho ani nevšiml. Taky by mi mohla takhle slušet. Pak pokračoval k obličeji, který se v šeru zdál být bělostnější než košile. Dokonalé rysy, delší, téměř bílé vlasy a jak Louis věděl, tmavé oči. Byl jako stvořený pro roli anděla. Ale spíš temného s černými křídly. Zdál se jako jeden z tajemných charismatických svůdníků z románu jeho sestry. Hm, ale má na čele studený obklad. Casanova se z toho všeho nejspíš rozstonal. Opřel se do křesla a jen tak ho sledoval.
"Pozoruješ mě?" Tichý hlas ho vytrhl z myšlenek. Ten hlas. Louis si vůbec nevšiml, že by se muž probudil, ale skutečnost byla taková, že na sobě právě cítil pohled přivřených čokoládových očí. A nevěděl co říct. No, tak teď jsi mě překvapil. Lehce zakroutil hlavou a snažil se nějak ospravedlnit. "No, víte, nemohl jsem usnout, dokud jsem se nepřesvědčil, že bylo o mého hosta náležitě postaráno." Cizinec se usmál a lehce přikývl. Horečkou zastřený pohled nespustil z Louise. "Můžu se zeptat, kdo je mým šlechetným zachráncem?" zeptal se po chvilce. Louis měl chuť si nafackovat už podruhé v jednom dni. No samozřejmě, taky ses mohl představit. "Baron Louis de la Fontaine. a vy, pane?" "Nebylo by od věci tykání? Přece jen jsi mi zachránil život." Počkal si, až Louis přikývne a pak pokračoval: "A já jsem Damien." Louis se zachvěl. Tak Damien. To jméno se k jeho hlasu a očím opravdu hodí. Pasuje to do sebe. Ale pak se na svého hosta podíval. "A...příjmení?" Damien zavřel oči a pokrčil rameny. "Nemám. Ale jestli chceš, klidně mi nějaké vymysli. Určitě se mi bude líbit." Nechal oči zavřené a Louisovi došlo, že mu asi není nejlépe. "Dobře, Damiene. Nebudu tě už rušit, je pozdě. Dobrou noc. Doufám, že se ti bude spát dobře." Na to vstal a došel ke dveřím, ale Damienův hlas ho zastavil. "Louisi?" Otočil se a uviděl znovu ten pohled. "Děkuju." Slovo teď znělo, jako by mělo nějaký hlubší smysl. Louis přikývl a mlčky vyšel z místnosti.
Při cestě do svého pokoje se za žádnými nočními zvuky neohlížel. Když byl uvnitř, svlékl župan a boty a znovu ulehl. V hlavě měl příjemně prázdno a usínání mu už nedělalo žádné problémy.

Můžeš stále říct, že mě miluješ? -1

2. září 2007 v 12:03 Můžeš stále říct, že mě miluješ?
ták jo lidičky! moje první shounen ai povídka! no, je to z doby Ludvíka XIV a no, prostě: doufam, že se vám bude líbit, ok? a jestli jo, tak vás moc prosim o komentáře nebo připomínky, abych věděla jak na tom sem...tohle je zatim jen úvod, ale mam napsanej další kus, tak když budete chtít tak se tu objeví...napište si... takže užijte si to!
Louis seděl a nemohl uvěřit svým očím. Jako uhranutý zíral na krev, zvolna stékající po Damienově ruce a nechápal, jak se to všechno mohlo takhle zvrtnout. Vždyť všechno bylo tak dokonalé tak proč? Chtělo se mu křičet, řvát, plakat, cokoli, ale mohl jen sedět, zírat na tu krev na milované dlani a připravovat se na to, o čem skrytě tušil, že přijde. Že musí přijít.
* * *
Baron Louis de la Fontaine se vracel domů na venkov ze svého domu v Paříži. Konečně. Nemá rád Paříž. Je tam příliš hluku, špíny a neklidu. Chudoba jde vidět na každém rohu a král, Ludvík XIV, se stále věnuje svým radovánkám a ohňostrojům, za které by byla obživa pro celé hlavní město. Louis byl unavený a kodrcání kočáru po hrbolaté cestě ho uspávalo. Doma na něj čeká všechno. Klid, pohodlí a hlavně jeho milovaná sestřička Josefína. Už se těšil, až vyběhne z hlavních dveří a obejme ho tak mohutně, že málem oba spadnou. Usmál se. Josefína byla jeho jedinou rodinou, ač jim bylo teprve šestnáct. Oběma, jsou spolu dvojčata. No, ale i když nemá Paříž rád, stejně tam občas musí. Pro zachování dekora. Projev úcty a lásky ke králi. Louis si téměř odfrkl a zadíval se z okna. Neviděl ale scenérii, která tam ubíhala, přes tmu a hlavně mlhu. Husté kotouče se valily všude po zemi. Louis se s povzdechem zhroutil zpět do sedadla a cítil, jak se mu oči klíží. Najednou se kočár zastavil a prudký náraz ho vymrštil ze sedadla. Přidušeně vykřikl a v duchu zaklel, jak se uhodil do hlavy o protější sedačku. Nejspíš bude pěkná boule. Měl sto chutí otevřít dvířka a začít nadávat kočímu, když si to uvědomil a málem se plácnul do bolavého čela. Když kočár zastavil, kočí pro to musí samozřejmě mít nějaký dobrý důvod. Navíc když tak šíleně zastavil. Vstal tedy končně z podlahy, očistil si dlaně a kolena a vykoukl z okénka. "Co se děje, Jeane?" křiknul dopředu na kočího. "Já... zdá se mi, že před námi na cestě leží nějaké tělo, pane." Louis se zamračil. "Tak to jdi zjistit, ano?" Že by mrtvola? Anebo zraněný. "Pane?" Dolehl k němu přidušený hlas kočího. "Co?" "Pane, když já...no... co když je to duch?" Louis postřehl strach, který se v otázce chvěl. A narážku. A taky věděl, jak jsou místní lidé náchylní k pověrám. Tak je to tedy na mě.
Louis s povzdechem otevřel dvířka a skočil ven. Mlha se mu ihned po dopadu začala plíživě lepit na kotníky jako nějaký odporný tvor. Louisi, mlha nekouše. Už se nedivil, že se kočímu z kozlíku nechtělo. Vyrazil tedy, aby měl průzkum co nejrychleji z krku. Obešel kočár a poočku mrknul na Jeana, který ho s obavami v očích sledoval. Bylo vidět, že se vážně bojí a Louis mu přestal zazlívat i tu ránu do čela. Možná proto, že už přestala bolet. Dodal si odvahy a překonal těch pár metrů k ležícímu. Tělo leželo napůl na břiše ve trocu zkroucené pozici a nebylo téměř vidět přez tmu a lezavé chuchvalce sražené páry. Avšak Louis si i přesto všiml, že dotyčný je muž. A všiml si i bohatého oblečení a světlých vlasů. A krve, vpletené mezi prsty levé ruky, kterou si svíral bok. "Jeane! Pojď sem, rychle a vezmi lucernu. Hned!" dodal, když zpozoroval odpor v Jeanově tváři. Kočí nakonec přišel i s lampou poměrně rychle, i když se držěl od těla dál. Louis si v mihotavé záři všiml, že se hrudník neznámého pohybuje. Díkybohu, žije! Zaplavila ho ohromná úleva. "Jeane, pojď blíž, musíme ho naložit do kočáru." Jean se na postavu pochybovačně podíval. Neunikla mu ani krev, ani delší, téměř bílé vlasy. "Jste si jistý pane?" Ještě pořád nevěří, že to není démon. Ta doměnka teď Louisovi připadala směšná. "No tak, Jeane! Přece si nemyslíš, že na tebe najednou skočí. Podívej, v jakém je stavu." Najednou se objevily obavy. Prosím, jen ať to přežije. Ani Louis sám nevěděl, proč mu na cizinci tolik záleží. "Rychle! Je zraněný." Jean se tedy přiblížil a společnou silou odnesli zraněného muže, který vážil míň, než se zdálo do kočáru. Louis zabouchl dvířka a už slyšel práskání biče a pobízení koní. Kočár se dal s mírným trhnutím do pohybu tmou a přední lucerny zářily do inkoustově husté tmy jako dvě světlušky.