na Blog.cz

pamatujete si na katy-chan?

Realita opět padla

takže se ubírám do nereálného světa

a začala jsem znovu psát shounen-ai

pokračji v povídce SLOVA

na jiném blogu <3

Mimochodem... je ze mne vikki.

Konečně jsem měla tu sílu se přejmenovat

Problémy v realitě, únik informací *cítí se těžce dospěle* jinak řečeno. Smazala jsem kompletní historii blogu (elo-chaniné povídky jsem nechala a ty novější moje taky) a omlouvám se za to. stejně ti dětinské úchilné kidy nikdo nečetl.

hope you enjoy your life

BTW: neznáte mne a nikdy jsem tu nebyla

Takže! Všem děkuji za komenty a buďte všichni vděční mé spolužačce, která to sem chodí číst, protože si neustále žádá nové díly! xD Nečekejte, že bude komentovat (Nebo snad? xD)

Takže! V nové síle, s řidičákem. jen tak zběžně - zase jsem so pohádala s učitelkou, zázraky se dějí, v úterý sednu za volant mikrovlky a už mesíc jsem nesáhla na moji rozepsanou trilogii. Takže. Užijte si díl a ještě jednou díky za komenty

tahle povídka bude kompletní, jen si budete asi muset počkat <3

Kyoshi vešel do Shintoova pokoje. Shinto seděl v křesle s vysokým opěradlem a na plochých opěradlech pro ruce, měl položený malý přensosný stoleček. obě ruce měl položené na něm, v jedné křečovitě svíral uhel a snažil se psát na pergamen.

Když Shinto uviděl Kyoshiho, jeho ruka s uhlem znovu ochabla

" Už se můžu hýbat." řekl "Jdi prič, na nic tě nepotřebuji."

" Nejsem tady, protože by jsi mne potřeboval." řek kyoshi. Shinto jednou rukou převrhnul stoleček a ten s rachotem dopadnul na zem. papír se svezl a ladně přistál o kousek dál. Uhel, který měl Shinto v ruce, odhodil stranou a ztěžka se postavil na nohy. zavrávoral ale i tak šel rychle ke dveřím. strčil do Kyoshiho a přitiskl ho na papírovou zdobenou stěnu, která se prve prohnula a potom několik příček ruplo. Než stačili služební venku dveře odsunout, zavrávoral shinto, spadnul na kyoshiho a dveře se pod nimi prolomili.

" Pane Kyoshi! Pane anabi!" vykřiklo několik služebných a oba je začalo sbírat.

" Nechte mne." sikl Kyoshi a sám se vyhoupnul na nohy. Shintoa však museli podpírat. Rychle ho posadili zpět do křesla a on tam jen vyčerpaně ležel

" pane, vy jste v pořádku?" ptali se služební Kyoshiho, který si spravoval svrchní kimona

" Ano." řekl kyoshi bez zájmu "Naštěstí je lehčí, než se zdá." Shinto kyoshiho probodnul pohledem a odkopnul težkou děku, kterou se na něj snažili položit služební. Ti se jí znovu chopili a než ji znovu odkopnul, pokoušeli se o to znovu. nakonec ji složili a položili zpět na nízskou skříňku u dřevěné stěny.

Kyoshi přešel k Shintoovy, který vyčerpaně pootočil hlavu k němu

" Jdi prič." řekl "Nechci tě tu už nikdy vidět."

" Doufám, že už se neuvidíme." řekl kyoshi tiše a zamířil rychle prič. Služební mezitím sbírali zbytky posuvných dveří.

" Pane Kyoshi." uklonil se kuchař kyoshimu, když vešel do jeho pokoje s jídlem a pitím pro Shintoa. Položil jej na stoleček a znov se uklonil. kyoshi vstal od nízkého pracovního stolu se štětcem a černým barvivem a posadil se ke stolku, u kterého bylo jídlo. Pokynul i kuchaři a ten se posadil naproti němu. Z širokého záhybu svého úboru vytáhnul plátěný pytlíček a na stole ho rozvázal

" Máš sebou i ostatní kořeny?" zeptal se kyoshi, v jeho hlase zněla, témař nerozeznatelná, zvědavost a ... chtíč? Kuchař na něj krátkou vteřinu hleděl , skoro až vystrašenýma očima a potom znovu sáhnul do záhybu. vytáhl postupně všechny kořeny a znovu se na kyoshiho podíval "Skvělě." řekl Kyoshi a sám pro sebe se usmál. Poděj mu ty tři kořeny, jenž působí postupně." řekl Kyoshi, hlasem, kterým normálně člověk vybírá kvítí v obchodě, nedbalým a nezaujatým " A také ten proti pohyblivosti." řekl a dlouhými prsty si přisunul podnost s jídlem blíže, aby na něj viděl. Potom ho přisunul zpět ke kuchaři a zatím co ten strouhal kousky kořenů do rýže, zvednul se a vrátil se zpět k nízkému psacímu stolku.

Doktor převzal od kuchaře podnost s jídlem a přeměřil si jej pohledem. kuchař už odcházel, když ho tumiko zastavil a do ruky mu podal mističku s nějakou omáčkou na rýži. Kuchař se znovu uklonil a ráznými, velmi rychlými kroky se vydal prič. Nějací služební zrovna pokládali nové dveře na zem a chtěli je začít montovat zpět a doktor je jen obešel. Shinto seděl pořád v tom křesle a obličej měl odvrácen k balkonu. Díval se na Aemiho posuvné dveře na balkon, jenž byly pootevřené. V pokoji se svítilo ale Shinto neviděl ani obrys Aemiho.

Tumiko položil podnost s jídlem na stoleček vedle jeho křesla a i když se Shinto díval jinam, zkontroloval jeho tep a teplotu. potom se k němu Shinto otočil, neboť ucítil jemnou vůni jídla a vzal si od něj mísu s rýží. Pomalu a ještě stále trošku roztřeseně si bílá zrnka nabíral mezi hůlky a posunoval do úst, jeho třes však, jako-by sílil.

najednou mu miska vykouzla z prstů, Tumiko ji rychle zachitil a položil na podnost, Shinto sebou několikrát silně škubl a potom se jeho tělo roztřáslo. Odvrátil hlavu k balkonu a aniž by věděl, zda-li je to halucinace, měl pocit, že ve dveřích protějšího pokoje vidí aemiho, když se však podíval znovu, aemi tam nebyl.Jeho tělo se neovladatelně třáslo, jako-by mu byla zima, každý pohyb, sebemenší, ho stál mnohem více úsilí a jeho oči se zavřeli.

Slyšel, jak Tumiko volá na služebné o pomoc a jak ho rychle pokládá na zem. něčím mu podložil hlavu a ramena mu pevně přitiskl k tělu.

Shintoo pootevřel oči, aby viděl právě včas cíp bohatě zdobeného kimona. Aemi, jenž se zjevil ve dveřích, k němu rychle přiběhl a poklekl u něj

" Viděl jsem nějaký ruch z mého pokoje..." začal rychle vysvětlovat, roztřesenějším hlasem, než měl očividně v úmyslu, ale i tak zněl docela přesvědčivě.

" Pa.. Pane." vysoukal ze sebe Shinto. cítil, jak třes pomalu polevuje, ale přezto se nemohl téměř vůbec hýbat.

" Bude lepší, když se vrátite zpět do svého pokoje, pane anabi." řekl Tumiko

" Ne!" zaprostestoval okamžitě Shinto, Aemi se však velmi pomalu postavil a rychle vyšel ven

" Pane!" zavolal za ním Shinto

" Přijde později." sklonil se nad ním doktor a tiše zašeptal.

Shintoa přenesly do jeho pokoje. Usadili ho do křesla s vysokým, položeným opěradlem a širokými opěrky na ruce. Byl při vědomí, ale nedovedl pohybovat prsty, ruce se mu třásly, když jimi chtěl pohnout, hlavu neudržel padala mu z ramene na rameno a jeho bělostné bledé tělo, zahalené v mnohovrstvých kimonech bylo oslabené a nepohyblivé. 

" Pane, přišel pan Kyoshi." řekl nějaký sluha a s úklonou vycouval z místnosti. Do ní hned na to vyšel Kyoshi. Nepatrně se usmíval a počkal, až se dveře za ním zavřou. Teprve potom pomalu přešel k Shintoovy. Ten nepatrně pohnul hlavou a jeho ruka se zatřásla, když se jí pokusil pohnout, Kyoshi však jeho ruku jemně pohladil, na znak, že se nemusí hýbat a posadil se na malou stoličku vedle jeho křesla. Shinto po něm zašilhal.

" Císař mi tě přidělil." řekl, stále s úsměvem "Mám přepisovat tvá slova."

" Nebudu nic diktovat." řekl Shinto a odvrátil hlavu na druhou stranu "Je mi lépe, léčím se rychle."

" Myslíš, že tohle bylo vyjímečné?" zeptal se Kyoshi "slyšel jsem doktora říkat, že...."

" Dost." přerušil Shinto ostře Kyoshiho a jeho ruka se znovu zatřásla.

" Myslíš, že mi budeš rozhazovat?" zeptal se Kyoshi a jeho úsměv rostl "Jsi stejný jako já, neuposlechnu tvých rozkazů, pokud neprospějí cisáři." mírně se ke Shintoovy naklonil, aby viděl do jeho odvrácené tváře, ta však byla stejně nehybná, jako jeho tělo. Jeho oči se však kroutili ve zlobě.

Dveře se najendou otevřeli a do místnosti vešel sluha. Kyoshi se otočil, když se ukláněl

" Pane, přišel pan Tumiko." řekl a znovu z místnosti vycouval. Potom vešel pan Tumiko, císařský doktor.

" Pane Kyoshi." uklonil se a přešel k Shintoovy. Kyoshi si mezi tím stoupnul a kousek poodstoupil. Tumiko, když stál u Shintoa, se uklonil i jemu a potom měřil jeho teplotu. Do pokoje mezitím vplul hlouček služebných, které nesli několik táců. Doktor, když zjistil, že Shinto nemá teplotu, vzal do ruky jednu s mystiček a přiložil ji k jeho ústům, vysvětlil mu, co to je ale i přez to Shinto trhnul hlavou, až se mystička svezla z jeho úst. Tumiko však nerozlil ani kapku. Přidržel Shintoovy hlavu a tekutinu mu vylil do krku. Pot rychle i druhou a třetí. Nakonec položil na vysoký stoleček vedle jeho křesla čaj a s úklonou vyšel z pokoje. 

Aemi za sebou zavřel dveře. Jeho dlouhá, jindy upravená a dopnutá svrchní yukata byla povolená a povyslá. Přešel k Shintoově křeslu a posadil se na stoličku, pohlédl na nevypitý čaj, hořící svíčky a vonné tyčinky na vysokém stolečku vedle něj a poté se zadíval na pobledlou pokožku na jeho tváři. Jeho dech se nepatrně zachvěl, když k němu Shinto pohlédl.

" Bál jsem se." řekl s sklonil pohled. Ucítil, jak mu Shinto svými roztřesenými prsty hladí jeho ruku. Poté však jeho ruka ochabla a spadla vedle jeho křesla "Shinto" vykřikl přidušeně Aemi a rychle jeho ruku sevřle do svých dlaní. Jeho kůže byla jemná, jako hedvábí a působila křehce na dotyk, jako-by se měla protrhnout. Aemi jeho ruku opatrně položil zpět na široké opěradlo a snažil se zahystit jeho pohled, Shinto však měl zavřené oči a vypadal, jako-by spal.

" Noci krátí se, když smíme, se viděti. Noci delší a delší se stávají, když oči mé tě nevídájí." pronesl tiše, šeptem "když necítím tvou vůni jemnou, když nevidím tvou tvář krásnou, když neslyším tvůj hlas překrásný, přepadá mne steskl strašlivý..." jeho slova odezněla do ztracena "Zůstaň a nechoď..."

Aemi, jenž až doteď upíral pohled někam na jeho částečně odhalený krk, vzhlédl o něco výše, na jeho nzní otevřené třpitící se oči a ucítil, jak mu po tvářích rychle stéká slza. Shitoova ústa se nepatrně, skoro až si toho Aemi nemohl všimnout, zkroutila do úsměvu, ale rychle zase ochabla. Jeho hlava zase spadla na stranu a jeho ruka na opěradle se znovu zatřásla. Aemi však svou přitiskl na jeho a nedovolil mu ji zvednout. Sklonil hlavu a jemně políbil jeho dlouhé prsty

" Musím..." zašeptal "Ale nebudu daleko a nenchám tě dlouho samotného."

" zůstaň." zaškemral znovu Shinto a jeho třesoucí se dlouhé prsty se Aemimu lehce omotaly okolo jeho ruky.

" Ještě chvíli." řekl Aemi "Ale když zde dnes budu déle, zítra tě neuvidím. Radši dnes méně a zítra stejně."

Shintoova hlava klesla ještě více a v nesrozumitelných slovech tiše vydechl. Jeho hrudník se nepatrně nadzdvihával a zase klesal, víčka již byla zavřená a suchá ústa pootevřená v nevyřčených slovech. Aemi si stoupnul a optarně Shintoovy vyndal polštář, jenž měl za hlavou. Položil mu jej do klína a znovu se posadil na stoličku vedle jeho křsesla.

Shintoovy ruce se jemně třásli, jeho oči vypadali propadle a v chabém osvětelní jeho komnaty, se ztrácel ve tmě, jako-by mizel.

" nechci tě ztratit." zašeptal tiše Aemi "já..." jeho hlas zněl zloměně "Chci tě milovat více a více."

jsem dost aktivní a furt čekám na komentáře... xD

ale nezkutečně mne tahle povídka baví, dokonce jsem odložila dopisování knihy, jen abych mohla psát tohle <3 a na to, že jsem odložila i to, to tady ovšem docela flákám. jak si čtu zpětně jednotlivé díly, tak si říkám, že korekce je vážně skvělá věc xD

" Pane, prosím!" kuchař klečel před svým stolem a hlavu měl položenou na kolenou "prosím ..." neměl odvahu se vzepřít Kyoshimu, který rozuzuřený, stál nad ním

" JAK JSI MOHL OPOMENOUT MNE NEUPOZORNIT?!" vykřikl Kyoshi a ruce držel v pěst "Jak jsi mohl?!" řval "Mohl zemřít!"

" Sám pro něj chcete smrt." hlesl kuchař ale nevzhlédl.

" Přirovnáváš šílenství ke smrti?!" vykřikl rozzuřeně Kyoshi

" Duše se ztrácí." řekl kuchař "Pane prosím, odpusťěte!"

Kyoshi planul vzteky " Tohle..." zatnul zuby "Tohle už se nikdy nesmí stát." řekl "Od zítřka budeš jídlo do mého pokoje, pro něj, nosit ty sám. Měj u sebe všechny tři kořeny."

" Ano pane." kuchař na zemi se chvěl strachy

" A ZJISTIĚ VŠE O DÁVKOVÁNÍ!" vykřikl ještě kyoshi, než práskl posuvnými dveřmi. Rozzuřeně proletěl kuchini a mířil zpět do hlavního paláce.

Aemi sledoval, jak jeden z rádců šeptá drhému něco do ucha, když ho míjeli. Na chívli ho popadl strach, že jeho vztah k Shitoovy byl odhalen, ale poté ho napadla ještě horší myšlenka a to, že Shintoo je opravdu mrtvý. Až doteď však nepomyslel na čaj, který mu sám donesl. Podvědomě za to cítil vinu, ale stále ještě nevěděl, proč. Když už byl skoro u svých komnat, ozvaly se rychlé, cupitavé kroky a když se otočil, nějaká služebná k němu právě doběhla. Hluboce se uklonila

" Prosím pane." vydechla "odpusťě, že vás ruším od vašich ctihodných činností." Aemi jí pokynul a ona se narovnala. Tvář měla slyčnou a jemnou, ale v něm neprobudila žádný chtíč, jako u tváře Shintoa "Urozený pan Tumiko mi nařídil vás vyhledat a informovat o stavu pana Anabiho."  Aemi potevřel ústa. Tumiko byl císařův doktor "Pan Tumiko poslal zprávu i Císaři, ale vám ji poslal zvláště." 

" Proč?" zeptal se až zostra Aemi

" Pan Anabi se po vás ptal." aemimu se zatajil dech a doufal, že nebylo nic vidět na jeho tváři. Ten hloupý.... Copak chce prozradit jejich vztah?! Takto okatě... Ne, mohl za to už on sám Aemi. Mohl za to on. Shinto má právo se po něm ptát, ničemu už uškodit nemůže.

" Pane?" vytrhla ho z myšlenek služebná "Pan Tumiko mne prosil, abych vás doprovodila do jeho ...."

" Ano." řekl okamžitě Aemi "Ano jistě." řekl a bez dalšího slova ji obešel. Vydal se směrem k komnatám doktora. Všichni služební šli za ním, jeho kroky byl rychlé a nedočkavé, služebná se držela v těsné blízkosti za cípem jeho svrchní Yukaty ale on jí nevěnoval sebemenší pozornost. Snažil se nemyslet na to nejhorší.

" Říkal doktor s panem Anabim je?" zeptal se služebné.

" Ne pane." řekla služebná, jako-by se ho bála.

Konečně dorazili k pokojům, Služebná jej rychle, s úklonou, obešla a otevřela dveře jedné z místnosti v doktorově chodbě. Aemi vstoupil a služebnictvu pokynul, aby zůstali venku na chodbě. Doktor odehnal všechny své pomocníky a ti odešli do vedlejší místnosti.

Pan Tumiko se hluboce uklonil

" Omlouvám se za tu opovážlivost vás zavolat pane ale..."

" Vím." řekl "Pan Anabi se po mne ptal."  řekl a rozhlédl se po místnosti. Shintoa však nikde neviděl. na stolech byly různé šupletníky, mystičky, lahvičky a pomůcky, na zemi postavené vysoké židle a na vysokých šupletníkách s bilinkami položené různé další věcy, kosti, lebka a několik balíků, u nichž nebylo určitelné, co je uvnitř.

" ano pane." přisvědčil doktor "Když dovolíte, zavedu vás k němu." Aemi se narovnal a věnoval mu lhostejný pohled "Pan omlouvám se za smělost, ale nejspíše vím, co je mezi vámi, pane, a...."

" Mlč." řekl ostře Aemi

" Nikdo se to nedozví." řekl rychle doktor a znovu se hluboce ukloni. Aemi pokynul a on se znovu narovnal.Rukou pokynul ke dveřím do další místnosti. Aemi teď vypadal nadmíru nervózně. Pomalu se k nim vydal a doktor se znovu uklonil. 

Shinto ležel na vysokém stole, vystlaném makkými deky. U jeho lůžka byla vysoká stolička a přisunutý stoleček se dvěmi poličkami. Na spodní byly různé lahvičky a mističky s mastičkami a tekutinami. Na horní byla široká velká kovová mísa, přez jejíchž okraje vyseli dva bělostné obklady nasáklé vodou z mísy. vedle mísy leželi nějaké bilinky a další mistička. Aemi k Shintoovy přešel. Byl oděn jen v jednom, bělostném kimonu, které odhalovalo jeho krk, ramena i jeho dokonalou hruď. Aemiho znovu pýchlo u srdce a do plic se mu nedostávalo vzduchu. Lampa umístěná nad shintoem osvělovala jeho dokonalé, odhalené tělo, bez jakékoli vady. Až teď si uvědomil, jak i v záži žlutého ohně, je jeho pokožka bělostně bledá. Než stačil zaregistrovat, že se jeho hruď jemně nadnáší a padá zpět, zadržel dech v panice, že je mrtev. na odhalených zápěstích, na krku a na čele měl studené obklady, po spánku do černých vlasů, mu sklouzla kapka ale on se ani nehnul.

" Spí." řekl doktor, a aemi se leknutím otočil na něj. Rychle však zase otočil pohled k Shintoovy a přešel blíže "Jeho srdce je silné, kdyby nebylo, dopadlo by vše jinak."

" Co se mu stalo?" zeptal se Aemi a snažil se, aby v jeho hlase nebyla slyšet přehnaná starost, ani pocit vyny.

" Něco oslabilo jeho svaly." řekl "Nedokážu více určit." skonil hlavu v rychlé úklon.

" Dobrá." řekl Aemi a lehce se dotkl jeho chladné pokožky "Je na tom špatně?"

" Ne tak docela." řekl doktor a přešel z druhé strany Shintoova lůžka "Má vysoké horečky a jeho pohyblivost je stále špatná, ale v těch chvílích, kdy je vzhůru se snaží hýbat i mluvit. Léčení by nemělo být moc obtížné." pohldél na Aemiho, který se snažil, aby se jeho obličej nezkroutil do bolestného zoufalého výrazu.

" Jak rychle se vyléčí?" zeptal se aemi a hypnotizoval pohledem jeho nadyvihující se hruď .

" Do týdne by se mělo vše mnohem zlepšit." odpověděl doktor v malé úkloně. Aemi teď přejížděl pohledem jeho klidnou bledou tvář "Pane, vy jste v pořádku?" Aemi se nan něj rychle podíval podavým pohledem 

" Proč?" zeptal se nejistě

" Chci vyloučit, že je nemoc přenosná."

" Ano, cítím se dobře." řekl a pohledem znovu uhnul k shintoovy.

Who who. Jde mi to rychle, snad se vám to líbí =)

tady u této kapitoli už se věci začnou hýbat. Ty dvě předešlé jsou takové "seznamovací", tad už začne tvrdá ekš.xD

" Dejte mi ten čaj." řekl Aemi a vzal tác s miskou do rukou "Odejděte." řekl a služebnistvo, stojící před Shintoovimi dveřmi se s úklonou vzdálilo. Aemi nohou odsunul dveře a vstoupil do Shintoovi místnosti. Shinto se opíral o stěnu vedle posuvných dveří na balkón ahlavu měl spadenou na rameni, kolem sebe měl několik pergamenů a na sobě měl jen dvě spodní kiomna, jenž měla stříbrnou nití vyšívané límce. Všechny ostatní leželi u sbaleného látkového lůžka. Aemi položil tác s čajem na nízký stoleček a vydal se k Shintoovi. Sklonil se nad ním, ale nemusel se ho ani dotknout a i přez to, že se choval velmi tiše, sebo Shinto jemně škubnul  otevřel oči. Aemi se usmál.

" Když se můj sen stočil ke konci, ucítil jsem tvou vůni." řekl Shinto omámeně spánkem a pousmál se na Aemiho.

" Drahý Shinto...." Aemi ho zlehka pohladil po tváři a pomohl mu vstát "Přinesl jsem tvůj čaj." řekl a šel ke stolku. Posadil se k němu a čekla, až se k němu posadí i Shinto. Ten se k němu pomalu došoural a překládal při chůzi konce kimon. ospale se posadil a poptáhl vůni čaje do nosu.

" voní zvláštně." řekl s úsměvem a vzal do ruky mystičku. Usrknul si a odložil čaj zase zpět na tác "Ale ty voníš lépe." usmál se na Aemiho. Aemi se potutelně a šťastně usmál a sledoval. Jak teď už plnými doušky pije čaj z mysky. Když znovu pokládál mysku zpět na podnos, uklouzla mu ruka a myska se řinčením dopadla. 

" Shinto?" zeptal se trochu zaraženě Aemi, zvyklý na to, že jeho pohyby vždy byly čisté, sebejisté a nikdy mu nic nepadalo z rukou " Děje se něco?"

" jsem jenom rozespalý." řekl a promnul si oči, podíval se však na své ztuhlé konečky prstů. Aemi je rychle vzal do svých dlaní a promnul mu je.

" mám takový pocit..." řekl Shinto. Nemluvilo se mu nejlépe, jeho hlas ztratil jiskru a slova zněla otupěle a jako-by huhlavě "... necítím se dobře." řekl a pohlédl na Aemiho. Ten rychle vstal

" Seď u stolu, nehýbej se." řekl "zavolám pomoc."

Přešel ke dveřím a odsunul je. Cíp jeho oděvu zmizel Shintoovy z očí. Jeho ruce se začínali třást a byly ztuhlé.

" Ne." vydechl " Aemi..." na chodbě se ozvaly kroky. přispěchalo služebnistvo a zaujalo své původní místo, ale byl slyšet, jak dřevěné boty nervózně podupávají. za chvíli se ozval rychlý běh. Aemi vběhl do místnosti jako první, za ním dva rádci a jeden pobočník doktora.Ten rychle přispěchal k Shintoovy, kterému padala hlava na stranu, jeho již skoro bezvládné ruce leželi na nízkém stolečku a jeho tělo se jemně třáslo.

" Pane, uklidněte se." řekl pobočník doktora a jeho třesoucí se ruce mu vložil na klín. položil její dozadu a hlavu mu podložil na polštář od stolu. několik služebných, jenž nakoukly do místnosti rychle přiběhly na jeho pokyn a odsunuly stoleček stranou "Sežeňte doktora." řekl pobočník

" Císařského." dodal rychle Aemi. Jeho obličej byl chladný a bez citu. Shintoa to zamrzelo, ale byl si vědom toho, že nesmí dát nic znát. Jeden rádce odešel z místnosti a pobočník narovnal Shintoovy nohy, na kterých se klečel. Pokusil se zdvihnout silně se třesoucí ruku.

" eeeaaaaiiii." Pobočník však jeho ruku vrátil zpět na původní místo, sklouzlou na břiše. Shinto zachrčel a pokusil se lépe nadechnout. Aemiho obličej teď již nevypadal chladně, ale bylo vidět, jak se přemáhá, jeho oči se kroutili v obavách, ústa však zůstávala pevně sepjatá. Ruce měl schované v předlouhých rukávech. Stál jen kousekd od Shintoa, jehož tělo se třáslo. Znovu zahrčel a pobočník mu ruce položil kolmo k tělu. Rukou mu vjel na hruď pod rozvázané kimono a Aemi najednou pocítil příval žárlivosti. Ani on se ještě nedotkl jeho hrudi a přitom na to má větší právo než tady ten nezkušený pobočníček doktora.

Na chodbě se ozval běh dřevěných sandálů a dveře se ještě více odsunuly. Doktor, očividně přichystán ke spánku v rozevláté yukatě, přispěchal k třesoucímu se Shintoovi na zemi. Aemi si teď již zakrýval ústa svými dlouhými prsty. Ustoupil ke stěně a bylo vidět, jak by nejraději buď utekl, nebo padl na kolena vedle doktora a snažil se Shintoa, jehož obličej nabyl naprosto zoufalého a vystrašeného výrazu, uklidnit. Doktor když zjistil, že se Shinto dusí, uchopil jeho ruce v dlaních a párkárt s nimi zapumpoval k tělu a zpět na zem.

" Pane Anabi, musíte se uklidnit." naléhal a naposledy zapumpoval s jeho třesoucími se rucemi "Vše bude v pořádku, uklidněte se prosím." Shintoova víčka povysla, nezavřela se však. Doktor se nad něj naklonil a snažil se mu podívat do očí. Shinto se začal znovu dusit a tak s jeho rucemi znovu zapumpoval.

Ve dveřích se ozvaly další kroky a Aemi, jenž bral jakékoli vyrušení, jako vysvobození, aby se nemusel dívat, jak se Shinto dusí na zemi před ním, pohlédl na Kyoshiho, jenž stanul v široce odsunutých dveřích. Jeho obličej vypadala překvapeně, jeho brada povysla. Ruce schoval v teplé yukatě spadané v loktech. potom se zahleděl na Aemiho, který se úporně snažil vypadat jako-by mu na Shintoovy zase až tolik nezáleželo. Uklonil se a přešel k němu 

" vaše vísosti." pozdravil a znovu rychle uklonil "Mohu...." znovu se v obavách zadíval na Shintoa. Tohle neplánoval, jeslti nyní umře a kuchař dostane strach... měl se zeptat, kolik prášku má použít ... "mohu pro vás něco udělat?" zeptal se a znovu se podíval na Aemiho

" Ne." hlesl Aemi zlomenějším hlasem, než plánoval. Kyoshi teď vypadal překvapeně, ale na jeho obličeji se rychle objevil onen strach, který předtím. Aemi si popotáhl límec jednoho kimona, které mu povyslo a přešel k nízkému stolečku. ve zmatku, který v jeho hlavě panoval, vzal do ruky jeden pergamen, stočil jej do ruličky a vydal se ven z místnosti.

Doktor se Shintoovyma rukama stále pumpoval, ten však vypadal, že je mu lépe. Jeho oči se však zavíraly čím dál více. kyoshi přistoupil o pár krůčků blíže, strach z jeho obličeje vyprchal, jen v očích zůstal malý stín. Doktor přestal pumpovat a ruku mu přiložil na hruď, lehce zatlači, jak nedokázal nahmatat jen slabě bijící srdce.

pokojem zavládlo absolutní ticho. Služební se neudrželi a nakukovaly do pokoje, Doktor stále držel ruku na Shintoově bezvládné hrudi, Kyoshi stál u jedné jeho rozpřáhlé ruky ležící na zemi a Doktorův pobočník seděl z druhé strany.

" Jeho Srdce bije slabě." řekl Doktor po chvíli "Je však velice silné."řekl. Potom se nad ním lehce sklonil. Dlaň mu přiložil na bradu a čekal, až na její hraně ucítí jeho dech.

Aemi dorazil do svého pokoje, vykřikl na služebnictvo, aby se klidilo a rychle za sebou zasunul prve papírové a potom i dřevěné dveře. Jeho pokoj byl chabě osvícen, neboť služebnictvo pozhasínalo většinu svící, když odešel. Aemi rychle a velmi nervózně otevřel dveře na balkón a vyšel ven, do chladné noci. Přešel až na samý konec balkónu tak, aby viděl na protější křídlo paláce, mezi kterými se rozprostírala propast se stromy a keři a snažil se rozeznat jakýkoli pohyb, či stín na papírových stěnách Shintoova pokoje. V tom se však po pár vteřinách zhasla všechna světla.

Aemiho pýchlo u srdce a zavřel nervózně oči, do hlavy se mu valila krev a cítil, jak navzdory chladnému vánku na balkóně, jeho tělo polívá horko. Uvědomil si, že dýcha velmi přerývaně a krátce. 

Otočil se a vydal se zpět do svého pokoje. Padl na vyvýšené, měkké lůžko tváří do dek a snažil se nemyslet na Shintoa, v hlavě mu však běhaly šílené představy, kde Shinto ležel mrtvý ve svém pokoji, nebo se stále dusil, nebyl tam nikdo, neboť všichni odešli. Doktor prohlásil, že mu není pomoci. neměl odcházet. Aemiho tvář se skřivila v bolestném šklbu.

Copak ho opravdu miluje? Copak se opravdu zamiloval so jeho obrazu, těla, do jeho duše a slov? Copak mu oprvaud, propadl srdcem? V jeho hlavě vířili myšlenky, ale vyčerpání na sebe nedalo dlouho čekat. Neobtěžoval se s vyslečením kimon, prostě jen zůstal ležet a nechal se zmoct únavou a vyčerpáním.